Lidé, kteří si vymýšlejí nemoc

Münchhausenův syndrom: příčiny, příznaky, léčba – Zdraví.Euro.cz

Münchhausenův syndrom je duševní porucha, při níž postižený předstírá, že trpí nějakou chorobou, a to nejčastěji proto, aby byl hospitalizován, získal status pacienta a kontakt se zdravotnickým personálem. Existuje také forma Münchhausenova syndromu v zastoupení, kdy si pečující osoba vymýšlí, zveličuje nebo dokonce navozuje zdravotní obtíže u dítěte, aby upoutala pozornost svého okolí.

Co je Münchhausenův syndrom?

Münchhausenův syndrom, který se někdy označuje také jako syndrom Barona Prášila, patří do skupiny tzv. faktitivních neboli předstíravých poruch. Pacient trpící touto poruchou úmyslně a opakovaně předstírá psychické či tělesné obtíže bez zjevné příčiny, nebo se je dokonce snaží sám u sebe vyvolat.

Z jakého důvodu postižení své příznaky předstírají, není lékařům zcela jasné. Nejčastěji jejich jednání interpretují tak, že se snaží získat roli nemocného, dostat se do kontaktu se zdravotnickým personálem a upoutat pozornost svého okolí (ovšem ne z důvodu získání výhod jako v případě klasických simulantů).

Typické je, že pacienti trpící Münchhausenovým syndromem obcházejí různá zdravotnická zařízení, kde si stěžují na rozličné problémy, které není možné pomocí běžně prováděných vyšetření jasně vysvětlit. Často se také nechávají hospitalizovat, léčit a opečovávat, přestože jim ve skutečnosti nic není. Z toho důvodu se postižení někdy označují také jako „tuláci po nemocnicích“ nebo „špitální vši“.

Ačkoliv vyšetření bývají často negativní či neprůkazná, pacient si stěžuje na přetrvávání vymyšlených obtíží a lékaři jsou nuceni vyšetření časem opakovat nebo zahájit léčbu.

Jedná se v podstatě o bludný kruh, kdy pacient pokaždé odchází z nemocnice nespokojený, po čase se opět vrací a vyžaduje další vyšetření, hospitalizaci či lékařský zákrok.

Dochází také ke konfliktům se zdravotnickým personálem, kdy pacient naštvaně nemocnici opouští a následně cestuje do dalšího zařízení.

Proč právě Münchhausenův syndrom?

Poprvé tuto duševní poruchu popsal britský lékař Richard Asher roku 1951, přičemž vycházel z vlastní zkušenosti s pacienty, kteří byli hospitalizováni s akutně vyhlížejícími stavy a poruchami. Své jméno získal Münchhausenův syndrom podle barona Hieronyma Karla Friedricha (1720-1797), což byl německý voják, cestovatel a svobodný pán z Münchhausenu známý též jako baron Prášil.

A proč k pojmenování Münchhausenova syndromu použil britský lékař právě tuto historickou osobnost? Baron Prášil, který se už během svého života stal hlavní postavou oblíbené knihy a později také stejnojmenného filmu, totiž proslul svým vypravěčským uměním a smyšlenými historkami. Po návratu z vojenské služby vyprávěl svým přátelům třeba o své cestě na Měsíc nebo o tom, jak se proletěl na dělové kouli.

Příčiny Münchhausenova syndromu

Münchhausenův syndrom představuje mnohem hlubší psychiatrickou poruchu, než je samotné simulování zdravotních obtíží.

Pacienty totiž trápí také výrazné emoční výkyvy a jejich osobnost často vykazuje tzv. histrionské rysy, což znamená, že jsou nápadně egocentričtí a je pro ně důležité získat zájem okolí.

Chovají se proto teatrálně a jsou schopní postupovat jakýmkoliv způsobem, aby svého cíle dosáhli.

Lidé trpící Münchhausenovým syndromem ovšem bývají také velmi inteligentní, dokáží věrně napodobit klinické příznaky daného onemocnění, a kromě toho jsou zběhlí také v jednotlivých vyšetřovacích a léčebných postupech. Zatímco jejich podvody bývají naprosto vědomé, motivy vedoucí k takovému jednání bývají z větší části spíše nevědomého charakteru.

I přes velkou snahu lékařů nejsou ani dnes příčiny Münchhausenova syndromu uspokojivě vysvětleny. Významnou roli však pravděpodobně hrají psychosociální faktory. Mnoho pacientů trpících touto poruchou se totiž v dětství setkalo s odmítavým postojem ze strany rodičů, se zneužíváním či se ztrátou někoho blízkého.

Jelikož se takovým lidem během hospitalizace v nemocnici (či během vyšetření u lékaře) dostalo zájmu a péče ze strany jejich okolí, začali si nemoc asociovat s uspokojováním svých emocionálních potřeb. Status nemocného, který pacienti podporují svými vybájenými historkami, poté pomáhá také lidem s nízkou frustrační tolerancí a nízkým sebevědomím. Dává jim totiž možnost stát se člověkem, který je respektovaný.

Münchhausenův syndrom ovšem může být spojený také s překonáváním traumat po prodělání nějakého onemocnění či s hypochondrií nebo slouží ke ztotožnění se s blízkou osobou, která onemocněla závažnou chorobou. Pacientům dokonce v některých případech pomáhá uspokojit potřebu nalezení vlastní identity, protože jim role nemocného propůjčuje důležitost a neobvyklé zkušenosti.

Setkali jste se s někým, kdo své zdravotní obtíže předstíral?

