31.08.2015 | 16621x Shlédnutí | Děti
Poznat obezitu u chlapců a dívek, které mají už v předškolním nebo mladším školním věku deset a více kilo navíc, není těžké a jde to i pouhým pohledem. Ale co u batolat, která jsou možná jen dětsky oplácaná a za rok po faldech nebude ani vidu? A u dětí, jejichž míry jsou řekněme hraniční. Možná mají nějaké to kilo navíc, nebo jen mohutnější kostru?
Pokud máte pocit, že riziko nadváhy či obezity se týká i vašeho potomka, máte několik možností, jak to zjistit. Nejpoužívanější jsou následující tři:
- Jednoduché porovnání váhy a výšky – tento výpočet se používal roky, ale slouží pouze pro hrubou orientaci. Spočívá v tom, že od výšky v centimetrech odečtete stovku a vyjde vám váha, kterou by daný jedinec měl mít. Tedy pokud dítě měří 145 centimetrů, mělo by mít 45 kilo. Ale ve skutečnosti by pravděpodobně mělo mít o něco méně. Pokud potomek váží více kilo, než kolik centimetrů nad metr měří, jeho váha v pořádku nebude. Pozor, nelze použít u batolat či předškoláků, kteří měří méně než 120 centimetrů.
- BMI – i tato metoda (body mass index čili hmotnost v kilogramech dělená výškou2 v metrech) má své mouchy, protože například nebere v potaz typ postavy a nedá se podle ní poznat, zda má člověk spoustu pevných svalů nebo především tukovou hmotu. U dětí je navíc potřeba index vyhodnocovat trochu jinak než u dospělých. Například proto, že u dětí jsou ještě v pořádku hodnoty BMI, které by u dospělých svědčily o podvýživě.
- Percentilové tabulky – jsou rozhodně nejpřesnější, práce s nimi naštěstí není složitá. Najdete je v některých typech očkovacích průkazů, případně je bez problémů můžete sehnat na internetu, někdy i s aplikací na výpočet a vyhodnocení. Porovnávají výšku a váhu dětí a někdy ji rovnou vztahují k věku, díky čemuž snadno zjistíte, jak na tom váš potomek je. Pozor, některé tabulky počítají skutečně jen s váhou a výškou, jiné porovnávají již vypočítané BMI s věkem, ty jsou obecně považovány za přesnější.
I tak berte zjištění z nich s rozmyslem. V každém případě se doporučuje hraniční hodnoty probrat s praktickým lékařem nebo dětským obezitologem – například když vám vyjde, že dítě se pohybuje nad 90.
percentilem a 90 procent dětí je tedy štíhlejších než to vaše. „Stále jsou to jen tabulky.
Rozhodující je tělesná konstituce dítěte a podobně,“ říká k tomu specialistka na obezitu dětí i dospělých Iva Málková ze společnosti STOB.
Co se dá vyčíst z tabulek?
Pro přesnější představu přinášíme pár příkladů toho, jaká váha v jakém věku a při jaké výšce dětí už je na pováženou a rodiče by s ní určitě měli něco dělat. Tohle už je trochu moc.
Kojenec či batole
- roční chlapec s výškou 80 centimetrů vážící 13 až 14 kilogramů
- tříletá dívka vysoká 100 centimetrů s váhou 18 kilogramů
Předškolák
- čtyřletý chlapec s výškou 120 centimetrů a váhou 26 kilogramů
- pětiletá dívka vysoká 115 centimetrů vážící 24 kilogramů
Školák
- sedmiletý chlapec vysoký 135 centimetrů s váhou 40 kilogramů
- desetiletá dívka měřící 140 centimetrů s váhou 50 kilogramů
Dospívající
- patnáctiletý chlapec s výškou 160 centimetrů a váhou 85 kilogramů
- sedmnáctiletá dívka vysoká 165 centimetrů, váha 75 kilogramů
14 + 1 nejčastější chyb rodičů v 1. roce života dítěte
Mnoho čerstvých rodičů reaguje přehnaně úzkostlivě na běžné dětské projevy, jako je ublinkávání, škytání a další „neobvyklosti“, které malé děti dělají.
Někteří rodiče jsou schopni žít v permanentních obavách a stále dokola řešit otázky typu: Neměl náš malý příliš tvrdou (nebo příliš řídkou) stolici? Nevypil toho mlíčka příliš mnoho (nebo příliš málo)? Neublinkává nějak často? Kojenci jsou ve skutečnosti mnohem odolnější, než si myslíme. Nekažte svým přehnaným strachem radostné prožívání prvního roku s miminkem.
