Lásku k jídlu si hýčkám už od dob, kdy jsem byla malé děvče. Tenkrát mi vařila maminka a školní jídelna. Když jsem vyrostla a osamostatnila se, musela jsem si začít vařit a péct sama. Záhy jsem zjistila, že mě to nejen baví, ale i docela jde a navíc mé výtvory chutnají mému okolí a spousta lidí si říká o recept.
A tak jsem si jídlo začala fotit a následně si založila blog. Nerada dělám věci složitě, takže si vybírám recepty, kde náročnost a výsledný efekt stojí v rozumném poměru.
A jelikož jsem sama začínala skoro od nuly a recepty s návody „z ingrediencí zaděláme těsto, necháme vykynout a upečeme“ mě děsily, sama své recepty podrobně rozepisuji, aby se nemusel bát ani naprostý začátečník.
Když zrovna nestojím u plotny a trouby nebo nefotím své výtvory, starám se o své dvě děti (syn 2011 a dcera 2014), pletu, háčkuji, čtu si, chodím na procházky a snažím se sportovat. Než jsem se stala „matkou na mateřské“ živila jsem se v IT a doufám, že se k tomu zase vrátím.
Marcela
Fotogalerie 
Tenhle moučník je vhodný pro všechny milovníky hutných tvarožníků, kteří chtějí „za málo peněz hodně muziky“. Tvarohová zebra je poměrně jednoduchá, chuťově výborná a ještě s ní uděláte dojem, že jste profík. Jen se na vás navalí spousta otázek „Jak jsi to udělala? To musí být strašně těžké, ne?“
Zebra z fotek byla pečena ve formě s průměrem 22 cm, níže v receptu je nechána i jedna starší fotka, kde se zebra pekla ve formě 27 cm (je tedy nižší a méně efektní).
23.10.2019 Doba přípravy: více jak 90 min více info 
Dokud jsem tuhle pochutinu neochutnala, zdála se mi kombinace sladké a slané chuti trochu (no trochu dost) divná. Ale pokud se to se solí nepřežene, jedná se o opravdovou lahůdku ještě o stupeň lepší než samotný karamel. A třeba můj syn zbožňuje zmrzlinu se slaným karamelem, dává si jí vždy, když ji někde vidí.
Slaný karamel můžete použít na spoustu způsobů – můžete si s ním polít cheesecake, udělat náplň do dortu, nebo s ním dort polít, pokapat palačinky nebo lívance či vafle, osladit si s ní ranní kaši, horký nalít na vanilkovou zmrzku a nebo ho mlsat jen tak lžičkou.
Dávka v receptu vyjde na větší zavařovací skleničku – přibližně 300 ml produktu.
16.10.2019 Doba přípravy: 30 min více info 
Koprová omáčka je klasika českých jídelen a rozděluje lidi na dva tábory – ti, co jí milují, a ti, co jí nesnáší. Já se řadím k první skupině, miluju jí od malička.
V jídelně jí dělali smetanovou a do sladka, moje maminka jí dělala z mléka a vajíčka a trochu do kysela.
Já si v dospělosti vyzkoušela uvařit několik variant včetně té se zakysanou smetanou, až jsem zakotvila v krémové z tučné smetany (a hlavně z poctivého vývaru) a vařím jí už jen takhle.
A která varianta maso + knedlík vs. vajíčko + brambor se u vás servíruje? Já volím vejce a brambor.
Souboj ideologií dnes lidi nezajímá, chtějí dobrou správu, říká politolog
Proč jste se rozhodl spolu s několika studenty Politologického klubu FSV UK vytvořit projekt Politka Z, který pomocí krátkých Youtube videí přibližuje například základní fungování EU, moci a politiky či populismu?
Motivace za projektem Politika Z byla od začátku dvojí. První je přímočará v tom smyslu, že bylo naší snahou přijít s nějakým informačním materiálem o základních velkých tématech politiky a to pro co nejširší veřejnost, zejména pro mladé lidi, jako jsou studenti středních a vysokých škol.
Druhým důvodem bylo přesvědčení, že se vznikem sociálních sítí a komunikací skrz nová média by bylo zajímavé o politice informovat v přístupnější formě. Právě formou videí, místo klasickým textovým způsobem, jakým se nejčastěji odborná obec snaží předávat své poznatky veřejnosti.
K čemu nám občanům či právě mladým lidem poslouží chápání témat, která analyzujete ve videích? Třeba „Většina versus menšina“, „Hra se strachem“ nebo důležitost toho „Mít slovo!“?
Klíčovým přínosem by mělo být to, že lidézačnou přemýšlet o některých těžkých tématech politiky informovanějším způsobem. Jde o to si uvědomit, že věci, které na první pohled mohou působit záhadně, mají často ve skutečnosti jednoduchou logiku.
Dalším důvodem byla reakce na vývoj posledních let, kdy jsou vidět nejenom v české společnosti tendence narůstání politických proudů, které si nedělají velkou starost s hloubkovou analýzou problémů.
Často pak přicházejí s přímočarými a jednoduchými rádoby řešeními ve skutečnosti komplexních problémů.
Pro společnost je v takové chvíli důležité, aby uměla na tyto otázky nahlížet informovaně a kvalifikovaně.
Čím změní každodenní život lidem to, že budou chápat tak abstraktní pojmy jako jsou třeba demokratické hodnoty?
To je složitá otázka. Lidé tyto pojmy nepotřebují v každodenním životě. Můžou spokojeně žít, aniž by řešili, co je demokracie, aniž by se o politiku zajímali.