Příznaky Münchhausenova syndromu

Jaké má Münchhausenův syndrom příznaky? Pro tuto poruchu je typické zejména předstírání tělesných či psychických symptomů za účelem získání role pacienta nebo hospitalizace v nemocničním zařízení. Klasická triáda příznaků charakteristických pro toto duševní onemocnění zahrnuje:

• Předstírání nemoci (často dramaticky prezentované)
• Patologické lhaní neboli pseudologia fantastica
• Cestování z místa na místo (peregrinace)

Zatímco někteří pacienti příznaky pouze předstírají, jiní si chorobné projevy dokonce sami navozují a mohou se uchýlit až k výraznému sebepoškozování, což pro ně často mívá fatální následky. Obvykle volí například tyto metody:

• Přidávání krve do moči
• Bodání jehel do těla
• Aplikace fekálií do žil
• Umělé vytvoření abscesu
• Úmyslná expozice alergenům

Jelikož mezi nejčastěji předstírané choroby patří náhlá příhoda břišní, což vede k opakovaným operacím, pacienti často získávají „vyšívané břicho“.

Mezi další předstírané příznaky patří krvácení (ze zažívacího traktu či z dýchací soustavy), křeče, průjmy, zvracení, horečky, bolesti hlavy, ztráta vědomí či nejrůznější záchvaty.

Typické jsou také zásahy do rány, které znemožní hojení nebo způsobí infekci.

Co se týče předstíraných psychických příznaků, sem patří třeba deprese, halucinace, poruchy paměti, závislost na psychoaktivních látkách nebo také poruchy příjmu potravy a předstírání sebevražedných pokusů.

Následně se pacienti dobrovolně podrobují léčebným zákrokům, jako je například dialýza či výplach žaludku, dochází k dočasnému zlepšení jejich stavu a příznaky se znovu objeví ve chvíli, kdy jim hrozí propuštění z nemocnice.

Aby toho nebylo málo, pacienti trpící Münchhausenovým syndromem mívají také problémy se zvládáním intenzivních pocitů, projevuje se u nich zhoršený smysl pro realitu a jakékoliv autority se snaží manipulovat, provokovat či testovat. Bájivá lhavost se navíc netýká pouze jejich příznaků, ale obvykle také informací, které o sobě sdělují, jako je například jméno, bydliště či spojitost se slavnými osobnostmi.

Diagnostika

Není třeba zdůrazňovat, že diagnostika předstírané poruchy je velice obtížná, a to zejména při prvotním vyšetření, které pacient podstoupí. Lidé trpící Münchhausenovým syndromem jsou totiž schopní věrně napodobit skutečné zdravotní obtíže, nemají problém si vymýšlet a zároveň bývají dobře obeznámeni s lékařskými metodami.

Podezření by mělo vzbudit především cestování pacienta od jednoho lékaře k druhému, rozpory a anamnestických údajích či nesrovnalosti mezi symptomy a laboratorními nálezy.

Dříve než je však pacientovi diagnostikován Münchhausenův syndrom, je nutné vyloučit, že za problémy opravdu není zodpovědné skutečné tělesné či psychické onemocnění.

K tomu jsou potřeba pečlivá fyzikální vyšetření a laboratorní testy.

Pokud lékař dojde k tomu, že pacient záměrně předstírá symptomy nějakého onemocnění, měl by zvážit, zda se jedná pouze o simulování (za účelem nějakého zisku), nebo může být na vině právě předstíraná porucha.

Nejen že je však Münchhausenův syndrom obtížné správně diagnostikovat, ale zároveň se lékařům těžko odhaduje, nakolik jednání pacienta představuje úmysl, a nakolik jde o zcela nevědomou činnost.

Dále by mělo následovat odborné psychiatrické vyšetření pacienta a rozbor jeho osobnosti. Spolupráce nemocného s lékařem a náhled na psychiatrickou podstatu celého problému jsou přitom klíčové. Podle toho, jaké symptomy u pacientů převládají, se Münchhausenův syndrom dělí na:

• Poruchy se somatickými příznaky
• Poruchy s psychickými příznaky
• Poruchy se smíšenými příznaky

Léčba Münchhausenova syndromu

Stejně jako diagnostika ani léčba tohoto duševního onemocnění není jednoduchá.

Na pacienty trpící Münchhausenovým syndromem je často pohlíženo jako na neléčitelné a neexistuje ani dostatečné množství studií, které by se tomuto problému věnovaly.

V minulosti proto byli pacienti léčeni prostřednictvím hypnózy, inzulinových šoků, elektrošoků, psychochirurgických zákroků a medikamentů, ale doporučena byla také dlouhodobá ústavní detence.

V první řadě je nutné především stanovit správnou diagnózu a snížit počet invazivních vyšetřovacích a léčebných procedur, které mohou být pro pacienta rizikové. Poté následují různé psychoterapeutické a farmakoterapeutické metody, ale přístup k pacientovi by neměl být vyloženě konfrontační, protože v tu chvíli většina nemocných přestává s lékařem spolupracovat.

Ačkoliv akceptování pacientových vymyšlených symptomů zpočátku vede k poklesu napětí, jeho provokace později mohou eskalovat a dostaví se zlostné reakce. I přes to by však měli být pacienti brzy seznámeni se skutečným stavem, přičemž je vždy nutné udělat to takovým způsobem, který se vyhne zbytečným výčitkám a obviňování ze lží.

Ke zmírnění symptomatiky často vede podpůrná terapie, která sama o sobě sice není léčebnou metodou, ale bývá velice prospěšná. Nápomocná je také psychoterapie odvíjející se od konkrétních osobnostních rysů jednotlivých pacientů, jelikož lidem trpícím Münchhausenovým syndromem obvykle lékaři diagnostikují také některou z poruch osobnosti.

Münchhausenův syndrom v zastoupení

Münchhausenův syndrom by proxy, který se označuje také jako Münchhausenův syndrom v zastoupení nebo MSBP, poprvé popsal Roy Meadow v roce 1977.

Podstatou této poruchy je skutečnost, že duševně nemocní rodiče (nejčastěji matky) nebo jiné pečující osoby systematicky a cíleně poškozují zdraví dítěte nebo jiné závislé osoby s cílem dosáhnout diagnostické a následně i terapeutické intervence.

Předstíráním nejrůznějších nemocí nebo vytvářením příznaků se pečující osoby obvykle snaží upoutat pozornost a získat sympatie svého okolí. Přitom se mnohdy neštítí dítěti nebo jiné závislé osobě ublížit, ačkoliv navenek působí jako lidé, kteří věnují svým blízkým maximální pozornost, dbají na veškeré jejich potřeby a ochotně spolupracují se zdravotnickým personálem.

Co může napovědět, že se jedná o Münchhausenův syndrom v zastoupení?

• Nemoc dítěte se jeví jako dlouhotrvající, neobvyklá a multisystémová.
• Příznaky jsou nepřiměřené danému onemocnění a nekonzistentní.
• Symptomy mizí ve chvíli, kdy pečující osoba není přítomna.
• Pečující osoba má velké medicínské znalosti a dobře se orientují v lékařské dokumentaci.
• Pečující osoba je k „nemocnému“ dítěti velmi úzce připoutána a tráví s ním veškerý čas.
• Pečující osoba neustále vyžaduje pro své dítě další vyšetření.
• Systematická vyšetření nenacházejí příčinu obtíží.

V mírnějších formách pečující osoby pouze zveličují závažnost drobných symptomů dítěte a vodí ho po všemožných vyšetřeních.

V závažnějších případech jsou však schopné manipulovat s laboratorním materiálem, neváhají svým dětem aplikovat pod kůži cizí látky, opařit je, dusit je polštářem nebo u nich vyvolávat pomocí léků vysoké horečky a zvracení.

Časté jsou také případy, kdy pečující do jídla dětem či jiným závislým osobám přidávají malé množství jedu, což způsobí lehkou otravu, aby pacient mohl být hospitalizován.

V nemocnici se pak tyto osoby cítí jako doma a každý lékařský zákrok nadšeně vítají.

Někdy jsou ovšem schopné dovést situaci do krajnosti a jsou známé také případy, které skončily smrtí „nemocného“ dítěte.

Odhalení Münchhausenova syndromu v zastoupení obvykle vyžaduje zapojení více stran, jelikož pečující osoba odmítá jakýkoliv podíl na ohrožování zdravotního stavu dítěte. Pokud mají lékaři podezření, že se něco podobného děje, nejdůležitější je zabránit týrání závislé osoby, což může vyžadovat i úřední opatření. Dále by měla následovat terapie.

Zdroje: sancedetem.cz, alfabet.cz, stefajir.cz

V hlavě patologických lhářů: Co si doopravdy myslí a proč

Posloucháte, a nemůžete uvěřit. Tohle je přece lež! Proč to říká? Co tím chce získat? A proč právě mně?

Potřebujete fyzioterapeuta na šíjové svaly – to proto, že si poslední dobou můžete ukroutit krk z údivu, s kolika lháři se potkáváte? Už jste v práci unaveni z toho, že posloucháte jen ryzí lži?

Pozor, teď není řeč o nějakých milosrdných či „opodstatněných“ lžích, ale o patologických lhářích, kteří se nebojí lhát o ničem, nikomu, a to zdánlivě zcela bezdůvodně – protože jim ze lži neplyne žádný zisk, naopak spíše opovržení, posměch a komplikace.

Pojďme se podívat do jejich hlavy, ať jim lépe „porozumíme“ a poznáme, jak s nimi jednat.

Patologické lhaní = neustálé lhaní, které nemá žádný opodstatněný důvod.

Fabulování, podvádění, vymýšlení si – vše jsou vlastně různé odrůdy lhaní. Nicméně patologické lhaní je jiné. Tento druh přepisuje to, co si pod pojmem neškodné lži obvykle představujeme.

Existuje spousta příbuzných označení pro patologické lhaní: mythomanie, chorobné lhaní či pseudologia fantastica. Něco mají společného, ale jedno je rozděluje. A tím je zvyk.

Zatímco takzvaní notoričtí lháři lžou bezdůvodně, jen tak ze zvyku (prostě jednou lhát začali a už se toho nemohou zbavit, jak jsou lapeni do železné košile zvyku), patologičtí lháři jsou velmi nebezpeční.

Nelžou primárně ze zvyku, ale aby někým manipulovali.

Patologičtí lháři Vám mohou ublížit.

Jak ukazujeme na živých příkladech v magazínu BUSINESS LEADERS, patologické lhaní v pracovním styku je obecně škodlivé, protože tito manipulátoři nelžou jen o sobě a proto, aby žili zajímavější život, ale lžou také o jiných lidech, například o Vás. Lžou tedy proto, aby sami získali výhodu, a současně aby druzí byli v nevýhodě. Říká se tomu zabít dvě mouchy jednou ranou.

Představme si to v číselním příkladu: Lhář má úroveň pracovních schopností 5. Vy máte úroveň pracovních schopností 10.

Bude-li Vás chtít za pomoci lži standardně překonat, musel by si vylhat alespoň o 5 stupňů lepší kvalifikaci.

Pokud však současně svým lhaním sníží Vaše postavení, pak mu bude stačit vylhat se na úroveň 8 (o 3 stupně výš), protože Vás v očích druhých degraduje na úroveň 7. Proto patologičtí lháři lžou nejméně ve dvou směrech.

Možná se právě teď ve Vaší firmě někdo snaží o Vás lhát, aby získal Vaše místo. Tváří v tvář ho nepoznáte. Chová se mile, sympaticky, ba i nápomocně, může být okouzlující a laskavý, ale realita je jiná. Za Vašimi zády je to sociopat, který se Vám skutečně snaží ublížit.

Chování, které je pro patologické lháře typické, je tak matoucí!

Je tak úžasný… V každé historce, kterou o sobě vypraví, vychází jako „úžasňák“, hrdina, spasitel, zkrátka skvělý a nepostradatelný.

Ach, tak opomíjený… Opačný přístup, role oběti. Pro nedostatek kvalitních výsledků má vždy nějaký argument – každý týden novou nemoc, novou tragédii, nového viníka, který může za to, co se mu stalo.

Má tolik nešťastných závislostí… Čím více zlozvyků (alkoholismus, užívání drog, gamblerství, drobné zlodějiny a podvůdky), tím větším rizikem pro své okolí je. Sice všichni závislí nejsou lháři, nicméně lidé bojující s různými závislostmi jsou statisticky náchylnější k tomu nekontrolovatelně lhát své rodině i přátelům.

Vlastností patologických lhářů může být mnohem víc: fanatismus, narcismus, žárlivost, impulzivita, násilnické (sprosté) chování, agresivita.

Srážka s takovým lhářem může bolet. Právě proto je nutné identifikovat ho. Jen tak se před ním můžeme mít na pozoru a v případě nutnosti s ním jednat správně. Co to znamená? Jak s patologickým lhářem komunikovat?

Otočte, prosím, na 2. stránku.

Kdy už je lhaní nemoc? Poznejte to u vašich blízkých včas

Zamilovaní se k drobným lžím uchylují hlavně proto, aby druhého oslnili

Každý čas od času zalže. Pokud se ale lhaní vymkne kontrole a nutkání neustále si vymýšlet je příliš silné, jedná se o psychickou poruchu. Zjistěte, jestli nemáte ve svém okolí mýtomana!

Mýtomanie označovaná také jako bájivá či chorobná lhavost je duševní onemocnění, které se dá velmi obtížně diagnostikovat i léčit. Důvodem je hlavně skutečnost, že tento syndrom obvykle provázejí další psychické poruchy.

Zvláště náchylní jsou k němu jedinci se sklony k hysterii. „Problematika lhaní je velmi široké téma a motivy bývají různé.

Může to být například projev alkoholové demence, ale objevuje se také u lidí s antisociální poruchou osobnosti,“ říká psycholog Mgr. Roman Pešek.

Se závislostí na alkoholu souvisejí takzvané konfabulace, tedy smyšlenky, kterými si alkoholik vyplňuje prázdná místa v paměti.

Mýtomanie se projevuje nutkáním neustále si vymýšlet jen těžko uvěřitelné historky a příběhy, které mají v ostatních vzbudit zdání, že dotyčný vede nesmírně zajímavý život. Záměrem chorobných lhářů není komukoli ublížit nebo ze lži zásadním způsobem profitovat, jejich hlavní motivací je získat pozornost, obdiv a respekt svého okolí.

Mýtoman obyčejně nedokáže rozlišit, co je lež a co pravda

Svých lží si mohou, ale také nemusejí být vědomi. Hranice mezi pravdou a lží je pro ně v takovém případě velmi nejasná. „Nemocného člověka poznáte tak, že lže i v případě, že z toho nic nemá a není k tomu nucený určitými okolnostmi. Často se také stává, že se dotyčný do prezentovaných příběhů tak vžije, že skutečně do jisté míry věří tomu, co říká,“ vysvětluje psycholog PhDr. Tomáš Novák.

Že někdo trpí mýtomanií, může odhalit i fakt, že vymyšlené příběhy jsou zcela nereálné až absurdní. Léčba je ovšem velmi složitá a dlouhodobá, kromě terapie se ke zmírnění projevů využívají také medikamenty.

Do zvláštní kategorie spadají malé děti, které nejsou v předškolním věku mnohdy schopné odlišit fantazii od skutečnosti. Později jim lhaní slouží zejména k zakrývání prohřešků a jejich motivem bývá obava z trestu.

V podstatě jde o součást normálního vývoje a osvojování sociálních dovedností. K tomu, aby vám dítě přestalo lhát, by měla stačit domluva a zájem z vaší strany. S věkem se obvykle vše zlepší.

Pokud je ovšem situace neúnosná, je na místě vyhledat pomoc odborníka psychologa.

Odhalené nepravdy bývají častou příčinou partnerských hádek

Ne každý člověk, který často lže, je nutně mýtoman. Výše popsané charakteristiky totiž většina z nich nesplňuje. V pozadí velké části výmyslů, nepravd či upravených skutečností totiž stojí zištný zájem.

Typickými příklady jsou politici, podomní prodejci nebo lidé tající milostné eskapády. Lidské tělo ale dokáže být velmi zrádné a lháře mnohdy prozradí.

Stačí se soustředit na projevy, které mohou napovědět, že vám někdo neříká pravdu:

• nervózní těkání pohledem a vyhýbání se přímému očnímu kontaktu
• nezvykle rychlé, nebo naopak pomalé mluvení, popřípadě třesoucí se hlas a koktání
• promluva zní příliš připraveně, dotyčný jmenuje velké množství nepodstatných detailů
• nadměrné pocení
• časté pokašlávání a polykání s cílem zvlhčit si hrdlo
• vyhýbání se přímé, jednoznačné odpovědi na položenou otázku.

Než někoho obviníte ze lži, zvažte všechny okolnosti a důkladně situaci promyslete. Jinak by se mohlo stát, že křivým obviněním narušíte vztahy s rodinou nebo přáteli. Je možné, že daný člověk je prostě jen velmi stydlivý a zmíněné charakteristiky jsou v jeho případě projevem stresu.

