Kdy korzety vznikly a z čeho se vyrábí? Má nošení korzetu pozitivní vliv a kam je nosit? Dámské korzety jsou součástí ženského prádla od nepaměti. Jejich využití je jasné. Mají zvýraznit ňadra a stáhnout hrudník a tělo tak, aby ženské křivky co nejvíce vynikly.
Historie dámských korzetů sahá až do 13. století, v dnešní době jejich nošení už není tak běžné. Jejich popularita odezněla spolu s nošením kalhot a emancipací žen. Nicméně i dnes mohou být součástí ženského šatníku a dají se nosit na společenské akce, především, když se chce žena blýsknout neotřelým modelem.
Navíc splňují hned tři funkce, které ocení každá žena: zeštíhlí pas, zpevní záda a zvýrazní poprsí. Žena nošením dosáhne téměř dokonalých křivek, což lze brát jako pozitiva nošení korzetu.
Korzety se většinou vyrábějí z pevných látek (bavlna, satén či brokát) a nutné jsou kostice, které látku drží tak, aby se nezvlnila. Ženský trup obepíná korzet od pasu až po prsa.
V dnešní době trh nabízí takové korzety, u kterých nebudete mít problém je obléknout a zase svléknout. Tím se výrazně liší od korzetů, které ženy nosily dříve.
Většinou mají korzety na přední straně zip či háčky, na zádech je samotné šněrování.
Korzet do společnosti?
Korzet můžete nosit v podstatě kdykoli. Dnešní korzety lze nosit i pod běžné každodenní oblečení. Pak jsou tu slavnostní příležitosti a společenské akce. „Jestliže je korzet z méně honosné látky, je samozřejmě možné ho nosit i běžně.
Mnohé zákaznice si právě proto nechávají korzet šít třeba jen z plátna. Korzety se dají nosit jako vrchní část oděvu, nebo jako spodní formující prádlo pod šaty.
A samozřejmě pro ženu, která má blízko k fetiši může být ten pocit sešněrování doslova návykový,“ říká česká návrhářka Jana Thálová.
    |
Korzety a podprsenky v dějinách: V minulých dobách korzety deformovaly nejen postavu, ale i vnitřní orgány
Ukázka korzetu
O zahalování i odhalování žen byla sociology, psychology, sexuology a jinými autory sepsána řada studií – rozhodně tedy nejde jen o erotických prvek, ale o fenomén se širším přesahem do kultury a společnosti obecně.
Než se ujal korzet
Ve starověku byla ženská krása zdrojem veřejného obdivu. V antickém Římě sice chodily s odhalenými ňadry po ulicích jen nevěstky, ale ostatní dámy vnady zakrývaly jen ledabyle, a jejich dobrá pověst přesto zůstala zachována. Prsa si tehdy ženy podvazovaly pruhy měkké látky či kůže, aby je podpíraly.
Ve středověku nosily ženy naopak oděv těsně ke krku a zdá se, že si dokonce prsa stahovaly pruhem látky, protože módní byla velmi štíhlá, až plochá postava.
Nový ideál krásy
Ale již v 16. století hlavně zásluhou renesančního dvorského oděvu se ujal v ženském módě živůtek a korzet. Vznikl také nový ideál krásy. Žena měla mít uzounký pas, oblé boky a oblá ňadra – “přesýpací hodiny”. Tento trend se udržel až do konce 19. století.
Bylo to náročné – známe příběhy o dívkách, které se ve jménu krásy stahovaly do korzetu tak, až si deformovaly tělo. Utrpěly při tom i vnitřní orgány.
Ale zatímco ve většině evropských zemí měly korzety pozvednout a vyzdvihnout plnost ňader, kupříkladu ve Španělsku tomu bylo naopak. Tam korzety vyztužené někdy kovovými destičkami tlačily na prsa tak, aby se mladým dívkám vyvinula co nejméně.
Španělská bigotní dvorská móda potlačovala náznaky sexuality a chodilo se převážně v tmavých barvách.
Dokonce kalhoty
Jinde byla móda tolerantnější – tak třeba Kateřina Medicejská začala dokonce nosit mužské kalhoty a tu zase napodobila řada jiných žen ze vznešených kruhů. Objevily se korzety právě zdůrazňující ňadra a hlavně se objevil hlubší výstřih – ostatně zrovna Kateřina Medicejská byla přírodou obdařena dost, takže tento styl oblékání doporučovala.
Přesto však lze říci, že do konce 19. století nebylo smyslem korzetů vyzdvihovat ženskou sexualitu – proto se také tak mezi emancipovanými ženami rychle ujala podprsenka.
Podprsenka vítězí
Příběh jejího vzniku provázejí nejasnosti, existuje několik verzí – nejčastěji citované je vyprávění o zámožné Američance Mary Phelps Jacobové.
Ta když se roku 1914 chystala na ples, zjistila, že má tak jemné a odvážně střižené šaty, že jí korzet vyčnívá z výstřihu.
Protože jej stejně nesnášela, odhodila ho a s pomocí služky si kolem prsou uvázala dva kapesníky a ty upevnila kolem těla růžovými stuhami.
Byla hodně kritizována a hodně obdivována zároveň – její kamarádky a známé žádaly, aby jim pomohla ušít něco podobného. 3. listopadu 1914 si proto nechala podprsenku patentovat a založila dokonce firmu (pod jménem Caresse Crosbyová), která podprsenky vyráběla.
Příběh má své pokračování. Podnikání ji nebavilo, a tak prodala svůj patent americké firmě Warner Brothers Corset Company. Jak podle data vidíme, začala první světová válka a v roce 1917 byla v USA zahájena “kampaň” proti korzetům. Na jejich výrobu bylo třeba železa, a to potřeboval nyní hlavně zbrojní průmysl. Vlastenky začaly proto hromadně kupovat podprsenky.
Jak víme, i když to ještě pár let trvalo, podprsenky “dobyly” celý svět a společnost Warner (která od Jacobové koupila patent za 1500 dolarů) vydělala během následujících třiceti let desítky milionů dolarů.
České podprsenky: Víte, kdo je tvoří, co frčí a kdy sáhnout po krajkách?
Triola je česká značka, jejíž historie začíná už v roce 1919. Lýdie Malchárková, která má ve firmě na starosti public relations, obecně připomíná, jak prádlo kopíruje módní trendy. Když přišly v 60. letech bokové kalhoty a sukně, začali výrobci prádla nabízet nízké bokové kalhotky.
V padesátkách to byly široké kolové sukně do pasu a jiné než pasové kalhotky se nikde nekoupily.
Brigitte Bardot se objevila ve filmu v bikinách s podprsenkou střihu Balcony a výrobci prádla začali šít balkonetky – podprsenky s vodorovným vrchním dílem, který hodně odhaluje horní část ňader skoro až k bradavkám, dává příklad proměn prádla.
Dnes jsou podle Lýdie trendy kulatá prsa a podprsenky se tomuto tvaru chtějí přiblížit. Trendy se ale podle ní mění i během roku.
Na Valentýna frčí červené a černé krajkové prádlo, v létě prádlo s tenkými nebo zdobenými ramínky, i samodržicí podprsenky bez ramínek či hodně vykrojené pro letní výstřihy a v pastelových barvách.
S podzimem nastupují pohodlné modely s uzavřenou fazonou a tlumenými barvami. Před Vánocemi se pak vrací krajkové a exkluzivní prádlo, miniaturní a sexy.
Nejdřív šila s babičkou, nyní má vlastní značku
Když fotomodelka Petra Lorencová nemohla sehnat žádné spodní prádlo na focení, které by jí vyhovovalo, zaangažovala svou babičku, aby jí ho ušila. V té době Petra studovala práva, naučila se však tvořit střihy a šít a založila svou značku dámského spodního prádla Lorii lingerie.
Zakládáme si na osobním přístupu s důvtipem, proto dokážeme našim zákaznicím dobře poradit, někdy je i pobavit, a vytvořit tak pro ně prostředí, kde se nebojí na cokoliv zeptat, odpovídá na otázku, jak se jí s její značkou podařilo prosadit na trhu, kde je prádla k dispozici nepřeberné množství, a u zákaznic zabodovat.
Protože vsází spíš na minimalismus, má vlastní rukopis, tvoří nadčasové kousky a o módní trendy se moc nestará. Raději vytváří trendy vlastní – pásky v dekoltu či obvodu prsou, mašličky, volánky.
A co teď u jejích zákaznic nejvíc letí? Naším dlouhodobě nejoblíbenějším kouskem je černá podprsenka s pásky v dekoltu. V létě jí ale šlape na paty růžová romantická podprsenka Pink Lady, prozrazuje Petra, která zároveň plánuje novinky.
Letos to jsou svatební podvazky a komplety a na příští rok kolekce oblečení, kterou bude kombinovat s prádlem. A hledá dílnu, která by s výrobou pomohla. Chtěla bych svou značku rozšířit i o pohodlné kousky na doma, pyžámka a župánky.
Do budoucna bych ráda, kdyby se mi podařilo otevřít obchod, kde si budou moci zákaznice obléct Lorii od hlavy až k patě, prozrazuje plány.
Z řad zákaznic na Petřino prádlo slyší hlavně ženy, které mají rády rafinovanost, pohodlí a originalitu. Chtějí se cítit krásně, přitažlivě, stylově i komfortně.
Se svými produkty se snažíme naučit ženy sebelásku, podpořit jejich přirozenou krásu a ukázat, že i v pohodlném prádle se mohou cítit stylově a sexy, uvádí s tím, že má ovšem i takové zákaznice, které nakupují jen fashion kolekce a limitované kousky nebo si nechají prádlo šít rovnou na míru.
Mezi její klientelu však patří i muži, pro něž má speciální tabulku velikostí. Přestože často volí velikost „akorát do ruky“, většinou se společným úsilím do velikosti trefíme a oni mohou svou přítelkyni obdarovat dárkem, ze kterého mají i oni radost, přestože klasický krám by si třeba netroufli navštívit, říká Petra.
Podívejte se na další kousky z její dílny:
V centru její snahy však je samotný produkt, staví na promyšleném střihu, který tělo tvaruje, ale je i pohodlný. Ve fashion kolekcích pak přidáváme různé pásky a aplikace, které ženské křivky ještě zdůrazní. A snažíme se s našimi zákazníky vybudovat vztah, který bude je i nás bavit; jsem moc ráda, že se nám to daří, dodává.
Potřeby stvořily bralettku pro větší prsa
Být transparentní, co se týče výroby a materiálů. Budovat systematicky brand. Být co nejblíž k zákazníkům a naslouchat jejich potřebám – právě reakcí na ně je nová kolekce bralettek (podprsenek bez kostic a výztuže) pro větší prsa. To jsou základy, na nichž svou firmu Paon label budují Andrea Kopalová a Togi Roštínská Burmaa.
Původně vysokoškolský projekt rozvinuli do značky, která, jak Andrea informuje, láká hlavně ženy v mladším věku, s chutí nosit lokální výrobky, cítit se pohodlně, ale zároveň mít na sobě udržitelné spodní prádlo. Mezi naše zákazníky patří od minulého podzimu i muži. Tehdy jsme vydali první kolekci spodního prádla z bambusu, objasňuje.
Andrea říká, že i v prádle se trendy stále opakují, za stálici však označuje krajkové prádlo. U nás se na příčkách bestsellerů drží spodní prádlo z průhledného tylu a GOTS certifikované biobavlny a právě na takové udržitelné prádlo se zaměřujeme.
V nové kolekci kombinujeme bambus a přírodní udržitelné krajky, říká podnikatelka s tím, že u střihů se čím dál více žen odvrací od kostic a nosí bralettky. To také vidí jako současný trend, který se už pár let buduje. Pod svou značkou Andrea a Togi šijí i prádlo na míru nebo ho na míru upravují.
A poptávka je po tom celkem velká, protože málokterá žena má v reálu stejně úměrnou velikost košíčku s obvodem podle klasických konfekčních velikostí, tvrdí Andrea.
Budoucnost spojují s budováním své značky a její zákaznické komunity. Andrea říká, že chtějí být nejen značka spodního prádla, ale také vytvářet prostor pro rozvoj ženskosti, přátelství a sdílení.
Chceme neustále hledat nové udržitelné materiály, které budou co nejméně zatěžovat planetu. A rády bychom rozšířily náš sortiment o nové produkty, dodává.
Přečtěte si také článek o tom, jak podniká korzetiérka a tvůrkyně prádla Riwaa Nerona: Šije korzety a spodní prádlo. Je to dřina, při níž využije i brusku a kladivo.
Bez retuší, make-upu, všech postav i věků
Anna Bolha založila značku Corpus lingerie se svou sestrou Alžbětou Žákovou. Už když jsme značku zakládaly, věděly jsme, že nechceme tvořit jen kusy oblečení. Potřebovaly jsme za ní vidět něco hlubšího.
A tak s Corpusem začala vyrůstat komunita, která se společně snaží okolí dodávat sebevědomí tam, kde ho samo obtížně hledá, vysvětluje Anna, z čeho ve svém podnikání vycházejí.
Věří, že když si zákaznice kupují jejich spodní prádlo, nevloží ho do košíku jen proto, že je organické, lokálně a eticky vyráběné, ale protože se také ztotožňují s tím, jak značka vnímá a zobrazuje ženy – bez retuší, make-upu, všech postav i věkových skupin. Rozdílné a krásné. Takové, jaké opravdu jsou, dodává.
Jejich zákaznice (a nově i zákazníci) se přitom pohybují nejčastěji ve věku mezi osmnácti a pětatřiceti lety. Jsou spíš z větších měst, ale postupně přibývají i lidé z menších měst i vesnic. A to nejen v Česku, balíčky od nich putují například i na Slovensko nebo do jižní Evropy.
Anna s Alžbětou přizpůsobily svou nabídku svým preferencím a přesvědčení. A podle Anny pozorují, že čím dál více žen opouští klasické podprsenky a vyhledává prádlo, které jejich tělo neničí.. Tedy takové, po kterém na kůži nezůstávají otlačeniny.
Vyhledávají kvalitu a pohodlí, přírodní materiály, vysvětluje podnikatelka s tím, že na spadnutí je u nich nový e-shop, pracují na kalkulačce velikostí pro snadnější výběr podprsenky a chystají nové produkty.
Začínáme dlouho poptávaným body a končit budeme… To zatím neprozradíme. Osobně se velmi těším na nové odstíny. Tělová barva nás čeká už ke konci července, sděluje Anna. Z podomácku spíchnutých trenýrek vybudoval byznys.
Přečtěte si také příběh Jakuba Kofroně: Začalo to měkkým vánočním dárkem, teď jejich trenýrky nosí celé rodiny.
Rosteme, asijské zboží na tom pohořelo
Lýdie z Trioly se vrací k tomu, jak na svých kolekcích prádla i plavek pracují oni: Inspirujeme se na zahraničních módních veletrzích v Paříži, Cannes a v Milánu. Trendy pak přenášíme a aplikujeme na portfolio našich zákaznic.
Mezi ně podle ní patří ženy plných slovanských křivek, s velkými prsy a pevnými boky. Jsou vzory a materiály, které sluší jen štíhlým modelkám.
Ale pro českou ženu s prsy velikosti K a s kalhotkami 95 se některé materiály a vzory vůbec nehodí, dodává s tím, že trendem posledního desetiletí je evidentně to, že se lidé zvětšují.
Rostou do výšky, mají větší nohy, obvod stehen i boků a ženy větší prsa. Před patnácti, dvaceti lety tak byly podle Lýdie nejprodávanější podprsenky s košíčky B, dnes jsou na prvních místech prodejních tabulek Déčka. Takže se v Triole soustředí na top velikosti.
Máme k tomu know-how a letité zkušenosti. A ne každý výrobce umí takové velikosti šít.
Právě i proto jsme v minulosti odolali náporu levného asijského zboží, které v tomto sortimentu pohořelo, neboť české krásky prostě neobléklo, dodává pohled z podnikatelského zákulisí.
A do budoucna chytrá podprsenka
Také Lýdie tvrdí, že prim teď hraje v prádle pohodlnost, ale zároveň musí být prádlo funkční – podprsenka musí držet prsa v ideální výšce, zeštíhlit tak postavu a také svou nositelku nutit, aby se nehrbila. Ale zároveň musí podprsenka vypadat křehce, jemně a něžně, musí být pohodlná a komfortní, nikde neškrábat, netlačit a nepřebývat. Ideálně, aby žena vůbec netušila, že podprsenku má, vysvětluje.
I v materiálech se dnes podle ní klade stále větší důraz na funkčnost a odolnost. A celosvětově jsou trendem technologie s co nejmenším přírodním dopadem.
Klíčovými inovacemi podle ní budou biomateriály, hydrofobické tkaniny i nanovlákna, tkaniny, které uvolňují vůně a feromony, nebo materiály se zabudovanými senzory.
V Triole se teď ostatně v rámci svého VaV projektu věnují smart textiliím.
Prsa jako obchodní artikl, který ovládl celý svět
Měla důvod – pro svou „tramvajovitou“ postavu si objednala „zdvihače prsů“ Selanku u Jana Drahana, vlastnícího obchod na Václavském náměstí číslo 14. Ten žádané zaslal, ovšem místo Selanky obdržela dáma zpevňovač ňader Mátu „s podchycovačem prsů u břicha visících“.
Stalo se tak omylem při balení zboží a Drahan se omluvil a dodal kýženou Selanku. V té době už bylo běžné používat nejrůznější tvarované vycpávky, i když do klasické podprsenky měly dost daleko.
Podprsenka v dnešní podobě je poměrně mladá – vyvíjela se v prvních desetiletích 20. století. Měla ovšem své předchůdkyně – více či méně dokonalé. Patřila k nim například šněrovačka, na jejímž prodeji vydělávali obchodníci obrovská množství peněz. Ňadra byla odedávna výhodným obchodním artiklem.
„Šněrovačka, tato nejúhlavnější nepřítelkyně veškerého ženského zdraví, není již dávno předmětem módy, ale v pravém smyslu železnou součástkou od nepamětných dob. Je to zohavování. Některé mají jen 52 cm v pase! Žebra, hrudník, játra jsou stlačeny, brání se dýchání, tělo se deformuje,“ brojil právem časopis Přírodní lékař v roce 1903 proti urputnému šněrování.
Bylo to mínění racionální – šněrování ženského těla tehdy odsuzovali téměř všichni lékaři. Bylo to nejen nezdravé, ale i pracné – šněrování se musely účastnit alespoň dvě osoby.
Dáma v podání Václava Hollara se pyšnila hlubokým dekoltem.
Foto: archív autorky
Proto podporoval Přírodní lékař reformní oděv, doporučovaný brooklynským lékařem Williamem Dickensonem. Bylo to jakési pytlovité paleto se spodní košilí. Podoba ženy, připomínající potrhlou kutnu, se ovšem příslušnicím slabšího pohlaví zalíbit nemohla – vosí pas nad ní jednoznačně vítězil.
A to leckdy úzký i 40 až 45 centimetrů. Není divu, že stažené ženy, často velmi mladé dívky, neustále omdlévaly. Lékaři se vůbec domnívali, že šněrování je hlavní příčinou ženských nemocí. Lékař Duchoslav Panýrek dokonce prohlásil, že „za slabostí celé generace, za slabostí otců i matek stojí vedle korzetu i šněrovačka“.
Stejný názor zastávala i dermatoložka MUDr. Eliška Vozábová, která v roce 1908 popsala všechny anatomické změny, jež šněrování a nošení korzetů provázejí, a upozornila i na estetickou stránku věci – stahované ženy měly uvolněné svaly a sklon k tloustnutí.
Nebylo tomu tak vždy. Ženské tělo mělo i údobí svobody. Starověké ženy milovaly průsvitné oděvy a obnažená ňadra, což nebylo symbolem sexu, ale ukázkou zdravého ošetřovaného těla. Bylo tomu tak v Egyptě stejně jako na Krétě. První prapředkyně podprsenky se objevila v Řecku.
Byla to stuha (desmata), která ovinovala hrudní koš, aby se ňadra při chůzi nepohybovala. Další pokračovatelka v „podpoře“ prsů se zrodila v antickém Římě – fascia pectoralis (fascia – stuha, pictus – hruď), pruh látky, který si Římanky ovíjely kolem hrudi a zad pod svrchní oděv.
Spisovatel Thomas Nash hluboké výstřihy kritizoval – v našem případě se jím chlubila Marie Anna z Fürstenbergu v 18. století.
Foto: archív autorky
Stuhy byly přepestré – modré, červené, fialové – a ženy si je podvazovaly často pod prsa, aby je zpevnily. Jak dlouhé byly, popisoval filozof Apuleios, když líčil, jak dopadl jeho hrdina Lucius proměněný v osla: „A domluvivši, strčila ruce do své podprsenky, vytrhla ji a oplétajíc mi nohy, jednu po druhé, svázala je velmi těsně dohromady, abych se patrně nemohl jinak osvobodit.“
Ještě jeden typ podprsenky znal Řím – fasciu mammilaris (mamma – prs). Tvořil ji pruh kůže a opatřovaly si ji ženy s mohutnějším poprsím. Středověk a následující období byly jiné – zmizely volné tuniky, od 14. století se objevily přiléhavé živůtky, cotte.
Měly zpevnit tělo a zeštíhlet je. Už tehdy si ženy všívaly do horní části šatů váčky, aby pozdvihly pokleslá ňadra, a nejrůznější podpěry. Nejnověji rakouští archeologové v roce 2012 objevili v rakouském zámku Lengbergu ve východních Tyrolích čtyři lněné podprsenky z 15. století. A samozřejmě prsa zpevňoval korzet.
„Ženy uzavírají své pasy ve vězení z velrybích kostic, zmenšují si poprsí do té míry, že brzy získávají smrdutý dech a otevírají dveře souchotinám,“ horlili proti korzetům angličtí satirici.
První záznamy o korzetu najdeme už v pozdním středověku. Tak např. v roce 1299 záznamy o anglické královské domácnosti uváděly dva korzety zdobené kožešinou.
Šněrovačky používané měšťankami – u šněrování musely být alespoň dvě osoby.
Foto: Reprofoto Vasil Bobík
Francouzská královna zase měla v roce 1387 šest korzetů. Vyzdvižená ňadra rozčilovala církev. V německém Limburku si roku 1350 faráři stěžovali, že poloodhalené prsy provokují k sexuálním zvrácenostem.
V 15. století korzety připomínaly brnění – byly to dva tuhé kusy, připevněné k sobě po stranách. Tvořila je konstrukce z velrybích kostic, kůže nebo kovu.
Ve Francii je představoval pás, stažený pod ňadry a lopatkami, což kritizoval francouzský myslitel a humanista Montaigne: „Jaké mučení nejsou ochotny podstoupit, aby získaly štíhlou postavu ve španělském stylu, pevně sešněrované a sevřené, dokud neutrpí rány na bocích přímo do živého masa – ano, někdy dokonce dokud z toho nezemřou?“
Tehdy se také stalo znamením flirtování, když žena vytáhla výztuž korzetu a mávala jí před vytouženým mužem. Mezi rokem 1500 a polovinou 17. století se střídala móda velkých i malých prsů, často obnažených. Měla své odpůrce.
Spisovatel Thomas Nash se v 16. století zlobil: „Jejich prsy jako nastražená past a jejich kulaté růžové bradavky jsou necudně vystavené.“ Proti obnažování vystupoval i francouzský král Ludvík XIII. (1601–1643).
Ten prý dokonce plivl do výstřihu jedné dámy u stolu, pro něj příliš odhalené. Konečně i výstřih Alžběty, manželky zimního krále Fridricha Falckého, zcela pobouřil české šlechtičny v 17. století. V té době ženy používaly pro zpevnění hrudi nejrůznější mastičky, vodičky a krémy – vcelku bezúspěšně.
Od poloviny 18. století probíhala celou Evropou vlna odporu proti korzetům. To už se výrobci této části oděvu specializovali a vytvořili celé jedno krejčovské odvětví. Odpor ke korzetům ale zatím nevedl k ničemu.
Josef II. neměl v českých zemích stahování pasů v oblibě. V roce 1783 vyhlásil boj proti šněrovačkám, jelikož neblaze formují lidské tělo. Žádný z ústavů vychovávajících dívky nesměl povolit nošení korzetu. Nosily se ale kromě zmíněných zařízení vesele dál – na jejich obranu vystupovali výrobci korzetů, neboť „zachovávají mladistvou postavu“.
Podprsenka revuálních tanečnic v roce 1913 – na snímku Marie Lišková v Cařihradě.
Foto: Reprofoto Vasil Bobík
Korzety kromě jiných odsoudila i Francouzská revoluce. To vyvrcholilo v roce 1795, když se žena pana Talliena, člena Direktoria, objevila na plese v Opeře v hedvábné tunice bez rukávů.
Odpůrci korzetů bojovali i proti zvětšování prsů. The Times z roku 1799 falešná ňadra komentovaly: „Móda falešných prsou má přinejmenším ten užitek, že nutí naše moderní krásky nosit aspoň něco.“
Korzet se zase znovu vynořil – krátký i dlouhý. Tak v roce 1816, kdy bylo moderní mít prsa daleko od sebe, se ve Francii objevil korzet oddělující prsy vatovaným trojúhelníkem z oceli nebo ze železa. Zda způsobil zranění některým milovníkům, není známo.
V roce 1839 zřídil Jean Early, švýcarský průmyslník, v Bar-leDuc ve Francii továrnu na strojově vyráběné korzety. Tím se jejich cena prudce snížila. V polovině 19. století přišla další změna – šněrovací dírky zpevnily kovové kroužky.
Ve Francii měly ženy k dispozici korzety pro všechny příležitosti – na kojení, koupání, spaní, jízdu na koni a na kole. Zřejmě nedělaly nic jiného, než šněrovaly. Totéž bylo v českých zemích, jen druhů korzetů nebylo tolik.
Pro měšťanku bylo nemyslitelné, aby vyšla bez korzetu, stejně jako pro její dceru. V roce 1900 popsala ve Šťastném domově nejmenovaná dáma z Prahy neštěstí, které ji postihlo. Pověsila na dvorek celou šňůru dámských spodních kalhot a prádla. Během hodiny je neznámý zloděj odnesl.
Dámu ani tak nerozrušila ztráta kalhot jako „prsních vycpávek atlasových, velikosti větší“. Apelovala na lumpa, aby jí alespoň kus tohoto prádla vrátil, „neb je na míru šité“. Bez výsledku.
„Vylepšovače“ prsou byly běžné. Angličané je vyráběli z drátěných konstrukcí v podobě kalichu, z celuloidu nebo z kusů látky s kaučukovými kapsami. Francouzi je modelovali z jelenice vyplněné saténem nebo z pryže.
Revolucí v prádle pro poprsí se stala podprsenka. Pro sezónu 1899–1900 představil jeden z francouzských obchodních domů soutien-gorge (podpěru krku), předchůdkyni dnešních podprsenek.
První americkou patentovanou podprsenku navrhla Mary Phels Jacobsová. Vznikla náhodou – Mary se připravovala na večerní ples a korzet se jí pro tanec zdál příliš těžký. Odložila jej a vyrobila si podprsenku ze dvou kapesníků a růžové stuhy. Později šila pro své přítelkyně a v roce 1914 nápad patentovala pod jménem Caresse Crosby.
Svůj vynález označila jako Backless Brassiere (podprsenka bez zadního dílu). Prodala jej posléze společnosti Warner Brothers Company za 1500 dolarů (později se ukázalo, že jeho hodnota byla asi 15 miliónů dolarů). První podprsenky byly hezké, ale ňadra podpíraly minimálně. To ovšem vyhovovalo blížící se touze po ženě s nepatrným poprsím.
Tento trend zvítězil po válce – nosily se neviditelné podprsenky z tylu, umělého hedvábí a šifonu, a často ani ty ne. Ne každá žena ale dychtila vypadat jako obrácený teploměr.
Ve třicátých letech 20. století se staly nové podprsenky ještě funkčnějšími díky vynálezu latexu.
Společnost Warners Company začala v roce 1935 vyrábět košíčky různých velikostí od A do D, které pronikly do celého světa.
V roce 1938 vynalezl Du Pont nylon. Vyráběly se z něj podprsenky, ale poté, co USA vstoupily do války, byl nylon využit pro válečné účely. Ženy musely počkat.
Až po válce se „podprsenkový“ průmysl vydatně rozrostl a nabídka byla přepestrá. Jako dnes.
A tak v roce 1925 začaly majitelky krejčovské dílny v New Yorku Ida Rosenthalová a Enid Bissetová vyrábět podprsenky „podepírající ňadra v přirozené pozici“. Byl to začátek společnosti Maiden Form Brassiere. Tatam byla doba Selanky a Máty.
Hledání ideální ženy: Angličané v 18. století preferovali zkušené starší milenky
Většina lidí je přesvědčena o tom, že muži obvykle touží po velmi mladé, krásné a štíhlé milence, která by naplnila jejich milostné touhy. Nedávný výzkum britské historičky Elly Sbarainiové z univerzity v Cambridgi ale ukazuje něco jiného.
Badatelka se soustředila na deníky anglických mužů z 18. století a zjistila, že dotyční tehdy naopak dávali přednost zralejším ženám kolem třicítky až, čtyřicítky. V případě cizoložství se nebáli ani matek mnoha dětí, plození dětí totiž považovali za důkaz lásky.
U starších žen si cenili zkušeností a vášně, u vdov oceňovali chuť na sex. Problém nebyl ani velký věkový rozdíl. Sbarainiová upozorňuje například na anglického básníka Samuela Johnsona (1709–1784), který si ve věku 25 let vzal o 21 let starší vdovu a netajil se spokojeností s jejich milostným životem.
Anglický básník Samuel Johnson se ožení se starší vdovou a spokojeností s milostným životem se netají.
Pravěk má rád masitá stehna
Hojnost v pravěku není samozřejmostí, a proto je třeba vytvořit si zásoby. Korpulentní žena s břichem, masitými stehny a obrovskými prsy je proto ideálem. Věstonická venuše, stará odhadem 27 000–31 000 let, symbolizuje mateřství a plodnost.
Kypré vnady jsou v pravěku základem plodnosti.
Chlapecká postava gotiky
Štíhlá a křehká kráska se spíše chlapeckou postavou bez výrazného pasu, s delším krkem a drobným, skoro neznatelným poprsím, tak vypadá vzor gotické ženy. Hubené paže a světlá pleť jsou jasným symbolem urozenosti.
Gotická kráska musí být štíhlá, zahalená a působit chlapeckým dojmem.
Baroko má rádo korpulenci
Krásné ženy znázorňuje obraz Tři grácie od vlámského barokního malíře Petera Paula Rubense (1577–1640). Pomilováníhodné dámy, namalované v letech 1636–1638, musejí mít pěkně tvarovaný zadek a plná ňadra.
Utažené korzety škrtí, ale pro krásu se prostě musí trpět.
Utažené korzety
Postava s vosím pasem, tvarovaným v korzetu, nabírá na popularitě. Ženy se do něj nechávají zašněrovat a velmi při tom trpí. Cílem není přirozenost, ale snaha upoutat pozornost mužů. Přebornice s dokážou stáhnout pas i na obvod 45 centimetrů.
Foto: Wikimedia Commons, pikist.com, pixabay.com
Další články z rubriky Historie
„Spodničku nechci, překáží mi,“ zpraží císařovna Sissi ráno svoji komornou. Od 60. let 19. století přestává tenhle kousek oděvu nosit, protože se jí pokaždé nepříjemně zaplete mezi nohama. Na tuhý korzet, pevně svírající její tělo, ale nedá dopustit. Pro krásu přece musí trpět. „Stáhněte mne. Ještě více,“ rozkazuje Sissi komorné. Ta má pocit, že její […]
„Vezmu si bílé šaty a žádné jiné,“ postaví si v roce 1840 hlavu anglická královna Viktorie, která si má brát svého milovaného prince Alberta Sasko-Cobursko- Gothajského (1819–1861). Vzbudí tím nelibost. Bílá tehdy není symbolem nevinnosti a cudného panenství. Za to se považuje modrá, a tak je docela často k vidění nevěsta v modrém. Navíc se počítá s tím, […]
Dejvická stráň nabízí už od poloviny 15. století příznivé podmínky pro pěstování vína. V roce 1620 se počet zdejších vinic vyšplhá na 130. Po třicetileté válce (1618 – 1648) jich ovšem zůstane „pouhých“ 50. Na přelomu 19. a 20. století z nich ale v místech současného Vítězného náměstí a jeho okolí nezbývá už skoro nic. Otcem náměstí se ve […]
Už přes 100 let vědcům vrtá hlavou záhada fungování mechanismu Antikythery, podivného přístroje nalezeného roku 1901 ve vraku lodi potopeném u stejnojmenného řeckého ostrova.
Nyní se jim podařilo rozluštit tajemství 2000 let starého počítače. Odborníci z University College London (UCL) s pomocí dochovaných částí vymodelovali digitální repliku zařízení.
Pořídili rentgenové snímky nápisů vyrytých do bronzových fragmentů. Na […]
„Omluvte mě,“ zašvitoří drobná blondýnka a vstane od stolu. Jakmile zmizí za dveřmi, nenápadně vklouzne do vinného sklípku, kde má její hostitel ukryté umělecké předměty včetně seznamu jejich „majitelů“ – nacistických pohlavárů. Papíry ofotí a pak se bez náznaku čehokoliv neobvyklého včlení zpátky do bujaré konverzace u stolu. Od mládí je sportovní talent. Nejvíce tíhne […]
Nejstarší zmínky o rodu, sídlícím na hradě Bourbon l´Archambault v centrální Francii, pocházejí už z doby před rokem 1000.
Za strmým vzestupem nepříliš významného venkovského rodu přitom stojí sňatek vévody Antonína Bourbonského s dědičkou navarrské dynastie Janou de Albret. Jindřich III.
, jeden z Antonínových potomků, si potom ve 2. polovině 16. století vybojuje francouzský trůn. Když v roce 1559 zemře […]
Zobrazit více …