Dokud demokratický systém funguje dobře, podle nějakých zajetých pravidel a předvídatelně, dokud se společnosti ekonomicky, společensky a politicky daří, tak pro běžného občana není důležité přemýšlet o politice v těchto abstraktnějších pojmech. To nabývá na důležitosti v momentě, kdy začíná jít o podstatu politického uspořádání.
Ve východní i západní Evropě, v celém světě, má v současnosti demokracie velké problémy, vidíme tam náznaky krize její legitimity. Demokracie nejsou tak stabilní, jak jsme si mysleli možná ještě před deseti nebo dvaceti lety. V těchto zemích například dlouhodobě klesá účast voličů u voleb do národních parlamentů.
To může jít docela dlouho samospádem, aniž by někdo zaznamenal větší problém. Teprve potom, až se tyto problémy nakumulují, se může ukázat, jak moc je systém jako celek v krizi. Mohou pak začít získávat popularitu řešení, která povedou k odklonu od demokracie. Lidé ztratí možnost se efektivně podílet na rozhodování a utváření společnosti.
Takže přirozený vývoj ve společnosti je takový, že pokud všechno funguje tak, jak má, a demokracie je přítomná, tak si ji lidé neuvědomují a začne jim chybět až ve chvíli, kdy o ni přijdou? Je pak úkolem akademiků z politologie, aby onu důležitost lidem připomínali v dobrých časech?
Je to tak asi jako se vším. Když má člověk něco, co potřebuje, ale vždycky to měl, tak mu to přijde samozřejmé, třeba čistý vzduch nebo dostatek vody. Neuvědomí si, jak složitý by jeho život byl, kdyby to najednou neměl.
A tak je to i s demokracií. Ale to je v pořádku, že lidé berou některé základní parametry politického systému, v němž žijí, jako dané.
Je velmi důležité, že samotný systém není neustále zpochybňován lidmi a občané věří, že bude stabilní.
Zároveň vzniká riziko, že si lidé přestanou všímat udržování a obrany základních hodnot daného systému. Přestane to být prioritou. Na druhou stranu nikdo nemá rád mentorování a už vůbec ne od akademické sféry.
Pokud se křičí v dobrých časech nebo moc dlouho a paušálně, tak lidé na volání dřív či později přestanou slyšet.
To se ukázalo při hlasování kolem Brexitu, kdy sice většina odborníků upozorňovala, že vystoupení Británie z EU není v zájmu občanů, ale lidé je neposlouchali, protože se okoukali. Téměř všichni říkali totéž, přesto jim lidé přestali věřit.
V mediálním prostoru se upřednostňuje konfrontační střet mezi extrémními stanovisky
A není nedůvěra způsobena i změnou mediálního prostoru a nástupem internetu? Tím, že mají všichni přístup k informacím, takže zdánlivě může být odborníkem každý? Nenechala si odborná veřejnost vzít svůj hlas od alternativních webů a samozvaných expertů?
To je určitě faktor, který hraje v současnosti velkou roli. Spoustu lidí má dojem, že můžou mít kompetentní názor na velmi komplexní témata, k tomu mají nějaké zdroje informací, které však často nejsou zrovna pečlivě ověřené.
Odborná veřejnost určitě ztratila to, co v minulosti bylo tak trochu monopol na vědění o politice obecně.
Ne o konkrétních politicích či konkrétní situaci, ale znalost toho, jak politika obecně funguje, jaké jsou její zákonitosti a historická zkušenost s různými modely vládnutí.
Dnes existuje výrazně otevřenější diskuze ve společnosti a na sociálních sítích, která není vždycky dobře informovaná.
Nehodnotím to ani pozitivně, ani negativně, ale myslím si, že to je fenomén, se kterým se jak odborná veřejnost, tak společnost jako celek bude muset naučit pracovat.
Často totiž jeden dobře formulovaný tweet nebo post na FB získá mnohem větší pozornost než kdejaká solidní analýza, která by mohla ukázat, že věci jsou ve skutečnosti úplně obráceně.
To ale neznamená, že by odborník měl mít monopol na takovou informaci, neměl by být rozhodně jediným, kdo má právo se k problematice vyjadřovat. Ale lidé by si měli uvědomovat, jak je nebezpečné věřit někomu, kdo je pouze přesvědčivý, ale nemá za sebou historii potvrzující, že s fakty a informacemi nakládá zodpovědně a pravdivě.
Myslíte si, že nedůvěra společnosti k odborníkům či intelektuálům je zapříčiněna i tím, že dlouho nebrali na vědomí problémy, které většina lidí řešila (byli v nějakém svém vakuu), a tak je veřejnost přestala poslouchat?
Myslím si, že spoustu problémů, které část populace trápí, odborná veřejnost vůbec neřeší nebo se jimi nezabývá. Ale musíme si v tomto kontextu uvědomit, že se zde u české odborné veřejnosti bavíme o relativně malém počtu lidí.
A potenciálních témat, o něž se zajímá široká veřejnost, je strašně moc.
Když se bavíme o českém kontextu desetimilionového národa, tak je mylné si myslet, že tady máme x odborníků na každé specifické téma, které se může ukázat být politicky polarizujícím či problematickým.
A i když na to dané téma bude existovat několik odborníků, tak z nich bude minimum ochotných a schopných vstupovat do veřejné debaty. To už musí k nějakému tématu opravdu cítit silný vztah.
V mediálním prostoru se častěji objevují lidé se silným a ideologickým pohledem na konkrétní věc než lidé s věcnou analýzou, protože o ně zájem není. Upřednostňuje se konfrontační střet mezi dvěma extrémními stanovisky před „nudným“ středovým pohledem, co by viděl pozitiva i negativa.
Do takového sporu dvou ideologů pak odborník, který se problematice věnuje, nebude mít chuť vstupovat.
- Jak by znovu měli odborníci, právě třeba v politologii, získat důvěru a obnovit důležitost své role ve společnosti?
To dneska nikdo neví. Nejenom v Česku, ale i v Evropě, Spojených státech a dalších zemích. Všechny tyto státy jsou v situaci, kdy nastalo něco nového a s čím se zatím nikdo neumí moc vypořádat.
Dřív si na dané téma zpravodajství sehnalo odborníka. Dnes se k tématu může vyjádřit každý.
To není nutně špatně, ale problém vzniká, když se názory lidí s politickou agendou nekriticky přijímají jako fakta.
K tomu, aby měl odborný hlas větší věrohodnost a váhu v diskuzi, musí nastat dvě věci. Zaprvé nabídka ze strany odborné veřejnosti, která bude svá stanoviska víc prezentovat. Za druhé musí vzniknout poptávka ze strany veřejnosti samotné.
Doufám, že zpochybnění pravdy a odborných stanovisek, které teď zažíváme na sociálních sítích, je dočasné.
Že v bližším horizontu si lidé začnou víc uvědomovat, jak snadno lze manipulovat s veřejným míněním skrz nová média a že začnou skeptičtěji přistupovat ke zdrojům.
Představa, že existují nějaká objektivní, pro všechny správná a optimální řešení, není pravdivá
A může vůbec nastat poptávka ze strany veřejnosti po tom naslouchat odborníkům, když o pozornost lidí aktivně soutěží nejen odborníci, ale i populisté, kteří jim říkají pravý opak? Zrovna v oblasti politologie se to, že jí veřejnost v současnosti nenaslouchá, může záhy projevit na výsledcích voleb. A to i u nás v České republice.
Obecně stabilita a funkčnost demokracie stojí na mase občanů, ideálně drtivé většině, která je ochotná o složitých problémech kriticky přemýšlet. Úspěch stran, které jsou považované za populistické, je normální, k demokracii to patří. Může se to leckomu nelíbit, ale je to něco, s čím musíme počítat. Je to součást politické soutěže, v níž často vítězí zjednodušující stanoviska.
Takže se vám zdá, že většina se vždy vrátí od populistických stran zpátky?
To neříkám. Jenom konstatuji, že pro funkčnost a stabilitu demokracie není naštěstí třeba za každé situace podpora 100 % populace. Kdyby to zapotřebí bylo, tak by asi nefungovala žádná demokracie.
V každé společnosti je část obyvatelstva, která se s režimem neztotožňuje a nepovažuje ho za legitimní. Důležité je, aby ta skupina byla co nejmenší.
Aby s touto skupinou politický systém pracoval a zjišťoval, v čem je problém.
Musíme si uvědomit, že podpora hnutí, která jsou většinou chápány jako populistické, se děje napříč historií a zeměmi a je potřeba s tím akorát umět pracovat.
Když k tomu přistoupím jako občan a ne jako politolog, tak se nesmí připustit to, aby politická agenda populistických hnutí získala schopnost ovlivňovat mainstreamovou agendu.
Mainstream, střední proud, se dnes používá s oblibou jako nějaké pejorativní slovo, že je to něco, proti čemu by se mělo vymezovat. Avšak střední proud je znakem umírněnosti, je uprostřed, bere si vhledy z více stran.
Už Aristotelés říkal, že jádrem politiky je střed a jádrem demokracie je silný politický střed. V současné Evropě není nebezpečím pro demokracie to, že se samotný extrém stane dominantní silou.
Ale nebezpečí vidím v tom, že extrém přiměje střední proud k nahlížení na věci extrémním způsobem. Střední proud musí pochopit, že ve společnosti se děje něco, co vyžaduje pozornost. Neměl by tyto varovné signály podceňovat.
Zároveň by se však těmto tendencím neměl přizpůsobovat.
Je pravda, že i u nás se například o hnutí ANO často mluví jako o populistické straně, navíc hnutí ANO na rozdíl od klasických politických stran nemá tak silnou ideologii. Takže i mainstreamové strany se změnily? Už to není jen záležitostí kraje politického spektra?
Já bych nechtěl mluvit konkrétně o české politické situaci, na to je řada mnohem větších odborníků. Ale to, že stranám chybí ideologie, je fenoménem, který můžeme sledovat napříč řadou zemí. Strany se méně a méně profilují na základě klasických politických ideologií, jako je pravice a levice, a více se profilují na jiných tématech.
Například se profilují na základě praktických věcí, které chtějí uskutečnit, po kterých je možná právě i od občanů poptávka. Je to ale špatně?
Napříč demokraciemi teď voliči méně preferují ostře vymezený ideologický spor mezi dobře definovanými tábory a víc chtějí vidět nabídku konkrétních řešení praktických problémů. To asi nijak zásadně špatně není.
Lidé dnes chtějí víc dobrou správu než ostrý ideologický souboj. Ale musíme si uvědomit, že drtivá většina otázek v politice nemá žádná jednoduchá řešení, která by neodrážela konflikt zájmů.
Jedna z klasických definic politiky říká, že politika je rozhodování o tom kdy, jak a kdo ve společnosti něco dostane. Politika je o řešení střetu zájmů. A představa, že existují nějaká objektivní, pro všechny správná a optimální řešení není pravdivá.
Politická řešení z podstaty věci rozdělují hodnoty ve společnosti a konflikt zájmů za nimi vždycky bude.
Takže strany lžou, pokud říkají, že chtějí pro všechny to nejlepší?
To je naprosto nerealistické. To, že budou strany vytvářet optimální řešení pro všechny lidi, které všem dávají a nikomu neberou, nedává smysl. To není politika. Politika je na střetech založená.
Kdyby neexistovaly střety a ve společnosti by panovala harmonie zájmů, tak politiku vůbec nepotřebujeme. Mohli bychom mít jen úřady, které budou identifikovat a implementovat objektivně nejlepší řešení.
Evropské unii by pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem
V nedávném rozhovoru pro server Alarm mluvil Daniel Prokop o tom, že se z politiky vytrácejí silná témata. Před volbami se nastolují spíše emoční diskuze, jako bylo Lithium před sněmovními volbami, a z těch pak těží více populisté. Jak do politiky dostat zpátky relevantní témata?
Neumím asi zhodnotit, do jaké míry jsou konkrétní kauzy, které zmiňujete, pro nás všechny skutečným problémem. Do jisté míry to může být tím, že před sebou nemá společnost nějaké velké vize, co by chtěla naplňovat.
A proto lze v politice, nejenom u nás, utrhnout před volbami mediální prostor v podstatě čímkoliv, co zaujme a hodí špatné světlo na oponenta. Když to řeknu cynicky, tak velká témata se do politiky vrátí, až nastane nějaký velký problém.
Nevím, jestli existuje nějaký méně riskantní způsob, jak zajistit, že se vždycky před volbami budeme věcně bavit o významných tématech směřování země.
Možná je to role odborníků a médií? Dávat menší prostor atraktivním a emočním tématům, ale spíše těm opravdu relevantním?
Já si myslím, že zrovna tohle role odborníků není a být nemůže. Akademická veřejnost by neměla mít ambici vytvářet politickou agendu, to by měli dělat politici. A velká témata budou formovat politickou diskuzi kolem voleb ve chvíli, kdy budou političtí leadeři schopní je nastolit a v diskuzi udržet.
V posledním díle politika Z‚ kde doporučujete knihy a filmy, jste předestřel, že vás na první pohled nenapadlo žádné dílo populární kultury, které by dobře mapovalo Evropskou integraci. A že je to skoro symptomatické k tomu, jaké má dnes EU problémy s legitimitou. Myslíte si, že by EU pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem? Není to moc romantická představa?
Evropské unii by určitě pomohlo, kdyby se lidé ztotožnili s jejím příběhem. Každý politický systém stojí na tom, že společnost, která ho tvoří, má nějaký pocit sdílení s ostatními.
Máme společný příběh, a proto se k ostatním spoluobčanům a k lidem okolo nás chováme umírněně a přistupujeme k politice i společnosti se snahou spolupracovat a chovat se konstruktivně. Pokud EU nebude dlouhodobě schopná vytvářet v lidech tenhle pocit sdílení, bude mít problém zejména v časech krize a akutních problémů.
Vždy totiž dané řešení někomu pomůže, stejně tak ho však musí někdo zaplatit. Ten, kdo ho platí, pak musí cítit, že se podílí na něčem, s čím se ztotožňuje. A když ten pocit nemá, tak platit nebude.
Takže lidé v ten projekt musí věřit?
Určitě, to platí pro jakýkoli politický řád, i pro projekt evropské integrace. Pokud má EU fungovat, tak lidé musí věřit, že má smysl. Ideálně nejen v tom duchu, že cokoli jiného je horší. Tento argument je konkrétně u EU často na stole.
Nejsme spokojení, ale jakákoli alternativa je horší. Nejen EU, ale i západní demokracie musí znovu začít pracovat na tom, aby se lidé s jejich politickými systémy a jejich uspořádáním ztotožňovali a věřili mu.
A věřili, že je to to nejlepší možné.
Co si nejvíce přejí ženy a muži ve vztahu? Shodnou se?
Co dáváme, můžeme mít také. Čeho nejsme schopni, to nám nebude dáno. Muži a ženy se navzájem ve vztahu touží potěšit, chtějí, aby jim oběma bylo dobře, a tak dělají věci a chovají se tak, aby druhému bylo blaze a on jim to s radostí vracel. Jenže, víme vůbec, co ten druhý chce? Rita Watson působí více než 10 let jako ředitelka pro politiku a vzdělávání v psychiatrickém oddělení.
Na základě své praxe a dlouholetých výzkumů došla ke čtyřem podstatným vztahovým přáním, které shrnula v knize S láskou a vděčností. Její výsledky potvrzují i rozhovory se sociologem W.
Bradfordem Wilcoxem, ředitelem Národního projektu manželství na univerzitě ve Virginii. A než si řekneme, co si tedy přejeme, ještě jedna podstatná věc: Jsou to jenom statistiky.
V každém vztahu figurují dvě osobnosti, takže máte-li to jinak, je to naprosto v pořádku.
4 věci, které nejčastěji chtějí ženy
1. Oddanost ve vztahu
Jedná se o jednoduché přání, ve kterém akce hovoří jasněji než slova. Oddaný muž je oceňován za to, že sdílí svůj čas, respektuje její práci, přátele, rodinu a jejich soudržnost. Ženy častěji nahlíží na vztah jako na „my“ spíše než „já“.
Jak uvádí klinická psycholožka a manželská poradkyně Randi Gunther: „My“ je stav mysli a srdce, to znamená, že všude tam, kde je jeden partner, druhý je přítomen v jeho myšlenkách. Partneři, kteří se považují za „my“, prezentují tento stav v každém úkonu.
Sdělují svou pýchu jeden na druhého a radost z toho, že jsou spolu.
2. Upřímné chování
Ženy požadují pravdivost, tvrdí psycholožka Nicole M. Else-Questová z Marylanské univerzity, která analyzovala 300 studií, které porovnávaly sebevědomí žen a mužů. Touží po tom, aby jejich partner nepředstíral, mluvil na rovinu a byl upřímný. Vztah je pro ně tak klidnější, stabilnější a ony se v něm cítí dobře.
3. Velkorysost ducha
Ženy si cení mužů, kteří nejsou jen správci peněz, ale jsou také duševně velkorysí v poskytování hodnotných darů, jako jsou ocenění, láska a poděkování. Tito muži také chápou reciprocitu
– to, že ženu potěší, bude mít za následek ženinu touhu dát muži potěšení také, což potvrzuje i sexuoložka Carol Botwin.
4. Uspokojení nejen v sexu
Jednotlivé definice, co je pro daná pohlaví uspokojující, se pohybují od romantických po divoké a bláznivé. Ale 75 milionů čtenářek romantických románů ukazuje, že romantika nebyla ztracena a zůstává pro ženy velmi přitažlivá. A ano, je to naprostá romantika, když dva lidé zažijí sílu lásky překonáním všech překážek.
4 věci, které chtějí muži
1. Sex
Ano, sexuální touhy žen a mužů se časem mění. Mužské sexuální touhy mohou mít tendenci zůstat na svém vrcholu po delší dobu, zatímco mnohým ženám se může při menopauze sexuální chuť snížit.
Pro řadu mužů je sex důležitý. Sociolog Edward O.
Laumann z Univerzity v Chicagu, vedoucí autor velkého průzkumu sexuální praktiky, poznamenává, že to je i důvod, proč muži v pozdějším věku vyhledávají mladší partnerky. Souvisí to se sexuální touhou.
2. Svoboda
Mnoho mužů se touží cítit svobodně. Nechtějí být zavaleni otázkami typu „Co děláme tento víkend?“ nebo „Proč jsi mi hned nevolal?“ Nechtějí být do něčeho tlačeni, chtějí si ponechat své koníčky, volnomyšlenkářství, svobodu. Je-li diktát ženy příliš velký a oni cítí, že už jejich slovo a rozhodnutí neznamená nic, odcházejí.
3. Odpuštění
Pro většinu mužů mladšího a středního věku je odpuštění nesmírně důležité. Odpustit však opravdu.
„Ať se ve vztahu dějí různé věci, které vrážejí mezi ně klíny, když je žena schopná odpustit, velmi si toho váží a jsou připraveni do takového vztahu investovat, protože ví, že mohou problémy, které jim přijdou do cesty, zvládnout,“ uvádí psycholožka Sonja Lyubomirsky z Californské univerzity, jež napsala knihu o významu odpuštění ve vztazích.
4. Ocenění
Řada mužů chce být respektována a oceněna. Chvála a ocenění je činí emočně, ale i fyzicky šťastnými, samozřejmě pokud je myšlena pravdivě. A spolu s pravdou muži chtějí, aby jim partnerky říkaly, co chtějí. To, že jsou ženy naštvané, jim neříká nic a oni nevědí, co mají dělat.
Pět typů lidí, kteří z vás vysávají energii. Naučte se jim bránit!
- Jsou důvodem, proč se někdy cítíte vyčerpaní, a vlastně ani pořádně nevíte proč. Bývají vynalézaví, a navíc jsou na vás závislí. Přesněji řečeno, jsou závislí na vaší energii. Kdo? Přece emocionální upíři!Mohou se vyskytovat na pracovišti, mezi vašimi příbuznými, ale může to být i člověk, se kterým sdílíte ty nejniternější pocity nebo dokonce domácnost. Dobrá zpráva je, že vhodnou strategií se dají zneškodnit. Obrana je jen a jen na vás. Přinášíme přehled nejčastějších typů lidí, kteří vás vysávají, i návod na to, jak se bránit.
-
Pravděpodobně se nachází mezi vašimi nejlepšími kamarádkami. Často vás zve na kafe, na víno, popovídat si. A povídání se často zvrtne v přehlídku jejích nářků. Jak má doma peklo, jak ji v práci dusí šéfová, jak je unavená. Zároveň ale odmítá veškeré rady, které se zoufale snažíte vymyslet. Se svou situací totiž nemůže, ale absolutně nemůže nic dělat. Typická věta zní: Ty se máš, ty máš… doplňte cokoliv. Lepší šéfovou, hodnější tchyni, klidnější děti. Občas už toho máte dost a zapíráte se. Vymlouváte se na nemoc nebo nedostatek času. Výsledkem je akorát to, že se cítíte provinile.
Jak na ně?
Dejte si pravidlo: třikrát a dost. Snažte se takovému člověku říct, že vy už nic nového nevymyslíte a že omílat stejná témata dokola je ztráta času. Že už jste si vlastně všechno řekly. Pokud se situace nezlepší, bez pocitu viny si sama řekněte, kolik času jste ochotna s tím člověkem trávit, a toho se držte.
Jak vytvořit ten nejlepší první dojem? Na to vám odpoví vztahový terapeut Honza Vojtko: -
Často to bývají okouzlující a vtipné bytosti. Na první pohled dokonce mohou vypadat jako ti, kteří kolem sebe energii rozsévají v plných dávkách. Ale jen do chvíle, kdy jsou v centru pozornosti oni. Jakmile je jejich pozice ohrožena a vy byste s nimi chtěla hovořit o sobě, o svých strastech nebo problémech, je konec. Jejich pozornosti se nedočkáte.
Jak na ně?
Mějte realistická očekávání. Od narcisů se žádné empatie nebo pomoci nedočkáte. Někdy se s nimi dá spolupracovat, musíte ovšem apelovat na to, že je to především v jejich zájmu a že pokud vám pomohou, budou z toho mít prospěch i oni sami.
Dělá váš partner tyhle věci? Pozor, možná žijete s psychopatem! -
Tento druh není potřeba nijak zvlášť představovat. Nevynechá jedinou příležitost k tomu, aby o vás za vašimi zády vyklopil všechno, co o vás ví, a přidal spoustu informací o tom, co si myslí. Pokud se k vám tyhle poloinformace dostanou oklikou zpět, mohou někdy hodně bolet.
Jak na ně?
Vykašlete se na drby. Jde to těžko, ale uvědomte si, že vaše hodnota je v tom, co děláte, ne v tom, co o vás někdo roznáší. Neberte si drby osobně. Vypovídají daleko víc o tom, kdo je šíří. Snažte se také vyhýbat drbacím kroužkům a pokud možno nemluvte o lidech, kteří nejsou účastni konverzace. A pokud vám drbna ve vašem okolí vadí, řekněte jí, že vás její chování štve. Počítejte ovšem s tím, že drbnu to většinou ke změně chování nemotivuje.
Rituály šťastných lidí, které fungují. Naučte se je taky! -
Tito lidé milují permanentní boj. Každou příležitost využijí k poměření sil. Z malého konfliktu vytvoří drama. Bojují buď otevřeně, tedy hádkami, vyvoláváním konfliktů a výčitkami, nebo skrytě. V tomto druhu boje používají především přehlížení, nezájem, a pokud máte tento typ doma, tak tichou domácnost. Ačkoliv by je člověk hledal nejdříve na pracovišti, velice častý výskyt je mezi příbuzenstvem.
Jak na ně?
Pokud se jim nemůžete vyhnout, snažte se během konfliktu zůstat klidná. Nepřistupujte na jejich jednání. Dýchejte zhluboka, počítejte do deseti, než něco řeknete. Potom je odzbrojte tím, že prostě uznáte jejich postavení a jejich část pravdy. Zároveň ale jasně a věcně řekněte svůj postoj. -
Tihle lidé chtějí mít všechno pod kontrolou a ideálně i váš život. Přesně vědí, co byste měla cítit, co byste si měla teď pořídit a co byste rozhodně neměla dělat. Mají názor na všechno a nebojí se ho vždycky říct. A pak si zkontrolovat, jestli se ostatní jejich radami řídili. A běda, jestli ne!
Jak na ně?
Klíč k úspěchu je jednoduchý: Nikdy se nesnažte řídit ředitele zeměkoule. Jednejte asertivně, řekněte svůj názor, ale nesnažte se ho dostat jeho taktikou. Můžete použít věty: Díky za tvůj názor. Vážím si ho, ale tohle asi budu muset zvládnout sám.
Flirt se šéfem nebo s kolegou? Na tohle si dejte pozor!
Marek1991 | Deníček
20.3.2016 v 13:41
Důraz na rozumDůraz na neznámou autorituTvrzení je pravdivé, protože to tvrdí nejmenovaný znalec nebo širší skupina lidí (kupř. „lékaři“, „lidé z praxe“).„Ale američtívědci dokázali, že ježibaby neexistují!“ řekl Jeníček.Důraz na nevhodnou autorituTvrzení je pravdivé, protože to tvrdí nekompetentní nebo nedůvěryhodný „odborník“.
„Moje zcestovalá kamarádka tvrdila, že prý nabízíte kvalitní a levný nocleh i se snídaní. Za kolik?“ zeptala se Mařenka.Důraz na neznalostTvrzení je pravdivé, protože dosud nebylo vyvrácené (případně je nepravdivé proto, že dosud nebylo potvrzené).„Žádné dítě si na mě dosud u rodičů nestěžovalo,“ bránila se ježibaba.
Důraz na nedůvěryhodnostTvrzení musí být nepravdivé, protože zní neuvěřitelně.„Perník je zcela nevhodný stavební materiál,“ řekl otec přísně, když se děti vrátily, „teď chci slyšet pravdu. Kde jste byly?“Důraz na pravděpodobnostPředpokládat, že něco se musí stát jen proto, že se to může stát.„Neboj se, Mařenko, starší lidé jsou většinou velmi slabí a nemají zuby.
Ta nás nesní.“Důraz na penízePředpoklad, že bohatství či vysoká cena nějak nutně souvisejí s pravdivostí tvrzení.„Když má někdo celý dům z luxusního perníku, nebude přece jíst děti.“Důraz na novostPředpokládat, že něco je lepší jen proto, že je to nové.
„Mám teď úžasnou novou pec,“ chlubila se ježibaba, „nejde otevřít zevnitř!“Důraz na tradiciPředpokládat, že něco je pravda jen proto, že se to tak (údajně) vždy dělalo.„Když se zeptá, kdo jí to tu loupe perníček, tak řekni, že jen větříček.“ „Proč?“ podivil se Jeníček. „To jiuklidní,“ odpověděla Mařenka.
„A nebylo by lepší prostě mlčet?“Důraz na obvyklý postupTvrzení je pravdivé, protože se to tak obvykle dělá.“Půjdeme za světýlkem, tam určitě žijí nějací dobří lidé, kteří nám pomohou.“Důraz na rozšířený názorTvrzení je nutně pravdivé, neboť v něj věří většina lidí.
„Sladkosti způsobují u dětí hyperaktivitu.“
Důraz na emoceZastrašováníZdůvodnit tvrzení pomocí strachu a předsudků k opačnému názoru.„Jen pojďte dovnitř,“ vyzvala je stařena, „venku vás sežerou medvědi.“LichoceníPodsunout nezdůvodněné tvrzení pomocí nesouvisejících komplimentů.„Takové krásné děvče se přece nebude bát, no ne?“ZesměšňováníPředložit protivníkův argument tak, aby vypadal směšně.
„Já a jíst děti? No dovolte, to je absurdní! To už by ste měrovnou mohli obvinit, že jsem snědla i ty tři pocestné, co tu byli loni přes zimu, než ztloustli a ztratili se.“Vyvolání soucituOdmítnout opačný názor vyvoláním soucitu s námi.„Neumíme, opravdu. Museli jsme odmalička dřít tak, že jsme ani neměli čas naučit se sedět na lopatě.
„Vyvolání záštiOdmítnout opačný názor vyvoláním zášti vůči protistraně.„Lžou. Nechtěla jsem je sníst,“ hájila se babizna.„Copak vy věříte někomu, kdo krade starým lidem perník ze střechy?“Důraz na příroduZdůvodnit tvrzení srovnáním s „dobrým“ světem přírody.„Je naprosto normální jíst lidi. Podívejte se třeba na vlky, těm lidské maso vyloženě chutná.
„Toužebné přáníTvrzení je nutně pravdivé, neboť si velmi silně přejeme, aby pravdivé bylo.
„Nelži, tak velkou pec má prostě jen na pečení kanců!“
Chybné vyvozeníPříhodaOdmítnout pečlivě získané a ověřené důkazy kvůli odlišné osobní zkušenosti či příhodě.„Náš dědeček snídal perník každý den a taky nebyl tlustý.“Omyl hazardního hráčePředpokládat, že minulé náhodné výsledky nějak ovlivňují budoucí náhodné výsledky.
„Dlouho sem žádné děti nezabloudily,“ zabručela si ježibaba, „takže dnes nebo zítra to už jistě klapne.“SkládáníPředpokládat, že vlastnost části je zároveňi vlastnosti celku.„Jsem silnější než Mařenka, jsem silnější než Jení-ček,“ radovala se ježibaba, „jsem silnější než obě děti.
„RozdělováníPředpokládat, že vlastnost celku je zároveň i vlastnosti každé jeho části.„Perníková chaloupka bude mít z perníku i mříže ve sklepě. Projíme se ven.“Unáhlené zobecněníVyvodit obecný závěr z příliš malé skupiny případů.„Takže teď už, tatínku, víš, že všechny staré ženy jsouježibaby,“ zakončil své vyprávění Jeníček.
Unáhlený závěrVyvodit závěr bez zamyšlení nad jinými možnými výklady.„Aha, vy mějistěchcete zvážit,“ řekla ježibaba, když si sedala na lopatu.Unáhlený kompromisPředpokládat, že pravdivé tvrzení musí ležet někde uprostřed mezi protikladnýminázory.„Vy říkáte, že nesmím sníst ani jednoho z vás. Já říkám, že vás můžu sníst oba.
Tak sním jen jednoho a hotovo.“Všechno, nebo nicPředpokládat, že nelze-li dosáhnout dokonalého výsledku, nemá snažení žádný dobrý smysl.„Nemá smysl ty děti hledat. Les je příliš velký a nikdy ho neprozkoumáme celý.“RelativizováníOdmítnout tvrzení jen proto, že „každý má přece svoji pravdu“.
„Někomu může pečení dětí připadat nevhodné, ale já osobně na tom nevidím nic špatného. Je to věc vkusu.“Rozvolnění pravidlaPoužít nějaké pravidlo příliš volně či na případy, pro které není určeno.„Jen se klidně posaďte na tu lopatu jako první,“ řekla Maruška, „staří lidé se přece mají pouštět sednout.
„Klamající vzhledPředpokládat, že je-li něco pěkné, je to i pravdivé.„V tak krásné chaloupce musí bydlet tuze hodní lidé.“DvojsmyslPoužít slovo ve dvou různých významech a zároveň předpokládat, že jde o jednu a tutéž věc.„Tak a teďmi za trest uděláte večeři.“ „No dobře, ale my neumíme vařit,“ bránily se děti. Babizna se
usmála: „Nějak to vymyslíme.“
Chybná příčinaPotvrzení účinkuPředpokládat, že pozorovaný účinek mohl být vyvolán pouze jedinou příčinou.„Když chceme upéct chleba, musíme rozdělat oheň v peci. Babizna rozdělala oheň v peci, takže bude péct chleba. Nemáme se čeho bát, Mařenko.“Vyvrácení příčinyPředpokládat, že když nenastala příčina, nemohlo dojít ani k účinku.
„Když chceme upéct chleba, musíme rozdělat oheň v peci. Babizna ale chleba péct nechce, takže v peci není rozdělaný oheň. Klidně tam vlez, Mařenko.“Společně, tedy protoTvrdit, že události, které se vyskytují zároveň, musí být v příčinném vztahu.„Ježibaba je stará a zároveň jí děti. Je hrozné, co stáří s člověkem provede.
„Poté, tedy protoTvrdit, že události, které se vyskytují po sobě, musí být v příčinném vztahu.„Všimla sis, že vždycky, když dostanu hlad, je k jídlu perník?“Přehlédnutí společné příčinyPředpokládat příčinný vztah mezi dvěma událostmi, které jsou ale ve skutečnosti vyvolány události třetí.
„To je zajímavé, že když si já dám k obědu perník, ty ho musíš jíst taky. Přestaň se už po mně opičit!“Logický kruhVyvodit závěr, který je stejný jako některý z předpokladů argumentu.„Perník je nezdravý, protože se po něm tloustne.A tloustne se po něm proto, že je velmi, ale velmi nezdravý,“ poučila Mařenka babiznu.
Vytloukání klínu klínemPředpokládat, že chyba může být opravena jinou chybou.
„Hm, tak vy jste snědli můj perníček. Copak s tím asi provedeme? Už to mám, teď sním já vás a budeme vyrovnaní!“
Obsahové chybyÚčelové doplněníDoplnit dílčí neověřené či vymyšlené předpoklady ve snaze zachránit svůj argument.„Musím vás sníst, nemám tady už vůbec nic k jídlu,“ tvrdila babizna. „A co ten perník všude kolem?“ divily se děti. „Perník není jídlo, nýbrž pamlsek,“ odsekla.
Potvrzovací slepotaVěnovat pozornost jen důkazům podporujícím náš závěr a pomíjet proti důkazy.„Venku dost fouká, divně to zaskřípělo, a navíc mi to potvrdil i ten tenký hlas shora. Ano, perník ze střechy mi shodil asi opravdu větříček.“ZamlčeníZáměrně pominout důkazy, které by odporovaly našemu závěru.„Budu péct chleba a vy mi budete pomáhat.
Toho porcovacího nože si nevšímejte, ten zde mám kvůli myším.“LežVědomě tvrzená nepravda, zpravidla opakovaná.„Jsem vegetariánka,“ zaskuhrala babizna.NevyvratitelnostTvrdit něco, co nelze nijak smysluplně vyvrátit či potvrdit.„Ta babizna je určitě uhranutá, proto nás chce sníst.
„Svůdná názornostPopsat okrajovou událost barvitě a s detaily, které mají vzbudit zdání, že jde o obvyklý stav věcí.„Když nám doma vždycky v sobotu po obědě tatínek ukazoval, jak se na lopatu sedá, rád říkal, že to se zavřenýma očima prostě nejde.
A vy že by ste to dokázala i poslepu?“Odvedení pozornostiPředložit nesouvisející důvody, fakta a tvrzení s cílem zmást protistranu.„Jen se posaďte, stařenko. Ta lopata je krásně vyřezávaná. Četl jsem, že se na ní sedí mnohem pohodlněji než na motyce.
Vy jste zhubla?“Chybné dilemaPředložit dvě řešení jako jediná možná, byť ve skutečnosti existují i jiná řešení.„Buď vás oba rychle a bezbolestně upeču, nebo vás vykrmím perníkem tak, že budete obézní a zahynete pomalu ve strašných mukách. Tak si vyberte.“Kluzký svahPředpokládat, že drobná změna na začátku musí nutně vést k řetězci souvisejících nežádoucích důsledků.
„Jeníčku, nejez ten perník. Sníš jeden dva, zachutná ti to a než se nadějeme, zbaštíš té staré paní celou její chaloupku. Kde pak bude bydlet?!“
Chybné útokyÚtok na osobuPředložit nesouvisející výhrady vůči proti-straně, nikoli vůči jejímu argumentu.„Nikdy bych nevěřil člověku, který má na nose bradavici s chlupem.“Útok na nezávislost mluvčíhoOdmítnout závěr protistrany jen proto, že by takový závěr byl pro protistranu výhodný.„Ty děti si to celé vymyslely.
Chtějí mě poslat do vězení, aby si mohly v perníkové chaloupce otevřít vlastní prodejnu.“Útok na původ tvrzeníOdmítnout tvrzení kvůli tomu, kde se vzalo či kdo ho původně zastával.„Pečení dětí je překonaný zvyk, se kterým kdysi přišly jezinky. Teďje jiná doba, teď jíme zvířata.“Nelichotivé zařazeníOdmítnout tvrzení proto, že je podobné stanovisku nežádoucí osoby nebo skupiny.
„I čerti říkají, že uloupnout si trochu perníčku nikomu neublíží.“Přesunutí důkazního břemeneOdmítnout hájit své tvrzení a předpokládat, že hájit by se měla protistrana.„Tatínku, ta babizna nás chtěla sníst! Ať dokáže, že to není pravda!“Figurína*Vytvořit zkreslenou a oslabenou verzi argumentu protistrany, ten pak odmítnout.„Děti se prý nejí, protože je to protipřírodě.
To bych si jako měla i přestat čistit zuby, protože čisté zuby jsou protipřírodě?!“
*) Původní anglický název této chyby (straw man) odkazuje ke cvičným figurínám, na kterých vojáci trénují útoky, a které jsou jen nepohyblivými, slabými verzemi skutečných protivníků.