Jak se pozná, že jste nenormální?

Nemoci a léčba

Světový den ústního zdraví připadá na 20. březen. Jeho hlavním smyslem je snaha zdůraznit význam ústní hygieny v rámci podpory celkového zdraví. I jeho prostřednictvím si tak můžem …

Nemoci a léčba

Objevili jste na kůži svého miminka nepříjemnou vyrážku? Začala se rozšiřovat na další místa po těle? Mohlo by se jednat …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Zelí i kapustičky, patřící do rodu brukvovitých, jsou přímo ochránci našeho zdraví. V první řadě jsou mocnými bojovníky …

Ostatní témata

Rovnátka jsou stále více vnímána nejen jako pomůcka pro řešení vady chrupu, ale především jako módní doplněk. Stávají se dokonce jakousi vizitkou určité úrovně péče o děti. I děti …

Nemoci a léčba

Když se mluví o jednotce intenzivní péče, obvykle člověku naskočí husí kůže, je to předzvěst vážného stavu člověka, něko …

Duševní zdraví a psychologie

Nervozita, potíže s usínáním a bušení srdce uprostřed noci, něco vám to připomíná? A když se vám konečně podaří na hodinku či dvě zabrat, trápí vás noční můry. Nespavost způsobená …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Možná trpíte nadváhou nebo jen pár kily navíc, možná máte za sebou nejrůznější diety a pokusy o trvalé zhubnutí, ale bez …

Péče o tělo

Máte pocit, že na intenzivní péči o pleť nemáte čas? To je škoda, protože je to především obličej, který je vizitkou zdr …

Duševní zdraví a psychologie

Podobně jako jiná chronická degenerativní onemocnění má i rakovina neblahý vliv na psychiku, jíž vystavuje soustavné nadměrné zátěži. Jak se život s rakovinou odráží na emočním zdr …

Hubnutí, dieta a zdravá strava

Pokud se rozhodnete vyřadit z vašeho jídelníčku maso nebo veškeré živočišné produkty, mohou vám ve stravě chybět důležité prvky. Vždy když začnete s omezením jakékoliv potraviny ne …

Nezbláznili se snad náhodou?

Každý z nás si skoro určitě občas pokládá otázku, zda se snad náhodou „ti druzí” nezbláznili. Mohou to být naši příbuzní, nebo sousedé, mohou to být i naši zaměstnanci.

• Ano, může to být pravda.
• Ale také to může být tím, že my sami jsme se zbláznili.
• Pro vedoucího pracovníka je důležité, aby uměl své vlastní projevy šíleného chování rozpoznat a uměl je korigovat.
• Pro vedoucího pracovníka je také důležité, aby uměl rozpoznat projevy šíleného chování lidí, které vede a zároveň, aby alespoň poznal, zda s tím může něco dělat, nebo ne.
• Pokud si myslíte, že poruchy chování jsou tak řídkým jevem, že nestojí za to o tom něco vědět, nebo si myslíte, že je snadné poznat vlastní, nebo cizí normálnost, pak již tato vaše myšlenka naznačuje, jak na tom doopravdy jste.

Článek z Psychology Today Am I normal? se zamýšlí nad moderním pojetím poruch osobnosti.

1. V následujícím příspěvku volně interpretuji hlavní myšlenky článku a dávám je do souvislostí se seberozvojem manažera a vedením ostatních lidí.
2. S rozvojem poznání lidské bytosti si psychologové, psychiatři a jiné podobné profese (a nechci z toho vyjmout ani manažery, protože lidé jsou také důležitým předmětem jejich působení) začínají uvědomovat, že je čím dále obtížnější zařadit lidského jedince do dvou předem připravených šuplíků: normální/nenormální.
3. V podstatě se ukazuje, že jeden a tentýž neobvyklý projev lze chápat jako projev šílenství i jako projev osobnosti.

Pro určení toho, zda jde o osobnostní rys či styl, nebo poruchu, začněme s klasickým dvoušuplíkovým standardem. Pojďme si určit, jak poznat blázna.

Obecná definice, píší v Psychology Today je, že

Narušená osoba:

1. myslí, cítí nebo jedná mimo rámec zkušenosti většiny lidí,
2. je neflexibilní, to jest myslí, cítí, nebo se chová v různých kontextech stejným způsobem.

Pokud není člověk úplný šílenec, musí mu být jasné, že této definici vyhovuje.

Většina z nás občas přijde s nějakým nápadem, která přesahuje hranice chápání našeho okolí. Většina z nás má nějaké zvyky, které s urputnou pravidelností opakujeme; například si každý den čistíme zuby.

V podstatě každý osobitý projev člověka lze určit současně jako osobnostní styl a současně jako poruchu.

Pokud mezi první a druhé kritérium dáme pojítko „a zároveň”, okruh podezřelých osob se nám podstatně zmenšuje. A zároveň tady vstupuje do hry hledisko intenzity daného projevu: čeho je moc, toho je příliš, čeho je příliš je za hranicemi.

Není tedy problémem, pokud něco děláme opakovaně. Problémem je, pokud nejsme schopni se přizpůsobit změněným podmínkám a dělat něco jiného. Pokud zatvrzele opakujeme svoje vlastní chování, myšlení, nebo cítění, které je mimo rámec zkušeností našeho okolí.

Například existují lidé silně závislí na nějaké věci. Například na zubním kartáčku. Pokud si ho při výpravě do hor zapomenou, jsou zcela a totálně vyvedeni z míry. Nedovedou si svoji existenci představit bez něj a udělají sobě i svému okolí ze života peklo.

Intenzita projevu (a myšlení, nebo cítění) však není černobílá, ale poskytuje celé kontinuitu možných výkladů. A hranice nenormálnosti se stává neobyčejně rozostřenou. A někteří psychologové ji již vůbec odmítají nakreslit. Prohlásit někoho za zdravého, nebo nenormálního se stává opravdu problémem.

Asi také namítnete, že v případě géniů, nebo výrazných osobností, jsou tyto nenormální projevy chování, myšlení a cítění standardem. A máte pravdu. Právě takto tyto osobnosti, nebo geniální lidi rozpoznáváme. Ať to již byl Jan Hus, Galileo Galilei, Albert Einstein a mnozí další. Ti všichni přišli s něčím neobvyklým a ti všichni na tom trvali.

Proto mají psychologové (i někteří manažeři) i další kritéria pro posouzení normality. Například:

• přispívá pacientovo (zaměstnancovo, moje vlastní) chování ke ztrátě vztahů (obchodních příležitostí)?
• přispívá jeho (mé) chování k poškození jeho (mé) kariéry?
• má z toho subjekt negativní pocity?

• Pokud pacient (zaměstnanec, já) vnímá tyto rozdíly víceméně černobíle, jedná se o duševní poruchu, tvrdí psychiatři a psychologové.
• Asi ano.
• Tu a tam uděláme něco, co ve svém důsledku poškozuje naše vztahy, nebo firemní obchodní příležitosti.
• Tu a tam tím poškozujeme svůj život i svoji kariéru.
• Tu a tam z toho máme mizerné pocity.
• Pokud však děláme totéž opakovaně a poměrně intenzivně, zdá se, že bychom se měli v tichosti odebrat do blázince.
• A aby toho nebylo málo, vstupuje zde do hry kontext.
• A kontext je ten, který rozhoduje.
• Již jsem o tom poměrně podrobně psal na jiném místě: chování nemá vůbec žádný význam (ve smyslu dobrý, špatný, idiotský, geniální) mimo rámec svého kontextu.
• Pokud se tedy chováme jako idioti, neměli bychom zapomenout, že na jiném místě a s jinými lidmi může být totéž naše chování velmi rozumné.

Například to, co je ve světě showbusinessu považováno za normální, by v jiném podnikatelské prostředí znamenalo okamžité prohlášení za šílenost. A naopak.

Pokud tedy máte dojem, že nejste normální a trápíte se s tím, mnohdy stačí vyměnit prostředí. A vše je, jako mávnutím kouzelného proutku, v absolutním pořádku.

Znamená to tedy, že šílené projevy jsou velmi relativní vzhledem k prostředí, ve kterém se vyskytují.

Prohlásit člověka za nenormálního, nebo dokonce za blba, je tvrzení absolutní; nepřihlíží totiž ke kontextu.

A zcela totéž platí i pro geniálního člověka. Nebo předsedu vlády.

Naprosto chápu státní úředníky, například soudce, že jejich profese vyžaduje binární štempl: normální – blázen. Jsou blázni. Člověka nelze vměstnat do štemplu. A nedivím se, že psychologové a psychiatři jsou ochotni čím dále méně hrát tuto razítkovací hru. Alespoň ti normální.

Mnoho manažerů se domnívá, že jejich podřízení jsou neschopní lidé. Jsou také tací, kteří se domnívají, že jejich lidé jsou géniové.

Nic z toho není, ve světle současného nazírání, absolutní pravda.

Platí, že lidé jsou neschopní (nebo geniální) jak kdy kde a jak v čem.

Jsou manažeři, výjimeční manažeři, kteří to pochopili a kteří to využívají ve své manažerské praxi. Lidé je často hodnotí (šuplíkují), jako výjimečné hledače talentů.

Nejde však, jak si většina lidí myslí, o nějakou vrozenou, nebo tvrdě získanou dovednost. Jejich umění doslova vyvěrá z jejich přesvědčení o tom, že každý člověk má nějaký výjimečný dar. Ano, v některých kontextech se tento dar může jevit jako šílenost, ale lze jej v jiných kontextech využít jako genialitu. A také vůbec neztotožňují člověka s jeho chováním.

A takových užitečných přesvědčení je více. Už jsem o některých z nich psal. Neškodí, když si je každý manažer občas připomene.

Abych to shrnul:

Za normálního nelze považovat skoro nikoho. Je tudíž zcela normální být nenormálním.

Hlavním důvodem tohoto pojetí je podstatně lepší poznání člověka ve všech jeho rozpornostech, ve všech jeho projevech, v jeho myšlení a emocích a v úzké spojitosti s kontextem.

V nedvoušuplíkovém, ale multidimenzionální a kontinuálním pojetí člověka je každý člověk zároveň bláznem, normálním člověkem i géniem.

Hodně záleží na manažerovi, zda si to vůbec uvědomuje a zda toho umí využít ve prospěch cílů, týmu a organizace, nebo ne. A v tom je jeden z podstatných rozdílů mezi vynikajícími a průměrnými manažery.

Ti výborní také vedou sebe a ostatní lidi a těm špatným a průměrným nezbývá nic jiného, než pouhé řízení.

Podotýkám, že je třeba si zároveň uvědomit, že psychicky narušení lidé, kteří mohou významně poškodit své okolí či daný systém, existují. Není vůbec výjimkou, že často k tomu mají i příslušnou moc, a to zejména díky přílišné toleranci, nebo nevědomosti svého okolí.

Stává se však také, že vlivné zájmové skupin si jejich psychickou narušenost uvědomují, avšak využívají ji: strkají danou psychicky narušenou osobnost do popředí, aby dosáhly svých vlastních zájmů. Není k tomu třeba chodit do historie, stačí se dívat a vnímat…

Je mi 30 a jsem panna

Připadám si nenormální a bojím se, že tak působím i na všechny okolo. Můj problém je asi netypický, přesto si myslím, že podobně jako já na tom bude hodně dívek, ale nepřiznají se k tomu. O co jde? Je to jednoduché. Je mi 30 let a jsem panna. Prostě ještě jsem neměla kluka.

Jsem normální holka, vystudovala jsem gympl a pak vysokou školu. Našla jsem si dobrou práci, která mě baví. Dokonce se zdá, že slavím úspěchy. Nejsem žádná netykavka, už od školy sportuju, zpívám s kapelou, s partou lidí jezdíme na hory, v létě na vodu. Nezkazím žádnou legraci, dokážu se bavit, i pobavit ostatní.

Ráda a často vyprávím, jsem středem zájmu. Nepřipadám si ani ošklivá, taková normální holka. Průšvih asi bude v tom, že si kluci okolo mě zvykli, že jsem jejich kamarádka. jejich vrba, dobrá kámoška, která nezkazí srandu, dokáže poradit, netrhá partu a je vždycky v pohodě. Těch kamárádů mám asi pět.

Ale kluka, který by o mě stál – a já stála o něj – toho jsem ještě nepotkala. Neumím se chovat vyzývavě, nefňukám, když upadnu na lyžích, nebo se udělám do vody. Proč takové holky klukům neimponují, proč musím jen ostatním nastavovat rameno, na kterém se vypláčou, ale nikdo neví, že bych také já sama nějaké potřebovala.

Pár kluků kolem mě kroužilo, padla nějaká pusa, bylo nějaké mazlení i intimní doteky. Ale žádné milování.

Před časem se u nás v zaměstnání objevil Tadeáš, líbí se mi. Je o dva roky starší. Nejdřív jsme se spolu bavili, pak mě pozval do kina a na večeři. Pak přišlo další rande, skončili jsme u mě doma, ale do rána jsme si při dobrém vínku vyprávěli o sobě, co se dalo.

Trochu jsme se líbali, trochu mazlili. Je mi jasné, a sama po tom velmi toužím, že další setkání se už bez milování neobejde. Oba to chceme, oba to tak cítíme. Ve mně je ale malá dušička, co se stane, až pozná, nebo mu to mám snad říct, že jsem ještě panna. Ve třiceti to asi není obvyklé.

Nemyslím si, že by se mi vysmál, Tadeáš je velmi milý a dokáže být empatický. Spíš si myslím, že by to pro něj mohl být šok, cítím to totiž jako svůj velký handikep. Uvažovala jsem, že využiju služeb, které nabízejí na gynekologii, a nechám se uměle perforovat, aby nic nepoznal.

Kámarádka zase tvrdí, že když to šikovně zahraju, Tadeáš nic nepozná.

Připadám si jako v bludném kruhu. Jsem z toho smutná, nervozní, nesvá. Zároveň už bych chtěla mít všechno za sebou, mít přítele, se kterým se budu moct milovat, třeba si i plánovat vztah. Samozřejmě bych někdy chtěla mít i děti…

Řekněte mi, co mám dělat, jak se mám zachovat, abych nic nezkazila, abych byla šťastná…

Sára M., Karlovarsko

Važená paní,

jak říkával Werich: „Z ničeho se nesmí dělat věda, ani z vědy ne, natož ze života.“ Předpokládám, že asi víte, co je to panenská blána – to je opravdu taková blanka u poševního vchodu. Tu si mužete i vy sama perforovat prstem, pokud budete chtít.

Ale myslím si, že je to zbytečné. Ono totiž nejde o blány ani panenské ani plovací, ale o to, kdo bude ten první muž, který do vás vstoupí. To už se prstem perforovat nedá a toto symbolické číslo funguje jako jev, který ekonomové nazývají vzácný statek.

Jiný smysl to nemá.

Každopádně důležitější otázkou je, jaký Tadeáš bude partner a zda vám nepřinese nějakou tu pohlavní nemoc, takže bych myslel spíš na blány gumové zvané preservativy než panenské. Proto pamatujte spíš na tyto ryze pragmatické úvahy, než na to, zda bude Tadeáš první nebo Karel čtvrtý.

Kdybyste již měla nějaké sexuální zkušenosti, tak bych Vám spíš doporučil, abyste nelezla do postele s nikým, u kterého to nevypadá na vztah delší než rok. Jinými slovy abyste neměla sex s nikým, koho skutečně nemilujete. Jenže vy, jak správně poznamenáváte, patříte mezi tu skupinu dívek, která má problém se otevřít partnerskému vztahu a najít si partnera pro život.

Předpokládám, že chcete mít rodinu, děti, proto možná bude lepší, když se zbavíte panenství teď, ať už vztah s Tadeášem dopadne jakkoli. Nebude muset se s tím zabývat a mít klid – podobně jako Děd Vševěd poté, co mu všechny zlaté vlasy vyrvala matka.

Slibuji si od toho, že budete víc přemýšlet o pro-rodinné orientaci Tadeáše, než o tom, jaké číslo od 1 do n mu přiřadíte ze shora neohraničené množiny přirozených čísel.

Ještě jednu poučku bych zde připomněl: „Kdo není schopen schodu, není schopen rozchodu.“ Jestliže jste nebyla schopna do dnešního dne se otevřít jinému partnerskému vztahu, je to známkou, že Vaše odpudivé síly vůči mužům jsou zbytnělé.

Když by se později ukázalo, že Tadeáš je pro vztah nepoužitelný, bylo by pro vás velmi těžké se ho pustit právě proto, že tušíte, jak bude nesnadné si za něj najít náhradu. Jenže všimněte si kolik času věnujete ve svém dopise vcelku bezvýznamnému panenství a o Tadeášovi jste nenapsala nic výraznějšího.

My čtenáři můžeme jen hádat, že by to mohl být nějaký opistokont či něco podobného.

Píšete, že Tadeáš by mohl mít šok, že jste ještě panna. I zde je třeba zdůraznit, že Tadeáš bude muset s Vámi, stejně jako s jinou ženou, zažít tolik šoků, které budou o mnoho silnější než toto.

Víte, pro muže bývá větší šok než panenství vidět, jak třeba po porodu vymačkávají porodníci z jeho ženy chuchvalce krve velikosti vetšího pomeranče. Pokud neunese tento šůček s Vaším panenstvím, tak opravdu není zralý na partnerský život.

Jít do partnerského vztahu a nebýt připraven na šoky – uznejte sama – není to holý nerozum? Jen zcela na okraj poznamenávám, že sv. Tadeáš byl oblíbenec mé matky, protože je to pomocník v obzvlášť beznadějných situacích…

Sedm otázek o orgasmu, na něž jste se možná báli zeptat

Hlavní obsahNová širokopásmová anténa pásma UHF na Pradědu
Foto: David Kříž

Následujících sedm otázek a odpovědí snad přispěje k vyšší erotické gramotnosti.

Přemýšlejte někdy o tom, co při orgasmu cítíte, a potom na to přijdete sami! Slovník cizích slov orgasmus popisuje jako pocitové vyvrcholení sexuálních pochodů následované uvolněním pohlavního napětí. Slovo orgasmus pochází z řeckého „orgon“, což znamená přibližně „prudce po něčem toužit“.

Žena ani nemusí být dobrá herečka, aby muže obelstila předstíraným orgasmem. Samotný orgasmus mohou ženy velice snadno předstírat.

Děloha se sice při vyvrcholení stahuje, ale kontrakce jsou tak rychlé (tři až dvanáct za sekundu), že si jich muž jen sotva všimne.

Jedno je však jisté: žádné extatické výkřiky, divoké pohyby ani hlasité vyznávání lásky nejsou jistými příznaky toho, že žena právě prožívá orgasmus.

Zatímco u muže je orgasmus nepřehlédnutelný, u ženy lze orgasmus zjistit jen díky náročnému pozorování drobných detailů. Tyto skutečnosti však v žádném případě nelze předstírat.

Takzvaný „sex-flush“ vzniká jen při skutečném orgasmu. Při něm ženě zčervená kůže na krku a v dekoltu. Intenzita zčervenání je u každé ženy jiná. Nejlépe lze ženský orgasmus poznat u orálního sexu, neboť krátce před orgasmem se klitoris značně zvětší, zbarví do fialova a pak se rychle schová zpět pod předkožku. Většina žen se rovněž při orgasmu nekontrolovaně třese a chvěje.

Jak už bylo zmíněno, blížící se orgasmus lze snadno poznat díky klitorisu. Krátce před orgasmem klitoris zmizí pod předkožkou a není vidět. Jde o dobré znamení, že vše funguje tak, jak má.

Přinejmenším nikoliv nenormální. Jsou lidé, kteří své vyvrcholení doprovázejí chrochtáním. Některé ženy zase s oblibou zatínají nehty do partnerovy zadnice. Jiné dosahují vrcholu se vzdycháním či sténáním, mnohé ženy naopak orgasmus prožívají klidně, jakoby nezúčastněně.

Na orgasmu je krásné to, že KAŽDÝ nad sebou ztrácí kontrolu. Jde o stav, ve kterém podlé ženy snadno vymámí na svém partnerovi zvýšení příspěvku na chod domácnosti.

Ano! A když už k tomu dojde, předčí svým rozsahem i tu mužskou! Způsobují to dvě žlázy umístěné napravo a nalevo od močové trubice. Mnohdy je ženská ejakulace natolik silná, že je lepší se na ni připravit, například položit na postel igelit. Vyhnete se tak trapnému dohadování, kdo bude spát na mokrém fleku.

Protože jsou jako dieselový motor. Trvá déle, než se dostanou do obrátek, ale o to déle se pak mohou oddávat vlnám vášně a chtíče. Zatímco mužský úd je zcela vyčerpán a nabývá velice nepatrných rozměrů, žena je stále připravena k milování. V takovém případě přijdou vhod šikovné prstíky či jazyková cvičení. Pokud už muž opravdu není schopen dalších hrátek, musí si žena pomoci sama.

Je to věc vkusu. Jedni společný orgasmus vnímají jako korunování rozkoše, jiní za vzrušující považují, když se mohou dívat partnerovi do obličeje, kterak prožívá orgasmus a sami se pak od něj nechávají recipročně rozmazlovat.

V zásadě tedy platí, že společný orgasmus je pěkný, ale nikoliv nezbytný. Pokud se oba partneři urputně snaží o společné vyvrcholení, obvykle nebývá uspokojen ani jeden.

Hlavní zprávy

Jak poznáte, že vaše psychika je v pořádku

Doba šílí vymknuta z kloubů a my šílíme s ní. V běžné řeči často slyšíme výrok, že se někdo z něčeho zblázní, že je to šílená situace a nejčastěji větu, že někdo prostě není normální. Chápeme správně, co to znamená?

Víme, co je to být normální? Víme, kdy navštívit psychiatra? Umíme pomoci druhým, když se cítí špatně? A hlavně – umíme si sami účinně pomoci, když svět zčerná, nebo když vidíme rudě? Pokud vás tato témata zajímají, věříme, že vás osloví seriál, který jsme pro vás připravili.

Zaměříme se na různorodé problémy související s psychikou, pracovním vytížením a specifickým manažerským stresem. Nejdříve si ovšem musíme odpovědět na otázku, zda se pohybujeme v mezích normy, zda již nejde o patologické chování. Jsem normální? Americký psycholog R. W.

Coan v jedné své úvaze říká, že být trochu společensky „ujetý“ je dost možná „normou“. Pojem normality je totiž často odvozován od průměru a v tom je háček. Srovnáváme se totiž s nějakým modelem – ideálem. A ideály, jak víme, se mění s dobou i místem pobytu. Proto raději zvolíme jiný pohled.

Záleží na tom, jaký máte pocit psychického zdraví. Zda sami na sobě nepozorujete zřetelně „podivné“ pocity a změny v chování. Ty lze popsat přímo jednotlivými symptomy, což jsou vlastně typické projevy chování, prožívání nebo myšlení, které provázejí konkrétní duševní nemoci.

Jde například o nespavost, neklid, agresívní výbuchy, závratě, opakovaný nečekaný pláč bez příčiny, nebo třeba i nutkavé mytí rukou či opakované myšlenky o tom, že jsem pronásledován.

Krok od propastiPro předcházení „zbláznění se“, tedy rozvoji opravdové duševní poruchy, je důležité uvědomit si, v jakém stavu se právě nacházíte. Jinými slovy: vám samotným může situace připadat vážná, a přitom půjde o banalitu. Stejně tak se ale můžete cítit spokojení a v pořádku, a přitom jste na pokraji zhroucení či krůček od stanovení psychiatrické diagnózy.

Lze to přirovnat k fyzickému zdraví. Například při chřipce se mnozí cítí na umření. Přitom obvykle jde o banální nemoc. Na druhou stanu malé a nebolestivé zarudnutí kůže po přisátí klíštěte může znamenat vážné onemocnění lymskou boreliózou. Člověk přitom při jejím počátku vůbec neví, že se něco děje, a hlavně nic negativního necítí.Zrovna tak se mu může – v oblasti psychického zdraví – zdát, že relativně všechno zvládá. Ale při objektivním zhodnocení odborníkem je jasné, že trpí například obsesí. Proto se neptejte, zda jste normální, ale zda se cítíte dobře a zda se u vás výrazně neprojevují symptomy nějaké poruchy.

Na základě toho můžete snadno rozlišit čtyři stavy:

• Cítím se fajn a nevyskytují se u mě žádné symptomy. Můžete si gratulovat, aktuálně jste v pohodě. S úsměvem si můžete říci: „Jsem spokojený manažer.“ Není třeba nic řešit ani měnit.
• Cítím se mizerně, ale nevyskytují se u mě žádné symptomy. Kolegovi si postěžujete: „Jsem stále utahaný a občas se bojím, co zas bude v práci, ale alespoň dobře spím.“ Takový stav znamená, že sice jste v ohrožení, ale většinou si můžete pomoci sami.
• Cítím se dobře, ale vyskytují se u mě symptomy. To znamená, že přestože máte pocit, že je vše v pořádku, nemůžete například spát a probouzíte se úzkostí či hrůzou. V takovou chvíli je již třeba vyhledat odbornou pomoc (psychologa nebo psychiatra). Cílem je porozumět podstatě problému.
• Cítím se špatně a vyskytují se u mě symptomy. Říkáte si: „Myslím, že nestojím za nic, a navíc už měsíc vůbec nemohu spát.“ Opět je třeba začít s terapií, porozumět problému a něco s ním dělat.

Co je a co není normální?Neexistuje psychický jev, myšlenka či pocit, který by za určitých okolností nebyl normální. Pokud pilot ztratí vědomí při velkém přetížení, je to naprosto v pořádku. Pokud ovšem omdlíte pokaždé, když uvidíte na displeji telefonní číslo svého šéfa, to v pořádku není.

Pomyslet na fyzický útok vůči svému partnerovi, když vám na letišti sdělí, že zapomněl letenky, je normální. Realizovat takový čin ovšem normální není. Zabývat se nějakou agresívní myšlenkou většinu svého času je symptom. A konečně smutek nad střepy z oblíbeného hrnku na kávu je logickou reakcí.

Teprve týdny přetrvávající smutná nálada, která nám brání prožívat život naplno, je symptomem. Samotné „negativní“ jevy v naší psychice jsou přirozené. Není možné se trvale cítit úplně spokojeně. Z toho jednoznačně vyplývá, že negativní a nepříjemné prožívání je v pořádku.

Signálem, že už nejde o přirozenou reakci, je nepřiměřenost pocitů a chování a také jejich příliš častý výskyt, navíc většinou bez příčiny.

Stres je branou k nemoci

Platí ale, že jakékoliv – ať malé, či velké nepříjemné prožitky – vyvolávají stres. Stres sice není nemoc, ale je branou k duševní (nebo fyzické) nemoci. Pokud si chcete představit vliv stresu na obecné úrovni, pomůže fyzika. Co se stane, když vystavíte ocelový list tlaku (neboli stresu)? Pokud jde o velký tlak, list praskne. Na psychiku tak mají vliv aktuální traumata, například živelní katastrofa. Pokud na list působíte opakovaně stejnou silou v místě ohybu, zahřeje se a praskne. Z psychologického hlediska lze hovořit o kumulovaném stresu. Ten mohou vyvolat například opakované hádky. A do třetice – pokud na list působíte dlouho bez přestávky i poměrně malým tlakem, změní tvar a ztratí některou z vlastností. Stejně působí na psychiku třeba dlouhodobé přetěžování. Proto je při snaze „nezbláznit se“ tak důležité naučit se pracovat se stresem, respektive tlakem. O tom, zda a kdy dojde k přechodu od stresu k nemoci, rozhodují samozřejmě genetické a osobnostní předpoklady, odborně se tomu říká vulnerabilita. Slepá víra ve svou odolnost přivedla už nejednoho „odolného“ do péče „opravářů duší“, tedy psychiatrů. Nabízí se proto výhodnější strategie. Rozvinout své schopnosti a duševní kondici. Správně je hodnotit, posilovat, trénovat a hlavně si uvědomit, kdy již problém sami nezvládnete a potřebujete odbornou pomoc.

Proto přinášíme rádce s názvem „Jak se nezbláznit“. Myšlenka tohoto seriálu je založena na velice jednoduchém principu.

Na konkrétních situacích představit určitý psychický jev či problém a odvodit z této situace pomocná vodítka pro hodnocení vlastní duševní kondice. Zároveň v každém tématu ukázat nějakou vhodnou strategii řešení dané situace.

Zdaleka si nedělám patent na „zázračný“ postup k duševnímu zdraví ani na úplnost vybraných situací. Vycházím však z praxe, a tak věřím v praktický přínos.

Předcházející díl: Jaké zdravotní a psychické potíže trápí české manažery

Majetkové trestné činy – Policie České republiky

Majetkové trestné činy jsou vyjmenované v páté hlavě zvláštní části trestního zákoníku (§ 205 – § 232). Tyto trestné činy směřují proti vlastnictví (např. krádež, zpronevěra) a majetku jako celku (např. podvod).

Patří sem i trestné činy ohrožující nehmotné statky, jako jsou osobní informace, autorská práva apod. (např. neoprávněný přístup k počítačovému systému a nosiči informací). Naše majetkové zájmy jsou ale ohroženy i dalšími trestnými činy, které jsou uvedeny jinde v trestním zákoníku. Jde např.

o trestný čin loupeže (patří mezi trestné činy proti svobodě), výtržnictví (trestné činy proti pořádku), nebo trestné činy hospodářské.

Vyjádření rozsahu škody způsobené trestným činem je zakotveno v zákoně (§ 138 odst. 1 trestního zákoníku):

• škoda nikoli nepatrná – nejméně 5 000 Kč,
• škoda nikoli malá – nejméně 25 000 Kč,
• větší škoda – nejméně 50 000 Kč,
• značná škoda – nejméně 500 000 Kč,
• škoda velkého rozsahu – nejméně 5 000 000 Kč.

Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

Míra dopadu majetkového trestného činu na oběť nemusí být přímo úměrná výši materiální škody. Způsobená újma mnohdy nezahrnuje pouze materiální aspekty, ale také další, které mohou být stejně závažné, nebo i závažnější.

Materiální dopady: Materiální dopady obvykle zahrnují hodnotu odcizených věcí a ostatní škody (např. zničený majetek). Závažnější dopady se můžou vyskytnout tam, kde majetek nebyl pojištěn.

Emocionální a psychická újma: Emocionální újma může vznikat v důsledku psychologické hodnoty odcizených (případně poškozených) věcí, zejména, jde-li o věci nenahraditelné (např. dárek od blízké osoby apod.).

V závislosti na různých faktorech, kterými jsou např. osobnost oběti, předešlá zkušenost s majetkovým trestným činem, nebo okolnosti spáchání trestného činu, může docházet k různým reakcím oběti na tuto událost.

Míra subjektivně pociťované újmy je velice individuální a každý člověk prožívá takovou situaci jiným způsobem.

Mohou se objevit pocity, jako jsou vztek, zloba, znepokojení, strach, ale také pocit vlastní bezmoci či zranitelnosti, někdy dokonce i pocity viny.

Je však důležité si uvědomit, že jde o normální reakce na nenormální (neobvyklou a nečekanou) situaci. U většiny obětí emoční dopad slábne v průběhu času.

Pokud jste se stali obětí majetkového trestného činu, máte práva podle zákona o obětech trestných činů a jako poškozený také procesní práva podle trestního řádu. Procesní práva poškozeného lze uplatňovat pouze v případě, kdy byl trestný čin oznámen], a bylo zahájeno trestní řízení.

Získejte podrobné informace o Vašich právech, pouze tak je můžete efektivně uplatňovat. Nezapomeňte, že jako poškozený se můžete za vymezených podmínek domáhat na pachateli náhrady škody ve škodním (adhezním) řízení. Máte právo navrhnout soudu uložit obžalovanému povinnost nahradit škodu.