Promiňte – nad tímto naivním pohledem se musím pousmát.
Článek je založen na tom, že lidé jsou svolní s čímkoliv a že ze světa vymizí touha po moci, touha pro zabití, sobeckost, nadutost a podobné vlastnosti tomu spojené.
Tak, jak to píšete k tomu zřejmě nikdy nedojde.
Je plno věcí, které se do takových fází dostat nemohou právě pro podstatu lidské povahy.
Stále tady budouti, kteří budou chtít moc, ti, kteří budou chtít vládnout. Samozřejmě myšlenka o volném společenství je moc hezká, liberalita je vždycky hezká, avšak nemyslím si, že splnitelná.
Lidé budou chtít, aby tady byl někdo, kdo by za ně rozhodoval, stejně tak budou ti, kteří budou chtít rozhodovat, ať už z jakéhokoliv popudu – šlechetného či sobeckého, který bude chtít řídit stádo oveček.
Naše mysl a chování je od základu sobecká.
Neřku-li u některých přímo ohavná a zvrácená.
Ze světa nevymizí zlo, vraždy, znásilnění a lidé se najednou nezačnou mít rádi jen proto, aby byli zdraví – což nevyvrátí mnohé nemoci. Nechat zmizet zlo je prakticky nemožné. Zničit zlo lze pouze podobnými prostředky – jako jsou třeba tresty smrti. Byť mnohdy zasloužené, ale v zásadě je to stejný prohřešek – usmrtíte-li člověka, který zabil.
Dále mě pobavila část s potravou.
Jistě, bylo by to ekologické, ekonomické, mnohé by to ulehčilo. Ale zapomínáte na jednu z nejdůležitějšíc věcí, která pohání lidi k tomu, aby jedli.
Protože zbožňují chuť jídla, protože jsou vyloženě závislí na tom, že si kupříkladu mohou čas od času dát čokoládu, že se osvěží studeným pivem. Že si dají salát s mořskými plody nebo italskou pizzu. Všechno je to o chutích, i když primárně stále o hladu.
Lidé se jen tak nevzdají možnosti stravovat orálně, aby si lépe vychutnali chuť jídla a jeho cestu tráviícím traktem(seč mnohdy ne vždy „úspěšnou“ :D).
To jsou stále věci, které podle mě nevymizí nikdy a nenahradí se ničím zcela odlišným. Maximálně jejich využití vygraduje buď ve vylepšenou formu, nebo se to díky vnějším důsledkům zhorší.
Důležité je, aby lidstvo jednou přišlo na to, jak sklidit tolik potravin, aby už nikde nikdo nehladověl. To je podle mě základní „politika“ zemědělství.
A mentalita lidí se taky nezmění, pokud jim do krve nebude vpouštěna nějaká látka, která to ovlivní. Lidé se sklony k vraždám je vždycky budou mít.
Pedofilové budou stále pedofilové, protivní nevrlí a arogantní sobci budou stále stejní. Takže si nemyslím, že by se za čas lidé nějak víc začali mít rádi.
Nebude je nic spojovat natolik, aby jeden za druhého(nespřízněného přátelstvím či příbuzenskými vztahy) položili život. Nebo se o něj jen starali.
Podle mě věda půjde hodně kupředu. Zejména robotika. Medicína se posune a vesmírné bádání.
Co se týče hudby, tak s tím tak nějak souhlasím taky.
Pokud jde o papeže, věřím, že ten nynější je poslední. Jak řekl Nostradamus. Koneckonců – má na to ještě stále čas. Do té doby se v režimu stane nějaká změna, každopádně liberalismu nevěřím.
Maximálně se tak pozmění politika, zákonodárná moc, výkonná a soudní. Senát a sněmovna, moc prezidenta(hlava státu) – mluvíme-li o naší republice.
Navíc – stále je tu EU a ta má silné zázemí, ta se podle mě taky nerozpadne, naopak bude sílit.
Možná se jednou stane hlavou všech států v zastoupení našich delegátů.
Stejně tak NATO bude mít svou f-ci.
Myšlení věřících – ano, věřím, že se posune, půjde s dobou a spíš, než věřím, tak hlavně doufám.
Ačkoliv církev samotná se zřejmě příliš nezmění. Vezměte si jen, jak dlouho existuje a její struktura a „moc“ je stále stejná a děsivá. Nevzdali se toho za celá století, nevzdají se ani v budoucnosti.
To je nejztěžejnější „artikl“ v historii lidstva. Jestli v ní proběhnou mírné změny, tak nepatrné. Ačkoliv koexistence bez papeže bude jistojistě zajímavá. Kdo ví, jestli to nedojde do stádia, kdy to bude jedině horší.
Populace – tady si myslím, že ta se sníží nějakým vnějším vlivem. Příroda to tak vždycky zařídila. Nebo lidé. A stejně tak si myslím, že v příštím případě to bude stejná příčina.
Pokud lidem v muslimských státech nezakáží pod pohrůžkou smrti plodit potomky maximálně do 3/2 dětí, tak to na naší planetě za chvíli bude samý Muslim. Nejsem rasista, ale o nárust naší populace se podílejí nejvíce oni.
S až patnácti dětmi. Není se čemu divit.
Každopádně, jak jsem psala – podle mě se o snížení počtu lidstva postará nějaká živelná katastrofa, pandemie, nebo válka. Ostatně děje se to pravidelně každých sto let. A lidé mají stále mezi sebou plno nevyřízených účtů a sporů. Stačí banalita a může za to pykat celý svět.
Ženská role – zdali se vrátína své místo. Taky si nemyslím. Ale zase si nemyslím, že všechny ženy zavánějí feminismem. Některým se jejich role ženy líbí. Těm to zůstane a budou to vštipovat svým potomkům možná i dále. Ale ty, které už mají v genech, že jsou dominantní a rády zastávají mužskou roli, tam to nevymizí.
Jim bude stačit už jen ten fakt, že jsou si rovni s muži a o to všechno v celém feminismu jde.
Abychom se ještě nedivili, že zde zase jednou bude nějaký matriarchát :))). Ale ne, podle mě tohle zůstane zhruba stále stejné. Jen s podmínkami života, který se bude měnit na závislosti technologií a společenství, se budou zřejmě menit trochu i vztahy všeobecně.
Vztahy k sobě samým, k práci, ke všemu…
Nicméně zajímavý článek. Přinutil mě hodně se zamyslet.
Váš pohled a názor Vám neberu. Podnítil mě k tomu si zafantazírovat, což je jen dobře.
Pokud mám v textu nějaké překlepy či chyby, velmi se za ně omlouvám.
Svět v roce 2050
Marta Vondrová se narodila v roce 2021 v Dolních Břežanech. Také ona si pěstovala mýtus krutého dětství. Když jí bylo deset, narodil se jí bráška Béďa. Byla přesvědčená, že zatímco se všichni ostatní bavili a užívali si dětství a mládí, ona měla na krku nezvedeného fracka, kterému rodiče dovolili všechno, co zakazovali jí.
Všechno měl ten kluk snazší než ona a pořád mu zametali cestu.
Ona ještě zažila kodrcání autobusem pět kilometrů na metro v Písnici, kdežto Béďánek se pěkně jako panáček vozil sdílenou elektrodopravou. Ona se musela tahat s nechutným mobilem, velkým jako když kráva vyplázne jazyk, kdežto panáček měl od mala kšilťáček na holo.
Táta někdy zasahoval do sourozeneckých hádek, že prý oni houbeles vědí, co je to tvrdé dětství, protože on měl první mobil někdy v šesté třídě a ve škole ho museli odevzdávat, a maminka? Dědeček s babičkou z maminčiny strany, ti, co bydlí v Neratovicích, ti nutili maminku dělat domácí úkoly na počítači bez hlasového ovládání s myší a displejem.
Tak to byl tedy humus, jaký si Marta nedovedla představit.
Do školy chodila nejdřív v Břežanech, hodně inkluzivní, což tatínek docela těžce nesl.
Martička, když po rodičovských schůzkách tajně rodiče poslouchala, slyšela tátu nadávat, že se to opravdu s těmi dementy a Číňany přehání a že není daleko doba, kdy do školy budou brát i psy a kočky.
Ten nápad se Martě líbil a jako docela malá zažila éru humanizace domácích zvířat. Jo, to Béďa, ten už si s kokršpanělem Cyrilem povídal od mala.
Druhý stupeň měla Marta v kampusu ve Vietnamtownu Sapa, dříve Libuš. Bylo to tam taky hodně inkluzivní, po všech stránkách. Táta by byl radši, kdyby chodila do nějaké pořádné školy, kde ji budou učit číst a psát a násobilku a podobné věci, když už ji to nenaučili ve školce.
Máma se Marty zastala, že Sapa a její kampus mají dobrou pověst a že je odtamtud snazší přechod na vysokou. Táta měl zase řeči, že by tu vysokou chtěl vidět, a dokonce i hodně křičel, když se Marta přihlásila na Interdisciplinární institut metaadaptace v Bernu. Čím se ta holka bude živit, nadával tatínek.
Co ji tam naučí? Vždyť umře hladem.
Také tenkrát měla Marta zastání v mamince. Jeho momentální zaměstnání je konfliktní eliminátor, a to ho na chemicko-technologické taky neučili, o jejím vlastním zaměstnání v laserovém centru Eli nemluvě. Takže Marta odjela do Bernu, jakmile si přes hypernet obstarala stipendium.
Dva roky pendlovala mezi Bernem, Via Teko v dánském Herningu a Olomoucí, až jednou kápla na inzerát IT oddělení ve ŠKODA AUTO. Váhala, jestli má cenu se ucházet o pozici enterprise architektky, nebo se hlásit do kompetenčního centra SAP.
Přerušila studium, paní profesorce Zinnerové slíbila, že seminárku Citový život autonomních jednotek dokončí a odevzdá, a odjela do Boleslavi. Ukázalo se, že to bylo pitomé rozhodnutí. Při pohovoru si povídala s avatárem, který vypadal jako dokonalý dement a štval ji, takže měla sto chutí se sebrat a prásknout dveřmi.
Pak jí nabídli pozici mediátora umělé inteligence autonomních systémů. Jak byla nabroušená, odpověděla, že takovou věc nikdy nedělala, ale oni na to, že to ještě nikdo nikdy nedělal a že by bylo dobré, kdyby to zkusil někdo, jako je ona, načež se ukázalo, že ji mají přečtenou shora dolů.
Nejvíc se jim líbil ten kampus Sapa, ve kterém od ní nikdy nikdo nechtěl odpovědět na záludnou otázku, kolik je osmkrát sedm, a taky věděli o její seminární práci a řekli, že jí možná zkušenost mediátora s prací pomůže.
To nakonec rozhodlo a ona s nimi kontrakt uzavřela. Teď byla v Africe v autě, seděla za volantem, kterého se nesměla dotknout, a dívala se oknem na mraky ještě černější, než byl ranger Msenga na vedlejším sedadle.
„Neměli jsme nikam jezdit,“ uklidňoval ji ranger.
Milej kamaráde, to je úplná prkotina, když to srovnám s tím, co všechno jsem neměla udělat já, opakovala si zasmušile.
Jak změní koronavirus svět? Odpovídají Rychetský, Kintera, Singer, Hůlová a další
Už několik měsíců ochromuje moderní společnost strach z něčeho, co je přibližně dvoutisíckrát menší, než je tloušťka lidského vlasu. Tenhle niterný vnitrobuněčný cizopasník jménem SARS-CoV-2 nás přiměl ke změnám, které jsme si nejspíš neuměli ani představit.
Utlumil globální ekonomiku, přivedl národní rozpočty do ještě větších krizí, zastavil přesuny milionů lidí přes hranice států, zbořil naše stovky let budované pracovní návyky a přinejmenším dočasně zavřel velkou část lidstva do domácích vězení.
Slušný výkon na něco tak malého.
Od začátku koronavirové krize můžeme pravidelně slýchat jednu větu: „Svět už nebude jako dřív.
“ Říkají ji vážené osobnosti od ekonomů po psychiatry, majitelé firem, kteří právě krachují a přemýšlejí, jak proměnit svůj byznys, aby byl odolnější vůči pandemickým reakcím společnosti, přemýšlejí nad ní učitelé ve třídách bez dětí, přemýšlejí nad ní politici (doufejme), kteří by měli pro příště vyztužit zdravotní péči nebo zdroje pro záchranu postižených.
Změní tedy nemoc zvaná covid-19 společnost? Jak? Změní směr, kterým se naše civilizace ubírá, nebo nanejvýš upraví některé detaily?
Požádali jsme několik osobností, chytrých lidí, kterým stojí za to naslouchat, aby nám napověděli. A zde jsou jejich úvahy. Snad vám budou k užitku pro vaše vlastní přemýšlení.
Radkin Honzák, psychiatr
Dread risk – děsivé riziko – to by byl asi odpovídající český překlad, ale počítejme s tím, že když se tenhle pojem (zase) vynořil, že bude mít snahu existovat svým americkým způsobem života, jak známe označení hanebností z dob reálného socialismu (vysvětlení pro mladší generaci: americký způsob života byl životní styl socialistickému člověku z hloubi jeho psychiky – duši měl zakázanou – odporný, protože postrádal všechny charakteristiky potřebné pro budování komunismu, především otrockou poslušnost, zato měl dekadentní jazzovou hudbu a dolary; ty bylo nutné směnit za tuzexové bony a tím naše hospodářství vzkvétalo).
Dread risk popisuje situace vyznačující se třemi charakteristikami: nečekané a náhlé enormní škody a ztráty na životech, nemožnost účinné pomoci racionálními a dostupnými cestami a po dlouhé generace se lidé k této události vracejí.
Z historických událostí je uváděna španělská chřipka po první světové válce a z našeho století letecký útok na The Towers v září 2001, zemětřesení na Haiti 2010 nebo Fukušima 2011. Co není uváděno v definici, jsou následky.
Bezprostředně je to zmatená panická reakce, krátce potom zvýšení sociální soudržnosti, ale také vzestup religiozity v postižené oblasti a nakonec návrat k standardnímu způsobu života s obohacením zkušeností, leč nepřipraveností na něco podobného.
Hyeny, které doslova přes mrtvoly vytěží spoustu zisků, vesměs nikdy potrestány nejsou.
Boží tresty nikdy lidstvo nepolepšily, důsledky vyhnání z ráje jsou toho prvním příkladem, naše hříchy se po otřepání úspěšně rozvíjely a díky technologiím měly šanci i růst. Na druhé straně, jsou-li Breughelovy obrazy jedním z výsledků těchto období (stejně jako Dekameron), není to úplně beznadějné.
Kromě toho, že všichni (až na těch pár, kteří situace ve svůj prospěch zneužijí) zchudneme, že bude nutné odříct si spoustu potěšení, ale i životních usnadnění, že bude menší spotřeba a větší nezaměstnanost, se celkem nic podstatného pro nás, co žijeme běžné životy, nezmění.
Ti, kteří budou mít smůlu, půjdou na pracák a budou začínat znovu, ti kteří budou mít štěstí, si jen utáhnou opasky a pojedou dál. Proroci nekonečné prosperity začnou vystrkovat své šeredné tlamy po několika letech, kdy lidi sice nezapomenou na pandemii, ale zapomenou na to, že právě tato filosofie k tomu velkolepému maléru vedla.
A těch blbých, kteří jim naletí, tady zůstane stálé a bohužel dost vysoké procento.
Iva Pekárková, spisovatelka
Když (skoro) celosvětový zarach začínal, byla jsem přesvědčená, že svět už nikdy nebude takový jako dřív. Takový globální šok lidstvo hned tak nevstřebá. Budeme dělit čas na „předtím“ a „potom“. Co bude „potom“, to nikdo neví, nebude to však nic pěkného.
Ale jak plynou týdny, čím dál víc se mi zdá, že tahle pandemie nebude mít na dění na světě až takový vliv. Jistě, bude mít následky. Zchudnou kvůli ní všichni s výjimkou spekulantů a těch nejbohatších, potraviny podraží a v chudých zemích nastane hladomor, možná vzniknou lokální války.
Jinak se, myslím, po čase všechno vrátí do starých kolejí. Lidstvu splaskne tvář po facce, kterou mu uštědřila matka příroda.
Zapomeneme na to, že se díky ztichlým fabrikám a zákazu cestování snížily emise v ovzduší a příroda načas ozdravěla.
Jakmile to půjde, fabriky se rozjedou, začneme cestovat jako dosud a z celé virové epizody nám zůstane jen poznání, pro adolescenty jistě překvapivé, že virtuální komunikace, jakkoliv skvělá, setkání „naživo“ nenahradí.
Miroslav Singer, ekonom
Nejsem přítelem grandiózních věšteb, to jistě zastanou jiní autoři, ale rád bych se pozastavil zhruba nad třemi praktičtějšími oblastmi, kde by zkušenost z pandemie mohla změnit naše životy.
Článek pro předplatitele
Ještě na vás čeká 70 % článku. Pokračovat ve čtení můžete jako náš předplatitel.
Vedle přístupu k veškerému on-line obsahu HN můžete mít:
- Mobilní aplikaci HN
- Web bez reklam
- Odemykání obsahu pro přátele
- On-line archiv od roku 1995
- a mnoho dalšího…
Co se děti musí naučit, aby uspěly v roce 2050
Kreativita bude nejzásadnější dovedností tohoto století
Lidstvo čelí velkým změnám a mnoho zažitých pravd, platných po staletí, přestává platit. Jak připravit sebe a své děti na svět plný nepředvídatelných změn a nejistoty? Z dnes narozených se stanou třicátníci kolem roku 2050.
Mohou se dožít i roku 2100 a ve dvaadvacátém století stále žít aktivní život.
Co bychom je měli učit dnes, aby se jim i v tak vzdálené budoucnosti dobře dařilo? Jaké dovednosti budou potřebovat, aby našli zaměstnání, orientovali se ve světě kolem sebe a neztratili se v nástrahách života?
Na takovou otázku bohužel neznáme odpověď – nikdo neví, jak bude vypadat svět v roce 2050, natož pak 2100. Lidé nikdy nedovedli spolehlivě předvídat budoucnost a dnes, na prahu technologických změn, které umožní měnit naše těla, mozky a mysl, je to ještě mnohem těžší. Nemůžeme se tak v předpovědích spoléhat na věci, které se dosud jevily jako dané a neměnné.
Před tisíci lety toho lidé o budoucnosti nevěděli mnoho, nicméně byli přesvědčeni, že základní rysy lidské společnosti se nezmění.
Kdybyste třeba žili v Číně roku 1020, mohli byste odhadovat, že do roku 1050 se zhroutí říše Sung, že kočovní Kitani vtrhnou do země ze severu, nebo že miliony lidí zahubí mor.
Nepochybovali byste ale, že i v roce 1050 se většina lidí bude živit farmařením a tkalcovstvím, že v úřadech i v armádách budou pracovat lidé, muži budou stále vládnout ženám, člověk se v průměru dožije čtyřiceti let a lidské tělo bude stále stejné.
Proto také rodiče v Číně roku 1020 učili své děti pěstovat rýži a tkát hedvábí, bohatší chlapce pak číst Konfuciánské texty, ovládat kaligrafii či bojovat v sedle a z dívek vychovávali pokorné a poslušné ženy v domácnosti. Bylo jasné, že tyto dovednosti budou v roce 1050 stále stejně nezbytné.
Dnes netušíme, jak bude Čína nebo zbytek světa vypadat v roce 2050. Nevíme, čím se budou lidé živit, jak budou fungovat armády či úřady, ani jak se vyvinou poměry mezi pohlavími.
Někteří lidé se budou dožívat vyššího věku než dnes a samotné lidské tělo může projít nevídanými změnami – díky bioinženýrství, přímému propojení mozku s počítačem a podobně.
Mnohé z věcí, které se děti dnes učí, mohou do roku 2050 ztratit význam.
Dnešní škola se snaží nacpat dětskou hlavu informacemi. Kdysi to mělo smysl – informace byly samy o sobě vzácné a i ta trocha, co se k lidem dostala, často ještě podléhala cenzuře.
Pokud jste třeba žili v provinčním Mexickém městečku v roce 1800, jen stěží jste získávali informace o širším světě. Neexistovalo rádio, televize, denní tisk ani veřejné knihovny.
I když jste byli gramotní a měli přístup k soukromé sbírce knih, našli jste převážně romány nebo náboženské texty. Španělské impérium přísně cenzurovalo lokálně vydávané knihy a k dovozu zvenčí schválilo jen zlomek textů.
Podobně jste na tom byli i v Rusku, Indii, Turecku nebo Číně. V takové situaci příchod moderního školství představoval výrazné zlepšení – děti se naučily číst, psát, znát základní zeměpisná a dějepisná fakta, rozumět biologii a podobně.
V jednadvacátém století je tomu naopak. Informacemi jsme doslova zavaleni, cenzoři se už ani nesnaží je blokovat – účinnější je šířit dezinformace nebo odvádět pozornost záplavou nepodstatných informací.
Pokud dnes žijete v provinčním městečku v Mexiku a máte smartphone, můžete klidně až do smrti číst Wikipedii, sledovat TED talky nebo se účastnit vzdělávacích kurzů online.
Vlády už nedokážou před veřejností utajovat nepohodlné informace, zato ale dokážou až znepokojivě snadno zaplavit veřejnost protichůdnými zprávami a odvádět pozornost od důležitých témat.
O bombardování Aleppa nebo tání ledovců se dnes dočteme na jedno kliknutí, ale zpráv je tolik a mnohdy tak protichůdných, že jen stěží zjistíme, kterým vlastně věřit. A co víc, na jedno kliknutí jsou tu i příjemnější věci než věda a politika – roztomilá videa s koťátky, drby ze světa celebrit, porno.
Tím posledním, co v takovém světě děti od učitele potřebují, jsou další informace – už tak jsou jich přesyceny. Místo toho potřebují schopnost se v informacích zorientovat, pochopit je, rozlišit podstatné od nepodstatných a především skládat si z jejich střípků ucelený obraz světa.
To byl také po staletí ideál západního liberálního vzdělávání. Učitelé vedli studenty k samostatnému myšlení a sami se soustředili hlavně na dodávání informací.
Snažili se nedegradovat vzdělávání na pouhé předávání zažitých dogmat.
Předpokládali, že dostanou-li studenti dostatek informací a svobodu s nimi nakládat, doberou se k ucelenému obrazu fungujícího světa sami a že i kdyby se jim to nepodařilo hned, budou na to mít dost času celý život.
Dnes na to čas není. Už za svého života utváříme budoucí podobu našeho světa a pokud si dnešní generace včas nevytvoří jeho ucelený obraz, na němž by mohla stavět, bude jí utvářený nový svět spíše dílem náhody než záměrného směřování.
Nejvyšší čas
Díky pandemii zjistíme, že řadu věcí k životu nepotřebujeme, říká Vičar z investiční společnosti Genesis Capital
Pandemie koronaviru může zásadně změnit svět byznysu i celou společnost. Jak říká Ondřej Vičar, managing partner ve společnosti Genesis Capital, jež spravuje fondy soukromého kapitálu, míra proměny bude záviset na tom, na jak dlouho se svět zastaví. „Nelze čekat, že po pár týdnech celosvětové karantény začnou lidé žít významně jinak než předchozích pár desítek let,“ říká Vičar.
Jak se konkrétně vaší společnosti dotkla pandemie koronaviru?
Máme teď poměrně masivní portfolio, v němž je aktuálně deset zainvestovaných společností.
Zatímco ještě před měsícem jsme přemýšleli, které firmy prodat či ze kterých lze vlivem dobrých výsledků dividendou distribuovat přebytečnou hotovost, teď jsme všechny tyto operace zastavili s tím, že naším základním cílem je portfolio ochránit.
Pomoci firmám s financováním či využitím vznikajících podpůrných nástrojů, nevytahovat z nich za žádných okolností hotovost, naopak být připravený třeba dodatečně zainvestovat do pečlivě zváženého rozvoje. Zkrátka využít v krizi dostupného kapitálu jako dodatečného konkurenčního nástroje.
Musíme se také všichni dočasně smířit s tím, že se výsledky firem plošně zhorší, a obrnit se trpělivostí. Teď prostě není cílem vykazovat dobrá čísla, nyní jde o to, pomoci firmám, které jsou fundamentálně zdravé, překonat tohle těžké období a vzejít z něj ještě silnější.
Naštěstí musím říct, že vedení firem, v nichž máme podíl, prokazuje v současné situaci velké odhodlání, flexibilitu, střídmý optimismus, ale často i kreativitu. Uvedu to na příkladu společnosti Datart, což je firma, která poslední rok vykazovala skutečně velmi dobré výsledky. Pak přišel 15.
březen a najednou bylo vlivem zásahu vyšší moci 140 obchodů Datartu zavřených a tržby z tohoto kanálu ze dne na den nulové. Management ale projevil velkou rozhodnost. Před polovinou března měl Datart dvě třetiny tržeb v kamenných obchodech a třetinu on-line.
Po dvou týdnech trvání vládních opatření už on-line tržby narostly natolik, že prakticky vyrovnaly výpadek obratu kamenných obchodů. To je až neuvěřitelný a fascinující vývoj. Je za tím obrovské množství práce a pozitivní na tom je, že až se kamenné obchody otevřou, nelze vyloučit, že ty výsledky za oba kanály postupně budou ještě lepší než dříve. Přeberete totiž část klientely jiným hráčům, kteří nedokázali v krizové situaci zareagovat tak rychle. Ale v každém případě bych chtěl zdůraznit, že je příliš brzy na nějaký překotný optimismus.
Předpokládám, že ani kreativita managementu ale nepomůže v současnosti společnosti 11 Entertainment Group, do níž jste investovali loni na podzim. Ta totiž v Maďarsku provozuje vnitřní zábavní parky, jako jsou třeba trampolínová centra
Je to bohužel tak. Tahle společnost je v našich portfoliích zasažena asi nejvíc. Když jsme tu investici dělali, vypadal tenhle obor takřka ideálně. Společnost bohatne, takže lidé tráví více volného času aktivně a jsou za to ochotni platit.
Navíc jde o zábavu pro děti, a to formou spojenou s aktivním pohybem, do čehož budete vždy rádi investovat. Návštěvnost dodatečně podporuje i turismus a cestovní ruch.
Kvůli tomu všemu ostatně začaly private equity fondy po celém světě do rozvoje sítí podobných center masivně investovat. Té investici nebylo co vytknout.
Že přijde virus, který zasáhne celý svět, tato centra se zavřou a vytvoří se navíc konstelace, která prakticky přes noc minimálně na nějakou dobu oslabí všechny základní pozitivní trendové byznys fundamenty této investice, to opravdu nepředpokládal nikdo.
Fascinující je rychlost, s kterou krize přišla, a zároveň její okamžitý celosvětový rozměr.
Pandemie koronaviru v současnosti zastavila svět. Je tato krize pro ekonomiku v něčem jiná než všechny předchozí?
Fascinující je především rychlost, se kterou tato krize přišla, a zároveň její okamžitý celosvětový rozměr. Před měsícem jsem byl na největší světové konferenci firem v private equity, která se každoročně koná v Berlíně. Pravidelně se tam dělají průzkumy mínění a tentokrát se delegátů ptali i na to, čeho se svět private equity pro letošek nejvíce bojí.
Na výběr bylo několik možných témat, jako například čínsko-americká obchodní válka, migrační krize, blízkovýchodní konflikty nebo právě hrozba koronaviru. Víte, jak dopadl koronavirus? V pořadí největších hrozeb skončil předposlední. Největší strach z něj mělo jen asi pět procent účastníků konference, a to prosím mluvíme o konci února.
Kdyby ten samý dotaz padl dnes, po pěti týdnech, myslím, že by koronavirus jako největší hrozbu pro letošní rok označil každý účastník. Kromě toho, že krize nastala rychle, je také velmi rozsáhlá, zastavil se v podstatě celý svět.
Do třetice pak platí, že jde o druh krize, jaký jsme tu ještě nikdy neměli, což znamená, že lze sice zobecňovat, jaké to bude mít dopady, ale člověk se může poměrně lehce a zároveň velmi významně mýlit.
Velké krize bývají zpravidla také velkou investiční příležitostí, platí to pro private equity fondy i v krizi současné?
Velmi závisí na tom, v jaké investiční fázi ten daný fond je. Genesis Capital má v současnosti otevřené tři fondy. Jeden zatím nemá nakoupeno nic a nastalá krize pro něj vytváří skutečně přirozenou příležitost. Pokud tato krize bude taková jako ty předešlé, zákonitě přijde období vhodné pro zajímavé nákupy.
Nebude to ale ze dne na den, nějakou dobu to potrvá. Pak máme ale také fond, který už je zainvestovaný, a tam vás méně zajímá možnost nákupu nových firem a nemusí vás trápit, že trh na nějakou dobu zamrzne. To, co vás eminentně zajímá, je ochrana hodnoty existujícího portfolia.
V takovém okamžiku se jasně ukáže, jestli je portfolio fundamentálně zdravé, jestli není předlužené, jak kvalitní jsou managementy jednotlivých firem, ale také jestli jste byl jako investor prozíravý a nechal si kapitálové rezervy, anebo nenechal, protože jste si myslel, že se vám nemůže nic stát.
Pro private equity fondy ale zpravidla platí, že kapitálovými rezervami disponují. Úplně nejhůře jsou na tom nyní fondy, které se ocitly v poslední fázi své životnosti.
Už nemají kapitál, jsou pod časovým tlakem firmy ze svého portfolia prodat a do toho najednou přijde takováto krize, která vytvoří souběh tlaku na kapitálové zdroje a zpoždění či zhoršení běhu veškerých procesů, na kterých je koloběh private equity založený.
Stalo se vám v průběhu posledního měsíce, že se zastavily některé naplánované obchody?
Oficiálně ještě nic nezamrzlo, ale je pravděpodobné, že se vytvoří prostředí, v němž budou některé transakce neuskutečnitelné, protože kupující a prodávající od sebe vzdálí zcela odlišná očekávání.
Prodávající se s velkou lítostí budou ohlížet za čísly, která firma vykazovala loni a počátkem letošního roku a i nadále budou na jejich základě chtít realizovat celou transakci. Svým způsobem budou v řadě případů logicky tvrdit, že je to ta samá firma, kterou nabízeli prodávajícímu před měsícem.
Kupující budou ale samozřejmě mít obavu, jak se krize firmy dotkne, a přirozeně se budou snažit celou vzniklou situaci využít k úpravě kupní ceny nebo alespoň kupní struktury. Pokud tedy neztratí zájem o investici úplně. Obě strany mají v takovém případě svým způsobem pravdu, bohužel jsou v podstatě z definice odkázány k tomu se nedohodnout.
Většinou jsou prodávající ochotni ustoupit z požadované ceny, až když příští hospodářské výsledky ukážou, že firma je skutečně krizí postižena. Často je třeba jednání zcela ukončit a zahájit znovu od začátku. Obecně řečeno tedy podobná krize přináší velké nákupní příležitosti, ale zpravidla nikoli v bezprostředním horizontu.
Specifickou výjimkou jsou kapitálové vstupy restrukturalizačních fondů do těžce zasažených společností a odvětví, těm tato situace vytváří obvykle řádově větší počet bezprostředních investičních příležitostí.
Co všechno může pandemie přinést světu byznysu?
Bezpochyby proběhnou nějaké změny, některé procesy či již nakročené trendy kvůli pandemii budou akcelerovat. Svět se nyní v podstatě zastavil, lidé přestali spotřebovávat, více se soustřeďují na sebe a své rodiny. Myslím, že mnozí z nás, ale také společnosti jako celek, projdou určitou katarzí. Zjistí, že řadu věcí k životu nepotřebují.
Že nakupují služby, které je ve výsledku vlastně dodatečně stresují, a ještě za to platí. Také přijdou na to, že jezdit přes půlku světa na dvouhodinovou schůzku je třeba zbytečné. Tyhle ekologicko-energetické „brutality“ se vytratí a transformují do šetrnějších a úspornějších poloh.
Cestování obecně bude složitější a myslím, že lidé budou víc než předtím zvažovat, jestli absolvovat často sáhodlouhé a vyčerpávající cesty na dovolenou do dalekých zemí, anebo raději strávit volno jinak. Ve větší míře než doposud asi poroste on-line byznys a digitalizace procesů všeho druhu, což jsou oblasti, které již i tak měly velkou dynamiku.
V řadě oblastí to povede ke zjednodušení, redukci a souvisejícímu zlevnění, určitě například v oblasti přebujelých byrokratických procesů ve veřejném sektoru. Ale i jinde. Na stranu druhou, raději bych byl opatrným prorokem. Tohle vše, co jsem řekl, bude hodně záviset na délce trvání a míře dopadu pandemie.
Pokud by se za dva měsíce situace vrátila ve většině oblastí k provoznímu normálu, lidé se budou chovat víceméně podobně jako dříve a míra aktuálně živelné transformace v těchto oblastech se určitě zpomalí. Nelze čekat, že po pár týdnech celosvětové karantény začnou lidé žít významně jinak než předchozích pár desítek let.
O co déle to ale potrvá, o to větší budou přirozeně následky na chování lidí. V každém případě bude zajímavé z našeho oborového hlediska sledovat, jak se to odrazí například v úrovni vývoje funkčnosti jednotlivých byznysmodelů.
Může pandemie podle vás nějak ohrozit globalizaci světového obchodu?
Ukázalo se, že globalizace má řadu pozitiv, zároveň je ale jejím doprovázejícím jevem určitá provozní křehkost.
U určitých základních produktů, mám na mysli třeba zdravotnický materiál, léky či potraviny, bude v rámci států tlak na to být soběstačný, nejen co se týká existence dostatečných zásob, ale také při jejich produkci.
Jinak ale nepředpokládám, že by došlo k masivnímu přesunu výroby do lokálního prostředí. Už kvůli tomu, že stávající krize svou podstatou v delším časovém horizontu neomezuje tok zboží.
Může být jedním z důsledků krize i větší koncentrace majetku v rukou menšího počtu velkých private equity fondů?
Zrovna před pár dny jsem četl jednu studii, která přinesla pár obecných závěrů ohledně dopadu této krize na private equity fondy.
Jedním z nich bylo právě to, že vliv na velké fondy (myšleno z hlediska zachování jejich pozic) bude neutrální, zatímco na začínající a menší fondy bude dopad spíše negativní.
Investoři mají tendenci chovat se v podobných krizích velmi konzervativně, což mimo jiné znamená, že vkládají kapitál do zavedených a velkých fondů. Ovšem, jak jsem zmínil, tato krize je tak specifická, že bych byl velmi opatrný v hodnocení, koho a jak vlastně nakonec ekonomicky a jinak zasáhne.
Viliam Lisý
Bezpečnější internet, dokonalejší ochrana letišť nebo účinnější boj s pytláky v pralese. To je krátký výčet problémů, k jejichž řešení přispějí poznatky z projektu Viliama Lisého. Nyní jeho výzkum, inspirovaný hrou poker, získal Neuron Impuls, tedy milion korun od Nadačního fondu Neuron
Poker v roli pokusné myši
Poker má ve vašem projektu roli pokusné myši, na které ověřujete nové postupy. Hrál jste někdy poker?
Určitě párkrát s kamarády, ale nikdy o větší peníze.
Jak vás napadlo, použít poker jako pokusný model?
Není to můj nápad. Poker byl při vývoji umělé inteligence už dlouho považován za významné téma, protože ho obvykle hrají chytří lidé. Hodně odborníků se proto pokoušelo vytvořit programy, které by hrály stejně dobře jako člověk, nebo ještě lépe.
Není větší výzvou počítačový program na hru go, která je kombinačně velice složitá?
Při go víte, kde jsou na hrací ploše rozmístěny kameny soupeře, zatímco v pokeru karty protihráče neznáte.
Co má v ruce, odhadujete jen podle toho, jak blafuje, kolik přihazuje, nebo jestli jedno kolo vynechá. Je to hra s neúplnou informací, což je pro teoretiky a tvůrce algoritmů výrazně zajímavější situace, než jaké nastávají v go.
Poker poskytuje více výzkumných výzev.
O jaké výzvy jde?
Počítačový program pro poker musí vybalancovat strategii blafování tak, aby soupeř nepoznal, jaké má program karty. Zároveň musí z protivníkových akcí odvodit co nejvíc informací o jeho kartách.
Dosavadní postupy balancovaly silně zjednodušenou hru, která se vešla do paměti počítače, ale zdaleka nezachycovala komplexnost skutečného pokeru.
Podílel jsem se na vývoji počítačového algoritmu DeepStack, který umožnil takto balancovat strategii přímo ve skutečné hře a proto jako první statisticky signifikantně porazil profesionální hráče.
Kdo používá váš algoritmus, pokaždé vyhraje?
Jednotlivé partie může kvůli prvku náhody prohrát, ale v dlouhodobé řadě her je celkově v plusu.
Text o algoritmu jste publikovali letos v únoru v časopisu Science. Už ho začali používat profesionální hráči pokeru?
Jsme v tomto směru velmi opatrní. V časopise jsme uveřejnili pouze zjednodušenou formu algoritmu.
Podrobné informace si hlídáme, protože nechceme, aby kdokoliv zneužíval naše výsledky pro vlastní prospěch. Možná někdo časem přijde na detaily a začne vyhrávat.
Pokud se poté používání algoritmu rozšíří, přestane být jeho aplikace neférovou výhodou a je možné, že budou některé turnaje probíhat s oficiální podporou počítačů, jako je to například u šachů.
Článek v Science bývá považováný za vrchol vědecké kariéry.
Jaký je cíl vašeho projektu?
Chci zobecnit hlavní algoritmus DeepStacku, aby se dal používat na celou skupinu extenzivních her s nulovým součtem.
To jsou hry s jasně definovaným začátkem i koncem, kde hráči nemusí přesně znát úplný stav hry. Mohou je hrát maximálně dvě osoby, z nichž jedna musí vyhrát to, co druhá ztratí.
V žádosti o Neuron Impuls uvádíte, že výsledky projektu ověříte na jedné rekreační hře a na jednom praktickém problému. O co půjde?
V prvním případě jsou to šachy s neúplnou informací.
Vidíte pouze postavení svých figur, rozmístění soupeřových musíte odhadnout jen podle toho, kolik tahů proběhlo a kam můžete, nebo nemůžete táhnout. Druhý případ se týká boje s pytláky v pralese.
Společně s University of Southern California, která má široké zkušenosti s nasazováním algoritmů teorie her v praxi, navrhneme, kde a kdy mají strážci zvěře hlídkovat, aby chytili co nejvíce pytláků.
Šachovou partii s neúplnou informací si dokážu představit, ale jak vypracujete rozpis hlídek proti pytlákům?
Do počítače vložíme mapu území, trasy, kudy lze pralesem procházet a přibližný počet zvířat.
Velmi důležité je vložit do programu také data získaná na základě předchozích zkušeností s pytláky, například kam obvykle pokládají pasti, nebo kde se nejčastěji zdržují. Algoritmus poté určí, jak často a kudy mají strážci chodit pralesem.
Musí se chovat podobně jako hráč pokeru při blafování, takže pytláci velmi obtížně předvídají, kde narazí na hlídku.
To zní slibně. Kde všude bude možné poznatky z výzkumu využít?
Například při ochraně letištních hal před teroristy, při pašování drog, vývoji antivirových programů, hlídání strategicky důležitých objektů a podobně.
Obecně lze říct, že všude tam, kde chceme efektivně využít omezený počet strážců. Na letišti máte třeba jen tři hlídky se psy a deset terminálů a na některém z nich mohou být pašeráci drog.
Program navrhne strážcům obchůzky v takovém režimu, aby protivník nemohl jejich přítomnost spolehlivě předpovídat.
Ale podobné systémy se už používají. V čem je váš program lepší?
Současné modely dokáží rozvrhnout, kam mají hlídky každou hodinu chodit, ale nezvládají komplikovanější momenty.
Když například strážci objeví podezřelé zavazadlo nebo na parkovišti před letištěm najdou odcizené auto, existující systémy jim neřeknou, jak mají zareagovat.
Metody, které nyní vyvíjíme, umožní například optimalizovat reakce hlídek na podobné události.
Kde máte jistotu, že teroristé, hackeři nebo gangsteři nenasadí proti strategii strážců vlastní program a po nějaké době nezískají převahu?
V reálném světě to samozřejmě hrozí. Proto je důležité průběžně sbírat data například od tajných služeb a vyhodnocovat chyby v modelu situace, aby se dala měnit strategie a strážci se stali opět silnější než vetřelci.
V čem je přínos a unikátnost vašeho postupu?
Dříve se hry s neúplnou informací vtěsnaly do tak malého modelu, aby se vešel do paměti počítače a poté se řešila hra jako jeden celek. Varianta pokeru, kterou hraje DeepStack, je ale obrovská a nepojmuly by ji ani všechny počítače na světě.
Proto jsme vyřešili menší pokerové podproblémy a naučili neuronové sítě výsledky vyřešených problémů zobecnit. Finální algoritmus uvažuje explicitně několik kroků dopředu a pak použije tyto neuronové sítě jako formu intuice o řešení zbytku hry.
Tato velmi zásadní věc se dosud nikomu jinému nepodařila, protože vyžaduje velmi složitou teorii, kterou jsme vytvořili.
Počítáte s rizikem, že se nepodaří dosáhnout cíle projektu?
Může se stát, že algoritmus bude fungovat jen na menší problémy, nebo se neuronové sítě nedokáží naučit intuitivní řešení situací v nových problémech. Vím o teoretických bariérách, které se možná nepodaří překonat, jako se nám to podařilo v pokeru.
Ve srovnání se světem jste na špičce pomyslného peletonu?
Společně s kolegy z University of Alberta v Kanadě jsme vytvořili algoritmus DeepStack. Teoreticky jsme tedy na vysoké úrovni. Pokud jde o nasazovaní herně-teoretických algoritmů do praxe jsou zahraniční týmy mnohem početnější a mají na jednání s potenciálními uživateli více času a lidí.
Můžete srovnat zkušenosti z ciziny a z Česka?
V Kanadě jsou podmínky trochu lepší. Lidé daleko méně času tráví získáváním financí. Granty poskytují slušné peníze na dostatečně dlouhou dobu a člověk se může více soustředit na výzkum. V Česku je výhodou větší počet šikovných studentů. Univerzita v Albertě je dobrá v úzké oblasti, které se věnuji, ale celkově není považovaná za nejlepší v regionu. Někdy mají problém přitáhnout dobré studenty. Mám pocit, že v Praze je to jednodušší.
Uvažoval jste o trvalém pobytu v Kanadě?
Určitě jsem tam nechtěl zapustit kořeny.
Když jsem si to uvědomil, bylo na čase budovat si zázemí tady v Praze, kde chci naopak prožít většinu života. Prahu mám velmi rád, líbí se mi tady a na Slovensko, kde jsem se narodil, to není daleko.
Proto jsem se z Kanady vrátil a začal zde vytvářet výzkumnou skupinu, sociální okruh známých a podobně.
Mohl jste si vybrat i jiné evropské město, odkud na Slovensko taky není daleko…
Určitě, ale v Česku nejsou podmínky na výzkum zase tak špatné. Jsou tady šikovní studenti, je zde mnoho zajímavých možností spolupráce s aplikovaným výzkumem v průmyslových firmách. Ano, musím strávit dost času sháněním grantů, ale dá se to zvládnout.
V čem vidíte smysl vědy, proč je tak důležitá?
Mám rád výzvy, potřebuji všemu rozumět a chci to pochopit. Neumím si představit svět bez medicíny, internetu a dalších vědeckých oborů. Společnost se za posledních sto let díky vědě velmi výrazně změnila. Obecně si myslím, že k lepšímu. Společnost je efektivnější, lidé zdravější, možná méně šťastní, ale s tím se dá něco dělat.
Proč jste si vybral pro svou kariéru počítačové vědy?
Rodiče správně odhadli, že jde o důležitý obor a koupili nám počítač asi v mých deseti letech.
Zpočátku mě více lákala fyzika, zúčastňoval jsem se fyzikálních olympiád pro studenty, ale pak mě náhoda přivedla k informatice. Když jsem totiž mluvil s absolventy studia fyziky, ukázalo se, že většina pracuje jako analytici nebo programátoři v bankách.
Tehdy jsem ještě neuvažoval o vědecké kariéře,. Říkal jsem si, že když to nakonec budu pravděpodobně dělat, mohu to jít rovno studovat.
Hodně se nyní mluví o hrozbě, že svět za pár desítek let ovládne umělá inteligence. Co si o tom myslíte?
Jde o velmi populární a diskutované téma i mezi odborníky. Ale zatím si nikdo nemyslí, že to je aktuální hrozba. Někteří lidé se domnívají, že za padesát let by k tomu mohlo dojít.
Většina specialistů si podobně jako já myslí, že taková situace nastane mnohem později. Ale je dobré se touto myšlenkou zabývat, protože až by se něco stalo, bude už pozdě vymýšlet nějaké kontrolní mechanismy. Podle mě máme ještě stovky let na řešení této otázky.
Z pohledu uživatele se nové technologie, jako autonomní auto, automatický překlad nebo asistent v mobilním telefonu jeví velmi „chytré“, ale kdo rozumí tomu, jak to všechno funguje, ví, že jde o velmi jasné a jednoduché algoritmy, které se nemohou „utrhnout“, získat nějaké vědomí a vyhladit nás.
Možná za stovky let, ale věřím, že do té doby vytvoříme nástroje na kontrolu umělé inteligence.
Počítače nám pomáhají ovládat jaderné elektrárny, energetické sítě, vodárny, leteckou dopravu i mnoho dalších věcí. Hrozba útoků na tyto cíle je dost pravděpodobná.
Co navrhujete?
Ochrana počítačových systémů před kybernetickou válkou je podle mě zatím celkově slabá. Státníci si problém uvědomují a investují do ochrany. Otázkou je, kam bude zabezpečení sítě směřovat.
Umím si představit omezení svobody na internetu, nebo vznik nějaké paralelní sítě pro celostátně důležitou infrastrukturu, která bude výrazně lépe chráněna. Ale nebojím se, že po nějakém hackerském útoku se zhroutí svět.
To je námět na hollywoodský film, ale myslím, že kritické věci jsou robustně zabezpečené, tak aby se daly vypnout jedním červeným tlačítkem, najít chybu a potom následky útoku opravit.
Text: Josef Matyáš
Viliam Lisý v médiích: