S každým příchodem jara přicházejí i tradiční svátky oslavující nový život a všechno s ním spojené. Velikonoce.
[toc_custom]
Pro věřící se jedná o nejdůležitější svátky v roce, pro ostatní o milou tradici, která se předává z generace na generaci.
Mnoho lidí dodržuje jednotlivé zvyky, aniž by věděli, proč vlastně. Kde se vzala pomlázka a proč se pečou mazance?
- S jakými koledami se chodí hodovat a co znamenají jednotlivé dny ve Svatém týdnu?
- A kam o Velikonocích 2021 vyrazit, abyste si je užili podle svého gusta?
- To vše a ještě mnohem více se o Velikonocích dozvíte v tomto článku.
Proč slavíme Velikonoce?
Velikonoce jsou největšími svátky křesťanů, spjatými s památkou smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jejich původ však sahá už do předkřesťanského období, kdy se jednalo o svátky jara oslavující příchod nového života a porážku zimy.
Slovanské a germánské národy uctívaly toto období svými pohanskými tradicemi a tak jsou Velikonoce určitou směsicí těchto pohanských i křesťanských zvyků.
Dominantní kulturní vrstva Velikonoc je však spjata s křesťanstvím. Základem křesťanských Velikonoc, které představují výchozí a nejstarší bod i obřadní cyklus křesťanství, je biblická zvěst o ukřižování, smrti a zmrtvýchvstání Spasitele Ježíše Krista.
Na tuto genezi Velikonoc poukazuje právě i název, odvozený od veliké noci. Tak byla pojmenovaná noc, po níž vstal Ježíš z mrtvých, noc největšího tajemství v duchovních dějinách. Tyto svátky slavili také Židé. Židovský svátek zvaný pesach křesťanským Velikonocům předcházel.
Židé oslavovali osvobození Izraelitů od nadvlády Egypta Mojžíšem, který je suchou nohou převedl přes Rudé moře. Zhruba od 5. století našeho letopočtu však bylo zakázáno pesach s Velikonocemi spojovat a svátky se nesměly navzájem křížit.
Kdy jsou Velikonoce 2021?
Velikonoce patří mezi tzv. pohyblivé svátky. Nemají tedy přesně stanovené datum, ale vypočítávají se podle prvního úplňku, který přichází po jarní rovnodennosti. Metodika výpočtu je tedy závislá na jednotlivých fázích měsíce, a tak se datum každý rok mění (zároveň se liší výpočty u jednotlivých druhů církví).
I když jsme zvyklí považovat za Velikonoce především několik dní před Velikonočním pondělím, tedy Svatý týden, dle křesťanského kalendáře je toto období mnohem delší. Celý cyklus totiž trvá až 50 dní.
Církev dala velikonočním přípravám a oslavám v kostele řád a reformami napravovala odklánění obřadů od biblického času a smyslu Velikonoc.
Jejich příprava začíná na Popeleční středu, tj. 40 dní předem, což by mělo být období pokání a půstu. O páté neděli postní (Judica, Smrtná či Smrtelná neděle) se v katolickém obřadu poprvé připomíná Kristova smrt.
Šestá neděle (poslední), postní neděle je Květná (Palmarum), jíž počíná velikonoční Svatý týden (Velký, pašijový týden). Jeho obřady určuje liturgie: podle ní spočívá těžiště Velikonoc ve třech dnech – Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Velikonoce i liturgický rok vrcholí slavností Zmrtvýchvstání Páně na Bílou sobotu (nebo jako noční slavnost vyústí na Hod boží velikonoční).
Jaký je konkrétní smysl jednotlivých dnů ve Svatém týdnu, který letos začíná v neděli 28. března a končí v sobotu 3. dubna?
(Boží hod Velikonoční pak připadá na neděli 4. dubna, Velikonoční pondělí je 5. dubna).
| Květná neděle | Květná neděle připomíná příjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma. V tento den se světí kočičky a kostely se zdobí i dalšími jarními větvemi v upomínku zelených ratolestí, jimiž byl Ježíš vítán. |
| Modré pondělí | V tento den se kostely zdobily modrou látkou s tím, že by nikdo neměl pracovat. Dětem a studentům v tento den začínaly prázdniny. |
| Šedivé úterý | Šedivé úterý rovněž nemá z křesťanského hlediska žádný velký význam, je to však den, kdy by měly hospodyňky začít uklízet a vymést z koutů všechny pavučiny. |
| Škaredá středa | Škaredá středa je symbolem Jidáše, který zradil Ježíše Krista. V tento den by se neměl nikdo škaredit, jinak mu to prý zůstane. |
| Zelený čtvrtek | Zelený čtvrtek je prvním významnějším dnem ve Svatém týdnu. Začíná totiž tzv. triduum a připomíná se Ježíšova poslední večeře spolu s jeho zajetím. V tento den se začínalo řehtat řehtačkami, zatímco kostelní zvony utichly. |
| Velký pátek | Na Velký pátek byl Ježíš Kristus ukřižován. a Velký pátek se má držet půst a podle legendy se otevírají skryté poklady. |
| Bílá sobota | Bílá sobota je druhým dnem, kdy Ježíš ležel v hrobě. Je to den rozjímání, nekonají se žádné liturgické obřady. Hospodyně o Bílé sobotě pečou mazance a beránky, chlapci pletou pomlázky. |
| Boží hod Velikonoční | Nikoliv v pondělí, ale ze soboty na neděli vstal Ježíš Kristus z mrtvých. Jedná se tedy o nejdůležitější den Velikonoc – Velkou noc. V tento den se chodilo do kostela, světilo se připravené jídlo a probíhalo bohaté hodování. |
| Velikonoční pondělí | Velikonoční pondělí už nepatří mezi křesťanské dny a tak se v tento den vykonávají ryze světské tradice. Chlapci chodí s pomlázkami koledovat, aby vyšlehali děvčata a vyhnali lenost a zajistili mládí děvčatům i po další rok. |
Kdy budou Velikonoce 2021 a dále?
Pokud byste chtěli vědět, v jakých termínech budou vycházet Velikonoce v dalších letech, podívejte se na následující tabulku. Obsahuje data až do roku 2025.
| Rok | Svatý týden | Velikonoční pondělí |
| 2021 | 28. 3.-3. 4. 2021 | 5. 4. 2021 |
| 2022 | 27. 3.- 6. 4. 2022 | 18. 4. 2022 |
| 2023 | 2. 4.-8. 4. 2023 | 10. 4. 2023 |
| 2024 | 24. 3.-30. 3. 2024 | 1. 4. 2024 |
| 2025 |
S Dominikem Dukou o Velikonocích, důvěře a přátelství v rodinách – Ministry of the interior of the Czech Republic
Velikonoce jsou svátky skutečného přátelství, protože Kristus při večeři jasně říká: „Největší lásku má ten, kdo za své přátele dává život,“ připomíná Dominik Duka OP, kardinál a arcibiskup pražský, metropolita a primas český.
Pane kardinále, jaký je pro vás osobně význam Velikonoc?
Dominik Duka. Foto: Radoslav Bernat. Z hlediska liturgie i křesťanství jsou Velikonoce největším svátkem. Je pravda, že žijeme v zemi, kde jsou jako největší svátek slaveny Vánoce. Těm snadněji rozumíme, protože narození dítěte je radostná událost, která zasahuje celé rodičovské generace i sourozence. Chceme-li pochopit křesťanství, musíme pochopit velmi složité svátky, kterými Velikonoce jsou. Víme, že se zrodily v úplně jiném podnebném pásmu, než je naše, v krajině, kde se dvakrát do roka zasívá a dvakrát sklízí. Kromě toho se dnes Velikonoce slaví na celé zeměkouli, a tak někde mají jaro a jinde podzim. Jsou to také svátky svobody, protože Židé odešli na poušť, aby obětovali beránka, ale už se nevrátili zpět a vydali se na cestu do svobody do své starobylé vlasti, kde předtím, v době Abrahámově, kočovali. Je důležité si uvědomit, že Velikonoce jsou také o Mesiáši, který podle starověké tradice vždy musel jít v čele zápasu. (Mesiáš – „pomazaný“ – označuje osobu pomazanou posvátným olejem a schopnou vykonávat úkoly určené Bohem. V křesťanství se jako Mesiáš označuje Ježíš Kristus). Chceme-li se ptát, co se o Velikonocích odehrálo, pak je to právě velkopáteční kříž a velikonoční večeře, kdy Kristus naznačuje, že on je ten, který přichází, aby navrátil člověku svobodu. Kristus jasně řekl, že nepřichází proto, aby obětoval životy druhých, ale aby on sám dal život za druhé. Jsou to svátky skutečného přátelství, protože Kristus při večeři jasně říká: Největší lásku má ten, kdo za své přátele dává život. Právě tady se myslím zrodila západní křesťanská civilizace, která se liší tím, že nebere život druhým. A ten, kdo chce jít Ježíšovou cestou, musí mít sílu a ochotu, když je to nutné, dát svůj život za druhé. To je podstata Velikonoc, které dokáží přitáhnout, ale současně vyvolají v člověku celou řadu otázek po smyslu života, opravdovém přátelství a otázce skutečné svobody. Člověk není bytost do sebe uzavřená, je schopen žít jen s druhými a pro druhé. Tak jsme přišli na svět. Byly to jen chvilky, když nám bylo čtyři pět let, kdy jsme tvrdili – „já sám si zavážu tkaničky, já sám…“ Lidská společnost nemůže fungovat bez vzájemné solidarity a důvěry.
A význam postní doby?
Již před Kristem říká filozof Filón Alexandrijský, že Velikonoce jsou svátky, během nichž se máme osvobodit od svých vlastních pout a závislostí. Proto půst není jen dieta, ale období, kdy si máme ověřit, jestli jsme schopni se něčeho zříci, abychom dosáhli určité mety.
Co znamenají Velikonoce pro společnost?
Přestali jsme být zemědělskou kulturou, čili Velikonoce jako svátky jara nás příliš neoslovují. Velikonoce jsou výzvou, abychom si položili otázku, na jakých základech stojí náš život. Proč je současná společnost bezradná? Proč je bez perspektivy? Postavit život jen na vlastním klidném, hédonickém životě uspokojí člověka jen po určitou dobu.
Ukazuje se, že společnost, ve které jsme žili, vždycky myslela na budoucí generace, rodiče mysleli na své děti a vnuky. Podívejme se na všechny krásné zámky, kostely, které nás obklopují, ty byly stavěny i pro budoucnost a s perspektivou, že smrtí život nekončí.
I o tom jsou Velikonoce, které neskončí ukřižováním Krista na Velký pátek, ale slovy o Kristově vzkříšení o sobotní noci, které je zárukou budoucnosti.
