Obsah:
Řiť (anus) tvoří úplný konec tlustého střeva, navazuje na konečník (rektum). Řití stolice opouští lidské tělo.
Vnitřní část anu je vystlána sliznicí podobnou sliznici střeva, vnější část , která ústí navenek, se pak svým charakterem blíží kůži těla v kterou přechází.
Anální kanál je název pro konečnou část trávicí trubice od konečníku po ústí řiti navenek. Uzávěr řiti a regulaci odchodu stolice zajišťují 2 speciální svaly – svěrače.
Co je to rakovina (anu) řiti?
Jsou to nádory vznikající postupnou nádorovou přeměnou buněk řiti. Díky rozdílnému charakteru vnitřní a vnější (na venek ústící) části řiti, vznikají v oblasti anu nádory různého charakteru.
V 70% případů se jedná o spinocelulární karcinom, méně častěji se vyskytuje adenokarcinom nebo kloakogenní karcinom, může se objevit také malobuněčný karcinom, lymfom, sarkom či karcinoid.
Rakovina řiti patří mezi nádory vzácnější.
Jaké jsou rizikové faktory vzniku rakoviny řiti?
Riziko zvyšuje infekce lidským papilomavirem (HPV). Papilomavirus může způsobit abnormální růst tkání, např. vznik bradavic na genitáliích – kondylomat.
Riziko infekce papilomavirem zvyšuje anální pohlavní styk, stoupá s větším počtem sexuálních partnerů. Častější je u homosexuálů. Infekce virem HIV je pro vznik rakoviny anu také nebezpečná. Prokázaným rizikovým faktorem je také kouření cigaret.
Dlouhodobé chronické píštěle (fistuly) a praskliny (fisury) v oblasti řiti také zvyšují riziko vzniku karcinomu.
Jaké jsou příznaky onemocnění?
První a nejčastější potíží bývá krvácení z konečníku nebo řiti. Toto krvácení nebývá silné a často je připisováno hemoroidům. K dalším častým příznakům patří svědění, bolest konečníku při stolici, bolestivé nucení na stolici, a změna ve frekvenci stolic.
Stejný soubor příznaků se vyskytuje také u nezhoubných (benigních) onemocnění anu jako jsou anální praskliny, píštěle, hemoroidy a kondylomata. Nádory této oblasti se navíc také často vyskytují společně s těmito nezhoubnými nemocemi. Pacienti se často léčí v počátečních stadiích sami a lékaře vyhledají až při delším přetrvávání potíží.
Pokročilejší nádory anu se projevují zvředovatěním. Při postižení svěračů se objevuje neschopnost udržet stolici (inkontinence).
Stanovení diagnózy
Při podezření na nádor lékař pohovorem s nemocným zjistí jeho anamnézu.
V anamnéze se lékař ptá například, zda se již nějaké nádorové onemocnění v rodině pacienta vyskytlo, jaké jsou potíže a jak dlouho trvají, zjišťuje zda nemocný nepatří do některé rizikové skupiny, jestli nejsou bolesti břicha nebo zda se neobjevila krev ve stolici, jestli není zácpa nebo průjem.Diagnóza může být v některých případech stanovena již pohledem na oblast řiti nebo vyšetřením řiti a konečníku prstem.
V diagnostice nádorů anu se uplatňují různé vyšetřovací metody, lékař rozhodne o jejich vhodném použití
Anoskopie: vyšetření řiti a přiléhající části konečníku přístrojem tvaru krátké trubky.Rektoskopie: v tomto případě je trubicovitý přístroj delší a lze jím přehlédnout i celý konečník. Při rektoskopii i anoskopii lze odebírat vzorky z podezřelých útvarů k mikroskopickému vyšetření (biopsie).Transrektální ultrazvuk: do oblasti řiti a konečníku je zasouvána ultrazvuková sonda. Tímto vyšetřením lze zobrazit a zjistit místní rozsah nádoru, jeho prorůstání stěnou trávicí trubice.
K vyloučení nebo průkazu metastáz nádoru je prováděn ultrazvuk nebo CT břicha a pánve. K vyloučení metastáz do plic pomůže rentgen plic. U žen je součástí gynekologické vyšetření. V jednotlivých případech mohou být nutné i další speciální diagnostické postupy.
Na základě výsledků vyšetření je stanoven rozsah postižení – stádium nádorového onemocnění(viz. článek o kolorektálním karcinomu).
| stádium 0 | Nádor je omezen pouze na sliznici, resp. kůži podobné tkáni anu. |
| stádium I | Nádor je velký maximálně 2 cm. |
| stádium II | Nádor je větší než 2 cm, ale nikam se nešíří. |
| stádium IIIa | Nádor jakékoli velikosti s postižením uzlin kolem konečníku nebo prorůstá do okolních orgánů (pochva, močová trubice, močový měchýř) a uzliny nejsou postiženy. |
| stádium IIIb | Nádor prorůstá do okolních orgánů (pochva, močová trubice, močový měchýř) a zároveň jsou postiženy uzliny kolem konečníku nebo nádor jakékoliv velikosti s postižením uzlin v tříslech nebo kolem kyčelních (ilických) cév. |
| stádium IV | Došlo ke vzniku vzdálených metastáz, nejčastěji v játrech nebo v plicích. |
Jaké jsou možnosti léčby karcinomu anu?
V současné době je možné ve většině případů vyléčit karcinom řiti se zachováním funkce svěračů, bez nutnosti provedení kolostomie.Základními metodami terapie tohoto onemocnění je léčba ozařováním, chemoterapií a méně často chirurgická léčba. Někdy je nutná kombinace různých metod.
Před rozhodnutím o léčebném postupu je nutná znalost rozsahu nádorového onemocnění, je tedy nutné absolvovat potřebná vyšetření. Pacient by měl být informován o léčebném plánu a o případných různých léčebných možnostech.
Měl by mít také možnost získat dostatek informací o možných rizicích a případných vedlejších účincích protinádorové léčby.Nezbytnou součástí léčby nádorového onemocnění je také léčba podpůrná.
Cílem podpůrné léčby je zvládnout možné vedlejší nežádoucí účinky protinádorové terapie, jako je například nevolnost a zvracení, infekční komplikace. Patří sem zvládnutí komplikací, které provází vlastní nádorové onemocnění – např. léčba bolesti.
Přehled léčebných metod:
Radioterapie
Při radioterapii je používáno k léčbě záření, které ničí nádorové buňky v ozářené oblasti.Ozáření může být aplikováno zevním ozařovačem (zevní radioterapie) nebo je radioaktivní zdroj záření zaváděn přímo do oblasti nádoru např. speciálními jehlami (brachyradioterapie).
Ozařování je často kombinováno s chemoterapií (chemoradioterapie). Dochází tak k zesílení účinku radioterapie. Na rozdíl od většiny jiných nádorů lze karcinom anu často vyléčit radioterapií (nebo chemoradioterapií) bez nutnosti operace.
Chemoterapie
Při chemoterapii jsou používány k léčbě nádoru léky, které mají schopnost ničit nádorové buňky. Tyto léky se nazývají cytostatika. Cytostatika jsou většinou aplikovány infuzí do žíly a tak se dostávají do krve. Krev je pak přenáší do celého těla, působí tedy na případné nádorové buňky v celé organismu, i mimo oblast původního nádoru.
Chirurgická léčba
Chirurgicky je většinou jen odebírán vzorek nádoru k vyšetření. Léčebné vyříznutí nádoru je možné jen u velmi malých nádorků. U větších nádorů se dává přednost radioterapii.Pouze výjimečně je nutné provedení radikální operace s odstraněním řiti a konečníku a provedením kolostomie.
Co se děje po ukončení léčby?
Bohužel nelze nikdy na 100% zajistit, že se nádorové onemocnění nemůže znovu vrátit. Odpovídající léčbou lze toto riziko pouze výrazně snížit. Po ukončení takovéto protinádorové léčby je proto nutné, aby byl pacient pravidelně sledován – dispenzarizován. Je tak možno včas zachytit případný návrat nemoci (rekurenci).
Onemocnění se může vrátit ve formě lokální recidivy, to znamená, že nádor znovu vznikne v oblasti, kde byl původně. Mohou se také objevit vzdálené metastázy, nejčastěji v lymfatických uzlinách, plicích nebo v játrech.Podle rozsahu onemocnění je pak volen vhodný léčebný postup, může jít opět o kombinaci již zmíněných metod (chirurgie, chemoterapie, radioterapie).
Karcinom děložního čípku je na rozdíl od jiných nádorů virového původu
Rakovina děložního čípku je druhý nejčastější typ rakoviny u žen po rakovině prsu. Ročně touto nemocí onemocní 480 000 žen, polovina z nich umírá. V České republice je ročně diagnostikováno více než 1000 nových případů cervikálního karcinomu, z nichž přibližně 400 končí smrtí.
Na všechny otázky, které může žena v souvislosti s tímto závažným onemocnění mít, nám velice ochotně odpověděl primář Onkologické kliniky 2. LF UK a FN Motol, MUDr. Zdeněk Linke.
Pane primáři, co je rakovina? Kdy hovoříme o předrakovinových změnách, a kdy vzniká nádorové bujení?Rakovina je prvé řadě slovo vyvolávající v laické veřejnosti často hrůzu a děs.
Nádorové bujení je opravdu pro velkou část populace rizikem a cca pětina úmrtí nastává v důsledku zhoubných nádorů. Dělení buněk má běžnou a fyziologickou úlohu při růstu organismu či opravách poškozených tkání.
Pakliže se vymkne přirozené regulaci a následně imunologickému dohledu, vzniká pak patologické (zhoubné) množení buněk a posléze zhoubný nádor.
Jaké mohou být nádory?Nádory mohou být nezhoubné (benigní), které rostou lokálně a mohou vyvolávat potíže lokálním tlakem na okolní orgány, a dále nádory zhoubné, které rostou expanzivně nejen lokálně, ale mohou se i šířit lymfatickými a krevními cévami a zakládat uzlinové či vzdálené – tkáňové metastázy. Některé zhoubné nádory vznikají „de novo“, některé na podkladě předchozích benigních nádorů. Mezi oběma skupinami jsou nádory nejasného biologického chování, které často přechází do invazivních zhoubných nádorů, mohou metastazovat a musí být k nim přistupováno jako k nádorům potencionálně zhoubným. Zhoubné nádory vycházející ze sliznic jsou označovány jako karcinomy, nádory z pojiva (vazivo, chrupavka, hladký, příčně pruhovaný sval, tuková tkáň aj.) jsou označovány jako sarkomy, nádory z krevních elementů jsou označovány jako lymfomy či leukemie a nádory ze zárodečných buněk jako germinomy.
Jak vzniká karcinom děložního čípku a v čem se odlišuje od jiných druhů rakoviny? Mají na vznik rakoviny děložního čípku vliv dědičné dispozice?Karcinom děložního čípku vzniká nejčastěji na podkladě virové infekce lidským papilomavirem (HPV).
Zejména podtypy HPV 16 a 18 jsou rizikové a jsou přítomny u více než 80 % invazivních nádorů děložního čípku. Typy HPV 6 a 11 jsou méně rizikové a souvisí se vznikem spíše benigních papilomů a verruk (bradavic) na genitáliích a způsobují spíše lehké dysplasie na děložním čípku.
Důležitá je tedy hygiena pohlavního styku, riziko virové nákazy roste s počtem sexuálních partnerů, nedodržování používání kondomu u neznámých či rizikových partnerů. Dalšími méně významnými faktory pro vznik nádorů děložního čípku je kouření, prvý porod ve velmi mladém věku a prodělané pohlavní nákazy.
Jasné dědičné dispozice, na rozdíl od karcinomu prsu, vaječníku ale i děložního těla, nejsou u karcinomu děložního čípku pozorovány. Dá se tedy říci, že karcinom děložního čípku je na rozdíl od jiných nádorů virového původu!
Jaké jsou typické symptomy nemoci? Je možné je odhalit již v rané fázi? Kdy by žena měla zpozornět? Můžete uvést nejčastější příznaky a projevy?Typickými symptomy, kdy by měla žena zpozornět a urychleně vyhledat gynekologa a podrobit se gynekologickému vyšetření, jsou krvavé gynekologické výtoky, gynekologické krvácení mimo pravidelný cyklus, bolesti v podbřišku a nově bolestivý pohlavní styk. Výtoky mohou být krvavé, ale někdy jen s velice malou příměsí, někdy mohou být jen bělavé a zapáchající! Tady určitě platí pravidlo, že gynekologa raději navštívit několikrát „zbytečně“, kdy je poplach naštěstí lichý, než případné varovné známky podcenit a přijít až s pokročilým onemocněním! Pozdější známky onemocnění jsou bolesti v zádech, porucha defekace a močení, případně otoky dolních končetin či hmatné uzliny v tříslech – zde se však jedná již většinou o pokročilé onemocnění.
Jak probíhá vyšetření? A jaký je postup v případě podezření na nádorové onemocnění?Gynekologické vyšetření se vyznačuje podrobným vyšetřením děložního čípku pomocí gynekologických zrcadel, kde u podezřelých lézí se provádí stěr tkáně a cytologické vyšetření, u jasných již tumorózních ložisek odběr části tkáně na histologii. Preventivní vyšetření mají probíhat minimálně 1x ročně, cytologie má být prováděna minimálně 1 za 2 roky, u rizikovějších nálezů či populace pochopitelně častěji.
Součástí gynekologického vyšetření je i vyšetření parametrií pohmatem, tj. gynekolog manuálně (ručně) vyšetří případné postižení nádorem vazivových závěsů dělohy a dále vyšetření konečníku – opět pro posouzení velikosti děložního čípku a případného postihu parametrií, prorůstání do okolí v pánvi, případně její propagace směrem do konečníku či do úzkého rektovaginálního septa.
Potvrdí-li se zhoubný nádor, je standardem vyšetření malé pánve pomocí komputerové tomografie či magnetické rezonance, dále vyšetření plic (rtg, CT), odběr onkologického markeru SCC pro pozdější posuzování vývoje a aktivity nemoci, případně i rektoskopie.
Jak probíhá primární léčba, pokud jsou na čípku přítomné změny buněk, ale nejedná se zatím o karcinom? Je vždy operační?Pakliže se jedná o prekancerózu (tj. slizniční změny, které ještě nesplňují definici iniciálního karcinomu děložního čípku), je nejčastěji pacientka léčena konizací, tj.
klínovitým vyřezáním povrchových, slizničních částí děložního čípku.
Nicméně i zde platí jistá variabilita přístupu – některé zcela iniciální změny mohou být i přísně sledovány a při jejich dalším vývoji léčeny konizací, ale u starších žen již po jejich reprodukčním období může být s jejich souhlasem provedena i radikální hysterektomie (odstranění dělohy) eventuálně i s odstraněním vaječníků.
Časná stádia nádorů děložního čípku mohou být léčena primárně operačně, kdy je standardem odstranění celé dělohy, obou vejcovodů a vaječníků.
Pooperačně bývá často v závislosti na stádiu nemoci indikována pooperační radioterapie.
Ale opět platí některé výjimky – u velmi mladých, bezdětných žen může být někdy proveden pokus se samotným odstraněním děložního čípku a ponecháním dělohy; ale vždy s velmi přísnou další dispenzarizací těchto pacientek.
Pokud se jedná o pokročilejší onemocnění, kombinuje se léčba s ozařováním a chemoterapií? Jak probíhá ozařování?Lokálně pokročilá neoperovatelná choroba, která již postihuje závěsy dělohy (parametria), případně pochvu, děložní tělo, vzdálené lymfatické uzliny, je primárně léčena nejčastěji kombinací ozařování a chemoterapie. Ozařování je zevní na oblast malé pánve (teleradioterapie) a vnitřní, kontaktní ozařování (brachyterapie) pomocí speciálních zavaděčů a aplikátorů, které se aplikují skrze pochvu lokálně. Případná chemoterapie zvyšuje účinek radioterapie, nejčastěji je podávána cisplatina. Zevní radioterapie je rozdělena do cca 25 – 35 frakcí – tj. denních dávek, prvá část ozařování zasahuje malou pánev, poslední dávky jsou zúženy na prvotní nádor a blízké okolí; brachyterapie je aplikována nejčastěji v druhé polovině zevní radioterapie, je aplikována nejčastěji 1x týdně, obvykle 4 dávky.
V souvislosti s chemoterapií se ženy obávají četných nežádoucích účinků…Chemoterapie může být doprovázena pocity na zvracení, zhoršením ledvinných testů, vypadávání vlasů. Pocitům za zvracení se dá dnes předcházet pomocí účinných léků (setrony, aprepitant apod.), riziko zhoršení ledvinných testů se snižuje při dostatečné hydrataci a dostatečném pitném režimu.
Co následuje po úspěšné léčbě?Po ukončení léčby jsou pacientky pravidelně sledovány, dispenzarizovány onkologem/radioterapeutem a gynekologem – základem je opět gynekologické vyšetření v zrcadlech, manuální vyšetření pochvy a konečníku, případně jsou prováděny kontrolní vyšetření malé pánve. Vyšetření zbytku břicha, plic, případně odběr markeru SCC jsou obligatorní, ale většina pracovišť je rovněž provádí.
Na jakých faktorech závisí výsledky léčby?Výsledky léčby závisí zejména na pokročilosti choroby na počátku diagnózy, důležité je vyloučení vzdálené metastatické nemoci. Poté je důležité dodržet pravidelné denní ozařování, případné pravidelné týdenní aplikace chemoterapie, tj. pacientky by neměly mít pokus možno terapii přerušovanou z důvodu toxicity léčby či omezené kooperace pacientky s lékařem! Pochopitelně i přes dodržení všech termínů léčby existují případy, kdy choroba dále roste, a to i přes veškerou léčbu, ale těchto primárně rezistentních chorob je naštěstí jen malá část.
Co se děje v případě neléčených karcinomů? K jakým komplikacím dochází?Pakliže pacientka ignoruje doporučení lékařů a neléčí se, pak dříve či později dochází k lokální progresi, která se vyznačuje progresí bolestí v pánvi, otoky dolních končetin, případně zhoršená průchodnost střev a konečníku či ledvin a rizikem ledvinného selhání; dále rizikem vzniku krevních sraženin v žilách malé pánve z útlaku žil nádorem a tím i vznikem plicní embolizace. Dále, nejčastěji v pozdějších fázích choroby, dochází k vzniku vzdálených metastáz, provázených únavou, případně dušností, nechutenstvím, hubnutím, poklesem červených krvinek (anemizací).
Stanovení pozitivní diagnózy onkologického onemocnění je pro každého pacienta jedním z největších zásahů do jeho života.
Obrací se na Vás pacientky ve snaze lépe porozumět své nemoci? Pracuje na Vašem oddělení psycholog? Zastáváte názor, že by pacientka měla vždy znát „plnou pravdu“ o své nemoci?
Informace pro pacientku o své diagnóze je pro naprostou většinu z nich pochopitelně značně deprimující; i lékař tyto iniciální nepříznivé informace sděluje pochopitelně velmi nerad! Lékař se však snaží vždy rovnou nastínit cesty řešení, léčby, měl by zejména iniciálně zdůraznit příznivější formy vývoje nemoci a naopak nepříznivější možnosti vývoje nemoci by neměl akcentovat ihned primárně, v době iniciálního šoku z diagnózy. Nicméně i tyto skutečnosti by měly být později velice šetrně sděleny, pacient by měl být dnes jasně informován, vždy s ohledem na jeho přání, ale i s ohledem na jeho věk, intelekt. Tady je to právě o tom důležitém, o individuálním přístupu lékaře ke každému pacientovi. Pacientky se po různě dlouhé periodě primárního šoku, případně odmítání diagnózy (v posledních letech pozoruji, že se toto období významně zkracuje!) se pochopitelně informují na doporučenou léčbu, na jiné možnosti onkologické léčby, nezřídka i na alternativní možnosti terapie. Dále je zajímají otázky ohledně toxicity léčby, limitace léčbou v pracovním procesu či rodinném životě, rizika a četnost neúspěchu, rizika progrese choroby i četnost úmrtí na progredující chorobu i přes léčbu.V každé nemocnici by měl být kvalifikovaný psycholog, případně alespoň na něj kontakty, který se pacientce snaží pomoci vyrovnat se s iniciální informací o diagnóze, s potížemi a limitacemi, které s chorobou přichází. Je však pravdou, že některé pacientky se snaží požádat lékaře o další informace, pakliže vyšetří něco ze svého času a s ním je pro některé toto často přínosnější.
Jsou i pacientky, které již iniciálně vyhledávají pomoc duchovního. Já osobně jsem zastáncem toho, aby pacientka byla plně informována.
Nicméně někdy krutá pravda, zejména u pokročilejších či nevyléčitelných chorob, může být postupně dávkována a i tuto pravdu lze sdělit různě šetrně! Jsem absolutním odpůrcem zatajování skutečnosti, snad na absolutní výjimky – extrémně staré pacientky, pacientky silně dementní či značně mentálně zaostalé – v těchto případech je zároveň i výrazně zhoršená možnost léčby, ať již z důvodu nespolupráce pacientky či rizika výrazně vyšší toxicity.
Jaká je nejúčinnější prevence vzniku rakoviny děložního čípku? Jak může žena sama tomuto těžkému onemocnění předcházet?Nejdůležitější je pochopitelně prevence, a pakliže známe nejrizikovější faktory – lidské papilomaviry, pak je dnes propagováno preventivní očkování. Vakcinace je prováděna proti nejrizikovějším typům lidských papilomavirů, sama o sobě virovou infekci nevyvolá, ale indukuje vznik dostatečných hladin protilátek proti těmto virům.
Nejlépe je provádět očkování u děvčat, které ještě nezahájily pohlavní život, nejčastěji je doporučován věk 9–12 let; očkování probíhá ve 3 postupných aplikacích vakcíny.
Avšak i u sexuálně aktivních žen může mít očkování příznivý vliv a to bez ohledu na jejich věk, má se však vždy individuálně posoudit individuální riziko získání nové HPV infekce; v tomto ohledu probíhají dosud četné diskuse odborné lékařské veřejnosti.
Je nutné však vždy mít na paměti, že ani plně očkované dívky nejsou nikdy plně chráněny proti všem typům HPV infekce a tudíž vakcinací neklesá riziko vzniku karcinomu děložního čípku na nulové incidence! Její přínos při aplikaci před zahájením sexuálního života je však zcela markantní.
Kromě tohoto sníží sama žena své individuální riziko vzniku karcinomu děložního čípku zodpovědným přístupem ve svém sexuálním životě, dostatečnou pohlavní hygienou, omezením promiskuity, snížením výskytu pohlavních nákaz i nekouřením.
Sarkom – Sarcoma
Sarkom je rakovina , která vzniká z transformovaných buněk z mezenchymálních ( pojivové tkáně ) původu. Tak, zhoubné nádory z spongiózní kosti , chrupavky , tuku , svalu , vaskulární nebo hematopoetické tkáně jsou, podle definice, považované sarkomy.
To je na rozdíl od maligního nádoru pocházejícího z epiteliálních buněk, které se nazývají karcinom . Lidské sarkomy jsou poměrně vzácné. Běžné malignity, jako je rakovina prsu , tlustého střeva a plic , jsou téměř vždy karcinomem.
Termín je z řečtiny σάρξ sarx znamenat „maso“.
Typy
( K dispozici jsou kódy ICD-O, jsou-li k dispozici, spolu s příslušným vydáním.)
Chirurgie je důležitá při léčbě většiny sarkomů. Operaci šetřící končetiny , na rozdíl od amputace, lze nyní použít k záchraně končetin pacientů v nejméně 90% případů nádorů na končetinách.
Před a / nebo po operaci lze podat další léčbu, včetně chemoterapie a radiační terapie. Chemoterapie významně zlepšuje prognózu u mnoha pacientů se sarkomem, zejména u pacientů s kostními sarkomy.
Léčba může být u mnoha pacientů dlouhý a náročný proces, který trvá přibližně rok.
- Léčba liposarkomu spočívá v chirurgické resekci, přičemž chemoterapie se nepoužívá mimo vyšetřovací prostředí. Po chirurgické excizi liposarkomu lze také použít adjuvantní radioterapii.
- Rhabdomyosarkom je léčen chirurgickým zákrokem , radioterapií a / nebo chemoterapií. Většina pacientů s rhabdomyosarkomem má míru přežití 50–85%.
- Osteosarkom je nádor kosti, který je léčen chirurgickou resekcí co největšího množství rakoviny, často spolu s neoadjuvantní chemoterapií . Radioterapie je druhou alternativou, i když není tak úspěšná.
Diagnóza
Klasifikace
Tkáň
Sarkomy dostávají řadu různých jmen podle typu tkáně, které se nejvíce podobají. Například, osteosarkomu podobá kosti , chondrosarkom podobá chrupavky , liposarkomem podobá tuku a leiomyosarkom podobá hladké svaloviny .
Školní známka
Kromě toho, že jsou sarkomy pojmenovány podle tkáně původu, je jim také přiřazen stupeň (nízký, střední nebo vysoký) založený na přítomnosti a frekvenci určitých buněčných a subcelulárních charakteristik spojených s maligním biologickým chováním.
Nízké sarkomy se obvykle léčí chirurgicky, i když někdy se používá radiační terapie nebo chemoterapie. Sarkomy středního a vysokého stupně jsou častěji léčeny kombinací chirurgie, chemoterapie a / nebo radiační terapie.
Vzhledem k tomu, že u vysoce kvalitních nádorů je větší pravděpodobnost, že projdou metastázami (invazí a rozšířením do lokoregionálních a vzdálených míst), je s nimi zacházeno agresivněji. Poznání, že mnoho sarkomů je citlivých na chemoterapii, dramaticky zlepšilo přežití pacientů.
Například v době před chemoterapií bylo dlouhodobé přežití u pacientů s lokalizovaným osteosarkomem pouze asi 20%, nyní však vzrostlo na 60–70%.
Epidemiologie
Sarkomy jsou poměrně vzácné, ve Spojených státech je pouze 15 000 nových případů ročně. Sarkomy tedy ročně představují přibližně 1% z 1,5 milionu nových diagnóz rakoviny v zemi.
Sarkomy postihují lidi všech věkových skupin. Asi 50% kostních sarkomů a 20% sarkomů měkkých tkání je diagnostikováno u lidí mladších 35 let.
Některé sarkomy, jako je leiomyosarkom , chondrosarkom a gastrointestinální stromální tumor (GIST), jsou častější u dospělých než u dětí.
Většina vysoce kvalitních kostních sarkomů, včetně Ewingova sarkomu a osteosarkomu , je mnohem častější u dětí a mladých dospělých.
Povědomí
V USA je červenec obecně uznáván jako měsíc povědomí o sarkomu. Ve Velké Británii se v červenci koná Týden povědomí o sarkomu pod vedením sarkomu UK , charity pro rakovinu kostí a měkkých tkání.
Reference
externí odkazy
- Kostní sarkom v Národním onkologickém institutu
- Sarkom u Curlie