Mezi nejohroženější skupinu v době pandemie patří děti a mladí lidé, jenom se o nich tolik nemluví. My se jim snažíme pomáhat. Také považujete vzdělávání za klíčové pro rozvoj naší společnosti? Staňte se členem Klubu Knihovny Václava Havla! Svým finančním příspěvkem nám pomůžete pomáhat! Děkujeme!
Vážení přátelé, velice nás to mrzí, ale jsme nuceni dnešní debatu přesunout.
Kvůli mimořádnému jednání vlády se z debaty omluvila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová a hrozí také kolize programu předsedkyně TOP 09 Markéty Pekarové Adamové kvůli jednání vlády s opozicí. O náhradním ternímu vás budeme informovat. Děkujeme za pochopení, Politologický klub FSV UK a Knihovna Václava Havla
Dnes, 27. ledna, uplyne 25 let od skonu OLGY HAVLOVÉ, první dámy, zakladatelky Výboru dobré vůle a výjimečné ženy, která stále inspiruje.
Parlamentní shromáždění Evropské Rady (PACE) ve spolupráci s Knihovnou Václava Havla a Nadací Charty 77 zveřejnily výzvu k zasílání nominací na Cenu Václava Havla za lidská práva za rok 2021.
Podle dohody s britským dramatikem českého původu sirem Tomem Stoppardem se Knihovna Václava Havla ujímá udělování výroční Ceny Toma Stopparda za vynikající původní esejistickou práci v českém jazyce.
I v roce 2021 mohou pedagogové spolu se svými žáky a studenty využít nabídku našich webinářů.
Pokud hledáte zpestření nebo doplnění výuky, využijte naše interaktivní webináře! Diskutujeme v nich o lidských právech a československé historii druhé poloviny 20.
století, čteme ukázky z Audience a eseje Moc bezmocných, ukazujeme alternativní kulturu v nesvobodné době. Webináře budou školám k dispozici po celý rok 2021, nejen v době nouzového stavu. Více zde.
Dnes se dožívá významného jubilea Joan Baezová, zpěvačka, která svým vystoupením na Bratislavské lyře v létě 1989 podpořila Chartu 77 a Václava Havla. Pozdvižení, které tím v komunistickém Československu vyvolala, předznamenalo podzimní převratné události, které vyvrcholily volbou Václava Havla prezidentem republiky.
Havel jí to gesto nikdy nezapomněl a Joan Baezová do Československa a později České a také Slovenské republiky ráda jezdila. Vystoupila například u příležitosti prvních svobodných voleb, přijela na prezidentovy 70. narozeniny, setkali se na trenčínském festivalu Pohoda i na koncertě Už je to tady při oslavě 20. výročí sametové revoluce.
Děkujeme a blahopřeje!
Dnes se dožívá osmdesáti osmi let historik Vilém Prečan, v roce 2004 jeden z prvních členů správní rady nově založené Knihovny Václava Havla. V té době připravil vůbec první publikaci, kterou naše instituce vydala a to soubor depeší americké ambasády v Praze během podzimu a zimy 1989–1990 Praha-Washington-Praha. Blahopřejeme!
Porota Ceny Václava Havla za lidská práva, která oceňuje významné aktivity občanské společnosti na obranu lidských práv v Evropě a ve světě, dnes oznámila užší výběr tří kandidátek angažovaných v oblasti ženských práv a genderové rovnoprávnosti.
Ve středu 16.
prosince 2020 obhájil Hamed Ahmed Shehata, odborný asistent na katedře bohemistiky Fakulty Al-Alsun Univerzity Ain Shams v Káhiře, svoji magisterskou práci na téma Analýza politických projevů prezidenta Václava Havla v letech 1989–2003.
Cílem byla stylistická, syntaktická a akustická analýza prezidentových projevů a studium jeho neverbální komunikace s diváky. Vedoucími práce byli prof. PhDr. Amr Ahmed Shatury a PhDr. Jihan Abou El-Seoud a práce byla hodnocena známkou výborně.
Dopřejte si k novoroční svačině výjimečnou delikatesu: Prase aneb Václav Havel's Hunt for a Pig. Z fiktivního rozhovoru z roku 1987 čtou umělecký šéf Dejvického divadla Martin Myšička a ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský.
