Dlouhodobé klimatické změny mění mapu výskytu druhů hub. Ty, které ještě sbíraly naše prababičky, z lesů postupně mizí. Zato můžeme narazit na takové, které běžně rostou třeba v Itálii. Jen ty jedovaté zůstávají. Stejně jako vážné důsledky v případě jejich záměny.
Chladnomilné houby mizí a nahrazují je druhy, které mají rády teplo, říká mykolog Jiří Polčák:
„Můžeme uvést zvláštní hřib dupainův, který roste v oblasti kolem Středozemního moře a pak například hřib žlutoměďový. Dá se tedy očekávat, že se opět najdou nějaké nové druhy.“
Mykolog přidává i příklady druhů, na které už v našich lesích pomalu nenarazíte: „Třeba ryzec syrovinka a některé druhy holubinek a dříve třeba velice běžná penízovka skvrnitá. U těch hrozí, že vymizí úplně.“
Pořád ale dáváme přednost klasice, i když objevujeme i nové chutné houby.
„Klasické hřiby se budou sbírat pořád. Zkušenější houbaři sbírají různé druhy holubinek a ryzců. V poslední době se ve velkém začínají sbírat růžovky,“ říká mykolog.
Příliš se nemění úprava pokrmů, jen přibývají nové ingredience, sušení na sítech nahradily moderní sušičky, taky více mrazíme: „Samozřejmě, že čerstvé houby, přinesené z lesa, jsou jednoznačně nejchutnější.“
Jen s těmi jedovatými houbami zůstává vše při starém. Rostou a stále dochází k záměnám, připomíná mykolog: „Tyto houby zůstávají a některé se objevují častěji, například holubinka tygrovaná. Muchomůrka zelená, naše nejjedovatější houba roste pořád.“
Podle vedoucího lékaře urgentního příjmu Fakultní nemocnice Olomouc Vladislava Kutěje patří houbové speciality k těžko stravitelným pokrmům, které nám mohou přivodit různé trávicí potíže. Fatální důsledky má na svědomí požití muchomůrky zelené.
„Smrtelná otrava muchomůrkou zelenou, která je zodpovědná za 90 procent smrtelných intoxikací houbami, tak ta je u 60 kg těžkého člověka zhruba kolem 50 g houby. Odborná literatura uvádí, že jedna plodnice má tak 40 gramů. Takže větší plodnice může zabít 80 kg těžkého člověka,“ říká.
Rada na závěr je jednoduchá a platí už po staletí. „Jak nám říkaly babičky. Nesbírej, co neznáš, nekopej do toho, nech to ležet. Příroda ví, proč to tam má. Opravdu nesbírejme, co neznáme,“ uzavírá Vladislav Kutěj.
Relikvie (2020)
Nemám rád filmy, co nedávají smysl. Dcera matce stáhne kůži a pohodička, nic se neděje, jedeme dál….Jak byla stará trochu normální, dcera na ni srala. Chtěla ji dát do domova důchodců. Když se z matky stala černá bulimička, tak je najednou starostlivá?
Psycho babička, dům se skrytými chodbami za zdmi a duchařské scénky i mysteriózní haluze, které chtějí strašit ale nestraší, a které ani po skončení filmu nemají v jeho ději opodstatnění. Citlivý a smutný závěr s filozofií o nevyhnutelnosti stárnutí a rodinných pokoleních se mi ale moc líbil.
║Rozpočet $-miliónov║
Tržby USA $1,047,083 ║
Tržby Celosvetovo $2,902,552▐ Komornejší horor, kde stále čakáte, kam sa to pohne, čo sa z toho vykľuje, aký veľký zvrat, či na ten očakavávaný nejaký ten šok ale nič tu razantne nechodí a nechodí. Nakoniec to ostane, prischne a odlupne sa len ná krásnom rodinnom pute. /40%/
„OMLOUVÁM SE. PROMIŇ. PROMIŇ, ŽE JSEM TU NEBYLA ČASTĚJI. PROSÍM, DOVOL, ABYCH TI POMOHLA…“ /// Ztratila se bába. Dcera s dcerou (takže vnučkou) vyrážej na místo činu – osamělou chatu kdesi v prdeli. Záhada! Zvlášť když baba… Tak né že by v tom domě strašilo. To spíš ta paní není úplně v pořádku.
Prim hrajou zvuky, hudba… klapání… naštěstí bábě začne slušně mrdat v kouli, takže má bejt o zábavu postaránu. Kazí ji jen dialogy omezený na „Mami? Mami? Mami!“ Nebo „Babi? Babi! Babi?“ (všimněte si prosím, že interpunkční znaménka nejsou na stejných místech!). Nakonec tedy uznávám, že i ten barák je nějakej divnej.
Stejně jako film. Technicky fajn, ale příběhově asi pro ty „náročnější“. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Babička nám začíná plesnivět. 2.) Chtěla bych si oloupat matku. 3.) Thx za titule „leniucha“.
/// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ *
Takto. Relic nie je pre každého. Ale myslím si, že každý normálny a príčetný hororový fanúšik by si mohol (a azda i mal) v rámci možností prísť na svoje. Nie je to pecka, ale veľa jej do toho nechýbalo. Dalo by sa s prižmúrenými očami povedať, že prvú hodinu sa nič nedeje. Ale nebola by to tak úplne pravda.
Deje sa toho veľmi veľa, len je to natočené veľmi nenápadne a v náznakoch a tempo je pomalé. Pre mňa príjemne pomalé, ale pre niekoho iného možno otravne pomalé. Mne sa každopádne páčilo, aké je to nenápadné.
Cítil som to zlo, tú zlobu, tú temnotu, ktorá v úzadí zákerne bola učupená a doslova čakala na vhodnú príležitosť, kedy udrie. A bolo mi jasné, že skôr alebo neskôr udrie. A že keď tak urobí, bude to pekne hnusné. A po hodine skutočne udrela. A áno, bolo to až trochu nechutné.
Každopádne uznávam, že tomu niečo chýba, niečo, kvôli čomu nemôžem udeliť aj štvrtú hviezdu, hoci by som rád. Produkcia: Jake Gyllenhaal a bratia „Avengers“ Russoovci.
Poměrně originální horor, který do žánru haunted hause vnáší čerstvý vánek v podobě manifestace demence, která pohlcuje celou rodinu. Babky už v minulosti dokázaly pěkně vyděsit ( Visit, Deborah Logan, Marianne) a zdejší Robyn Nevin má také něco do sebe.
Spíš než děsivé je Relic znepokojivé, poměrně atmosférické a ve finále také napínavé, škoda pomalejšího tempa, ale zahrán je film skvěle a technická stránka je také na slušné úrovni. Rozhodně film za povšimnutí stojí a Alsheimer je podán uvěřitelně jelikož jsem s podobným člověkem už žil a jednu scénu bych mohl vytrhnout z reality.
Příběh***, Akce>Ne, Humor>Ne, Násilí*, Zábavnost***, Hudba***, Vizuál****, Atmosféra****, Napětí***. 6.5/10.
Tak tohle mě dojebalo jak banda negrů kurvu ze čtvrtý cenový! Začátek filmu, kdy dvě škeble (máma a dcera) jely najít třetí škebli (babču) to byla taková klasika. První čtvrt hodinu sem si říkala, že tam bude v tom baráku strašit výhružně se tvářící topinkovač, či nahlas „funící“ vysavač, poté mi došlo, že hlavní padouch bude určitě to pootočený křeslo. A ono ne.
Babča se vrátí do baráku, tváří se občas dost pošukaně, teda pošahaně, a když jí zrovna nejebe, tak vypadá, že jí každou chvíli jebat začne. Regulérně mě děsila, jelikož já se xmrti bojím starých, šílených babizen, zvlášť když maj psycho výraz.
Bylo mi teda jasný, že babka se vrátila lehce pozměněná (nechtěla sem věřit, že takhle mrdlá byla vždy) no a ke konci filmu se rozjelo extrémní psycho, kdy sem opět viděla, místo hlavní hrdinky, samu sebe na tripu, jenže ona se z toho, na rozdíl ode mě, nemohla vykecat skříni.
Každopádně na konci sem byla regulérně zesraná a když se babce svlíkla kukla, tak mi bylo jasný, že sem si šlehla moc a mám zas vidiny. Chyba lávky, Alík sjetej nebyl, páč není nikdy, a viděl to samý co já. Co to znamená? Husto-kruto-přísný horor, brácho !!
Starý lidi, am I right? Hodně motivů mi přišlo nedotažených a ústřední metafora celkem průhledná – na konci jsem čekal, že to vše nějak zapadne do sebe, ale nestalo se to. většina zajímavého mi přišla opuštěna a za hlavním motivem se prostě udělala celkem očekávatelná tečka.
Po tom, čo začne ich stará mama Edna (Robyn Nevin) strácať rozum a začína bojovať s demenciou, sa jej dcéra Kay (Emily Mortimer) a vnučka Sam (Bella Heathcote) o ňu musia intenzívnejšie starať. Pri jej návšteve zisťujú, že bez stopy zmizla, ale keď sa opäť objaví, nemá okrem malej modriny žiadnu ujmu.
Situácia sa neustále zhoršuje a začína byť jasné, že ich milovaná starká už nikdy nebude ako predtým. – Na Relic som sa celkom tešil, ale tento horor mi potvrdil, že v Austrálii by nemali vznikať duchárske horory, ale len poriadne krváky.
Ono ten film nie je zlý a má bezpochyby vynikajúce technické spracovanie, ale dej sa vlečie a vždy keď to už vyzerá, že sa to konečne rozbehne, príde zase nejaké hluché miesto. V závere to naberie na obrátkach a ukáže sa, že má film dosť silnú výpovednú hodnotu, ale zostane to skôr u drámy než u hororu.
Som rád, že sa to kamarátovi silentnameovi páčilo, ale za mňa skôr neodporúčam, a to u hororov od IFC Midnight nezvyknem písať často. + herečka z The Curse of Downers Grove, The Neon Demon a Pride and Prejudice and Zombies + herec z Little Monsters
Tvůrci mají nechutně zvrácený smysl pro humor. Dělají totiž ze starých a nemocných děsivé zrůdy. Na nic dalšího se však nezmohli. Jejich pokus o horor je prakticky celý k smíchu a samotný závěr je pak úlet, který potvrzuje, že cílem bylo jen šokovat. Ani to se nepovedlo.
Staví to na klasických ingrediencích jako tajemné zvuky v domě, temná rodinná historie nebo podivně se chovající senior, ale od začátku do konce to má slušnou svíravou, ponurou a znepokojivou atmosféru, kdy ve vzduchu visí něco hrozivého, a zároveň se to sympaticky vyhýbá lekačkám. Od závěru jsem čekal něco jiného, ale vlastně je fajn.
I když se americká kritika může opět davově utleskat, Natalie Erika James prostě není Ari Aster. Kůži jsem si z toho sloupat samozřejmě nechtěl, ale je to naprosto předvídatelné, ploché, nezajímavé a překvapivě nijak podmanivě zahrané.
Atmosférická lahůdka pro trpělivé. Pokud se vám z tak trochu jiných hororových filmů poslední doby líbilo Děsivé dědictví, Čarodějnice nebo Slunovrat, dejte Relikvii určitě šanci. Je to komorní příběh, který se zpočátku tváří prostě jako rodinné drama, ale postupně houstne a stejně jako ten starý dům víc a víc vrže a skřípe, vkrádají se do děje prvky něčeho, co naplno udeří až v závěru.
Relic mě zasáhl hluboko a neobešlo se to bez slz. Jediné slovo, které tento film vystihuje, je maminka. Právě teď, když jsem šťastná už tady není, aby to viděla. A kdo chce jen horor, ať jde jinam. Někde tam mami…
„Deborah Logan“ v novom šate pod titulom „Relic“ je síce extrémne pomalou, no najmä v závere solídne temnou záležitosťou.
Tři generace žen – dcera, matka, babička a starý dům. Matka s dcerou přijíždějí za babičkou, protože se několik dní neukázala, a tak sousedi informovali policii. Po příjezdu není k nalezení, proto matka vyhledá policii a společně se domluví na pátrání. Třetí den se najednou babička objeví v domě.
Konflikty mezi postavami se pomalu prohlubují a babička i dům se postupně přestávají zdát tím, čím jsou. Výborná kamera, slušná hudba, solidní herecké výkony. Pomalý děj začne gradovat až směrem k závěru. Poslední čtvrtina má napětí i atmosféru. Dům v domě, klaustrofobie, zoufalství, hledání, ohrožení. Jinotajný konec nechť si každý vyloží po svém.
Ne zcela špatné, ale jako celek mne to příliš nenadchlo.
Páčil sa mi jedine motív toho „domu v dome“, ale to je asi tak všetko. Žiadny mysteriózny základ a ani normálny príbeh sa tu nekonajú. A nakoniec sa z toho vyvlečie nejaký mimozemšťan či čo. Totálna nechápačka a hlavne zbytočnosť. A to som si myslel, že z toho bude niečo na spôsob Horsehead (2014). Hororové prvky nemá zmysel rozoberať. Omyl. 40/100
Film o plesni, ktorú ak už raz máš, tak sa jej ani zaboha nezbavíš!
Takto si predstavujem horor. Toto je spôsob, akým strašenie funguje. „Relic“ pomaly buduje atmosféru, vytvára napätie a drámu a potom vie správne udrieť. Nemal som poňatia kam sa bude film vyvíjať, no v závere som ostal skutočne šokovaný a film pôsobil veľmi nepríjemne. A to je fakt super.
Naše herecké trio je vynikajúce a Robyn Nevin si vzala asi všetky momentky pre seba. Nikdy som nevedel s určitosťou povedať čo sa s ňou odohráva. Alebo či to je ešte ich mama / babka, alebo už je to len telo posadnuté inou bytosťou. A film nám neservíruje všetko po lopate, ale skôr nám zanecháva indície. Malé momentky, z ktorých si postupne môžeme ďalej skladať mozaiku.
Ako príklad by som ukázal na scénku, kde Robyn Nevin povie, že má pocit, že sa ten dom zväčšil. Tam si tvorcovia vychytili celkom skvelý nápad. A neviem kedy som naposledy niečo také videl. A celé to na mňa pôsobilo veľmi nepríjemne.
Ten pohľad na špinavé, alebo plesnivé steny, to teplé svetlo v tmavých koridoroch, všetka tá klaustrofóbia a fakt, že nie je cesta von boli skutočne skvelé. Osobne by som možno povedal, že keby film bol počas prvej tretiny rovnako atmosférický, tak by to bol skutočne fantastický film.
Teší ma, že je to natočené viac ako veľmi temná a strašidelná dráma než ako mainstreamový horor a počas jednotlivých scénok som si mohol vychutnávať atmosféru a takisto som po celú dobu dúfal, že naše hrdinky sa z toho všetkého dostanú. A bolo mi ich ľúto. Neboli to postavy, ktoré by mi boli ukradnuté, pretože som rozumel ich trápeniu. Chceli svojej mame / babke pomôcť.
A videli, že sa niečo deje. A film veľmi dobre ukáže, že ten vzťah je tam úprimný. Vždy je potrebné, aby nám na postavách záležalo. Lebo potom sa vieme báť spolu s nimi a prežívať to. Výsledne som s filmom spokojný. Možno by mi nevadilo, keby v úvode vytiahol aspoň pár silnejších kariet, no výsledne odohral celkom silnú ruku. Hodnotenie: B+
Ťažko povedať, prečo je Relic tak kontroverzne prijímané, respektíve až negatívne. Väčšinou diváci nadávajú na lacné ľakačky a otrepané monštrá, tu ide čisto o plíživú nepríjemnú atmosféru, pri ktorej sa ale neustále bojíte, i keď tušíte, že vás za rohom nečaká žiaden bubák.
Ale podobne kontroverzné to bolo aj pri príbuzných dielach Babadook alebo The Visit, s nimi má Relic zopár styčných prvkov.
Mne sa tento depresívny výlet do Austrálie a jedného divného domu páčil, v podstate ale išlo skôr o výlet do mysle troch žien v jednej rodine, a je zase dobre, ak takéto výlety včas skončia, ale niečo si z nich odnesiete.
Mám kus vlastního trávníku | Noviny
Šest set metrů čtverečních, jabloně, meruňky, řada zeleninových záhonků. Jana Váňová z Českých Budějovic tenhle pozemek v zahrádkářské osadě v českobudějovické Husově kolonii zdědila po babičce.
Ta dojížděla na zahradu ze svého bytu v centru města denně na kole nebo autobusem a starala se o ni až do své smrti. Jenže její třicetiletá vnučka má s dědictvím zcela jiné plány. „V územním plánu je to stavební pozemek, bohužel tady ale zatím nejsou sítě. Už na tom ale s manželem pracujeme,“ říká Váňová.
Představu, že by si pozemek ponechala jako zahrádku a pěstovala na něm po vzoru babičky ovoce a zeleninu, jednoznačně odmítá. „Na to vůbec nemám čas, pěstovat nějaké kedlubny. A manžel už vůbec ne. Chceme tady stavět – a pokud to bude příliš složité, pozemek prodáme.
“ Většina mladých tu chce stavět, nebo zahrádku prodat Podobných zahrad existují v českobudějovické Husově kolonii desítky. Už při letmé procházce mezi zahradami je však patrný rozdíl v tom, jaká generace ten který pozemek udržuje.
Zpocení muži a ženy v pozdním důchodovém věku tady v neděli dopoledne stříhají růže, zalévají jahody nebo klečí nad úhledně upravenými záhonky. Na zahradních stolcích stojí hrnky s kávou, z rádií hraje dechovka.
O sto metrů dál ale téměř celou další zahrádku zabírá otevřený hangár ukrývající staré lodě, další zahrada na první pohled slouží spíše jako opravna automobilů a sklad náhradních dílů.
Místo v záhonech se dva muži kolem čtyřicítky hrabou v motoru. „Tady už opravdu zahrádkaří jenom důchodci.
Mladší lidé maximálně posekají trávu a jednou týdně si sem jdou opéct buřty nebo zahrádku využívají jinak,“ říká další z osadníků, Karel Vrána, a ukazuje směrem k zahrádce s vraky aut.
Většina mladších majitelů zahrad podle něj navíc jen čeká, až se v kolonii rozjede stavební boom a oni buď začnou sami stavět, nebo zahrádku prodají.
Jeho slova potvrzuje i Michal Cepák z českobudějovické realitní kanceláře Spektrum: „Občas se u nás sice nějaká mladá rodina zeptá na zahrádku, kterou by chtěla využívat k rekreaci nebo zahrádkaření. To je ale naprostá výjimka.
Většina lidí, jakmile se dostane k nějaké zahrádce, okamžitě přemýšlí, jak by si na ní mohla postavit dům nebo ji prodat jinému zájemci.“ Představa, že zahrádkaření je jakýsi český důchodcovský relikt doby socialismu, kdy lidé nemohli cestovat a realizovali se na zahradě, je ovšem zcela mylná.
Městské zahrádkářské osady existují prakticky ve všech evropských velkoměstech už od počátku 19. století, kdy se stávaly zpočátku důležitým zdrojem obživy chudého venkovského obyvatelstva migrujícího do měst. Jak se měnily ekonomické i sociální poměry, měnila se i funkce a obliba zahrádek.
Zahrádkaření navíc není výsadou pouze „starého kontinentu“. On-linový zahrádkář obnovuje divočinu Společnosti Husqvarna a Gardena nedávno provedly internetový průzkum blogů zaměřených na zahradničení. Analýza téměř 1,4 milionu příspěvků blogerů ze třinácti zemí šesti kontinentů přinesla informaci o tom, jak vypadá a k čemu slouží vysněná zahrádka jejího dnešního aktivního obyvatele.
Hlavní trend jsou kuchyňské a takzvané organické zahrady, jejichž majitelé pěstují převážně zeleninu nebo bylinky. Neplacenou reklamu tomuto druhu zahrádkaření ostatně udělala i pětačtyřicetiletá první dáma Spojených států Michelle Obamová, která část zahrady u Bílého domu proměnila v zahradu zeleninovou.
Na dalších místech v žebříčku nazvaném Top ten zahradních trendů je zahrádka coby místo relaxace, kde moderní člověk nachází klid, ale také zahrádka jako prostředek k tvořivému vyjádření sebe sama a svého životního stylu. Výmluvné jsou následující příčky: obnovování divočiny (pěstovat se nic nemusí, stačí prostě nechat přírodu dělat, co umí, a užít si to) a společenská funkce (setkání s přáteli, ale také oslavy narozenin či svatby).
Touha vypěstovat si alespoň čerstvé bylinky vlastními silami se promítá do vzrůstajícího zájmu o to, „mít svůj kus trávníku“. O návratu zahrádkářství do západní Evropy svědčí i další údaje. Například v Paříži, kde město v minulosti řadu zahrádkářských kolonií zrušilo, čekají tisíce zájemců na zahrádku až deset let. V Londýně se čekací doba pohybuje mezi třemi až pěti lety.
Představu, že typický dnešní zahrádkář rovná se důchodce, zpochybňují údaje z Německa. Zahrádky v počtu 1,4 milionu se tu rozkládají celkem na 470 kilometrech čtverečních, přičemž 45%nových nájemců z posledních let tvoří mladé rodiny.
Zahrádkářství tu má dlouhou tradici, obyvatelé německy mluvících zemí mají pro zahrádkářské kolonie dokonce speciální název: Schrebergärten.
Stojí za ním lipský lékař Moritz Schreber (1808–1881), průkopník teorie, že mládež by se měla tužit prací v zeleni.
„V Německu před třiceti lety také hromadně zanikaly zahrádkářské kolonie jak kvůli zástavbě, tak kvůli tomu, že o zahrádkaření už nebyl prostě takový zájem,“ říká Ingrid Goldbergová, původem Mnichovanka, která učí v Českých Budějovicích němčinu.
Postupem času se ale podle ní zájem o zahrádkaření opět zvedl, a to i mezi mladými lidmi, kteří začali zahrádky využívat nikoliv k pěstování plodin, ale prostě k rekreaci. „Dnes vidíte zahrádkářské kolonie i v menších městech,“ říká Goldbergová.
Odborníci tento trend zdůvodňují mimo jiné tím, že po počátečním odlivu obyvatel z měst do příměstských satelitů a rodinných domků nastal pohyb opačným směrem. Řada lidí znovu objevila kouzlo bydlení v městských bytech s tím, že si může občas užít zeleně třeba právě na pronajaté zahrádce.
V Praze se se zahrádkářskými koloniemi nepočítá „To se dá očekávat i u nás,“ domnívá se zahradní architektka Eva Vodrážková.
Od rekreačního využívání zahrádek se ale podle ní mnoho lidí na Západě dnes vrací ke klasickému zahrádkaření s pěstováním nejrůznějších plodin, což dokládají i výsledky internetového průzkumu Husqvarny a Gardeny.
„Důvodem je snaha o ekologický způsob života a představa, že co si člověk vypěstuje na vlastní zahrádce, bude mnohem zdravější než běžná potravinářská produkce v supermarketech,“ tvrdí Vodrážková.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Prozatím ale u nás zahrádky stále pouze zanikají. Podle Českého zahrádkářského svazu (ČZS) zmizela v posledních dvaceti letech zejména z velkých měst až polovina zahrádek a mizí další.
Část pozemků, které měli a mají zahrádkáři většinou pronajaté od městských samospráv, byla vrácena zpět restituentům, většina ale padla za oběť výstavbě silničních obchvatů, supermarketů a rodinných domků.
Zahrádky totiž většinou leží nedaleko městských center a z pohledu zástavby jsou velmi lukrativní.
Zahrádkářským koloniím nejsou příliš nakloněni ani městští radní. „Málokteré kolonie už slouží skutečně tomu, že si tam někdo jede o víkendu vykopat brambory,“ argumentuje mluvčí radnice Prahy 6 Martin Šalek.
Města často argumentují tím, že řada nájemců zahrádek si místo zahrádkaření na místě postavila luxusní chaty nebo že zahrádky slouží zlodějům aut.
Pak se také nabízí otázka, proč by někdo měl mít tu výsadu, že může jakýmkoliv způsobem využívat zelený městský pozemek, zatímco jiní obyvatelé se na něj mohou dívat jen zdálky za plotem.
Také častý argument zahrádkářů, že oni přece udržují „zelené plíce“ města, někteří odborníci zpochybňují. „I kdyby ty pozemky nechalo město ležet ladem, příroda si s nimi velmi rychle poradí sama. Vznikne na nich zeleň s mnohem širší rozmanitostí druhů rostlin a živočichů, včetně těch vzácných a chráněných, než jakou dokáže zajistit zahrádkářská údržba,“ tvrdí Vodrážková.
Připravovaný nový územní plán Prahy tak už třeba s řadou tradičních kolonií nepočítá, a to nejen kvůli zástavbě, ale také kvůli jejich plánované přeměně na parky a sportoviště. „Jsou to relikty dřívější doby, jejich přeměna je poměrně logický krok,“ míní pražský urbanista Ivan Lejčar.
Z Prahy už zmizela například tradiční kolonie na Trojském ostrově, kterou město po povodních odmítlo obnovit. ČZS sice v Praze i nadále obhospodařuje 626 hektarů půdy, otázkou však zůstává jak dlouho. Zánik totiž hrozí i nejstarší kolonii v Libni, která dosud odolávala tlaku developerů tím, že leží v záplavovém pásmu.
„Jenže se připravuje projekt protipovodňových opatření, který by i tam zástavbu umožnil,“ stěžuje si předseda pražského ústředí ČZS Jaroslav Bluman.
Do sporu o podstatu zahrádkářství zasáhl i Klaus Úřady by ale při úvahách o likvidaci kolonií měly postupovat opatrně i kvůli jejich současným obyvatelům.
Sociologové varují, že rušení zahrádek představuje velký zásah do života starých lidí, kteří obhospodařováním pronajatého kousku země strávili celá desetiletí. „Ztráta zahrádky může být pro důchodce podobně stresujícím zážitkem, jako když člověk v produktivním věku přijde o zaměstnání.
Tedy i se všemi důsledky na psychické i fyzické zdraví,“ říká Petra Zimmelová, která se na Jihočeské univerzitě zabývá problematikou seniorů.
Její slova potvrzuje osmdesátiletá Libuše Krejčová: „Nedovedete si představit, co to znamená, když tady 35 let něco budujete, pěstujete, každý rok se těšíte, až zahrada rozkvete – a pak vám někdo řekne, že vaši zahradu během jednoho dne srovná buldozer se zemí.“ Přes její pozemek v českobudějovické Husově kolonii město naplánovalo silniční obchvat.
Už patnáct let se proto nejen zahrádkáři snaží prosadit speciální zahrádkářský zákon, který by ze zahrádkaření udělal oficiálně takzvanou veřejně prospěšnou činnost. Jeho potřebu zdůvodňují zejména tím, že na vlastní náklady udržují část zeleně ve městě a k tomu platí řádně nájem.
Dalším argumentem je, že pro seniory představuje práce na zahradě důležitý stimul k psychickému i fyzickému zdraví.
V případě, že by zákon začal platit, bylo by rušení zahrádek mnohem složitější než dnes, nájem by mohl přecházet na dědice, a pokud by se například město rozhodlo zahrádku zrušit, muselo by nájemcům nabídnout do nájmu jiný pozemek.
Jenže když už návrh zákona – ve značně okleštěné podobě – prošel poslaneckou sněmovnou i Senátem, krátce před volbami ho vetoval prezident. Začíná se tedy znovu od začátku. Podle Václava Klause není možné přijmout zejména samotnou tezi, že zahrádkaření je veřejně prospěšná činnost. „Zahrádkářství je ze své samotné podstaty naplňováním zájmu soukromého,“ zdůvodnil prezident své veto.
Někteří politici proto radí zahrádkářům, aby za své zájmy bojovali silnějším lobbingem a projevili i určitou ochotu ke kompromisům. „Například si dovedu představit, že se kolonie přestanou uzavírat ploty a umožní průchod veřejnosti.
Nebo zahrádkářské osady budou pravidelně zvát na exkurze školní třídy v rámci environmentální výchovy,“ říká pražská zastupitelka za Stranu zelených Petra Kolínská. Architektka Vodrážková je ale skeptická. Česká politika ve vztahu k zahrádkám podle ní právě prochází fází, která podobným aktivitám není příliš nakloněna.
„To se může, jak ukazují příklady ze zahraničí, rychle změnit. Pak by nám ale zrušené kolonie mohly chybět.“
***
Platí, že typický zahrádkář rovná se důchodce? Kdepak. V Německu 45 % nových nájemců tvoří mladé rodiny
Článek vznikl s přispěním Lucie Zídkové
Dřina a pomalu plynoucí čas v oblacích páry aneb Podkrkonoší ožilo jízdami starých vlaků
foto: Jíři Štefek
Městečka i vsi v Podkrkonoší se v těchto dnech posunuly v čase o desítky let nazpět. V rámci Krkonošského parního víkendu se na zdejší koleje vrátil starý parní vlak, který po zdejších kolejích jezdil od přelomu 19. a 20. století a jenž se zde proháněl ještě před 50 lety. Během projížděk v něm si člověk uvědomil, že tehdy spěch zřejmě neexistoval a jak tvrdý chleba železničáři měli.
Stará souprava tažená parní lokomotivou a složená z vagonů ještě s dřevěnými lavicemi a s vytápěcími kamny uprostřed nich jezdila z Vrchlabí přes Martinice v Krkonoších a Jilemnici až do Rokytnice nad Jizerou.
Většinu své cesty (z Martinic do Rokytnice) tak jela po trati, kterou pro zdejší region vybudoval osvícený šlechtic a krkonošský kavalír hrabě Jan Nepomuk Harrach.
Na této trati začaly vlaky jezdit v roce 1899 a ta přinesla zdejšímu regionu nebývalý hospodářský, ale i turistický rozmach.
Z horských vsí se po této dráze vozilo dřevo či sklo z místních skláren, opačným směrem mířily davy turistů a lyžařů na horské rekreace a dovolené. Všimli si jí i filmaři a záběry z ní zdobí například filmovou dětskou klasiku „Jak vytrhnout velrybě stoličku“.
Během projížděk se cestující mohli na vlastní oči přesvědčit, jaká dřina byla udržovat vlak v chodu a jak náročné to bylo na energii či vodu.
Během zastávek se musela lokomotiva napájet vodou a ke kotlům uvnitř ní musela obsluha z řad železničářských nadšenců přenášet desítky vrchovatých uhláků.
Do žhnoucích kotlů se muselo neustále přikládat, a proto vlaková obsluha byla zanedlouho od sazí a kouře úplně černá.
Rychlost tohoto vlaku nebyla nikterak závratná, činila maximálně 20 či 25 kilometrů za hodinu. Cesta z Vrchlabí do Rokytnice (zhruba 35 kilometrů) se všemi zastávkami tak trvala okolo dvou hodin. V dnešní době by z toho byl člověk na nervy. Tehdy to přitom bylo úplně běžné a cestování i do nepříliš vzdálené vsi či města se plánovalo jako činnost zabírající podstatnou část dne.
Nadšencům, kteří drží tyto staré tradice při životě, náleží velké poděkování.
Nejen za to, že zpříjemňují lidem volné chvíle a odpočinek, podprahově jim však i připomínají, že kdysi nebyl takový shon a tlak na časovou rychlost a že dopravovat lidi byl velký kumšt, zodpovědnost, prestiž, ale i pořádná dřina. Je dobré si to čas od času připomenout a třeba někdy si podle toho upravit i svůj každodenní život či uvažování.
Klasické recepty na vánoční cukroví podle našich babiček
Vánoční cukroví peče většina českých domácností.
Foto: Profimedia.cz
V trávení svátků jsou Češi velmi konzervativní, většina obyvatel České republiky je na Vánoce v rodinném kruhu, v čemž také držíme evropské prvenství. Co se týče domácího cukroví, to připravuje 80 % domácností. Pečeme stále to samé a tak trochu zapomínáme na recepty, podle nichž pekly naše babičky a starší generace.
„Hospodyňky se stále drží stejných receptů a tradiční druhy cukroví, jako jsou například sádlovky nebo ischelské dortíčky, se na českých stolech objevují málokdy. Je škoda, že lidé zapomínají na původní recepty, podle nichž pekly naše babičky.
Přitom výborných receptů na vánoční cukroví existuje nespočet.
Například Masarykovo cukroví patří k těm, na které se skoro zapomnělo, přitom je vynikající a jeho příprava je opravdu snadná,“ řekl Radek David, šéfkuchař restaurací La Veranda a Babiččina zahrada.
Tradiční recepty na vánoční cukroví Vánoce
Při pečení více druhů cukroví není v lidských silách připravit vše najednou. Proto je dobré začít perníčky, protože ty potřebují na odležení nejdelší dobu. Následují vanilkové a ořechové druhy a různé sušenky. Naopak nepečené cukroví stačí připravit pár dní před Vánocemi. Těsto na všechny druhy pečeného cukroví je dobré připravit den předem.
Vyzkoušejte lety osvědčené recepty, které z českých kuchyní pomalu, ale neúprosně mizí. Takové tradiční cukroví zpestří vánoční stůl a potěší i chuťové buňky.
| Vanilkové rohlíčky |
| Suroviny: Mouka hladká 560 g, máslo 450 g, vlašské ořechy mleté 200 g, cukr moučka 130 g, vanilkový lusk a cukr moučka na obalení |
| Postup: Do mísy nakrájíme na drobné kousky studené máslo z lednice, přidáme ostatní suroviny a vypracujeme v tužší těsto podobné lineckému. Z hotového těsta tvoříme malé kuličky, které následně rukou rozválíme na válečky a z nich tvarujeme rohlíčky.Rohlíčky pokládáme na plech s papírem a pečeme na 180° zhruba 10–12 minut (dle velikosti). Připravíme si moučkový cukr na obalení a přidáme do něj vanilkový lusk, který podélně rozřízneme a špičkou nože vyškrábneme drobounká semínka. Ta následně smícháme s moučkovým cukrem. Jeden lusk velmi dobře ochutí přibližně 500 g cukroví. Rohlíčky obalujeme čerstvě upečené, ještě vlažné, protože tím do sebe část cukru vsáknou a budou ještě křehčí a lahodnější. |
Foto: www.monchocolatier.cz
Tradiční linecké cukroví podle receptu z rodinného cukrářstvíVánoce
| Ořechovo-ovocné cookies |
| Suroviny: 3/4 hrnečku medu, 1/2 hrnku másla, 1 1/4 hrnku celozrnné mouky, 1/2 čajové lžičky soli, 1/2 čajové lžičky prášku do pečiva, 2 vejce, 2 hrnky nasekaných ořechů, 2 hrnečky nasekaného sušeného ovoce |
| Postup: Máslo si nechte trochu změknout a pak ho utřete s medem. Přidejte obě vejce a ušlehejte. Poté přidejte mouku, sůl, prášek do pečiva a vše smíchejte. Nakonec přidejte nasekané ořechy a sušené ovoce a vše opět smíchejte. Na plech dejte pečicí papír, lžící si naberte trochu těsta a formujte z nich cookies. Pečte při 130° asi 20 minut. |
| Husarské koláčky plněné pikantní marmeládou |
| Suroviny: 300 g hladké mouky, 100 g ořechů, 200 g másla, 1 vanilkový cukr, 2 žloutky |
| Postup: V míse smícháme všechny sypké suroviny včetně ořechů. Přidáme nakrájené máslo. Vypracujeme hladké těsto, které zabalíme do potravinové fólie a necháme ho v chladničce odpočinout do druhého dne. Těsto rozkrájíme na čtvrtiny, z každé vyválíme váleček o průměru cca 2 cm a odkrajujeme asi 0,5cm kousky. Z nich tvarujeme kuličky, které pokládáme na plech vyložený papírem na pečení. Poté do nich vytlačíme koncem vařečky důlky. Pečeme v předehřáté troubě při 180° asi 7 minut. Koláčky necháme vychladnout. Smícháme 150 g rybízové marmelády a 75 g moučkového cukru a plníme do důlků. |
Nejlepší recepty na medové perníčky, včetně rad a tipů na zdobeníVánoce
| Sádlovky s důlkem plným marmelády |
| Suroviny: 170 g hladké mouky, 150 g sádla, 150 g moučkového cukru, 60 g kakaa |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a necháme do druhého dne odpočinout. Z těsta tvarujeme malé kuličky, které pokládáme na plech vyložený pečicím papírem. Do středu každé kuličky uděláme obráceným koncem vařečky důlek. Plech vložíme do trouby předem vyhřáté na 170° a pečeme asi 10 minut. Upečené sádlovky necháme vychladnout a pak plníme marmeládou. |
| Ischelské dortíčky v hořké čokoládě |
| Suroviny: 210 g hladké mouky, 20 g kakaa, 70 g moučkového cukru, 40 g mletých neoloupaných mandlí, 140 g másla, citronová kůra, vanilka, na špičku nože skořice Náplň: 100 g cukru, 1 lžička rumu, 20 g rybízové marmelády, 150 g opražených rozmixovaných lískových ořechů |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, které zabalíme do potravinové fólie a necháme v chladničce uležet do druhého dne. Z těsta vyválíme plát a vykrajujeme tvary, které přeneseme na plech vyložený papírem na pečení. Vložíme do předem vyhřáté trouby a pečeme při 170° asi 8 minut. Necháme vychladnout, polovinu tvarů potřeme marmeládou a druhou ořechovou náplní a opatrně spojíme k sobě, necháme ztuhnout a namáčíme vrchní stranou do rozehřáté čokoládové polevy. Ozdobíme půlkami ořechů nebo mandlí. Necháme zaschnout. |
| Sacher dortíčky |
| Suroviny: 420 g hladké mouky, 140 g moučkového cukru, 280 g másla, 4 žloutky, kakao, vanilka, citronová kůra, čokoláda na vaření |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta vyválíme plát, vykrajujeme tvary, v polovině vypíchneme střed a přeneseme na plech vyložený pečicím papírem. Vložíme do předem vyhřáté trouby a pečeme při 170° asi 8 minut. Necháme vychladnout a poté plné hvězdičky potřeme marmeládou, zakryjeme je vykrojenými hvězdičkami. Poté potíráme čokoládovou polevou. |
Veganské vánoční cukroví, které se svou chutí vyrovná tomu tradičnímuVánoce
| Křehké mušličky plněné drcenými ořechy |
| Suroviny: 280 g hladké mouky, 250 g másla, 1 vejce Náplň: 100 g mletých vlašských ořechů, 100 g moučkového cukru, špetka citronové kůry, lžíce rumu |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a necháme ho v chladničce do druhého dne odpočinout. Z těsta vyválíme na pomoučeném válu plát asi 2 mm silný. Vykrajujeme z něj kolečka, do středu dáme malý kopeček připravené náplně, kolečko i s náplní v půlce přehneme a okraje těsta k sobě po obvodu přitiskneme. Rozložíme na plech vyložený pečicím papírem a pečeme v troubě předem vyhřáté na 170° asi 10 minut. Po vyjmutí z trouby necháme chvíli vychladnout a následně obalujeme ve vanilkovém či moučkovém cukru. |
| Nadýchané ořechové rohlíčky z formičky |
| Suroviny: 100 g hladké mouky, 250 g moučkového cukru, 125 g mletých vlašských ořechů, 1 lžička prášku do pečiva, 125 g másla |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta odkrajujeme kousky a prsty je vtlačujeme do formiček rohlíčků tak, aby nebyly moc plné, těsto se při pečení vyfoukne. Formičky vložíme do trouby předem vyhřáté na 140° a pečeme asi 20 minut. Ještě horké vyklepneme z formiček. Necháme vychladnout, konce rohlíčků namáčíme do čokoládové polevy. |
| Masarykovo cukroví |
| Suroviny: 180 g vlašských ořechů, 300 g hladké mouky, 200 g másla, 100 g krupicového cukru, 1 lžíce kakaa holandského typu, 1 žloutek, moučkový cukr na obalení |
| Postup: Ořechy na 2 hodiny namočíme do studené vody, pak je nahrubo nasekáme. Přidáme ostatní suroviny a zpracujeme těsto. Vytvarujeme z něj válečky o průměru asi 4 centimetry a necháme je v lednici nebo v mrazáku ztuhnout. Z válečků krájíme kolečka, klademe na plech vyložený pečicím papírem a pečeme je v předehřáté troubě při 180° asi 8 minut. Po vyjmutí z trouby necháme chvíli vychladnout a následně obalujeme ve vanilkovém moučkovém cukru. |
Recept na ořechové pracny podle uznávaného cukráře Vánoce
| Perníčky |
| Suroviny: 650 g hladké mouky (nebo lze i namíchat hladkou s žitnou), 200 g moučkového cukru, 100 g másla, 4 vejce, 2 lžičky jedlé sody, 1 prášek do perníku, cca 180 g medu, 20 g kakaa, skořice |
| Postup: Ze všech surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a uložíme do chladničky odpočinout, nejlépe do druhého dne. Z těsta vyválíme plát a vykrajujeme různé tvary. Přeneseme na plech vyložený pečicím papírem. Pečeme při 180° dozlatova. Po upečení přetřeme žloutkem rozmíchaným s trochou studené vody. Po vychladnutí zdobíme cukrovou polevou (1 bílek, zhruba 150 g moučkového cukru, pár kapek citronové šťávy). |
| Staročeské pracny (medvědí tlapky) |
| Suroviny: 120 g vlašských ořechů, 150 g hladké mouky, 100 g moučkového cukru, 100 g másla, 1 vejce, 1/2 lžičky mleté skořice, 1/2 lžičky mletého hřebíčku, 1 lžička kakaa |
| Postup: Z uvedených ingrediencí vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta odkrajujeme kousky a prsty je vtlačujeme do formiček tak, aby uprostřed vznikl důlek. Pečeme v předem vyhřáté troubě při 180° asi 8 minut. Upečené pracny vyndáme, necháme chvilku zchladnout a ještě horké je vyklepneme z formiček a obalíme ve vanilkovém a moučkovém cukru. |
| Čokoládové oválky s pařížským krémem a mandlí |
| Suroviny – těsto: 210 g hladké mouky, 70 g moučkového cukru, 140 g másla, 2 žloutky, 30 g kakaa, vanilka, citronová kůraKrém: 300 ml smetany ke šlehání, 150 g kvalitní čokolády, 30 g polohrubé mouky, 1 žloutek, 250 g másla |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta vyválíme plát, vykrajujeme tvary a přeneseme na plech vyložený pečicím papírem. Vložíme do předem vyhřáté trouby a pečeme při 170° asi 8 minut. Necháme vychladnout, případně několik dní odležet. Před zdobením krémem dáme na každý oválek trochu malinové marmelády a půlku mandle. Krém: Smetanu přivedeme k varu, přidáme čokoládu a necháme ji rozpustit. Za stálého míchání opatrně přisypeme polohrubou mouku a provaříme. Stáhneme z plamene a vmícháme jeden žloutek. Hmotu zchladíme. Mezitím si necháme při pokojové teplotě povolit máslo, které vyšleháme spolu s čokoládovou hmotou. Krémem naplníme cukrářský sáček a zdobíme připravené korpusy. Dáme do chladničky zchladnout a poté namáčíme v čokoládové polevě, dozdobíme druhou půlkou mandle. |
| Karamelové slzičky polévané hořkou čokoládou |
| Suroviny: 210 g hladké mouky, 140 g mletých vlašských ořechů, 70 g moučkového cukru, 140 g másla, 1 lžíce kakaa, 2 žloutky, trocha nastrouhané kůry z citronuKrém: 1/2 karamelového salka, 250 g másla, čokoládová poleva na ozdobu |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta vyválíme plát, vykrajujeme tvary a přeneseme na plech vyložený pečicím papírem. Vložíme do předem vyhřáté trouby a pečeme při 180° asi 7 minut. Necháme vychladnout a několik dní odležet. Následně zdobíme karamelovým krémem. Krém: Zkaramelizované salko prošleháme s máslem. Krémem naplníme cukrářský sáček a ozdobíme jím slzičky. Necháme v lednici (nebo mrazáku) zatuhnout a na závěr namáčíme do čokoládové polevy. |
| Ořechy plněné krémem zdobené bílou čokoládou a drcenými ořechy |
| Suroviny: 350 g hladké mouky, 150 g moučkového cukru, 120 g vlašských ořechů, 250 g máslaKrém: 100 g másla, 100 g moučkového cukru, 1 lžíce rumu, 50 g nastrouhaných vlašských ořechů |
| Postup: Z uvedených surovin vypracujeme hladké těsto, zabalíme do potravinové fólie a dáme do chladničky do druhého dne odpočinout. Z těsta odkrajujeme kousky a prsty je vtlačujeme do formiček tak, aby uprostřed vznikl důlek. Vložíme do předem vyhřáté trouby a pečeme při 180° asi 8 minut. Upečené ořechy vyndáme z trouby, necháme chvilku zchladnout a ještě teplé vyklepneme z formiček. Necháme vychladnout a několik dní odležet. Následně plníme krémem. Krém: Změklé máslo vyšleháme s cukrem dohladka, přidáme rum a mleté ořechy. Krém dáme do cukrářského sáčku a plníme ořechy. Spojíme vždy dva kusy korpusu k sobě. Konce ořechů namáčíme v čokoládové polevě a posypeme drcenými ořechy. |
Tradiční vanilkové rohlíčky podle receptu mistra cukrářeVánoce