Setkali jste se ve svém okolí s bájivou lhavostí?

Stále více lidí trpí neurotickou poruchou – hypochondrií

Do zdánlivě nesmyslných obav o své zdraví dokáže člověka naplněného úzkostí přivést – kromě přehnaného vnímání projevů svého těla – i nedostatek informací. Foto: Profimedia.cz

„S oblibou se pozoruje od doby, co se známe. Vždycky když na sobě něco objeví, ať už to je podkožní bulka, pískot v uchu, nebo pálení očí, zaskočí do lékárny a kombinuje různé preparáty. Z bylinek, které nakládá do lihu, si vyrábí i vlastní tinktury na zvýšení imunity. Když pak onemocní někdo v rodině, dokážu ocenit, jak se o něho umí postarat a doporučit, jaký lék stoprocentně zabere,“ popisuje učitelka Lída výseč svého života s člověkem, který je celým svým okolím pokládán za hypochondra.

Nechal si vyšetřit plíce, které má podle nálezu v lepší formě než kdejaký sportovec, a zavést sondu do tenkého střeva, přičemž lékaři taktéž vyloučili jakékoli chorobné změny. Výsledkům ale příliš nevěří.

„Má z toho nervy nadranc, až musel začít brát antidepresiva. Dělám si z něho spíš legraci, protože já nemocná nejsem a manželovy zájmy mi přijdou absurdní. Spoustu věcí si beztak přivolal tím věčným pozorováním. Jednou jsme zrušili návštěvu u známých, protože se mu strašně rozbušilo srdce a museli jsme na pohotovost, kde mu poradili, ať si vezme něco na uklidnění.“

Hypochondr jistě není nálepka, po které by někdo toužil. Jeho starosti a nářky totiž skoro nikdo nebere vážně, lidé mají naopak tendenci je zlehčovat a z dotyčného si utahovat. Skvělou ukázkou je Moliérův Zdravý nemocný nebo humor baviče Josefa Náhlovského.

Jenže málokdo ví, že zpravidla nemá tu čest s opravdovým hypochondrem. Tímto slůvkem totiž laikové dost plýtvají, aniž si uvědomují, k jakým koncům může vést skutečná neurotická porucha zvaná hypochondrie.

Jejím spouštěčem bývá obvykle úzkost a zvýšená obava z nějakého onemocnění. Odborníci se shodují, že v posledních dvaceti letech jedinců s takovými sklony přibývá. „Jistě to souvisí s nadprahovou zátěží celé populace a s narušenými pocity jistoty, bezpečí a snadné orientace v prostředí,“ míní psychiatr Jan Cimický.

Domnělá choroba se většinou týká vnitřních orgánů, jako jsou žaludek, střeva, srdce či cévy, u kterých se možné onemocnění hned nedá ověřit.

„Lidé trpící hypochondrií nemají jistotu, ale pouze pochybnosti, zda je nemoc postihla, takže postupně vyhledávají nekonečné množství lékařů nebo léčitelů, kterým nakonec stejně neuvěří. Hledají rozdíly v tom, co jim jednotliví odborníci sdělili a shánějí dalšího lékaře, o kterém si myslí, že jim pomůže.

Svoje jednání považují za normální a málokdy si připustí, že potřebují pomoc psychiatra,“ popisuje Michal Maršálek z pražské Psychiatrické léčebny v Bohnicích základní rys hypochondrických pacientů.

Tím, jak ostře vnímají své tělesné projevy, například tlukot srdce, nadýmání, svírání žaludku, obyčejnou únavu nebo kašel, se utvrzují v tom, že jejich potíže skutečně existují.

Dál se z toho nervují, protože úzkost je nezadržitelně žene k dalším obavám.

„Budete-li neustále myslet na bolest žaludku a budete-li si to vizualizovat, dojde v této oblasti k překrvení, což může být počátek skutečných obtíží,“ tvrdí Cimický.

Trochu jiným případem jsou pacienti s hypochondrickým bludem, nejčastěji schizofrenici, kteří jsou o své chorobě absolutně přesvědčeni. Nejenže jistě trpí například rakovinou žaludku nebo poruchou štítné žlázy, ale mohou si stěžovat na zkamenělá játra či skleněné plíce.

„Protože blud je logickou cestou nevyvratitelný, obvykle nenarušuje pacientův životní rytmus a zdá se, jako by ho emotivně neovlivňoval,“ říká doktor Cimický. Takový člověk obvykle nepřijde k lékaři, protože si myslí, že je nevyléčitelně nemocný. „Že mu třeba někdo v metru rozbil plíce a střepy ho teď píchají,“ uvádí pro příklad doktor Maršálek.

„Vždycky jsem byla trochu hypochondr, každé píchnutí jsem považovala za příznak vážné nemoci, ale dokázala jsem si z toho dělat legraci. Poslední rok až dva je to však na pováženou.

Dá se říci, že strach z nemocí ovládl můj život natolik, že mi dělá problém normálně fungovat. Dokážu celé hodiny strávit na internetu surfováním po zdravotnických stránkách a hledat si nemoci, porovnávat své příznaky s popisovanými.

Když jdu k lékaři s nějakou banalitou, jsem totálně vynervovaná z představy, co mi najde.

Sotva mi vyloučili rakovinu prsu, nechala jsem si vyříznout znamínko, o kterém se mi zdálo, že je podezřelé. Než mi vytáhli stehy, našla jsem si další, ještě podezřelejší.

Před preventivní gynekologickou prohlídkou nejsem schopna několik dní zamhouřit oči. Je mi dvaačtyřicet a mám pocit, že už mě nečeká nic, jen nemoci a smrt,“ píše v internetové diskusi na serveru Doktorka.

cz žena pod přezdívkou Lina.

Do zdánlivě nesmyslných obav o své zdraví dokáže člověka naplněného úzkostí přivést – kromě přehnaného vnímání projevů svého těla – i nedostatek informací.

„Slyšel jsem o pacientovi, kterému internista natočil EKG a řekl mu:,Podívejte se, vy máte sinusový rytmus.‘ Nedošlo mu, že muž vůbec netuší, o co jde.

Pro každého, kdo tomu rozumí, je to úplně normální nález na srdci, ale u tohoto pacienta lékař cizím slovem vyvolal zděšení. Dva roky se domníval, že má vážnou srdeční nemoc, na kterou umře.

Těžce úzkostný, ale jinak zdravý jako řípa, se dostal do rukou psychiatra, kterému tichým hlasem pravil, víte, já mám sinusový rytmus, je to se mnou strašné,“ líčí doktor Maršálek.

Jestliže se člověk, který má pocit, že mu při sebemenší námaze vyskočí srdce z hrudi, nakonec pro jistotu přestane hýbat, pravděpodobně si tím zadělá na opravdové problémy. Během několika měsíců mu totiž začnou ochabovat svaly a on může skončit jako invalida.

Hypochondra většinou až okolí donutí k tomu, aby navštívil psychiatra. Léčba probíhá ambulantně nejčastěji pomocí skupinové terapie s nácvikem relaxačních technik, které by měly postupně odbourat jednotlivé potíže. Důležité je docházet na pravidelné kontroly na psychiatrii, ne chaoticky obíhat všechny možné lékaře a řešit s nimi nejrůznější tělesné příznaky.

„Třetina pacientů, mezi nimiž jsou zhruba ve stejném poměru zastoupeni muži i ženy, se vyléčí anebo jejich nemoc spontánně odezní.

U zbývajících dvou třetin potíže ve větší či menší míře přetrvávají a z osmi procent z nich se stávají chroničtí pacienti, kteří jsou (pokud mají navíc histrionské rysy) schopni dlouhodobě omezovat i svou rodinu.

Nedokážou se bavit o ničem jiném než o svých tělesných pocitech, zakazují ostatním věci, které nepovažují za zdravé, nebo s okolím manipulují formou vydírání – jen mě nerozčiluj nebo ti umřu,“ upozorňuje psychiatr Maršálek.

Řada hypochondrických osobností je mezi špičkovými manažery, kteří si nejdříve nechtějí připustit, že jsou také lidi z masa a kostí, a pracují nepřetržitě i dvaasedmdesát hodin týdně. Z přehnané zátěže jim najednou začnou vznikat zdravotní potíže.

„Reagují panicky a na problém se nadměrně fixují, protože na to nebyli připraveni. Psychicky jsou zasaženi víc než kdokoli jiný, ale ve vysokém pracovním tempu přesto pokračují a tajně si měří pulz. K lékaři nebo léčiteli chodí tak, aby o tom nikdo nevěděl, protože se za to stydí,“ vysvětluje doktor Maršálek.

Do další ohrožené skupiny by mohli patřit studenti medicíny, kteří se poprvé systematicky a dopodrobna seznamují nejen s fungováním lidského těla, ale také se všemi chorobami, které ho mohou postihnout.

„Když si spolužák na kraji jazyka objevil dva bílé flíčky, hned si v učebnici patologie nalistoval, že je to počátek rakoviny. Lékařka na kolejích mu sice řekla, že to nic není, ale on se uklidnil až při přednáškách ze stomatologie.

Dozvěděl se, že jde o zbytnělou tkáň, která vzniká tím, jak si z nervozity do jazyka kouše,“ vypráví Miroslav Maláč, student čtvrtého ročníku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Hradci Králové.

Před časem své přítelkyni s obavami zkoumal velikost zorniček. „Zdálo se mi, že nejsou stejně velké, což by mohla být známka poškození mozku.

Náš učitel internista mě ale ujistil, že je podstatné, jestli se zorničky v reakci na světlo stahují a roztahují stejně.

Hned jsem si to ověřil a to mě uklidnilo,“ svěřuje se mladík s tím, že s každým dalším semestrem si on i jeho spolužáci stále méně připouštějí, že by se aktuálně probírané diagnózy týkaly právě jich.

„Medicínská profese vede k určitému nadhledu, takže lékaři spíše než hypochondrickými obavami trpí podceňováním skutečných příznaků,“ říká doktor Cimický.

„Abyste o pacientovi mohla prohlásit, že je hypochondr, musíte ho znát delší dobu a opakovaně si ověřit, že příznaky, které udává, nemají opodstatnění. Vždycky je to ale velmi těžké rozpoznat, protože to, co pro jednoho je běžná záležitost, může jiný vnímat úplně jinak,“ upozorňuje radio biolog a internista profesor Leoš Navrátil.

Do paměti se mu vryla pacientka ze 70. let, inženýrka ekonomie, které tehdy bylo kolem dvaceti.

„V doprovodu úzkostné matky si opakovaně stěžovala na srdeční arytmie a rychlejší pulz, ale přitom měla srdce jako zvon.

Jenže ve čtyřiceti se u ní objevila dost závažná imunologická porucha, takže její někdejší stížnosti měly možná opodstatnění, které poznal její organismus, ale nikoliv medicína.“

Těžko říct, kolik lidí, kteří vypadají jako hypochondři, je skutečně psychicky narušených a kolik z nich své potíže pouze předstírá, aby třeba nemuseli shánět práci. Své o tom ví praktický lékař z Jaroměře profesor Pavel Kuna, ke kterému se v poslední době hrnou davy mladých propuštěných žen. Stěžují si na únavu, pocity slabosti, křeče…

„Ti, kteří přicházejí o práci, po mně žádají neschopenku, což pro ně znamená vyšší příjem, než jsou sociální dávky. Než projdou řadou vyšetření, na která je posílám, táhne se to klidně několik měsíců a dost to zatěžuje chod ordinace, ale nic by se nemělo podceňovat.“

Dětský lékař Petr Karger se spíš než s hypochondrií u dětí setkává se simulanty z řad dospívajících, kteří se chtějí vyhnout škole. „Vymyslí si příznaky, na které doktor slyší, takže je omluví z vyučování.“ Proč se u dětí chorobný strach o vlastní zdraví v podstatě nevyskytuje, je podle něho nejspíš dáno slušnými sociálními podmínkami, v nichž jeho pacienti žijí.

„Hypochondrie, to je vždycky únik od něčeho negativního,“ vysvětluje. „A navíc asi nemáme hypochondrické rodiče, což by byl druhý zdroj.“

Psychiatr Jan Cimický si myslí, že dítě, které je pod vlivem přepečlivé matky anebo úzkostného otce, může projevovat nápadné hypochondrické rysy a obavy a někdy si takové reakce odnáší i do dospělosti.

Doktor Maršálek se zase domnívá, že lidé trpící hypochondrií můžou vyrůst z capartů, se kterými se pořád někdo mazlí. „Příliš kladou důraz na pohlazení a tělesné pocity, což může být začátek cesty k hypochondrii. Ale jinak je to nemoc typická pro pozdější období. Zatímco dospělí si umí představit, co všechno je může postihnout, děti na to mají ještě málo informací.“

Označení hypochondrion znamená podžebří a starověcí lékaři se domnívali, že v této tělesné oblasti je sídlo obav o vlastní zdraví. Zlatou éru zažívala hypochondrie kolem roku 1800 v Anglii, kde u dvora patřilo k dobrému tónu trpět průjmy či ledvinovými kolikami. Celé hodiny si dvořané povídali o tom, jak si dávají klystýr.

Francouzský filozof Voltaire za svůj největší vynález považoval cestovní klystýr, který se mohl aplikovat během jízdy v kočáře. Proslulý přírodovědec Charles Darwin zase s sebou všude vozil rakev. Ve stresových situacích trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy, které mohly souviset s psychikou.

Hypochondrie jako porucha je systematicky popisována až zhruba od poloviny 19. století. Dysmorfofobie, strach o vzhled Malou skupinu mezi hypochondry tvoří lidé trpící dismorfofobií, obavou z divného vzhledu.

Skutečnost, že nezapadají do kritérií, která hlásají především společenské časopisy a soutěže krásy, jim způsobuje tvrdou psychickou masáž, která je zpravidla dožene pod skalpel plastického chirurga.

S výsledkem operace však stejně nikdy nebudou spokojeni.

Hlavní zprávy

Diagnóza: Lhář! Tenká hranice mezi amorálností a duševní poruchou

Jednou ze základních funkcí mozku je paměť. Díky ní si může člověk vybavit cokoliv, co prožije, a tyto informace potom používat dál. Jak organismus stárne, projevují se stále častěji různé výpadky této schopnosti. Pokud vás však vaše paměť zrazuje, aniž by to odpovídalo věku, je na čase zbystřit. Může se jednat o jednu z poruch, které mohou člověka postihnout.

Podle toho, jakým způsobem paměť ovlivňují, je psychologové dělí na dva velké okruhy – kvantitativní a kvalitativní. U kvantitativních poruch jde o postižení množství zapamatované látky. Kvalitativní poruchy způsobují problémy s vybavením si konkrétních myšlenek a především s jejich přesností a pravdivostí. Samotných typů poruch je pak celá řada.

Bájivá lhavost

Hieronymus Karl Friedrich Freiherr von Münchhausen žil v letech 1720 až 1797. Stal se předlohou pro hlavního hrdinu pohádkových příběhů barona Prášila.

Podle něj byla také pojmenovaná bájivá lhavost jako Münchhausenův syndrom, která se odborně nazývá pseudologia phantastica. Bájivou lhavost popsal poprvé v roce 1891 německý psychiatr Anton Delbrück.

Jedná se o psychickou poruchu, která se řadí ke kvalitativním a projevuje se patologickým lhaním – člověk s tímto syndromem má nutkavou potřebu vymýšlet si neustále nejrůznější příhody a dobrodružství. 

Ošemetný na celé věci je fakt, že sám pohádkář těmto příběhům bezmezně věří. Hlavním motivem není pro takového Prášila někoho obelstít, ale získat velkou pozornost a respekt.

Lhaním sice nechce nikoho poškodit, ale myslí si, že by bez lhaní zůstal stát bokem společnosti a nikdo by si ho nevšímal.

Trpí totiž velkým nedostatkem sebevědomí a bez vymýšlení historek není prakticky schopen žít.

Přísahám, tak to bylo!

Někteří lide nemluví pravdu, i když jsou přesvědčeni, že nelžou. Stav, kdy si člověk neúmyslně vymýšlí a své báje řadí mezi skutečné vzpomínky, se nazývá konfabulace. Jde vlastně o rekonstrukci vzpomínek na události, které si člověk buď nemůže pamatovat (věc se stala v jeho raném dětství), nebo je zapomněl v důsledku poškození mozku. 

Ke konfabulaci zážitků z dětství dochází například na základě fotografií doplněných vyprávěním jiných osob, které si událost pamatují.

Člověk si pak do dospělosti odnáší příběh, o kterém si myslí, že si na něj přímo pamatuje, a při prohlížení fotografií se mu vybaví jako skutečný zážitek. Tento jev je zcela běžný a není třeba se nad ním nijak pozastavovat.

K tomuto typu konfabulace se řadí i takzvané dětské lži, kterými si děti nahrazují chybějící vlastní zkušenosti a příčiny či následky prožitých dějů si domýšlejí podle míry vlastních dosažených znalostí.

Konec nevinnosti

Závažnému poškození mozku nasvědčuje konfabulace, při které postižený doplňuje chybějící vzpomínky smyšlenkami, které však zapomíná a stále mění. Snaží se tak zakrýt výpadky v paměti, které vznikly organickým poškozením mozku.

Ve chvíli vytvoření falešné vzpomínky na ní postižený člověk skálopevně trvá. Ovšem po krátkém čase myšlenku zase zapomene a vymyslí si jiný útržek, kterým chybějící vzpomínku doplní, a o pravdivosti této verze je opět stejně přesvědčený.

 

K tomuto typu poškození paměti může dojít v důsledku nějaké závažné nemoci (zánět mozkových blan nebo klíšťová encefalitida), po těžkém úrazu hlavy, při těžké toxikomanii (alkoholismus, závislost na drogách), po cévních mozkových příhodách, kdy pacient částečně ztratí paměť, při různých formách demencí (Alzheimerova choroba, Huntingtonova choroba, atrofie mozku, …) nebo u lidí trpících Korsakovovým syndromem.

Vím toho málo, ale zato přesně

Mezi kvantitativní poruchy patří například hypomnézie, jež způsobuje, že se nemocnému ukládá do paměti mnohem méně vjemů, než je obvyklé.

Tento stav nemusí souviset jen s poruchou, často k němu dochází při únavě organismu, vyčerpání, nebo naopak bujarosti a v situacích, kdy je tělo vystaveno tak velkému množství podnětů, že je nestíhá zpracovávat a do paměti ukládat.

Hypomnézii může zapříčinit i smutek a velké zahloubání do vlastních myšlenek, nachlazení nebo léky ovlivňující pozornost.

Opačný problém nazývají odborníci hypermnézií a jde skutečně o nadměrnou paměť. Tato porucha naštěstí nebývá příliš častá.

Výkonnost paměti je při ní zvýšena, ale ostatní složky paměti jsou oslabeny – člověku se třeba hůře vzpomínky vybavují a není schopen určit správně jejich podrobnosti.

Pokud je porucha součástí paranoidních psychóz, pacienti si nadměrně zapamatují obsah, který souvisí s jejich bludem. Relativní hypermnézie bývá někdy přítomna i u mentální retardace, kdy je paměť nadměrně vyvinuta, ale ostatní psychické schopnosti jsou oslabeny.

Například zázrační počtáři mohou mít velice nízkou inteligenci, ale je u nich nadměrně rozvinutá mechanická paměť. Mohlo by se zdát, že hypermnézie by mohla být výhodou, ale nemusí tomu tak být vždy.

Nikdo by si asi nechtěl pamatovat každou drobnost i nepříjemnou vzpomínku na situaci ze své minulosti, kdy se cítil třeba trapně, smutně, nazlobeně.

Vzpomínky navíc mohou být zkreslené, takže nakonec se na jejich pomoc nedá moc spolehnout.

Pouhé okno, nebo problém?

Při amnézii si člověk nepamatuje určitý obsah a vzpomínky za určitý časový úsek. Dochází k ní při poruchách vědomí, delirantních stavech, intoxikacích psychoaktivními látkami (alkohol, drogy, léky) nebo při silných afektivních stavech, kdy člověk pod vlivem svých emocí ztrácí vědomou kontrolu nad svým jednáním.

Velmi často se vyskytuje při úrazech hlavy nebo při neurologických nemocech, může ji způsobit například nádor zasahující paměťová centra.

V případě, že si pacient nemůže vzpomenout na určité období před úrazem nebo před kritickým nárůstem nádoru, jedná se o amnézii retrográdní.

Nepamatuje si například, kdo je, jak se jmenuje, nepozná blízké osoby, nepamatuje si, co se stalo před tím, než se udeřil do hlavy a podobně.

Méně častá je potom anterográdní amnézie, kdy si pacient nevzpomíná na období až po kritické události – například si nevybaví, co se stalo poté co upadl, či jak se dostal domů nebo do nemocnice.

Posledním druhem amnézie je takzvaný disociativní typ, při kterém si člověk pamatuje relativně všechno, nevybavuje si však některé izolované části děje, které se týkají nějakého silně stresujícího nebo psychicky traumatizujícího zážitku – například detaily přepadení nebo znásilnění. 

Nejde o videozáznam – naštěstí

Lidská paměť je neobyčejně tvárná. Nelze ji přirovnat k videorekordéru, který přehraje přesně to, co předtím nahrál.

Namísto toho v mozku od přírody funguje mechanismus, který se pokouší to, co se v minulosti stalo, rekonstruovat.

V průběhu takové rekonstrukce často doplňuje na základě svých jiných minulých zážitků podrobnosti, které se „měly“ přihodit, ale ve skutečnosti se nepřihodily.

TIP: Falešné vzpomínky: Jak vzniká déjà vu?

Znamená to, že i u zdravého člověka je paměť plná bílých míst, jež si mozek doplnil vlastní fantazií, zkušenostmi a znalostmi a nahradil je tak více či méně přesnými domněnkami.

Může to způsobit, že i lidé, kteří byli přítomni jedné konkrétní události, si ji pamatují docela jinak a snadno tak vzniknou nedorozumění.

Je proto dobré vědět, že ani bez poruch není lidská paměť neomylná a vyjadřuje spíše názor a přesvědčení než objektivní skutečnost.