Jaké byly Velikonoce v době, kdy jste byl dělníkem v továrně, tajným členem dominikánského řádu, mladým knězem v pohraničí a pak v době nabyté svobody?
Vyrůstal jsem ve stínu kostela se hřbitovem a tak otázka lidí, kteří odešli na věčnost, mně nebyla cizí. Starší nám ukazovali, že žijeme také díky tomu, co vykonaly generace před námi.
Tehdy to byly Velikonoce, které jsem prožíval v době, kdy doufat a mít naději bylo nutné, protože celý svět mého dětství se rozplynul, když nás vystěhovali, tatínka uvěznili a musel jsem čekat, až se vrátí. Tehdy jsem se naučil doufat, že jednoho dne to praskne, jednoho dne se této zemi vrátí svoboda.
Velikonoce jako svátky svobody jsem prožíval i jako kněz v pohraničí, na Sokolovsku nebo v Jáchymově. V době, kdy jsem pracoval v Plzni v továrně, jsme Velikonoce slavili většinou v uzavřeném kroužku tajných dominikánů a dominikánek buď v Plzni, nebo v Praze-Lysolajích, kde dnes sídlí sestry dominikánky.
Ve vězení na Borech jsme velikonoční Bílou sobotu prožívali nad šachovnicí – což byla kamufláž, a přitom jsme spolu s Václavem Havlem, jeho nakladatelem panem Vlčkem a několika dalšími slavili Velikonoce tím, že jsme si o nich vyprávěli.
Ovšem Velký pátek jsem „slavil“ u vrtačky, protože jsem měl právě odpolední směnu (smích ). Jako biskup a arcibiskup prožívám sice náročné, ale jedny z nejkrásnějších bohoslužeb v roce.
Zmínil jste Václava Havla, myslíte, že přes všechno jeho vnějšně projevované „bohémství“ byl věřící?
Náš poslední rozhovor, který se natáčel pro televizi (Společný výslech pro Českou televizi), končil jeho slovy: „My víme, že On je.“ Jeho bohémství nebyla laciná póza, ale hledání smyslu života. Jeho aktivity v politice v sobě měly rys nasazení za druhé.
Určité bohémství mohlo v těžkých chvílích přinést odreagování, ale ve své podstatě to byl člověk velmi plachý, toužil po přátelství, po rodině a po dětech.
Nakolik známe jeho život, víme, že mu tak trochu chyběla mateřská něha a pochopení, do toho pak ještě vstoupila politická situace, kdy se v padesátých a šedesátých letech nesnadně vyrovnával se skutečností, že je „buržoazní synek“, protože společnost levicových intelektuálů, do které zapadl, se dívala na svět trochu jinak. Musel se hledat a také se našel a není náhodou, že celý svět nám ho závidí.
Pane kardinále, dovolte mi prosím jednu velmi osobní otázku. Byl jste jako chlapec někdy zamilovaný?
Popravdě odpovím, že skutečnou zamilovanost jsem v tomto věku neprožil. Bylo jen nějaké povídání o tom, že tamta a ona dívka… Jak život šel, tak jsem si uvědomoval, že společnost musí něco udělat, aby se změnila v lepší svět, než byl svět nesvobody a diktatury.
Můj život byl utvářen představou světa, který kráčí do svobody, a tím, že jsem měl možnost poznat roli církve. První zkušenosti jsem získával od kněží, kteří se nebáli mluvit pravdu.
Dokázali být také nepříjemní a někdy jsem dostal i pohlavek, ale nevadilo mi to, poněvadž jsem věděl, že jsem si ho zasloužil (smích). Moje rozhodnutí být knězem, které přišlo ve čtrnácti letech, mě přivedlo k tomu, že jsem si uvědomil, že nebudu mít vlastní rodinu.
Když se dnes po létech setkáváme se spolužáky a spolužačkami, tak na to téma i debatujeme. Podmínkou toho, aby mohl kněz dobře plnit své povolání, je být svobodný.
Jak žije kardinál Dominik Duka v denním praktickém životě? Jak hospodaříte?
Tím, že jsem pracoval ve fabrice a byl knězem bez státního souhlasu, musel jsem se o sebe starat sám. Co mi nikdy nešlo, bylo žehlení košil. Když jsem včas nedohlédl na správnou teplotu, byly od žehličky „oleštěné“ nebo se dokonce musely likvidovat. Pokud jsem byl knězem na farách v pohraničí, domácnost vedly řeholní sestry. Ve fabrice v Plzni jsme chodili na oběd do závodní jídelny, snídaně jsme ráno nestíhali, protože jsme měli modlení a bohoslužby. Při přípravě večeří jsme se střídali, ale když byla větší návštěva, rodina, se kterou jsme bydleli, nám pomáhala – nebožka paní Terezie nám navařila a přinesla jídlo. V Hradci Králové jsem zapadl do domácnosti pana arcibiskupa Otčenáška, kde vařily řádové sestry. Tady v Praze, za pana kardinála Tomáška, vařily sestry cyrilometodějky. Pan kardinál Vlk přivedl řádové setry z Polska a ty dosud vaří pro můj sekretariát i pro pana kardinála. Nikdy jsem nebyl příliš schopen nakupovat. Vzpomínám, že od dětství byl pro mne třeba nákup obleku s maminkou martyriem. Většinou jsme se vrátili po dlouhém vybírání tam, kde jsme viděli ten první, a ten jsme koupili. Když jsem si jednou při cestě vlakem do Olomouce, kde jsem přednášel, dal na nádraží kávu a zjistil, že stojí 35 korun, tak mě to nejprve překvapilo. Pokud občas něco kupuji, tak počítám – vezmu si svou výplatu ve Škodovce a násobím deseti, pak si vezmu cenu výrobku a také násobím deseti. A zjišťuji, že například taková elektronická zařízení, jaké máte tady na stole (diktafon), jsou laciná, a například kostka másla by musela stát sto, sto dvacet korun. Ale nestojí. Takto tedy počítám a říkám si: To si mohu a to si nesmím dovolit.
Neztratili jsme, nebo alespoň někteří z nás, úctu k rodičům a předkům?
Po listopadu 1989 se generace rodičů a prarodičů ukázala jako málo vzdělaná, s malou zkušeností. Jeden pan profesor vždy říkal, že když se mu zasekne počítač, jde za vnukem, který je rád, že může ukázat, že něco umí, zatímco syn se mu směje. Určitá neúcta k rodičům a prarodičům je dána částečně tím, že mladá generace vstoupila do nového světa.
Možná je to podobný zlom, jako když Josef II. a Marie Terezie zavedli povinnou školní docházku. Najednou děti, které přicházely ze školy, oponovaly rodičům a říkaly „tak to není“. (Rodiče tehdy neuměli číst a psát.) Měli bychom být spravedliví – současný stav je dětská nemoc, kterou neonemocněly děti, ale onemocněli jsme my starší.
Co ovšem považuji za nebezpečné, jsou moderní technologie, které mohou dobře sloužit, ale berou nám práci. Přesto nezaměstnanost mladých lidí u nás je téměř nejnižší z celé Evropy a za to bychom měli děkovat politické reprezentaci za posledních pětadvacet let. Jiná je situace ve Španělsku, Itálii a částečně ve Francii.
Tento problém je třeba řešit a nevyřešíme jej bez rodiny, kde nechybí vzájemná úcta a přátelství.
Podporuje společnost a církev dostatečně rodinu?
Když nahlédnete do programů politických stran, zjistíte, že všichni mluví o rodině a o tom, jak ji budou podporovat. Na druhé straně je třeba říct, že politika pro rodinu příliš mnoho neudělala. Ze strany církve musíme pokorně vyznat, že máme celou řadu dluhů.
Na druhou stranu se po listopadu 1989 podařilo zorganizovat takzvaná rodinná centra, která se zabývají přípravou na manželství. Na ní se podílejí i manželé středního věku, kteří mohou nabídnout své zkušenosti, psychologové, sociologové a právníci.
Máme programy i pro ty, kteří v manželství ztroskotali. Církev se v rámci charity podílí také na práci v domovech pro týrané děti nebo pro matky s dítětem (ve spolupráci s jinými organizacemi). Určitě by se dalo dělat ještě mnohem více.
Rodina potřebuje ze strany společnosti uznání.
Proč jsou často oslavováni ti, kteří nepoctivě nabyli majetek?
Před pětadvaceti lety se říkalo „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu“. Protože jsem prožil hodně roků v prostředí fabriky, tak vím, co to bylo „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“.
Mohu se i veřejně vyzpovídat, že když jsem jel pro dlaždice na opravu jedné budovy, nesl jsem bonboniéru a strašně jsem se styděl. Musíme si přiznat, že to, že lidé nechtějí platit daně nebo staví život na úplatcích, je určitá vývojová linie. Myslím si, že to, co nás nejvíc sužuje, je nekvalitní práce.
Podívejme se na tunel Blanka. V tomto případě mám někdy pocit, že nás zachrání jen ten nejtvrdší kapitalismus. Přece není možná takováto nezodpovědnost. Ovšem ať nikdo z policistů nebo pánů prokurátorů nežije v iluzi, že na této zemi založí dokonalou společnost, která se ničím neproviní.
Jestliže ovšem někdo po úspěšné operaci dá lékaři pozornost, není to úplatek, je to projev vděčnosti. Nezabíjejme tento pocit v lidech.
Před časem jste řekl, že se drolí společnost i stát, že nejsme v ekonomické, ale morální krizi. Existuje demokratická diskuse uvnitř stran a hnutí?
Jestliže někdo projde dobrou rodinnou výchovou, ví, že neexistuje svoboda bez zodpovědnosti. Šťastný může být člověk tam, kde je důvěra a přátelství. To jsme ve společnosti podcenili. Bereme jako běžné, že politik může slíbit cokoli. Na druhé straně je neuvěřitelné, že lidé jsou ochotni věřit čemukoli.
Co to vypovídá o naší společnosti? Rostou nám počty absolventů vysokých a středních škol, ale neučí se tam nějaké fikce? Jsou lidé schopni se dobře orientovat? Protože jsme žili ve fikci čtyřicet let, tak to neumíme. Mladší generace utíká od společenské a politické odpovědnosti.
Jak udržet stát, kde politické strany, když sečteme počty jejich členů, nemají ani dvě tři procenta z celkového počtu obyvatel. Společnost se velmi individualizovala. A existují problémy, například když někdo rozhodne o zastavení téměř dostavěné spalovny. Kdo zaplatí ty škody? Stát? – To znamená my všichni.
Má jednotlivec právo takto prosazovat svůj názor? Přetrvávají také ideologické polopravdy z minulé doby, stát je někdy chápán jako organizované násilí, proti kterému musíme bojovat a nebo jej okrást. To je pokládáno některými za hrdinství. Mluvíme o občanské společnosti, ale nedefinovali jsme, kdo je občan. Ten, kdo neplatí daně a nezajímá se o společné věci, není občan.
Úplně se ztratila hranice mezi právem a zneužitím práva, mezi odpovědností a nezodpovědností. Z politiky se stává zaměstnání a celý politický život je naplněn byrokracií a technickými pravidly, ale zapomíná se na podstatu. Potom není ani prostor pro rozumnou diskusi.
Jaký je počet katolíků, věřících organizovaných v jiných církvích a dalších, kteří nejsou organizováni v žádné církvi?
Počet pokřtěných členů křesťanských církví je kolem čtyřiceti procent. Výsledky statistiky jsou velmi nepřesné, poněvadž otázka ve statistickém šetření byla dobrovolná, polovina lidí na ni vůbec neodpověděla a část odpovídala různorodě.
Přibližně patnáct procent obyvatelstva je aktivní v církvích, pak je velká skupina lidí, kteří, jak říká profesor Halík, věří v „něco“.
Jen sedm až deset procent se proklamují jako ateisté (celosvětově je tento počet jen přibližně dvě procenta).
Pane kardinále, jak funguje spolupráce s institucemi státu při vydávání církevního majetku?
V současné době se vydávání majetku zlepšilo, dvacet procent je vydáno a dalších padesát procent je v procesu vydávání. Ukázalo se, že některé záznamy nebyly přesně vedeny, že je zapotřebí je vyjasnit, „doměřit“. Zbylých pětadvacet procent se musí objasnit z obou stran.
Bitva o restituce byla příliš velká, takže část úředníků zastrašila. Podle průzkumu dnes víme, že přes padesát procent lidí restituce ani nezajímají, protože si spočítají, že se jedná o nepatrnou částku ve srovnání s rozpočtem a velikostí země.
Třicet procent lidí je spokojeno s tím, že k restitucím a nápravě křivd došlo a dvacet procent restituce zásadně odmítá.
Jaké máte zkušenosti s postojem obcí při řešení církevních restitucí?
Po pravdě, ve většině obcí žádné problémy nejsou. Někdy obec vědomě nebo i nevědomě nedodržela majetkoprávní vztahy. Když například v šedesátých letech stavěla hřiště, tak se příliš neřešilo, komu patří pozemek, protože byl státu.
Co dnes dělat se sportovním klubem, který funguje na církevním pozemku? Snažíme se rozumně lidsky dohodnout, protože víme, že se jedná také o formování mládeže. Druhá strana může na oplátku například přispět na kostel, který budeme opravovat. Nebo se někde nedohodneme, protože přijdou horké hlavy.
I naše lidi ale proto vedeme k tomu, že některé věci nemůžeme změnit za dne na den.
Kolik z více než deseti tisíc církevních památek bude třeba opravit?
Církev je majitelem téměř poloviny církevních památek. Zřekli jsme se státních dotací na provoz církve, které nám dříve byly vypláceny za zkonfiskovaný majetek, který je nyní zčásti vracen.
Každý majitel památek, i církev, může na jejich rekonstrukce požádat o podporu z evropských fondů, fondu záchrany kulturního dědictví a dalších. Jak bude majetek církvi postupně navracen, budeme vidět, kolik může vynést. A víme, že potřebujeme posílit prostředky na charitativní služby i na opravy památek.
Představa, že by církev, aniž by mohla čerpat různé fondy, financovala opravy všech památek jen sama, není reálná.
Zuzana Pacinová
Mons. Dominik Jaroslav Duka OP (*1943 v Hradci Králové). Vyrůstal v rodině vojáka z povolání, který byl v 50. letech vězněn spolu s důstojníky západní fronty. V roce 1960 maturoval na gymnáziu, další studium mu nebylo umožněno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ a vyučil se strojním zámečníkem.
V roce 1965 byl přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě. Roku 1968 vstoupil tajně do dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. Roku 1970 přijal kněžské svěcení a pět let působil jako kněz v pohraničních oblastech.
V roce 1975 mu byl odňat„státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak patnáct let v továrně Škoda-Plzeň. V roce 1979 získal licenciát teologie ve Varšavě. V roce 1981 byl patnáct měsíců vězněn v Plzni-Borech.
Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR, přednášel biblistiku na UP v Olomouci. Roku 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým, 13. února 2010 byl papežem Benediktem XVI. Jmenován 36. arcibiskupem pražským.
Od roku 2010 je předsedou České biskupské konference. V lednu 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil jeho nominaci kardinálem, odznaky kardinálské hodnosti převzal ve Vatikánu v únoru 2012.
Rituály, tradice, traumata. Pokud pro vás Velikonoce ztratily smysl, dejte jim nový
Velikonoce jsou mnohovrstevnatým svátkem, který propojuje mnoho tradic. „Svátky jara“ se slily do kulturního mixu, asi jako když si jidáše namažete Nutellou. Což takhle všechny tradice, kterým se většinou spíše vyhýbáme, než abychom je vítali, přetvořit v něco nového a osobnějšího?
Velikonoce jsou pro mě spjaty s křesťanskou tradicí, konkrétně s římsko-katolickými obřady. Spíš než pomlázka se u nás ctily povinné návštěvy svátečních bohoslužeb a rituály, které se mi jako dítěti pevně vryly po paměti na vědomé i nevědomé rovině.
Mytí nohou kněží na Zelený čtvrtek, Velkopáteční ticho a zlověstné klapání řehtaček místo zvonů, které odletěly do Říma, vůně kadidla, křížová cesta, líbání nohou plastiky ukřižovaného Krista, nekonečně dlouhá sobotní Vigilie a konečně vyústění v podobě nedělní mše oslavující vzkříšení, která v mých vzpomínkách představuje katarzi a společenský vrchol, kdy po dnech podivného utrpení přijde vytoužená chvíle, kdy si vezmu nové šaty, aby mě „beránek nepokakal“.
Ministrantka nesmí k oltáři
Každý ze zmíněných rituálů byl fascinující exkurzí do světa, který jsem jednou měla pochopit. Tehdy ve mně vyvolával zvláštní směs zvědavosti, neuchopitelného děsu a společenské paralýzy.
Pozorování mytí nohou dospělých mužů v rituálních rouchách mě zvláštně odpuzovalo a fascinovalo zároveň.
Ve špalíru na líbání Ježíšových nohou mě vždycky políval stud a strach – co když zakopnu? Jak se mají nohy dřevěné plastiky políbit „správně“, co když je oslintám? A proč mají vlastně katolíci „kink“ na nohy, napadá mě podvratně dnes?
Barvení vajíček a chození na koledu pro mě bylo doplňkovým „zbožím“ z čítanky. Vajíčka doma nikdy nechyběla, ale žádná pomlázka se nekonala, možná i proto, že jsem vyrůstala jako městské dítě a chodit od bytu k bytu po sídlišti bylo zvláštně nepatřičné. Důležitý byl kostel.
Jako dítě jsem si nekladla moc otázek a ritus Velikonoc nezpochybňovala. Že je svět a život komplexnější a přesahuje můj jednoduchý svět, jsem pochopila na prahu rané puberty.
Byla jsem ministrantka a dost mě to bavilo, navíc jsem zvládala i úkony pro pokročilé, jako obsluhování kadidelnice. A měla jsem v oboru ambice! Úspěšně jsem se proministrantovala i do slavnostního poutního procesí z Prahy do Staré Boleslavi.
Chtěla jsem ministrantovat během velikonočních bohoslužeb u Matky Boží před Týnem, tedy tam, kam jsme běžně na Velikonoce chodili.
Pomlázka a koleda nabývá trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty. Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě součástí.
Jenže se ukázalo, že ačkoli jsem byla zkušenou ministrantkou, u Týna se během Velikonoc držela přísná tradice, která znamenala nejen celý ritus v latině, ale hlavně vyžadovala absolutní zákaz dívek u oltáře.
Počkat, Beránku Boží, já jsem dobrá ministrantka, ale nemůžu tě oslavit, jak se patří během nejdůležitějších bohoslužeb celého roku, protože jsem dívka? Vždyť jsem ti celý život líbala, i přes ten divný pocit, nohy!
Je to jen banální osobní historka, ale přesto si živě vzpomínám, jak se mi v té chvíli zjevil celý „dospělý“ svět.
Život a tradice, které pojímají ženy jako doplňkový materiál, jenž se biologicky nehodí pro určité typy činností a v rituálech zastává roli pasivního pozorovatele.
Probudilo se moje vnitřní „proč“ a nechalo ve mně dodnes nevyčpělý pocit životní nespravedlnosti, kterou nedokázalo racionálně vysvětlit nic, natož prosté „takhle se to dělalo a dělat bude“.
Po velikonočním debaklu jsem slibnou dráhu ministrantky uzavřela. Zůstávám dál v roli tichého pasivního pozorovatele, který si velikonoční pašije a rituály rád prožije jako návštěvník divadelního představení s hlubokou katarzí, ale aktivně se neúčastní. I přes to je pro mě křesťanské poselství Velikonoc dodnes silným příběhem, který nám má co říct.
Pomlázka ze supermarketu a strejda v lihu
Pro většinu lidí je to o Velikonocích o něčem jiném. Ze směsi pohanských a křesťanských rituálů nám tu zůstaly spíše jen symboly osekané na artikly, které jdou dobře prodat.
Mezi nimi – kromě vajíček, zajíčků a beránků, které najdeme i jinde po světě – kraluje tradiční česká pomlázka. Čerstvé jarní mlází spletené a opentlené symbolizovalo život, mládí a vitalitu.
Ale tradiční umění splétání pomlázky neboli také tatara už ovládá málokdo, zatímco pomlázka coby spotřební artikl je ke koupi všude.
Z omlazovacího rituálu, který měl zajistit dobrou úrodu, plodnost, prosperitu a kterému byli vystaveni všichni, nejen ženy, ale celé hospodářství od zvířat po statkáře, nám tu zůstala pověra ženského usychání a koledovačka, která může nabýt trapných i traumatizujících rozměrů. Pro ženy především.
Podle nejrůznějších historek mých přátel a známých byly pondělní zvyky i v dětství často vnímané jako narušení osobního prostoru a rozdělení světa na dominantní mužský a pasivní ženský, ať už s nádechem absurdního komična poloopilých strejdů, kteří se potácí po předsíni, nebo pubertálních „sousedovic kluků“, kteří šupačku pojímali jako možnost nekontrolovaně a se společenským konsenzem vypustit nahromaděnou agresivitu.
Velikonoce slavím v krajině. Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol.
Pomlázka a koleda nabývá, podobně jako můj příběh z kostela, trapných nebo traumatizujících rozměrů právě v období puberty.
Tehdy totiž dochází k plnému uvědomění si společenských mechanismů, které nás obklopují a jichž jsme chtě nechtě (často právě nechtě) součástí.
Trapno, někdy i násilí a nesmyslnost opakování mantry „abys neuschla“ tak často může vést k tomu, že se rozhodneme tuhle tradiční „legraci“ v dospělosti vypustit.
Čím dál méně akceptovatelné činnosti spojené s pomlázkou ostatně nejsou žádnou skutečnou tradicí. Každý folklorista vám řekne, že s původními svátky nemá naše podoba Velikonoc společného téměř nic a zažitou máme spíš obrozenou podobu z pozdějších dob, a to především první republiky.
Co kdysi k tradici také patřilo a dnes se vytrácí, je rituální hledání mladých proutků, pletení, společenská a rodinná pospolitost. To, že z pomlázky na mnoha místech republiky zůstala slavnost beztrestného mlácení žen, ale není chyba tradic. Je to na nás, ne na svazku pružného klestí.
Hledání starých obyčejů v nové době
„Přijde mi neuvěřitelné, že se zrovna takový zvyk dochoval do dnešních dnů, ale určitě bych nechtěla, aby zmizel. Jen s jeho současnou podobou nejsem spokojená,“ zamýšlí se nad Velikonočním pondělím a pomlázkou Lucie Králíková, vystudovaná zahradní architektka a studentka umění, která v rámci své tvorby zkoumá a pracuje právě s lidovými tradicemi.
„Často přemýšlím o smyslu koledy, která dříve měla hlavně společenský rozměr, stmelovala společenství a pomáhala chudým lidem v nouzi. Rituální prut, z něhož se přenáší živá síla na toho, koho se dotkne, ztrácí na důležitosti, protože v tu jeho sílu už tak vážně nevěříme.
Zbývá z něj často podivný obraz opilých mužů potácejících se po ulicích, kteří se táhnou za materiální odměnou.“
Hledání tradic je mimo jiné jedním z témat knihy Svátosti, kterou Lucie Králíková společně s fotografkou Michaelou Karásek-Čejkovou vydaly u Nakladatelství wo-men.
V publikaci autorským způsobem zkoumají přírodu, rostliny a tradice v současném světě, jeho krajinách i ve městech.
I přes to, že pochází ze srdce Moravy, z Hané, která je baštou i kolébkou nejrůznějších folklorních tradic a kde také tyto tradice přetrvávají, jako dítě z průmyslového Přerova Velikonoce nikdy v dětství neslavila.
V posledních letech se jí ale pohled na zvyky a tradice výrazně změnil díky tomu, že s nimi pracuje a tvoří. A tak si některé dobrovolně a ráda vpustila do života a Velikonoce patří k těm, které jsou jí nejmilejší.
„Odehrávají se v magickém čase časného jara a já je slavím hlavně v krajině. Když je to možné, ráda chodím poslouchat pašije do chrámu, taky si chodím nechat posvětit ratolesti o Květné neděli.
Baví mě být součástí mysteriózní atmosféry během mše, vdechovat vůni kadidla, poslouchat zpěvy a texty z Bible, i když nejsem pokřtěná a nejsem součástí žádné církve.
Taky ráda v tomto čase obřadně uklízím, chodím sbírat divoké zelené jedlé rostliny a snažím se dost omezit alkohol. Už několik let se chodím před svítáním koupat ven do studené vody, abych si udržela zdraví, a to nejsem žádný trendy otužilec.“
Vrcholem svátků pro ni není pondělí, ale Velikonoční neděle. „V neděli o Božím hodu vstávám před svítáním a čekám v krajině na východ slunce, na příchod nového světla, symbolu Zmrtvýchvstání.
Krásná je taky společná snídaně venku, v neděli, líbí se mi, jak si křesťané nechávají světit základní pokrmy, které pak společně posnídají a spravedlivě se rozdělí.
To jsou tak silné a jedinečné zážitky, které si chci dopřávat každý rok a těším se na ně.“
Já osobně se koledníkům letos stejně jako v minulých letech vyhnu.
Abych neuschla, radši si pořídím lahvičku kyseliny hyaluronové a budu si intenzivně přát, aby se co nejdříve otevřely služby a já si mohla dopřát omlazovací rituál sauny a zaplavat si v bazénu.
Vy ostatní si dělejte, co máte rádi, jen u toho buďte ohleduplní k ostatním a zkuste si vzpomenout i na vaše dětská traumata a nechte je tam, kam patří – v minulosti a na terapii. Veselé Velikonoce!
Velikonoce ztratily původní význam, říká Milan Svoboda z katedry historie
Přijde mi, že Velikonoce se aktuálně vnímají jako svátky jara a ustoupil jejich náboženský charakter.
Velikonoce dříve představovaly nejvýznamnější svátky křesťanské církve, oproti Vánocům se jedná o vážnou, dá se i říci na první pohled smutnou dobu, kdy od Popeleční středy jsou v katolických kostelech zakryty oltáře látkou, většinou fialovou. Smutek z Kristovy smrti končí po Velkém pátku zprávou o jeho vzkříšení.
Jaká je tedy ta ryzí myšlenka, poselství velikonočních svátků? V postním období se nejedná jen o očistu těla, ale i mysli. Člověk-věřící by měl přemýšlet o utrpení Krista. Uvědomit si, co Bůh udělal pro něj a jeho vykoupení, když obětoval svého jediného syna.
Přečíst článek ›
Troufám si říci, že většina na svátky nahlíží jinak. To souvisí s intenzivním odcírkevněním společnosti a zesvětštěným prožíváním svátků, původně posvátných dní. V současné době se Velikonoce smrskly na obarvení vajíček, upečení mazanců a beránka a pracovní volno.
Jak to je s těmi úplně původními tradicemi? Kdyby se měly tradice doslova naplňovat v takovém křesťanském duchu, jaké ještě byly na počátku 20. století, tak by se nám leccos nelíbilo. Nebyly by určitě plné ledničky a obchodní domy. Lidé by drželi půst, nepožívali alkohol, chodili by do kostela, kde je zima.
Kdybychom přenesli člověka ze středověku či novověku do současnosti, jak myslíte, že by se cítil? Pravděpodobně zděšený. Kostely by našel povětšinou prázdné a ani mezilidské vztahy nejsou ideální. Velikonoce jsou o odpuštění, a to nejen sobě, ale i bližním. A zároveň o tom uvědomit si, že život není nekonečný.
V současnosti většina z nás má o Velikonocích volno, jak to bylo v minulosti? Začínalo jaro, v návaznosti na počasí už měli sedláci zaseto, museli se začít starat o sady, pracovat na štěpnicích, vinicích, mít opraveno zemědělské nářadí. Pečovali o dobytek, jehož přírůstky očekávali a přemýšleli, z čeho v dubnu zaplatí svatojiřský úrok.
Přečíst článek ›
Existuje něco z minulosti, co se dochovalo v rámci tradic v původní podobě? To bychom se museli podívat do etnografických materiálů. Co zůstalo částečně, je vynášení Moran. Morana představuje smrt, tento zvyk vychází z pohanství.
Zvyk je naroubován na změnu ročního období, končí zima a začíná jaro. Spojuje se pohanská tradice s křesťanstvím. Navíc i v Čechách z tradic po roce 1945 nezůstal kámen na kameni. Ze starousedlíků v Sudetech zbylo málo a možnosti prezentace jejich kultury a křesťanských tradic byly omezené.
Zvláště po roce 1948, kdy se i zrušila výuka náboženství ve školách.
Za zmínku ještě stojí symbolika vajíček jako tajemství i naděje nového života. Už od Velké Moravy se dávaly do hrobů jako milodary. My malujeme uvařená vajíčka, ale tím, že se uvaří, tak se vlastně zabije život. Po „správnosti“ by se měla nechat syrová.
Jakou důležitou roli Velikonoce sehrávaly? Katolická církev měla integrující roli bez ohledu na národnost. Lidé se cítili spojeni právě skrz náboženství a náboženské svátky. Platí to i o velikonočních svátcích.
Jak probíhalo takové Velikonoční pondělí? Kromě náboženských obřadů a koled spíše víme, co se dělo o Velkém pátku, a to díky pověstem a legendám o odkrývání pokladů. Lidé obvykle více hledali hmotné obohacení než rozum a moudrost.
Přečíst článek ›
Lze říci, zda pro věřící v historii byly důležitější Velikonoce, nebo Vánoce? Těžko říci, co je a není důležitější. Vánoce jsou jeden akt církevní historie, a to narození Spasitele. Jsou spojené s miminkem. To v lidech probouzí sympatie, lásku, něhu.
Naopak Velikonoce poskytují křesťanům naději na spásu, ale pro nevěřící jsou spojeny s mrtvým dospělým mužem. To není pěkný pohled.
Každopádně pro katolickou církev jsou významnější už od raného středověku Velikonoce, jelikož dodnes nejraději křtí právě o velikonočních svátcích.
Jakou to má symboliku? Vzkříšení Krista a znovuzrození smrtelníka pro duchovní život. Pokřtěný člověk dostane svíci jako symbol světla a bílé roucho jako znamení čistého, nového života.
Též svíce představuje upozornění, že jednou dohoří, stejně jako skončí život, ale zároveň i naději, že může zapálit knoty dalších svící.
Jinak řečeno: člověk světlem svého života může rozsvěcet život druhých, pomáhat potřebným a zastávat se slabých a bezbranných.
Asi odlišně lidé prožívali Velikonoce na vesnici a jinak ve městě? Je potřeba rozlišit religiozitu, tj. nábožensky orientovaného člověka, a spiritualitu (duchovní orientaci či prožitek). Spousta lidí bez příslušnosti k náboženskému institutu může mít silný spirituální podnět, aby v tuto dobu navštívila kostel či kapli.
Přečíst článek ›
V té vesnici existovala soudržná a stabilní komunita, lidé udržovali přátelské, příbuzenské a profesní vazby. Proto se i Velikonoc aktivně účastnili všichni.
Obecně pro věřící představují velikonoční svátky výjimečnou událost, kterou opravdu intenzivně a vnitřně prožívali.
Město je vesměs anonymní, pro náboženské tradice příliš stvořeno není, ale i v něm bychom se mohli v minulosti setkat s upřímnou zbožností během Velikonoc.
Je něco, co vás zarazilo či překvapilo v rámci velikonočních svátků? Ano, jedná se „Osterkrippe“, v překladu „Velikonoční jesle“. Nejde o „betlém“ či „jesličky“ v našem slova smyslu jako místa Kristova zrození, ale Golgota, hora, kde na kříži zemřel.
Pro veřejnost vypadá divně, že se zrovna do jeslí zakomponuje kříž. Tento zvyk patří do německého kulturního prostředí. Jedny z velikonočních jeslí se dochovaly ve skanzenu v Kouřimi, v domě z oblasti Děčínska ještě z 20. století.
To už by si dnes doma nikdo nepostavil…
Přečíst článek ›