Bažant královský
Bažant obecný (phasianus colchicus) není naší původní zvěří, ale pochází z oblasti jihozápadního Kavkazu. Odtud se, prostřednictvím člověka, již ve starověku dostal do Řecka, Říma a později do Francie, Anglie a Německa. K tomu se váže i hezká legenda o tom, jak bájní Argonauti při své výpravě za zlatým rounem do Kolchidy objevili a dovezli první bažanty do starověkého Řecka.
U nás spadá začátek chovu bažanta do období vlády Lucemburků ve 14. století. Nejdříve byli bažanti chováni v bažantnicích. Jednalo se o rozlehlé ohrazené pozemky, kde bažanti byli v péči bažantníků a chráněni před škodnou zvěří.
Na podzim se část odchovaných bažantů odchytila ke spotřebě a část byla zakomorována a ponechána jako základ dalšího chovu. Nejdříve to bylo tak, že co bažantí slepice snesla, to také vyseděla. Později byla bažantí vejce dávána také pod obyčejné slepice nebo krůty.
Odlov byl prováděn nejdříve formou odchytu a následného zapeření (usmrcení), s rozvojem střelných zbraní pak byly pořádány hony zhruba tak, jako je tomu v dnešní době.
Z bažantnic se bažantí zvěř dostala do volné přírody a tak dnes máme v podstatě tři druhy chovu. Volný, usměrněný a voliérový. Myslivecká péče ve volném chovu spočívá ve zlepšování životních podmínek, přikrmování a ochraně zvěře.
O usměrněném chovu hovoříme v případě, že vejce snesená ve volné přírodě se odebírají například z ohrožených nebo vysečených hnízd a dávají se do líhní. Voliérový (umělý, farmový) chov je založen na líhnutí vajec získaných od voliérované zvěře, a to v elektrických líhních.
Výhoda tohoto způsobu chovu spočívá v tom, že se získávají kvalitní násadová vejce bez ohledu na počasí, líhnutí probíhá dříve a tak mohou být odchováni mladí bažanti bez ohledu na nepříznivé povětrnostní podmínky.
Stavy bažantí zvěře ve volné přírodě prošly postupným růstem až k milionovým počtům a tomu odpovídajícím úlovkům. V sedmdesátých letech minulého století došlo k poklesu stavů vlivem negativních zásahů do životního prostředí.
Jednalo se například o meliorace, rozšíření mechanizace a chemizace při velkoplošném zemědělském hospodaření a v posledních letech se k těmto negativním jevům přidává ještě stavební činnost a zabírání honebních ploch při budování dálnic, logistických parků, průmyslových zón či satelitních městeček. Důležitou roli v tom hraje též současné přemnožení černé zvěře, která představuje nebezpečí hlavně pro hnízdící slepice. Dá se říci, že divoká populace bažanta se v čisté formě již téměř nevyskytuje a že bez voliérového chovu a vypouštění bažantů do přírody se dnes již neobejdeme.
Bažant kohout je pestře zbarvený pták s kovovým leskem peří. Je bronzově červenohnědý, hlavu a krk má zelené, pouška červená. Nápadný je dlouhý klín (ocas). Vyskytuje se buď s bílým obojkem na krku nebo jako bezobojkový. Bažantí slepice je zemitě hnědá s kropenatým ochranným zbarvením. Tok u bažantů probíhá v březnu, kdy kohout má kolem sebe soustředěno několik slepic.
Od poloviny dubna do poloviny května snáší slepice do hnízda v průměru 10 vajec. Po 24 až 25 dnech se líhnou kuřata, o která se slepice vzorně stará a shání jim potravu. Složení potravy bažantů je pestré, dá se však říci, že třetinu tvoří živočišná a dvě třetiny rostlinná složka. Je zajímavé, že, i když bažant hnízdí na zemi, na noc vylétá na větve stromů, kde hřaduje.
Bažant obecný kohout 
Bažant obecny slepice
Bažanty lze rozdělit mezi lovné a okrasné. K lovným druhům patří bažant obecný, zastoupený poddruhy kolchidským (bezobojkovým), obojkovým a sedmiříčským. Dále mezi lovné druhy patří bažant pestrý.
U bažanta obecného se vyskytují také barevné odrůdy, a to bažant temný (tenebrosus) a plavý (isabellinus). Mezi okrasné druhy patří bažant diamantový, stříbrný, zlatý a královský.
Tento poslední druh se chová též jako lovný.
Ing.Jindřich Trpák
Zlatý bažant se zářivým peřím: Jak jej chovat a odchovávat kuřata?
14. 04. 2011 | Doba čtení 6 minut
O bažantu zlatém se tvrdí, že je nejkrásnějším a také nejméně náročným okrasným bažantem. Jak jej chovat v párech ve voliéře a úspěšně odchovávat mladé?
„Chov bažanta zlatého je opravdu bezproblémový, nevyžaduje ani velkou voliéru. Každý chovatel na jednoho kohouta drží alespoň dvě slepice, někteří však doporučují i šest až osm.
Naši kohouti mají pouze jednu slípku, chováme je v páru.
Nemáme potřebu odchovávat dvacet třicet kuřat, stačí nám pro radost pouze pět šest,“ tvrdí Pavel Radosta z Myslkovic na Táborsku, který je se svým otcem znamenitým chovatelem nejen okrasných bažantů, ale také drůbeže a králíků.
Chovatelé ze zlatého bažanta vyšlechtili dokonce dvě barevné mutace: bažanta zlatého tmavého a žlutého. Všechny tři formy těchto krásných ptáků se chovají pro okrasu, i když svalovina tohoto ptáka je chutná a lze ji upravovat jako každou jinou divočinu.
Bažant potřebuje vysokou voliéru
Voliéry bažantů u myslkovického chovatele jsou velké 200x200x150 cm, což je pro pár dostačující. Důležitá je nejen základna, ale i výška zařízení, protože bažanti se kvůli ochraně před predátory na noc stahují na nejvyšší místa. Je zajímavé, že ptáci chovaní několik desítek generací v zajetí v sobě pořád mají ochranný pud nocovat v korunách stromů.
bažant zlatý (Chrysolophus pictus) Zdroj: Archiv ireceptar.cz
Aby měla kvočna klid…
„Bažanti zlatí jdou do toku jednou v roce, a to na jaře. Tok trvá až do doby, dokud kohout nezačne přepeřovat. Stává se, že v době, kdy kohout je v nejvyšším toku, slípka už sedí na vajíčkách.
Při chovu v páru se naskýtá nebezpečí, že silně roztoužený kohout vyžene slepici z hnízda a bude se chtít pojímat. Agresivní kohout, pokud k sobě nemá víc slepic, ji může dokonce uklovat. My jsme tento problém vyřešili tak, že ze strany zabezpečujeme hnízdo deskou z překližky.
Kohout tím pádem může ke slípce pouze zepředu, takže ta se mu ubrání,“ vysvětluje Pavel Radosta.
Bažant se dvoří i slepicím
Když slepice sedí na hnízdě, kohout se o ni nijak nestará, pouze hlídá své teritorium a hledá novou partnerku. Častokrát stačí, aby kolem voliéry procházela domácí drůbež a kohout ihned započne se svatebním rejem. Rozevře na temeni hlavy zlatou chocholku a zlatou kápi s černými pruhy, které tvoří takzvaný límec, začne vydávat milostné syčivé zvuky a slepicím se neúnavně dvoří.
bažant zlatý (Chrysolophus pictus) Zdroj: Archiv ireceptar.cz
Odchov mláďat
Bažantí mláďata odchovaná přírodně, tedy bažantí slepicí, zpravidla v době dospělosti bez problémů nasednou a vyvedou kuřátka. Někteří chovatelé ale kvůli jistotě chovu vajíčka bažantím slepicím odebírají a podsazují je pod kvočny, nebo využívají elektrických líhní. Jenže slepičky pocházející z těchto líhní ztrácejí instinkt vajíčka vysedět.
„Slípka snese pět až dvanáct vajec, ale pokud je chovatel po snášce odebírá, snese i víc, až patnáct. Slepice většinou snese ob den jedno vajíčko. I to je důvod líhnutí v líhni, protože snáška trvá dlouho a zárodky v prvních vajíčkách už mohou ztrácet životaschopnost.
Když slípce vajíčka neodebíráme a sedí na nich sama, snese jich méně, aby je mohla co nejdříve nasednout. Příroda si umí poradit.. Slepice bažanta zlatého sedí na vajíčkách dvaadvacet dní a o kuřátka se po vylíhnutí stará dva až tři týdny. Ale zobat je neučí, zobání je u nich reflex.
Po vylíhnutí v elektrické líhni a přemístění do odchovny je zobat také nikdo neučí,“ vysvětluje Pavel Radosta.
- Barva vajíčka je smetanová a jeho velikost lze srovnat s větším holubím vejcem
- Kuřátka jsou žlutohnědá a na vrchní straně žíhaná.
- Kohoutci se rozeznají podle světlých očních proužků, slípky je mají tmavší.
- Kohoutci se vybarvují do plné krásy ve druhém roce, kdy pohlavně dospívají, slepičky dospívají v prvním roce.
Slepice domácí nezná bažantí nářečí
Protože Radostovi okrasné bažanty chovají už třicet let, získali určité zkušenosti. Například kvočnu, pod kterou vkládají vajíčka, vybírají ze zakrslých drůbežích plemen (kočinky, hedvábničky), ale nechají pod ní i několik jejích vlastních vajíček.
Po vylíhnutí kvočna vodí všechna kuřátka, takže když je třeba kuřatům liliputky zima, na mámu zapípají, a ta je schová pod sebe. Samozřejmě s nimi běží i bažantíci.
Když kvočna vodila samotná bažantí kuřátka, jejich projevům nerozuměla a chov, zvláště v chladnějším počasí, byl náročnější.
Bažant obecný
Ačkoliv v Evropě zdomácněly nejrůznější rasy bažantů, např. rasa s bílým kroužkem na krku i rasa bez takového kroužku, je možno odlišit všechny bažanty od ostatních divokých kurů. Jen polovzrostlé mladé ptáky si můžeme splést s koroptvemi, mají ale delší nohy, jsou štíhlejší a nemají rezavě červený ocas. Slepice je dlouhá 50 cm, kohout až 90 cm.