Chyba č. 2:
Dodržujeme za každou cenu intervaly mezi kojením
Maminky často přicházejí z porodnice přesvědčeny o tom, že se miminko musí krmit každé tři hodiny. Odborníci se ale v jedné věci shodují: hladové děťátko se o svoji potravu dokáže samo přihlásit. Platí to stejně pro děti kojené i nekojené. Nesledujte hodiny, ale raději své miminko a řiďte se jeho individuálními potřebami.
Chyba č. 3:
Budíme dítě na noční kojení
Kojené dítě může prospat celou noc. Existuje mylná představa, že mateřské mléko není dost vydatné na to, aby například čtyřměsíční dítě nasytilo na celou noc. Spánek je ale důležitý a výhodný jak pro mimčo, tak i pro mámu. Záměrné noční buzení děťátka na kojení není nezbytné. Nicméně je jen na vás a vašem maličkém, jaké intervaly nočního krmení a spánku vám budou vyhovovat.
Chyba č. 4:
Sami léčíme horečku u novorozence
Každá horečka nad 38 °C je v prvních třech měsících života dítěte nebezpečná. Jedinou výjimkou je horečka, která se objeví do 24 hodin po očkování. Někteří z nás se nesprávně domnívají, že zvýšená teplota je u novorozenců běžná, a snaží se ji sami vyléčit pocením nebo podáním paracetamolu.
To je ale zásadní chyba! Kojenecký imunitní systém ještě není schopen zvládnout infekci, proto je nevyhnutelné konzultovat situaci s praktickým dětským lékařem. Jen pediatr může zodpovědně stanovit další postup.
Chyba č. 5:
Chodíme s děťátkem mezi mnoho lidí
Šťastným rodičům někdy uniká, že jakýkoliv pobyt děťátka mezi více lidmi pro něj znamená nebezpečné setkání s obrovským množstvím choroboplodných zárodků.
Organismus novorozence není dostatečně vybavený k tomu, aby se dokázal bránit možné infekci. Rodiče s miminkem by se měli vyhýbat rušným přelidněným místům, což ale neznamená, že nesmí prvních šest týdnů vystrčit nos z domu.
Každodenní procházka na čerstvém vzduchu prospěje novorozenci i mamince.
Chyba č. 6:
Zanedbáváme péči o ústní dutinu dítěte
Mnoho rodičů zapomíná na péči o ústní dutinu novorozence a o první zoubky. Dítě ale není nikdy příliš malé na to, aby u něj rodiče začali budovat správné návyky ústní hygieny. Čistit je vhodné už dásně děťátka.
Používejte k tomu vlhkou gázu, kterou po kojení nebo krmení jemně dásně otřete. Nepodávejte dítěti, kterému se prořízly první zoubky, mléko nebo jiné nápoje (kromě čisté vody) v postýlce. Zvyšuje se tím riziko vzniku zubního kazu (tzv. kazy z lahve).
Kartáček na zoubky pořiďte po prvních narozeninách dítěte.
Chyba č. 7:
Hádáme se před miminkem
Tříměsíční dítě je schopno velmi přesně vycítit atmosféru prostředí, ve kterém se nalézá.
Hádáte se před miminkem? Zvyšujete často hlas? Zkuste si někdy uvědomit intenzitu a frekvenci svých hádek a sami posuďte, jestli je to vhodné v přítomnosti malého človíčka, který cítí, vnímá, slyší… Dítě potřebuje pro svůj zdravý psychický vývoj klidné prostředí a dostatek adekvátních vzruchů, a ne zbytečné rozrušení, nejistotu a strach.
Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Chyba č. 8:
Nesprávně instalujeme autosedačku do auta
Zdánlivě jednoduchá záležitost. Vybalit sedačku a podle návodu ji připevnit do auta. Nejeden novopečený rodič ale potvrdí, že z této celkem banální záležitosti se může vyklubat i docela tvrdý oříšek.
Správnou instalaci autosedačky si proto nechte předvést personálem obchodu, kde ji kupujete. Postup upevnění sedačky bývá často vyobrazen přímo na jejím boku, přesto mějte stále v autě k dispozici i tištěný návod na její použití a instalaci.
Pokud je sedačka dobře upevněna, je téměř nemožné s ní pohnout.
Montáž sedačky je jednodušší, je-li vybavena (a vaše auto rovněž) systémem ISOFIX, u kterého je chybná instalace téměř vyloučena.
Nezapomínejte, že autosedačku máte ve vozidle pro bezpečí svého největšího pokladu, a buďte důslední i v kontrole správného upevnění před jízdou.
Informace na předchozích řádcích platí pro všechny rodinné příslušníky nebo další osoby, které dítě, byť jen příležitostně, autem převážejí.
Chyba č. 9:
Nedáváme dítě vůbec na bříško
V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu zvýšení rizika syndromu náhlého úmrtí či vdechnutí vlastních zvratků. Taková opatrnost je u novorozenců (do konce 1.
měsíce věku) rozhodně namístě, protože pokud leží na břiše, neumí ještě sami hlavičku. I v tomto věku ale může být miminko několikrát denně pod dohledem mámy na bříšku.
Pro spánek je ovšem vhodná jedině poloha na zádech.
Poloha na bříšku je z hlediska dalšího vývoje pro děti velmi důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy, proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, aby se jim v ní líbilo a vydržely tak dostatečně dlouhou dobu.
Počítejte s tím, že malá miminka se na bříšku poměrně rychle unaví. Zaujmete je, když budete 20–30 cm před obličejem děťátka pohybovat nějakou lákavou hračkou. Prcek se ji bude snažit sledovat očima a bude se pokoušet o zvednutí hlavičky, později bude hlavu otáčet ze strany na stranu a o pár týdnů později se začne snažit k hračce přiblížit.
Chyba č. 10:
Nepokládáme dítko na zem
Mezi třetím a čtvrtým měsícem věku děťátka je vhodné začít ho nechávat často na tvrdé podložce, kde se může dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec.
Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rády jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku.
Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude trávit maximálně 10 % bdělého času. V jiném případě (nad 50 % času stráveného v lehátku) se výrazně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči.
Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje.
Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho, v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí, pak jsou spokojené. Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu – postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.
Chyba č. 11:
Podporujeme pasivní sed
Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících věku by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazovány z důvodu trénování zádových svalů.
Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že bolesti zad jsou u ní mnohem častější a objevují se dříve než u jiných generací. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžována už v dětství, a názor na pasivní posazování dětí se diametrálně změnil.
Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny vás může k pasivnímu sedu nabádat.
Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět. Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok, a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed.
V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, jako to dělají dospělí. Někdy si tak děti sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín atd.), nebo se za něco chytnou (tyčky od postýlky, madla v kočárku) a vytáhnou se do sedu. Ale i to je pasivní sed – stejný, jako byste je posadili na zem vy sami.
Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit.
Proč je pasivní sed tak nebezpečný? Protože kromě toho, že dětem ničí záda, může zablokovat psychomotorický vývoj miminka. Většina pasivně posazených dětí nikdy neleze nebo lezou jen velmi krátce. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.
Chyba č. 12:
Nenecháváme dítě dost lézt
Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed.
Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokážou se „prolézt“ drobnými nesrovnalostmi těla. Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek – většinou 4 až 5 měsíců, než děti začnou samy chodit.
Bohužel, i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější bezkonkurenčně patří pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku, přitom se jedná o pomůcku, která může dítěti jedině ublížit. V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít od svých dětí klid.
Dětem se líbí, že vidí svět z jiné perspektivy, a rodiče jsou rádi, že se jejich ratolestem nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, že budou moci lézt. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy. Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.
Chyba č. 13:
Chráníme dítě před pádem
Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit, jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu.
Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku ve své blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů samo. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů.
Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe.
Při nácviku slézání ze stoje doporučujeme odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným hlasem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne.
Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo. Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši mu obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala.
Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem a přitom si může natrénovat, jak na to.
Pokud dojde k pádu, situaci zlehčete, určitě dítě nelitujte. Dramatický výraz ve vašem obličeji může rozplakat i velmi statečné dítě. Každý pád představuje pro mozek důležitou informaci, jak pohyb příště neprovést.
A hlavička dítěte je v tomto období na pád připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučujeme obkládat prcka polštáři či pořídit mu helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklé.
A na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.
Chyba č. 14:
Vodíme dítě za ruce
Většina dětí potřebuje mezi prvním postavením a chůzí urazit dlouhých 4–5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve.
Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze. Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného, a už vůbec ji neurychluje. Dítě se pověsí za vaše ruce a reflexně pohybuje nohama.
Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje.
Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout, a nástup chůze se naopak zpomaluje. A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15.–18. měsíce věku.
A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad.
Proto doporučujeme nechat dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u dítěte možné.
NEJVÍCE POMŮŽETE SVÝM DĚTEM TÍM, ŽE JIM NEBUDETE POMÁHAT VŮBEC
A jedna chyba nakonec:
Důvěřujeme nespolehlivým zdrojům informací
Za klasický rodičovský omyl je považováno čerpání informací z nespolehlivých zdrojů. Zdaleka ne všechny internetové diskuze a názory jsou správné, ne každá rada od sousedky bude vhodná i pro vaše dítě
Věříte-li radám přátel, známých, nebo dokonce účastníků internetových diskuzí víc než sobě samým, můžete udělat mnohem více chyb, než když se budete řídit vlastním instinktem.
Jestliže vás sousedka nad postýlkou vašeho malého bude ubezpečovat, že vypadá normálně, ale vy sama cítíte, že dítko není ve své kůži, neotálejte. Poslechněte svůj vnitřní hlas a vyhledejte lékaře.
Vždy je lepší k němu přijít třikrát zbytečně než jednou pozdě! Ptejte se lékařů na to, co vám není jasné, nahlížejte do odborných publikací nebo do našeho časopisu.
Jaký význam má dostatečný spánek dětí
Co je správné? Každé dítě je jiné (a tedy i délka nezbytného spánku může být různá), avšak americká studie Penn State College of Medicine zveřejněná na stránkách časopisu Jama Pediatrics zdůrazňuje přednosti časného ukládání ke spánku již od raného dětství.
Hlavní přednost je spojena s budoucím zdravím dětí. Děti, které mají dobrý rytmus spánku a bdění, jsou více chráněny před nebezpečím nadváhy v prvním roce života. To má zásadní důležitost, uvážíme-li, že ten, kdo má kila navíc v prvních letech života, má mnohonásobně větší pravděpodobnost, že bude v dalším životě obézní a bude mu tudíž hrozit riziko cukrovky a kardiovaskulárních chorob.
Američtí vědci zkoumali 250 dětí spolu s jejich matkami. Některým matkám se dostalo rad pokud jde o spánek maličkých a jejich výživu a doporučení, aby je dávaly brzy spát a v noci k nim hned neběžely, jakmile děti zapláčou.
Výsledky studie ukázaly, že devítiměsíční děti, které chodily na lůžko kolem osmé hodiny večer, spaly o hodinu a půl více než ostatní děti jejich věku.
A v jednom roce života byla pravděpodobnost, že budou mít nadváhu, nižší než u ostatním zkoumaných dětí.
„Je důležité zavést již od prvních let života správné spánkové návyky, a to ze zdravotních důvodů, včetně prevence obezity, ale i z důvodů citového rozpoložení v rodině,“ vysvětluje hlavní autor studie Ian Paul.
„Rodiče o obezitě nepřemýšlejí. Naším cílem je jí předcházet, aniž bychom přímo hovořili o váze jejich dítěte,“ dodává.
Kromě toho, pokud jdou dítka brzy do postele, mají rodiče pro sebe několik hodin, a to je nepochybně ku prospěchu celé rodině.
Uvolňování hormonů
Podle Italské asociace pro výzkum a výchovu v otázkách spánku Assirem spí 50 procent dětí méně než by mělo. Studie Jak spí děti v Itálii se zúčastnilo 365 dětí ve věku osmi let. Ukázalo se, že polovina z nich spí nedostatečně.
Děti ve věku od šesti do jedenácti let by měly spát devět až 12 hodin denně. Každé třetí dítě nechtělo jít spát, 9,6 procenta mělo potíže s usínáním a z toho 7,3 procenta kvůli strachu, neklidu či úzkosti.
Více než dvakrát za noc se budí 7,2 procenta dětí a 5,4 procenta z nich má problém znovu usnout. Neklidný spánek se týká 26,7 procenta případů.
Nedostatečný spánek či jeho špatná kvalita se týkají 26,1 procenta dětí, které pak mají potíže se vstáváním, a 15,2 procenta dětí se budí unavených. Dalším negativním faktorem jsou dýchací problémy: 17 procent dětí chrápe, 9,7 procenta špatně dýchá a 4,6 procenta má spánkovou apnoe.
„Dopady jsou vidět jak na úrovni fyzické, tak i mentální. Během spánku se uvolňují hormony, zejména růstový. Když spí dítě málo, jeho vývoj se zpomaluje. Nedostatek spánku má také vliv na každodenní život, zejména na výkon ve škole, na schopnost soustředění.
Děti, které nespí, mohou trpět zvýšenou podrážděností a často bývají považovány za problémové, ale ve skutečnosti jen nedostatečně spí. Studie z posledních let ukazují, že během spánku se uvolňuje hormon leptin, který reguluje pocit sytosti. Spíme-li méně, produkujeme i méně leptinu a máme větší tendenci trpět větším hladem.
Nedostatek spánku vede k tomu, že více konzumujeme pochutiny, po kterých se tloustne,“ uvádí předseda Assirem Pierluigi Innocenti.
Tlouštíci Jejího Veličenstva
Poslanec ví, o čem mluví. Čerstvé údaje britské zdravotní agentury (Health Development Agency) přesvědčí i toho, kdo se v Británii nedívá kolem sebe. Téměř dvě třetiny všech zdejších dospělých mužů mají buď nadváhu, anebo jsou klinicky obézní.
Totéž se týká poloviny dospělých žen. A děti? Podle zdravotních prognostiků brzy své rodiče „přetloustnou“. Zatímco mezi šestiletými Brity je obézní „pouze“ každé dvanácté dítě, mezi dvanáctiletými má nadváhu již každé páté.
Souhrnem: za posledních deset let se počet tlouštíků mezi ostrovními dětmi zdvojnásobil.
Školní oběd: Lupínky, tyčinky, cola
Británie o svém tloustnutí pochopitelně dávno ví. Rozdíl mezi minulostí a dneškem spočívá v tom, že nyní se obezita stala „oficiálním problémem“. Odstranit ji ovšem znamená bojovat s řadou současných ostrovních vášní. Například, poměřeno počtem obyvatel, Britové vedou dvě nikým nevyhlášené soutěže: jsou největšími jedlíky bramborových lupínků a čokoládových tyčinek v Evropě.
Tuto mohutnost lze ostatně pozorovat pouhým okem. Například v britských školách, kde se obědvá buď teplé školní jídlo, anebo jídlo přinesené z domova v kufříku, zvaném „lunch box“. Jak jsem se mohl nejen dočíst, ale i spatřit ve škole svých dětí, „lunch box“ většiny stolovníků bývá neomylně nacpán třemi základními pochutinami: bramborovými lupínky, čokoládovou tyčinkou a lahví coca-coly.
Sendvič nebo jablko protlačí do kufříku zřejmě jen ti nejsveřepější rodiče.A protože sveřepých rodičů zřejmě ubývá, britští lékařští výzkumníci ztrácejí trpělivost. I jednoduchá rešerše stačí k důkazu, že „to všechno dávno říkali“, a že „již několik let britským rodičům dobře, leč marně radí“.
Tady je několik letošních příkladů:Není to tak dávno, co tým vědců zjistil, že chlapci ve školním věku podávají nejlepší intelektuálním výkony tehdy, když mají trochu hlad. Dívky prý naopak hlad mít nesmí, ale chtějí-li mít dobrou paměť, měly by prý snídat fazole.V říjnu zajásal tým z Oxford Brookes University: „Máme dobrou zprávu, rodiče mohou tloušťku svých ratolestí ovlivnit.
Stačí, aby děti snídaly porridge nebo neupravené müsli, a brzy zhubnou.“To by v tom byl čert, aby se draze zaplacené výzkumy jednoho dne nevyplatily.Tuto kletbu si zřejmě dlouho opakovali výzkumníci z univerzity v Liverpoolu. A to tak dlouho, až si řekli, že se na to musí jinak: Chcete zůstat obézní? Pak musíte počítat s diskriminací.
Liverpoolští totiž ponechali stranou snídaně, obědy i večeře, a zkoumali reakce spoluobčanů:Vědci představili pokusné skupině stejného muže nejprve s obézní partnerkou, a potom s partnerkou štíhlou. A výsledek? Přestože „porotci“ slyšeli: ignorujte ženu, posuďte muže, partner obézní ženy byl oznámkován jako „pasivní, beztvarý, do sebe zahleděný, depresivní, slabý a nezaopatřený“.
A jak si lze domyslet, tentýž muž získal při pokusu s partnerkou štíhlou hodnocení takřka opačné. Přesto Britové tloustnou dál, takže v tom onen čert asi opravdu je.
Pomůže nový zákon Nebo pilulka?
Existují ale lidé, kteří podobné pokusy „zeštíhlet Británii“ buď dávno vzdali, anebo si vždycky mysleli, že jsou zbytečné. Patří mezi ně ti, kteří považují obezitu za takřka nevyhnutelný výsledek životního stylu a podoby dnešního moderního světa vůbec.
„Žijeme v obézogenickém prostředí,“ říká profesor Mike Kelly z již citované Health Development Agency, „jsme závislí na automobilech, jsme obklopeni rychlým občerstvením a všude nám nabízejí k jídlu víc, než potřebujeme.
„Tuto zjevnou pravdu prokazatelně přijali také někteří britští poslanci a nejaktivnější z nich, Debra Shipleyová, hodlá s oním „obézogenickým prostředím“ bojovat. Jak? Napsala již zákon, který je inspirován politickými snahami omezit kouření, a doufá ho prosadit ve sněmovně.
Zákon se jmenuje Children's Television Advertising Bill a zakazuje uvádět televizní reklamy na nezdravá jídla v čase dětských pořadů.To, že reklamní kampaně potravinářských řetězců jsou prohnané, je nezpochybnitelným faktem. Firma Cadbury například nedávno vyhlásila na obalech svých sladkostí soutěž na pomoc britskému školství.
Pravidla byla snadná: škole, jejíž žáci spořádají nejvíc sladkých výrobků, společnost nakoupí vybavení na sportovní hry. (Kolik asi tlusťochů povstalo kvůli několika míčům?) Přesto je otázka, co stojí na počátku.
Reklama, anebo sledování televize vůbec?I když žádné věrohodné celobritské statistiky o volném čase dětí neexistují, většina dětí nepochybně následuje příkladu dospělých. Školní třída mé dcery dostala nedávno za úkol nakreslit, co dělala předešlé odpoledne. Z pětadvaceti žáků se dvacet nakreslilo na gauči v poloze televizního diváka.
Takže: pokud u televize britské děti zůstanou, přestanou na gauči baštit lupínky a čokoládu jenom proto, že své laskominy již neuvidí v reklamách?Nepochybně ne, a tak je velmi důležitá naděje, kterou poskytují obézním výzkumníci z Birminghamu: „Jsme už velice blízko pilulce, která dokáže tuk bez vedlejších účinků odstranit,“ prohlásil na počátku listopadu vedoucí birminghamského týmu, profesor Mike Tisdale. „Lék je založen na proteinu zinc alpha 2 glycoprotein, který sice ničí tuk, ale svaly nechává na pokoji.“
„Nejtlustší“ města
Než ale pilulky, anebo nějaké jiné zázračné řešení způsobí, že Britové nebudou sami sebe hodnotit jako jeden z nejtlustších národů současné Evropy, zbude ještě nějaký čas na tabulky a žebříčky. V celobritském hodnocení zatím vyhrávají jako „nejtlustší“ dvě skotská města, Edinburgh a Glasgow.
Na třetím místě je anglické město Stoke-on-Trent, které vede pořadí měst anglických; před Liverpoolem a Wolverhamptonem.Nakolik se můžeme na pořadí nejobéznějších míst Británie spolehnout, těžko říct. Ale občané Stoke-on-Trent vzali své neblahé tukové vítězství vážně a vymysleli několik projektů, které jim mají pomoci zhubnout.
Jeden z nich zavádí cvičení na lékařský předpis, druhý navrhuje, aby se do britských vysvědčení dostala kolonka popisující žákovu tělesnou konstituci.Posledně jmenovaný nápad není nový. Je tomu již delší čas, co se o podobnou revoluci snaží profesor Julian Peto. Ten byl letos v červnu se svým nápadem dokonce v parlamentu, kde ho „vlídně“ vyslechl zdravotní výbor.
„Rodiče nejsou v případě obezity svých dětí objektivní,“ řekl profesor Peto britským médiím, „ale učitel nemá co skrývat: měl by žákovu obezitu prostřednictvím výroční zprávy o prospěchu nahlásit.“Komu by měl učitel své žáky nahlásit za to, že jsou tlustí, se mi nepodařilo zjistit.
Naopak zjistit, že britská vláda začíná na varování zdravotníků před „epidemií obezity“ slyšet, není vůbec těžké. Dočtete se to v každých novinách: kabinet svolává takzvaný „summit o soli“, na němž chce od společností jako Heinz, McDonald's nebo Birds Eye žádat bezpečnější výrobky určené dětem. Tedy: méně slané, méně sladké.
Jak se zachovají tváří v tvář britské „časované bombě“ mezinárodní koncerny, těžko říct. Ryze britský řetězec supermarketů Sainsbury's na nic nečekal, a vyhlásil: Nechceme se podílet na zkracování britského života, a proto v našich výrobcích snižujeme obsah soli.
Skautský přístup. Proto i autor tohoto textu nebude čekat, až ho někdo udá: až se zanedlouho z Británie vrátí, pásek bude mít o jednu dírku povolený. Bohužel, britskými lékaři vyzkoumané pravidlo, že muži podávají nejlepší intelektuální výkony hladoví, na něj vůbec neplatí.
Za to, že Britové v posledních letech tak nebývale ztloustli, může nejspíš i neopakovatelné duo televizních šoumenek, které si říkají Two Fat Ladies. Z jejich pravidelné kulinární show v televizi BBC se totiž stal přímo kultovní pořad.
Clarissa Dickson Wrightová a Jennifer Pattersonová, dvě oplácané ženy neurčitého věku, s vtipem a vervou sobě vlastní vnikají lidem do kuchyní a předvádějí tam koncetr s těžkými omáčkami, horami česneku, mastnými oky a pekáči tučných mas. Jejich oslava domácího vaření dráždí chuťové buňky a „vráží se přímo do stehen“.
Dieta hlídačů kalorií před jejich náporem bledne a vypadá náhle velmi vysmrdle. Popovým ikonám od sporáku nově tleská i Amerika. Pouští si je na kabelové Food Network – a tloustne.
Michal Růžička, autor je redaktorem BBC
Nejčastější chyby rodičů v průběhu pohybového vývoje dětí do 1 roku
Kdy a jak často dávat děti na břicho
Poloha na bříšku je pro děti hodně důležitá. Přibližně od pátého měsíce, kdy se děti otáčejí ze zad na břicho, se celý vývoj začne odehrávat pouze z této polohy. A proto je potřeba, aby děti polohu na břiše dobře znaly, uměly v ní vydržet dostatečně dlouhou dobu, a aby se jim tam hlavně líbilo.
V porodnici často maminkám radí, aby děti na břicho nedávaly z důvodu syndromu náhlého úmrtí, či vdechnutí vlastních zvratků. Určitá opatrnost je na místě u novorozenců (do konce 1. měsíce), kteří ještě sami neumí otočit hlavičku na břiše. Ale i v této době může být miminko několikrát denně na břiše pod dohledem matky.
Není tak dávno doba, kdy všechny děti od narození vyrůstaly v poloze na břiše.
Kdy začít děti pokládat na zem
Mezi třetím a čtvrtým měsícem je vhodné začít nechávat děti často na tvrdé podložce, kde se můžou dobře opřít a volně pohybovat. Z hlediska bezpečnosti je nejvhodnější zem. Pokud máte doma chladněji, lze použít hrací deku, pěnové puzzle či kusový koberec.
Hrazdičku dávejte jen občas, línější děti se rádi jen dívají a nesnaží se uchopit vzdálenější hračku. Fixace v lehátku dítěti neublíží, pokud tam bude tak 10% času. V jiném případě (nad 50% času stráveného v lehátku) se hodně blokuje vývoj dítěte. V tomto věku bývají děti často na posteli či gauči.
Pro miminko to není ani bezpečné ani prospěšné. Matrace je moc měkká, dítě se nemůže pořádně opřít a dochází k blokování vývoje. Miminko, které si hraje na zemi, naopak můžete volně přenášet, podle toho v jakém pokoji zrovna jste. Většinou dětem stačí, když vás vidí a jsou spokojené.
Výhodou pobývání dětí jinde než v postýlce je i získání určitého režimu – postýlka je na spaní, zem na hraní. Tento režim vám hodně usnadní ukládání dítěte ke spánku.
Kdy děti samy sedí
Existuje velmi rozšířená fáma o tom, že v 6 měsících by mělo dítě už samo sedět. Z hlediska vývoje je ale tento požadavek zcela nereálný. Tento názor přetrvává ještě z doby, kdy byly děti běžně pasivně posazované, z důvodu trénování zádových svalů.
Bohužel, až když tato generace dorostla, zjistilo se, že je bolí záda mnohem častěji a dříve, než jiné generace. A pátralo se proč. Nakonec došli odborníci k závěru, že záda byla přetěžovaná už v dětství, a názor o pasivním posazování dětí se diametrálně změnil.
Bohužel v USA jsou ve fázi pasivního posazování teprve nyní, takže spousta knih přeložených z angličtiny, vás může k pasivnímu sedu nabádat. Sed je vyvrcholením celého vývoje. Většina dětí nejdříve stojí a leze, a až poté, co si lezením posílí zádové svaly, začíná sedět.
Sednou si tak, že z polohy na všech čtyřech jdou na bok a poté si vyndají jednu nebo obě dolní končetiny. Ze začátku se většinou ještě drží rukama země. Až v okamžiku, kdy si uvolní ruce pro hru, jsou záda připravená na sed. V žádném případě není možný sed z lehu na zádech, tak jako u dospělých.
Někdy si děti tak sednou, když jsou ve zvýšené poloze (autosedačka, kočár, klín ad.), nebo se za něco chytnou a vytáhnou se do sedu (tyčky od postýlky, madlo v kočárku). Ale i to je pasivní sed, stejný jako byste je posadily na zem vy samy. Zde je na místě pevně kšírovat bezpečnostními pásy tak, aby se dítě nemohlo posadit.
A proč je pasivní sed tak nebezpečný. Protože kromě toho, že dětem ničí záda, je schopný i zablokovat psychomotorický vývoj. Většina pasivně posazených dětí nikdy, nebo jen velmi krátce leze. Sed je cíl celého vývoje a lezení je cesta k němu. Pokud dítěti nabídnete cíl dřív, než projde cestu, pravděpodobně už se po ní nikdy nevydá.
Proč některé děti nelezou
Lezení je jedním z nejzdravějších pohybů ve vývoji vůbec. Nejen že propojuje hemisféry a tím zlepšuje koordinaci a soustředění, ale hlavně posiluje zádové a břišní svaly a připravuje tělo na sed. Děti, které lezou, jsou samy sobě nejlepším terapeutem. Dokáží se prolézt drobnými nesrovnalostmi těla.
Lezení zaujímá ve vývoji veliký časový úsek, většinou 4 až 5 měsíců, než začnou děti samy chodit. Bohužel i dnes je dost dětí, které nelezou. Důvodů je více, ale mezi nejčastější patří bezkonkurenčně pasivní sed. Některé děti nemohou lézt kvůli chodítku. Chodítko je pomůcka, která může dítěti jedině ublížit.
V žádném případě mu neumožní rychlejší nástup chůze. Je výhodná jen pro rodiče, kteří chtějí mít klid od svých dětí. Dětem se líbí, že vidí z jiné perspektivy a rodiče jsou rádi, že se jim nemůže nic stát. Bohužel se jim nemůže stát ani to, aby lezly. Děti se na vás stávají závislými, seberete jim radost z toho, co dokázaly ony samy.
Motivace dětí dostat se do sedu je totiž hnacím motorem celého vývoje.
Stoj a chytání dětí
Dítě, které se dostane do stoje, je potřeba co nejdříve naučit jak dolů. Pokud maminka začne dítě chytat nebo sundávat ze stoje, dítě má pocit, že matka je součástí jeho pohybového stereotypu. Takové dítě se pouští, kdykoliv vidí matku v blízkosti, dokonce i v době, kdy už dávno umí dolů. Proto se většina úrazů stává v přímé blízkosti rodičů.
Naopak dítě, které není chytané, se velmi brzy naučí spoléhat samo na sebe. Při nácviku slézání ze stoje doporučuji odstoupit na dostatečně velkou vzdálenost a udržovat s dítětem oční kontakt. Mluvte na něj klidným tónem, aby se drželo a nepouštělo, jinak spadne. Lákejte dítě pomocí hračky dolů, ale nedovolte, aby se vás chytalo.
Pokud dítě odmítá spolupracovat, radši obě nohy pokrčte v kolenou do kleku, než abyste ho sundala. Z kleku se už dítě bez problémů dostane na zem, a přitom si může natrénovat jak na to. Při případném pádu situaci zlehčete, určitě nelitujte. Dramatický výraz vašeho obličeje může rozplakat i velmi statečné dítě.
Každý pád je důležitá informace do mozku, jak příště neprovést pohyb. Hlavička vašeho dítěte je na pád teď připravena mnohem lépe, než když srostou lebeční švy. Určitě nedoporučuji obkládat polštáři či pořídit helmu. Každé dítě brzdí (či nebrzdí) svůj pád podle povrchu, na který je zvyklý.
A většinou na asfaltu vaše dítě nikdy žádný polštář nepotká a ani helmu na sobě celý život mít nebude.
Vodění dětí za ruce
Většina dětí potřebuje od prvního stoje do chůze urazit dlouhých 4- 5 měsíců, které tráví lezením a obcházením nábytku. Většinou si rodiče myslí, že chůze přichází mnohem dříve. Často se stává, že chtějí tuto fázi zkrátit voděním za ruce, a tím urychlit nástup chůze.
Vodění za ruce nemá bohužel s chůzí moc společného a už vůbec ji neurychluje. Dítě se do vás pověsí a reflexně pohybuje nohama. Vaše dobře myšlená pomoc se obrátí spíše proti dítěti, nastává stagnace vývoje. Dítě se fyziologicky nemá kam ve vývoji posunout a nástup chůze se naopak zpomaluje.
A tak většina dětí voděných za ruce začíná chodit až kolem 15- 18 měsíce. A jejich rodiče či babičky často končí v ordinacích rehabilitačních lékařů s bolestmi zad.
Proto doporučuji nechat své dítě v klidu lézt a obcházet nábytek, nijak nezasahovat do jeho vývoje a chůze přijde tak brzy, jak jen to je u vašeho dítěte možné.
NEJVÍCE POMUŽETE SVÝM DĚTEM TÍM, ŽE JIM NEBUDETE VUBEC POMÁHAT.