Na Islandu není praskání země nic neobvyklého. Ostrov se totiž nachází v místě, kde se rychlostí přibližně dvou centimetrů za rok od sebe vzdalují dvě obrovské kry, tzv. litosférické desky, tvořící pevný obal naší planety.
Skrz celý ostrov se proto táhne pás prasklin dovolujících magmatu vystupovat na povrch, a tím zásobovat islandské sopky lávou. Nejinak je tomu i v případě vnitrozemské sopky Askji, která se k životu probrala v noci z 28. na 29.
března 1875.
Sopečná erupce následně vytvořila čtyři kilometry velký sopečný kráter a do atmosféry vyvrhla velké množství sopečného prachu šířícího se z Islandu nad severní Evropu. V důsledku exploze se tisíce Islanďanů rozhodly opustit svůj rodný ostrov a začít nový život v USA a Kanadě. Od té doby je Askja obávanou a celosvětově známou sopkou, která ještě neřekla své poslední slovo.
Vnitrozemí Islandu je nehostinné a nebezpečné místo. Většina Islanďanů proto žije na pobřeží, a to převážně na poloostrově Reykjanes. Ti, kdo do vnitrozemí zavítají, musí počítat s neustálými poryvy větru a s šedočernou monotónní krajinou v podstatě bez života. To byl i jeden z důvodů, proč si okolí Askji vybrala americká NASA pro geologický výcvik svých astronautů před cestou na Měsíc.
Jednotvárnost narušují jen řeky a jednotlivé hory skrývající své vrcholky pod ledovci. Vnitrozemím prochází jen několik nezpevněných cest, které jsou otevřeny pouze v letních měsících.
Tedy v době, kdy už nejsou zavaleny sněhem a kdy řekami neprotéká příliš vody, takže je možné je přebrodit. Při cestě do vnitrozemí je proto vlastnictví automobilu s náhonem na všechna čtyři kola nutností.
A právě v této nehostinné krajině daleko od civilizace se nachází jeden ze skvostů Islandu, jezero Öskjuvatn, které každoročně přitahuje zástupy turistů.
Ti, kteří se pro několikahodinovou dobrodružnou cestu rozhodnou, mají možnost stanout na úpatí kráteru, pod jehož okrajem se v hloubce 50 metrů nachází ledově modrá hladina přibližně 12 km2 velkého jezera. Jezero Öskjuvatn, které je s hloubkou 217 metrů nejhlubším jezerem Islandu, přitom do roku 1875 neexistovalo. Stejně jako neexistoval sopečný kráter, ve kterém leží…
Předehra sopečné erupce
Před tím, než v roce 1875 začala sopka Askja soptit, spala téměř 400 let. Její probuzení mělo podobu erupce, která vyvrhla obrovské mračno sopečného prachu a popela, šířící se postupně nad kontinentální Evropu.
Samotné probuzení ale nebylo náhlé. Náznaky, že se v této opuštěné části Islandu něco chystá, přicházely již od začátku 70. let devatenáctého století. Tehdy se země v severovýchodní části ostrova začala významně chvět.
V únoru 1874, tedy přibližně rok před erupcí, několik farmářů spatřilo v dáli na horizontu v místech, kde leží Askja, hustou mlhu. V prosinci otřesy zesílily, byly cítit v rozsáhlých oblastech severního Islandu. Začátkem ledna 1875 stoupalo z oblasti Askji mračno kouře, načež oblast severovýchodního Islandu 3.
ledna pokryla tenká vrstva sopečného prachu. Byl to neblahý posel nadcházející sopečné erupce.
Komplementární audio k tomuto článku si můžete poslechnout v archivu pořadu Českého rozhlasu Dvojka Meteor. Čas: 35:00
>
Během let 1874 a 1875 otevřela série zemětřesení v přibližně 100 kilometrů dlouhém pásu protínajícím sopku Askju síť prasklin, po kterých se k povrchu začalo dostávat magma. Dne 18.
února 1875 proniklo až na povrch, a to v oblasti Sveinagja přibližně 40 kilometrů od Askji. Sopečná erupce trvala několik měsíců a odhaduje se, že se na povrch dostalo okolo 0,3 km3 lávy.
Tato erupce ale nebyla jediná, láva totiž začala vytékat v malém množství i na dalších místech v okolí.
Tři dni před tím, než se láva v oblasti Sveinagja začala rozlévat, navštívila Askju čtveřice farmářů z okresu Mývatn. Ti se chtěli dozvědět, co se u Askji odehrává a proč se celé okolí dramaticky otřásá. Odvážlivcům se naskytl pohled na začátek vzniku rozsáhlého sopečného kráteru.
Území o velikosti přibližně 3 až 4 hektarů totiž leželo přibližně o deset metrů níže než okolní sopečné pláně. Pozorovatelé spatřili současně i trojici míst svědčících o probíhající sopečné činnosti.
V okolí jednoho z nich se nacházel přibližně 85 metrů vysoký sopečný kužel, z jehož středu byly do výšky 350 metrů vyvrhovány úlomky sopečných hornin.
Probuzení sopky
Askja se naplno probudila k životu v noci z 28. na 29. března 1875, kdy během krátké, přibližně 17 hodin trvající sopečné erupce vyvrhla do atmosféry velké množství sopečného prachu a popela. Takto krátký okamžik stačil k tomu, aby se sopka nesmazatelně zapsala do historie Islandu.
Během erupce se na povrch dostala ryolitová láva, tedy tavenina bohatá na křemík. Částečky křemíku se v roztavené hornině spojovaly do malých řetízků, čímž způsobily snížení její pohyblivosti.
Tavenina proto nebyla dobře propustná pro sopečné plyny, které se z ní uvolňovaly s poklesem tlaku způsobeného vahou nadložních hornin. V přívodní žíle, po které magma vystupovalo, proto začal dramaticky narůstat tlak.
V určitý moment byl tlak plynů v magmatu natolik velký, že překonal soudružnost okolních hornin a následně došlo k velice silnému a dramatickému výbuchu.
Během první hodiny sopečné erupce uniklo ze sopky obrovské množství sopečných plynů. Ty během svého úniku trhaly okolní lávu a horniny na malé kousky a unášely je s sebou do okolní atmosféry. Nad místem erupce záhy začalo vznikat mračno sopečného prachu a popela, které neustále rostlo.
Přibližně po první hodině sopečná erupce ustala. Po devíti hodinách se znovu ozvala kousek na sever od místa původního výbuchu. Vystupující magma se na novém místě dostalo do kontaktu s podzemní vodou, došlo tak k tzv. freatomagmatické erupci.
Magma totiž začalo okamžitě ohřívat vodu, a ta se měnila na páru. Jelikož pára zabírá větší objem než voda, opětovně začal narůstat v podzemí tlak. Došlo k dalšímu výraznému výbuchu s vyvržením mračna sopečného materiálu do atmosféry.
Výbuch za sebou zanechal kráter Víti, který je dnes oblíbeným místem ke koupání. Jezero v kráteru totiž obsahuje vodu o teplotě okolo 30 °C.
Po tomto výbuchu se sopka na další dvě hodiny odmlčela. Následně se farmářům bydlícím na východě Islandu nejblíže k sopce naskytl děsivý obrázek. K nebi začal z místa erupce růst obrovský sopečný mrak. Askja totiž vstoupila do erupce pliniovského typu, tedy nejničivějšího typu sopečné erupce, které lidstvo zná.
Nad sopku náhle vyrostlo kilometry vysoké mračno tvořené směsí žhavých úlomků sopečných hornin a plynů.
Vlivem ochlazování žhavého mračna a s tím vznikajících doprovodných hustotních nestabilit mračna došlo ke vzniku pyroklastických proudů – zvláštního druhu proudů tvořených směsí žhavých plynů a sopečných hornin „tekoucích“ krajinou a ničících vše, co jim stálo v cestě. Askja takto běsnila následujících 5 až 6 hodin.
Lidstvo v ten den bylo svědkem jedné z nejsilnějších sopečných erupcí, ke které v 19. století došlo. Naštěstí ale k explozi došlo v neobydlené části Islandu, samotná exploze proto nikoho nezabila.
Sopečné mračno se vydává na cestu
Odhaduje se, že Askja během erupce vyvrhla do atmosféry 1,8 km3 sopečných úlomků, tzv. tefry. Většina vyvrženého sopečného materiálu byla okamžitě odnášena větrem nad východní Island.
Přibližně v půl čtvrté ráno začal sopečný prach a popel dopadat na domy a pastviny vzdálené 70 kilometrů východně od Askji.
Nejprve přišel příval šedého jemnozrnného prachu měnícího se při kontaktu s vodou na mazlavé bláto, poté začaly padat větší úlomky hnědé pemzy a černé tefry obsahující kousky sopečného skla a bílé krystaly křemene.
Spad sopečného materiálu ale s sebou nepřinesl jen kusy sopečných hornin, ale také jedovaté látky, síru, fluor a chlór, které otrávily místní pastviny. Obzvláště tvrdě byla zasažena oblast fjordů na východě země, kde kvůli otravě začala umírat hospodářská zvířata, načež začali strádat i lidé.
To podnítilo k odchodu z ostrova tisíce Islanďanů, kteří zamířili převážně do Spojených států amerických a do Kanady. Exploze Askji tak zvětšila množství těch, kteří se na konci 19. a začátku 20. století rozhodli svůj rodný ostrov opustit.
Odhaduje se, že mezi roky 1870 až 1915 odešla přibližně čtvrtina populace ostrova, což mělo významné dopady na celý Island.
Mračno ale ve svém šíření pokračovalo i mimo území Islandu. Větry ho odnášely dále na východ, krátce na to zasáhlo severní Evropu.
V Norsku, Švédsku, Německu či Polsku začali lidé záhy zaznamenávat spad sopečného prachu a přítomnost mračna v atmosféře. (Dnes víme, že to nebylo poprvé, co se materiál z Askji v Evropě objevil.
Geologické mapování hornin napříč Evropou odhalilo, že před přibližně 11 tisíci lety se sopečný prach z exploze této sopky dostal až do Rumunska.)
Obhlídka místa
Mračno nad Evropou dalo vědět, že na Islandu explodovala další sopka. Jako první oblast Askji navštívil William Lord Watts s dvojicí islandských průvodců 16. nebo 17. července 1875. Trojici se naskytl neuvěřitelný pohled.
V místě, kde se dříve nacházela „hladká“ sopečná pláň, byl najednou kráter trojúhelníkového tvaru s délkou jedné ze stran okolo dvou kilometrů a obvodem okolo osmi kilometrů. Ze stěn kráteru, odborně nazývaného sopečná kaldera, se stále odlamovaly obrovské skalní bloky a mizely v jeho útrobách.
Členové expedice se stali přímými svědky zvětšování kaldery.
Další zprávy máme ze 7. a 8. února 1876, kdy se do oblasti vydala dvojice místních farmářů Jón Þorkelsson a Sigurður Kráksson. I oni odhadovali obvod kaldery na osm kilometrů a hloubku kráteru na 650 až 800 metrů.
Dnes se vědci domnívají, že tento odhad byl značně nadhodnocený, protože pozdější expedice zjistily mnohem menší hloubku. Dvojice Islanďanů se rozhodla slézt na dno kráteru, kde objevili jezero s horkou vodou.
Na východním a severním okraji jezera našli řadu bublajících pramenů a míst, kde ze země unikala pára.
V roce 1876 se do oblasti dostala i vědecká expedice tvořená dánsko-islandskou dvojící geologů Frederickem Johnstrupem a Þorvaldurem Thoroddsenem a poručíkem Corocem, který zhotovil detailní mapy kráteru.
Našli protažený, 4,58 x 2,5 km velký sopečný kráter o hloubce 232 metrů, na jehož dně se rozkládalo jezero o průměru přibližně 1394 metrů. Spatřili, jak okolí jezera obkružuje série prasklin a stěnu kráteru protíná žíla sopečného skla v podobě obsidiánu.
Trojici se podařilo udělat velice cenné a unikátní pozorování, pozdější expedice tyto útvary již nespatřily.
S postupujícími lety totiž začala hladina jezera stoupat. Expedice, která Askju navštívila v roce 1884, našla hladinu jezera přibližně 150 metrů pod okrajem kráteru, tedy přibližně o 82 metrů výše, než expedice z roku 1876. V roce 1907 už byla hladina přibližně ve výšce, v jaké se nachází dnes, tedy přibližně 50 metrů pod okrajem kráteru.
Expedice také zjistily, že voda v jezeře je teplá, vodu zahřívaly horniny zahřáté magmatem. Teplo se ale postupně ztrácelo, dnes je voda studená a hladina zpravidla v zimě zamrzá. Jinak je tomu ale v případě malého jezera Víti, které vyplňuje stejnojmenný kráter na severním okraji kaldery. V něm se nachází stále aktivní průduchy, tzv.
fumaroly, vypouštějící páru a různé plyny, takže voda v jezeře má celoročně teplotu okolo 30 °C.
Za pozornost stojí i německá expedice z roku 1907 tvořená Walterem von Knebelem, Maxem Rudloffem a Hansem Spethmanem. První dva jmenovaní vyjeli 10. července na malé lodi na hladinu jezera Öskjuvatn, načež záhadně zmizeli. Do dnešních dní se nepodařilo vysvětlit, co za jejich zmizením stálo.
Nicméně v roce 2014 došlo v oblasti kaldery k události, která by mohla být vodítkem: 21. června došlo na svahu Askji k utržení ohromného bloku hornin a jeho následnému sesunutí do jezera. Sesuv způsobil vznik přibližně 30 metrů vysoké vlny, která se přehnala po hladině jezera.
Je proto možné, že se dvojice Němců plavila na jezeře zrovna v době, kdy k podobnému sesuvu došlo.
Během sopečné erupce Askji z roku 1875 vznikla jedna z nejmladších sopečných kalder, které se na povrchu Země nacházejí. Dříve se vědci domnívali, že kaldera je důsledkem odtoku části magmatu v podzemí do přibližně 60 kilometrů vzdálené oblasti Nýjahraun.
Tam totiž došlo mezi únorem a říjnem 1875 k sopečné činnosti doprovázené nepravidelnými výlevy lávy. Nicméně výzkum z roku 2012 tuto představu vyvrací. Dobová pozorování totiž dokládají, že kaldera se utvářela přibližně po čtyřicet let od sopečné erupce.
Tedy příliš dlouho na to, aby existovala přímá spojitost se sopečnou činností v oblasti Nýjahraun. Detailní výzkum tvaru kaldery navíc napovídá, že množství vyvrženého materiálu odpovídá přibližně jejímu objemu.
Kaldera tedy nejspíše vznikla zřícením bloků hornin do prostoru, který předtím vyplňovalo magma.
Skutečná velikost Askji
Když si prohlédnete jezero Öskjuvatn na leteckých či satelitních fotografiích, všimnete si, že se na severu a západě nachází horský pás. Na jeho úpatí začíná hladká lávová pláň. Ta je ve skutečností pozůstatkem starší, přibližně osm kilometrů velké sopečné kaldery, která je dnes z valné části vyplněna právě mladšími lávovými proudy.
Na jejím severním okraji je možné rozlišit pozůstatky ještě jedné, nejstarší kaldery, která je dnes pod lávou téměř kompletně skryta. Snímky tedy napovídají, že vznik rozsáhlého sopečného kráteru není pro Askju ojedinělou událostí, docházelo k němu opakovaně v různých dobách.
Na Askju se proto není možné dívat jako na jediný kráter s jezerem Öskjuvatn, ale jako na mnohem větší sopku.
Askja je totiž součástí rozsáhlého sopečného komplexu, který leží v oblasti tzv. Severní sopečné zóny Islandu. Tato sopečná zóna je přibližně 1800 km2 velká a vedle Askji do ní spadá i sopka Krafla či Kverkfjöll.
Komplex je přibližně 10 až 15 kilometrů široký a okolo 100 kilometrů dlouhý. Za svůj vznik vděčí přítomnosti rozbíhavého rozhraní dvou litosférických desek, které se od sebe vzdalují přibližně rychlostí dvou centimetrů za rok.
Kvůli tomu se pod Askjou odehrávají významné deformace podloží, které jsou mnohem výraznější než v jiných částech Islandu. Po vznikající sérii prasklin může následně stoupat k povrchu magma, které se zde nachází relativně „mělce“ pod povrchem.
Kvůli tomu v oblasti dochází k časté sopečné činnosti, jak například dokládá i šestice lávových výlevů, ke kterým v oblasti Askji došlo ve 20. letech 20. století.
Probouzející se obr?
K poslední erupci Askji došlo v roce 1961, když se na okraji kaldery otevřela prasklina, ze které se vylilo malé množství (přibližně 0,09 km3) bazaltové lávy. Od té doby se začala sopka sesedat.
Mezi lety 1983 až 1998 oblast poklesla přibližně o 75 centimetrů, a to pravděpodobně díky tuhnutí magmatu v kůře. Jak totiž magma tuhne, zmenšuje svůj objem.
Sesedání by proto značilo, že k sopce neproudí nové magma.
V červnu 2010 se ale do oblasti Askji navrátily otřesy země. V dubnu 2012 bylo jezero Öskjuvatn překvapivě bez ledu. Přitom led zpravidla na jezeře vydrží do června či července. Na Islandu se proto začalo zvažovat, jestli se sopka opětovně neprobouzí k životu a jestli pod ní zase nezačalo vystupovat k povrchu magma.
Případné obnovení sopečné aktivity by nás ale nemělo překvapit. Geologové doložili, že sopka byla aktivní minimálně posledních 200 až 300 tisíc let.
A vzhledem k tomu, že se nachází na stále aktivním litosférickém rozhraní, další přísun magmatu má zcela jistě i nadále zajištěný.
Otázka tedy není, jestli se Askja k životu někdy probudí, ale kdy k tomu dojde a jakou podobu tato sopečná erupce bude mít.
Licence
Text je uvolněn pod svobodnou licencí. Při převzetí textu prosím uveďte: „Autor textu Petr Brož (Geofyzikální ústav AV ČR), psáno pro časopis Vesmír, licence Creative Commons BY-SA 3.0.”
Geolog: Islandská sopka ukázala, jak snadno se náš svět zadře
Obrazem
Eyjafjallajökull ve světle polární záře 
zobrazit
SPECIÁL
Vše o zmatcích v letecké dopravě kvůli výbuchu sopky na Islandu
Uzavření evropských letišť po nedávném výbuchu sopky na Islandu ukázalo, jak velké nebezpečí plyne z existence nástrojů na zjišťování nebezpečí, říká geolog z Akademie věd Václav Cílek.
Letiště podle něj zřejmě nemusela být uzavřena tak dlouho, přehnané varování a byrokracie situaci jen zhoršily. Stále složitější, globálně provázaný svět je podle Cílka na přírodní katastrofy citlivější než v minulosti.
HN: Čekala se na Islandu sopečná erupce takového rozsahu?
V podstatě ano. Už od roku 1994 pozorovali vulkanologové velké zvýšení sopečné aktivity, exploze se čekala už od roku 2005. Takže sopka si dala pět let na čas. Nikoho to moc nevzrušovalo, protože na Islandu patří sopky k životu. Víme toho o nich poměrně dost: máme podrobné záznamy v kronikách už od 11.
století. A když je porovnáme s tím, co umíme o sopečné činnosti zjistit zkoumáním ledovcových vrstev, vyjde nám, že na Islandu došlo v historické době přibližně ke dvěma stům vulkanických erupcí.
Analýzou jejich intenzity a frekvence můžeme odhadnout, že nyní jsme na začátku dalšího období vulkanického neklidu.
HN: Jak dlouho takové období může trvat?
Období zvýšené vulkanické aktivity charakteristicky trvá 70 let a celý cyklus kolem 140 let. Průměrná erupce na Islandu pak trvá několik týdnů až několik měsíců. A v řadě za sebou bývá takových erupcí tři až pět. Tenhle výbuch byl přitom jeden z těch menších.
HN: Takže se máme v brzké době připravit na větší komplikace než v posledních týdnech?
To se říci nedá. To, co se dělo, byla kombinace vulkanologických a meteorologických faktorů. Když dojde na Islandu k výbuchu, tak v devadesáti procentech případů sopečný prach míří k severu, ne do Evropy. Takže sice je pravděpodobné, že v brzké době dojde k většímu výbuchu, ale je mnohem méně pravděpodobné, že meteorologická situace bude taková, aby prach opět zavála k nám.
HN: Kdy k většímu výbuchu může dojít?
Na to existuje jediná seriózní odpověď: Nikdo to neví, ani vědět nemůže. Statisticky vzato – podle toho, co je známo o vulkanismu na Islandu – to může být do tří až deseti let.
HN: Jak vlastně byla exploze islandské sopky velká ve srovnání s jinými erupcemi?
Velký výbuch na Islandu obvykle vynese do ovzduší krychlový kilometr popela. Tentokrát to bude zřejmě o něco méně. Větší výbuchy znamenají pět až deset krychlových kilometrů popela v atmosféře. A při supervýbuchu, který ovlivní klima na zemi na několik let, se do ovzduší dostane kolem tisíce kubických kilometrů prachu.
Tahle exploze ale byla unikátní v tom, že vítr dopravil prach v málo zředěné formě nad Evropu a teprve tam došlo k jeho rozptýlení.
Zbytečná panika?
HN: Kvůli sopce se zastavila letecká doprava málem na celém světě. Bylo nebezpečí skutečně tak velké?
To je otázka. Třeba v Reykjavíku se letecký provoz nezastavil. Vítr foukal jinam. A také Islanďané se prostě na sopky dívají jinak – naučili se s nimi žít.
V Evropě se spíše prokázalo, jak velké nebezpečí plyne z existence stále dokonalejších nástrojů na zjišťování nebezpečí.
Funguje to takhle: příslušná agentura monitoruje situaci a v okamžiku, kdy se objeví jakékoli riziko, vydá raději doporučení, aby se nelétalo, protože se od ní čeká „akční zásah“.
Letecké firmy se podívají na oblohu a řeknou – vždyť je to blbost, na nebi není ani prášek. Ale nevzlétnou. Vědí, že pokud by se čirou náhodou něco stalo, tak jim pojišťovny neproplatí škodu.
HN: Takže podle vás se to se zákazy letů přehnalo?
Mohlo se létat mnohem delší dobu. Dřív by letecká společnost vyslala do vzduchu malé letadlo, zjistila by reálnou situaci a vzala si odpovědnost sama na sebe.
Dnes odpovědnost deleguje na mezinárodní organizaci, která ale musí vždy vydat razantní stanovisko. Protože jí hrozí, že když to neudělá dostatečně důrazně, bude čelit žalobám. Prostě to musí trochu přehnat.
Kvůli existenci nástrojů na zjišťování nebezpečí někdy řešíme nebezpečí, kterého bychom si dříve vůbec nevšimli.
HN: Co to znamená pro západní civilizaci?
Naše civilizace se soustřeďuje na efektivitu a zisk a to nás nutí ke stále dokonalejší dělbě práce. Vytváříme stále jemnější a složitější stroj. A ten je samozřejmě citlivý na jakoukoli změnu podmínek. Pokud dojde k jakékoli anomálii, jako byla tato, snadno se zadře.
Společnost je navíc propojená právními a byrokratickými vazbami, které právě v krizových okamžicích mohou zvyšovat škody.
Což jsme viděli v případě přehnaného varování před sopečným prachem a zastavení leteckého provozu.Na to navazuje další řetězec důsledků.
Státy třeba nyní budou muset sanovat aerolinky, stejně jako to dělaly dříve v případě bank. Zase budou mít méně peněz, bude růst zadlužení…
Zkrátka ukazuje se, že nejsme tak velkými pány situace, jak si někdy myslíme.
HN: Proč si to sami tak komplikujeme?
Částečně je to dané množstvím úředníků, bujením institucí. Já sám ve své funkci pozoruji stále narůstající administrativu. Stále se musíte zajišťovat, abyste nebyl zpětně napadnutelný, že jste něco zanedbal.
Sám nevím, kdy právní řád ještě pomáhá, a kdy už začíná škodit. Jsme zapleteni v bludišti právních předpisů.
Měli bychom se snažit spíš o „ochranu jednoduchosti,“ jak o tom píše Joseph Teinter v knize Kolaps komplexních společností.
HN: Není ale množení úředníků, předpisů a různých omezení také projevem toho, že se tato společnost příliš bojí?
Ano, strach je všudypřítomný. Uvedu příklad: kdekoli přednáším, tak vždycky nakonec přijde otázka na rok 2012, na konec světa podle mayského kalendáře. Lidé se na něj ptají jakoby s nadhledem. Jenže když to analyzujete hlouběji, zjistíte, že je za tím skutečně reálná obava.
Všichni cítíme, že se časy mění, že jsme konfrontováni se silami a procesy, nad kterými máme jenom částečnou kontrolu. Řecká krize, ceny komodit, sopečný výbuch, to všechno jsou v podstatě jen různé aspekty jednoho znejisťujícího mechanismu. Vnímáme, že se pod hladinou každodennosti něco děje.
Jsou tu patrné rysy určitého rozpadu.
Civilizace je zranitelná
HN: Vraťme se k sopkám. Když odhlédneme od tohoto případu, kdy byla reakce na nebezpečí možná přehnaná, jaké riziko pro civilizaci vlastně představují?
Když tato sopka vybuchla, tak jsem se upřímně řečeno dost vyděsil. Z historie víme, že exploze sopek několikrát vedly k pádům civilizací. Například v polovině doby bronzové, potom na jejím sklonku a dalších obdobích.
Když je sopka skutečně velká, sopečný prach zastíní slunce takovým způsobem, že úroda je mnohem menší než obvykle, objeví se kyselé mlhy, někdy víc prší – výsledkem je pak kalné, chladné léto, které proprší, a úroda shnije.
Může se stát, že až polovina populace vymře, zbytek na čas upadne do chaosu.
Pravděpodobně v roce 535. To byla doba, kdy končilo stěhování národů a zároveň doba, kdy Češi přišli do české kotliny.
Je to doba popisovaná jako roky tajemného prachového zákalu, šedivé kyselé mlhy, přes kterou slunce proniká jen přes poledne a vyhlíží přitom jako měsíc.
Roky, kdy zvířata „teskně hynou“, protože žerou trávu zamořenou oxidy síry… a lidé přicházejí o rozum. Je opravdu těžké představit si dlouhé měsíce šedé kyselé polotemnoty.
Potom to byl rok 1362 – tehdy v Číně zemřelo obrovské množství lidí. A zdá se, že to byla i příčina morové rány, která se se zpožděním přesunula do Evropy a způsobila až třicetiprocentní ztráty populace. K menším událostem došlo i před vypuknutím třicetileté války a Velké francouzské revoluce.
HN: Hrozí něco takového dnes?
Dnes stačí méně. Scénář může být tento: exploduje relativně malá sopka, přesto částečně ovlivní klima. Klesne produkce potravin, a najednou se ukáže, že to světové společenství nedokáže řešit.
V jeho možnostech je zajistit potravinovou pomoc maximálně pro 200 milionů lidí a to není mnoho. Stačí, když dojde k menšímu výpadku na trhu s potravinami a výsledkem bude panika, která rozkolísá ceny (podobně jako u komoditních šoků v minulosti).
Výsledek? Na potraviny nebudou mít miliony lidí v chudých zemích.
HN: Takže podle vás naše společnost není na takovou katastrofu připravena lépe než společnosti starší?
Vezměte si pro srovnání příklad starého Egypta. Jednou z jeho priorit bylo udržovat sýpky pro případ několikaletého sucha.
Podobně třeba v římských dobách bylo samozřejmostí držet něco jako strategické zásoby na jeden až dva roky. A dnes? Průměrné strategické zásoby potravin ve světě klesly na 26 dní. Zajímal jsem se, jak je to u nás.
Nedostal jsem odpověď, ale podle reakcí soudím, že Česko má zásoby ještě na mnohem kratší dobu.
HN: Není to ale logické? Zásoby se dají levně dovézt.
To je pravda. Ale představte si tuhle situaci: vybuchne sopka, a například Indie ohlásí, že nebude vyvážet rýži. V tu chvíli ostatní země v obavách, že se kupci vrhnou na jejich zásoby, v několika dnech zavedou stejná pravidla – zákaz exportu.
A rozšíří se panika. Něco podobného i když v menším, jsme viděli jsme v letech 2007 – 2008, kdy ceny sóji vylétly o 130 procent a obilí o 30 procent. Na poměrně malý přírodní impulz nynější svět reaguje destabilizací, která může mít vážné dopady.
HN: Dozvíme se v předstihu, že dojde k takovému sopečnému výbuchu, který by dokázal něco takového způsobit?
Ne. Skutečně gigantické rozměry by měla katastrofa, pokud by došlo k výbuchu supervulkánu. Trvale špatná situace je třeba v Yellowstonu a v okolí Vesuvu. Ale k takové katastrofě dochází v intervalech tisíců let. Je tedy poměrně malá pravděpodobnost, že k tomu dojde za našeho života.
Ale když už bychom chtěli uvažovat z perspektivy tisíciletí, mohli bychom se na to podívat i takto: výbuch supervulkánu před sedmdesáti tisíci lety pravděpodobně uspíšil vývoj lidského druhu.
Neznámá katastrofa, patrně sopečného původu, přivedla Čechy do české kotliny. Katastrofa vždy představuje impulz k pokroku. A na katastrofách je pravděpodobně založená celá evoluce. Z hlediska nadosobního je tedy katastrofická zvěst vlastně dobrou zprávou.
Z našeho hlediska je to ale podobné, jako když zapálíte mraveniště.
Islandské sopky (Země dlouhého sopečného mraku)
Island vděčí za šíření svého jména v celosvětovém měřítku originálním nahrávkám zpěvačky Björk, rekordnímu úvěru 2,1 miliardy amerických dolarů, díky kterému se vyhnul státnímu bankrotu, a nedávno utichlé sopce Eyjafjallajökull. Už teď je jisté, že horentní sumu začne země v příštím roce splácet a že Björk ke konci roku vydá po čtyřleté odmlce novou desku. Jakákoliv prognóza další sopečné erupce je ovšem značně nejistá…
Vulkanologové odhadují, že se na zemském povrchu nachází kolem 500 činných sopek. Z tohoto počtu si Island v severním Atlantiku ukousl poměrně velký kus…
v současnosti je zde evidováno asi 30 aktivních sopek a jakákoliv z nich představuje potenciální nebezpečí.
Ostrov vděčí za četnou vulkanickou aktivitu své jedinečné poloze na rozhraní Euroasijské a Severoamerické litosférické desky a je tak jedinou pevninskou oblastí na světě, která leží přímo na středooceánském hřbetu.
Bez nadsázky se dá říci, že nebýt sopečné činnosti, neměli bychom Island. Jádro ostrova tvořené nejstaršími bazaltovými výlevy vzniklo zhruba před 16 miliony let, zbytek ostrova tvoří vyvřeliny mladší.
Neutuchající aktivita přetváří nejen podobu samotného ostrova, ale i mořského dna v jeho výsostných vodách. Stačí vzpomenout na rok 1963, kdy se 32 km jižně od Islandu vynořil z oceánu zcela nový ostrov. Byl nazván Surtsey a od roku 2008 je součástí kulturního dědictví UNESCO.
Lokalita byla zanesena do námořních map a stala se přírodní laboratoří pro biology a vulkanology. Ostrov pojmenovaný podle severského boha ohně Surtra však od poslední erupce v roce 1967 ztratil přibližně čvrtinu ze své původní mocnosti díky silné erozi způsobené větrem a mořskou vodou.
Oproti Surtsey měly podobné ostrůvky Syrtlingur a Jólnir jepičí život, potopily se několik měsíců po svém zrodu.
Eyjafjallajökull
Výbuch sopky Eyjafjallajökull, který paralyzoval v první polovině roku 2010 velkou část Evropy, nebyl žádnou velkou erupcí. Na osmibodové vulkanické škále mu přísluší 3. stupeň. První trhlina, která se otevřela v noci z 20. na 21.
března 2010 se naštěstí nacházela v nezaledněném průsmyku Fimmvörduháls. Pozorování nočního chrlení lávy se stalo vyhledávanou turistickou atrakcí a přineslo paradoxně jediné mrtvé, které si výbuch této sopky vyžádal.
Dva turisté se rozhodli poté, co došel benzín, opustit vůz a pokračovat od místa pozorování pěšky. Oba zemřeli vyčerpáním. Následná silnější exploze, která se nacházela asi 9 km od první trhliny, už roztavila část ledovce, který nese stejné jméno jako sopka – Eyjafjallajökull.
Obyvatelé jihu byli varovaní před povodňovou vlnou – tzv. jökulhlaup, což je v podstatě obdoba jávského termínu lahar.
Tři měsíce po erupci přijíždíme na jih ostrova, který byl postižen spadem popela i jökulhlaup. Asfalt před mostem je rozrušený, drolí se na prach. Důvodem však není nekvalitní asfalt, ale čistě ekonomický aspekt. Island je energeticky soběstačný, ale veškeré komodity od dřeva po nerostné suroviny musí dovážet.
To platí i pro materiál na stavbu mostů. Proto je výhodnější mosty ohrožené povodňovou vlnou jednoduše vyzvednout z mostních pilířů a odvézt, než je později stržené obnovovat. I tento most byl díky včasnému varování zachráněn a po odvolání krizové situace mohla být okružní silnice téměř okamžitě zprovozněna.
Plánujeme přenocovat v jednoduchém kempu u vodopádu Skógafoss a pokusit se přiblížit místu, kde probíhala erupce. Přijímáme nabídku místních na večerní program v malém kulturním centru a mísíme se mezi zástupy rozesmátých Islanďanů ve vlněných svetrech.
Ve vesnici Skógar žije pouze 23 obyvatel, ale vypadá to, že se zde sešli všichni obyvatelé z jihu ostrova. Dostáváme horkou polévku ze skopového masa a nízkoalkoholické pivo. Na pódiu hraje kapela a všichni jsou v dobré náladě.
Oslava má prozaický důvod – právě ten den byla erupce Eyjafjallajökull úředně uznána za skončenou. Druhý den se o tom vydáváme přesvědčit na vlastní oči.
Čtvrt roku po erupci
Ze Skógaru vede Laugavegur, jedna z nejznámějších dálkových turistických tras, do horské vesnice Þórsmörk (24 km) a nebo ještě dál, do krajiny barevných ryolitových hor oblasti Landmannalaugar (celkem 79 km. Tady ve Skógaru je už většina sopečného prachu pryč. Prorostla jím tráva a zbytek rozfoukal neustále vanoucí vítr.
Cestou od vodopádu Skógafoss směrem do vnitrozemí začíná popelu přibývat. Mizí i poslední chomáče trávy, jen tu a tam se derou na povrch drobné růžové kvítky silenky bezlodyžné, které v těchto nehostinných podmínkách působí jako zjevení. V místech, kde přecházíme říčku Skóga, potkáváme dva angličany.
Sdělují nám, že je cesta do Þorsmörku přerušena lávovým polem a že ve změti vyvřelin zahlédli ještě žhavou lávu. I přes začínající déšť jdeme dál k chatě Baldvinsskáli, kde parkují zásahová vozidla ICE-SAR. Odtud pokračujeme vyjetými kolejemi, ve kterých jen tu a tam prosvítá sníh.
Normálně bychom kráčeli po ledovci, ale teď je tu všechno pohřbeno pod dvaceti čísly popela. Jak přestane pršet, vrchní vrstva uschne a vítr ho žene v poryvových vlnách krajinou. Dostane se všude, do foťáku, do uší, skřípe nám při svačině mezi zuby. Přicházíme k místu, kde trasa končí pod lávovým polem.
Láva je sice navenek utuhlá, ale padající déšť se na ní doslova vaří. Pára stoupá a míchá se s šedými mraky. Monotónní černočernou krajinu narušuje jen barevný pahorek, který se z trhliny během erupce vynořil. Láva je ostrá, na zmrzlých prstech dělá drobné zářezy. Než se vrátíme do kempu, prořeže se jeden z úlomků i kapsou v batohu.
Ve Skógaru ten den ani nesprchne. Jen nad sopkou visí těžká mračna a skrápí černou krajinu vydatnou dávkou deště.
Život se sopkou za zády
Co na skrytou hrozbu nedaleko svých domovů říkají samotní Islanďané? Vlastně nic moc. Když se zeptáte, pokrčí rameny a zeptají se, jak daleko od nejbližší řeky žijete vy. A nemusí nic dodávat. My máme rozvodněné řeky a Islanďané rozbouřené sopky. Pokud nechtějí opustit svůj rodný ostrov, musejí se s tímto faktem smířit.
Otřesy země jsou tu na denním pořádku. Za všechno hovoří stránky Islandského meteorologického ústavu. Za předpovědí počasí následuje mapa se zaznamenanou seismickou aktivitou během posledních 48 hodin. Nejbouřlivěji zatím proběhl konec února 2011, kdy bylo během dvou dnů zaznamenáno na 500 otřesů, z nichž několik přesáhlo 4.
stupeň Richterovy škály. Vulkanologové připouští, že Island vstupuje do období zvýšené sopečné aktivity, které se střídá s obdobím klidu po zhruba 50 – 80 letech. Po výbuchu Eyjafjallajökull se proto zraky široké veřejnosti i odborníků obrací k dalším spícím vulkánům ostrova.
Narůstající seismická aktivita může být předzvěstí nadcházející erupce.
Horké skvrny Islandu
Vztah Islanďanů k sopečné aktivitě, která stvořila jejich ostrov, dokazuje rychlá reakce veřejnosti.
V anketě probíhající na celém ostrově byla pro nový kráter a lávový proud v průsmyku Fimmvörduháls vybrána jména Magni a Módi (synové norského boha hromu, Thóra).
Nové lávové pole po druhém výbuchu bylo pokřtěno jako Godahraun (podle oblasti Godaland) a cesta do Þórsmörku byla po vychladnutí lávového pole přeznačena.
Od utichnutí Eyjafjallajökull uplynul skoro rok, ale zájem médií i veřejnosti je stále živý. Na nejčastěji pokládanou otázku, který z vulkánů v aktivitě převezme štafetu, se ale těžko hledá odpověď. Adeptů je na tomto kousku země více než dost.
Hekla
Sopka na jihozápadě ostrova, která byla ve středověku označována jako brána do pekel. Spolu s Grímsvötnem patří k nejaktivnějším sopkám ostrova. Od roku 1970 vybuchuje v desetiletých periodách a ta prozatím poslední se odehrála v roce 2000.
Je tak horkým kandidátem v pořadí. Na její vrchol (1 491 m n. m.) vede několik turistických cest, přístup ze západní strany je po erupci z roku 1991 znemožněn.
Hlavním
nebezpečím, které Hekla představuje, je vysoký obsah fluoru v sopečných plynech a nemožnost předpovědět erupci dříve než hodinu dvě předem. Obvykle je předznamenána lehkými otřesy půdy. Je proto nutné zvážit, zda se na výstup vydat.
Sám o sobě není ničím náročný, jen je velmi často završen hledáním schránky s vrcholovou knihou v hustých mracích. Odtud také pramení její přiléhavé jméno, v překladu „zahalená“.
Katla
Sopka nacházející se pod ledovcem Mýrdalsjökull. Jak ze samotné polohy vyplývá, po výbuchu následuje nebezpečná záplavová vlna – jökulhlaup.
Po erupci roku 1918 dosáhla jökulhlaup průtoku 100 000 m3/sec, což odpovídá průtoku jihoamerického veletoku Amazonky.
Tato erupce byla prozatím poslední, podle statistik a předpovědí vulkanologů je pravděpodobné, že obnoví svoji aktivitu v první polovině tohoto století. Ve srovnání s Eyjafjallajökull má Katla desetkrát větší magmatický krb.
Grímsvötn
Sopka ukrytá pod příkrovem největšího evropského ledovce Vatnajökull vybuchla v posledních letech celkem čtyřikrát (1993, 1996, 1998 a 2004). Jezero, které se nachází nad sopkou, udržuje svým tlakem imaginární pokličku na sopečném hrnci a jakékoliv zmenšení objemu vody v jezeře může být spouštějícím faktorem další erupce.
Barðarbunga
Druhá nejvyšší hora ostrova (2 009 m n. m.) leží stejně jako Grímsvötn pod ledovcem Vatnajökull. 700 metrů hluboký kráter se od poslední erupce v roce 1910 zaplnil ledem. V posledních měsících je oblast Grímsvötnu a Barðarbungy sesmicky velmi aktivní. Ačkoliv otřesy prozatím dosahují maximálně 3,7 stupnňů Richterovy škály, je možné, že jedna z dalších erupcí propukne právě zde.
Sotva se rozptýlil mrak popela vychrlený ze sopky Eyjafjallajökull, obrátila se pozornost k palčivějším problémům než je vzrůstající seismická aktivita.
Vysoká nezaměstnanost, nutnost finančních reforem nebo vstup Islandu do EU, to jsou témata, která jsou momentálně na pořadu dne.
A patrně to bude podobné až do okamžiku, než se nad ostrovem objeví další sopečný mrak. Nebo než na podzim Björk vydá novou desku…
Hustota osídlení na Islandu je nejnižší v celé Evropě, na jeden 1 km2 připadá 3,03 obyvatel. Většina z celkového počtu 317 630
obyvatel je soustředěna v hlavním městě Reykjavíku a poté na farmách roztroušených na pobřeží kolem okružní silnice. Tato místa jsou většinou mimo zóny bezprostředně ohrožené lávovými proudy.
Tím největším nebezpečím se tudíž stává spad pyroklastického materiálu, uvolnění jedovatých vulkanických plynů a již zmiňované jökulhlaup. Kombinace těchto faktorů a mimořádná intenzita erupce sopky Laki měla v roce 1783 katastrofální účinky. Celé území bylo postiženo spadem popela, část země byla spálena fluorem a na následnou fluorózu uhynulo přes 80 % ovcí a 50 % koní.
20 % islandské populace zmizelo ze statistik. Podobně silná erupce se naštěstí již neopakovala.
Organizace ICE-SAR (Icelandic Association for Search and Rescue) na dobrovolnické bázi vznikla sloučením organizací National Life-Saving Association of Iceland and Landsbjörg a Association of Icelandic Rescue Teams.
Působí od roku 1999 jako záchranná složka a věnuje se i prevenci. Zúčastňuje se rovněž záchranných operací v zahraničí, posledním místem zásahu bylo zemětřesením postižené Haiti v roce 2010.
Oficiální sídlo je v Reykjavíku.
Emergency Eruption Guidelines je informační brožura s
rozmístěním únikových zón ale i oblastí, které byly v minulosti zasaženy povodňovou vlnou. Označena jsou centra první pomoci a předpokládané silniční uzávěry, nechybí ani důležitá telefonní čísla.
Autorkou článku je Pavla Slepičková, všechna práva na použití jakékoliv části textu vyhrazena.
Erupce na Islandu mohou trvat celá staletí, ukazují nové analýzy magmatu
Úřady blokují přístup jen občas – zejména v případě špatného počasí nebo vysokých koncentrací emisí toxických plynů. Podle předběžných výpočtů má magma vycházející ze sopky teplotu téměř 1190 stupňů Celsia.
Diváci, kteří se sem vydají 90 minut pěšky od nejbližší silnice, si tu často grilují na horké lávě klobásy, slaninu a bonbony marshmallows, zatímco se láva ochlazuje na čedičovou skálu.
Když vědci čerstvě vyvřelou lávu analyzovali, ukázalo se, že vychází z hloubky asi 15 kilometrů. Magma z takto hlubokého zdroje nebylo v této oblasti k vidění možná tisíce let, upozorňuje Sigmundsson.
„Většina magmatu se dostává k zemské kůře vytvořením vlastních linií. Toto magma jde přímo nahoru,“ doplňuje vulkanolog Thorvaldur Thordarson.
Podzemní proud magmatu je podobný tomu, který je vidět nad zemí, což naznačuje, že erupce by se mohla protáhnout, vysvětluje vědec. „V systému, kde je přítok stejný jako odtok, může tento proces běžet delší dobu. Podle mého názoru má tato erupce potenciál vydržet poměrně dlouho,“ řekl.
video
Horizont ČT24: Island zažil rekordní počet otřesů
Vzhledem k místu erupce, jímž je relativně izolovaná kotlina v neobydlené oblasti, taková dlouhodobá erupce nepředstavuje pro okolní oblasti žádné významnější nebezpečí.
Při současné rychlosti proudění bude podle expertů trvat celé týdny, než láva dosáhne na nejbližší cesty nebo silnice.
Toxické emise jsou hlavní hrozba
Přestože má Island víc aktivních sopek než kterákoli jiná země v Evropě, poloostrov Reykjanes nezažil erupci od 13. století. Poslední z nich trvala asi 30 let, probíhala od roku 1210 do roku 1240.
Podle geofyzika z Islandské univerzity Magnuse Tumiho Gudmundssona by opětovné probuzení vulkanické oblasti mohlo signalizovat začátek nového období s erupcemi, „které může trvat celá staletí“. Nebyla by to podle něj neustálá aktivita, mezi erupcemi by podle něj mohly být rozestupy 10 až 100 let.
První známky obnovené seismické aktivity v oblasti se objevily před více než rokem, ale teprve před měsícem výrazně zesílily – což naznačuje, že se magma blíží k povrchu.
Erupce, která se nachází asi dvanáct kilometrů od nejbližšího města, rybářského přístavu Grindavik, je den ode dne působivější. Magma tryskající z pukliny v zemi vytvořilo během minulého týdne při ochlazování malé kopečky a současně stvořilo dva průduchy vyvrhující lávu, největší z nich měří 20 metrů.
Areál je pro návštěvníky stále poměrně bezpečný, i když úřady bedlivě sledují toxické emise.
Podle Islandského meteorologického úřadu může hladina oxidu siřičitého místy překročit 9000 mikrogramů na metr krychlový – tedy 450násobek doporučeného 24hodinového průměrného limitu podle Světové zdravotnické organizace.
Co má Island společného s Marsem? Písečné pouště
Někdy nás může zdravý selský rozum klamat. Tak třeba na Sahaře byste ledovce asi nehledali. S stejně tak byste zase třeba na Islandu nehledali písečné pouště.
V případě Sahary vás zdravý rozum neklame, v případě Islandu už ano. Na Islandu totiž pouště jsou, a to o rozloze mnoha tisíců kilometrů čtverečních.
Když se tam zvedne silný vítr, písek prý začne na některých místech létat vzduchem tak rychle, že dokáže během chvíle obrousit i lak z auta.
Fouká všude a fouká téměř pořád. Je to normální a přirozené. Island je ostrov v severním Atlantiku. A tam se vítr jen tak nezastaví.
Na jihu ostrova je zvláštní krajina. Mezi pobřežím, o které se tříští vlny Atlantiku, a strmými kopci, na kterých jsou ledovce, je někdy široký, někdy úzký pruh placaté země pokrytý černým pískem. Jde o pozůstatek nedávných sopečných výbuchů.
V mracích se schovává sopka Eyafjallajökull a pár kilometrů dál sopka Grimsvötn. Sopečný popel je to, z čeho islandské pouště vznikaly a nadále vznikají.
Sopka Eyafjallajökull Islanďanům před dvěma roky pořádně zatopila
Tímto jevem se dlouhodobě zabývá profesor Ólafur Arnalds z islandské Zemědělské univerzity. Tam se s ním, kousek za Reykjavíkem, potkávám.
„Na Islandu jsou písečné bouře o rozloze 20 tisíc kilometrů čtverečních. Z mnoha výzkumů víme, že během obzvlášť silných bouří prolétne přes metr široký pás až půl tuny prachu a písku. Je to velmi mocná síla,“ popisuje, jak vypadají islandské bouře.
„Během sopečné erupce Eyafjallajökull vznikla vrstva písku a sopečného popela tlustá jeden centimetr až jeden metr. A to do vzdálenosti dvaceti kilometrů od sopky,“ vzpomíná na jaro 2010, kdy sopka Eyafjallajökull vybuchla.
„Tento materiál je velmi lehký, vítr ho snadno unáší. Následující léto tak bylo velmi suché. Zaznamenali jsme hodně písečných bouří, které zhoršovaly viditelnost, a to i v Reykjavíku, který leží sto padesát kilometrů od sopky. Kromě toho se objevila i zdravotní rizika. Ve vzduchu bylo během největších bouří tolik sopečného prachu, že lidé raději zůstávali doma a nevycházeli,“ dodává.
V okolí islandských sopek chybí lesy
U stolu s námi sedí i Johann Thorsson z islandského Úřadu na ochranu půdy, který se sopečnými pouštěmi také zabývá. Na mapě mi ukazuje planinu Mýrdalssandur, na které jsem před několika dny byl a kde vítr tak pekelně foukal.
„Tato velká písečná rovina je velmi nestabilní. V létě tu je až pět prudkých bouří. Místní lidé to dobře znají. Pokud jedete napříč touto oblastí během bouře, tak vám písek obrousí z auta všechen lak,“ upozorňuje.
Auta však vědcům na srdci tolik neleží. Jak říká Johann Thorsson, létající sopečný popel ničí okolní vegetaci. Podle Ólafura Arnaldse je řešení nasnadě: „Potřebujeme do přírody vrátit lesy, zvlášť v blízkosti sopek.“
Les dokáže udržet sopečnou masu na místě a uchrání ji i před prudkým větrem. Lesy by sice zmírnily dopad písečných bouří na přírodu, islandské pouště by však nezmizely. Patří k Islandu, stejně jako k němu patří sopky.
Jako na Marsu
Ólafur Arnalds i Johann Thorsson mluví o islandských pouštích jako o unikátu. „Jsou výjimečné, protože jsou sopečného původu. Čedičový písek je na Zemi velmi neobvyklý. Musel byste letět na Mars, abyste našel podobné podmínky,“ neskrývá první jmenovaný.
Přiznám se, že jsem netušil, že Islanďané a Marťané mohou mít něco společného. Johann Thorsson však souhlasně přikyvuje: „Co se týče písečných pouští, jsme na tom podobně.“
Celoživotní fascinací jsou sopky i pro Pavlu Waldhauserovou, která v současnosti působí na islandské Zemědělské univerzitě. Podílí se tam mimo jiné i na měření sopečného prachu. Ocitla se někdy uvnitř písečné bouře? A co takový písečný popel dělá s lidskými plícemi? Také na to se jí zeptal moderátor Vladimír Kroc.
Zobrazit Island na větší mapě
Související příspěvky
Islandská sopka dělá vrásky místním pastevcům
Islandské rány zabolely, ale ostrované už hýří optimismem
Němečtí meteorologové varují před písečnými bouřemi
Podle Číny stojí za písečnými bouřemi globální oteplování
autor: ppo