„Žít se schizofrenikem, to je žít v neustálém napětí,“ říká třicetiletá Lucie S., která žila s pacientem s touto diagnózou čtyři roky.
„Přátelé a rodina nemocného by měli vědět vše o schizofrenii a měli by se smířit s tím, že budou mít celý život strach – jak z návratu nemoci, tak z toho, že si partner či partnerka ublíží, případně ublíží někomu jinému.
Pacient se musí hlavně léčit. Nevěřte tomu, že nemoc časem sama odezní.“
Spouštěči nemoci mohou být různé psycho-sociální vlivy a vlivy prostředí. Například špatné rodinné vztahy, těžké životní situace a obecně stres. Významný vliv mohou mít i drogy a další psychoaktivní látky. Není tedy překvapivé, že se první známky nemoci často objevují v pubertě nebo v rané dospělosti.
Klasickým příkladem je i Petr, muž z našeho příběhu, kterému se blíží Kristova léta a se schizofrenií se potýká téměř polovinu svého dosavadního života.
„Petr prožíval pubertu velice citlivě. Strach o vážně nemocnou matku se mísil se strachem z maturity a neúspěchem v životě.
Jako mnoho jiných mladých lidí koketoval s konopím a neostýchal se vyzkoušet psychedelickou drogu LSD,“ vzpomíná Lucie na spolužáka z gymnázia, s nímž později navázala partnerský vztah.
To už měl Petr za sebou dvě hospitalizace v nemocnici pro duševně choré.
Počáteční zkušenost s psychiatrickou péčí se v 80 % případů odehraje v psychiatrických léčebnách, na místě, kde personál má strašně málo času, na oknech jsou mříže, některé pokoje jsou po dvanácti lůžkách. Co se s vysokou pravděpodobností může stát, octne-li se člověk ve vylíčeném prostředí?
„Petr je velice inteligentní, možná i díky své nemoci zajímavý a já byla zamilovaná. Myslela jsem si, že to spolu zvládneme. Tak, jako některé mladé holky chtějí spasit svět, já chtěla pečovat o něj a dohlížet na léčbu. To se mi ovšem příliš nedařilo,“ dodává Lucie.
První rok vztahu žil Petr láskou, měl zázemí a práci. Postupně se sebou však přestával být spokojený, dával si vysoké cíle a netrpělivě jich toužil dosáhnout. Jakoby se mu v hlavě vařily tisíce myšlenek.
Úder schizofrenie
„Pokaždé to začínalo návalem energie a nespavostí. Nedokázal být v klidu na jednom místě a nesoustředil se. Celou noc myl třeba nádobí. Pořád dokolečka, každý talíř, každou sklenici…, nebo trhal papírky na miniaturní kousky – viděl v tom smysl a symboliku. Po bytě jsem také nacházela různé figurky a podivné předměty donesené z ulice,“ vzpomíná Lucie.
Nemoc se zrcadlila v Petrových očích a byla zřejmá z jeho pohledu. Když se, podle Luciiných slov divně koukal, začínalo být zle. „Seděli jsme například v restauraci a jemu se náhle začal měnit pohled.
Také se jinak choval, jinak odpovídal a byl třeba agresivnější.“ Sám Petr přiznává, že v těchto chvílích na někoho intenzivně myslel, třeba na kolegu z práce a náhle jakoby se do něj ta postava dostávala.
K nejznámějším příznakům této choroby patří sluchové a zrakové halucinace. Petr například mívá pocity, že na něj mluví někdo, koho zná, často nějaká autorita. Nebo mu různé zvuky dávají znamení. Jednou šel v noci po městě a slyšel krákání havranů. Jako by na každé střeše sedělo hejno černých ptáků. Působili mu velkou bolest a vyvolávali úzkost.
Schizofrenik je nebezpečný sobě i okolí
Jindy byl ovšem spokojený. Měl spoustu energie, tvořil, připadal si silný a sebevědomý. Zlobil se na lékaře i na ty, kteří ho k nim přivedli. Musel brát léky, které mají spoustu vedlejších účinků, například pacienta tlumí. „Je v tom kus nespravedlivosti. Když je spokojený, tak vyvádí a lékaři ho utlumují.
Když je utlumený, tak sice nevyvádí, ale zas není spokojený.
Jenže kdybychom se všichni chovali jako Petr, tak bychom lezli polonazí po stromech, strhávali záclony, protože bychom se prali s přeludy a každou minutu riskovali život,“ říká Lucie a vzpomíná, jak Petr například vyskočil z rozjeté tramvaje přímo pod kola auta, nebo jak lezl po parapetu, chodil ve sněhu naboso a podobně.
Když si zlomíme nohu, hned spěcháme na chirurgii. Když si „zlomíme“ psychiku, „fačujeme“ si ji doma.
„Připadala jsem si jako zdravotní sestra a policajt v jedné osobě“
Kromě toho, že schizofreničtí pacienti často jednají životu nebezpečně, mají i sklony k sebevražednému jednání. „Petrovo tělo bylo unavené z nespavosti, ale hlava neustále chrlila nové nápady a myšlenky. V určitém stadiu ataky filosofoval a začínal řešit konzumní společnost. Tíha a problémy světa pro něj byly příliš. Následovaly pocity bezmoci, zoufalství a frustrace,“ popisuje Lucie.
Petr si nemoc nepřipouštěl, nedodržoval léčbu ani doporučení lékařů. „Připadala jsem si jako zdravotní sestra a policajt v jedné osobě. Neustále jsem musela být ve střehu, hlídala ho a zlobila se, když si dal Petr třeba jedno pivo,“ říká Lucie a dodává, že to rozhodně jejich vztahu neprospívalo.
Po čtyřech letech to vzdala. „Rozchod byl těžký. Byla jsem zamilovaná, ale už jsem nemohla dál,“ říká Lucie a jedním dechem dodává: „Kdyby spolupracoval a léčil se, tak bych s ním asi zůstala. To je tak odporná nemoc! On je chytrý a vnímavý kluk. Mohl to být skvělý partner.“
Vážnými psychickými problémy po porodu trpí celá desetina žen. Jen málo z nich ale vyhledá lékařskou pomoc. Ohrožují tak nejen sebe, ale i své dítě.
Co doporučuje lékař?
„Obecné doporučení neexistuje. Schizofrenie se u každého člověka projevuje jinak, protože schizofrenní psychóza vychází z vlastností člověka. Záleží také na tom, co vztahu předcházelo, například kolik hospitalizací a podobně,“ říká prezident České asociace pro psychické zdraví a zároveň primář Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov MUDr. Martin Jarolímek.
Pokud se pustíte do vztahu se schizofrenikem, měli byste se něco o této nemoci dozvědět a připravit se na ni. Ataka, tedy úder schizofrenie, může vyvolat spousta věcí.
„Je dobré, aby dokázal nemocný člověk s pomocí toho druhého popsat, jak se to „tenkrát“ rozvíjelo, co bylo spouštěčem. Může jím být i šťastná událost, například svatba. Něco, co vyvolalo emoční napětí.
Ataka ovšem nevznikne z minuty na minutu, začíná se projevovat pomalu,“ říká primář Jarolímek.
Partneři by si měli v klidovém stavu sednout a sepsat všechny příznaky, které upozorňují, že se blíží úder. „Doporučuji sednout si a sepsat alespoň deset prodromálních varovných příznaků.
Někdy trvám na tom, aby to měli připíchnuté nad postelí, nebo v kuchyni na lednici a aby k tomu byl připojen i návod, co je v té chvíli třeba dělat. Například vystoupit ze stresového prostředí. Sám pacient by měl být v tom případě schopný vzít si lék a ozvat se ošetřujícímu lékaři,“ radí MUDr.
Martin Jarolímek a dodává, že je každopádně důležité hodně si o nemoci a všem s ní spojeném povídat. Pokud bere pacient léčbu zodpovědně, může vést celkem běžný život.
Katalog nemocí: Schizofrenie
Ilustrační foto: Agentrura SXC
Upřímné svědectví: Jaký je život se schizofrenií? | Žena.cz
Tři knihy, tři lidé, kteří se na chvíli stali spisovateli, aby popsali, jak žijí, s čím se potýkají, jak vnímají svět, když je onemocnění v akutní fázi, a naopak jak žijí, když jsou stabilizovaní. Nejsou to schizofrenici, ale lidé se schizofrenií.
Libor Michalec je profesionální novinář a reportér. První psychická ataka si ho našla ve třiceti letech. „Cítil jsem, že se něco divného děje, ale nedokázal jsem si připustit, že je to nemoc. Až po druhé atace jsem si zpětně uvědomil, že se v dětství možná stalo něco podobného, ale tenkrát jsem si myslel, že to tak mají všichni,“ rozpomíná se autor Sametového Heroda.
Na představení knihy ho přišla podpořit manželka Jana a dvě dospívající dcery. Jana vypráví, jak byla nejprve dezorientovaná, z toho co dělal. „Například když odpojoval telefony, netušila jsem, jak to mám řešit. Když se to stalo podruhé, už jsem věděla, o co jde, přistoupila jsem k tomu pragmaticky a v podstatě jsem Libora donutila, aby šel do nemocnice.“
Spouštěče nemoci
Schizofrenie se často objevuje ve věku od sedmnácti do třiceti let. Libor Michalec ji přirovnává k sametovému Herodu nemilosrdně ničícímu identitu, sny, plány a naděje. Vzpomíná, že u něj spouštěčů bylo více: „Jednak chorobná žárlivost, zároveň jsem odešel z redakce časopisu a přestěhovali jsme se na venkov. Změna životního rytmu, nastřádaný stres z práce a najednou klid.“
Kniha však není jen o jeho nemoci. „Od přečtení Vaculíkova Českého snáře jsem si psal deník. Tudíž v knize jsou zaznamenány události devadesátých let, které byly samy o sobě schizofrenické. To, že jsem ve třiceti onemocněl, je pouze další etapa.“
Úzkost není jen běžná nervozita. Kdy a kde vyhledat pomoc?
Markéta Bednářová, autorka knihy Ve stínech a za zrcadlem se s první atakou setkala, když odešla studovat do Německa. Psychóza ji tak zastihla v devatenácti a zcela nepřipravenou. S odstupem času si myslí, že roli sehrálo její ego. „Chtěla jsem být nejlepší, udělat státnice z němčiny. Sedm dní jsem nespala, téměř nejedla, jen jsem se učila, až tělo vypovědělo službu.“
Michaela Malá, autorka knihy Homo Psychoticus poznala, co to je, když ji vesnice považuje za obecního blázna. Svůj životní příběh v knize vypráví doktorovi, jemuž plně důvěřuje. Dozvíme se, že ji na dovolené v zahraničí v pěti letech zneužil pedofil. Když byla školačkou, rodiče se rozvedli. Na gymnáziu k ní začal přicházet 'Anděl'.
Na vysoké škole onemocněla mentální anorexií a musela se léčit na psychiatrii. Anorexii překonala, jenže se jí rozjela paranoidní schizofrenie. „Nějak se to ve mně asi všechno střádalo. A pak už to prostě nešlo dál a propukla mi nemoc. Možná tam byly i nějaké genetické vlivy, kdo ví,“ říká devětatřicetiletá Michaela.
Pumpa vrátila do života ochrnutého úspěšného podnikatele
Právě dopsala druhou knihu, v níž už nejsou vzpomínky na dětství a psaní o psychóze.
„I s touto nemocí se dá něco dělat, protože od září 2014 studuji dálkově Fakultu sociálních studií MU v Brně obor sociální práce a sociální politika s cílem, že jednou budu dělat poradce pro lidi s duševním onemocněním.
Takže druhá kniha je o tom, jak se mi s mou nemocí studuje, a je hodně o intenzivní psychoterapii, kterou procházím.“ Jejím snem je zapojit se do aktuálně připravované reformy psychiatrie u nás a dostat se do terénního týmu jednoho ze vznikajících Center duševního zdraví.
Strach jít s kůží na trh
Média píší o psychicky nemocných jen v souvislosti s tím, když něco provedou.
„To je ale malá část psychóz, která může být pro společnost nebezpečná,“ říká doktorka Judita Jansová, zástupkyně psychiatrického oddělení Masarykovy nemocnice v Ústí nad Labem a dodává: „Naopak lidé v akutní fázi onemocnění se stávají snadno obětmi kriminálních činů, nejsou tedy nebezpeční společnosti, ale společnost jim.“
Markéta Bednářová měla strach především z toho, že až si knihu přečte její rodina, bude to pro ně nepříjemné a neodpustí jí to. Stal se však opak.
„Rodiče neměli možnost mi nahlídnout do hlavy a tím, jak si přečetli moji niternou zpověď, tak se nám k mému velkému překvapení vztahy utužily,“ říká dojatě autorka, která již pomohla na svět další knize Zfetovaná duše. Je o jejím bratrovi, který si odpykává trest odnětí svobody.
Syndrom suchých a zarudlých očí: Existuje pomoc
Strach mluvit o své nemoci veřejně měl zpočátku i Libor Michalec, ale nakonec u něj zvítězilo srdce reportéra a touha vše zachytit: „Také mě inspirovala knížka Střed se hroutí zevnitř a říkal jsem si, že by mi to mohlo pomoci uzavřít ten nekonečný deník a pak jsem si říkal, že to může pomoci jiným lidem, kteří mají v okolí člověka s psychickým onemocněním, jako jsou rodiče, jiní příbuzní, partner, děti, ale i jiným, kteří chtějí pochopit člověka se schizofrenií.“
Michaela Malá, která knihu Homo Psychoticus vydala pod pseudonymem z důvodu stigmatizace duševně nemocných, měla nakonec stejně jako ostatní dva autoři jen pozitivní reakce od rodiny i čtenářů. „Po přečtení knihy mi rodiče řekli, že vůbec netušili, co prožívám. Upřímnost, která v knížce je, rodiče nezranila, naopak nám to pomohlo, že vztah je mezi námi hlubší a otevřenější.“
Lenka Svobodová z nakladatelství TRITON, které knihy vydalo, dodává: „Edice Třináctá komnata duše nepřináší pouze autobiografické příběhy schizofreniků, ale najdete v ní i zpovědi či deníky lidí žijících na okraji společnosti, týraných žen či zneužívaných dětí.
Do vydávání takových příběhů se nikdo nehrne, my jsme však začali razit filozofii, že v současné době, zaměřené na výkon a zisk, je nutné vybavit knihy jakousi přidanou hodnotou 'lidství' – tedy něčím, co v této pragmatické ekonomické éře tolik postrádáme.
„
Video Mohlo by Vás také zajímat: Provokatéry musí policie zpacifikovat, bez fyzického kontaktu to nejde, říká expert | Video: Daniela Drtinová
Poradna: Jak zvládnout péči o syna schizofrenika, když síly ubývají
U schizofrenika dochází k rozporu mezi vnímanou realitou a realitou samotnou.
Foto: Profimedia.cz
| Když mi bylo 48 let, otec mého syna odešel za jinou ženou. Žili jsme spolu 27 let. Odešel v době, kdy byl syn ve druhém ročníku Stavební fakulty a kdy u něj propukla schizofrenie. Zůstali jsme zcela sami, nikoho nemáme. O syna se tak starám úplně sama. Už je mi ale 71 let a síly ubývají. Má největší bolest je, že nevím, kdo se bude starat, když už já nebudu. Syn je neasertivní, nesamostatný, snadno jej může kdokoliv podvést. Bydlíme v domku, má svůj důchod – inv. III. stupně, ušetřila jsem pro něj nějaké peníze. Potřebuje ale blízkost jiné osoby a také zázemí a být neustále „vzpřimován“. Za období své choroby byl asi 3x hospitalizován, z toho jednou v PL Dobřany, což byla hrozná zkušenost, kterou bych nikomu nepřála. Mám strach, že nám není pomoci. |
Vážená paní, prošla jste si nelehkými etapami života. Kéž bych vám rozmělnila strach a bolest, se kterými se potýkáte v souvislosti s péčí o syna. Velmi oceňuji váš zodpovědný přístup k celé situaci.
Píšete, že vám není pomoci. Popíšu vám tedy, jaké možnosti vidím já a třeba vás něco zaujme a zjistíte, že pomoc existuje.
Vycházím z vašeho popisu, že syn se nedokáže sám o sebe postarat a potřebuje někoho, kdo mu s tím pomůže.
Je důležité, abyste si se synem o celé situaci promluvila a naprosto otevřeně mu řekla, jak o tom přemýšlíte vy. Zjistíte, jak to má on a společně najdete možné řešení.
Proberte se synem, v čem by vám mohl pomáhat, aby se vám ulevilo. Určitě může aspoň v něčem pomáhat více a možná to i dělá (nevím, to nepíšete). Postará se o drobné věci kolem domku, může nakoupit, umýt nádobí, vyluxovat, něco uvařit.
Tím mu pomůžete zvednout sebevědomí, že je v něčem dobrý a schopný. Hodně ho chvalte, když vám pomůže, udělá, co potřebujete. Je to moc důležité pro jeho psychickou stabilitu.
Zjistěte si možnosti dopředu, abyste mohli zůstat ve stávajícím bydlení. Nejčastěji nabízenou formou je pečovatelská služba. Existuje možnost, že by k vám chodila pečovatelka vypomáhat a nemuselo by být všechno na vás. Zajistila by jen to, co už vy ani syn nebudete zvládat.
Ve většině měst je tato sociální služba zajištěna. Je to služba placená. Tím, že budete mít informace o možnostech pečovatelské služby, nabydete vnitřního klidu, že nebudete na vše sama.
V situaci, že byste se už nedokázala o syna postarat, nebo došlo k vaší smrti, je užitečné postupovat podle stejného principu. Připravit se! Najít zařízení, které je pro syna vhodné.
Nelekejte se prosím. Znám klienty, kteří žijí v takovém typu zařízení a jsou spokojeni. Je to důstojný život mezi lidmi, kteří mají společné to, že zcela sami žít nemohou. Je o ně postaráno komplexně.
Mají bydlení na dobré úrovni, 1–2 klienti na pokoji, lékaře, sociální pracovnice, podpůrné programy a samozřejmě stravu a ostatní služby. Tím, že jsou klienti přes den vytíženi aktivitami, cítí se i psychicky lépe a dobře spí.
Nevím, ve kterém kraji žijete, není to všude stejné. Zvládá-li syn hledání na internetu, bylo by hodně dobře, kdyby se do vyhledání vhodné instituce pro sebe zapojil. Možná u toho budete prožívat smutek, zároveň i ten patří k životu.
Komunitní centra pro lidi s duševním onemocněním – komunitní bydlení je i pro lidi, kteří v důsledku svého psychického onemocnění nemohou bydlet sami.
Komunita je o společném povzbuzování, podporování se navzájem.
Je zde možnost využít sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitaci a řadu dalších aktivit, aby měli lidé dobrý pocit ze smysluplného prožívání života. Necítili se osamělí a bezmocní.
Když vám někdo přečte (nebo vy sama, pokud máte přístup k počítači) informace z webových stránek, zjistíte o zařízeních mnoho informací. Doporučuji například Ester z. s. – komunitní bydlení Esterka.
Sociální rehabilitace – pobytové zařízení pro osoby s chronickým duševním onemocněním. Jde o podporu lidem k rozvoji potřebných dovedností pro jejich samostatný život. Doporučuji např. sociální rehabilitaci Zahrada v Charitě Kroměříž.
Chráněné bydlení pro lidi s psychickým onemocněním – pobytové zařízení pro lidi s duševním onemocněním. Těchto zařízení je poměrně hodně.
Doufám, že jsem vám dodala aspoň trochu naděje pro následující roky. Myslím, že se nemusíte bát, že o syna nebude postaráno, když se o to dopředu sami přičiníte.
Pokud máte v rodině či v nejbližším okolí někoho, komu byste mohla předat získané informace, nebo vám je pomohl najít, tak toho určitě využijte. Moc vám přeji, ať jste ještě dlouhé roky zdravá.
Soukromá rodinná poradna, která pomáhá všem členům rodiny. Rodičům odlehčit od starostí a nejistot v jejich rodičovské roli, partnerům i jednotlivcům v jejich různorodých životních situacích, dětem s jejich dospíváním. Sdružuje odborníky, kteří rádi pomohou.
Vytváří a realizuje kurzy i semináře pro rodiče, individuální poradenství a konzultace, rodinnou terapii. Více na Akademie rodičovství.
Trápí vás jiné téma spjaté s výchovou dítěte, rodinnými vztahy či závislostí? Poraďte se s našimi odborníky. Své příběhy a otázky nám posílejte na: [email protected].
Hlavní zprávy
Nemocní schizofrenií se mohou vyléčit a žít normální život. Pokud mají dostupné všechny formy pomoci
Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) spustila kampaň JDE TO. Společně zpátky do života. Chce upozornit na všechny možnosti zdravotní péče a následné léčby pro pacienty s duševním onemocněním schizofrenního typu. Jejím cílem je také ukázat veřejnosti, že při komplexní péči jsou tito pacienti schopni se začlenit do běžného života.
Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) spustila kampaň JDE TO. Společně zpátky do života. Chce upozornit na všechny možnosti zdravotní péče a následné léčby pro pacienty s duševním onemocněním schizofrenního typu. Jejím cílem je také ukázat veřejnosti, že při komplexní péči jsou tito pacienti schopni se začlenit do běžného života.
„Je potřeba změnit vnímání onemocnění schizofrenního typu ve společnosti. Aby převládalo obecné povědomí o tom, že pokud funguje tzv.
´záchranný kruh´ kolem pacienta a dobře spolupracuje se svým lékařem odborným i praktickým, s terénním terapeutem, rodinou, má smysluplnou náplň dne a okolí k němu zaujímá stejný postoj, jako ke všem ostatním lidem, existuje u značné části z nich šance na úzdravu,“ říká prezident ČAPZ MUDr. Martin Jarolímek.
„A samozřejmě je třeba tento kruh pomoci kolem pacientů vytvořit, a to co největší spoluprací všech zúčastněných. Právě k tomu má sloužit i tato kampaň,“ vysvětluje MUDr. Jarolímek.
„Počátkem roku 2014 moje dcera Jitka nečekaně a v podstatě ze dne na den psychicky onemocněla. Byl to šok, v širší rodině psychické problémy nebyly. Začalo hledání informací, čekání, jak bude fungovat léčby, léky, terapie,“ vzpomíná Olga Bolechová.
„Po návratu z nemocnice jsem hledala aktivity pro pasivní dceru. Při sdělení, jakou formou onemocnění trpí, ji často odmítli. Zasloužila si šanci, ale stigmatizace u mnoha lidí přetrvává,“ popisuje paní Bolechová snahu o začlenění dcery do okolního prostředí.
„Pomohlo nám sdružení Fokus, kontakty s podobně nemocnými, sdílení zkušeností. Dcera si našla partnera a nesmírně důležitá je pro ni práce na částečný úvazek, která jí dává pocit užitečnosti. Velkou pomocí je spolupráce s kvalitními odborníky, psychiatrem, psychologem.
To vše posiluje snahu vrátit moje nemocné dítě zpět do života.“
Aby hledání informací bylo nyní pro pacienty i jejich rodiny co nejsnazší a nemuseli je získávat obtížně jako paní Bolechová, připravila organizace ČAPZ webový portál www.capz.cz/jdeto, kde najdou přehled kontaktů na odborné lékaře, psychology a psychoterapeuty, peer konzultanty, pacientské organizace a sdružení rodičů, jejichž děti trpí podobnými problémy.
Informační letáky budou k dostání také v ordinacích lékařů. Důležitou součástí je také cyklus konferencí zaměřených na destigmatizaci nemocných schizofrenií, který odstartoval dnes první akcí v Praze. Další proběhnou v Berouně, Hradci Králové, Opavě, Zlíně a Brně.
Aktivní část kampaně (podpořené z Norských fondů v rámci Programu CZ11 „Iniciativy v oblasti veřejného zdraví“) poběží do konce února 2016.
„Schizofrenici žijí to, co my prožíváme ve svých snech. Jsou stejní jako my.“ Martin Jarolímek
Česká asociace pro psychické zdraví (ČAPZ) byla založena v roce 1996 jako občanské sdružení uživatelů psychiatrické péče a jejich blízkých, poskytovatelů této péče a širší veřejnosti.
ČAPZ je otevřená jednotlivcům i organizacím, laikům i odborníkům různých profesí v oblasti péče o duševní zdraví, uživatelům této péče, jejich rodinným příslušníkům a blízkým, všem, které tato oblast zajímá.
ČAPZ je provozovatelem Terapeutické komunity pro klienty se schizofrenní poruchou a Linky psychopomoci.
Onemocnění schizofrenního typu lze definovat jako poruchu mnoha duševních funkcí: myšlení, vnímání, emotivity, narušena může být i motorika, osobnost, schopnost jednání s lidmi, pozornost nebo paměť. Schizofrenie patří mezi psychotická onemocnění (psychózy). Trpí jí zhruba 1% populace, tedy každý stý člověk.
Nemoc se většinou objeví mezi 15. a 35. rokem, pohlaví roli nehraje. Někteří schizofrenici se zcela vyléčí, u některých jde o chronický stav.
Někdy se schizofrenie označuje jako „třetinová nemoc“, protože asi 1/3 schizofreniků se vyléčí a vrátí so běžného života, u 1/3 se dosáhne jistého zlepšení, ale určité projevy nemoci člověka i tak obtěžují, případně se vrací, a té nejméně šťastné třetině zůstanou schizofrenní symptomy jako chronické a nereagující na léčbu.
Příčiny schizofrenie nejsou dosud přesně známy. Schizofrenie je multifaktoriální onemocnění, na jehož vzniku se podílí v různé míře jak biologické tak psychosociální faktory. Vždy se musí spojit určitá dispozice se spouštěčem.
Diskusi o budoucím bydlení pro schizofreniky provázela bouřlivá atmosféra
Zastupitelé města rozhodovali, zda ve čtvrti Letná vyroste objekt s jedenácti byty pro lidi s duševním onemocněním. Diskusi tak provázely bouřlivé emoce.
Jedenáct bytů, kde se mají duševně nemocní učit samostatnosti, vyjde na 35 milionů korun, z toho 32 milionů pokryjí dotační tituly. Město Zlín zaplatí jen zbylé tři miliony.
Na jedné straně vyjadřovali nesouhlas s výstavbou rozzlobení obyvatelé Letné, na druhé straně argumentovali zastupitelé i ti, kteří mají v rodině duševně nemocného, nebo ti, kteří s nimi pracují a pomáhají jim.
LIDÉ MAJÍ Z NEMOCNÝCH STRACH
Výsledek hlasování byl ale jednoznačný. Osmadvacet zastupitelů z 38 rozhodlo, že se byty pro nemocné stavět na Letné budou.
Přečíst článek ›
„Kdo za tím stojí? Kdo se nám zaručí, že se nic nestane? Kdo si to vezme na zodpovědnost, ať tady vstane a řekne, že přebere zodpovědnost!“ vyzýval emotivně zastupitele Ondřej Slováček, jeden z organizátorů petice proti výstavbě domu.
Lidé totiž mají strach, že se může stát neštěstí, že může dojít k napadení obyvatel někým z duševně nemocných.
Podle signatářů petice i dalších obyvatel Letné se navíc místo, kde má novostavba stát, nehodí pro tento účel. Podle nich jde o hustě obydlenou zástavbu v památkové zóně. Samotná stavba pak zkomplikuje dopravní dostupnost a bezpečnost.
„Kritika se dala čekat, je logická. Na druhou stranu si myslím, že tato stavba bude přínosná,“ uvedl zlínský primátor Jiří Korec. Oponenti vytýkají vedení města mimo jiné to, že zde za dotace mohl vyrůst například dům pro seniory, kteří zde žili celý život a mají k místu vztah.
„U nového využití takových zařízení není možné zapomenout na dnešní obyvatele těchto čtvrtí. Například zařízení pro seniory preferujeme zřizovat přednostně v místě, kde strávili většinu svého života. Zlepšíme jejich šanci udržet kontakt se svým okolím a sousedy a snížíme jejich izolaci v pro ně novém a cizím prostředí,“ komentoval například lídr strany Zlín 21 Čestmír Vančura.
SETKÁNÍ AŽ PO ROZHODNUTÍ
Třicítka obyvatel Letné před zlínskými zastupiteli poukazovala ještě na jednu věc. Město s nimi prý o problému zatím nehovořilo. Má k tomu dojít až pět dní po čtvrtečním hlasování, tedy 29. dubna.
„Beseda měla být až v červnu. Na základě ohlasů to město posunulo, ale už se nám to nepodařilo dřív než na 29. dubna. Zároveň ale víme, že se diskuse s obyvateli Letné o tomto objektu vedly již v minulém volebním období,“ vysvětlil Jiří Korec.
Podle něj se město s obyvateli chce potkat a setkání má i po rozhodnutí smysl.
„Evidentně to měli domluvené a devětadvacátého se nám přijdou vysmát do očí, že se takto rozhodli za našimi zády,“ vnímal ale rozhodnutí zlínských radních Eduard Kuňák. Prý se ale na Letné nevzdají.
Pojem schizofrenie lze nejlépe přeložit jako rozdělené myšlení, ale jinak jde o poruchu mnoha duševních funkcí: myšlení, vnímání, emotivity, narušena může být i motorika, osobnost, schopnost jednání s lidmi, pozornost nebo paměť. Schizofrenie patří mezi psychotická onemocnění. Trpí jí zhruba každý stý člověk. Příčiny schizofrenie nejsou přesně známy. Zdroj: www.schizofrenie.psychoweb.cz
„Budeme bojovat a nedáme se zadarmo,“ naznačil obyvatel čtvrti.
Lidé z Letné většinou se záměrem nesouhlasí z důvodu obavy o bezpečnost zejména svých dětí.
„Mám strach ze schizofreniků. Koupili byste si tam byt pro své děti?“ ptala se například mladá maminka Markéta Krausová.
Přečíst článek ›
- V této čtvrti se již nachází chráněná dílna a další zařízení tohoto typu, dokonce denní stacionář Horizont a lidé zde prý proti postiženým nic nemají.
- „Máme je rádi, žijeme tady vedle sebe, nemáme proti nim nic, jsou sousedi,“ uvedla například ve svém vystoupení Eva Šviráková.
- NENÍ PRAVDA, ŽE JSOU NEBEZPEČNÍ
- Nejvíce se však možných nových obyvatel Letné zastal zlínský psychiatr a soudní znalec Pavel Konečný.
„Není pravda, že jsou nebezpeční okolí. Navíc ve stacionáři Horizont na Letné, který zde funguje již od roku 2007, nevím o problémech s klienty tohoto zařízení,“ uvedl mimo jiné lékař. Ředitel Horizontu zase vidí věc jinak.
„Schovali za tento problém jiné své problémy,“ myslel si o aktivitě obyvatel Letné Milan Antoš.
„Oni to neznají a reagují tak z nevědomosti, všechno házejí do jednoho pytle. Schizofrenie a duševní choroba je úplně něco jiného. To by chtělo školení psychiatra, aby tomu porozuměli. Takže já se na ně nezlobím, nedivím se jim,“ uvedla na jednání Jiřina Němcová ze Zlína.
Má dvaatřicetiletého syna, který od sedmnácti let trpí schizofrenií. Ve zlínském Horizontu jejich syn podle jejích slov doslova vykvetl. Jeho normální život mu skončil, když mu bylo teprve sedmnáct.
„Začaly s ním problémy, nechtěl chodit do školy, ale my jsme si mysleli, že jde o pubertu. Teprve později, když byl hospitalizovaný na psychiatrické klinice, jsme se to dozvěděli.
Bylo to strašné, když vám v jeden moment lékařka řekne, že má schizofrenii, že se nevyučí, že se asi neožení a že asi půjde do invalidního důchodu. Tak to se vám zhroutí svět.
Pomalu jsme se s tím smiřovali, manžel se s tím nemohl dlouho vyrovnat, je to náš jediný syn,“ popisovala nelehký životní úděl osmašedesátiletá Jiřina.
Doma se snaží, aby syna naučili co nejvíce, aby se co nejlépe mohl o sebe postarat, až tady jednou nebudou. A co vidí pozitivního na nově zamýšlených bytech pro stejně postižené lidi?
„Nemocní, kteří nemají rodinné zázemí, se v tomto bytě naučí samostatnosti, aby mohli žít,“ vysvětlila.
Přečíst článek ›