Prostředí
Jako lovná zvěř byli bažanti vysazeni na mnoha místech, spontánně a dlouhodobě se však rozmnožují jen ve vlhčích polohách, kde se střídají louky, lesy a křoviny.
Rozmnožování
V předjaří tokají kohouti na svých tokaništích s hlasitým křikem a třepáním křídel. Pak se kolem nich shromáždí harém slepic. Před pářením poskakuje kohout neobratně okolo slepice, k vlastnímu páření dochází obvykle v ranních hodinách. Od poloviny května je možno nalézt bažantí snůšky s 8 až 12 vejci.
Je-li vajec více, nakladlo je více slepic do jedné hnízdní jamky. Hnízdní instinkty slepic jsou díky dlouhodobému chovu v bažantnicích ostatně často nevyvinuté. Mnohé bažantí slepice kladou vejce do hnízd jiných ptáků, jiné je zase jednoduše roztrousí po lese.
Jinak ale sedí slepice na vejcích pevně, stejně jako všichni ptáci, kteří jsou výrazně maskováni zbarvením. Peří v ocase bažantů, který je dlouhý zhruba jako tělo, sedí v kůži jen slabě, takže dravci, který se pokouší chytit ptáka za ocas, zůstává v drápech či zubech jako bezcenná kořist.
Tak si mnohá hnízdící bažantí slepice zachrání život. Ztracená ocasní péra jí během několika týdnů opět dorostou.
Mláďata se klubou po 22 až 27 dnech a jako u všech kurovitých následují ihned matku. Při vyklubání váží asi 20 gramů, za 12 dní téměř 100 gramů. V té době už dovedou trochu létat. Když se někdo přiblíží k takové „mateřské“ rodině – tj. rodině, sestávající jen z matky a potomků – vrhají se mláďata do nejbližšího úkrytu a přikrčí se.
Přistoupíme-li ještě o kousek blíže, rozletí se s hlasitým frčením do všech stran, ne však tak jako koroptví rodina současně, ale každý mladý bažant zvlášť vždy v odstupu několika sekund. Když pak opět nastane klid, svolá matka potomstvo kvokavým hlasem.
Tři týdny staří bažantíci hřadují už s matkou ve stromech.
Potrava
Bažant obecný sezobává čerstvé i suché části rostlin i hmyz (i mandelinka bramborová) a červi.
Všeobecně
Naši bažanti obecní jsou míšenci, vznikli opakovaným vysazováním a pocházejí z různých zemí. V hustě zalesněných krajích je možno bažanty udržet jen díky neustálému vysazování z bažantnic.
I z křovinatých a bezlesých krajin však bažanti mizí, protože vyžadují k přenocování stromy. Je snadné chovat bažanty ve slepičárnách – nabízejí je všechny myslivecké časopisy. Bažanta však není možno nikdy skutečně zkrotit a jeho neustálý křik značně ruší.
Tam, kde jsou vhodné podmínky, je bažant obecný hlavním objektem lovu. Kvůli němu vyhlašují mnozí lovci ve svém revíru boj dravcům.
Bažanta zavedli ve střední Evropě pravděpodobně už Římané a snad už i oni jej chovali v bažantnicích. Skutečně doložen je však teprve ve středověku. Ve střední Evropě se může udržet bez hájení a zimního přikrmování jen v opravdu příhodných podmínkách.
Anglicky: Common Pheasant, Německy: Fasan, Dánsky: Fasan, Španělsky: Faisán Vulgar, Finsky: Fasaani, Francouzsky: Faisan de Colchide, Islandsky: Fashani, Italsky: Fagiano comune, Japonsky: Kouraikiji, Japonsky 2: キジ, Holandsky: Fazant, Norsky: Fasan, Polsky: Bażant, Portugalsky: Faisão, Rusky: Обыкновенный фазан, Slovensky: Bažant obyčajný, Švédsky: Fasan, Čínsky: 环颈雉
Jestřábi už v horách nevymírají. Stali se postrachem farem a myslivců
„Jedinou ochranou našeho chovu slepic před jestřábem je, abychom jich měli hodně a nějaké nám vždycky zůstaly,“ říká chalupník z Tanvaldu – Žďáru Vlastislav Fejkl, jehož usedlost se rozkládá pod jizerskohorským Špičákem. „Létá u nás pěkná velká samice jestřába a za rok nás připraví tak o pět slepic.“
Fejkl jako vystudovaný lesní inženýr ví, že jestřábi se jako zvláště chránění dravci lovit nesmí a s úbytkem slepic se smířil. „Kupuji jednu za padesát korun, a když mi snese alespoň dvacet vajíček, tak se mně zaplatí,“ podotýká hospodář.
„S ostatními chovateli slepic se radíme, co na jestřáby platí, ale stoprocentně úspěšní stejně nejsme. Zjistil jsem alespoň, že čím méně volné plochy kolem kurníku je, tím méně se tam jestřábům chce. Přemístil jsem proto slepice ke složenému dřevu na místo, kde rostou stromy.“
Pytláky může potrestat soud
Fejkl patří mezi osvícené oběti jestřábích útoků, na rozdíl od některých jiných chovatelů nebo myslivců.
„Navzdory přísné ochraně jestřábů pokračuje i v Česku jejich nezákonný lov, například v okolí bažantnic. Tam dravci mají zvláště snadnou kořist,“ upozorňuje Václav Tomášek, zoolog z regionálního pracoviště Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) v Liberci.
„Jeden chovatel holubů u Liberce chytal jestřáby na návnady do speciálních košů a likvidoval je. Podařilo se mu prokázat jeden případ a za pytláctví skončil u soudu. Dostal tam půlroční podmínku.“
Podle Tomáška žije v Jizerských horách a v jejich podhůří na Liberecku a Jablonecku kolem 30 párů jestřábů.
„Na Českomoravské vysočině se jich na stejně velké ploše vyskytuje třikrát tolik než u nás,“ dodává Tomášek.
Kdo měl dříve v revíru jestřába, byl pro ostudu
Jestřábů v minulém století prudce ubylo hlavně kvůli odstřelům a také kvůli nadměrnému používání jedovatých pesticidů, které slouží k hubení škůdců na polích.
„Nyní se daří jejich stavy v Česku udržovat,“ tvrdí Martin Pudil, ornitolog Severočeského muzea v Liberci. „Dříve bohužel mezi myslivci platilo, že každý, kdo měl v revíru jestřába, byl pro ostudu.“
K nezákonnému lovu dravců slouží takzvané jestřábí koše. Jako návnada se do nich umístí třeba kuře nebo holub, jestřáb neodolá, do koše vletí, ale jeho důmyslná konstrukce mu už nedovolí dostat se ven.
Slepici uloví jen samice dravce
Pokud narazí jestřábi na svém teritoriu na slepice, jako kořist si je rychle oblíbí. Na rozdíl od drobných divokých ptáků nemotornou slepici uloví bez větších potíží. Vydávají se pro ni však pouze jestřábí samice, poněvadž jsou větší a těžší než samci. Váží i hodně přes jeden kilogram, a tak slepici unesou.
„Slepice chováme od loňského listopadu a hned nám jestřáb jednu odnesl. Letos na podzim nás připravil o další,“ uvádí Zuzana Neumannová, Fejklova sousedka pod tanvaldským Špičákem. „Manžel má známého pod Černou studnicí. Nad slepice dal dvojitou síť z voliéry, jestřáb ji ale stejně prorazil.“
Tomášek jejím slovům věří. „Jestřáb je velmi sveřepý pták a se svou velkou rychlosti má obrovskou sílu,“ vysvětluje. „Prorazí i síť na orly.“
Co dravci svedou, poznal rovněž liberecký regionální ředitel AOPK Jiří Hušek. „Jestřáb nám zlikvidoval všechny kachny, indické běžce. Pořídili jsme si je na slimáky,“ prozrazuje Hušek. „Ale co se dá dělat, tak to v přírodě chodí.“
Jeho kolega Tomášek doporučuje na ochranu domácích ptáků před jestřáby psy – pokud tedy sami slepice neloví.
„Jestřáby určitě odradí německý ovčák,“ podotýká Tomášek. Fejkl měl slepice ve větším bezpečí ve chvíli, kdy k nim nastěhoval berana.
„Když však máte slepice a další menší domácí zvířata u lesa, s nějakými ztrátami počítat musíte,“ shrnuje Neumannová. „Švagrová bydlí u pramene Nisy a liška ji připravila o třináct z patnácti slepic.“
Bažant obecný
K nám do střední Evropy se bažant dostal asi v 11. století, ale objeven byl již dříve. Již v 5. století př. n. l. jej přivezli staří Řekové z oblasti Kolchidy do Řecka. U nás se od 11.
století začíná tradovat bažantnictví a chov bažanta jako takového.
Ovšem ne jenom z hlediska myslivosti je tento pták důležitý, protože díky bažantu je naše příroda dostatečně pestrá a dostatečně bohatá.
Slyšeli jsme hlasový projev bažantů, který se dá slyšet při souboji dvou samců, dvou kohoutů v toku. Bažanti tokají v průběhu března, kdy je tento hlasový projev slyšet skoro z každé meze.
Ale samozřejmě toto kodrcání a bojový ryk není typický jen pro březen, ale protahuje se i do dalšího období a funguje už potom ne jako výstražný signál, nýbrž jako teritoriální hlas, kdy samec tímto vyjadřuje příslušnost k danému území.
Bažant se dorozumívá mezi svými příslušníky i optickými signály. To znamená, že nastavuje různé části svého těla na odiv. Mnozí jste viděli bažanta právě při kodrcání, kdy stojí na nějaké vyvýšenině, kodrcá, což je hlasový projev, ale přitom se čepýří, svěšuje křídla, roztahuje klínovitý ocas a podobně.
Právě jsme slyšeli hlas, kterým se bažant ozývá, když je vyplašen. Tento hlas můžeme slyšet velmi často. Když bažanta překvapíme na krátkou vzdálenost, prudce vylétne za docela značného lomozu křídel a při tom vydává tento varovný hlas.
Bažant patří k druhům polygamním, to znamená, že jeden kohoutek je schopen pojmout více slepiček. V přirozených podmínkách, v Číně, na jednoho kohoutka připadá tři až pět slepiček.
V našich podmínkách, kdy se bažanti do přírody vypouštějí z voliér, je to v poměru jeden kohoutek k asi deseti slepičkám. Tento systém je významný především proto, že zajišťuje co nejvyšší možný přírůstek druhu. Všichni víme, že bažant je víceméně pozemní druh, který velice obtížně létá.
Má proto velké množství nepřátel a velmi významnou obranou je, že má obrovské množství potomstva. V jednom hnízdě slepička zahřívá někdy až šestnáct vajec. Pokud má tedy jeden samec takových deset slepiček, může mít až sto šedesát vajec za sezónu.
Z těchto sto šedesáti vajec může přežít jen několik málo jedinců, úmrtnost je skutečně velká a není to jenom otázka šelem, ale je to především otázka nepříznivého počasí, které zamezuje přístupu k potravě. Potrava, která bývá v době rozmnožování především živočišná, není k dispozici.
Malá kuřátka jsou náchylná k promoknutí a k prochladnutí. V případě velkých, klimaticky nepříznivých změn bývá úmrtnost skutečně obrovská. A z tohoto důvodu je polygamní systém nesmírně významný.
Základní údaje
Bažant obecný (Phasianus colchicus). Myslivecky významný, původně asijský druh, který byl v Evropě vysazován už od starověku. Velikosti slepice. Samec je červenohnědý, s tmavou hlavou a červenými políčky („poušky“) kolem očí; velmi nápadný je jeho dlouhý klínovitý ocas.
Samice je šedohnědá, s kratším ocasem. Bažanti se téměř stále zdržují na zemi a vzlétají jen za nebezpečí, jejich let je velmi hřmotný. Výskyt v zemědělské krajině. Potrava jak živočišná (hmyz, červi, měkkýši, drobní obratlovci), tak rostlinná (semena, příp.
plody pěstovaných i divokých rostlin, mj. 150 druhů plevelů). Polygamní druh, na jednoho samce připadá 6 až 10 samic. Hnízdo je na zemi, samice do něho snáší ve druhé polovině dubna nebo během května obvykle 8 až 16 vajec.
Vejce zahřívá a o mláďata, která po vylíhnutí opouštějí hnízdo, pečuje pouze samice. Stálý pták.
Jak vznikaly nahrávky
Tok kohoutů probíhá na stálých místech, tokaništích. Kohouti v toku rozestírají peří, krouží kolem slepiček a ozývají se hlasitým, daleko slyšitelným kokrháním, které občas doprovázejí hlučným třepotáním křídel.
Rozvášněný tokající kohout pronásleduje na tokaništi hned tu a hned jinou slepičku. Objeví-li se v té chvíli na tokaništi slabší soupeř, odráží ho kohout útokem. Bojovně vyskakuje a za hlasitého volání ho odhání. Někdy soupeře úporně pronásleduje a za pokřiku ho vyprovází i na větší vzdálenost.
Pro nahrávku bažantího toku musíme nejdříve vyhledat tokaniště a seznámit se s místním terénem. Protože k páření dochází ponejvíce v časných ranních hodinách, je nutno zaujmout naše stanoviště ještě za tmy.
V dobrém krytu pak musíme jen doufat, že bude v nastávajícím dnu pěkné bezvětrné počasí a že kohouti nebudou něčím nebo někým vyrušeni a na tokaniště se opravdu dostaví.
autor: Pavel Pelz
Dokážeme obnovit nebo alespoň zvýšit stavy bažantí zvěře v divoké populaci?
Ing. Zdeněk NEVORÁNEK
Králu Karli IV. vděčíme za to, že bažanta chováme u nás již šest století. A komu, popřípadě čemu vděčíme za to, že bažantí zvěř v ryze divokém chovu je dnes v naší zemi pomalu vzácností?
Odpověď není jednoduchá ani jednoznačná. A ještě složitější je, chceme-li ji spojit s řešením ke zlepšení současného, nepříliš utěšeného stavu.
Pohled do historie
V padesátých letech, kdy v řadě honiteb, zvláště v bramborářských a bramborářskoovesných oblastí, byl bažant méně zastoupeným druhem zvěře, se celorepublikově lovilo na dvěstě tisíc bažantů.
O deset let později už docházelo k výraznému nárůstu početních stavů.
Ty kulminovaly začátkem sedmdesátých let, což potvrzuje i celostátní “výřad” – na 1 milion, 300 tisíc kusů bažantí zvěře v roce 1973.
Nelovily se slepice, velká pozornost se věnovala péči a ochraně zvěře a mj. i sběru vajec z vysečených hnízd, což dalo základ polodivokému chovu.
To vše, přestože už v té době docházelo ke značným ztrátám na sedících slepicích a na mladé zvěři při sečení luk a víceletých pícnin – více než 50 %.
Zdálo se, že bažant se dokáže přizpůsobit velkovýrobním formám zemědělského hospodaření a že se stane perspektivní zvěří jak z hlediska lukrativního lovu pro domácí i zahraniční myslivce (poplatkové lovy), tak přijatelné ekonomiky v hospodaření s touto zvěří.
Počáteční nadšení a optimismus však záhy vystřídalo vystřízlivění. “Zelenou” dostaly v masovém měřítku prováděné meliorace, ubývalo zeleně kolem vodotečí, vytvářely se čím dál větší hony – na jižní Moravě aj., až 400 ha v jednom celku.
Stále výkonnější, širokozáběrová kultivační a sklízecí technika spolu se skupinovým nasazením strojů při sklizni luk a víceletých pícnin do senáží, nejenže způsobovala ještě vyšší ztráty na hnízdících slepicích nebo již vylíhlých kuřátkách, ale zbavovala je i přirozené potravy – hmyzu, který rovněž končil a stále končí v žacím ústrojí sklízecí techniky.
Na velkých plochách zvěř ztrácela orientaci, chyběly jí optické body. V rostlinné výrobě se málo uplatňovaly meziplodiny (ke škodě samotného zemědělského podniku). Zvěř hledala útočiště v okrajích cest a vozovek, čímž se zvyšovaly její ztráty v důsledku rostoucího provozu motorových vozidel.
Poměrně dlouho bažantí zvěř odolávala vysoké intenzifikaci rostlinné výroby.
Nepříznivě se na jejím zdravotním stavu, ale i úbytku přirozené živočišné potravy, projevovala celoplošná ochrana zemědělských plodin insekticidy a herbicidy, moření semen rtuťnatými přípravky (rtuť se v organizmu kumuluje), desikace porostů a poměrně vysoké dávky dusičnanů, popřípadě zvláště nebezpečných dusitanů (methemoglobenie).
Na těžké kovy – olovo, cadmium, rtuť, polychlorované bifenyly a zvláště DDT však posléze přece jen zareagovala – nižší vitalitou i oplozeností vajec a horší líhnivostí.
Odolávala dlouho, ale vzpamatovává se pomalu a to – díky záludnosti některých chemických přípravků.
Jmenovitě je to DDT, jehož rezidua vlivem vysoké těkavosti a poločasu rozpadu se dostávají do prostředí a tedy do organizmu i tam, kde již léta používán nebyl a nebo nebyl použit vůbec. (I v nejsevernějších oblastech zeměkoule.)
Voliérové chovy
Na citelně postupující úbytek bažanta v divokém chovu reagovali myslivci jednak zvýšenou ochranou zvěře, ale především intenzivním rozvojem voliérových chovů podle schválených koncepcí s hlavním cílem: dosáhnout vyšší slovitelnost.
V souladu s tím byla budována a rozvíjena velkokapacitní střediska pro chov pernaté zvěře, která spolu s individuálními, rovněž atestovanými zařízeními k líhnutí vajec z vlastního chovu dostatečně vykrývají poptávku po jednodenních či starších kuřatech.
S líhnutím vajec a s odchovem bažantích kuřat v praxi nejsou problémy. Myslivci to zvládají dobře, o čemž svědčí celkem vysoké procento odchovaných kuřat.
Rozhodující jsou však další hlediska. Co můžeme celkem dobře odhadnout, je počet bažantů úspěšně se aklimatizujících po vypuštění do honitby nebo – přesněji, podíl jejich slovitelnosti.
S rozvojem líhňařských středisek se vžila zásada, že tam, kde se bude do volnosti vypouštět zvěř z odchoven, se budou moci lovit i slepice.
Tak si myslivci sami v krátké době vystříleli spolu s “odchovanci” i poslední kohouty a slepice z divokého chovu.
Pro dosažení vyšší slovitelnosti myslivci neradi vypouštějí do volnosti dvou až tříměsíční bažantí zvěř, ale až dospělou, a to v den lovu, někdy rovnou pod pušku. Zda je to v souladu s mysliveckou etikou a jaké přirovnání si za to vytváříme před veřejností, na to by si každý z nás měl odpovědět sám.
Takové bažanty, zpravidla nevyspělé, špatně opeřené, bez klínů, krotké a nelétavé nemůžeme nabídnout zahraničním hostům, byť by jejich váha v prosinci již odpovídala drůbeži brojlerového typu.
Nemalým podílem bývá na výřadu zastoupena zvěř bez jediného brůčku v těle, kterou seberou, jako “pěšáky”, lovečtí psi.
Jestliže je někdy problém vyhnat stresovanou zvěř z voliéry vůbec ven, pak můžeme mít i pochybnosti o hygienicky zcela nezávadné zvěřině.
Pokud někteří jedinci přečkají “ve zdraví” loveckou sezonu, uloví je zpravidla brzy predátoři, především kuny a lišky. Chybí jim ostražitost, hřadují často ještě na zemi nebo nízko v keřích, neumí si zpočátku hledat přirozenou potravu a pokud přežijí do jara, mají potlačený pud hnízdění a vodění kuřátek. Genofond takové zvěře je povážlivě narušený, za mnoho nestojí.
Poměrně vysoké procento slovitelnosti by
chom si proto měli dát do souvislosti se zbytečným prokrmováním jadernými krmivy, obsluhou (pokud ji platíme) a celkovou ekonomikou takto odchované zvěře.
Nabízí se otázka: je v našich silách a možnostech tento nepříznivý trend zvrátit tak, aby na výřadech postupně výrazně vzrostl podíl bažanta z divoké populace? Mám za to, že to možné je, i když to bude dlouhodobější záležitost. Pro ty, kteří se rozhodnou voliérově odchované bažanty z velké části a včas do honitby vypouštět, to bude nějakou korunu stát.
Úprava biotopu
Víme, jaké má bažant nároky na prostředí. Proto prvořadou pozornost bychom měli věnovat úpravě biotopu.
Dnes, při velkorysém přístupu o ochraně a využívání zemědělské, popřípadě i orné půdy by nemělo být problémem rozšiřování plochy, ale zejména počtu zvěřních políček a jejich, pokud možno co nejrovnoměrnější rozmístění v honitbě.
Samozřejmě vždy se souhlasem vlastníka pozemku. Vhodnými plodinami pro bažanta jsou topinambury, řepka, luskoobilná směska (s pšenicí), kukuřice, slunečnice, ale i svazenka, proso aj.
Součástí úprav biotopu je obnova remízků a rozptýlené zeleně a citlivý přístup k chemizaci rostlinné výroby.
S majiteli pozemků bychom se měli snažit dohodnout, aby jejich okraje, v šířce kolem 10 metrů, chemicky neošetřovali. Výsledkem by bylo širší potravní spektrum flóry i fauny, nejen pro bažantí zvěř.
S podnikem, který hospodaří ekologicky (je jich v ČR na 720) a na svoje výrobky má příslušný certifikát, by to bylo snadnější.
Lokalita, kam hodláme bažanty vypouštět, by měla mít místa pro jejich slunění s dobrou přirozenou úživností a zdrojem vody, ale i vyššími košatějšími stromy pro hřadování. Jde-li o část lesa, nemělo by tam chybět spodní bylinné patro.
Bažanti se dobře drží v klidových lokalitách s jižní nebo jihovýchodní expozicí, chráněných před větrem, kde se mohou také popelit. Jsou-li tam vzrostlé duby, ušetříme hodně na krmení. Není vhodné je vypouštět v blízkosti zemědělských objektů (kravínů apod.
– zacházejí až dovnitř) nebo velkých ploch s jednou plodinou, kde ztrácejí orientaci.
Chceme-li mít z bažanta divokého ptáka, měli bychom jej co nejdříve a nejvíce izolovat od lidí a to nejen na vypouštěných místech, ale již v průběhu odchovu ve voliérách. Proto všechny práce s případným rozšiřováním a úpravami venkovních voliér bychom měli provést dříve, než je tam z krytých prostorů vpustíme. Pokud možno vyloučíme exkurze apod.
Samozřejmá je ochrana před predátory. Povolená lapací zařízení rozmístíme po celé honitbě, hlavně tam, kde bažanty vypustíme. Je výhodné zbudovat posed v blízkosti odchoven a umístit tak, aby bažantí zvěř člověka neviděla.
Ve vhodných podmínkách se bažant zdržuje obvykle v průměrné vzdálenosti do 500 m od centra vypuštění. Jak jsme si řekli, vhodné podmínky jsou dány prostředím.
V roce vypouštění při výběru místa přihlížíme i k plodině nebo k plodinám, které v tom kterém místě jsou podle osevního postupu zařazeny. Je-li to pšenice nebo řepka, je to skoro ideální, zvláště když se dohodneme s příslušným zemědělským podnikem, že by malou část plochy ponechal nesklizenou.
(Za protihodnotu – pracovní výpomoc, zvěřinu nebo finanční úhradu aj.) Naopak, je-li tam kukuřice, brambory aj. je to již méně vhodné.
Chceme-li mít do podzimních honů bažanta “jaksepatří”, pak by měl být ve volnosti nejpozději ve 12 týdnech věku. Z hlediska lovu je vhodné, aby byl rozmístěn v celé honitbě (nebudeme se však snažit udržet ho ve vlhkých, větrných lokalitách, s dlouhotrvající rosou, v mrazových kotlinách apod.).
Vypouštění do volnosti
Podle kapacity centrální odchovny a přírodních podmínek v jejím okolí vypouštíme mladou zvěř do volnosti přímo z voliéry u této odchovny nebo z vypouštěcích voliér.
Vypouštěcí voliéry zhotovíme a sestavujeme panelovým systémem (zhotovíme bloky o rozměrech 4 x 4 m a výšce 1 m, která pro krátkou dobu postačuje), abychom je mohli, podle potřeby, nastavovat a tím jejich celkovou kapacitu libovolně zvětšovat, tj. od 4 x 4 m, 4 x 8m, nebo i 4 x 12 m. Zastřešíme je nejjednodušeji maskovací sítí.
Do vypouštěcí voliéry (může jich být podle podmínek v honitbě několik) přemísťujeme bažanty ve stáří 7 – 8 týdnů, ponecháme je 2 – 3 týdny k aklimatizaci na dané podmínky. Vypouštíme je zásadně za slunného, stálého počasí, nejlépe dopoledne, po sejití rosy.
V této voliéře počítejme s prostorem 1 m2 na 2 – 3 kusy podle jejich stáří. Nezapomeňme uvnitř na hřady, vodu, písek, borové chvojí. Obvykle pouštíme asi 10 bažantů na 1 ha plochy a to nejméně po 40 – 50, ne však více než 100 najednou.
Důležité je vypouštěné bažanty soustavně krmit, ale tak, aby krmení spíše hledali, než aby přicházeli k “hotovému”. Nasytí-li se rychle a snadno, mají pak čas k toulání. Je to důležité i k podzimu, kdy dospívající kohouty musíme udržet poblíž vypouštěného místa, aby ostatní zvěř neodvedli blíže k hranicím. I z tohoto hlediska je nutné vypouštěcí místa pečlivě vybírat.
Osvědčuje se nabízet bažantům zrno v různých nádobách s otvory, odkud si jej vyzobávají. Zabaví se tím. Nemají-li přístup k přirozenému zdroji nezávadné vody, je nezbytné ji do vypouštěcích míst dodávat, třeba do koryt, zvláště v bezrosných dnech. Krmení a voda jsou nejlepší prevencí proti nemocem.
Přenášení bažantů v bednách, koších apod. na vypouštěcí plochy a rovnou je tam vypustit, s sebou přináší značné ztráty. Mnozí bažantníci chybují i v tom, že kuřata, postižená kanibalismem, “vyhazují” z centrální voliéry do otevřeného prostoru. Napřed se musí vyléčit, jinak si je snadno najdou predátoři.
Zkušení a pro věc zanícení myslivci znají a využívají i dalších možností jak posílit divokou populaci bažanta. Ponechávají např. část hejna zakomorovanou přes zimu, aby slepice na jaře, ať v oploceném areálu, nebo ve volnosti zasedly. Nebo také kupují slepice po první snášce, aby vyvedly podnesky.
Úspěch není jistý. Některé snášejí do společného hnízda, špatně na hnízdě drží (třeba proto, že je ruší kohouti), ale kuřátka, která některé slepice přece jen z podnesků vyvedou, získají aspoň část potřebných instinktů.
Osvědčují se i adoptivní matky, nejčastěji hedvábničky, trpasličí wayndotky aj., i když i tyto jsou, aspoň si myslím, šlechtěny na nekvokavost. Kvokavost podpoříme ječmenem. Slepička, pokud má kuřátka u sebe, je pečlivá, starostlivá a nebojácná matka.
Pravidla lovu bažantů
Problémem, nikoliv ovšem neřešitelným, je, jak alespoň část vypuštěné a tedy ve volnosti odchované zvěře zachovat do příštího roku.
Mohli bychom se pokusit nelovit slepice ve vzdálenějších lokalitách od centrální odchovny (pokud jsme zvěř vypouštěli přímo z ní), nebo od centra vypouštěcích míst. Můžeme předpokládat, že v těchto místech našla zvěř příhodné podmínky a bude se zde zdržovat. Zde bychom měli ponechat i určitý počet kohoutů.
Zda v těchto lokalitách nebudeme slepice lovit vůbec, nebo slovíme určitý podíl, bude na vůli uživatele honitby. Rozhodující úlohu budou mít předpokládané ztráty v nastávajícím zimním období a hledisko, v jakém – kratším či delším období – chceme v honitbě mít co největší podíl bažanta v divoké populaci.
Bohužel, praxe v některých intenzivních chovech byla a ještě je taková, že při posledním honu se spolu s odchovanci uloví i zvěř vyvedená ve volnosti. Jarní kmenové stavy jsou tak zpravidla jen na papíře. To už je však na odpovědnosti hospodáře.
U nás máme honitby s divokou bažantí zvěří. Jsou kolem větších měst, včetně našeho hlavního města, ale i ve vnitrozemí, např. na Sedlčansku a jinde. Základ je ve vhodných přírodních podmínkách, v komplexní péči o zvěř a v její ochraně. Lov bažantích kohoutů, byť regulovaný, je zde samozřejmostí.
Několik slov k sousedským vztahům. Máme-li sousedy dobré, není problémem se dohodnout, aby i oni bažantí zvěř podle stejných zásad vypustili. Mohou ji od nás odkoupit. Je to důležité zvláště v menších honitbách o velikosti zhruba do 1000 ha.
Velké honitby a bažantnice tyto starosti samozřejmě nemají.
I když se někteří jedinci, zvláště kohouti zatoulají, třeba i na několik kilometrů, jejich odlov “klepačkou” má své půvaby a poskytuje mnohému myslivci větší zážitek, než když na jednom místě vystřílí stovky nábojů.
Několik slov na závěr
Co říci na závěr? Myslivost, jako každá činnost, má-li být prováděna odpovědně, aby přinášela nejen radost z dobře vykonané práce, ale i očekávaný efekt (i když v myslivosti zpravidla nemůžeme počítat s plnou návratností vložených finančních prostředků a vynaložené práce), vyžaduje nadšení, zanícenost a hodně práce od všech členů sdružení, případně uživatele honitby. Pokud má chov zvěře na starosti profesionál, při vyšších koncentracích samozřejmě s týmem spolupracovníků, musí to být pro věc opravdu zanícený fanda.
Takové myslivce máme. Přejme si společně, aby se jim práce dařila, aby měli co nejvíce následovníků, abychom chov bažanta u nás opět dostali na úroveň, jakou i tato ušlechtilá a bezpochyby i krásná zvěř právem zaslouží.