Zdroj: Pixabay.com
Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Dnes je známo, že zdravé sebevědomí dítěte tvoří až z 80 % rodiče a další členové rodiny. Povaha dítěte zde hraje skutečně jen vedlejší roli. Bohužel rodiče často stále podceňují některé zákonitosti a neuvědomují si, že důsledky jejich výchovy si děti s sebou ponesou až do dospělosti.
Jak ale správně vychovat svého potomka, aby byl do života připraven a nedopustil se zbytečných přešlapů? Jan Cimický pro vás připravil několik zajímavých postřehů, které vám vše mohou usnadnit.
GALERIEVýchova
Povzbuzujte silné stránky
Povzbuzujte silné stránky (kreslení, pohybové sporty, fotbal, kytaru) a neupozorňujte na slabé stránky.
Zůstaňte klidní
Snažte se vždy zůstat klidní, ovládejte se, i když vás rozčiluje.
Věřte svému dítěti
Věřte ve schopnosti svého dítěte, každý den mu vyjádřete svoje city a povzbuzujte ho, zdůrazňujte úspěchy.
Dopřejte mu čas
Dopřejte mu čas, i když máte sami nabitý program, co je důležité, není délka času, co mu věnujete, ale kvalita a náplň toho, co mu předkládáte.
Stanovte pravidla
Zůstaňte klidní, přesní a pevní i důslední, když mu stanovíte pravidla, která by měl respektovat a naplňovat.
Mluvte jasně
Vyjadřujte se jasně a konkrétně (chci, abys to uklidil teď hned) místo obecných pokynů a konstatování (nikdy si neuklízíš své věci).
Volte vhodný čas
Nezačínejte hovor se svým dítětem, když na to nemáte dost času a nebo jste naštvaní a rozzlobení.
Mohlo by Vás zajímat:
Slavní a jejich bezgenderová výchova: Čí děti si mohou vybrat, zda chtějí být chlapci, nebo děvčaty?
Poslouchejte ho
Poslouchejte, když vám něco povídá a nezesměšňujte jej ani si z něj nedělejte legraci, když se nedokáže dobře vyjádřit.
Povzbuzujte ho
Povzbuzujte ho konkrétně, když se chopí iniciativy, pochvala, povzbuzení, úsměv je vždycky vhodný doplněk jeho počínání.
Učte ho samostatnosti
Vyhýbejte se tomu, být stále za jeho zády. Musí se naučit samostatně dělat a spravovat svoje věci a rozhodovat a tedy i zažívat své omyly.
Uklízet se musí
Nenechte ho propadat se do nepořádku, ale nebuďte ani zaujati pro neustálé uklízení, snažte se najít střední cestu.
Dávejte rady
Dávejte jasné a srozumitelné rady a doporučení, nediskutujte s ním zbytečně dlouhé hodiny. Diskuse rozmělňuje, spíše ho povzbuzujte k jednání.
Netrestejte ho
Netrestejte ho, nezahlcujte ho výčitkami, když neposlechne.
Chvalte
Pochvalte ho okamžitě, když vás naopak poslechne.
Kontrolujte emoce
Nevyvolávejte zbytečně vzájemné spory, nesoupeřte s vašim dítětem, nic tím nezískáte a zbytečně byste s ním ztratili kontakt. Takže: kontrolujte svoje emoce!
Rozvaha je základ
Uvědomte si, že vaše dítě nezlobí schválně, není ani zlé, ani zvrhlé. Vaší prioritou musí být na prvním místě, abyste zachovali svůj klid a rozvahu.
GALERIEVýchova Přidejte si magazín Lifee.cz na hlavní stránku Seznam.cz
Jak to dítě vychováváš?
S pojmem výchovný styl se patrně někdo setkal, jiný ne. Stručně řečeno se jedná o způsob výchovy, o působení rodičů na děti. Ponechme nyní stranou fakt, že při výchově současně působí děti na rodiče a soustřeďme se na tři základní druhy.
U nás se výchovnými styly asi nejvíce zabýval profesor Jan Čáp. Rozlišuje tři základní typy výchovného přístupu k dítěti:
Autoritářský styl výchovy
Autor: Isifa.cz
Též autoritativní, dominantní − rodič se staví do role vševědoucího, který sám nejlépe ví, co dítě potřebuje. Hodně rozkazuje, hrozí a trestá, na přání dítěte se příliš neohlíží, jeho iniciativu nepřijímá a samostatnost nepřipouští. Typické jsou zákazy, příkazy, striktní vyžadování poslušnosti, odmítání názorů dítěte. Projevy nesouhlasu se trestají. Rodiče se neumějí vcítit do potřeb, chování a prožívání dětí. Nedávají dětem příliš velkou možnost k samostatnosti a iniciativě.
Typickým příkladem jsou rodiče, kteří velmi často používají slova „musíš“ a „nesmíš“, mají vyhraněné názory na to, co je a není správné, výjimkou nebývá takzvané černobílé myšlení.
Zásadní problém nastává, když má takovýto rodič za partnera člověka, který zastává opačný, neautoritativní způsob výchovy. Z mé dosavadní zkušenosti mohu říci, že autoritativní rodič toho druhého obvykle „přepere“ a razí dál cestu po svém.
Z praxe je možno dodat, že autoritativní vedení nabízí dětem oporu a jistotu. Vždycky je tu někdo, kdo ví, co a jak se má dělat. Hlavně děti zvýšeně úzkostné nabídku poměrně bez odporu a rády přijímají. Nebezpečí je ovšem v tom, že na jedné straně zbavuje děti vlastní iniciativy a vede je k pasivitě, na druhé straně může končit v útlaku a vede děti ke vzpouře a zjevné či skryté agresivitě.
Vědci prokázali, že ženy kopírují při výchově styl svých matek. Tam, kde bylo zvykem křičet, se křičí i v další generaci.
Liberální styl výchovy
Vyznačuje se slabým vedením i řízením. Rodič se o výchovu dítěte příliš nestará, vede děti málo nebo vůbec ne, neklade velké požadavky, a pokud nějaké vysloví, obvykle je nekontroluje. Tento styl výchovy ponechává dítěti až příliš velkou volnost.
Děti nemají pravidla, a ještě hůře: nemají pevné hranice, které tolik potřebují k tomu, aby si vymezily prostor působnosti a také prostor své jistoty a bezpečí. Tito rodiče hojně proklamují, že jsou kamarádi, není raritou, že je děti oslovují křestním jménem.
Autor: Agentura SXC
Naprosto typickým příkladem jsou děti působící nevychovaným dojmem, které neposedí, nepočkají, jsou všude a vědí, že si mohou dovolit zlobit. Rodiče na jejich chování pohlížejí s pochopením a lidem, kterým se chování dětí nelíbí, vysvětlují, že je třeba dávat prostor pro rozvoj osobnosti.
Žije-li takovýto rodič s dítětem sám, například po rozvodu, má dítě až příliš velké pole působnosti, nepřiměřeně velký prostor, s nímž neumí nakládat. Děti potřebují, aby je vychovávali rodiče, nikoli kamarádi. A – málo platné – stejně tak potřebují hranice.
U tohoto rodiče, který se snaží být pro děti spíš kamarád, považuji za nutné upozornit na to, že dítě může mít zmatek v pravidlech; rodiči-kamarádovi se sice dobře říká řada věcí, ale těžko se pak staví na autoritě, bývá obtížné prosazovat tolik zdůrazňované hranice, protože dítě je pojímá značně volně.
Přístup rodičů k dospívajícím dětem se odráží i na přístupu k toleranci požívání alkoholu.
Demokratický styl výchovy
Rodič má celkem jasně vymezené cíle svého výchovného působení, avšak dává méně příkazů a více podporuje iniciativu dítěte, působí spíše příkladem než tresty a zákazy.
Dává dítěti návrhy, nechává ho vybrat mezi několika možnostmi, je přístupný diskusi a má pochopení pro individualitu.
Pochopitelně záleží na situaci, určitě nebudeme dávat dítěti na vybranou, jestli chce nebo nechce chodit do školy, ale můžeme diskutovat o tom, kdy si bude psát úkoly.
Demokratický rodič rovněž zohledňuje potřeby dítěte přiměřeně jeho věku. Jak rostou jeho dovednosti v zacházení se svobodou a zodpovědností, tak se rozšiřují i hranice. Rodič dává dítěti odpovídající množství svobody, umožňuje mu samostatně se rozhodovat, projevovat názory i přání, a přitom se nezříká rodičovské zodpovědnosti za jeho vedení.
Tento styl je považován za optimální styl výchovy v běžných životních okolnostech. Dítě je respektováno jako samostatná bytost s právem se rozhodovat, ale existují zde hranice vymezené rodičem.
U tohoto stylu výchovy je třeba dávat pozor na to, aby dítě nebylo zodpovědností přetěžované, aby byla opravdu úměrná jeho věku.
Podle mého názoru nelze řekněme po sedmiletém dítěti chtít, aby odpovídalo za to, že si vezme všechny léky správně a včas nebo že si bude pamatovat všechny úkoly do školy.
Který je ten pravý?
V každé rodině do vyšší či menší míry převládá určitý výchovný styl. Výchovné styly samozřejmě nevznikají nahodile, jsou dány mnoha faktory a za nejvýznamnější z nich považuji vlastní styl výchovy v původní rodině, osobnostní proměnné (povahu) a kombinaci osobností rodičů (každý do nové rodiny vnáší něco jiného, nového, specifického).
Pod vlivem anglosaského životního stylu zažívala u nás ještě před několika lety boom liberální výchova, která nabízela kontrast k předchozím výchovným tendencím v České republice – důraz se kladl na poslouchání a podřizování se; na diktování, nařizování. Podle mého názoru se v liberální výchově ztrácejí řady „neřestí“, schovávají se za ní neefektivní či nežádoucí rodičovské tendence (například rodič stavící se do role kamaráda).
Uvedené tři typy jsou ovšem jen schémata, která naznačují krajnosti. Ve skutečnosti se s nimi setkáváme v méně vyhraněných podobách a v různých kombinacích. Vychovatelsky nejlákavější je zřejmě třetí typ, demokratický. Současně je však jasné, že jeho principy nelze splňovat do puntíku.
Na knižním trhu je také neuvěřitelná nabídka knih o výchově a rodičovství, z nichž je třeba umět vybírat, a to někdy vůbec nebývá snadné.
Jakému stylu výchovy dáváte přednost vy? A jak vás vychovávali vaši rodiče?
Na co si dát pozor, když nechcete pokazit výchovu svých dětí – Forbes
Vychovat z dětí spokojené a sebevědomé dospělé chce každý rodič. Zároveň je to ale jeden z nejtěžších úkolů, které v životě můžeme mít.
Zaručená rada, jak na to, neexistujte, důležité ale je uvědomit si jednu základní pravdu – dítě vychovává zejména to, kým jako rodiče jsme a co děláme, a ne to, co říkáme nebo si myslíme.
Všechny základní vzorce chování si totiž děti odvozují z toho, co vidí kolem sebe.
Zapomeňte tedy na dobře míněné aplikování vyčtených pravidel a zamyslete se nad tím, co ve vás mohou vaše děti vidět.
Je to obzvlášť důležité proto, že přejímáním našich vzorů si vytvářejí základy svých osobností, které stojí na sebehodnotě, sebedůvěře a sebeúctě. A ty samozřejmě nelze odvodit z ničeho jiného než z hodnoty, důvěry a úcty, které rodiče (oba!) do svého potomka vkládají.
Sebehodnota
Tím první, čeho se má dítěti dostat, je přijetí – jako nové bytosti v rodině – spolu s vřelostí a láskou, které má dítě zažívat v průběhu svého dětství.
Co znamená nepřijetí, si nejlépe představíme díky extrému, kdy dítě opustí jeden či oba rodiče. Nedůvěra, která tímto vznikne, se pak promítá do veškerého okolního světa.
Aktem nepřijetí je ale i situace „nechtěného dítěte“, stejně jako případy, kdy příchod dítěte zkomplikuje rodičům zaběhnutý život.
Tvářit se dokážeme všelijak, ale je-li nám dítě na obtíž, averzní pocity s tím spojené vytěsnit nikdy nezvládneme – a dítě je vnímá.
Problém je v tom, že pocity nepřijetí jsou spojeny s existenční úzkostí (přijít o rodiče je život ohrožující stav!) a v budoucnu se budou vracet jako nezvaní hosté v podobě strachu z odmítnutí a pocitů vlastní bezvýznamnosti, tedy nulové sebehodnoty. Neschopnost říci „ne“ má své kořeny právě zde.
Sebedůvěra
Nelze očekávat, že někdo s nízkou sebehodnotou bude překypovat sebedůvěrou. Ta se naopak může vytvořit z toho, jak moc či málo naši rodiče důvěřovali našim schopnostem růst, vyvíjet se a poznávat svět.
Nedůvěřující rodič nevědomě vysílá všemožné signály strachu a obav, zda zrovna jeho dítě zvládne všechny ty nástrahy života, jako jsou třeba dokončení školy či nalezení smysluplného povolání.
Tyto signály se projeví buď v přílišném přebírání zodpovědnosti za aktivity dítěte, nebo přísnými tresty za jeho chybné výkony, kdy se ideálem stane dobrá známka ve škole.
Dítě se ale o sobě naučí, že jeho schopnosti jsou nevalné (maminka a tatínek za mě vždy vše udělali) nebo že je nutné podávat perfektní výkon, aby nepřišel trest (ať už tělesný, nebo v podobě uraženého rodiče), čímž začne pěstovat nezdravý perfekcionismus.
Pro vybudování sebedůvěry je nejvíce potřeba podpora, jak ukazuje třeba pohádka Princ a Večernice. Velén ve svém souboji s Mrakomorem využívá rad a pomoci tří bratrů, kteří ovšem jeho úkoly neplní za něj, ale jsou mu oporou a stojí za ním. A přesně tak bychom měli přistupovat i ke svým potomkům.
Sebeúcta
Chovat k někomu úctu neznamená, že bezmocné dítě dosadíme na trůn jako modlu, nýbrž že k němu budeme přistupovat jako k rovnocenné bytosti, co se jeho potřeb a prožívání týká.
Matka, která se přimkne k dítěti, aby například nemusela čelit skutečnosti svého polomrtvého vztahu s partnerem, si k sobě potomka připoutá a naučí jej, že je zodpovědný za její pocity, aniž by dítě mělo na výběr.
Spolu se zážitkem z uspokojování potřeb rodičů se vytvoří i vnímání, že vlastní pocity a potřeby naplněny nejsou, a v dítěti vzniká děsivý pocit vnitřní prázdnoty. Tu se v dospělosti snaží všemožně přehlušit bezmezným uspokojováním (věcmi, penězi, druhými lidmi, návykovými látkami apod.), případně jí definitivně podlehne a začne kolem sebe šířit zášť a závist.
Mít šťastné dětství neznamená jen to, že nás rodiče nebili, jak se mnozí snaží si namluvit. Neboť i pusinkování a mazlení přes zjevný odpor dítěte je přesně tím příkladem, kdy uspokojení potřeb rodiče vítězí nad potřebami dítěte.
Právě elementární neúcta k jeho projevům (byť ve formě odporu) ukazuje, že o lásce k dítěti nemůže být ani řeč.
Mít rád by totiž znamenalo v takovou chvíli své infantilní touhy zkrotit a respektovat celkem jasně vyjádřené potřeby dítěte.
Co deficit sebehodnoty, sebedůvěry a sebeúcty způsobuje?
Za každým šrámem na duši, který se projevuje jako méněcennost plynoucí z nízké sebehodnoty, sebedůvěry či sebeúcty (nebo všech tří), najdeme u dospělého člověka vybudovaný příslušný obranný mechanismus, který mu v časech dětství a dospívání umožnil přežít nebo se alespoň pod tíhou pocitů úzkosti a viny nezbláznit.
Všechny prohřešky a chyby, které se v průběhu výchovy objeví, si totiž klade za vinu vždy dítě. Ani nemá na výběr. Úsudkový aparát, který by byl schopen rozlišit, že tím chybně jednajícím je rodič, v tu dobu nemá k dispozici, a navíc označit za zdroj potíží rodiče by v dětství znamenalo jít proti přírodě a instinktům sebezáchovy.
Když rodič potomka kárá, opovrhuje jím nebo mu dopřává opičí lásku, je to v očích dítěte vždy správně a má to tak být – říká nebo dělá to přece rodič.
To, co byla v dětství nutnost potřebná k přežití, ovšem předznamenává život dospělého a vypořádání se s těmito dětskými zraněními, respektive nalezení nových přístupů k nim, se nakonec stává životním úkolem dospělého člověka.
Ani to ovšem není jen tak, protože původní autorita rodičů se v nás usídlí v podobě autority vnitřní, která jako správce starých pořádků udržuje rodičovská pouta stále při životě.
Žijeme si „spokojeně“ pod její vládou, dokud v životě nenarazíme na vnější obtíže či nás nepostihne neuróza zevnitř v podobě úzkostí, depresí či pocitu ztráty smyslu.
Ta nás má především upozornit, že jsme se od sebe vzdálili příliš daleko a zaběhnuté vzorce ztrácejí na svém účinku.
Existuje vůbec nějaký ideál?
Jakmile se jednou dotkneme hříchů, které jsme v dosavadním průběhu vztahu s naším dítětem napáchali, vkrade se nám na mysl představa o ideálu. Jenže takový ideál neexistuje. (Ostatně kdo a kdy by ho měl stanovit?)
Dítě potřebuje v první řadě zažít čas na hraní, a to se svými nejbližšími. Potřebuje okusit radost ze hry, mít čas být dítětem, aby mohlo samo v sobě objevit, co jej baví a jaký pocit to je, když během zábavy zažije i výsledek.
Potřebuje zažít, jaké to je, být v něčem nejlepší, být v něčem lepší než samotný rodič, stejně jako pocit, když se něco nepovede – jaké to je prohrát.
A to vše v prostředí bezpečného vztahu, který není ohrožen ani jeho zlobením, hysterickými záchvaty či jinými vylomeninami.
K tomu rodič nutně potřebuje sestoupit z trůnu své rodičovské autority a projevit zájem o svět dítěte (včetně třeba videoher). Dospělému se to nutně líbit nemusí a také tomu nemusí rozumět, ale pro dítě to je celý jeho svět. Jiný nemá. Buď se tedy o jeho pochopení alespoň bez předsudků pokusíme (a tak lépe porozumíme svému dítěti), nebo nikoli.
Dítě se rovněž potřebuje naučit, jak zacházet se svými emocemi, a to jinak než potlačováním. Potřebuje vědět, že je v pořádku emoce mít a že za jejich projevy musí začít postupně přebírat zodpovědnost. Jejich potlačení sice uleví rodičům, nic ovšem nevyřeší. Potlačením ještě žádná emoce nikdy nezmizela, naopak s potlačením spolehlivě zmizí i příležitost se s ní naučit zacházet.
Podobně dítě potřebuje zažít, že i autorita (rodič) může udělat chybu a že chyba není koncem světa, pakliže se ji snažíme upřímně napravit.
Využijte humor, dělejte ústupky… 20 rad jak vychovávat dítě
Snažíte-li se pochopit příčiny chování a jednání dítěte, dokážete předpokládat, jak se dítě zachová a co udělá v různých situacích. Zkrátka eliminujete problém ještě před tím, než by mohl vzniknout.
Příklad: Jestliže víte, že vás nemine situace, kdy stojíte s dítětem v nějaké frontě, řekněme v bance, na poště nebo na úřadě, promyslete ještě doma před odchodem, čím upoutáte během čekání dětskou pozornost. Noste sebou sešit a pastelky, modelínu, drobné hračky. Nejlepší jsou hry typu „hraj si sám“.
Ovšem některé děti vyžadují i v těchto situacích verbální kontakt. Volte proto tiché hry jako na „Tichou poštu“ apod.
Menší děti často zmatkují a chybují proto, že nechápou, proč po nich něco chcete.
Ty starší jsou zase mnohdy tak vtaženy do svých her a představ, že se není co divit, když proběhnou bytem v zablácených botách, nebo jim nevadí, když jim zmrzlina stéká z úst na čisté tričko. Proto neskrývejte před dětmi své důvody.
V klidu a popořádku jim od A až po Z vysvětlete, proč bazírujete právě na „takových maličkostech“. Při samotném napomínání pak oproti nervóznímu spílání typu: „Ach ty čuně,“ nebo „Počkej já ti ukážu,“ efektivně zabere: „Věř, že před tebou nic netajím, a ty to určitě dobře chápeš.“
3. Pochopte dětské city
Třebaže vám tečou nervy, snažte se své potomstvo pochopit. Je potřeba znát důvody a pohnutky, které jsou příčinou dětského zlobení. Místo impulsivního hubování a trestání zkuste třeba dítě vyzpovídat. „Co, proč a jak?“ Případně chtějte, ať vám namaluje, jak samo vidí situaci. V momentě, kdy ve vzduch jiskří, můžete navrhnout, aby si zakřičelo do polštáře, nebo zabušilo do matrace.
4. Změňte své představy
Zásadní je začít u sebe. Umět se podřídit dané situaci. Proto například nezařizujeme dětský pokoj jako výstavní síň umění, ale spíše ve stylu domácí dílny. Tomu odpovídá i typ a materiál například koberců, nábytku, druh laku a barvy stěn…
5. Zábavu logicky organizujte
Striktní zákaz bez možnosti jiné volby je jednou z hlavních příčin dětské rozčarovanosti.
Vysvětlete raději svému potomkovi, že nejlepší je stavět pevnost na zahradě, protože v kuchyni dostane přece každý hned na něco chuť a hra piráty už pak nikoho nebaví. Rozfázujte dítěti den tak, aby hlučné hry nerušily zaběhnuté zvyklosti.
Tak, aby vaše práce korespondovala s jeho aktivitou. Dobří rodiče jsou hlavně důslední, pečliví a jednají promyšleně. Zvolit správný postup je totiž základním pilířem dobré výchovy.
6. Samy buďte příkladem
Důležité je, abyste se vždy chovali sami tak, jak to vyžadujete od dětí. Sami musíte jít příkladem. Je to těžké, a proto mějte vždy v záloze výmluvnou frázi: „Chtěl(a) jsem si tě vyzkoušet, zda si toho všimneš a uvědomíš si, že tak to nemá být.“
7. Předkládejte dětem alternativy
Umožněte dětem, aby rozhodovaly samy za sebe. Připadají si tak dospělejší, učí se samostatnosti a lépe chápou odpovědnost.
Direktivní přístup, mentorská dikce či rozkazovačný tón vyvolávají podvědomé záporné reakce. Příklad: loudá-li se dítě u snídaně, dejte mu na vybranou: chceš jíst v pyžamu, nebo se prvně oblečeš.
Přitom zdůrazněte, že v obou případech se končí ve stejný moment, kdy jsou hodinové rafičky na určeném místě.
8. Dělejte malé ústupky
Zvláště adolescentům je třeba umět promíjet, a také s nimi problém probrat z nadhledu. Je-li to možné, je dobré sem tam ustoupit. „Výjimečně ti dnes dovoluji jíst u televize“. Věřte, že váš potomek dokáže takový přístup ocenit. A jestliže by tohoto chtěl zneužít i další den, okamžitě mu připomeneme, že dnes už se jí podle pravidel u jídelního stolu.
Je zřejmé, že menší děti potřebují na orientaci víc času. Jestliže jste si pozvali na večeři vážené hosty, proberte s dětmi situaci dopředu. Vysvětlete, jak by se měly chovat, co je slušné a co se nehodí. Buďte konkrétní.
Tak připravíte dítě na možné složité situace. Tento způsob se doporučuje především před narozením sourozence, před návštěvou zubního lékaře, před prvním letem v letadle apod. Aletha Solteová navrhuje hry na pilota, na bratra se sestřičkou, anebo na doktora.
Pomůže to dětem poznat neznámo a zorientovat se.
10. Výchova chybami
V rozporu s mateřským instinktem nechte přijít chronického loudala jednou do školy pozdě. Nedává váš puberťák včas špinavé prádlo na vyprání? Nechte ho. Ať si jednou utrží ostudu ve špinavém.
Neumí chodit včas ke stolu? Ať si pošmákne na studeném jídle s oschlou přílohou a bez chutného moučníku. Pro nepoučitelné má tento způsob výchovy mnohem větší efekt než mnohonásobné mravoučné upomínání.
11. Neskrývejte city
Jestliže vás dítě rozčílilo, svěřte mu svoje pocity. Nestyďte se za fráze: „Jsem unavená, Potřebuji si oddechnout, Necítím se dobře.“ Máte právo mít špatnou náladu a vaše děti se musí naučit tento fakt vnímat. Právě podle pocitů a citů matky se děti učí vnímat správně samy sebe a následně i ostatních lidí.
12. Umět se včas rozhodnout
Rozhodný čin ještě neznamená trest. Neumí-li se děti podělit mezi sebou o hračky, je lepší je všechny schovat a navrhnout jinou společnou hru. Nedopusťte se chyby v podobě zákazu: „Nedostanete míč zpátky, dokud se mezi sebou nedohodnete!“ Řekněte raději toto: „Trochu moc konfliktů pro jeden míč, co myslíte?“ Neponižujte a neurážejte, zkrátka dělejte jen to, co by nevadilo ani vám.
13. Výchova láskou
Agresivní chování či hysterii lze u dětí snadno dostat pod kontrolu. Stačí dítě obejmout, případně silněji a s láskou uchopit za ruku. Přitom šeptejte laskavá slova korespondující se situací, nebo se s klidem uchylte pro tentokrát k frázím typu „to bude dobré, bude líp…“ Tato rada zabere v devíti případech z deseti. Vyzkoušejte ji.
14. Vyveďte dítě z konfliktní zóny
Někdy je třeba vzít dítě mimo konfliktní prostředí. Aletha Solteová doporučuje posedět s ním chvíli a uklidnit ho tím, že se s ním podělíte o jeho pocity. Zároveň ho emočně a morálně podpoříte, čímž snížíte konfliktní trauma.
15. Změňte spor ve hru
Je dobré naučit se měnit konfliktní situace ve hru. Ne však za každou cenu a ne v každém případě. Například: „Pokud uklízíš hračky, zahraj si při tom na popeláře. Pojď, vyčistíš mi zuby a já pak vyčistím tvoje zoubky, abys je měl čisté jako tvůj milý medvídek.“ Účelná je soutěživost, ve smyslu „kdo dříve…“
16. Výchova humorem
Z řady situací je možné vyjít s pomocí humoru. Jestliže si dítě zapomíná čistit zuby, přilepte mu v koupelně patřičně vtipný obrázek. Malým školáčkům pak třeba s textem: „Děkujeme ti za péči. Tvoje zoubky!“.
Když děti zapomínají zavírat dveře, improvizujte o dveřích, které se samy zavírají, jako v metru. Jestliže se váš miláček na vás zlobí, navrhněte, aby si z vás na chvíli utahoval. Mnohé konfliktní situace jsou si podobné.
Stačí jen improvizovat.
17. Uzavírejte dohody
Před návštěvou hřiště buďte předem domluveni, kolikrát projdete kterou atrakci. Nechce-li dítě do postele, domluvte s ním čas spánku předem, třeba hned po pohádce.
18. Hledejte kompromisy
Snažte se společně probírat nepříjemné situace. Vyslechněte si, jaké řešení navrhuje vaše dítě. Společně si stanovte pravidla a snažte se je dodržovat. Tato technika se hodí při vleklých potížích a je poměrně efektivní.
19. Nečekejte příliš mnoho
Přání malých dětí ovládají silné emoce, jimž podřizují své mnohočetné prosby. Je pro ně normální být hlučnými, tichými, citlivými i otrlými zároveň. Naše děti jsou plné energie i únavy. Přijímejte je takové, jaké jsou.
20. Dopřejte si odpočinek
Matka i otec jsou také jen lidmi. Jestli cítíte, že s vámi cloumá zlost a že máte všeho doslova plné zuby, dopřejte si pauzu. Jděte se opláchnou chladnou vodou, vypijte si čaj, či sklenici vody, pusťte si oblíbenou píseň, nebo si přečtěte znovu tato doporučení od začátku.
Jak vlastně vychovávat dítě
Složitost výchovy
Správná výchova potomstva je otázka, kterou lidstvo řeší od úsvitu civilizace a na kterou se zdá nikdy nebude mít konečnou odpověď. Výchova se odehrává především v rodině mezi rodiči a dítětem. Způsob výchovy ale udává celý společenský systém, civilizační úroveň, politické uskupení, nebo politický systém.
Jiná je výchova v totalitním systému, jiná bude výchova dětí v demokratickém uspořádání hájícím individuální práva, které bude rodičům nechávat více prostoru a nebude tolik zasahovat do citové sféry rodiny a hodnot, které chtějí svým dětem předat.
Čím méně tlaku bude společenský systém vyvíjet na způsob výchovy, tím více budou moci rodiče s dětmi prožívat a rozvíjet citový vztah. Rodičovství a dětství tak bude mít větší šanci, aby bylo vnímáno jako šťastné. Čím více svobody ale máme, tím více tápeme v tom, kde je jí příliš, nebo v tom, zda si ji někde neupíráme.
Podobně ve výchově tápeme v tom, kdy je autority příliš, na kolik máme nechat dítěti volnost v jeho rozvoji a kdy zasáhnout, kdy usměrnit. Hledání správného vyvážení volnosti a nastavení hranic je v dnešní době možná hlavním problémem při výchově dětí.
Prvním systémem obsahujícím určitá pravidla, se kterým se dítě setkává, je rodina. Rodina dítě orientuje na určité hodnoty, poskytuje mu určitý typ podpory a hlavně předává sociální dovednosti, bez kterých se dítě v dospělosti neobejde.
Rodina o dítě pečuje, zajišťuje mu podmínky pro přežití. Formuje jeho citový i kognitivní vývoj. Předává mu hodnoty a postoje, skrze které si utváří svou vlastní osobnost, vztah k sobě i k společnosti, k prostředí.
Výchova je proces, při kterém záměrným působením na osobnost dítěte (zahrnujícím vůli, emoční i kognitivní složku) dochází k utváření jeho charakteru, postojů, přesvědčení, názorů a citů. Výsledkem výchovy je jedinec jakožto integrovaná, sociální bytost.
Žádoucím cílem výchovy je svobodný jedinec, který dokáže svou svobodu sloučit s mravním řádem společnosti.
Výchovné styly
Teorie popisuje tři základní styly výchovy. Všechny tři jsme mohli zaznamenat během posledních desetiletí i v naší společnosti. Mnozí z nás určitě v dětství zaslechli od dospělé osoby pozorujíce naše jednání poznámku: To my jsme si dovolit nemohli. Možná ještě častěji jsou tyto poznámky slýchány dnes od dospělé populace, která se srovnává se současnými dětmi.
Tato poznámka odkazuje k faktu, že její autor zažil výchovu více autoritativní než dítě, které nyní pozoruje a se kterým se srovnává. Autoritativní styl výchovy znamená bezpodmínečnou poslušnost a podřízenost dítěte k autoritě, kdy se od něj očekává uposlechnutí všech příkazů a zákazů dospělé autority.
V různé intenzitě a s různým důrazem přetrvával tento styl výchovy u nás až do konce osmdesátých let. V dobách našich praprarodičů byly role dítěte a dospělého jasně ohraničeny a dány. O jiném způsobu výchovy se příliš neuvažovalo. V dobách totalitního režimu státní ideologie a moc zasahovala i do fungování rodin a tedy i do výchovy dětí.
Vybočovat v tomto směru a zastávat, případně vést věci podle vlastního názoru nebo přesvědčení, nebylo tolerováno.
S uvolněním politických a společenských poměrů a nabytí svobody si rodiče porevolučních dětí uvědomili, že oni sami byli vychováváni ve strachu, zažívali ponížení, nepochopení. Nikdo se jich nikdy nezeptal na to, co by si přáli, co si myslí a mnozí se rozhodli, že této výchově svoje děti nepodrobí.
Zvolili volnou výchovu, tedy liberální styl výchovy, který ponechává co největší volnost dítěti bez omezování jeho aktivity. S odstupem času lze tento trend hodnotit jako logický produkt společenských změn. Z hlediska výchovy se však tento styl výchovy neukázal být úspěšný.
Negativem bylo setření rolí rodič/vychovatel a dítě, nebyly brány v potaz vývojové úrovně dětí a byly jim dány rozhodovací pravomoci, na které ještě nemohly být ve svém věku připraveny, nemohly být rozvíjeny empatické schopnosti a vztahy s druhými, protože dítě bylo zaměřeno příliš samo na sebe bez ohledu na své okolí, nedocházelo k předávání zkušenosti z generace na generaci. V dobré víře dítě nijak neomezovat, bylo dítě ponecháno sobě samotnému napospas.
Ukazuje se tedy, že nelze dítě, byť je to z lásky, takto opustit a ponechat samotného, aby se ve světě samo zorientovalo. Potřebuje dospělého, který je již zkušený a ví, jak svět funguje. Od něj se teprve ono samo naučí, jak se stát zkušeným a tím, který bude také jednou vědět a znát, jak svět funguje.
Je tedy třeba ponechat roli dospělého, rodiče, který má svou autoritu. Dítě je však chráněno před pocity nepochopení, ponížení, přehlížení. Je mu dán prostor při vyjádření se, diskusi, rozhodování, avšak rozhodování, při kterém se dítě učí rozpoznávat následky svého rozhodnutí.
Ideálně jsou tyto podmínky dítěti poskytovány s ohledem na jeho věk. Tento styl výchovy se nazývá demokratický. Pokládá za nejdůležitější respektování dítěte jako samostatné osobnosti s právem o sobě poměrně svobodně rozhodovat vzhledem k věku a následkům jednání.
Dítě musí současně poznávat svou odpovědnost vůči druhým lidem v rodině i mimo ni. Důraz se klade na dosažení společně přijatelného řešení konfliktů a na význam společného rozhovoru.
Na uvedené tři styly je třeba nahlížet jako na teoretická východiska, která pomáhají pro zorientování se. Je třeba vědět, že v jednotlivých rodinách mohou být prvky všech tří stylů, nebo jeden a tentýž výchovný styl může mít mezi různými rodinami různou intenzitu. Výchova v rodině se odehrává skrze silné reciproční citové pouto rodičů k dětem.
Ideálně se jedná o prožívání vzájemné lásky. Výchovné působení je zprostředkováno pomocí vzájemných komunikačních interakcí. Z charakteru těchto interakcí lze usuzovat na výchovný styl. Je však zřejmé, že výchova je složitý proces zahrnující osobnost rodiče a osobnost dítěte, citovou vazbu a komunikaci mezi nimi. Má tedy vždy svůj individuální rozměr.
Lze očekávat, že při uplatňování např. demokratického stylu výchovy budu na konci výchovného procesu jedinci s různým charakterem, vlastnostmi, dovednostmi, názory, hodnotami a různým zabarvením citového prožívání. Je však očekáváno, že tyto prvky osobnosti budou v souladu se společenským řádem.
Nicméně, dnešní trend uznává a od rodičů očekává, že dítěti poskytnou prožívání bezpodmínečné lásky a budou mu ukazovat hranice jednání nastavené širší společností.
Tyto podmínky demokratický styl výchovy naplňuje (láska a hranice). Rodiče se ale často ocitají v nejistotě, jak vybalancovat svou autoritu tak, aby byla výchovně funkční a zároveň dítěti nezpůsobila emočně nepříjemný stav.
Určitě můžeme souhlasit s tím, že prostředí, ve kterém je dítě akceptováno, milováno, kde vládne přátelská a přívětivá atmosféra, prožívá dítě důvěru a je pak samo schopno prožívat a navazovat přátelské a láskyplné vztahy.
Na druhou stranu nemůžeme dítě vždy a za každých okolností uchránit před vlastními negativními pocity a před prožíváním negativních pocitů. Dítě se musí se naučit chápat, že i jeho jednání může mít dopad na emoční stav druhého člověka.
Musí se naučit nakládat se svým vlastním vztekem, nebo strachem. Musí umět rozpoznat, kdy se zachovalo nesprávně a je třeba se omluvit. Aby pochopilo význam těchto situací, musí je i emočně prožít.
Výchovná přesvědčení rodičů fungují jako blahá, či neblahá poselství pro dítě
Cílem výchovného snažení má být zdravý a spokojený, soběstačný člověk. Podle individuální psychologie Adolfa Adlera zažívá člověk pocit uspokojení, pokud jsou uspokojeny jeho potřeby sounáležitosti ke světu (prožívá optimální sociální vztahy), k povolání (uplatnění) a k lásce (intimní vztahy).
Výchovné snažení by tedy mělo vést k tomu, aby bylo dítě jednou schopno mít s lidmi optimální vztahy, nalézt vlastní sebeuplatnění a prožívat lásku.
Výchova demokratického stylu, která poskytuje dítěti emoční vřelost a zároveň tu fungují pevná pravidla s přiměřenými a požadovanými požadavky, může dítě vybavit takovými kompetencemi a duševními kvalitami, která mu napomohou k dosažení osobní spokojenosti a štěstí.
Rodinné klima vytváří prostor a podporuje inciativu, oceňuje vyjádření názorů a myšlenek, přispívání nápady. Rodiče vycházejí z přesvědčení, že děti jsou schopné se rozhodovat a vedou proto děti k samostatnosti, nedělají věci za ně, podporují je k volbě alternativních možností.
Děti tak nabývají sebedůvěru, jsou aktivní při řešení problémů, učí se spolupracovat a kreativně myslet. Rodiče věří ve vzájemný respekt a prosazují rovnost. Vyhýbají se podporování pocitů viny. Dávají dětem možnost volby a odpovědnosti za svou volbu. Děti proto dokáží respektovat druhé, znají a přijímají hranice.
Mají pocit sounáležitosti a důvěry. Učí se rozhodovat a zažívají, že mohou mít vliv na dění kolem sebe. Rodiče mají realistický odhad schopností svých i schopností dítěte. Jejich požadavky jsou proto přiměřené možnostem dítěte, přičemž se soustředí na jeho silné stránky.
Dítě se soustředí na zadané úkoly, dokáže se prosadit a ví, že si může dovolit udělat chybu. Učí se tak být i tolerantní vůči druhým a jejich možnostem. Rodiče podporují v tom, co může dítě udělat samo a učí ho zdolávat překážky. Dítě má potom odvahu zkoušet nové věci a nevzdávat se. Děti vychovávané demokratickým stylem dokáží být nezávislé a samostatné. Vnímají hodnotu sebe i druhých, zažívají přijetí, dokáží převzít zodpovědnost, umějí spolupracovat a respektují pravidla.
Pokud chybí pevnost hranic, pravidla, řád a rodiče nevyžadují respekt, zažívá dítě zmatek, nejistotu a bude očekávat, že okolí se mu vždy přizpůsobí. Rodiče jsou při výchově nedůslední, netrvají na spolupráci dítěte a raději činnosti vykonají za něj.
Takový výchovný styl vychází ze zažitého přesvědčení rodiče, že na něm samotným nezáleží, ostatní jsou důležitější než on a musí je ochránit, zejména musí ochránit dítě před jakoukoliv újmou, nebo nepříjemností.
Dětem se poté vryje očekávání, že si vždy prosadí svůj požadavek, nerespektují práva druhých, naučí se litovat sebe a obviňovat druhé, nedokážou převzít zodpovědnost.
V rodině, kde naopak panuje řád požadovaný z tlaku autority rodiče, schází emoční vřelost a bezpodmínečného přijetí. Dítě zažívá, že je přijímáno, nebo chváleno za poslušnost a za výkon.
Rodiče se cítí být nadřazení, podléhají tlaku být dokonalí, přebírají za vše odpovědnost a mají výsadní právo o všem rozhodovat. Děti při této výchově zažívají obavy, pocity ponížení, skrývají svoje skutečné city. Cítí se bezmocně, neschopně.
Nedokáží se rozhodnout a převzít zodpovědnost a stávají se závislými na rozhodnutí druhých. Nevěří ve své schopnosti. Bouří se, anebo se vzdávají.
V běžném životě teoreticky definované výchovné styly nejsou přesně ohraničené, nýbrž se různě prolínají a rodina se k jednomu vždy více přibližuje. Demokratický výchovný styl, který se zdá být ideálním vyřešením protipólově položených stylů autokratického a liberálního, ve své čisté podobě prakticky neexistuje.
Rodiče musí vždy využít své přirozené autority dané jejich věkem, rolí, životními zkušenostmi a musí to být oni, kdy dají pevné obrysy řádu a pravidlům nastoleným v rodině. Oni musí být ti, kdo budou trvat na jejich důsledném dodržování.
To, nakolik rodič využívá své mocenské převahy a nakolik se snaží být důsledný, aniž by tím za každou cenu dítě stavěl do podřízeného postavení, se pozná podle styly komunikace a komunikačních intervencí, které při výchově rodič používá.
Je rozdíl mezi tím, když rodič dítě odbude: Nediskutuj a udělej, co jsem ti řekla a tím, když mluví otevřeně o svých pocitech a důsledcích: Opravdu se zlobím, že jsi neudělal to, co jsem ti řekla, musíš teď proto…, máš možnost to zítra napravit.
Výchova funguje na více dimenzích
Dle uvedeného rozlišení výchovných stylů lze vyvodit, že rodičovská výchova obsahuje vždy několik dimenzí. Pro výchovně úspěšné a optimální působení na dítě jsou důležité zejména dvě, a to již zmíněná emoční vřelost, neboli citová náklonnost a řízení výchovy.
Obě dvě dimenze se ve výchově projevují různou intenzitou od kladného až záporného pólu. Emoční vztah může být naplněn vzájemnou láskou, kdy rodiče citovou náklonnost k dítěti vyjadřují, dávají mu ji a zároveň ji sami prožívají.
Na druhém pólu může být stav, kdy se dítě cítí být odmítáno, přehlíženo a kdy rodiče nevyjadřují zájem o jeho city, o jeho potřeby. Dimenze řízení se týká výchovných požadavků a nároků na dítě a kontroly jejich plnění.
Intenzita od slabého až velmi silného řízení, případně rozporuplného (nedůsledného) řízení je dána mírou a rozsahem požadavků, jejich přiměřeností, způsobem vyžadování jejich plnění, kontroly.
Výchovný styl, který rodiče při výchově uplatňují, obsahuje jejich přesvědčení, názory, ale i zkušenosti, které přebírají od svých rodičů. Předávají tak poselství, které jim samotným bylo výchovou komunikováno.
Dítě si skrze rodičovské působení utváří představu u fungování ve světě, pravidlech a principech, vztahů ve světě, jakož i představy o sobě samém. Rodič do výchovy svých dětí vkládá svá přesvědčení o tom, co pro něj znamená být dobrý rodič.
Přesvědčení opět vycházejí z vlastních zkušeností, které mohou hodnotit jako dobré, a tudíž budou dobré i pro jejich děti, anebo mohou být vlastní zkušenosti hodnoceny jako špatné, a tudíž je potřeba před nimi děti ochránit, např.
: kdybych nedbal na pořádek, byl bych špatný rodič, jako dobrý rodič musím věnovat svému dítěti dost pozornosti, apod. Úskalím pak může být, že tato přesvědčení fungují samovolně a rodiče se jich snaží dostát bez vyhodnocení skutečných potřeb dítěte. Některé věci proto dělají, aby ukázali druhým a dokázali sobě, že jsou dobrými rodiči.
Nejistota na rodičovských pozicích a specifika výchovy single rodičů
Tlak na rodiče je v dnešní době značný jak z odborných kruhů, tak i z populárního diskurzu. Slabost dítěte znamená selhání rodiče. Těmto nepříjemným konfrontačním pocitům se rodiče samozřejmě snaží vyhnout. Rodič je posuzován ze svého okolí nejvíce právě na již dvou zmiňovaných dimenzích.
Je hodnocen podle citových projevů vůči dítěti a je od něho očekáváno, že zajistí, aby se dítě chovalo v společensky schválených limitech. Mohli bychom říci, že umění výchovy spočívá v nalezení správné míry emoční náklonnosti a řízení výchovy.
Právě tento odhad, kdy přidat, kdy ubrat, abychom osobnost dítěte nepoškodili a zároveň zůstali dobrými rodiči, je zdrojem nejistoty v rodičovské roli.
V nejistotě ohledně výchovných postojů a výchovy se často ocitají také rozvedené a single matky. Emoční pouto matky k dítěti je mnohdy poznamenáno pocity viny vůči dítěti za rozpad rodiny. Matka prožívá s dítětem jeho smutek, někdy ho i anticipuje a prožívá smutek a úzkost za dítě.
V takovém emočním rozpoložení je obtížné zůstat pevní v řízení výchovy a v důslednosti při vyžadování dodržení výchovných požadavků. Matka, ale i otec dítě omlouvá a snaží se mu psychicky ulevit. Řešení výchovných situací jsou tak pro rodiče nejednoznačné.
To, co by za normálních okolností považoval za vhodné a vyžadoval, je nyní zpochybněno a výchovné požadavky v sobě nesou hrozbu přitížení emočního rozpoložení dítěte. Dalším úskalím je, že rodič nyní zůstává sám bez podpory druhého partnera při výchově, což je opět zdrojem nejistoty.
Na single rodiče jsou tak kladeny mnohem větší nároky, se kterými se musí vypořádat sám. Právě v této situaci je důležité opřít se o pevnost citové vazby s dítětem a důvěřovat tomu, že jako rodiče, byť single rodiče jsme pro dítě nezastupitelní.
Jako rodičům a vychovatelům by nám mělo záležet na tom, aby naše děti v dospělosti žily šťastný a spokojený život, zažívaly přátelské vztahy s ostatními lidmi ve svém okolí, prožívaly láskyplné vztahy se svými partnery a zažívaly uspokojení v pracovní a kariérní sféře.
Podle tohoto cíle bychom měli posuzovat, ať již jako rodiče v úplných rodinách, nebo single rodiče svoje výchovná přesvědčení, postoje, a komunikační interakce s dítětem. Ukázali jsme si, že různá výchovná přesvědčení a komunikační strategie bychom mohli přiřadit k určitým výchovným stylům.
Na základě výchovného působení si dítě utváří vztah ke světu, k ostatním lidem a k sobě.
Je třeba si ve výchovných situacích znovu a neustále klást otázku: Co tě chci teď naučit? Jaké poselství ti teď chci předat, abys jednou žil samostatný a spokojený život?, je třeba spolehnout se na vlastní rodičovské kompetence a dle posouzení odpovědi na tyto otázky korigovat vlastní výchovné působení. Nejdůležitější je však mít důvěru sílu citového pouta s dítětem a důvěru ve své vlastní kompetence.