Nemám televizi. Seberou mi dítě?

Nemám televizi. Seberou mi dítě?

Pokud si představím šedesátileté ženy z vesnice, živořící v jedné místnosti v Mariupolu… Co jim dává naději, jak se s tím vyrovnávají?
Konkrétně pro ně je to extrémně složité, je mezi nimi vysoká prevalence depresí, lehké, střední, někdy i těžké, někteří trpí i posttraumatickou poruchou, potýkají se s diskriminací, finančními problémy a dalšími potížemi. Ani po čtyřech letech se nemohli vrátit – a přitom své domy občas vidí v televizi. Zbořené. Sami se tam kvůli minám vrátit nemohou, ale vidí fotky organizací, které tam pracují, a ptají se, proč tam sami nesmí. Jejich způsobem, jak se s tím vyrovnat, je prostě přežít. Jsou ve stavu přežívání – což o nich můžeme říct my, a říkají to i sami o sobě.

Jak si mám takový stav přežívání představit?
Představ si muže přes sedmdesát let, který říká: „Nemám ponětí, co pro mě můžete udělat. Měl jsem tři děti: jedno z nich je pryč, další dvě zabili; sebrali mi dům, šaty, všechny věci. Nemám jídlo; býval jsem bohatý – a nezbyla mi jediná slepice. Nemám budoucnost, nemám minulost. Každý den vstanu a doufám, že… vlastně nevím. Nechci se zabít, na to nepomýšlím – ale… Cokoli uděláte, cokoli řeknete, stejně to nepomůže.“

Přečtěte si také: Kalyna Kardash: Děti, které zažily válku, mají obrovské emocionální problémy. Řeší je psi.

Co takovému člověku můžete nabídnout?
Víme, že vždycky existuje cesta, jak něco změnit, vyrovnat se s něčím. Bez ohledu na věk a podmínky. Takže místo toho, abychom se pokoušeli vyřešit všechno, budeme postupovat den po dni. Konkrétně v případě tohoto muže řekneme: „Možná vám dnes pomoct nemůžeme. Možná se nám to nepovede.

Ale možná to můžeme zkusit zítra zase znovu. Budeme tady, budeme vás podporovat, budeme s vámi. Takže pokud nám chcete dát šanci…“

Dům, peníze ani děti mu samozřejmě vrátit neumíme, to víme. Ale je možné uvažovat dopředu: teď jste, kde jste, žijete tady a tohle jsou zdroje, které máte. Tak s tím pojďme něco udělat. Pokud to znamená začít znovu, začněme znovu.

Pokud to znamená něco nového, udělejme něco nového.

Zároveň to ukazuje důležitost přítomnosti organizací, jako jsou Lékaři bez hranic. Protože místní zdravotnická zařízení zatím nemají kapacity, aby mohla takovou péči zabezpečit.

Doufají pořád, že se vrátí zpátky domů?
Ano. Ale viděli své pobořené domy, takže bojují s myšlenkou, že mají naději vrátit se zpátky – protože vědí, že se nevrátí. Říkají nám: „Nemám žádnou budoucnost, moji minulost zničili – a vy mi tady vyprávíte o zvládání stresu. Přednášíte mi tu o dechových cvičeních.“

A projevují se u nich symptomy PTSD, konkrétně uzavřenost. Sejdou se většinou poslechnout si zprávy a kvůli zdravotní péči na našich klinikách. Ale co se týče dalších psychických problémů, začnou je řešit – a pak přestanou. Dál se v té fázi uzavřenosti nedostanou.Takových lidí je víceméně většina. Mluvím o nich, protože práce s nimi je nejsložitější.

Ostatní, zejména ti, kteří zůstali na vesnicích, zažili to samé, ale vyrovnávají se s tím líp. Nebyli na psychology zvyklí, ale když psychologové přišli, zvykli si na ně a teď jen čekají, až konflikt ustane. V jiných oblastech a vesnicích je situace daleko lepší, lidé mají své domy, vlastní zdroje, vzpomínky, své věci. A u takových lidí mají naše metody lepší účinky.

Z našich osmadvaceti lokalit jde o více než polovinu míst, kde naše práce má takový vliv. V tom smyslu, že lidé dělají ty samé techniky, normalizovali se, nebo se se situací aspoň vyrovnávají. Vytvářejí si nová očekávání, kousek po kousku se zabývají budoucností, možná zatím čekají, až se trochu víc vyjasní její obrysy, ale dívají se dopředu. Plánují, bez ohledu na věk.

A obecně se situace od roku 2015 spíš zlepšuje? Válka je jednoznačně daleko mírnější – ale na druhou stranu trvá už dlouho, rodiny jsou dlouhodobě rozdělené, studie mluví o tom, že lidem docházejí úspory…
Konflikt trvá.

Jediným rozdílem je, že je teď stabilní, pokračuje. Na začátku vládl opravdový chaos. Každý se bál, nikdo nevěděl, kdo je kdo, neexistovala konkrétní fronta, všechno bylo zmatené.

Dneska tu je jasně definovaná linie střetů a informace proudí z obou stran.

Lidé například žijí pět set metrů od fronty, denně poslouchají ostřelování a výbuchy – ale vědí, že se hranice nikam neposunuje. Pořád se ale jedná o velký problém. Slyšíš výbuchy – a srdce ti začne bít rychleji. Nejen z psychologických důvodů, kvůli traumatu nebo PTSD, je to přirozená tělesná reakce.

Takže si na to nezvykli?
Jedná se o opravdu malé vesničky, kde psychologa navštívil každý. A pokud se jich zeptáme, jak reagují, řeknou: „Jsem v pohodě – ale pokud slyším výbuchy, pořád mám strach.“

Zůstávají tam i děti?
To záleží na konkrétních vesnicích: v těch větších většinou ano, v těch nejmenších jen výjimečně.

A jak se se situací tři roky po největším výbuchu války děti vyrovnávají?
Nejdřív cítí strach a napětí. Kvůli výbuchům, kvůli těm zvukům. Na počátku konfliktu to ale bylo horší, kvůli všem těm změnám, všechno bylo nové… Teď se spíš smiřují s truchlením, s myšlenkou vysídlení. Ale srovnávají se se situací lépe, snadněji než dospělí.

Na začátku konfliktu jsme s několika skupinami dětí pracovali na věcech týkajících se emocí, rozeznávání strachu, aby věděly, co dělat, měly doma někoho, na koho se můžou obrátit, uměly se postarat, aby je rodina nezanedbávala a podobně.

Po letech trvání konfliktu ale u dětí vidíme spíš problémy s chováním. V několika případech jsme narazili i na případy autismu.

My v takových případech nejsme oprávněni diagnostikovat, ale můžeme to zachytit a na někoho odkázat. Spolupracujeme s UNICEF, který v okolí konfliktu vyškolil několik center pracujících s dětmi.

Dneska máme tři dětské skupiny, z toho dvě na vesnicích ve školách, jejichž ředitelé nás o to požádali. Nevykazují žádné viditelné známky stresu, ale perou se mezi sebou, jsou agresivní, hrají si na vojáky, na pušky a podobně.

Nemůžeme jim říct „neperte se!“ – ale vyhodnocujeme jejich potřeby.

Takže pokud vidíme, že je na tom někdo špatně, nabízíme mu vysvětlení, přijetí jeho pocitů, pochopení okolností, poslechneme si, co ho trápí, třeba že mu odešli rodiče.

Pracovali jsme s osmiletou holčičkou, která společně s mladší sestrou zůstala u prarodičů. Máma odjela někam na Ukrajinu a táta je v Moskvě nebo možná někde jinde v Rusku – a táta někdy posílá peníze a máma občas přijede. U prarodičů děti žily tři nebo čtyři roky – ale dědeček nedávno zemřel.

Dcera se přirozeně ve škole začala prát, kousala spolužáky… Řekněme, že měla výchovné problémy.

Nás zavolal učitel, který si toho všiml. Určitým způsobem za to může konflikt – ale nepřímo. V jiném kontextu by se jí možná dostalo pozornosti, kterou potřebuje. Teď s ní řešíme její truchlení po dědečkovi. A taky babiččin žal. Proto je důležité neřešit jenom přímé následky konfliktu, ale působit i v případě komplikací, které vyvolává.

Další příklad: děvče vykazující rané známky schizofrenie. Nezavinil je přímo konflikt, nicméně víme, že zejména proto, že je v pubertě, jím vyvolané konflikty mohou spustit vrozenou náchylnost k psychiatrickým symptomům nebo onemocněním. Její symptomy nejsou nutně následkem něčeho konkrétního, co prožila nebo viděla – ale zkrátka se projevují.

V oblasti známe jednoho psychiatra, kterého jsme mohli doporučit. Zároveň jí nabízíme oporu i sami.

V jejím případě víme, že pokud se schizofrenie nakonec projeví, nemůžeme s tím moc udělat – ale pokud se člověku dostane péče už před první schizofrenickou epizodou, víme, že je prognóza lepší, tak s ní pracujeme.

Taková práce je přitom na hranici našich možností, protože jsme mezinárodní organizace, která reaguje na krizové situace, zatímco tohle spadá do kompetence ukrajinského ministerstva zdravotnictví. Zároveň ji ale nemůžeme ignorovat.

Nemám televizi. Seberou mi dítě?

Kalyna Kardash, jejíž organizace cvičí v Kyjevě terapeutické psy, mi vyprávěla v rozhovoru o sedmiletém chlapci, který z bombardovaného domu vytáhl svoji krvácející bezvědomou sestru.

Co se dítěti v důsledku takové zkušenosti stane?
Člověk obvykle začne v době až do roku po takové události vykazovat příznaky PTSD. Nejdřív se jeho duševní struktury pokoušejí zážitky zpracovat – a potom začne vykazovat symptomy.

Zajímavé je, že u dětí se všechno odehrává rychleji: děti své chování změní okamžitě.

Noční můry, flashbacky, násilné chování, opakované připomínání situace nebo naopak vyhýbání se situacím podobným té, ve které se něco přihodilo…

Většina lidí snadno pochopí podstatu nočních můr, flashbacků nebo vyhýbání se podobným situacím. Proč jsou ale děti agresivní?
Některé děti chápou jen některé věci, jiné přirozeně v průběhu nedokončeného kognitivního vývoje nepochopí.

Novorozenci křičí instinktivně, aby získali pozornost. V průběhu vývoje zůstává křik a pláč pořád nejčastějším způsobem chování. Pokud je dítě ve stresu, vidíte, že je úzkostlivé, přecitlivělé. Je zapotřebí, aby si vytvořilo frustrační toleranci – což se ale neděje.

Pokud je ve stresu, možná má noční můry nebo mu třeba rodiče řekli, ať o tom nemluví a zapomene na to. Pokud jsi přecitlivělý, tvou reakcí nemusí být hned na začátku boj – ale nakonec to boj bude, protože začneš ztrácet schopnost komunikace a vztahů s lidmi.

A když o ně přijdeš, obvykle následuje agrese.

Což ostatně platí i u dospělých: pokud přijdou o vztahy s lidmi, dalším krokem je buď agrese, nebo ještě větší stažení se do sebe.

V mých očích se naše mysl snaží zachovat naše blaho a zdraví. Vyhýbat se těm stresujícím, traumatickým nebo bolestivým záležitostem může být jednou ze strategií, jak se ochránit.

To je také klíčová myšlenka psychoanalýzy – potlačování vzpomínek, emocí… Dobře je to vidět v psychiatrii: jediným způsobem, jak se přizpůsobit kruté realitě, je vytvořit si alternativní svět. Ale pokud člověk své prožitky potlačí, mohou se po letech dostat zase na povrch.

Ráno jsem nahrával vzpomínky dětí z Doněcku.

Budete mít zájem:  Jak využít netradiční oleje: Makový, dýňový či lněný

Válka je postihla spíš okrajově, některé krátce zažily bombardování, jiné utekly, ještě než tam konflikt vypukl. Často se ale stěhovaly opakovaně, nejdřív do bezpečí, pak na místo, kde si rodiče našli práci… Asi třináctiletá holčička vyprávěla, že se za poslední roky stěhovala sedmkrát.

Co to s dítětem udělá?Těžko říct, závisí na dítěti, na rodičích, jak se s tím vyrovnávají… Obecně jsou ale děti určitě odolnější než dospělí. Pro mě děti představují ukazatel bezpečnosti místa, kde žijí: pokud si hrají a běhají venku, znamená to, že je situace stabilizovaná.

Když jsem přijel do tábora v Sýrii, nebyl tam mezi stany nikdo – jak děti, tak rodiče se báli. Asi po měsíci se ale objevilo jedno, dvě děti – a ve chvíli, kdy byl tábor stabilizovaný, byly děti vidět na každém rohu, jak si vyrábějí z lahví a plechovek od sardinek hračky. Děti, které si hrají, improvizují, jsou pro mě znamením, že se uklidnily nejen ony, ale i rodiče.

Jsou tedy děti, které si hrají, v pořádku?
Přizpůsobují se.

Co tu je zapotřebí v současné době?
Někteří lidé jsou připravení žít stejně jako před konfliktem.

Potýkají se ale s finančními problémy, nefungující dopravou, přístupem k infrastruktuře, politickou situací, korupcí a podobně.

V některých lokalitách, kde pracujeme už přes dva roky, je možná už co do emocí a duševního zdraví všechno v pořádku – ale lidé nemají peníze, nemají práci, nemohou navštívit rodinu.

Zapotřebí je politické řešení – ale pokud není možné se spolehnout, že konflikt zastaví, potom… nevím. Pokud přemýšlím o těch vesnicích, o vysídlených lidech, napadá mě dlouhý seznam s ekonomickými problémy na prvním místě. Zásadní je i integrace vysídlených osob, jejich přijetí v nových domovech je velmi ošidné.

V Mariupolu slyšíme to samé, co se říká o Afričanech nebo Syřanech v Evropě, o Mexičanech v USA. Přemýšlejí stejně jako v dalších společnostech: vnitřně vysídlení lidé sem přijdou, užívají naše zdroje, možná nám vezmou práci… Děje se to i uvnitř státu.

Lékaři bez hranic tak zároveň působí i ve třech lokalitách přímo v Mariupolu, protože zdravotní systém není na jejich příchod připravený.

#VojtechPíšl

Lidská psychika je komplikovaná a bohatá na nejrůznější zákoutí, o jejichž existenci často nemáme tušení. My jsme se do nich zevrubně ponořili a vytvořili pro vás speciální microsite včetně simulátorů několika psychických poruch. Vyzkoušejte si, jak duševně nemocní vidí svět a možná, že si budete umět lépe představit, čím procházejí…

Přečtěte si také: Psycholog Lékařů bez hranic na Ukrajině: A jednoho dne někdo přišel a řekl: „Jděte pryč a všechno to tu nechte.“

Odpovědi na nejčastější dotazy ohledně oddlužení

Pokud jste v předchozích odpovědích nenašli informace, které potřebujete, nebojte se nám napsat.

Zodpovězené otázky

Dobrý den Prosim mohu poprosit o pomoc,radu?
Insolvence mi končí v listopadu . Zbyva mi vsak doplatit 124 000 kc
Muj insolvencni spravce se domniva ze to nestihnu doplatit a dal me k soudu. Ten je v září. Ja v srpnu budu mit cca 60 000

Je sance kdyz tam penize zaslu ze mi to nezruší? A mohu poprosit eventuelne zda by me mohl nekdo zastupovat? Dekuji

Dobrý den, pakliže problém v řádném plnění splátkového kalendáře Vašeho oddlužení vyvstal z opatření přijatých v souvislosti s pandemií onemocnění Covid-19, bylo by možné uvažovat o aplikaci následujících ustanovení zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, konkrétně ustanovení § 14 odst. 3 tohoto zákona, cit.: „V insolvenčních řízeních, která byla zahájena a v nichž bylo vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka do 31. května 2019, insolvenční soud nezruší schválené oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, pokud by nesplnění podstatné části splátkového kalendáře bylo převážně způsobeno v důsledku okolnosti související s mimořádným opatřením při epidemii.“, popř. ust. § 15 tohoto zákona: „(1) V oddlužení plněním splátkového kalendáře může v době ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona na návrh dlužníka insolvenční soud přiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, ve kterém dosud nebyly uspokojeny, i tehdy, je-li hodnota plnění, které při splnění oddlužení obdrželi nezajištění věřitelé, nižší než 30 % jejich pohledávek, nebo nižší než 50 % jejich pohledávek v případě, že soud rozhodoval podle § 398 odst. 4 nebo podle § 407 odst. 3 insolvenčního zákona, nebo nižší než hodnota plnění, na které se tito věřitelé s dlužníkem dohodli. (2) Odstavec 1 platí za předpokladu, že dlužník
prokáže, že této hodnoty plnění nebylo dosaženo v důsledku okolností, které nezavinil. Má se za to, že dlužník nezavinil okolnosti, ke kterým došlo v důsledku omezení plynoucího z mimořádného opatření při epidemii, případně jiného opatření přijatého Českou republikou v reakci na rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS CoV-2, a které znemožňovaly nebo podstatně ztěžovaly plnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení.“ S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den, mám dotaz. Jsem v insolvenci kterou splatím 100%. Otec náhle zemřel,závěť nezanechal a tak se bude dědit mezi 3 potomky. Bude se jednat o auto které je na leasing, dům s pozemky a taky nějaké peníze. Můj dotaz je takový jestli IS. bude moci prodat třeba část domu nebo pozemku či auta na leasing když jsme 3 dědicové? Dá se s Insolvenčním zprávcem domluvit když mi do splacení zbývají 4 splátky, nebo bude prodávat můj podíl i když mám opravdu blízkoke splacení. Vím jen že by mě mohly sestry vyplatit ale ani jedna prý nemá peníze. A nebo se obrátit na soud neli advokáta či právníka? Děkuji Dobrý den, dle ust. § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona platí, že „Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen hodnoty získané dědictvím vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy a část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.“ Nezbývá tedy, než se domluvit na dalším postupu s Vaším insolvenčním správcem. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den, prosím o radu. Jsem v insolvenci od března 2019. Koncem téhož roku jsem měla jít na operaci s páteří a žádala jsem si soud o odklad splátek. Nevyhověl mě z důvodu, že zákon nebyl znám před novelou. Tzn., že ani jako ID druhého stupně nebudu pro soud osoba zranitelná a budu muset splácet celých pět let?
Děkuji za odpověď Dobrý den, bohužel se ustanovení ohledně zvlášť zranitelných osob týká pouze insolvenčních řízení, která byla zahájena a v nichž bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka po 1. 6. 2019, dřívějších insolvenčních řízení bohužel nikoliv. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den, má nějaký vliv nemocenská na schválení návrhu na insolvenci? Jsem teprve ve fázi, že o to žádám a navrh se teprve bude posílat k soudu, tak mě zajímá, jestli nemocenská má nějaký vliv na to, aby se soud rozhodl zadost zamítnout. Děkuji za odpověď Dobrý den, v uvedených souvislostech bude důležité, zda příjmově budete splňovat podmínky pro schválení oddlužení, tedy zda jste schopen soudu prokázat, že disponujete příjmem v dostatečné výši. Orientační výpočet si můžete udělat např. na kalkulačce uvedené zde: https://insolvence.justice.cz/kalkulator-splatek/ S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobry den, po schvaleni insolvence jsem od přítele dostala nejaky starši nabytek jako postel, skrin … muze mi toto insolvencni spravce nechat zabavit ? Dobrý den, dle ust. § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona platí, že „Po dobu trvání účinků schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty je dlužník povinen hodnoty získané darem vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek, stejně jako jiné své mimořádné příjmy a část výtěžku zpeněžení majetku náležejícího do společného jmění manželů, použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře.“ V tomto ohledu by tedy bylo vhodné věc konzultovat s insolvenčním správcem, nicméně pakliže se jedná o obvyklé vybavení domácnosti nepatrné hodnoty, domníváme se, že by k jeho zpeněžování v rámci Vašeho oddlužení dojít nemuselo. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den, chci se prosím zeptat. Od května 2017 jsem v oddlužení, formou splátkového kalendáře, v měsíci červnu 2020 došlo ke 100% splácení vymáhané částky. Jaký je další postup pro ukončení insolvence a zda dojde v následujícím měsíci ještě ke srážce z výplaty u zaměstnavatele? Dobrý den, v tomto ohledu bychom Vám doporučovali spojit se s Vaším insolvenčním správcem a dohodnout se na postupu, který by vedl k co nejrychlejšímu ukončení Vašeho oddlužení. Insolvenční správce by měl insolvenčnímu soudu zaslat tzv. „zprávu o splnění oddlužení“, která by měla být podkladem pro rozhodování soudu o tom, zda jste úspěšně splnit oddlužení. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den,
Nadělal jsem si dluhy a nyní jsem požádal o insolvenci sám. Některé dluhy vznikly i za manželství, ale věřitele slíbily že dluhy jsou vedený pouze na mě a tak po manželce nic vyžadovat nebudou. Ale i kdyby se tak stalo lze se proti tomu nějak bránit že strany manzelky Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz. Pakliže by se některý z Vašich věřitelů domáhal po Vaší manželce úhrady závazku, který vznikl výlučně Vám, bylo by vhodné, aby se manželka bránila argumentací, že dluh není součástí Vašeho společného jmění manželů a zároveň ona není stranou závazku (např. nepodepisovala úvěrovou smlouvu). Pakliže by předmětný problém nastal, můžete se na nás klidně obrátit, když budete mít zájem o právní pomoc. S pozdravem

Budete mít zájem:  Kdy umřeme? Téměř všichni se dožijí devadesátky

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den. V květnu tohoto roku mi byla stržena poslední splátka insolvence. Během cca půl roku před tím se mi změnil insolvenční správce, o čemž jsem vůbec nevěděla. Teď se ozval nový kvůli té poslední splatce ( o informaci o účetní…) Pokud mi tedy splácení končí ( po 60 měsících, splácení něco málo přes 30% ), jak dlouho zhruba trvá celkové ukončení insolvenčního řízení.? V zákoně se píše, že správce koná neprodleně. Zatím se nic neděje. V insolvenčním rejstříku je poslední záznam ještě z února a ještě pod hlavičkou bývalého správce. Mám tedy kontaktovat nového správce nebo ukončení vyřídí automaticky? A průměrně za jak dlouho? Blízkému známému to trvalo cca 14 dní od poslední splátky.

Děkuji za odpověď

Dobrý den, děkujeme za Váš dotaz. Zdárné ukončení oddlužení by mělo proběhnout bez zbytečného odkladu, v praxi je běžná lhůta cca měsíce, maximálně dvou. Doporučovali bychom Vám, abyste kontaktovala Vašeho insolvenčního správce a dohodla se s ním na postupu, který by vedl k co nejrychlejšímu ukončení Vašeho oddlužení. Insolvenční správce by měl insolvenčnímu soudu zaslat tzv. „zprávu o splnění oddlužení“, která by měla být podkladem pro rozhodování soudu o tom, zda jste úspěšně splnila oddlužení. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den. Jsem v invalidním důchodu I. stupně a chtěl bych podat žádost o insolvenci. Jsem nemajetný a pouze s důchodem. mé příjmy by se dorovnali do minimálního požadavku darovací smlouvou. Můj stav se stále zhoršuje. Jaké by byly změny, pokud bych získal II. stupeň invalidity již v probíhající insolvenci? Např. v délce splácení, apod.
Děkuji za odpověď. Vážený pane, předně bychom Vám chtěli mnohokrát poděkovat za Váš dotaz. Pakliže byste byl invalidní ve II. stupni invalidity (a to kdykoliv v průběhu oddlužení), pak byste byl z pohledu insolvenčního zákona tzv. zranitelnou osobou, což by v praxi znamenalo, že by splátkový kalendář Vašeho oddlužení trval nejdéle 3 roky, nikoliv pět let. V případě jakýchkoliv dotazů se na nás neváhejte obracet. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Dobrý den, chci se zeptat, zda mohu zažádat o ukončení insolvence když mám zaplaceno přes 80% dlužné částky..
Insolvence mi končí příští rok v únoru.

Děkuji

Dobrý den, jelikož se jedná o oddlužení povolené před 1. 6. 2019, je možné, aby splátkový kalendář Vašeho oddlužení skončil dříve než za pět let výhradně za předpokladu, že uhradíte 100 % zjištěných pohledávek Vašich věřitelů. S pozdravem

Mgr. Tomáš Souček

Vdovský/vdovecký důchod: 5 případů, kdy nemáte nárok

Vlastní investice a úspory mají výhodu, že v případě úmrtí je zdědí rodinní příslušníci.

Peníze, které se platí na důchodovém pojištění, mohou v některých případech zcela „propadnout“, neboť přiznání pozůstalostních důchodů není automatické. Spoléhat se pro případ úmrtí na pozůstalostní důchody je chybné.

Živitelé rodiny by měli mít vlastní komerční produkty, aby bylo o rodinu alespoň po dobu prvních let od úmrtí finančně postaráno.

1) Druh (družka) nemá na vdovský důchod nárok

Každoročně stoupá počet partnerů, kteří spolu nežijí v manželském svazku. V manželství žije každoročně méně lidí. S ohledem na výplatu pozůstalostních důchodů to není dobře. Ze zákona má nárok na vdovský důchod pouze manželka (manžel). Nárok na vdovský (vdovecký) důchod tedy nevzniká družce (druhovi), i když spolu žili partneři několik let a měli společnou domácnost.

2) Vdovský důchod není automatický

Manželka (manžel) má nárok na vdovský důchod pouze při splnění zákonných podmínek, při úmrtí nárok na vdovský důchod nevzniká automaticky.

Vdova (vdovec) má nárok na důchod po zemřelém manželovi (manželce), pouze když byl zemřelý poživatelem starobního důchodu nebo invalidního důchodu nebo ke dni úmrtí splnil podmínky na starobní nebo invalidní důchod nebo došlo k úmrtí v důsledku pracovního úrazu.

V praxi tak může dojít k situaci, že zemřelý nesplnil ke dni úmrtí podmínky pro přiznání invalidního důchodu, neboť pro přiznání invalidního důchodu se požaduje splnit podmínku doby pojištění, která se liší dle věku. Občané starší 28 let musí získat dobu pojištění v rozsahu 5 let v posledních 10 letech.

Při delší nezaměstnanosti může být získání potřebné doby pojištění problém, neboť evidence na úřadu práce se započítává v omezeném rozsahu (maximálně v rozsahu 3 let, přitom do 55 let pouze 1 rok). Dále nemusí být podmínka pojištění splněna při dlouhodobé práci na dohody o provedení práce, protože do měsíční odměny 10 tisíc Kč se neplatí z odměny povinné pojistné (v minulosti nebyl žádný limit).

3) Děti pracují a požadovaný věk nesplňujete

Standardně je vdovský důchod ze zákona pobírán pouze jeden rok. Po uplynutí jednoho roku náleží vdovský důchod pouze při splnění některé ze zákonných podmínek. Po uplynutí jednoho roku má vdova (vdovec) nárok na vdovský důchod, když:

  • pečuje o nezaopatřené děti,
  • pečuje o dítě závislé na péči jiné osoby (stupeň II, III nebo IV),
  • pečuje o své rodiče nebo rodiče zemřelého, který s ní žije v domácnosti a je závislý na péči jiné osoby ve stupni II, III nebo IV,
  • je invalidní ve třetím stupni,
  • dosáhla požadovaného věku (o 4 roky nižšího, než činí důchodový věk muže stejného data narození nebo dosáhla svého důchodového věku, je-li tento důchodový věk nižší).

V praxi často mají nárok na vdovský důchod pouze jeden rok vdovy, jejichž děti již pracují, a přitom nedosáhnou požadovaného věku.

Také si přečtěte: Jak vysoký je průměrný důchod v ČR

4) Požadovaný věk se dosáhne po skončení obnovovací lhůty

Když je některá z podmínek v bodě 3) splněna v zákonné dvouleté obnovovací lhůtě po zániku dřívějšího nároku na vdovský důchod, tak se nárok na vdovský důchod obnoví.

Je však nutné si podat žádost o obnovu vdovského důchodu.

Když vdova dosáhne požadovaného věku tři roky po skončení dřívějšího nároku na vdovský důchod, tak se vdovský důchod neobnoví a pobírala vdovský důchod pouze jeden rok.

5) Nové manželství – zánik vdovského důchodu

Vznikem nového manželství ze zákona zaniká nárok na vdovský důchod.

Závěrem

Zodpovědní živitelé rodiny se na zajištění od státu pro své blízké v případě jejich úmrtí nespoléhají a mají pro tyto případy uzavřeny vlastní komerční produkty. Vdovský/vdovecký důchod totiž nemusí být přiznán vůbec nebo se pobírá pouze jeden rok.

 Nahrávání …

Jednou za dva týdny se seberu a toulám se, říká herec Luboš Veselý

Co vím, jste dost dobrodružná povaha. Proč vás zlákalo zrovna divadlo?Maminka herce Ondry Pavelky, divadelní pedagožka Soňa Pavelková, mě učila v lidušce a připravovala mě i na konzervatoř. Ondra je o čtyři roky starší, moc jsme si nepovídali, ale byl můj vzor, něco jako velkej bratr.

Jenže já chtěl být tehdy hlavně automechanikem náklaďáků a jezdit s tirákem. Ovšem na konzervatoř mě vzali. Jenomže jsem lajdačil a jim nezbývalo než mě vyhodit. Pak jsem se jen tak flákal, až po mně sáhli vojáci. Byl jsem u průzkumu v Prešově. Měli jsme stejný výcvik jako výsadkáři – až na to skákání. Dost mě mrzelo, že jsem se nemohl proletět.

Nakonec jsem v rámci píseckýho praporu sloužil ve Vimperku.

Na Sloupu? Tam jsem strávil půl roku vojny. Ale až deset let po vás.Ani v Prešově to nebylo tak tvrdý jako ve Vimperku. Byla to blbá vojna. Klasická mazárna. „Odběry krve“, mlácení… Nakonec mě převeleli do Tábora k průzkumný rotě.

No a když jsem se před rokem šel do Resslovky poklonit našim parašutistům, co zabili Heydricha, potkal jsem tam kamaráda Michala a další kluky. Jeden z nich, David, se kterým jsem se hned skamarádil, mi pak zařídil vytoužený seskok.

Taky se účastním taktických cvičení, střeleb, nácviku přežití… Je to hobby, nicméně jsme ve formě, a kdyby se něco dělo, jsme k dispozici. Jsou mezi námi chlapi, co sloužili v Holešově – to byla jediná kasárna, která na své území nepustila Rusáky. Prostě ne.

Samozřejmě by je Rusové s tanky rozmetali, ale neudělali to. Holešovský byli praví elitáři, nepodvolili se.

Přečíst článek ›

Co to skákání z letadla?Zatím mám za sebou jen tandem, ale teď se konečně chystám na sólo seskok. Nevstupoval jsem do toho psychicky úplně hladce, protože předtím jsem lezl po horách a výšky ve skalách mi najednou nedělaly dobře.

Ovšem v letadle, paradoxně daleko výš, jsem byl úplně v pohodě. Tam je výška abstraktní, není vztažená k žádné skále.

Jsem taky členem Klubu výsadkových veteránů generála Klemeše v Chrudimi, kde se každý rok chodí Memoriál československých parašutistů, je to takové sáhnutí si na vlastní dno. Letos jsem šel tu štreku prvně.

Mělo by to být sedmdesát kilometrů, ale s Davidem, který mě do klubu přivedl, jsme se nějak zakecali, navíc jsme měli blbý čelovky a nic moc mapu – takže jsme nachodili o patnáct kilometrů víc. Vyšli jsme asi v půl jedenáctý dopoledne a dorazili ve dvě hodiny po půlnoci… No mazec, ale krása.

Na kole se vydám daleko, ale pětaosmdesát pěšky bych nedal…Já mám ke všemu úplně zničený kolena z klukovských časů – z fotbalu. Řekli mi, že mám špatný menisky, ale byla to blbá diagnóza, navíc mi operaci nedoporučili kvůli riziku zastavení růstu.

Kašlal jsem na to a po letech se zjistilo, že v kolenou nemám chrupavku. Doktor se mě ptal, jestli jsem schopen ujít pět kilometrů. Když jsem mu řekl, že i pětaosmdesát, koukal na mě jako na blázna a chtěl vědět, jak vydržím tu bolest. Jsem na ni zvyklý, protože je permanentní.

Spíš mě překvapí, když mě kolena někdy nebolí.

Budete mít zájem:  Podkožní akné se nedá vymáčknout

Být chvíli mrožemLuboš Veselý se díky svým chodeckým výkonům může směle považovat za sportovce.

Kolo už mu tolik neříká, ačkoli ho považuje za efektivní a zároveň ke kloubům šetrný způsob pohybu, ale: „Skutečně vynikající na klouby je stále nedoceněné plavání ve studené vodě. Chce to ale postupný trénink,“ říká a připomíná tak svou další zálibu. „Priessnitz byl génius.

Pomáhá to nejen kloubům, ale i psychice – vyplavíte z hlavy plno blbostí. Taky vás to pěkně vyšťaví. Minuta pohybu v ledový vodě vám vezme až 400 kalorií.“

Pochopitelně mě zajímá, v jaké nejchladnější vodě Luboš Veselý plaval: „Bylo třeba nejdřív vysekat díru do ledu… Ta voda měla dvě desetiny stupně Celsia a venku bylo minus šestnáct…“

To při těch štrekách nemáte slabé chvilky?Ale jasně, že ano. Třeba jsem se vzteknul, když jsem si myslel, že nám zbývá do cíle pět kilometrů a následně jsme zjistili, že půjdeme ještě dvanáct. To byly i nervy na pochodu.

Největší krizi jsme měli okolo 50. kilometru, kdy jsme si v hospůdce dali malý pivo a polívku… No a když jsme vstali a chtěli pokračovat, jako bychom se učili znovu chodit.

Když jsme nakonec došli do cíle, propadli jsme sice euforii, ale pak jsem se tři dny pořádně nepostavil na nohy.

Vidím, že poměrně s chutí kouříte. Přitom jste sportovec.Když jsme kvůli filmu Bába z ledu trénovali otužování – který mi mimochodem už taky zůstalo –, museli jsme na opakovaný zdravotní testy.

Doktor se mě po testu na spirometru ptal, jestli jsem přestal kouřit, protože mám výsledky lepší než před rokem. Prý mám plíce zdravýho čtyřicátníka. Přitom vytáhnu dvacet třicet cigaret denně. Ale taky chodím pětkrát týdně do fitka, někdy i dvakrát za den.

Mám bezvadnýho trenéra Roberta, který mi dává do těla.

Přečetl jsem si, že jste vedle divadla vyzkoušel různá živobytí.Konzervatoř jsem flákal, bydlel v podnájmu s kamarádem, který už byl vystudovaný. Nic moc jsem nedělal, ale naši mi dávali dost peněz, takže jsem nájem platil a vyžil jsem. Jenže kamarád mi říkal, že to takhle nejde a že musím makat. Vlastně mě nakopl.

Zařídil mi práci stavebního dělníka u IPS (tehdejší Inženýrsko-průmyslové stavby – pozn. aut.), tam jsem ale po dvou měsících zjistil, že to je blbost, a zažádal jsem o opakování ročníku. Kupodivu mi vyhověli, jenže jsem se flákal dál, toulal se… Ještě před vojnou jsem byl v Divadle na okraji, dokonce se za mě tenkrát přimluvila i Jiřina Švorcová.

Po vojně jsem se v divadle nějak nepohodl a odešel ke kravám do Votic. Bydlel jsem na zámku, ale nemělo cenu tam ani nic zařizovat, měl jsem jen vojenský lehátko, často jsem se ani nepřevlíkal a spal v montérkách.

Po čtyřech měsících jsem byl zralej na provaz… Přijel za mnou tehdy Ondra, ptal se, co blbnu, a řekl mi, že Vít Olmer bude točit film Antonyho šance (první a výrazná filmová role mladého Luboše Veselého – pozn. aut.) a že by mě chtěl obsadit. Tak jsem se pokorně vrátil do divadla a do Prahy.

Přečíst článek ›

Ale ten do jisté míry neusazený způsob života vám zůstal, je to tak?V roce 87 se nám s mojí první ženou narodila dcerka. Bydleli jsme v Brně, kam jsem z Prahy dojížděl stopem, třeba jen na šest hodin, jen abych byl doma. Pendlování stopem bylo tehdy běžné, i když přece jen únavné.

Proto jsem se o dva roky později rozhodl, že zůstanu v Brně. Tam jsem vystřídal řadu divadel a bylo i období, kdy jsem byl bez angažmá.

Pak se ale najednou otevřely hranice! A přišel kamarád s tím, že má papíry na motorovou pilu, a v západní Evropě byly tehdy velký polomy… Vyjeli jsme do Německa a tu trochu peněz, co jsme měli s sebou, jsme hned utratili za coca-colu a camelky.

Sháněli jsme práci, kde se dalo, prošli jsme Bavorsko, spali po lesích a nakonec jsme skončili v Essenu, kde jsme našli českého emigranta Ladislava, který chtěl pomoct s přestavbou domu. Díky tomu, že jsem opravoval náš dům v Brně, jsem mu byl schopen s lecčím pomoct a poradit, tak jsme u něho zůstali.

Takže si tykáte se zedničinou?Díky dědečkovi mé první ženy. Ten mě vlastně vyučil, pomáhal nám s opravou domku. On byl mistr a já jeho helfr. Postupně jsem získával větší a větší jistotu.

V Brně byla navíc komunita mých vrstevníků, kteří si kupovali domečky a dávali je dohromady – jeden dělal elektriku, další instalatéřinu, já se takhle vyučil zedničinu. O víkendech jsme si různě vypomáhali. A v Německu se mi to hodilo, ačkoli jsme samozřejmě byli překvapený novými technologickými možnostmi i výběrem materiálu.

Prostě jsme tam jezdili načerno pracovat. Pobýval jsme tam třeba půl roku, pak na chvíli domů a zase zpátky. Jak začal být dům skoro opravený, pobyty se už zkracovaly.

To jste rozhodně stál na jiných prknech než na těch, která znamenají svět.Tehdy jo, ale potom se zase začalo něco točit, tak jsem se znovu vrátil k divadlu.

Jenže mě za chvíli zase něco naštvalo a poroučel jsem se… Odjel jsem třeba do Rakouska na farmu ke kravám, protože jsme v Brně měli ten rozdělaný dům, dvě holčičky a potřebovali jsme peníze. Mám tyhle práce nějak v genech, táta i děda dělali dobrovolně na uranu.

Pocházeli z Milína, pak šli do pohraničí. Táta byl moc šikovnej, uměl i zedničit. Ale byl z té havířiny nemocný. Odešel brzy, v sedmačtyřiceti letech.

Přečíst článek ›

Jako by jedním z vašich koníčků byl dobrodružný život sám o sobě.Zase jsem začal hrát v jiném divadle, rozešel jsem se se ženou… Když jsem cítil, že mě to opět zmáhá, odjel jsem do Holandska, kde jsem v restauraci v Utrechtu myl nádobí. Málem jsem tam udělal kariéru, protože mi nakonec svěřili přípravu studené kuchyně.

Zároveň si uvědomuju, jaké jsem měl v životě štěstí. I když jsem byl schopný odejít z divadla ze dne na den, čímž jsem lidem kolem způsoboval problémy, přesto kdykoli jsem se odněkud zase vrátil, nějak se to dozvěděli a vždycky jsem zase někde zakotvil.

Byl jsem i podruhé ženatý, ale po dvou letech jsme se rozešli, každý jsme byli jinde… Teď už si to hlídám a i moje přítelkyně Bohdanka ví, kdy se mi něco začne dít v hlavě. Proto chodím cvičit, na túry po horách a mezi paragány. Taky je shovívavá vůči mým nákupům vojenské výstroje.

Co já už utratil peněz za maskáče! Ale rozumíte – originál „jehličí“! Mám celou uniformu včetně „atombordelu“ (oblek protichemické ochrany – pozn. aut.), útočnýho nože, plynový masky, mám origo kanady, pásky, jezevce, barety…

Co jste dělal v létě? Zase se toulal?Odjeli jsem na Šumavu, kde trávíme s Bohdankou velkou část léta, její rodiče tam mají chatu a k tomu byt ve Volarech.

Jenže pak se začaly honit termíny, pokračovalo se v natáčení seriálu pro ČT, takže tři dny na Šumavě a zase zpátky do Prahy… Takové pendlování.

Navíc deset dvanáct dní z prázdnin vždycky dělám kuchtíka na letním dětském táboře.

Taky na Šumavě?Ne, ne, to je srubový tábor z třicátých let, u Pnětluk na Lounsku. Nedám na něj dopustit. Už kvůli mým vzpomínkám na dobrodružství a první lásky…

A co vás táhne na Šumavu?Rodiče Bohdanky, jejich vlčák a ten kouzelnej kraj… Tak jednou za dva týdny se seberu a toulám se. Denní túry, 45 až 50 kiláků. Ale tam to utíká, ta zapomenutá místa a vesnice mě facinují.

Přečíst článek ›

Jako byste se neustále proměňoval – tu v městskou, tu v horskou bytost…Na Prahu jsem si moc nezvykl, ale jde o lidi. Jsme tu v divadle, myslím, dobrá parta, což mě tady drží. Ale byl bych schopný žít a hrát třeba i v Šumperku. Jenže v Praze je i televize, film, rozhlas… Zkrátka práce.

Samotu ovšem potřebuju. Bohdanka si vždycky povzdechne – ty už zase někam jdeš. A já na to – vrátím se zítra. Courám se Šumavou a třeba přespím někde na Lipně. Bohdanka by asi v lese nepřespala, ale respektuje to, navíc ví, že mi to dělá dobře.

Naštěstí dnes máme mobily, tak jí píšu, jak jsem na tom a kde zrovna jsem.

Luboš Veselý (58)Dětství prožil v Ostrově nad Ohří, kde také chodil do literárně-dramatického oddělení LŠU k Soně Pavelkové. V letech 1977–1981 studoval herectví na Pražské konzervatoři (studia však nedokončil). Hrál v Divadle na okraji, v Divadle Jaroslava Průchy a v A studiu.

Po návratu z vojny byl angažován v Divadle na okraji (např. titulní role Vojcka).

V roce 1989 přesídlil do Brna, kde prošel několika divadelními scénami: krátce působil v HaDivadle, v letech 1990–1994 byl členem loutkového divadla Radost, jednu sezonu byl angažován v brněnském Národním divadle, poté se na jednu sezonu vrátil do HaDivadla, následující tři roky byl členem Divadla v 7 a půl a brněnské působení zakončilo jeho angažmá v Divadle Husa na provázku. Od roku 2006 působil ve Švandově divadle, kam se po několikaleté pauze, kdy získal angažmá ve Vinohradském divadle, opět vrátil.

Luboš Veselý je vyhledávaným hercem pro televizní projekty a poměrně obsáhlá je i jeho filmografie (například Antonyho šance, Cena medu, Skalpel, prosím, Horečka, Poutníci, Franz a Felice, Sametoví vrazi, Maharal, Zemský ráj to napohled, Hlídač č. 47, Na vlastní nebezpečí, Hořící keř, Bába z ledu, Absence blízkosti, Kryštof aj.).

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *