Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Vzpomínáte na ten krásný pocit, kdy jste se před spaním spolu s mámou nebo tátou přenesli do pohádky a zažívali společně nová nebo již dobře známá dobrodružství? Dopřejte ten pocit i svým dětem. Co všechno jim čtení přináší? Čtení pomáhá prohlubovat vztah dětí a rodičů.

Vzájemně je sbližuje a dětem poskytuje pocit bezpečného zázemí. Zklidňuje domácí atmosféru a posiluje sebevědomí menších i větších dítek. Zároveň rozvíjí slovní zásobu a umožňuje dětem vyjadřovat složité myšlenky a vlastní pocity přesně tak, jak potřebují.

Společné večerní čtení otevírá vašim nejmenším dveře do tisíců světů a příběhů, což jim pomůže vyrůst v bohaté a všestranné lidi.

Pravidelné čtení před spaním

Příběhy sbližovaly lidi od nepaměti. Zatímco pračlověk sedával se svými druhy v kruhu kolem ohně a vyprávěl si s nimi zážitky z lovu divoké zvěře i sběru bobulí, naše prabáby po večerech možná ve stejném kruhu draly peří a vyprávěly si příběhy.

Vždyť pohádky původně nebyly vyprávěním pro děti, ale naopak žánrem pro dospělé, kde se zabíjelo, kradlo a docházelo k dramatickým událostem. Možná proto nám dnes připadají pohádky bratří Grimmů opravdu drastické, stejně jako pohádky od Karla Jaromíra Erbena nebo Boženy Němcové.

Naše babičky četly maminkám a maminky zase nám.

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

A my jsme snad první generace žijící v takovém blahobytu, že v každé místnosti může být televize a každý člen domácnosti má své vlastní elektronické zařízení, ať už je to telefon, tablet nebo notebook. Jenže objímat před spaním tablet není zrovna ideální.

Půlhodinka, kterou můžete před spaním strávit se svým dítětem, je nenahraditelná a nádherná. Společně se totiž vypravíte do kouzelného světa princezen, kouzel a dobra vítězícího nad zlem, po kterém se občas zasteskne každému z nás.

Čtení má navíc pro vaše dítě tolik předností, že se řadí mezi nejdůležitější záležitosti pro jeho vývoj.

Získávání cenných zkušeností

Čtení dětem otevírá „okno do světa“. Příběhy a pohádky dětem zcela přirozeně pomáhají rozlišit mezi dobrem a zlem, ukáží jim, že ne všichni jsou takoví, jak se na první pohled zdají a přibližují tak dětem svět, ve kterém žijí.

Děti se do příběhů velmi vciťují a prožívají je spolu s hlavními hrdiny. Získávají tak životní zkušenosti, které pak využívají i ve skutečném životě.

Dobře zvolená kniha dokáže pomoci i v případě, že se rodič dostane do situace, kdy neumí dítku něco uspokojivě vysvětlit.

Čtení má blahodárný vliv na psychiku dítěte

Čtení uspokojuje nejdůležitější emoční potřeby dítěte a vytváří mezi předčítajícím (ať už je to máma, táta, babička, dědeček nebo starší sourozenec) a dítětem opravdu pevné pouto.

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Čtení podporuje psychický rozvoj dítěte a posiluje jeho sebevědomí. V dnešní roztěkané a uspěchané době čtení navíc uklidňuje a výrazně zlepšuje soustředění.

Půlhodinka s knížkou před spaním tedy pomůže zejména dětem, které trpí ADHD nebo mají poruchy pozornosti a soustředění. Bez rozdílu schopností všem dětem zlepší paměť a trénuje ji pro budoucí školní docházku.

U malých i větších dětí navíc čtení posiluje samostatné myšlení, a to jak logické, tak kritické.

Čtení dává svobodu ve vyjadřování

Asi nejzřejmější výhodou čtení je rozvoj jazyka, slovní zásoby a svobody ve vyjadřování. Tam, kde jsou hranice naší slovní zásoby, končí totiž i hranice našeho světa.

Možná si říkáte, že vaše dítko se zájmem o vláčky nebo o zvířata zřejmě češtinu nebude nijak zvlášť potřebovat. Ale dobře ovládat mateřský jazyk a mít skvělé vyjadřovací schopnosti se hodí nejen v každé profesi, ale také (a to neméně) v osobním životě.

Díky knihám si bude vaše dítko neustále rozšiřovat slovník, třeba o slova, která se běžně nepoužívají, ale jednou se mu můžou hodit.

„Umění“ fantazie

Ve filmu či seriálu si umění imaginace procvičil režisér, při čtení si vlastní fantazii buduje samo dítě. I když je televize prima a nabízí spoustu zajímavých a naučných pořadů, s příběhy se to má trošku jinak.

Na čtení je nejkrásnější to, že příběh je jen a jen váš. Odehrává se totiž u každého úplně jinak podle bujnosti jeho fantazie. I když si knihu přečte tisíc čtenářů, každý ji prožívá jinak. Je to vlastně tisíc samostatných příběhů. Kniha je totiž pro každého z nás jedinečným prožitkem.

Když se dítě podívá na zfilmovanou knihu, nikdy to pro něj nebude takový zážitek jako samotné čtení. Práci na rozvoji imaginace za něj totiž odvedli režisér, scenárista nebo lidé zpracovávající efekty. Dítě je jenom konzumentem před obrazovkou.

Když ale otevře knihu, je všechno na něm. Samo si musí vystavět hlubokou jeskyni, hustý borový les nebo nádhernou princeznu. A to už je pořádná a úctyhodná práce. Z konzumenta se stává režisérem a tvůrcem.

A takové schopnosti uplatní v životě mnohokrát. Čtení navíc zabraňuje vzniku závislostí na technologiích a věčnému vysedávání u televize či počítače.

Od starostí a problémů si i my dospělí nejlépe odpočineme u knížky, a ne u obrazovky.

Skvělý start pro školní docházku

Pravidelné čtení pohádek před spaním vašemu dítěti velmi usnadní přechod ze školky do první třídy.

Bude mít kladný vztah ke slovům a textům, takže i když mu čtení a psaní nepůjdou zrovna od ruky, nezíská ke škole od prvního dne v lavici negativní vztah.

Čtení mu naopak poskytne spoustu užitečných všeobecných znalostí a velký rozhled, proto bude mít často ruku nahoře a zažije pocit úspěchu.

Svět se zrychluje a vizualizuje

Na zrychlování světa a tlaku na výkon toho mnoho nezměníte. Změnit ovšem můžete svoji hlavu a především nastavení svých dětí, které starý dobrý pomalý svět neznají. Pomozte jim objevit kouzlo ukryté v knihách. Ukažte jim, že čas strávený nad knihou může být plný nových zážitků.

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Dovolte jim o víkendu či odpoledne zpomalit, rozvalit se na postel či do trávy, zapomenout na všechny resty (a to včetně neutřeného prachu na poličkách) a zkrátka si číst. O zastavování a zpomalování mluví manažeři a je velkým tématem všech online specialistů, ale potřebují ho v zásadě všichni, včetně dětí.

Se zrychlením sdělení souvisí i vizualizace – náš svět je přeplněn obrázkovými sociálními sítěmi, obsah stále častěji konzumujeme prostřednictvím videí a u každého článku už bývá napsáno, jak dlouho vám bude trvat ho přečíst. A většinou to bývají tři minuty, protože na desetiminutové články už bohužel nemáme trpělivost. Kvalitní a vybroušené texty nahrazují obrázky.

A to je vidět i v oblasti dětských knih. Ty se totiž už řadu let zkracují a zjednodušují, což je trochu škoda.

Hurá do knihkupectví či knihovny

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Velkým argumentem pro menší množství knížek v dětské knihovně mohou být jejich ceny. Ano, tomu plně rozumíme. Vždyť velkoformátové dětské knížky často pořídíte za pětistovku, a pokud máte dětí více, může návštěva knihkupectví pořádně provětrat vaši peněženku. Ovšem i tak je to pro děti zážitek, který se jim vyplatí čas od času dopřát. Tolik nejrůznějších vůní, hřbetů knih, které čekají na pohlazení, a tak nové imaginární světy. Každé dítě je z první návštěvy knihkupectví paf. A pokud přeci jenom musíte hledět na finance, pořiďte svému potomkovi průkazku do knihovny. Za dvacetikorunu až stovku mu otevřete stránky tisíců různých knih, nových i starších pohádek, dobrodružných příběhů a dívčího čtení.

„Se synem jsem začala chodit do knihovny, když mu byl rok a půl. Myslela jsem si, že ji navštívíme tak jednou měsíčně, ale množství knížek pro takhle malé děti mne upřímně překvapilo. Stejně jako vybavení knihovny. U malého stolečku si můžeme klidně dobrou hodinku číst, a protože jsme dopoledne v knihovně jediní návštěvníci, vůbec nevadí, když občas mezi regály hrajeme i na schovku. Do knihovny chodíme už dva roky přibližně jednou za čtrnáct dní a je to taková naše soukromá výprava do světa plného fantazie.“

Vlaďka

Nikdy není dost brzy otevřít knihu

Některé mámy začínají s předčítáním miminku už v bříšku. Jiné používají první knížky na cumlání a žužlání od třetího měsíce dítěte.

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Od pátého měsíce pak nádherně poslouží dítku i tzv. quiet book. Tato ručně šitá ztišující kniha nádherně uklidňuje, rozvíjí fantazii a bez slov ukazuje dítěti spoustu nových světů. A její velkou výhodou je i to, že si ji z plsti můžete ušít podle vlastní fantazie a zájmů dítěte.

Až pak začne dítko jevit zájem o knihu i fyzicky, otevřete společně první leporela a obrázkové knížky. Zřejmě přijde i období, kdy bude každý večer vyžadovat tutéž knihu. Pro vás bude možná nuda číst O zvědavém štěňátku večer co večer, ale pro něj to může být pokaždé nové dobrodružství.

Přehrává si příběh v hlavě stejně jako vy vaši oblíbenou písničku, když jedete autem. Od říkadel pak přejdete k pohádkám a prvnímu vlastnímu čtení.

Ruce plné práce nebo miminka?

Může se stát, že se dvěma a více dětmi se poklidné večerní předčítání začne měnit na bojovou hru. Pokud potřebujete zároveň předčítat tříleťákovi a chovat miminko a nemáte čtyři ruce, vyzkoušejte audioknihy.

Knížky na poslouchání jsou skvělým parťákem i na dlouhé cesty autem nebo na chvíle, kdy se zkrátka musíte věnovat něčemu či někomu jinému, ale nechcete dítě ochudit o chvíle fantazie.

Nicméně společně strávené chvíle nad knihou nenahradí.

U Plevových byly vždycky pohádky na prvním místě a na denním pořádku. Hanka Plevová je totiž maminkou tří dětí a spokojenou babičkou 8 vnoučat. Zakladatelka Rodinné firmy Pleva má tedy uspávání dětí v malíčku, protože si poradila s opravdovými čipery i holčičkami, které čekaly, než se otočí další stránka, a na spaní neměly vůbec čas.

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

A protože ví, co na děti platí a jaké pohádky rády poslouchají, sepsala vděčnou knížku 8 pohádek na dobrou noc. Najdete v ní klasickou pohádku o Kocourovi v botách, nádhernou pohádku O Šípkové Růžence nebo méně známou pohádku Jabloňová panna.

A protože je paní Plevová skvělou vypravěčkou, už teď jistojistě víme, že se pohádky budou dětem líbit.

Stáhněte si je online – díky tomu je budete mít po ruce kdykoli, když zrovna budete mít hlavu plnou všech povinností, a vaši nejmenší se na vás obrátí s tou nejkrásnější prosbou: „Mami, přečteš mi pohádku?“

Proč je důležité dětem číst

Má cenu dětem číst? Ještě pořád ano

Číst dětem pohádky nebo různé jiné dětské knížky, příběhy či leporela je bezpochyby velice prospěšné a i když to většina z nás dospělých ví, ne vždy je k tomu čas a prostor. Čtení knížek našim ratolestem často nahradí sledování televize nebo jednoduše si nenajdeme čas, protože je potřeba ještě uklidit, vyprat, navařit večeři a připravit se do práce na následující den.

Budete mít zájem:  Kdy Se Mohou Objevit První Příznaky Těhotenství?

Tak, jak jsou např. různé kostky a stavebnice důležité pro rozvoj motorických dovedností, tak i čtení knížek napomáhá k rozvoji zejména verbálních schopností, ale i dalších (sociálních dovedností, empatie, vcítění se do druhých, koordinace oko-ruka aj.

) Proto by si knížky a čtení pořád měly najít místo v našem výběru toho, jak užitečně a plnohodnotně trávit čas se svým potomkem. A kdy začít? Dítě reaguje na zvukové podněty již v prenatálním období, kdy je možné zachytit úlekový reflex (např.

sebou plod trhne při prudkém či silném zvuku), reaguje na zvuk hudby, hlas rodičů, především matky, její tlukot srdce, střevní pohyby (když je např. matka rozrušena a zvýší se jí stres, např. vlivem stresu, dítě to slyší a rozruší se taky).

Těhotné ženy pak snadno můžou pozorovat, na jaký typ hudby dítě v bříšku slyší – zda z něj bude rocker nebo milovník opery. Tatínkové taky nemusejí zaostávat.

Samozřejmě matčin hlas dítě slyší přirozeně, když žena mluví i při jiných běžných denních konverzacích (při nákupu, v práci apod.), když je však mluveno na dítě/plod, automaticky se tomu mluva přizpůsobí, hlas se malinko podsadí, zpomalí se tempo řeči apod.

Čili s mluvením na dítě můžeme začít již ve třetím trimestru (a podle libovůle i dříve, což není na škodu). Když se nám už dítě narodí a hezky nám roste, tak by samozřejmě začít mu číst v šesti letech bylo malinko pozdě.

V rozmezí od dvou do pěti let je ideální doba, dítě ke konci batolecího věku a v období předškolního věku již je schopno udržet pozornost, vnímat mluvu rodiče a čtený text.

Čtení dítěti napomáhá posilovat vzájemný vztah a pouto. K tomu není nevyhnutně potřebné, aby dítě umělo číst, a tedy, čím dřív začneme, tím lépe.

Je to ideální doba na to, aby třeba tatínek, který s dítětem tráví relativně méně času, než matka mohl přidat „ruku k dílu“ a založit hezkou tradici „čtení na dobrou noc“.

Stačí krátká pohádka, příběh, několik básníček z dětské knížky – a dítě se bude těšit na další den, kdy už přijde tatínek nebo maminka, aby mu mohl/a opět číst.

Pro předškolní dítě je čtení knížek mimořádně důležité pro rozvoj učení se vůbec.

Podle výzkumů děti, kterým je čteno ještě v období předškolního věku, lépe prospívají po nástupu do školní docházky – a to nejen v učení se jazyku, slovní zásobě, tvoření vět, ale dosahují lepších výsledků i třeba v matematice a jiných „techničtějších“ předmětech, protože se jim lépe rozvíjí logické myšlení (čtením knížek si rozvíjejí schopnost abstraktního myšlení, tvořit scénáře, rozeznávat příčinu a důsledek, rozeznat úvod, jádro a závěr, vysuzovat závěry apod.)

Tím, že dítě slyší a naslouchá rodiči, který mu čte, tak slyší a učí se spisovnému jazyku, správné výslovnosti, artikulaci.

Posloucháním čtení a mluvy rodiče při čtení dítě pozoruje a naslouchá čtenému textu, posiluje si postupně tuto dovednost, projíždí si text spolu s rodičem, i když ještě číst nedovede, zjistí, že to, co máma/táta čte, je v knížce rozděleno na slova a věty, učí se rozlišovat mezi těmito slovy, tvořit jednoduché větné struktury.

Dítě takto získá dovednost zacházet s knížkami, zjistí, že se čte z leva doprava, že se knížka dělí na stránky, na stránkách jsou odstavce, věty, slova, slabiky a písmena, začne odlišovat obrázky od textu. A to všechno, ještě v předškolním věku.

Ve školním věku pak nebude mít ze školních učebnic takovou hrůzu jako dítě, které do styku s knížkou pořádně ani nepřišlo.

A přirozeně tak může mít lepší školní výsledky, protože se nebojí knížek, je přirozeně zvědavé po nových informacích a vědomostech.

Čtení dítěti samozřejmě rozvíjí komunikační dovednosti. Dítě se učí posloucháním četby od rodiče tvořit věty, rozšiřuje si slovní zásobu – a později tuto dovednost bude přirozeně chtít vyzkoušet.

V první třídě nebo ve školce je k tomu nejlepší příležitost. Dítě bude lépe umět zacházet s jazykem a verbálním materiálem, nebude tiše sedět v koutě a bát se projevit, bát se, že něco řekne špatně, špatně něco vysloví apod.

Bude mít přirozenou sebedůvěru se projevit.

Čtení rozvíjí koncentraci a disciplinu tím, že se učí věnovat pozornost tomu, když mu rodič čte, zůstanou pozorné a v klidu – což je nesmírně důležité, aby tohle dítě zvládlo zejména před nástupem do školy. Naučí se, že určitou dobu je potřeba věnovat pozornost, rozvíjí si paměť (zapamatováním si příběhů a pohádek) a učí se pravidelnosti. To všechno mu pomůže po nástupu do školní docházky.

Čtení dětem ke konci batolecího a začátkem předškolního věku jim pomůže nahlížet na knížky jako na zábavu. Rodič je tak první osobou, která mu představí knížku jako zdroj zábavy, hry, hravé formy učení se.

V pozdějším věku pak bude přirozeně zvídavé, nebude se knížek obávat, bude s nimi vědět pracovat, lépe se naučí, jak a kde hledat informace.

A to je v dnešním světě na vzdělávacím systému jedna z nejdůležitějších dovedností.

Nemluvě o nejdůležitější funkci večerního rodinného čtení, jakým je posilování pouta mezi rodičem a dítětem.

Čtenář – Kdy přestat dětem číst nahlas? – Středočeská vědecká knihovna v Kladně

Irena Koźmińska, Elżbieta Olszewska

Sedmá kapitola z knihy Wychowanie przes czytanie (Výchova prostřednictvím čtení). Warszawa: Świat Książki, 2011.

Na tuto otázku v průběhu pátého finále kampaně Celé Polsko čte dětem náš čestný host Kazimierz Michał Ujazdowski, tehdejší ministr kultury a národního dědictví, v žertu odpověděl, že tehdy, když dosáhnou výšky 140 centimetrů. Většina rodičů bohužel čte „o několik desítek centimetrů kratčeji“.

Zkusme však otázku obrátit jiným směrem.

Tehdy, když jsou děti zralé natolik, že nepotřebují náš čas a vedení? Nebo tehdy, když mají sedm let a ve škole se naučí písmenka? Nebo když je jim deset let, končí s učením v kolektivu s jinými a vstupují do daleko dospělejšího světa školy – se samostatnými předměty a mnoha novými učiteli? Nebo když nastoupí na gymnázium? Nebo až tehdy, když ho skončí?

Část rodičů s předčítáním končí, když jejich dítě nastoupí do školy.

Dítě – onen ideální čtenář, jak ho nazývá ve své nádherné knize Jako román (Comme un roman, 1992, česky 2004) Daniel Pennac –, které po několik let vychovávali v blízkosti a srdečnosti, krmíce ho každý den pohádkami a vyprávěními, zůstává náhle odříznuto od přítomnosti rodičů, jakož i od duševní stravy, na kterou bylo zvyklé.

Privilegium být s knížkou se ve škole mění na povinnost být s knížkou – čtenou o samotě a často i příliš náročnou, než aby jí bylo možné samostatně rozumět, často nezajímavou, naježenou písmenky, které si ještě nestačilo osvojit. Dřívější radost čtení se mění v mučení, a to pouze proto, že chceme pro sebe ušetřit 20 minut.

Špunt, který miloval, když se mu čtou příbě­hy, nyní, když musí číst sám, bez pomoci a bez přítomnosti průvodce, často není s to si poradit s čtením, které – jak víme – se neomezuje jen na poznávání písmenek. V takovéto situaci se cítí jakoby v pasti a rychle je znechucen.

Klidně může knihy odvrhnout, pokud se mu nedostane stálé pomoci a objasnění těžkých slov a témat, stejně jako podpory, nadšení, toho, že se s ním dělíme o emoce, jakož i stálého, každodenního čtení mimo školu, které obohacuje a brousí je­ho jazyk, rozšiřuje jeho vědomosti a zesiluje postoj k psanému slovu.

Takto na počátku školy přicházíme o velkou část potenciálních, zanícených a nadějně se tvořících čtenářů pouze pro­to, že my, dospělí, nejsme ochotni jim nadále pomáhat. V tomto okamžiku začínáme mít na dítě nároky, přičemž neuplyne mnoho času a hněváme se, když nečte a špatně se učí.

A protože veškeré další vzdělávání je založeno na dovednosti číst, dítě, které zanecháme při čtení bez pomoci, s ním bude mít potíže. To je více než jisté. Není asi žádným tajemstvím, že většina dětí, které se výborně učí, jsou doma trvale a moudře podporovány.

Další skupina čtoucích rodičů končí s předčítáním tehdy, když vidí, že dítě si jakž takž dovede poradit s tištěným slovem. Obvykle je motivace podobná – konečně jsme získali čas pro sebe.

Otázka: stojí to za to? Jak tvrdí Jim Trelease, nezpochybnitelná autorita v oblasti hlasitého čtení, úroveň jazyka, který je dětem srozumitelný, když jim čteme, předstihuje o dva až tři roky úroveň jazyka, kterému jsou s to rozumět, pokud čtou samy. Teprve až kolem třináctého roku života se obě úrovně srovnávají.

Pokud tedy dítěti čteme pořád, dostává od nás bonus v podobě nových a složitějších slov a pojmů stejně jako komplexnějších a těžších témat. Toto vše by bez  naší pomoci nebylo schopno prozkoumat. Pokud však dítě necháváme s knihou o samotě, okamžitě tuto úroveň snižujeme.

Dítě je neustále čtenářem značně nejistým, proto bychom je měli podporovat a podněcovat. A především je citlivým a vnímavým člověkem. Odebírajíce mu 20 minut každodenního čtení, odebíráme mu především sami sebe.

Jistota, že rodič je mu každý den výlučně k dispozici, že se vždy dostaví, přečte a popovídá si s ním, že je možné se ho zeptat nebo se mu svěřit, vytváří v dítěti pocit bezpečí a pocit vlastní hodnoty. Samozřejmě nastanou situace, kdy už se dítě cítí být ve čtení velmi samostatné a nechce, aby se mu dále četlo.

Když nejstarší syn naší kolegyně z nadace dosáhl dvanácti let, oznámil mámě, že už nebude poslouchat, jak se mu předčítá, protože je na to už příliš velký. Matka přijala jeho rozhodnutí s klidem a pokra­čovala ve čtení dvěma mladším synům. Ani ne za dva týdny však Krysztof přišel na to, že takováto cena za dospělost je přece jen vysoká, a vrátil se ke společnému poslouchání knížek.

Když však starší dítě trvá na svém rozhodnutí, že nebude již dále poslouchat, jak se mu předčítá, je docela dobré občas si společně přečíst nějaký zajímavý článek nebo ho dítěti podstrčit. Lze mu též podsouvat dobré knížky nebo se zmiňovat o zajímavých titulech. Je též dobré s dítětem o knihách rozmlouvat, vyměňovat si s ním názory, dozvídat se, co čte a zda se mu to líbí.

Na tomto místě snad už nemusíme dodávat, že pokud chceme být dítěti v takovýchto rozmluvách kompetentním průvodcem (a později partnerem), je třeba, abychom si sami četli.

Měj­me na paměti také to, abychom současně s tím, jak přestaneme s pravidelným čtením nahlas, nezanechali  každodenních setkání a rozmluv s dítětem – o knížkách, o životě, o věcech, které ho zajímají.

Budete mít zájem:  Jak Zmírnit Abstinenční Příznaky Alkoholika?

Odebírajíce mu totiž 20 minut této blízkosti, odebíráme i sobě příležitost prožít každodenně onen nezastupitelný kontakt s dítětem; ztrácíme možnost ho pozorovat v jedinečném procesu duševního i duchovního růstu, stejně jako ztrácíme příležitost vcítit se do jeho nálady, tj. privilegium poznávat jeho zájmy, sny a problémy.

Pokud máme s vlastním dítětem každodenní a vřelý kontakt, jsme scho­p­ni mu poradit, potěšit ho nebo podpořit. Když  se čtením končíme, ztrácíme – občas nenávrat­ně – šanci na intimní kontakt s nejbližší osobou, tj. svazek, který dítěti dává možnost, aby upřímně mluvilo o sobě a svém světě, což se pro nás může ukázat jako velmi důležité poznání, zejména v období, kdy se z něho stává člověk -náctiletý.

Současně bychom měli starší děti vést k samostatnému čtení, přitom však musíme pamatovat na to, abychom je povzbuzovali, nikoli jim přikazovali, nutili je, posílali je s knihou do pokoje za trest. Mějte též na paměti, že při vytváření čtenářských návyků dítěti pomáhají nebo naopak škodí věci zcela přízemní čili podmínky na čtení.

Některé děti jednoduše nemohou doma číst, protože nemají tiché místo, do něhož by se mohly s knížkou pohodlně uchýlit. Neustále zapnutý televizor nebo jiné zvuky ruší klid pro čtení tak potřebný; chybí křeslo, kanape nebo stůl, u kterého se dá usednout a počíst si; a nakonec – není co číst.

Dbejme proto na to, abychom doma měli co nejvíce knížek, časopisů a jiných tištěných materiálů. Snaž­me se, aby dítě mělo během dne své stálé, pohodlné a tiché místo na čtení, dále lampičku u postele, když si čte před spaním. Dovolme mu, aby večer šlo spát trochu později, a to s pod­mínkou, že „později“ znamená číst si v posteli, nikoli zahrát si delší počítačovou hru.

Dělejme vše pro to, aby se z dítěte stával samostatný čtenář, ale ještě dlouho, co nejdéle, nejméně do dvanácti let, možná však o dva tři roky déle, mu čtěme nahlas. Když totiž se čtením přestaneme a zvětšíme tak skupinu velmi zaneprázdněných rodičů, naše dítě zůstane bez opory. Jeho pocit vlastní hodnoty upadá.

Snižují se jeho možnos­ti efektivního učení, stejně jako motivace k uče­ní. Stává se jedním z milionů osamocených dě­tí. A v životě osamoceného dítěte, na které ro­diče už nemají čas, se mohou dít různé nedobré vě­ci.

Děti, jimž nikdo nečte ani jim ve čtení nepomáhá a které kvůli tomu mají se čtením potíže, vůbec netouží po tom, aby se naučily lépe číst. Touží po tom, aby jim dospělí dali se čtením svatý klid. Odplouvají do oblastí mělčích a snadnějších.

Z některých se stávají náruživí televizní diváci, jiní svou energii směřují do skupin stejně starých kamarádů, v nichž často vládne právo divočiny; další se stávají závislí na počítači a v síti vyhledávají vzrušující témata nebo osoby, které s nimi vstupují v kontakt a blízkost.

Občas navazují přes internet i nebezpečné známosti.

Čím je dítě starší, tím je rozmluva s ním důležitější; kniha bývá občas pouze záminkou, ale i mostem k této rozmluvě. Čtení se stává formou společenství, jak pěkně píše Pennac.

Postulát, aby se četlo -náctiletým, však u rodičů vzbuzuje nedůvěru i odpor. Ale proč nečíst? Náctiletí jsou skutečně větší než děti do deseti let, ale často jsou v životě neohrabanější, nejistí si sami sebou, nesmělí a ztracenější než rozhodní špunti.

Výzkumy mozku ukazují, že dítě ve věku dvanácti třinácti let může mít tak ohraničenou schopnost racionálního myšlení, že si s ním umí poradit hůře než třeťák. Tak funguje chemie v období dospívání.

Blízký kontakt s rodiči a moudrost dospělých jsou tedy -náctiletým potřebné přinejmenším tak jako malým dětem, protože pastí k ohrožení jejich bezpečí – jak fyzického, tak emocionálního – existuje více, přičemž mnoho z nich si vytvářejí oni sami.

Nejvíc ohrožené jsou děti, jejichž rodiče na ně nemají čas a špatně se k nim chovají, když se to hned odrazí na pocitu jejich vlastní hodnoty nebo na jejich společenských kompetencích.

Za každou cenu se takovéto děti chtějí vyrovnat stejně starým dětem, které jsou si samy sebou jisté (jejichž smělost je ovšem často maskou strachu a bezradnosti), chtějí být ve skupině akceptované, získat elektronické „hračky“, kte­ré mají jejich bohatší kamarádi, neboť právě ony jsou mírou popularity a stanovují ve skupině status. Tyto děti, které jejich rodiče opustili, se stávají snadnou kořistí bezohledných a cynických dospělých. […]

Děti, které cítí, že jsou pro rodiče na obtíž, že jim překážejí, ztrácejí motivaci k vlastnímu rozvoji, k tomu, aby měly radost ze života. Jsou zlé, cynické nebo zarmoucené. Mladé dívky jsou stále agresivnější, protože takový vzorec chování propagují média.

Jsou také stále „odvázanější“, čili stále méně se stydí, prodávají svá těla, zdraví a vlastní čest například za nabití telefonu. […] Mladí lidé často nevidí ve svém životě žádný smysl a možná proto současná kultura, přesycena tématy násilí, sexu, nihilismu a smrti, u nich nachází takovou rezonanci.

V americké psychologii se už vytvořil pro tento jev termín – kultura smrti. Bohužel v sobě obsahuje samo se vyplňující proroctví.

Mnoho dětí si tak zvyklo na zabíjení, smrt, zkázu, že je možnost smrtonosných scénářů, které se stávají skutkem, už nešokuje; jak to udělali mladiství, kteří zorganizovali přestřelky ve školách, jak to udělal hoch, který požádal známé, aby si zapnu­li počítač a v přímém přenosu sledovali jeho sebevraždu. Pouze dospělí mohou tento začarovaný kruh přetrhnout. Děti se pouze při­způsobily takovému světu, jaký jsme jim stvořili.

Jak to souvisí se čtením? Především tak, že pokud čteme, jsme s dítětem, dáváme mu sebe jako zdroj podpory a životní síly a zároveň zdroj intelektuální a duchovní, které je vedou k moudřejšímu a lepšímu životu. Dáváme mu silný základ.

Takovéto dítě si pro sebe vybírá moudřejší scénář života, než jak činí děti zbavené průvodcovství. Takovéto dítě si najde moudře­j­ší a lepší přátele a v budoucnosti si zcela jistě najde moudřejšího partnera a vybuduje lepší vlastní domov.

Čtení může také pomoci znovu vytvořit pou­to s naším starším dítětem. Jistá matka jedné -náctileté dívky nám do naší nadace napsala, že už dlouho spolu neuměly s dcerou mluvit, vyměňovaly si mezi sebou sdělení plná zlosti a příkazů.

Když se doslechla o kampani na podporu čtení, navrhla své dceři, že jí bude číst. Napřed pouze četly, potom spolu začaly mluvit – zpočátku o knihách, poté o vlastních těžkých záležitostech. Dcera ocenila, že jí matka každý den věnuje svůj čas.

Společně se jim podařilo znovu získat to, co bylo již ztraceno v životě plném spěchu, stresu a nesprávně určených priorit.

Ne každý rodič ví, o čem s dítětem mluvit, přičemž kniha poskytuje připravená témata. Po společném čtení se společná rozmluva vede znač­ně lehčeji; a když se posílí vzájemná vazba, není třeba nervózně hledat témata – najdou se sama.

Čtení nahlas je hodnotou nejenom pro dítě. Pro dospělé jde o skvělou relaxaci po celém dni a vzájemné dobití baterek – láskou, péčí a společnou zábavou.

Otázky, které dítě klade – a prcek, kterému pravidelně čteme, pokládá otázky moudré a těžké – nám nedovolují uvíznout na intelektuální mělčině; nutí nás vážně přemýšlet a občas i hledat vědomosti v jiných zdrojích. Dítě ve školním věku nás může překvapit slo­žitými otázkami a vážností témat.

Díky čtení drží­me s dítětem krok, víme, co je zajímá, co se učí. A my se taky při této příležitosti učíme. A lépe se vzájemně poznáváme.

Skvělým rodinným rituálem je také společné jídlo, ale bez doprovodu televize a rozhlasu. Oběd nebo večeře, u nichž se u stolu potkávají všichni členové domácnosti, v některých amerických rodinách začíná tím, že se přečte krátký úryvek z Bible nebo nějakého vyprávění.

Společné jídlo, kdy každý může říct něco o svém dni, kdy je možno porozmlouvat o přátelích, škole a práci, o čtení, sportu, televizním programu nebo událostech ve světě, neobyčejně sbližuje a rozvíjí. V jedné knize, která se týká čtení, byl uvedený dobrý návod na úspěch dětí.

Otec se vždy u stolu každého z nich ptal: „Co ses dnes naučil?“ Děti dělaly všechno možné pro to, aby se každý den něco naučily a mohly se s tím s ostatními u večeře podělit. A i když byl otec obyčejným člověkem, z jeho syna, který tuto rodinnou situaci popsal, se stal profesor. Tak totiž funguje snaha rodičů o rozvoj svých dětí.

Výzkumy uskutečněné v USA ukázaly, že děti z rodin, kde se vždy jedlo pospolitě, jsou lepšími studenty. Rodinný stůl – toť miniškola, místo, kde se dítě učí umění naslouchání, mluvení, myšlení, pamatování si, spojování, argumentování, rozšiřování vědomostí o světě, umě­ní úcty k druhým a dobrých mravů.

Slušelo by se, abychom v našem roztěkaném životě zavedli aspoň jedno klidné, slavnostní společné jídlo týdně, navíc doplněné rozmluvami a čtením a pojímané jako doplňková šance na obohacení vědomostí a kultury našich dětí, stejně jako rodinný tmel.

Sedmá kapitola z knihy Wychowanie przes czytanie (Výchova prostřednictvím čtení). Warszawa: Świat Książki, 2011.

  • Přeložil JIŘÍ TRÁVNÍČEK, (mírně zkráceno)
  • Irena Koźmińska je ředitelkou Nadace ABCXXI – Celé Polsko čte dětem; je iniciátorkou kampaně Celé Polsko čte dětem a programu Škola s cha­rakterem, jehož cílem je učení se hodnotám.
  • Elżbieta Olszewska je programovou ředitelkou nadace ABCXXI – Celé Polsko čte dětem; věnuje se programům a dílnám v oblasti emocionálního zdraví; se svým manželem založila interaktivní Muzeum perníku v Toruni.

Co ANO při čtení dětem?

Dobré rady pro rodiče, prarodiče, učitele a všechny, kteří mají chuť číst dětem.

 Dětem začněte číst co nejdříve. Čím dříve je motivujete, tím je to snazší a lepší.

Využívejte dětské básničky a písničky k tomu, abyste stimulovali jazyk dítěte a jeho schopnost naslouchat.

Čtěte tak často, jak máte vy a dítě (nebo žáci) čas. 

Mějte na paměti: umění naslouchat si osvojujeme. Je zapotřebí se mu naučit a postupně je kultivovat – a to se nestane přes noc. 

Začněte obrázkovými knihami, které mají jen pár vět na stránce. Poté postupně přecházejte ke knihám, které obsahují stále více textu, a nakonec ke knihám, jež jsou členěny do kapitol, a k románům. 

Když čtete knihu poprvé, popovídejte si s dětmi o ilustraci na obálce. Zeptejte se: „O čem myslíš, že to bude?“ 

Budete mít zájem:  V Dobrém I Ve Zlém V Nemoci I Ve Zdraví?

V průběhu čtení udržujte zájem čtenářů tím, že se občas zeptáte: „Co myslíš, že se teď stane?“ 

Ve čtení vytrvejte. Jestliže jste se čtením jedné knihy začali, měli byste v ní pokračovat – snad jen tehdy ne, pokud by to byla špatná kniha. Necháváte-li děti nebo studenty čekat mezi čtením kapitol tři nebo čtyři dny, nečekejte, že si udrží zájem. 

Čtěte občas texty, jež jsou nad intelektuální úrovní dítěte, a dejte mu tak prostor k přemýšlení. 

Obrázkové knihy lze snadno číst skupině dětí i velmi různého věku. Povídkové knihy však představují výzvu.

Pokud je věkový rozdíl mezi dětmi vyšší než dva roky (a existují tak sociální a emoční rozdíly), každé z dětí by mohlo mít větší prospěch z individuální četby.

To sice vyžaduje více snahy ze strany rodičů, ale tato snaha sklidí úměrný úspěch. Posílíte tím jedinečnost každého z dětí. 

Vyhýbejte se dlouhým popisným pasážím, pokud je dítě svou představivostí a délkou pozornosti ještě neumí zvládnout. Jejich zkrácení nebo úplné vypuštění jistě není chybou.

Jsou-li kapitoly dlouhé nebo nemáte-li dostatek času k dokončení celé kapitoly, najděte napínavé místo, ve kterém přestanete. Nechte své publikum v očekávání. 

Dejte posluchačům chvilku na to, aby se usadili a duševně i fyzicky se naladili na příběh. Jde-li o příběh, začněte tím, že se zeptáte, co se stalo, když jste včera skončili. Nálada je v naslouchání důležitým faktorem. Rozkazovačné „teď přestaňte, posaďte se rovně a dávejte pozor“ nevytváří atmosféru naladěnou na příjem. 

Pokud čtete nahlas z obrázkové knihy, ujistěte se, že děti mohu obrázky dobře sledovat. Ve škole, s dětmi usazenými v kroužku okolo vás, se posaďte o trochu výše tak, aby děti v zadních řadách viděly obrázky nad hlavami ostatních. 

Mějte na paměti, že každé dítě baví dobrá obrázková kniha, dokonce to platí i o náctiletých. 

Po přečtení povídky nebo příběhu dejte prostor diskusi doma i ve třídě. Knihy vyvolávají myšlenky, touhy, obavy, zprostředkují objevy. Dovolte jim vyplout na povrch a pomozte dítěti se s nimi vyrovnat mluvenou či psanou formou nebo uměleckým projevem, pokud k němu má dítě sklon. Nedělejte však z diskusí znalostní soutěž a netrvejte na tom, aby dítě povídku vykládalo. 

Pamatujte, že čtení nahlas je dovednost, kterou ovládá přirozeně jen málokdo. Abyste je zvládali s úspěchem, musíte je procvičovat. 

Otcové by se měli obzvláště snažit číst s dětmi. Velká většina učitelů na základních školách jsou ženy, mladí hoši často spojují čtení s ženami a prací ve škole.

A bohužel též příliš mnoho otců je možné spíše pozorovat, jak si se syny na hřišti házejí míčem, než aby je brali do knihoven.

Rané zapojení otce do četby a zájem o knihy může dát knihám v očích chlapce stejné postavení jako sportu. 

Při čtení používejte pestrou paletu výrazů. Je-li to možné, měňte tón svého hlasu tak, aby odpovídal dialogu. Během napínavé části zpomalte a ztište hlas. Ztišení hlasu na správném místě posluchače dovede na pokraj zvědavosti. 

Nejběžnějším omylem při čtení nahlas, ať jde o sedmiletého nebo čtyřicetiletého čtenáře, je příliš rychlé čtení. Čtěte dostatečně pomalu na to, aby si dítě mohlo vybudovat mentální obraz právě slyšeného. Zpomalte natolik, aby si děti mohly prohlížet obrázky v knize bez pocitu spěchu. 

Prohlédněte si knihu a pročtěte ji předem. Čtení předem vám umožní určit části, které byste mohli zkrátit, vypustit nebo jim naopak věnovat větší pozornost. 

Vtělte život autoru i jeho dílu. Najděte si jméno autora či jeho osobní stránku v internetovém vyhledávači. Buď během čtení, nebo po něm řekněte dětem (nebo žákům) něco o autorovi. To dětem umožní pochopit, že knihy jsou psány lidmi, nikoli stroji. 

Dodejte knize třetí dimenzi, kdykoli to bude možné. Mějte kupříkladu po ruce misku s nakrájenými jablky, která se mohou jíst, pokud budete číst o jablkách; přineste harmoniku a bubínek do třídy před čtením, budou-li tyto předměty „vystupovat“ v příběhu. 

Pokaždé, když dítě položí otázku, která se týká textu, využijte to jako příležitost k tomu, abyste spolu s ním vyhledali odpověď v příručce. To nesmírně rozšiřuje vědomostní základnu dítěte.

Vytvořte plakát, který zavěsíte na dveře nebo na stěnu tak, aby na něm dítě mohlo sledovat, kolik knih se již přečetlo; obrázky housenek, hadů, červů a vlaků, na nichž každý článek představuje jednu knihu, plní tento účel stejně dobře.

Podobně můžete vyvěsit nástěnnou mapu světa, na níž budou malé nálepky vyznačovat místa, kam byl zasazen děj čtených knih.

Pro méně ochotné čtenáře nebo velmi aktivní děti je často obtížné jen sedět a poslouchat. Papír, křídy a tužky jim dovolují zaměstnat ruce, když poslouchají. (Také si kreslíte, když mluvíte po telefonu.)

Dobrá rada: mějte knihu v pohotovosti pro případ, že budete s dítětem někde dlouho čekat (například u lékaře, při cestě vlakem, autobusem, autem). Kromě toho, že vám pomůže potomka zabavit, vznikne v malé hlavince i užitečná vazba, že knížka je dobrou volbou, když má člověk dlouhou chvíli.

Mějte vždy připravenou nabídku knih ke čtení s dítětem pro chůvu a vysvětlete jí, že „předčítání“ je součástí její práce a má přednost před televizí. 

Veďte příkladem. Dejte dětem šanci vás vidět, jak si čtete pro potěšení, mimo dobu vašeho čtení nahlas. Podělte se s nimi o své nadšení pro cokoli, co právě čtete.

Pokud chtějí číst děti vám, je lepší, pokud je kniha spíše snadnější než příliš těžká, stejně jako bicykl pro začátečníka je lepší menší než příliš velký. 

Motivujte starší děti, aby četly mladším, ale ať jde o náhradu za vás jen částečnou, nikoli úplnou. Mějte na paměti: dospělý bývá nakonec vzorem pro dítě. 

Omezte množství času, které děti tráví před televizí. Výzkum ukazuje, že po asi deseti hodinách u televize týdně výkon dítěte ve škole začíná klesat. Přílišné sledování televize vytváří návyk a poškozuje vývoj dítěte.

Má smysl učit děti číst, psát a počítat, než jdou do školy?

Každé dítě je jiné a nemá cenu je srovnávat mezi sebou. To platí i o schopnostech naučit se číst, psát a počítat před nástupem do školy. I tady je totiž nejdůležitější, aby rodiče děti nenutili, pokud ty samy nechtějí.

Každé dítě je jiné a nemá cenu je srovnávat mezi sebou. To platí i o schopnostech naučit se číst, psát a počítat před nástupem do školy. I tady je totiž nejdůležitější, aby rodiče děti nenutili, pokud ty samy nechtějí.

Když dítě nastupuje do školy, mělo by umět některé základní věci, např. poznat barvy a tvary, pravou a levou stranu nebo umět nakreslit postavu. Učitelé ale rozhodně nepočítají s tím, že děti budou hned v první třídě umět číst, psát nebo počítat.

„Kvůli tomu přece chodí do školy, aby se všechno naučily. Mám zkušenosti, že děti, které toho umí v první třídě moc, se při hodinách nudí a zlobí,“ říká dlouholetá učitelka Markéta Veselá. Podle ní je dobré, když děti umí pár základních věcí, aby pro ně nebylo úplně všechno nové.

Pak je výuka mnohem jednodušší.

Děti jsou ale různé, a některým se moc nedá zabránit v tom, aby se nechtěly učit ještě před nástupem do školy. To ostatně můžeme posoudit z následujících tří vyprávění rodičů malých dětí.

Maminka Julie: velký matematik Vojta

Náš Vojta se už odmalička pořád zajímal o čísla. Všechno počítal, vyptával se, v knížkách jsme hledali, kolik je ptáků a kolik hadů… Než šel do první třídy, uměl sečíst třeba i 45 plus 23 (v první třídě si sám vypočítal, kolik má celý den vteřin…).

Říkala jsem si, že to není dobré, protože se pak bude ve škole nudit, ale nedalo se mu v tom bránit, stejně si to pak počítal sám. Naštěstí měl v první třídě skvělou učitelku, která to brzy zjistila a dávala mu v matematice příklady navíc, aby nevyrušoval.

Teď je Vojta ve čtvrté třídě a matematiku má pořád rád, nedělá mu problémy. Asi to tedy nevadilo, že byl tolik napřed.

Maminka Katka: čtenářka Terezka

Než šla Terezka do školy, uměla číst a znala všechna písmenka. Začala se o to zajímat sama asi ve čtyřech letech a ze začátku ji to hrozně bavilo.

Byla jsem pyšná na to, jak mám šikovnou dceru, tak jsem ji v tom hodně podporovala, kupovala jsem knížky a četla s ní každý den. No, někdy nechtěla…

Možná jsem ji v tom neměla tolik podporovat, protože byla v první třídě docela otrávená a vadilo jí, jak spolužáci pomalu čtou. Nosila si do školy knížky a při hodinách čtení si mohla číst něco jiného.

Maminka Anna: Honzík neuměl nic

Honzík se nezajímal vůbec o nic. Ve školce měl problémy, když jako předškolák musel vyplňovat nějaké pracovní sešity, vybarvovat zvířátka a kreslit čáry.

Nakonec dostal odklad, do školy šel až v sedmi letech. A byla jsem ráda, protože za ten rok víc vyspěl a už se uměl líp soustředit, dokonce jsme si někdy sedli ke knížce nebo k papíru a něco dělali.

Teď začal chodit do druhé třídy a nemá žádné problémy.

A jaký má názor psycholožka PhDr. Olga Shivairová, Ph.D.?

Učit děti číst, psát a počítat, než jdou do školy, moc smysl nemá. Když toho vědí hodně už při nástupu do školy, v první třídě se obvykle nudí. Proto nemá cenu dítě ve školkovém věku k něčemu nutit.

Trochu jiné to je u dětí, které dostaly odklad a jsou trochu mentálně pod normou, tam to pak význam má, protože takové děti jdou do první třídy s lepším pocitem a získají pro start do školy nějaké sebevědomí.

Ale na druhou stranu – pokud se dítě samo zajímá a samo se ptá, to je něco jiného, potom by ho rodiče brzdili, kdyby mu nevysvětlovali, co si už jeho vývojová úroveň žádá.

Další články v našem magazínu:

  • Místo do školy hybaj na pole!
  • Máme nadané dítě. A je to náročné

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector