Jak přežít venkovské hospody

Řadu let už Plzeňský Prazdroj rozvíjí síť takzvaných konceptových hospod, v roce 2019 jsme otevřeli 16 nových. Jednou z nich je i zbrusu nový koncept Pilsnerka, který nabízí kromě piva Pilsner Urquell i moderní interiér a cílí na mladší zákazníky. Další Pilsnerky by měly vzniknout v roce 2020.

Další novinkou roku 2019 byl program Na stojáka, který se zaměřuje na menší hospody a bufety. První takové místo vzniklo v Mladé Boleslavi.

Hospoda vždy hrála nezastupitelnou úlohu nejen ve městech, ale především na vesnicích. Dodnes je místem setkávání a často je jedinou lokalitou, kde dochází k rozvoji komunitního života. Proto jsme se rozhodli podpořit tyto hospody prostřednictvím programu Vesnice, kterým za poslední rok prošlo 445 hospod.

V rámci projektu Volba sládků představují sládci Plzeňského Prazdroje každý měsíc jednu speciální várku piva. Chceme tím seznamovat pivaře s unikátními čepovanými pivy, která nejsou běžně dostupná, a seznámit je s novými trendy v pivovarnictví.

Na rozvoji unikátní české pivní kultury spolupracujeme také s minipivovary. Příležitostně je zapojujeme do projektu Volba sládků, ale realizujeme s nimi i další akce. Často má taková spolupráce další rozměr, například ochranu ekosystému: Koncem roku jsme uvařili várku na podporu ohrožených nosorožců.

Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody V roce 2019 Plzeňský Prazdroj znovu začal nabízet minipivovarům kvasnice, které si ve svých pivovarech sám pěstuje. Zástupce minipivovarů také zveme na některé naše akce, například na Pilsner Fest nebo Léto v Prazdroji, kde mohou prezentovat svá unikátní piva

Jedním z hlavních témat, kterým se Plzeňský Prazdroj v roce 2019 přednostně věnoval, byla kvalita čepovaného piva v hospodách. Využil k tomu dva pro hospody atraktivní programy:

Hvězda sládků je certifikační systém, který jsme spustili právě v roce 2019. Oceňujeme hospody, kde je pití piva zážitek. Za rok 2019 získalo certifikaci 350 hospod.

Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody

Mistři výčepní je projekt, který běží už od roku 2006, nově se v roce 2019 zapojily i provozovny, kde se čepuje Kozel. Za loňský rok Plzeňský Prazdroj ocenil bezmála 800 mistryň a mistrů výčepních, kteří nejen umí načepovat pivo v té nejlepší kvalitě, ale také dále šíří osvětu o českém pivu.

Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody Jak přežít venkovské hospody

K dalším významným projektům, kterými chceme kultivovat prostředí, patří program The WALL, který se soustřeďuje na zvelebování interiérů hospod, a aktuálně The WALL 2.0, zaměřený na obnovu fasád budov. Příjemná hospoda zvenčí i zevnitř jednoznačně napomáhá přilákat nové návštěvníky. Za rok 2019 prošlo programy The WALL více než 550 provozoven.

Stejně jako v jiných oblastech, i v kultivaci prostředí Plzeňský Prazdroj poskytuje zákazníkům, svým partnerům, komplexní péči. Kromě interiérů a exteriérů se zaměřujeme i na personál, kde pomáháme s jeho rozvojem.

Nadále pokračujeme ve vzdělávacím programu pro naše zákazníky, takzvané Makro akademii, kterou prošlo více než 130 provozoven, či zapojujeme hospody do programu Mystery shopping, prostřednictvím kterého získáváme zpětnou vazbu od spotřebitelů a pomáháme našim zákazníkům lépe reagovat na jejich měnící se potřeby.

Diskuse: Hospody krachují. Zanikne až 30 procent restaurací, ohroženy jsou i pivovary

Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.Děkujeme za pochopení.

Jak přežít venkovské hospody Slabí zaniknou..bohužel tak to je..tady v Čechách je milion hospod z toho 75% stojí za vyliž pr*el…aspoň se to vyselektuje a třeba to i něčemu prospěje..sorry jako ale je tolik zaměstnanců co přišlo o práci a nikdo jim nepomůže..a tohle tady budou brečet..chtěl.bych ty plačící podniky vidět v jaký jsou kondici a jak to u nich vypadá…
Jak přežít venkovské hospody A vadí to něčemu? Mnoho hospod bylo v problémech již dávno před pandemií a ta to prostě jen urychlila. Je jich prostě moc, navíc v tomto businessu podniká mraky lidí, kteří o něm nemají sebemenší páru, takže toto je zcela normální chování trhu.
Jak přežít venkovské hospody Nevím, proč se cinkalo klíči v roce 89, když teď chtějí všichni, aby se socialismus a ještě lépe komunismus, který sice nikdy nebyl, rychle vrátil.
Jak přežít venkovské hospody Nechci to jakkoli zlehčovat, ale myslím, že se zase tolik nestane. U nás jsou třeba kolem náměstí desítky restaurací. A kdyby jich bylo méně, já bych to nepoznal. Často jsou vedle sebe a nebo naproti sobě a občas mě napadá, jak se třeba v jedné ulici mohou uživit. Kdyby jich byla čtvrtina, já bych to nepoznal.
Jak přežít venkovské hospody Nic se nezavře. Pár hospod změní provozovatele, a to bude všechno. Samozřejmě současný provozovatel to bude vydávat za konec světa – ale pro ostatní se nezmění vůbec nic. Ani pro personál, i toho bude potřeba pořád stejně – jen jim bude výplatu dávat někdo jiný.
Jak přežít venkovské hospody Restaurace a hospody u nás vznikají neskutečným tempem. A také jich ročně spousta zanikne. Ale pořád se jede dál. A takto to bude i po „pandemii“. Nějaké podniky zkrachují ( určitě ne u všech za to bude moct koronavirus), další zase vzniknou. Jediné co se změní, bude koncept některých podniků, které svým zaměřením a cenami cílily na zahraniční klientelu.
Jak přežít venkovské hospody Přesně tak, každoročně spousta hospod zavře, ale prakticky ihned na tomtéž místě otevře někdo jiný (nebo ten samý jen s novým s.r.o.). Jednou se dávaly černé scénáře kvůli EET, jindy kvůli zákazu kouření, teď kvůli koronaviru – ale rozhodně bych se nebál, že u nás bude málo hospod.
Jak přežít venkovské hospody No a co? Kdo měl zdravou ekonomiku, tak přežil. Budou nové. Majitel hospody jezdí Mercedesem a nemá na provoz :/
Jak přežít venkovské hospody Tohle já „západní“ styl podnikání. Vybavení podniku, dům, auto na úvěr takže ceny mít co nejvyšší aby bylo na splácení a k tomu se hodící životní styl. No a pak se na měsíc zavře a my rázem zjistíme, že i podniky po dlouhých letech ziskového provozu nemají rezervy na to zaplatit fixní náklady za jediný měsíc.
Jak přežít venkovské hospody To právě není pravda, nouzovy stav a státem nařízené zavření provozu nemá se zdravou ekonomikou co dělat. To samé auto – podnikání je o tvorbě zisku a ne dotování, ať jezdí třeba ve ferrari, to nemá s provozem co dělat
Každý má mít rezervu na alespoň půl roku výpadku příjmů. Platí to pro každou domácnost a každý business.
Ale kdeže, nepleťte si byznys a domácnost, byznys se dělá ryze za účelem zisku, ne za účelem přežití státem nařízeného omezení.
Přesně..a proto když dělám něco za účelem.zisku musím mít rezervu pokus by se něco podelalo..takže mluvíte naprostý nesmysl…kdo podniká s tím že jede na riziko,a ze dne na den nemá ani na to aby zaplatil zaměstnanci..je idiot
Celou koronakrizi jezdím na kole a chodím pěšky s rodinou na výlety. Co bych dal za okénko s pitím a jídlem s sebou! Když plánuji trasu, musím se rozhodovat podle toho, kde je něco s pití a jídlu. Takže těm steskům na to, že nemají zákazníky, nerozumím. A před mým minipivovarem je často fronta. Odpoledne určitě, dopoledne, když si tam jezdíme do skleněných dvoulitrovek, tak se tam čas od času potkáváme s jinými zákazníky.Blbý je, ze mnoho hospod a restaurací se ani nenamáhá napsat na svoje webové stránky, jestli mají otevřeno a co nabízejí. Pak tam člověk přijede před zavřené dveře.
No, tak ony zase jiné vzniknou. Zdraví přežijí, nemocným to jen urychlí smrt… takhle nějak koronavirus funguje tak jako celkově, nejen u hospod…
Není mi líto případného krachu hospod, které vaří jak v Ano, šéfe! Fakt ne.
Co majitel české hospody či restaurace má luxusní auto každou chvíli jiné a k tomu i pěkné bydlení. Je jasné, že si těžko mohou našetřit pro případ potřeby. Je to jejich věc. Jsou to podnikatelé, na vlastní noze. A pak v Česku je hospod dost.
Bezmála 31 let po revoluci a pořád je to mezi námi…
Měl jste někdy závistivého souseda, který měl až patologickou radost ze všeho špatného co se vám přihodilo jenom proto, že jste měl lepší auto, větší dům a hezčí manželku? Myslíte, že by se vám podařilo mu vysvětlit, že je pouze malý, nízký, přízemní a závistivý chudáček? Asi by trval na tom, že není, co myslíte?Přesně proto má odpověď zní: To neřešte…
Když jsem ještě žil v ČR v 90 tych letech, tak jsem znal hodně majitelů hospod. Všichni velcí podnikatelé, denně ožralý, hráli automaty, návštěvy nevěstinců a luxusní majetek. Nakonec soudy a exekuce. A jak tak jedno zarok přijedu z Itálie do Česka na dovolenou do Havlíčkův Brod, tak se toho moc nezměnilo. Když koukám na majitele restaurací tady v Itálii, tak žádné velké problémy dnes nemají. Oni mají také luxusní auta a byty, ale umí se otáčet a šetřit. To vám Čechům chybí. Víte, tomu se říká kapitalismus.P. S. Asi jste si myslel, že jsem bolševické povahy, ale to jste se spletl. Jediné co umíte na diskuzi je, okamžitě napadat a přirovnávat k soudruhům. A to co máte za premiéra mluví za vše co jste tam v ČR zač. Zdravím…
Pokud se nepletu, tak ekonomická situace Itálie je o dost horší než Česka, tak mi ještě chvilku vyprávějte, jak to oni umí.
tady jde o něco úplně jiného – pro mě za mě, ať si jezdí třeba v Lamborghini – ale ať nebrečí po dvouiměsíčním výpadku tržeb, že krachuje a stát ho má zachraňovat.Problém je, že u nás téměř neexistuje klasické podnikání – pouze snaha co nejrychleji zbohatnout. Když se podíváte na malé restaurace v Rakousku či Itálii, je to většinou rodinný podnik, kde pracují téměř výhradně rodinní příslušníci, a to několik generací. Mají zajištěnou relativně rozumnou životní úroveň, netrpí nouzí – ale rozhodně nikdo z nich nepočítá s tím, že by se na hospodě dalo zbohatnout.A to je přesný opak toho, co vidíme u nás – každý je „pan podnikatel“, který sám v provozu nehne prstem, a na všechno si najímá zaměstnance, a má představu, že provozování restaureace znamená za 2 roky vydělat na „bavoráka“, a za 4 na barák. A pak mu na 2 týdny vypadnou tržby, a pan podnikatel krachuje, protože nemá rezervu ani korunu, protože tržby do poslední koruny utratil za budování image.
Budete mít zájem:  Seriál o víně: Kde nakupovat?
Jste asi nepochopil situaci – nikdo nebrečí, žádají kompenzaci za to že jim stát znemožnil podnikání a hrubě tak zasáhl do podnikatelského prostředí. To je zcela legitimní bez ohledu na délku – podnikat se dá za očekávatelných podmínek a ty garantuje právě stát.Problém v gastru pak není v žádném bohatnutí (většina podniků opravdu nikomu na lambo nevydělá ani zdaleka), ale v celém systému který se odvíjí od kupní síly zákazníků a především jejich ochotě platit za kvalitu. Dokud je trend “polední meníčko” za pár korun (a ideálně za stravenku – klidně bez pití), tak je to zabité. Srovnávat se se západem nemá smysl – ty rodinné podniky se tam budují desítky let, to u nás logicky ani nemůže být.Většina podnikatelů v gastru vydělává mnohem méně než je běžné v jiných odvětvích, a to zpravidla při velkém stresu (zaměstnanci v gastru prostě jsou jací jsou), tam není co závidět ani vyčítat, je to jen byznys který se tak nějak dá dělat relativně většího know how (tomu odpovídá úroveň). Že to nevydělá na rezervy je jasné, natož tuto situaci.
Nemyslím, že zavření hospody je nějaká škoda pro společnost, alespoň se omezí prostor pro koncentraci slabochů, závisláků, ubrečenců a kriminálníků.
Cestovní ruch a jeho vliv na ekonomiku vám asi nic neříká. Klasický přístup – když se to netýká přímo mne, tak mne to vůbec nezajímá. A na vesnicích to jsou společné s kostelem dvě místa, kde se lidé setkávají.
No v kostele se zas tolik lidí neschází
Tak si tam někdy zajděte a budete se asi divit – hlavně na vesnicích.
Správně, nic se nestane když ubude výroben blbů.
To není o závisti. To je o nedostatku racionálního ekonomického uvažování. A pak skučí a chtějí podporu. Ostatně i jako třeba zaměstnanci, kteří nemají co do huby, zato mají 100 cm televizi, PlayStation a iPhone, nejlépe to všechno na půjčku.
Když si za několik let či desítek let v tomto výnosném businessu nedokáží vytvořit polštář, aby přežili min 3 měsíce v omezeném provozu a případně se nedokážou přizpůsobit, je asi správně, když zkrachují. Nulové příjmy nemusí mít ani v tomto nouzovém období, pravda je, že ti, co byli zaměřeni na zahraniční turisty, ti budou mít kvůli zavřeným hranicím a pravděpodobnému dočasně sníženému globálnímu cestování větší problémy, ale zvládnout je může každý, ano, bude třeba si utáhnout opasky, to budeme muset všichni.
Tak brečet musí, aby vytáhli ještě nějaké dotace. Ale jak je v článku přiznáno, karantena není většinou jediný problém krachu…
známý si koupil zmrzlinový stroj ( ty co jsou u marketů ) a pronajal si plácek na koupališti od chamtivého pronajímatele za 12 000,- měsíčně bohužel neuměl počítat a tak po dvou měsících skončil a stroj se ztrátou prodal – normálně mě ho bylo líto …..
12000 za 5m2 to je zlodějina to bych snad raději prodával u silnice kam mohou všichni než na koupaliště kam dorazí omezený počet lidí.
restaurace v jakémkoli nájmu je klinická smrt – při požadavcích českých pronajímatelů zlatokopů je nemožné držet zařízení v plusu ještě při povinnosti platit personál, odvody a energie
Moc nechápu, proč by zrovna v této oblasti měl selhávat zákon nabídky a poptávky.
Pokud majitel najde za danou výši nájemného nájemce, kde je problém??
Většinou je levnější být v nájmu, než splácet hypotéku. Z nájmu je také snazší odejít, než prodávat nemovitost.Obojí má pro a proti.
Schválně .KOLIK Z TÉ CENY tvoří NÁJEM ? 3/4… ?
Je to pořád stejné. Začalo EET a podle některých zkachovaly skoro všechny hospody. Zákaz kouření a zase všechny zkrachovaly Ale když jdu po městě, tak žádnou zavřenou nevidím. A Praze by trochu průvanu v těchto službách jen pomohlo. Když mi domesli v Praze třetí pivo pod čárku( hodně) a chtěl jsem zaplatit jen 2,5 piva, tak se divili. Jen jsem výčepnímu řekl, že u nás by dostal za toto půllitrem po kokse. A byl vyvalenej jak ten půllitr.
tak jste se měl ozvat hned, že to pivo je dost pod čárkou… protože chtít zaplatit při odchodu 2,5 piva působí opravdu zvláštně..
No, to neni dobry napad, on by ho sice odnesl, pridal piva ale plivl do neho.
Vliv EET na venkovské hospody byl citelný a spousta hospod skončila bez náhrady. Přínosnější pro rozpočet by bylo možná zrušit nesmyslné dotace.
Vliv EET na hospody byl nulový
Díky EET se v hospodách začalo platit kartou
Zanikne až… Každoročně tohle slýcháme o provozovatelých zimních areálů a koupališť…
No až skončí těch 30procent ,v centru Prahy 50 procent,jsem zvědavý,komu budou majitelé ty prostory pronajímat.Pokud mají správný business plán asi by měly na několik měsíců pronájmy úplně prominout,nebo už nebudou mít dost dlouho nic. Nové restaurace budou vznikat až s odstupem minimálně dvou, tří let a po zkušenosti už velké nájmy nebudou uzavírány.
Cizincum… Rusakum, arabum, jugosum…
Jako vážně si myslíte, že cizinci ještě žádnou hospodu nemají? Že doteď teprve čekali na to, až se uvolní prostor po zkrachovalých Češích?
Když tam nějaké hospody dočasně nebudou asi žádná škoda alespoň jiné vydělají víc.

Jak přežít venkovské hospody

Jíst venku na pařezu je romantika, která se už moc nenosí. Pokud samozřejmě nepočítám pár borůvek a malin, které si všichni sezobneme u cesty. Doba se změnila a výletníci čekají, že po ušlých kilometrech se také řádně občerství v nějaké hospodě.

Bohužel, této změny si zřejmě nevšimli provozovatelé restaurací. Čas se tady zastavil v minulém režimu. Setkávám se s tím téměř při každém putování, kdy hladová dojdu do cílového městečka a marně hledám, kde uspokojit svůj žaludek.

To, že v restauracích na stolech bývají stále ubrusy minimálně padesát let staré, nebo dokonce igelity s různými potisky, bych přežila. I to, že mám jíst hliníkovým příborem, zamotaným do ubrousku.

Dokonce i nevzhledné toalety dokážu skousnout, hlavně, že je mýdlo a tekoucí voda (klidně pouze studená).

Zelenina? A co to je?

Jak přežít venkovské hospody

Co mi však opravdu vadí, je často samotné jídlo. Marně se domáhám trochu zeleniny. Po dlouhém rozhodování, jestli si dát smažený sýr (ve skutečnosti smaženou sýrovou hmotu z mouky, vody a taveňáku), nebo pořádně mastné knedlo‒zelo‒vepřo, čekám, co mi místní obsluha donese a jak to bude chutnat. Většinou s těžkým žaludkem odcházím na vlak.

Člověk, který se chce stravovat zdravěji, často zkrátka nemá šanci. Domáhám-li se zeleniny coby přílohy, buď na mě vrchní kouká jako na pomatence, nebo mi nabídne dvojitou oblohu, tedy dva kusy oschlého salátu, kousek salátové okurky a strouhané zelí.

Nejezte ryby!

Dát si v některých restauracích rybu je přinejmenším pošetilost. O ryby totiž nebývá takový zájem jako o běžné hotovky, takže ten váš kousek mohl být pěkně dlouho u ledu a věřte, to není zrovna dobré masíčko.

Místo vůně rozmarýnu pak čicháte přesolené cosi. Sůl bývá dalším častým problémem.

Souhlasím s princeznou Maruškou, že je sůl nad zlato, ale proč tolik? Kdyby raději šetřili na soli nebo na omastku v pokrmech, možná by nemuseli stříhat papírové ubrousky.

Pozor si také dávejte na některé nápoje. Pokud jste dorazili do vesnice, kde dávají lišky dobrou noc, bylo by bláznivé dát si třeba i pomerančový džus. Vždy se proto pořádně rozhlédněte a přeměřte si osazenstvo hospody, než začnete mávat na číšníka. 

Zpátky k romantice

Po mnoha zážitcích s venkovskými hospodami zjišťuji, že se asi vrátím k té romantice a bude bezpečnější jíst venku na pařezu. Přece jen, tolik adrenalinu mít nemusím. Možná, že jsem rozmazlená městská holka, která před smogem prchá do přírody a pak na špatných místech hledá jedenadvacáté století a normy Evropské unie. Ale svůj žaludek mám ráda. 

Foto: Filip Singer

Tipy na vhodné svačiny na výlet již brzy na Vitalia.cz.

Je čas vařit pivo. Chceme být připraveni, hlásí sládek z pražského minipivovaru

Kde se pivo vaří, tam se dobře daří. Proto je potěšující zpráva Luboše Bokštefla, sládka pražského minipivovaru Hangár. „Začínáme vařit čerstvou várku piva – chceme být optimisté a věřit, že se v předvánočním čase otevřou hospody.“

Budete mít zájem:  Artritida: nemoc nejen těla

Z jedné zprávy nejde pochopitelně vyvozovat obecné závěry, přesto je přípustné označit Bokšteflovu informaci za opatrný signál, že se Česko pomalu zvedá po nejtvrdším direktu pandemie. A ta musí znít hezky i těm, kteří by pivo nevzali dobrovolně do úst.

Výraz „hangár“ má mnoho společného s létáním a platí to, i když jde o název pivovaru. Pražský Hangár je od svého založení v roce 2017 takzvaným létajícím pivovarem: nemá stálou varnu a využívá zázemí v kooperaci s jinými pivovary, konkrétně s těmi z Loun a pražských Řeporyjí.

Pivovar má v plánu „přistát“ a usadit se ve vlastním sídle budovaném v Letňanech. Zatím provozuje podnikovou hospodu na Letné – všimněte si, obě pražské čtvrti signifikantně obsahují slovo „let“ – a pivo před koronakrizí dodával do třiceti nasmlouvaných hostinců.

„Co vím, z těch třiceti hospod kvůli koronaviru už znovu neotevřou dvě, zbytek vydržel,“ říká Bokštefl. „Ve srovnání s Prahou jsou na tom podle mě mnohem hůře mimopražské a venkovské minipivovary. Z vlastní zkušenosti vidím, že Řeporyje situaci celkem ustály, zatímco Louny jsou v nezáviděníhodné nouzi.“

Pro všechny bez rozdílu je ale žádoucí, aby hospody mohly co nejdřív otevřít. Kdy to bude? O téhle otázce bezvýsledně debatují i v Hangáru, přesto nakonec vsadili na variantu brzkého otočení klíčem a odemknutí.

Jak přežít venkovské hospody

„Chceme být zkrátka připraveni,“ tvrdí sládek. „Ve standardních časech uvaříme zhruba 4000 litrů piva za měsíc, ale za celý říjen jsme neuvařili nic, takže máme poloprázdný sklad. Rozhodli jsme se, že je čas ho opět zaplnit. Že je ta pravá chvíle začít zase vařit.“

Jedno z druhů piv, které má Hangár v nabídce, nese letecký kód Mayday sloužící k volání o pomoc. Zákazníci pražského minipivovaru takové volání vyslyšeli a v těžkých dobách oblíbený podnik podrželi.

I proto – a též díky obchodně extrémně úspěšnému
počátku léta – by pivovar mohl z pandemického roku vyváznout s
přijatelnou čtvrtinovou ztrátou oproti předchozím sezonám.
„Bavíme se o řádu statisíců,“ prozrazuje Bokštefl.

Jestliže na jaře brali lidé pivo v láhvích, nyní si sládek všímá, že je zájem také o třicetilitrové sudy. „V první koronavirové vlně jsme neprodali jediný sud, ale teď si lidé uvědomili, že zavření bude asi trvat delší dobu, vybavili se výčepy a kupují si sudy,“ popisuje proměnu poptávky.

Kromě výroby piva je Luboš Bokštefl i zpěvákem skupiny Gott Revival, interpretující skladby mnohonásobného Zlatého slavíka se svéráznými a poněkud podvratnými texty. „Muzika mi chybí ještě víc než vaření piva, ale té se do Vánoc nedočkám. Tak snad aspoň těch otevřených hospod.“

Účet hospodských za uzávěru je 14 miliard měsíčně

Bary a hospody patří v důsledku aktuálních mimořádných opatření mezi nejzasaženější provozovny v gastronomii. Ani restaurace ale navzdory prodeji jídla přes okénko nebo prostřednictvím rozvozových služeb na tom nejsou nijak dobře. Každých 30 dní uzávěry stojí tuto branži na tržbách 14 miliard korun, vyplývá z dat poradenské společnosti Nielsen.

„Vyčíslená měsíční ztráta je obrovská. Zhruba čtyřicet procent provozoven se snaží přežít v omezeném režimu. Přesto je prodej třeba nápojů prakticky na nule,“ řekl Karel Týra, šéf tuzemské části Nielsen na webináři této firmy. 

  • V obchodech sice zákazníci po vyhlášení karantény utratili za alkohol o čtvrtinu více než před rokem, když se však zohlední nulové obraty hospod, poklesly celkové tržby za alkohol o 30 procent. 

„Podnikům, které mají otevřeno, se daří dosahovat téměř 70 procent tržeb v porovnání s únorem. Výdejní okénka nebo rozvoz jídla ale zatím provozuje jen třetina všech podniků a ty zbylé zůstávají zavřené,“ uvedl Igor Třeslín, ředitel společnosti Storyous, která gastronomickým podnikům dodává pokladní systémy.

Přestože se provozovatelé restaurací můžou hlásit o podporu v rámci státních programů, zatím s tím dobré zkušenosti nemají.

„Stát chce zcela nelogicky nejdříve po firmách doplatit sociální a zdravotní odvody a daně za zaměstnance a až zpětně refunduje platbu. Kvůli tomu nemá mnoho podnikatelů chuť se o pomoc ucházet. Druhým faktorem je čas.

Na konci dubna firmy peníze na březnové mzdy prostě neměly,“ popsal David Petřík, spolumajitel gastronomické skupiny Together. 

Restaurace, hospody, bufety a kavárny mají podle vládního plánu uvolňování opatření souvisejících s šířením koronaviru otevřít 11. května s obsluhou přes výdejní okénko.

V provozu mohou být také venkovní zahrádky. Vnitřní prostory by se pak měly otevřít o dva týdny později, tedy v pondělí 25. května. Vláda zároveň připravuje pomoc zavřeným restauracím a obchodům v podobě úhrady nejméně třetiny nájemného. 

Ta naše hospoda česká aneb drobná vzpomínka na jídla za ‚totáče‘ před 30 lety

Komunismus a rovnostářství jsou ve starší generaci tak zakousnuté, že paměť ztrácejí i maminky, které jsou dnes babičkami. Zapomínají, že kdysi nemohly pro své děti sehnat ani běžné ovoce, vyjma předvánočních front. Skok z šedé minulosti do přítomnosti je viditelný v pohostinství, v zásobování potravinami, a především v jejich kvalitě.

Rychlé vzpomínky

Nebudu tady analyzovat, co a jak se prodávalo, vypočítávat kdy, jak a odkud se do regálů socialistického řetězce prodejen zásoby dostávaly.

Kolik jedů a škodlivých látek řada potravin obsahovala, jak se šidilo téměř všechno a lid žil v neznalosti.

Faktem je, že se daly koupit brambory, sice jeden druh, občas silně namrzlé a nahnilé, ale podle jejich typického zápachu na ně člověk narazil všude, zvláště když si je musel koupit na celou sezónu dopředu a v paneláku je neměl kde uskladnit.

Kniha přání a stížností byla jedinou a velmi chabou možností pro zákazníka, jak se bránit nešvarům v hospodách a restauracích. | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhas

Kořenová zelenina, zásadně neumytá, se ve stavu spotřebitelsky únosném objevila většinou pouze po sklizni. Na podzim se dovážely ze Slovenska papriky a nějaké to rajče od „přátel“, kteří se nacházeli malinko jižněji než my. V sezóně se daly koupit také polní salátové okurky a květák, ale i ten podléhal útrapám skladování.

Ovoce? Nechme si o něm zdát. Občas jablka, a to jsme byli pěstitelskou velmocí, hrušky a v létě melouny z Maďarska. Vánoce, byť režimem nenáviděné, přivály na pulty banány, mandarinky, pomeranče z Kuby, jablka druhu Jonathan, nějaký ten oříšek, rozinky – a to bylo tak vše.

Faktem je, že na Silvestra bylo co pít, piva, vcelku kvalitního, bylo dost, českého tuzemáku také, soudruzi z východu poslali vodku a šílené a nechutné „šampaňské“ značky Igristoje. Prý jsou dobrodruzi, kteří ho dodnes dovážejí a dokonce pijí.

Nejen na oslavu konce roku bylo z čeho vyrobit slavné chlebíčky, to uznávám. Máslo bylo dobré, i když jsem dnes koupila to retro k porovnání a už by nám asi nechutnalo.

Salám se našel, šunka občas také, bramborový salát se připravil doma, ovšem předtím se musela vyrobit majonéza, která často nebyla k dostání.

Kyselé okurky byly vlastní, ty pravé znojemské šly na export, vajíčka naštěstí byla a vrcholem se stával blahosklonně dodaný ruský „kaviár“, který měl s pravým kaviárem společného jen velmi málo.

Jak jsem zase (ne)naletěla v Benátkách a sardinky na kyselo

Číst článek

Tím vším se nazdobil plátek veky, která se také v pekárnách pekla jenom o Vánocích. Bylo to takové ušmudlané, pokud jste zrovna nebyli na předvánočním nákupu v Domě potravin v Praze anebo pro kávu v prodejně Paris – Praha. Doufám, že osvěžím paměť nostalgickým obdivovatelům časů minulých, kteří nedokážou porovnat nabídku současných potravinových řetězců s minulostí.

Nic pozitivního

Myslím na dostupnost kvalitních potravin, čerstvé zeleniny a zralého ovoce. I ceny nakonec rádoby dotované byly v porovnání s úrovní platů podstatně vyšší, než jsou dnes. Vlastně mě napadlo, že na době před 30 lety nevidím vůbec nic pozitivního a lidé, kteří se k letům předsametovým s obdivem vracejí, zcela jistě už přicházejí, vzhledem k věku, o soudnost.

V porovnání s první republikou se občané za socialismu zcela oprávněně ptali, kde jsou suroviny na recepty z klasických kuchařek Magdaleny Rettigové či Marie Sandtnerové.

Bylo jasné, že trhy se už dávno nekonají, protože jde o zakázané soukromé podnikání, a centrálně regulovaný způsob prodeje potravin se omezil jen na ty nejzákladnější.

Cokoliv navíc bylo spíše pod pultem než u Ženy za pultem.

Jak vaří spisovatelé a milované rohlíčky Václava Havla

Číst článek

Bohužel podle toho vypadalo i to, co se doma vařilo. Kdo neměl vlastní zahrádku či příbuzné na venkově, nic jiného mu prakticky nezbývalo. Opakovalo se několik klasických jídel a vše ostatní bylo zapovězeno. Nezměnily to ani v osmdesátých letech „exkluzivní“ prodejny ESO, které samozřejmě po revoluci brzy zanikly.

Některé suroviny se daly koupit v prodejnách Tuzexu. Třeba olivový olej či směs koření na salát působily jako zjevení, ale vedle kvalitní zahraniční kávy, čaje a čokolády to bylo to jediné, co tam prodávali.

Hospodské nešvary

Nedílnou součástí gastrostravování byla za totáče hospoda.

Zásobovaná stejně mizerně jako obyvatelstvo, při vaření svázaná přísnými normami, které se stejně obcházely, a korunu všemu nasadili hospodští a obsluha na place, kdy jste nemohli očekávat nic dobrého.

Budete mít zájem:  „Živá“ a „mrtvá“ voda ve výrobě potravin

Jedinou snahou bylo vás nějak okrást a po právu se na tyto poskytovatele gastroslužeb koukalo skrz prsty jako na permanentní zlodějíčky.

Na absolutní hospodskou klasiku se nezapomnělo… | Foto: Dagmar Heřtová | Zdroj: Český rozhas

Malé hospody na vesnicích, pokud tedy nebyly jen v těch střediskových, podobnými nešvary tolik netrpěly, všichni se tady znali, ale pod míru se nalévalo všude a vodka se ředila vodou i tam. Byla to doba bez východiska, ale co nastalo po revoluci, byl přímo Klondike. Předpisy padly, sebevědomí číšníků rostlo a já dám k dobru jednu historku z Karlových Varů, hrajících si vždy na noblesu.

Někdy v třiadevadesátém jsem si kousek od Kolonády objednala slavný capresse salát, tedy mozzarellu s rajčaty a bazalkou.

Bylo léto, venkovní sezení vcelku hezké, číšníci vystrojení… až na to, že mi byl podán plátek eidamu nakrájený na kostičky, vedle se kutálelo rajče a k dobru mi číšník položil k talířku, prý k dochucení, pepř a sůl. A to podávali nejen mně, ale i ostatním hostům.

Kdosi se také vzbouřil, paradoxně nikoliv kvůli mozzarelle jako já, ale proto, že chybí bazalka, tak mu ji donesli na talířku sušenou.

Trvalo hodně dlouho, než zlatokopové v pohostinství pochopili, že zákazník je jenom jeden, a když se naštve, bude u stolů prázdno. Což na druhou stranu až tak nehrozí místům, kde se stravují jednodenní turisté.

Zánik venkovských hospod

Ať jsem před chvilkou hanila či vyzvedávala hospody a restaurace obecně, musím konstatovat, že je v poslední době škoda, že vesnické hospody najednou skoro nejsou. Zmizely, jsou stále větší vzácností a já bych je zařadila do Červené knihy ohrožených druhů.

DAGMAR HEŘTOVÁ

Foodblogerka a gastronomická žurnalistka, která pravidelně přispívá do tištěných a internetových periodik především informacemi o surovinách, jejich zpracování až po recepty.

Na webu Tastejourney píše o jídle, nových trendech a dělí se o gastronomické postřehy z cest.

Střídavě žije v Praze a v Anglii, kde čerpá inspiraci při hledání chutí a při oživování původních receptů v prostředí moderní kuchyně.

Z vesnic, obcí, městeček a čtvrtí zmizelo v nedávné době okolo 3000 hospod. Je to dost a je to velká chyba. Ať se nalévalo pod míru, ať občas zavál divný odér z míst, kam vedla šipka na toalety, ať podávané jídlo zaspalo dobu a století, přesto byly zaniklé hospůdky společensky potřebné a nenahraditelné.

Chlapi si vypili svých pár pivek, na žízeň si dali zelenou či rum, rozebrali politiku a sport, pochlubili se, kam pojedou do Tunisu či Egypta na dovolenou, jak ten jejich diesel málo žere, a když přišel hlad, objednali si gulášek a poté zase tužili přátelské vztahy se sousedy.

Pak přišla povinnost hospodských pořídit si pokladničku, která veškerou konzumaci nahlásila přímo na místa nejvyšší, a to se jim vzpříčilo v krku jak rybí kost. Hostinský ztratil motivaci, nesnášel účtenky, které pokladnička vydávala, a zavřel.

Prostě zavřel, nestálo mu to za to, vždyť on si chtěl něco z tržby i nechat, z toho mála, co od místních chlapů o víkendech inkasoval prostřednictvím čárek na kousku papíru. Vlastně to byla jeho jediná mzda a bez mzdy nebude dělat nikdo.

Hospody, hospůdky, pajzly a pohostinství se zavírají a mě to docela zlobí. Nikdy jsem do nich nechodila, ale jejich poslání chápu a je mi z neslavného konce té naší hospody české vcelku smutno.

Když přišla změna

Jablko stojí za vyhnáním Adama a Evy z ráje. Jak chutná po anglicku?

Číst článek

Změna nastala i v gastronomii, a to radikální. Krátce po revoluci začal vzestup soukromého podnikání a najednou bylo tolik restaurací, bohužel vesměs velmi podobných, že neměly takovou návštěvnost, jakou by si jejich majitelé přáli.

Pak jich hodně zmizelo a vzpomínáme na ně s nostalgií. Doba a trh vše vyřešily… Uspěly jen podniky, které nabízejí různorodou a invenční kuchyni anebo vysoce ceněnou českou klasiku.

Vede Praha a velká města, bodují i regiony, i když někde aby dobrou venkovskou hospodu pohledal.

Celkově však před několika lety začala druhá revoluce, a to ta gastronomická. Zájem o jídlo a vše, co s ním souvisí, je enormní a já jsem šťastná, že tomu tak je…

Jenom ne návrat

Napsala jsem dost štiplavou a trochu ironickou vzpomínku na minulost, evokovanou kulatým výročím. Jsem ráda, že společnost a gastronomie udělala za těch 30 let takový pokrok.

Jasně, občas i dnes kousneme do nechutného a červivého jablka, a stejné je to i ve společnosti a politice.

Je to daň za fakt, že jsme cosi opomněli ošetřit či zanedbali, stejně to funguje i v nesmělé demokracii, kterou občas napadá zamířit zpět…

Jak byl nudný, protivný a nebarevný svět před třiceti lety, tak přesně to vypadalo s bývalou gastronomií a dostupností potravin a ingrediencí. A tak nezbývá než pracovat na tom, aby už nebylo návratů. Nic takového se doufám nestane, a tak s klidným svědomím přeji slavnému výročí hodně zdaru a gastronomii zvlášť.

Návod z hospody, jak přežít covid: Přimět lidi, aby za oběd dali víc – Seznam Zprávy

V kutnohorské restauraci Na Pašince našli způsob, jak si udržet tržby a nepropouštět.

Restaurace, kde se jídlo opravdu vaří a nepracuje se jen s polotovary, se o hosty nemusí bát. Je ale třeba něco dělat a nečekat, že to za nás někdo vymyslí. Přístup, se kterým kutnohorský hostinec Na Pašince udržel svůj byznys.

Středočeská Kutná Hora je vyhledávanou destinací zahraničních turistů. Místní podnikatelé proto sčítají škody nejen z nuceně zavřených provozů v jarních měsících, ale i z utlumeného cestování přes hranice.

„V letní sezoně jsme ztratili zahraniční turisty. Avšak nahradili jsme je prodejem do balíčků, které si hosté na sjednaný čas v restauraci vyzvednou,“ říká Miroslav Kopecký, vedoucí místní restaurace Na Pašince.

Podniku se podařilo navzdory koronavirové pandemii nepropustit jedinou pracovní sílu, zaplatit za ně veškeré odvody, dát jim platy, státu uhradit všechny daně, a dokonce zůstat v zisku. Vyšel z krize celkově posílen.

V březnu hostinec Pašinka čerpal necelých 50 tisíc státní pomoci z programu COVID I. Dál si ale pomohl sám.

„Moje první myšlenka byla: Zavřeme, kašleme na to a 14 dní vydržíme. Jenže pak se mi to rozleželo, protože tady je přece jen deset lidí zaměstnaných. Tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme.

Udělali jsme velký banner, na ten jsme napsali jídla s sebou a hned jsme začali prodávat.

Pak jsme se všichni sešli, udělali jsme si takový brainstorming a přemýšleli, jak zvýšit obrat, abychom přežili,“ vyprávěl Kopecký Seznam Zprávám v dubnu.

Tým přišel hned s několika nápady. Aby si třeba mohli nechat paní na mytí nádobí, naučili ji péct pečivo. Chleba se sice neujal, ale pro rohlíky a housky si během koronaviru od osmi přicházeli zákazníci a nakoupili jich přes 200 denně.

Dnes už pekárnu neprovozují. Když mohla restaurace otevřít, pekařka se vrátila k mytí nádobí. Novou sílu restaurace nabírat nechtěla. Vlastní pečivo ale nabízejí zhruba jednou týdně – například rohlíky ke gulášové polévce nebo vlastní bulky k burgerům. „Hosté to oceňují,“ říká Kopecký.

Na svých webových stránkách Pašinka vytvořila e-shop, kde si dodnes zákazníci mohou nakoupit víno a další položky. „Změnili jsme také jídelní lístek, který jsme dali na stránky.

Lidé si mohou vybrat tříchodové menu – předkrm nebo polévku, hlavní jídlo a dezert, což se velmi dobře ujalo a zvýšili jsme tím průměr na hosta,“ vypočítává vedoucí. Právě tříchodové menu značně zvýšilo příjem a nahradilo propad nápojů.

Zatímco dříve jeden zákazník platil za jídlo s sebou průměrně 130 korun, dnes je to zásluhou obsáhlejší nabídky třeba 195 korun.

Miroslav Kopecký si také každý den v excelové tabulce zapisoval tržby a výdaje a hlídal, aby vždy byla restaurace v zisku. „Nutilo mě to hledat úspory. Naopak když jsme měli víc, viděl jsem, že si třeba můžeme dovolit koupit baličku na balíčky s sebou,“ vysvětluje.

O nejbližší budoucnost svého byznysu se nebojí. „Restaurace, kde se jídlo vaří a nepracuje se tam jenom s polotovary, se nemusí bát o své hosty. Je třeba něco dělat a nečekat, že to za nás někdo udělá nebo vymyslí,“ míní. „Žádný propad se u nás nekonal a doufám, ani konat nebude. Je třeba se k tomu postavit čelem, opustit zajeté koleje a myslet trochu jinak, netradičně,“ dodává.

Experti ovšem odhadují, že restaurační segment by se mohl scvrknout až o pětinu. „Léto přežíváme jen díky státní podpoře. Pokud se nepovede podzim, který je běžně gastronomicky veselý, až 20 procent restauratérů to nedá,“ tvrdí Luboš Kastner, spolumajitel největší restaurace v ČR Červený Jelen v Praze a pěti restaurací v Plzni, který se angažuje ve sdružení provozovatelů restaurací Apron.

„Odhaduji dočasné nebo trvalé uzavření až 20 % restaurací a hospod. Letošní zima pro ně bude hodně tvrdá a řada majitelů to raději vzdá, než aby šla do nejisté budoucnosti, protože vidí bezradné přešlapování vlády a chybějící pomoc,“ přidává se v hodnocení nejbližší budoucnosti prezident Svazu obchodu cestovního ruchu a viceprezident Hospodářské komory Tomáš Prouza.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *