Určitě také znáte všechny ty poučky typu: Kdo nesní polévku, nedostane nic dobrého. Když mu chutná, je to dobré, když ne, děláš něco špatně a mnoho dalších. Chuť k jídlu je jedním z ukazatelů zdraví a prospívání. Zvláště u dítěte. Kdy můžete přimhouřit oko a kdy jde skutečně o důvod k panice? Jak s nechutenstvím u dětí bojovat?
Hlady neumře
Děláte si starosti s tím, že vaše dítě málo jí? Snažíte se ho přimět různými způsoby, aby otevřelo pusu a sousto snědlo? Slibujete bonbonky, když oběd dojí nebo sní pár kousků zeleniny? Právě takové jednání je špatně. Dítě se brzy naučí vaší slabost využívat.
Nemusíte se bát. V našich podmínkách už děti hlady neumírají, takže pokud nesní oběd, netlačte na něj. Prostě bude o hladu. Jídlo by nemělo být alfou a omegou rodinného života.
Pokud se kolem něj dělá příliš velký humbuk a často, můžete nevědomky vyvolat v dětech odpor k jídlu.
Dítě nechce jíst, má dost
I malá miminka ví, kdy jsou plná. Odvrací hlavu či vyrazí lžíci z vaší ruky. Víc nechce a je mu jedno, co píší tabulky na obalu. Na talíř mu zkrátka nikdy nedávejte více, než si řekne.
Je lepší dát dítěti spíše o něco méně. Je lepší si přidat, než sedět nad zbytky. I tak se někdy může stát, že nějaké jídlo zbude.
V takovém případě dítěti řekněte, že to není správné, protože s jídlem se neplýtvá, ale zbytečně celou situaci “nehroťte”.
Nesní nic? Nevadí
Občasný půst je zdraví prospěšný. Jestliže nechce dítě sníst ani sousto, nechte ho být. Bude až do svačiny nebo večeře bez jídla. Rozhodně mu nedávejte nic jiného, jako jsou sušenky nebo jiné pochutiny. Neberte jídlo až tak vážně. Dítě tím, že nechce sníst vámi připravené řízky, neznamená to, že byste byla špatná kuchařka či špatná matka. Některé děti jí zkrátka méně.
Dítě nejí, protože je nemocné
Nechutenstvím se může projevit i celá řada onemocnění, např. bolesti bříška, hlavy, kloubů, průjem, teploty, kašel a další obtíže. Vždy je potřeba navštívit lékaře, aby stanovil příčinu.
Jídlo rodičů by děti jíst neměly
Do stravování dětí často nevhodně zasahují rodiče i prarodiče. Nabízí mu jídlo až moc, hlavně tučné, pamlsky, sladké nápoje a jiné.
Hodně rozšířené jsou hranolky, hamburgery, párek v rohlíku, studený párek nebo buřt, lupínky, krémové dorty, apod. Tato nezdravá jídla konzumují už i velmi malé děti.
Je velmi důležité si uvědomit, že jídlo batolat a malých dětí by se mělo odlišovat od jídelníčku dospělých.
Nezapomeňte na pitný režim dětí
Již odmalička by mělo malé dítě mít zavedený pravidelný pitný režim. Zapomeňte na sladké nápoje, vodu ochucenou sirupy, džusy, colu a cokoliv, kde je obsaženo velké množství cukru.
Několik rad pro budování zdravých stravovacích návyků
Rad o tom, jak vybudovat zdravé stravovací návyky u svých dětí je opravdu mnoho. Vybrali jsme několik nejdůležitějších:
- dítě by mělo jíst pravidelně,
- nedávejte mezi jídly dětem sušenky nebo jiné maličkosti na zakousnutí,
- jídlo by mělo probíhat v klidu a dítě by se nemělo rozptylovat hračkami nebo jinými věcmi,
- neztrácejte trpělivost, pokud to dítěti dlouho trvá. Pokud jí dobře, pochvalte ho, když jíst nechce, nehněvejte se na něj,
- nikdy nenuďte dítě do jídla násilím,
- po prvním roce by mělo začít dítko jíst samo, i když dělá nepořádek. Pouze ho dokrmujte a buďte trpěliví,
- dítě se učí o vztahu k jídlu i při nakupování s rodiči nebo prarodiči.
S nějakým problémem s jídlem se u dětí setká takřka každý rodič. Nejlepším možným řešením je celou situaci nebrat až tak vážně a dál trvat na svých požadavcích. To, jaké návyky váš potomek získá v dětství, ovlivní celý jeho zbývající život.
Jak z nejedlíka udělat spokojeného strávníka
Čím dál tím častěji čtu vzkazy a poslouchám nářky rodičů, kteří mají doma nějakou „formu“ nejedlíka.
Jednou je to o tom, že dítě nejí skoro nic a žije téměř ze vzduchu, jednou o tom, že se pomalu u každého jídla doma strhne boj o to, zda se z talíře sní jen vyšťourané kousky jídla pro malého nejedlíka únosné a zbytek usmlouvá, že ten jíst nebude. A jindy zase o tom, že by to či ono dítko mohlo žít jen na čokošce a sušenkách.
Ani jedna ze situací nepřidá doma na klidu a pohodě, o tom není debat. A naprosto chápu, že to člověka vytáčí, nejdřív doběla a pak tak nějak rezignuje a žere ho to „jen“ na pozadí.
Možná si říkáte „já se snažím, říkám mu to, že to potřebuje, že je to zdravý…“, ale je to jak když házím hrách na zeď.
A tudy to vážně nejde, na tenhle způsob slyší jen zlomek dětí, stačí pohrozit, nasadit důležitý tón a poslechnou, že to a ono se jíst má. A co ten zbytek?
Potřebuje DŮVODY!
Potřebuje DŮVODY!Důvody? Jakože probereme anatomii, chemii apod?
Ne, to fakt ne, nemusíte se děsit. Potřebuje důvody, které jsou pro děti pochopitelné, jasné a umí si je představit v praxi. To, že něco mají jíst, protože je to zdravý je sice fajn, ale lehko se to zařadí k polykání hnusného penicilinu nebo jiné medicíny.
Je to sice hnusný, ale nutný a pomáhá to, tak to spolkni a tečka.
Při nemoci, kdy je to vážně nutné fajn, o tom žádná, ale u jídla to vede k ještě větší zarputilosti a boji. Slovo zdravý totiž pak dostává nádech skoro pejorativního slova a dojmu, že to bude zaručeně hnusný. Kolikrát to slyším i od dospělých…
Když přestaneme bojovat, můžeme to dětem vysvětli jinak
Dělat z dětí odmala nejen konzumenty jídla, ale skutečně informované malé strávníky.
Dlouho jsem koumala jak na ně, jak jim přiblížit proč by měly něco jíst a něčemu se raději vyhnout. Jak dětem popsat co se v jejich tělech odehrává tak, aby to chápaly a byla to přitom zábava?
Dělám s dětmi projektové dny ve školách, vyrábíme zdravé svačiny a na jiných zase zdravé sladkosti a vysvětlujeme si proč a co naše tělo potřebuje. A to jsou vám změny v přímém přenosu.
Fronta na cizrnu
Jednak jsou děti nadšení pracanti a jak se u nich spojí manuální práce s výukou, krásně si vše propojují, začnou chápat a pak se i stojí fronta na ochutnání cizrny. Fakt.
Na začátku ji nabídnu uvařenou, neochucenou, jen kuličky cizrny s tím, že jsou to na chuť takové cizrnové oříšky, přijde pár odvážlivců, ochutnají, řeknou jak je to dobrý, přijdou další a další a těch pár nedůvěřivců to sleduje přijde v poslední vlně a mezitím se ti předchozí vrací a vrací ???? a jsou překvapeni, jak je to dobrý.
Žádné ochucení, ať ví, jak chutná základní surovina.
Proč jim dávám ochutnat jen samotnou neochucenou cizrnu?
Protože je důležité ochutnat tu základní chuť, jak chutná cizrna a ne co z ní připravím, to až příště. Je to stejný jako když mi chutná svíčková, ale ta moje, jak ji dělám já a moje rodina, ta od tety Máni už by mi nechutnala a z restaurace jakbysmet. Takže to není o svíčkové, ale o tom, jak jí kdo připraví.
Když děti ochutnají samotnou cizrnu, nebo cokoliv jiného, co neznají, ví, jak chutná základní surovina a už se nebojí ochutnávat jídla s ní. Mezitím si povídáme o tom, proč máme luštěniny jíst a aby na to nezapomněly, dostanou k tomu i malý příběh, který jim spojí obdržené informace.
Změny v přímém přenosu
A když vyrábíme zdravé sladkosti, je to stejné, děti pracují se spoustou pro ně neznámých potravin, nebo je znají jen od pohledu, ale do pusinky se je bojí dát. Ale pracují, vyrábí zdravé sladkosti a jak se v tom patlají :-), začnou ochutnávat i ti, co se jinak bojí.
Stačí, když je nikdo nenutí, nezná jejich nálepku nejedlíka, kterou si mnohdy pečlivě budují a udržují. Já dělám že nevím, i když vím moc dobře od rodičů nebo paní učitelky :-).
Vyprávím, co se v našem těle odehrává, když si dáme něco nepotřebného, třeba bonbón a co zase když si dáme jablko. Na pomoc mi pro děti přišli i tři panáčci. Cukroví panáčci, kamarádi, kteří dětem prostřednictvím pohádky ukazují, co se v jejich tělíčcích každý den odehrává.
Pohádka, která může mít hezký i špatný konec, podle toho, jak se ke svému tělu chováme.
Když ji čtu, slyšela bych spadnout i špendlík a děti mi pak nadšeně kreslí své panáčky, chtějí, abych jim ty jejich podepsala a já často zatlačuju slzu v oku, protože tohle má vážně smysl.
Tyhle změny v přímém přenosu miluju a proto jsem po čase pohádku pustila do éteru i mimo projektové dny, ať ji mohou slyšet i vaše děti.
- Jasně že nečekám, že po jednom dni se děti komplet předělají, ale mají dobrý start a když dostanou podporu z okolí, začnou to chápat, tak nebudou mít pocit, že je k něčemu nutíte, ale že si na to přišly samy :-).
- Pohádkový příběh o tom, jak změnit dětské stravovací návyky najdete na mém webu – zde.
Jmenuji se Štěpánka Čápová, jsem výživová poradkyně a nadšená kuchtička s druhým domovem u plotny. Jídlo je moje vášeň, nadšeně tvořím recepty a tradiční česká jídla přetvářím do zdravější podoby a z těch netradičních vytvářím jídla tradiční.
Věřím, že jídlo je nejen prostředek a energie k zasycení, ale také energie – vibrace, kterou přijímáme a proto je tolik důležité, zda pro sebe i své blízké připravujeme jídlo s láskou a vkládáme do něj i kus svého já.
Když budeme své tělo sytit s láskou, vrátí nám to, bude zdravé a plné vitality. Záleží mi na tom, aby každé z dětí mělo možnost zdravě a pestře svačit a vůbec se zdravě stravovat. Svačina totiž není něco, co bychom měli zejména u dětí zanedbávat.
Předškolák i školák bez kvalitní svačiny = unavené dítko a tomu toho v kebulce moc neuvízne a bude roztěkané.
Už máte dost suchých těstovin? Známé foodblogerky radí, jak z dětí vychovat lepší jedlíky
Rozjezd školního roku kromě průvanu v peněžence a nekonečné série GDPR dotazníků znamená ještě jednu věc: návrat ke sporáku. Časy, kdy k večeři stačil nakrájený meloun nebo zmrzlina cestou z výletu, jsou pryč. A jak každý ví, kombinace hladových dětí a unavených rodičů přináší kritické situace. Jak z toho ven? Poradí foodblogerky Deb Perelman a Markéta Pavleje.
Bylo nebylo, za sedmero horami a sedmero řekami žili dospělí lidé, kteří si kdykoliv mohli uvařit, na co měli právě chuť.
Mohli si v sobotu přispat, pak se povalovali, a někdy během dne šli nakoupit suroviny na nějaké zajímavé jídlo, které je zaujalo v televizi nebo v časopise.
A pokud to nakonec bylo příliš slané nebo pálivé nebo se příprava neskutečně protáhla, bylo to úplně jedno, jelikož tito dospělí lidé – a teď to přijde – neměli děti.
Předvídejte a připravujte předem, radí Deb Perelman z blogu Smitten Kitchen
„Syna a dceru miluji nade vše.
Velmi mě ale překvapilo, kolik vaření se ode mě očekává od té doby, co jsem se stala matkou – a jak málo nakonec vlastně dělám jídla, která mi chutnají a chci je jíst,“ říká Deb Perelman, matka devítiletého Jacoba a čtyřleté Anny a foodblogerka, jejíž blog Smitten Kitchen sleduje pravidelně 6 milionů lidí.
A co víc, jak poznamenává Deb, večeři je obvykle třeba připravit velmi svižně na konci vyčerpávajícího dne naplněného prací, školou, vyzvedáváním, pochůzkami a kroužky. V jedné chvíli se tedy doma shromáždí několik hladových a unavených jedinců, kteří jsou na pokraji zhroucení a pokud si přáli brokolici zelenou (vařenou), rozhodně nehodlají tolerovat hnědou (pečenou).
Pokud máte děti, které snědí prakticky cokoliv (bez ohledu na to, že je to zelené a kořeněné) a jako bonus jim chutná to, co vám, dál snad ani nemusíte číst a můžete si gratulovat. Pokud ale věčně nevíte, co zase udělat k večeři, a nepříjemně často skončíte s párky nebo „chlebem s něčím“, pak má pro vás Deb Perelman několik dobrých rad.
6 nápadů pro příjemnější večery
Najděte si jeden recept, který opravdu chcete uvařit. „Nemusí to být zrovna jídlo, které vaše děti zaručeně snědí, a jeho příprava trvá pět minut. Buďte trochu sobečtí a zvolte si něco, na co máte už dlouho chuť. Třeba těstoviny s omáčkou a krevetami,“ radí Deb.
Předvídejte zádrhele. Chcete těstoviny s krevetami a omáčkou, ale jedno dítě nedůvěřuje krevetám, druhé jí těstoviny jen suché a ani jedno nesnáší v jídle stopy petržele? Máte chuť na fazolovou polévku se zeleninou, ale děti nesnáší polévky, váš muž se rozhodl omezit sacharidy a vy si říkáte – proč se s tím mám dělat, když to nikdo nebude jíst? Vyzkoušejte toto:
Rozložte jídlo na jednotlivé komponenty. Krevety připravte odděleně a petržel dejte na misku, takže na stůl dáte jednu mísu vařených těstovin s trochu másla a parmezánu, další s krevetami, a navíc misku s petrželí. Je to trochu otrava a rozhodně víc nádobí, ale dává to smysl, pokud jsou vaše děti vybíravé.
Přihoďte návnadu. Každý je jiný, ale obecně děti mají rády sacharidy, takže oblíbená bagetka může ty malé mlsouny přimět, aby se posadili ke stolu. Nakonec třeba možná ochutnají i tu zeleninovou polévku s fazolemi. Možná.
Opakujte v týdnu ještě dvakrát se dvěma různými recepty. Tím získáte plán na tři večeře. Proč zrovna na tři? Dvě jsou málo, a čtyři, to už jsou dost vysoké cíle. Navíc, když uvaříte tři nová jídla v týdnu, dvakrát si dáte to, co zbyde, a jednou dvakrát prostě cokoliv – chleba se šunkou a zeleninou, nebo objednáte pizzu – máte vystaráno.
Co můžete, připravte si předem. Vážně, když máte v neděli večer chvilku, nakrájejte si tu petržel nebo zeleninu na polévku. Vaše zítřejší já vám poděkuje.
Nenechte se odradit, doporučuje Markéta Pavleje z blogu Kitchenette
Markéta Pavleje – Kitchenette
Bohaté zkušenosti s neustálou přípravou rodinných večeří má i česká foodblogerka Markéta Pavleje, která vede blog Kitchenette. Markéta má tři děti, psa a její vášní je pólo (ne vodní, ale na koních). Ani ona tedy nemá právě času nazbyt. Jak se jí tedy daří nasytit každý den rodinu a nezbláznit se z toho?
Suché těstoviny a jak se jim vyhnout
U nás to celé funguje tak, že se nenechávám odradit tím, že jednomu z dětí něco nechutná napoprvé.
Je vědecky dokázané, že aby nám nějaká nová chuť začala chutnat, je někdy třeba ji ochutnat až 9x! Dokud se tímhle nezačnete řídit, jste odkázáni na nekonečné vaření suché rýže nebo těstovin a v konečném důsledku i na nevyváženou stravu celé rodiny.
Chce to být trpěliví a připravit se na to, že hold někdy večeři nesnědí a nakonec jim namažete krajíc chleba, ale vždy trvám na tom, aby alespoň malý kousek ochutnali a tedy zařadili novou chuť do své matrice.
U nás se vaří to, na co máme chuť my dospělí a co si myslíme, že je pro nás dobré. Je potřeba zaujmout trochu sobecký postoj a nenechat děti řídit chod kuchyně. Ono to se třemi dětmi ani není možné, protože by každý chtěl něco jiného.
My dospělí jsme ale zodpovědní za výživu dětí, a tak si to každá máma může pro sebe odůvodnit. Samozřejmě nastanou dny, kdy se jich zeptám, co by chtěli uvařit a dávám na výběr, ale nejde to tak stále. Vařím různá pestrá jídla ze světové i domácí kuchyně, jen samozřejmě méně kořením.
Chce to být trpěliví a připravit se na to, že hold někdy večeři nesnědí a nakonec jim namažete krajíc chleba, ale vždy trvám na tom, aby alespoň malý kousek ochutnali a tedy zařadili novou chuť do své matrice. Příště už jim třeba bude sympatičtější a napotřetí ji možná budou i milovat.
Ono je to jednoduché, uvařit jim opět suché těstoviny, ale tím chuťový repertoár dětem nerozšíříte.
Večerní kalup a jak ho zvládnout…
Mně hodně pomáhá alespoň malá příprava. Kolikrát ani nevím, co budu vařit, ale namočím a předvařím si krabičku luštěnin nebo quinoi a večer pak už něco vykouzlím. Často to dělám v neděli večer, když se připravujeme na následující týden.
Když pak v týdnu vařím večeři, pokusím se udělat si “strýčka” na další den – například peču kuře a upeču třeba o dvě stehna navíc. Druhý den je použiju na skvělý salát nebo rizoto. Nebo uvařím dvojnásobné množství máslového kuřete a polovinu zamrazím na jindy.
Zkrátka se snažím vědomě šetřit čas.
Česká foodblogerka Kitchenette
Aby byla večer pohoda….
Oblíbila jsem si kuchařku Little Green Kitchen. V úvodní kapitole autoři David a Luise uvádějí celou škálu svých osobních tipů na téma, jak v dětech probudit zájem o jídlo a jak z nich vychovat zodpovědné jedlíky.
Na začátku každé kapitoly dávají příklady různých konverzačních témat, jako “Kolik barev jsi dneska snědl?”, kdy dětem prakticky vysvětlují, že pestrost a harmonie je pro nás důležitá. Nejvíce mě ale ovlivnilo téma “Rozhodněte se, za co chcete bojovat”.
Tam Luise vysvětluje, že v určitém věku je nemožné po dítěti chtít, aby vzorně stolovalo, drželo správně příbory, neopíralo si hlavu nebo se neválelo po stole, aby si nezpívalo, aby bylo klidné a tiché, a ještě aby hezky všechno snědlo.
V ideálním světě možná ano, všichni bychom to tak chtěli, ale hlavním cílem by mělo být, aby se rodina najedla, a aby panovala příjemná atmosféra. Toto ve mně silně zarezonovalo a hodně jsem přehodnotila náš přístup a benevolenci k dětem.
Nás samozřejmě vychovávali tvrději a museli jsme být se sestrou absolutně vzorné, takže jsem i já měla pocit, že je moje povinnost děti naučit v první řadě perfektně stolovat a mít vychování, ale tyto nároky jsem teď odsunula až na třetí kolej a budu je postupně přidávat, až budou větší. Teď se soustředím na to, abychom spolu u stolu byli šťastní a aby děti ochutnávaly nová jídla.
Co dělat, když děťátko odmítá jíst?
Když právě nemáte doma opravdového jedlíka, tak to všichni znáte, ten boj s dítětem, když vůbec nechce jíst.
Vše co mu s láskou připravíte, odmítá, nic mu nechutná, příkrmy nebo jiné jídlo vyplivuje. A vám doslova tečou nervy, nevíte, co s nimi. Přichází smutek, vztek i výčitky a strach.
Jak si tedy poradit s nejedlíky? A jedná o normální stav nebo je to snad již signál nějakého problému?
Vybíravost dětí je nekompromisní. Jak si někteří rvou vlasy z toho, že jejich dítě má nezkrotný apetit a svět se potýká s epidemií obezity, jiní řeší to, jak naučit děti pořádně jíst. S nejedlíky je to také složité a komplikované a maminky jsou stejně nešťastné jako ty, které mají v dětech milovníky stravování.
Proč dítě nejí?
Rozhodně bychom se tím neměli trápit, první chyba by pak mohla být v nás. Dítě musíme prvně na jídlo nechat si zvyknout. To že jídlo v tuto chvílí nepřijímá, neznamená, že to třeba za týden nemůže být jinak.
Každé dítě jí jinak a jinak začíná. Vůbec nesrovnávejte. Pokud dítě roste a prospívá, nevadí, že mu momentálně tolik nechutná a dítě kamarádky jí všechno. V brzké době to určitě bude lepší.
Raději zůstaňte v klidu a nestresujte sebe i své dítě.
Nevzdávat se
Období vzdoru a zavádění nemléčných příkrmů, je složitá doba. V tomto období ne hned všem dětem podávaná potravina zachutná a v období vzdoru mnohdy odmítají i to, co jim již chutnalo. Ale vy se nevzdávejte a nepolevujte. Podávejte jídlo pomalu a postupně každý den.
Když místo pořádného jídla, necháte dítěti jen třeba rohlík či sušenku, kterou si vyvztekalo, můžete si zadělat na problém. Dítě pak bude neustále trvat na svém úzkém jídelníčku.
Když se ale nevzdáte, dítě vyzkouší, že mu vztek nepomáhá a brzy na averzi k podávanému jídlu zapomene.
Jídlem netrápit
Chcete, aby vaše děťátko jedlo? Udělejte mu z jídla příjemný rituál a vnukněte mu, že jídlo má být legrace.
- nestresujte své dítě plným talířem, pokud víte, že jídlo nesní. Postavit před něj plný talíř, o kterém dítě ví, že ho nesní a tudíž pak za to bude hubováno, je chyba. To už je dle odborníků dítě vystrašené ještě před první lžící.
- odmítá-li dítě nějakou důležitou potravinu, nejedná se obvykle o úplné odmítnutí. Dle výživových odborníků můžeme zkusit obdobu. Pokud nechce mléko – zkusíme kakao, pokud nechce ovoce – zkusíme šťávu, jogurty i sýry se dnes dělají hravě a s obrázky. S trochou fantazie si poradíte.
- někdy dítě odmítá podvědomě potravinu představující pro něj potencionální alergen.
- jídlem nesmíme děti trápit ani obtěžovat. Když si s ním hrajeme, tak ukončíme hru a jdeme si s ním umýt ruce a jíst. Jídlo by pro něj mělo představovat také takový společenský rituál a přesně tak to je. Dítě nechce jíst o samotě.
Hlady neumře
Nebojte se, že by si vaše dítě neřeklo o jídlo. Když ho budete honit, křičet, vyhrožovat, vydírat, tak ze svého potomka nikdy jedlíka neuděláte a spíše mu jídlo zprotivíte. Hlady totiž vaše dítě rozhodně neumře.
Pokud nesní snídani, tak sní svačinu, pokud nesní svačinu, sní oběd nebo až večeři, ale určitě, když nemá chuť, tak hlady netrpí. A každé dítě dostane hlad, věřte tomu, i když to vypadá, že nikoliv, chytne se.
Nenutit, ale neustupovat
Z toho vyplývá, a odborníci radí, že nemáme nikdy ustupovat a nabízet náhradní potraviny či sladkosti. Odmítané jídlo dítěti nemusíme nutit, spíše ho motivovat a jídlo nabídnout jiný den znovu a bez zbytečných poznámek. Ale netlačit na něj.
Nucení do jídla posiluje v dítěti jeho averzi, jídlo má pak spojené s nepříjemnými zážitky a rozhodně si jej takto neoblíbí. Vyvarujte se i negativních poznámek. Jídlo má být pro děti zážitek spojený s vámi, tak si to s nimi užívejte a obrňte se trpělivostí.
Vždyť i pro nás je jídlo přece hlavně zážitek i požitek nejen jednoduchá obživa.
Přečtěte si i další zajímavé články:
S přáním pěkného dne
Mgr. Daniela Fruhwirtová-Hradská
www.mimulo.cz
Jak na dětské „nejedlíky“
JáRodič.cz
–
Nemám hlad. Nechutná mi to. Nebudu jíst. Občas se s tímto problémem musí potýkat snad každý rodič. Jedná-li se o krátkodobou záležitost, tak nad tím zpravidla mávne rukou a neřeší to. Co ale dělat, když dítě delší dobu odmítá jíst? Anebo je ochotno jíst jen pár vybraných jídel? Tak právě na toto téma bude náš dnešní příspěvek. Příjemné čtení.
Odmítání jídla
Je poměrně dost dětí, které odmítají – zpravidla v určitém věku – jíst. Někdy se jedná o chvilkovou záležitost, která může být spojena například s obdobím vzdoru, jindy tyto potíže přetrvávají delší dobu.
V tomto případě se pak nejen děti, ale i rodiče dostávají do poměrně složité situace, a to i v případě, že dítě normálně prospívá.
Jak třeba zvládnout stravování ve školce či ve školní jídelně, školy v přírodě či tábory?
Jak na to
- Pravidelné jídlo – nejlépe 5x denně menší porce, respektive porce odpovídající věku, pohybové aktivitě atd.
- Mezi jednotlivými jídly nedávat dítěti žádné další (v případě velkého hladu je možno nabídnout ovoce či zeleninu, popřípadě uspíšit následující jídlo); pozor také na sladké nápoje
- Dítě do jídla nenutit; neodměňovat ho za to, že vše snědlo
- Dítě by se nemělo věnovat při jídle ničemu jinému – televizi, hraní, čtení a podobně
- Pozor na únavu při jídle
- Nenabízet náhradu – dítě jinak totiž velmi brzy pochopí, že s rodiči může hrát hru, ve které bude vítězem – nakonec mu totiž vždycky dají to, co chce
- Tolerovat, že některá jídla dítě nejí, respektive je systematicky odmítá – to ale neznamená, že nejí nic, jen čokoládu a gumové bonbóny
- Počítat s tím, že nová jídla a chutě nemusí malé dítě hned přijmout – musí si na ně postupně zvykat; navíc chutě se postupem doby mění
- Jídlo by mělo být radost, nikoliv důvod ke stresu – není třeba se hroutit z důvodu, že dítě jí málo. Má-li hlad, tak se nají – má totiž normální pud sebezáchovy.
- Být dítěti příkladem
- Důslednost
Kdy navštívit lékaře
Rodiče znají své dítě nejlépe, a proto je hlavně na nich, aby poznali, že něco není v pořádku. Někdy to může být poměrně složité, ale na druhou stranu je lepší své obavy konzultovat s lékařem dříve než později. V tom lepším případě budou jejich obavy zbytečné. A pokud ne, tak může aspoň lékař hned začít problém řešit.
Někdy dítě nejí prostě proto, že nemá hlad, že jeho potřeba přísunu jídla je nižší než by rodiče očekávali, anebo třeba proto, že chce jíst jen to, co si samo vybere (přeci nebude jíst zeleninu, když může nakonec dostat něco sladkého atd.). Nechutenství ale může být spojeno i s nemocí (i při běžné rýmě člověk často ztrácí chuť k jídlu).
Pokud problém trvá delší dobu, popřípadě dítě evidentně neprospívá, ztrácí váhu, je unavené, nemá náladu a podobně, pak je návštěva lékaře nezbytná.
Závěr
Měly vaše děti někdy problémy s jídlem? V jakém věku a o jaké konkrétní potíže se jednalo? Jakým způsobem jste je vyřešili? Jak se díváte na děti, které běžná jídla odmítají, ale jsou ochotné si dát bonbóny, čokoládu či třeba rohlík? Je dle vašeho názoru na místě řešit, kolik toho dítě sní, anebo to má smysl až ve chvíli, kdy dítě neprospívá? Podělte se s ostatními o své názory, rady a tipy.
Převzato z webu JáRodič.cz
Když máte doma nejedlíka II
Jak se dál rveme s jídlem a příkrmy. Mnozí si možná vzpomenou na deníček, kde jsem psala o své dcerce Verunce, která odmítá papat.
Mezi 3. a 4. měsícem situace vyvrcholila tak, že jsem veškeré mléko
(cca 550–600 ml) musela do dcerky lít jen stříkačkou, protože z lahve si
už odmítla brát úplně. Jen pro představu, každé krmení 4 stříkačky
krát 8 krmen, to máme 32 stříkaček denně. Moje psychika byla ve stádiu,
že jsem chtěla dát Verunku k adopci a už ji v životě nevidět a sama
jsem chtěla umřít, cokoliv, jen ne krmit.
Mezitím mě alespoň rodina dokopala k tomu, že jsem vynechala jedno
krmení ve 3 ráno, abych se trochu vyspala. Ne, že by to pomohlo a Veru se
v šest najedla, ale já jsem spala alespoň 5 hodin v kuse.
Nicméně
situace dospěla tak daleko, že jsem jedno pondělí naklusala k doktorce a
vynutila si další hospitalizaci, aby se našel důvod.
Po hodinovém pobytu
v ordinaci jsme měli slíbenou hospitalizaci v Motole.
16. července jsme nastoupili do Motola. Zpočátku se na nás všichni
dívali nedůvěřivě a nevěřili mi, že takové dítě může existovat.
První dvě krmení proběhla opět stříkačkou, ale poté co sestřičky
viděli, jak u toho vyvádí, navrhli mi, že jedno krmení zkusí ony. No
vrátily mi ji po 10 minutách, že prostě nejí. Takže se odsouhlasila
sonda.
A nastal krásný týden bez řevu, kdy jsme do ní pumpovali mléko,
aby trochu nabrala. Ono mít ve 4 měsících 4,75 kg to není mnoho.
V Motole opět proběhla různá vyšetření ľ RTG polykání, kde se
zjistilo, že má trochu jinak postavený žaludek a musí se polohovat na bok,
aby mlíčko odtékalo, ale jinak bylo v pořádku.
Tím se alespoň
vysvětlilo, proč nevykazovala hlad, na zádech se jí mlíčko drželo
v žaludku. Další bylo SONO krku, taky v pořádku, dále endoskopie krku
pod narkózou, opět v pořádku. Alergie na laktózu a BKM taky vyloučena.
Takže nás po 5 dnech propustili s tím, že je po fyzické stránce
v pořádku a ať zkoušíme příkrmy a snažíme se.
Co jsem vlastně čekala. Dali mi kontakt na paní logopedku, ale ta je nyní
na dovolené, takže uvidíme.
Co se týče příkrmů, sní mi maximálně 30 g rýžové kaše, a to
ještě každá lžička jde natřikrát, takže než bude jíst lžičkou,
ještě to potrvá hooodně dlouho. Někdy se ani lžičkou do pusy nedostanu,
jak tam strká jazyk. Ale snad se to naučí. Jen mi už nějak chybí ta
trpělivost, která je rozervaná 4 měsíci řevu a beznaděje.
A jaký je stav nyní. Z flašky začala opět trochu pít, ale je to tak
maximálně 200 ml denně, někdy třeba jen 50 někdy 0, většinou ve
spánku, ale také jak kdy. Nevím, zda je to tím polohováním po jídle nebo
tím, že do mlíčka dávám Glukopur, ale občas se trochu napije.
Na druhé straně jsem si v Motole uvědomila, že mám dítě, které
„jen“ nejí, jinak je díkybohu zdravá. Na rozdíl od maminek, které mají
děti vážně nemocné.
Tímto deníčkem jsme chtěla říci, že výchova mimča se někdy může
zvrtnout v zoufalství, které si nikdo nedokáže představit. Že ne vždy je
to sladký uzlíček. Ale jsem máma a je mou povinností vydržet a vypiplat
ji. Vím, nebude to snadné, ale každým dnem jsem doufám blíž okamžiku,
kdy Verunce vrazím do ruky rohlík a ona se s chutí zakousne.
Snad se toho obě ve zdraví dožijeme.
Jak vyzrát na malé nejedlíky? Nenutit, neustupovat, nabízet..
Znají to mnozí. Vybíravost dětí nás občas přivádí k šílenství. Zelenina je fuj, ovoce je fuj, brambory jsou ble, rýže hnus, mléko nemohou pro změnu ani vidět. Nejlepší jsou suché rohlíky, suché knedlíky, tatranky a občas jogurt s magnetkou, ale jen, když jsou na ní zvířátka…
Zatímco svět se potýká s epidemií dětské obezity a někteří rodiče si rvou vlasy z toho, jak nezkrotný apetit jejich děti mají, jiní zase zoufale hledají způsob, jak své děti naučit jíst „pořádně“. Dětští lékaři svorně tvrdí, že stejně tak, jak přibývá dětí s nadváhou, stále častěji padají v ordinaci i rodičovské dotazy typu: „Proč mé dítě nejí?“
Proč nechce jíst?
I pediatr doktor Petr Karger nedávno prohlásil: „Proč mé dítě nejí? Je až zarážející, kolikrát tuto otázku slyším ve své ordinaci… Přitom je formulována špatně, neboť se jedná obvykle o to, že jí méně než dítě sousedky nebo že jí pouze něco.“
Radu má v tomto případě jedinou: Nesrovnávat s ostatními dětmi a věnovat pozornost tomu, zda dítě roste a prospívá adekvátně svému věku. Pokud si však vypěstovalo velmi úzký jídelníček sestávající například převážně ze suchých housek, samotných knedlíků a kukuřičných lupínků, je na místě se zamyslet ne nad dětmi, ale nad naším rodičovským přístupem.
aneb Jak na to, aby náš potomek jedl?Londýnský výživový specialista David Haslam na toto téma vydal celou knihu (Bojujete s dětmi při jídle?) a s čistým svědomím tvrdí: „Věřte, nebo ne, jídlo má být legrace. Poslední věcí, kterou by rodiče mohli udělat, by byla přeměna kuchyně v laboratoř, kde by matka při každé přípravě jídla odpočítávala denní dávky vitaminů, minerálů a dalších prospěšných látek.“
|
Nutriční terapeutka Jitka Rusková tvrdí: „Takové případy mívají mnohdy společné jmenovatele – rodiče a období vzdoru, případně dobu zavádění nemléčných příkrmů.
V těchto zlomových a náročných životních obdobích totiž ne všem dětem vše hned zachutná a to, co jim chutnalo dříve, najednou tvrdě odmítají. Rodiče často ve snaze nečinit dítěti násilí, poleví, a odmítanou potravinu nebo pokrm už vícekrát dítěti nepodají.
Přitom se ale mohlo jednat pouze o momentální rozmar dítěte, které zkoušelo, co si může k rodičům dovolit a za pár dní už by o své averzi nevědělo.“
Někdy v tomto období si tak už dost pravděpodobně zaděláváme na budoucí problém. „Pokud rodiče v této situaci dítěti ustoupí a raději mu nabídnou jinou potravinu („ještě že je ochotná sníst alespoň tu sušenku“), dítě může ve svém výběru potravin pokračovat a skutečně se dopracovat až do situace, že jí jen suché rohlíky a knedlíky a z ovoce banány,“ říká Jitka Rusková.
Nenutit, neustupovat, nabízet
Jaká je tedy rada odborníků? Především při náznacích podobného chování dítěti nepolevit. Odmítanou potravinu bychom do malého strávníka sice pod tlakem cpát neměli, ale můžeme několik dní počkat a pak mu ji znova bez zbytečných poznámek nabídnout. Pozor však na nátlak všeho druhu.
„Pokud by došlo na nucení dítěte do jídla, posiluje se tím pouze jeho averze, jídlo má spojené s nepříjemnými zážitky a rozhodně si jej neoblíbí. Je to určitě těžké, ale rodiče by se měli zdržet i poznámek typu: „Co by za to daly děti v Africe?“ nebo „Jestli tu mrkvičku nespapáš, budeš mít nemocná očička“ a podobně,“ upozorňuje nutriční terapeutka.
Hlady neumřou
Odborníci na dětskou výživu radí při výchově ke správnému stravování především obrnit se trpělivostí a vyvarovat se unáhlených reakcí.
Ač si to mnozí z nás nemusí chtít připustit, za „nechutenství“ našich dětí můžeme opravdu často sami.
Nutíme, nacpáváme, křičíme, vyhrožujeme, vydíráme, prosíme, honíme, běháme se lžící a bryndáme, odměřujeme, zkrátka děláme z jídla vše kromě příjemného rodinného rituálu – jen, aby se to naše dítě něčeho najedlo.
Jitka Rusková prohlašuje: „Dítě hlady úmyslně nezemře!“ Určitě se tedy podle ní nemusíme bát vyhladovění. „Pokud dítě během domluveného času (například 20 minut) nesní snídani, dostane až svačinu (ne zbytek od snídaně), pokud nesní ani svačinu, bude následovat až oběd a tak dále. I opravdu vybíravé děti se většinou chytnou.“
Když už fantazie a trpělivost rodičů nestačí, mohou se obrátit na dětského psychologa, který může nenápadnou formou hry zjistit příčinu problému a navrhnout konkrétní řešení. Nicméně správným přístupem, s dostatkem empatie a třeba s nápady, jak společné stolování oživit, lze jakékoliv problémy většinou zvládnout svépomocí a dobře.