Tým Knihovny Václava Havla Vám přeje klidné svátky a vše pěkné v novém roce. P. S. Havel Channel je s Vámi tři měsíce, Knihovna Václava Havla šestnáct let a Václav Havel…
Dnes by Václav Havel oslavil 84. narozeniny… Připomeňte si ho spolu s námi úryvkem z projevu, který přednesl při převzetí Sonningovy ceny v květnu roku 1991 v Kodani.
Nejkratší hra Václava Havla o jinakosti a toleranci varuje před všudypřítomným nebezpečím samozvaného totalitářství, které není zdaleka doménou vězeňské cely. Minihru uvádíme na Havel Channel v režii Jana Prušinovského, v hlavní roli Zdeněk Golda.
Téma 13. ročníku esejistické soutěže pro středoškoláky znělo Co je nám do Běloruska? Letos obdržela Knihovna Václava Havla 53 studentských esejů ze 33 středních škol z celé České republiky. Přehled oceněných a dalších informace naleznete zde.
Milí příznivci Knihovny Václava Havla, od úterý 1. prosince bude u nás v Ostrovní 13 otevřeno prodejní okénko. Jsme Vám k dispozici vždy od úterý do soboty od 12.00 do 17.00 hodin. Knihy si můžete objednávat do 16.
prosince v e-shopu
a platit dopředu převodem či paypalem a my Vám je připravíme k vyzvednutí. Nebo si lze zboží v e-shopu pouze vybrat a následně platit u nás při osobním odběru. Z důvodů zachování Vašeho i našeho zdraví lze však zatím platit pouze kartou. Od 11.ledna 2021 je Vám náš e-shop opět k dispozici.
Ponožky dostane každý druhý… Proč tedy nedarovat též členství v Klubu přátel Knihovny VH? Více informací naleznete na www.havelnavzdy.cz
Nepříjemné vzpomínky: cenou za lži a mlčení je nemoc
Tzv. emocionální paměť je trvalejší než paměť faktografická. To samo o sobě může vyvolat vzpomínkové zkreslení i klamy.
Když nás paměť klame
Mluvíme o syndromu falešné paměti – zjednodušeně řečeno jde o falešné vzpomínky.
Například rodič, eventuálně jiná osoba, vědomě nebo nevědomky nejčastěji dítěti (ovšem i někomu staršímu) vsugeruje („vloží do paměti“) situaci, jež se nestala. Do této sféry patří tzv. syndrom zavržení (rodiče).
Časem sice může dojít ke korekci oné informace, jisté to však není. Falešné vzpomínky se mohou stát součástí tzv. rodinné mytologie.
Vzpomínkový optimismus a pesimismus
I velmi problematické situace a prožitky si po čase idealizujeme. Vojnu spojenou s drilem a málem otrockou prací lze posléze popisovat jako veselé zážitky „černých baronů“. Nejedna z žen trpících v manželství s problematickým mužem jej po ovdovění líčí jako manžela málem ideálního.
Sigmund Freud jednoznačně popíral vzpomínkový optimismus spojený s představou nevinného, šťastného a asexuálního dětství. Přečtěte si více k tématu v článku Traumata z dob „naprosto šťastného dětství“.
V literatuře nebývá věnována pozornost vzpomínkovému pesimismu. Jeho heslem budiž výrok básníka J. V. Sládka: „Mládí moje bylo bez radosti.“ Může to tak být, a ani nemusí.
Depresivní ladění dospělého i zde nasazuje pověstné černé brýle.
Tajemství rodiny
Tabu, o kterém se nesmí přinejmenším otevřeně mluvit. Členové rodiny o těchto tématech vědí. Nemluvit o nich je prevencí konfliktů a urážek. Slouží mj. i k ochraně sebevědomí a pocitu hodnoty některého z členů rodiny. Často nějakým způsobem souvisejí se sexualitou, pohlavním životem, mimomanželskými vztahy – záležitostmi takříkajíc „pro ostudu“.
Autor: Depositphotos.com
Nebudeme o tom už nikdy mluvit. Ale budeme na to pořád myslet…
Mýtus je bájný výklad přírodních i společenských jevů, jejich příčin a původu. V rodině jde o tradovaná přesvědčení. Jejich cílem je zachovat stabilitu dané sociální skupiny. Jde o určitou stylizaci, obranný mechanismus. Vysvětlení, jež tzv. nebolí a činí vztahovou realitu přiměřenou.
Časté jsou mýty o hrdinství jednotlivých členů rodiny, například v protifašistickém nebo protikomunistickém odboji. Obdobně existují i mýty o „slušném chování na neslušném místě“.
Mnozí z koryfejů totalitních praktik údajně dodržovali přísně zákony a každému se mohou směle podívat do očí. Lze i jinak: Matka muže, který páchal rozsáhlou majetkovou trestnou činnost, mi sdělila: „Víte, jak to chodí.
Něco mu podstrčili k podpisu a pak na něj všechno svedli.“
Mistrně prezentuje účelový rodinný mýtus slovenský film Učitelka (scénář Petr Jarchovský). Titulní postava vypráví žákům evidentně smyšlený příběh své matky, velmi připomínající pohádku o Červené Karkulce.
Rozdíl je v tom, že maminka v době Slovenského národního povstání nešla krmit babičku, ale partyzány. Konečně v lese jednoho se samopalem potkala.
Dala mu košík s jídlem a on jí poděkoval… „Danke schön!“ narušil selanku vyprávění jeden z žáků.
Mimo jiné zmíněná epizoda naznačuje určité nebezpečí. I v rodině (nezřídka u čerstvě dospělých či nově příchozích) se může objevit někdo, kdo prohlásí, že „král je nahý“. Následky včetně vzkypění emocí bývají veliké.
Na co je neslušné se zeptat
Studentka navázala internetové přátelské dopisování s Indem studujícím stejný obor. Zeptal jsem se, ze které kasty pochází její kamarád. Usmála se a sdělila: „To jsem se ho zeptala taky. Odpověděl, že to vzájemně všichni jeden o druhém vědí, ale přímo zeptat se na to je velmi neslušné.“
Za podobnými nepsanými zákony není třeba cestovat do exotických krajů. V tuzemských luzích i hájích je mívá každé výrazně problémové partnerství. PhDr., Ing. a komik Jan Vodňanský to vystihuje veršem: „Fuj, fuj, to je důvěrné sdělení, fuj, fuj, to nepublikuj.“
Postmoderní filosof Ludwig Wittgenstein napsal esej o jediné větě: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ To se takříkajíc snadno řekne, leč za ono mlčení mnozí platí psychosomatickým onemocněním.
Co s tím?
Psychologický přístup transakční analýzy popisuje tzv. základní pozice. Jde o postoje člověka k sobě i k druhým. Optimální, a tudíž ten, jejž máme podporovat, je postoj: „Já jsem v pořádku a ty jsi také v pořádku.“ Je to tzv.
zdravý (a zdraví posilující) přístup. Jeho optika ovšem neznamená, že musíme souhlasit se vším, s čím se setkáme. „Já jsem já a ty jsi ty. Já dělám svou věc a ty děláš svou věc. Když se sejdeme, je to krásné.
Když se nesejdeme, nedá se nic dělat,“ napsal americký psycholog Fritz Perls.
Jsou i jiné přístupy. Zdánlivě neproblémová je „sebekritická“ pozice: „Ty jsi v pořádku a já nejsem v pořádku.“ Neproblémovost je zde jen zdání. Ve skutečnosti pozice zatěžuje mýty, tajemstvími, povinností napravit to, co rodiče nezvládli.
I tak může vypadat cesta k neuróze. Pokud od dětství slýcháme, jak jsme neschopní, jak „nejsme v pořádku“ („Ty jsi nemehlo! Nešiko! Na nic nesahej, všechno pokazíš…“ atd.), pak se takový názor může fixovat.
Tak se sociálně rodí kandidát toho nebýt v pořádku.
„Všechno špatně“ je v přístupu: „Já nejsem v pořádku a ty také nejsi v pořádku.“ Zde jsou „uvězněni“ lidé, kteří úplně ztratili nejen důvěru v sebe, ale i důvěru v druhé. Obvykle ztratili chuť žít. Tato pozice – nazývaná psychiatrická – vzniká často v rodinách, kde dítě nedokázalo zjistit, co vlastně rodiče chtějí, co si rodiče přejí, protože jejich chování je nejednoznačné.
Východiskem není ani zdánlivě subjektivně neproblémová pozice: „Já jsem v pořádku a vy nejste v pořádku.“ Občas v ní „velký mentor“ a „narcis“ vodu káže a víno pije.
I dnes tak platí výrok J. W. Goetha: „Děti by měly dostat od svých rodičů především dvě věci: Kořeny a křídla.“
Oblíbené citáty
☰
Anna 13
- Autoři 50
- Série 14
- Žánry 13
- Seznamy
- Citáty 4347
- Uživatelé 3
„- U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě, a přece nenalézají to, co hledají. – Nenalézají … – odpověděl jsem. – A přesto by mohli, najít, co hledají v jediné růži nebo kapce vody… – Ano – odpověděl jsem. A malý princ dodal: Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Důkazem, že malý princ skutečně existoval je to, že byl rozkošný, že se smál a že chtěl beránka. Chce-li někdo beránka, je to důkaz, že žije.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Kdybych nařídil generálovi, aby byl mořský pták a on neuposlechl, nebyla by to chyba generálova, ale moje. Je třeba žádat od každého to, co může dát.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„„Svět slz je tak záhadný.““
— Antoine de Saint-Exupéry
„Cíl bez plánu je jen přání.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co mě na spícím malém princi tolik dojímá, je jeho věrnost květině, ten obraz růže, který v něm září jako plamínek lampy, i když spí… A tušil jsem, že je ještě křehčí. Lampy musíme dobře chránit: stačí závan větru a lampa shasne…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk je sám i mezi lidmi“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk přece nemůže trvale žít z ledniček, politiky, financí a křížovek. Člověk to prostě nemůže. Člověk přeci nemůže žít bez básní, bez barev, bez lásky.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Člověk vnímá jen ten svět, který nosí v sobě.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí co hledají.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krása je totéž jako štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni, tam kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Předpokládáme, že ostatní myslí stejně jako my. A z toho důvodu máme strach být uprostřed jiných sami sebou. Protože se domníváme, že nás ostatní budou soudit, dělat z nás oběť, zneužívat nás a obviňovat, jako to děláme my sami. Ještě dříve, než nás mají příležitost zavrhnout jiní, zavrhneme se sami.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„Když cítíte lásku sami k sobě, nežijete už svůj život v závislosti na názorech jiných lidí. Nepotřebujete, aby vás druzí lidé přijímali nebo vám říkali, jací dobří jste, protože vy víte, kdo jste.“
— Miguel Ángel Ruiz Macías
„„Gatsby věřil v to zelené světlo, v šílenou vzrušující budoucnost, která před námi rok za rokem ustupuje. Teď nám unikla, ale to nevadí – zítra poběžíme rychleji, ještě víc rozpřáhneme paže… A jednoho nádherného rána – Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.““
— Francis Scott Fitzgerald
„A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášeni zpátky do minulosti.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Až někdy dostaneš chuť někoho kritizovat, vzpomeň si, že ne všichni lidé na tomhle světě měli takové výhody jako ty.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Byl mužem své ženy, nepatřil sobě.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Potom ji políbil. Když se jejich rty setkaly, rozkvetla pro něj jako květina a vtělení bylo úplné. (Velký Gatsby, s. 94)“
— Francis Scott Fitzgerald
„Člověk je sám i mezi lidmi.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nestojím o učenost, důstojnost ani vážnost. Chci tuhle hudbu a tohle svítání a teplo tvojí tváře.“
— Džaláleddín Balchí Rúmí
„Víš, ty jsi přece jen trochu složitá.“ „Ale ne,“ ujistila ho spěšně. „Ne, to opravdu nejsem – jsem jenom – jsem jenom spousta všelijakých jednoduchých lidí dohromady.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Život začíná vždycky znova, když zvadne.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Mládí je sen, forma chemického šílenství.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Budoucí matka by měla vidět hvězdy. A darovat mu v myšlenkách všechny hvězdy a všechny planety, svému překrásnému dítěti.“
— Vladimir Nikolajevič Puzakov
„Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Minulost se nedá opakovat.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Na trávníku a na cestě se kupily tváře těch, kdož spřádali teorie o tom, jak je Gatsby zkažený, a on stál na těch schodech, kynul jim na rozloučenou a skrýval před nimi svůj nezničitelný sen…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Myslel jsem na Gatsbyho úžas, když poprvé spatřil zelené světlo na konci Daisyiny loděnice. Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje…“
— Francis Scott Fitzgerald
„Věděl, že když tuto dívku políbí a navždy zasnoubí své nevyslovitelné vidiny s jejím smrtelným dechem, nebude se jeho mysl už nikdy lehce vznášet jako mysl boží.“
— Francis Scott Fitzgerald
„Svět slz je tak záhadný.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Je to opravdu užitečné, protože je to hezké.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Co je důležité, je očím neviditelné…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Jedině děti vědí, co hledají. Ztrácejí čas pro hadrovou panenku, panenka se stane hrozně důležitá, a když jim ji někdo vezme, pláčou… Mají štěstí.“
— Antoine de Saint-Exupéry
„V noci rozum spí a věci prostě jen jsou. Ty, na kterých opravdu záleží, nabudou zase své podoby, přežijí pustošení denních analýz…“
— Antoine de Saint-Exupéry
„Krásu může člověk poznat a zamilovat se do ní během hodiny, a přestane ji milovat ještě rychleji. Ale duši se člověk musí naučit znát.“
— Lev Nikolajevič Tolstoj
„Žena krásná a věrná je tak vzácná jako dokonalý překlad poezie. Překlad obvykle není pěkný, když je věrný, a není věrný, když je pěkný.“
— William Somerset Maugham
„Zapomínám většinu toho, co jsem četl, stejně jako to, co jsem jedl; vím však, že obojí přispívá k uchování mého ducha i těla.“
— Georg Christoph Lichtenberg
„Klíčem k verši je lidský vzlyk.“
— Boris Leonidovič Pasternak
spolek
k výročí nedožitých 80 let 4.10. 2016
Chceme vzpomenout nedožitých 80 let našeho bývalého prezidenta Václava Havla. Nepíšeme to proto, abychom z něj dělali ikonu (podle jeho nejbližších přátel on sám by si to jistě nepřál). To nám však nebrání, abychom si uvědomili, že nám tu chybí a především – v čem.
Na počátku bylo Slovo – na tuto první větu bible napsal Havel esej o tvořivém významu Slova. A mně se asi vždy vybaví jeho pozorně naslouchající tvář. Až se mi chce parafrázovat: na počátku bylo – je – naslouchání. – To Havel uměl, naslouchat druhým lidem.
Naslouchat tomu, co se děje ve společnosti, naslouchat tomu, co se děje třeba nenápadně mezi řádky. Rád poslouchal hudbu (přátelil se s Joan Baezovou, se Suzan Vegou, s kapelou Rolling Stones a s dalšími, kteří díky němu jezdili rádi do naší země). – Dříve, než člověk promluví, musí umět naslouchat. Má-li porozumět.
Má-li mít potom vůbec co říci. A to je něco, co nám dnes schází. Naslouchání se nenosí. Nosí se druhého dostat tam, kam chci já, překřičet, zválcovat, silou zahnat do kouta. Se ztrátou naslouchání se vytrácí jemnost, roste hrubost a agresivita. Narůstá napětí a strach ze všeho jiného a cizího.
Žijeme v propojeném, globalizovaném světě, ať chceme nebo ne a není jednoduché se v tom orientovat a v tom žít. Naslouchání a snaha porozumět však brání černobílému, třídnímu vidění světa, brání před ideologizací, učí přemáhat předsudky, naslouchání komplikuje jednoduchá a silová řešení.
Je známo, že Václav Havel měl velkou potřebu radit se s druhými, mnozí mu to vytýkají. Já za tím naopak vidím vnitřní poctivost a výraz odpovědnosti.
Nasloucháním vnášel Havel do našeho porevolučního prostředí důležitý rozměr, který on sám cudně nazýval výrazem „to, co nás přesahuje“. Tedy duchovní rozměr života. Upozorňoval tak, že život je bohatší a pestřejší, než konzumování zboží a že smyslem života není, jak se hlásalo, uspokojování životních potřeb.
A také připomínal, že jako lidé jsme odpovědní. Ivan Klíma v Lidových novinách ještě v době euforie sametové revoluce varoval před přílišným optimismem: lidé u nás žili dlouho v materialistické společnosti, masírováni ideologií materialismu.
A Klíma pokračuje: V době po obratu bude mít člověk daleko větší možnosti uspokojovat nikdy nekončící materiální touhy. – Ukázalo se to jako jasnozřivé: hlavním tématem politiky se staly peníze, přichází podnikání bez morálky a skrupulí, bezohlednost, dravost, konzumentský způsob života se úspěšně rozvíjí, takže vedeme v množství supermarketů a heren…
Havel si toto nebezpečí od počátku velmi dobře uvědomoval, proto připomínal význam kultury, duchovních věcí. Ve svém projevu k oběma komorám Parlamentu v Rudolfinu v r. 1997 říká: „Mluvím tu o kultuře v nejširším slova smyslu. …
Tato kultura v nejširším slova smyslu se totiž neměří počtem báječných rockových hvězd, které nás navštěvují, či krásou šatů světových návrhářů předváděných u nás světovými modelkami, ale něčím jiným.
Například tím, co křičí skinheadi v hospodě, kolik bylo zlynčováno či zavražděno Romů, jak hrozně se někteří z našich spoluobčanů chovají ke svým bližním jen proto, že mají jinou barvu pleti. ….Není tomu tak, že by tu byla ekonomická základna, na jejímž rozkvětu se jaksi přiživuje kulturní nadstavba. Naopak: hospodářský rozkvět je přímo závislý na kulturnosti prostředí, v němž se dané hospodářství ocitá.“
O dva roky dřív, v r. 1995 říká v Parlamentu: „Všichni, kteří jsme se tak náhle ocitli v politice, si asi pořád ještě málo uvědomujeme, jak velký vliv má naše chování na celkovou atmosféru života u nás.
Budeme-li pořád mluvit jen o penězích, nebudou se lidé starat o nic jiného než o peníze. Budeme-li předvádět apatický vztah k zákonu, bude k němu lhostejná i společnost.
Nebude-li nám vadit, že porušujeme své sliby, budeme přispívat k tomu, že je budou porušovat i ostatní.
Nebude-li nám vadit, že nejrůznější aféry či aférky nejsou nikdy pořádně objasněny, ukončeny, a nejsou z nich vyvozeny důsledky, pak se zasloužíme o obecné šíření apatie. Nebudeme-li k sobě laskaví a ohleduplní a nebudeme-li si navzájem nepředpojatě naslouchat, pak stěží něco takového můžeme očekávat ve veřejném životě jako celku.“
Slovo. Když jsem si nedávno pročítal Havlovy politické projevy, došlo mi, jak vysokou úroveň měly. Neslyší člověk takové projevy. Jistě, Havel byl literát, uměl pracovat s jazykem. Ale navíc je z textů cítit úsilí o vyváženost, o co nejvýstižnější reflexi, o co nejplastičtější analýzu skutečnosti, aby se nakonec dobral k jasnému slovu. Nezjednodušoval.
Nastavoval pravdivé zrcadlo. To lidé nemají rádi. Jeho promluvy byly vlastně dost složité. Nepodceňoval své posluchače, nutil přemýšlet (otázkou je, kolik politiků na to mělo jeho texty chápat). Další důvod, proč některé politiky Havlovy projevy rozčilovaly byl myslím morální nárok, který na posluchače vznášel.
Havel jako přítel Patočkův patří do linie českých osobností, jako Emanuel Rádl, Božena Komárková, kteří věděli, že slovo má zjevovat pravdu. Slovo je moc bezmocných, nedá se umlčet. Proto se za minulého režimu vládci takových slov, jako např. Charta 77, báli. Václav Havel trpěl, když se slova záměrně používala ke lhaní. Zápasil s antijazykem, s frázemi.
„Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem.“
Ten, kdo něco říká, má za svým slovem také stát. A o to se Václav Havel velmi snažil a k tomu neustále vyzýval. Nebál se např.v Rudolfinu parlamentu říci, že naším hlavním problémem je pýcha. Opět sklízel kritiku, že je moralista, ale když on si dobře uvědomoval, že politika a ekonomika se nesmí oddělovat od morálky.
Slovo má moc, vytváří realitu. Dobré , pravdivé slovo je životodárné, má konstruktivní, stvořitelskou sílu (a lež rozkládá). Se Slovem, s jazykem souvisí národní identita. Dnes myšlenka národa opět ožívá, ale nešťastným způsobem. Vyvolává ji strach z cizího. Mnozí národovci chtějí národní identitu budovat na ozbrojování se, uzavření hranic, opuštění EU.
Havel ukazuje na jinou možnost: budovat národní identitu, svébytnost češství na jazyku (péče o jazyk a rozvíjení vlastní kultury). Ne na pistolkách. Ne na isolaci a provinčnosti, ale na tom, že se budeme ptát, co sami můžeme nabídnout (že můžeme sami něco nabídnout, to on sám dokázal, když jeho myšlenkám se zájmem naslouchali po celém světě).
Jako národ máme odpovědnost spolu s ostatními, nemůžeme si jenom vychytrale brát výhody a před spoluodpovědností infantilně a sobecky uhýbat, nebo dokonce na širším celku EU vychytrale parazitovat a zároveň ji rozkládat zevnitř. Havel proslavil naši zemi po světě (podobně jako Masaryk) svou tvorbou a svými myšlenkami (jazykem). Starosta New Yorku nedávno prohlásil 28.9.
za den Václava Havla za celosvětový přínos v zápase o lidská práva a svobodu…..
A napadly by vás další důvody, proč Havel chybí. Jenže, jak říkají jeho přátelé, to je přesně to, co by on nechtěl. Jednak měl svoje stíny, jako každý jiný. Sám dobře věděl, že každý v člověk má v sobě dobro i zlo.
Proto mohl zůstat pokorným a nikdy by nedělal to, co je dnes běžná metoda politiků, kteří chtějí být za každou cenu zvoleni: svoje problémy, svoje stíny, vlastní strachy externalizovat, promítat tu jednou do sluníčkářů, tu do imigrantů, tu do Merkelové.
Havel nikdy neoslovoval to nízké v lidech, nebrnkal na nízké pudy, šlo mu o to naopak člověka povznést.
Václav Havel by tedy nebyl rád za tu otázku, proč a v čem nám chybí. On by byl nejraději, kdyby nám nechyběl a my se uměli postavit na vlastní nohy Poradit si v době, kdy je mnoho otázek a neklidu a nešilhat po někom, kdo to za nás vyřeší. A tady bych chtěl zmínit poslední věc, za kterou byl Havel rovněž kritizován.
Totiž téma občanské společnosti. Havlovi se vytýká, že vlastně nerozuměl klasické politice s politickými stranami a že to snad ani nechtěl. Že měl jen slabost pro nějaká hnutí. Domnívám se, že je to nepochopení.
Havel pouze akcentoval to, co je důležité a co je opravdu základním kamenem každé zdravé společnosti (a co se komunistický režim snažil dlouhá léta vymýtit). Tím jsou stateční lidé, angažovaný občan, který je aktivní a odpovědný. Zajímá se, není lhostejný, jeho svět nekončí za dveřmi vlastního bytu.
Nebojí se, nechce být pouze jako ovce, která vyhlíží, kdo jí co naslibuje a za ni údajně vyřeší. Demokracie je náročná. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni. U jednotlivců to začíná (není pravda, co se říká, že pád komunismu způsobila lhostejná, mlčící většina v normalizaci). Kdo se zlu nepostaví, ve skutečnosti s ním spolupracuje.
A dnes, v době, která také v něčem připomíná normalizaci, to platí stejně. A je dobré, když jednotlivci zjišťují, že nejsou sami, že se můžou sdružovat, naslouchat, dělat dobré věci, hledat naději a především nezahořknout a nerezignovat. A tak bych chtěl zakončit citátem V. Havla.
Je to citát, který mám snad nejraději:„ Naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne.“ Jestli si dnes připomínáme, že jsou věci, které mají smysl (připomněli jsme si naslouchání, přesah, slovo a občanskou společnost), pak zde snad nejsme zbytečně.
Napsal nám – bratr Jan
6.10.2014
.