Tuto psychickou poruchu znali již za Hippokrata a z antiky také pochází její název. Hypochondrium totiž znamenalo v staré řečtině „podžebří“, odkud se pocity nemoci údajně začínaly nejčastěji ozývat.
Ale o co se jedná dnes? Navzdory tomu, že leckdo považuje hypochondrii za rozmar, nejsou skuteční hypochondři „simulanten bande“. Jedná se totiž o reálnou psychickou poruchu řazenou mezi neurózy. 
Obecně se projev hypochondrie popisuje jako úzkostný strach o vlastní zdraví. Koneckonců všichni to známe z literatury a kinematografie. Pud sebezáchovy patří k několika základním instinktům, které nás motivují k životu. S nadsázkou by se dalo říci, že mnozí z nás jsou tak trochu hypochondři. Podíváme-li se do výpisu symptomů této psychické poruchy, nalezneme tam tak běžné výjevy ze všedního života, jako je obliba vitaminových doplňků, přehnaný zájem o alternativní medicínu, zvýšená pozornost vůči projevům vlastního těla…
A kdo by také pod tlakem módních vln hypochondrem nebyl, když jeden rok jsme všichni překyselení, a sotva se odkyselíme, jsme zase plní parazitů…
V dnešním světě každé píchnutí něco znamená a dohledávání příčin se i díky internetu stalo již lidovým zvykem. Avšak jak se stane, že náš pud sebezáchovy přeroste do takového rozměru, že snižuje kvalitu samotného života?
Kde se bere hypochondrie? Podle psycholožky Heleny Bezděkové může hypochondrii vyvolat široké spektrum příčin. Většina z nich má často společného jmenovatele, kterým je dětství. Jednou z nich může být například nedostatečný nebo naopak příliš velký zájem o dítě.
„Děti někdy neumí vyjádřit své pocity, když se rodiče hádají nebo jim ubližuje spolužák ve škole, ale vyjádří je tělem, například je začne bolet bříško, mají teplotu. Rodiče se pak s lékaři pustí do hledání příčin a do léčby.
Někdy se psychických příčin nedoberou, a když se situace opakuje, dítě se nemusí naučit porozumět svým emocím, ale upevní si vzorec, kdy pozornost, lásku a péči získává tím, že je nemocné. K hypochondrii může vést také příliš ochranitelský či hypochondrický rodič.
Dítě se prostě naučí, že je normální se příliš zaobírat svým zdravím a obávat se bakterií a virů, které číhají v tomto nebezpečném světě.“
Další příčinou, dodává psycholožka, může být vážná nemoc nebo úmrtí blízkého člověka, nejčastěji důležitého člena rodiny.
Tyto události se mohou stát traumatem a mohou člověka tak vystrašit, že se začne snažit dělat všechno možné, jen aby jeho a blízké nepotkalo totéž. Že se často jedná o podvědomou snahu upozornit na sebe, potvrzuje i PhDr. Miloslav Hrubý, který navíc říká, že se jedná o poruchu osobnosti, při níž hraje důležitou roli pocit nepřijetí okolím.
Nevěřili mu. Umřel. Hypochondr je přesvědčen o své nemoci jakéhokoliv druhu. Projevy bývají různé. Ať už je to panická hrůza z všudypřítomných patogenních mikroorganismů, neustálé přeměřování tělesné teploty, či takové extrémy jako utkvělá představa plesnivění vlastních orgánů, hypochondrie se nepovažuje za smrtelnou nemoc. Přesto existují i případy, kdy byla příčinou úmrtí.
Jedním z nich je nevědomé předávkování prášky nebo, jak řekl Moliére: „Téměř každý člověk umírá na své léky, ne na svou nemoc.“ Druhým vyskytujícím se případem je paradox, kdy člověku sužovanému hypochondrií skutečnou nemoc již nikdo neuvěřil a jejímž následkem zemřel.
Zároveň si osoba pod neustálým tlakem stresu až úzkosti ze své domnělé nemoci reálnou nemoc či zdravotní poruchu přivodit může.
Jak uzdravit hypochondra? Tak jako u mnoha jiných psychických poruch je i léčba hypochondrie běh na dlouhou trať. Názory i výsledky uvádějí mnoho možností, jak se s hypochondrií vyrovnat.
Nejdůležitější je léčba úzkosti a strachu, které jsou v pozadí hypochondrie, dvěma způsoby, které se vzájemně doplňují. Psychiatr obvykle předepíše psychofarmaka, která úzkost snižují.
Druhým pilířem léčby je psychoterapie, během níž se klient učí vytvářet funkčnější vzorce chování, pracovat se svou úzkostí a má možnost dobrat se zážitků z minulosti, které k hypochondrickému chování vedly.
U mírnějších potíží někdy postačí nalezení příčiny na terapeutických sezeních a verbalizování svých pocitů.
Další podpůrné strategie jsou sport či jiná pravidelná fyzická aktivita. Člověk pak získává nejen pocit vlastní vitality, ale také odkloní pozornost od svých hypochondrických neduhů. Na podobném principu funguje i doporučení pořídit si domácího mazlíčka.
S humorem jde všechno! I když určitě tuto poruchu nelze zlehčovat, příběh ze života vypráví o tom, jak se postižený člověk zbavil hypochondrie humorem. Začal si dělat ze svých úzkostných stavů legraci při vyprávění svým blízkým. Humorem se k hypochondrii stavěl i slavný český lékař a spisovatel MUDr.
Svatopluk Káš: „Je pozoruhodné, jak málo navštěvují hypochondři zubní lékaře.“ Humor si ovšem mohou dovolit pouze samotní hypochondři, výsměch či zlehčování ze strany druhých osob vede pouze k uzavření se do sebe a prohloubení problémů.
Důležitým faktorem je ovšem ochota uzdravit se a nahlédnout na skutečné příčiny svých potíží.
#Jacob Tetzeli
Duševní nemoci sice nejsou na první pohled vidět, ale životy komplikují často mnohonásobně víc, než ty tělesné. Lidské psychice a jejím zákoutím se věnuje naše speciální microsite, kde najdete celou řadu zajímavých dat a můžete vyzkoušet simulátory těch nejznámějších psychických poruch. Chcete vědět, jak vidí svět člověk trpící paranoií nebo schizofrenií? Směle do toho.
Bude vás také zajímat: Lenoši nebo chudáci? Patří dyslexie mezi vyprázdněné pojmy?
Hypochondrie a jak se jí zbavit
Někdo se návštěvě u lékaře vyhýbá jako čert kříži a jiní, jako by se jich nemohli nabažit. Jistě jste se za svůj život setkali s někým, kdo až přehnaně dbá o své fyzické zdraví, neustále se pozoruje a diagnostikuje na základě poznatků z internetu nebo knížek.
Stačí, aby se v televizi objevila zmínka o nově rozšířené nemoci a tento člověk má najednou všechny příznaky. Mnohdy jsou tyto situace úsměvné, avšak v konečném důsledku jde o vážný, ne fyzický, ale psychický problém – hypochondrii.
V dnešním článku se podíváme na to, jak poznáme hypochondra a jak mu můžeme pomoci se s touto psychickou poruchou vyrovnat.
Co je hypochondrie?
Definice popisují hypochondrii jako psychickou poruchu, která je charakterizována intenzivním zaměřením se na vlastní tělesnost a přesvědčením o vlastním závažném onemocnění.
Hypochondrem je tedy ten člověk, který se až úzkostně obává jakékoliv nemoci. Zajímavostí je, že hypochondři si své přesvědčení o nemoci natolik vsugerují, že fakticky prožívají jeho příznaky.
Z hlediska psychologie můžeme tedy hypochondrii zařadit mezi závažná duševní onemocnění, zejména kvůli jejím možným následkům.
Podle statistik trpí hypochondrií cca 1 % populace, přičemž první příznaky hypochondrie se projevují už v období dospívání a vrcholí u mužů okolo 30 roku a u žen okolo 40 roku. Samozřejmě tyto údaje nejsou nejpřesnější, protože hypochondrie se může vyvinout i u starších osob, či u dětí.
Příčiny hypochondrie
I kolem příčin hypochondrie koluje mnoho dohadů a domněnek. Některé teorie se přiklánějí k tomu, že hypochondrii se člověk v podstatě naučí vlivem výchovy, zejména pokud je dítě za svou nemoc rodiči odměňováno, rozmazlováno.
Dítě tak v podstatě učíme, že nemoc nehraje v životě negativní roli, ale naopak, že díky ní získá různé benefity.
Jiné názory hlásají, že hypochondrem se častěji stávají prvorozené děti, protože matky věnují jejich zdravotnímu stavu přílišnou (až úzkostnou) pozornost.
A v neposlední řadě stojí za zmínku teorie, která hlásá, že hypochondrie je prostředkem k útěku od skutečných problémů. Z toho vyplývá, že hypochondři raději opakovaně vyhledají pomoc různých lékařů (samozřejmě bez uspokojivého výsledku) namísto toho, aby se obrátili rovnou na psychologa.
Projevy hypochondrie
Hypochondrie se většinou projevuje v souvislosti se zhoršením psychického stavu po nemoci, kdy se člověk začne v obavě z možných komplikací přehnaně pozorovat.
Mezi typické symptomy hypochondrie patří:
- dlouhotrvající pochybnosti o vlastním zdravotním stavu
- neustálé sebepozorování
- hledání zdravotních příčin a urputné popírání psychických problémů
- nedůvěra v diagnózu lékaře, vyhledávání nových odborných ordinací
- zveličování běžných onemocnění např. bolesti hlavy
- užívání vitaminových doplňků
- hledání informací o vážných nemocech (AIDS, rakovina apod.)
Následky hypochondrie
Utkvělé představy o vážné nemoci a neschopnosti lékařů ji správně diagnostikovat mohou vést k mnoha komplikacím.
Hypochondrie se dříve či později projeví na kvalitě života – problémy v práci v důsledku častých absencí, zhoršení finanční situace kvůli úhradám nadstandardních vyšetření, partnerské problémy apod.
Dlouhotrvající hypochondrie může přerůst do chronického stavu, ke kterému se přidruží různé psychické obtíže jako deprese, úzkosti a mnoho dalšího.
Prevence hypochondrie
S prevencí je vhodné začít již v dětství, kdy by rodiče neměli dítě za nemoc nijak odměňovat.
Člověk se sklony k hypochondrii by si měl najít nějakou oblast zájmu, ať už je to péče o domácího mazlíčka, cvičení, tanec apod. Odpoutá tak pozornost od svých fyzických problémů a nebude je bezdůvodně zveličovat.
A co je podstatné, měl by začít včas řešit i sebemenší problémy, které neblaze zasahují do jeho psychické pohody.
Jak přistupovat k hypochondrovi?
Chce to zejména velkou dávku pochopení a taktu. Vyslechněte si stesky a obavy hypochondra, avšak nijak jej v jeho domněnkách nepodporujte. Naopak se snažte o to, aby zaměřil pozornost na jiné aktivity, než je pozorování sebe sama. Šetrným způsobem mu zkuste doporučit návštěvu psychologa, který mu může nejvíce pomoci.
Diagnostika a léčba hypochondrie
Prvním krokem před stanovením konečné diagnózy je vyloučení možnosti některého z fyzických onemocnění. Následně lékař odešle pacienta k psychologovi či psychiatrovi, který nejprve posoudí, do jaké míry je hypochondr o svém tělesném strádání přesvědčen. Tento krok je důležitý proto, aby se vyloučilo některé z psychických onemocnění, které je doprovázeno bludy např. schizofrenie.
Dnes se velmi často přistupuje k psychoterapii, která je založena na rozhovoru o různých tématech pacientova života. Cílem je postupně změnit klientovy návyky tak, aby se zmírnily jeho úzkostné pocity, aby byl schopen obstát v každodenním životě bez pomoci okolí. Důraz se klade také na to, aby se hypochondr naučil odlišit skutečné příznaky nemoci od těch neexistujících.
V případě chronických stavů, nebo pokud onemocnění doprovází deprese či úzkosti může být léčba hypochondrie doplněna o antidepresiva, vždy však pod přísným dohledem lékaře, protože je zde velké riziko vzniku závislosti.
Léčba hypochondrie je většinou během na dlouhou trať a nebývá lehká. Lidé trpící touto psychickou poruchou totiž v mnoha případech pomoc psychologa odmítají, protože jsou přesvědčeni o její bezvýznamnosti.
Opak je pravdou, včasná psychologická pomoc může zabránit různým komplikacím. Pokud tedy vy sami, nebo někdo z vašich blízkých trpí hypochondrií, vyhledejte odbornou pomoc, ovšem ne z řad lékařů, ale psychologů.
Jen u mála případů dojde postupem času k samovolnému odeznění hypochondrie, častěji se k ní přidruží jiné vážné psychické nemoci.
Právě jste četli článek: Hypochondrie a jak se jí zbavit
Hypochondrie má vždy příčinu v psychických potížích
Hypochondr není nadávka, ale diagnóza. Máte k ní sklon? Můžete to poznat? A kde jsou příčiny tohoto stavu? Jak poznat hypochondra od skutečně nemocného člověka?
Nedávno jsem dostal otázku od jednoho manažera, který se účastnil kursu vedení týmu. „Co mám dělat s člověkem, který je stále nemocný, a tým musí dělat práci za něj?“ Odpověděl jsem, že za nemoc nikdo nemůže a my musíme být solidární a dodržovat zákoník práce. Nicméně o přestávce se na mě manažer znovu obrátil a vyprávěl mi příběh.
Pracovník, o kterého šlo, přišel z jiného oddělení. Výkon podával standardní, jen si občas stěžoval na bolesti hlavy a rozostřené vidění. Asi po měsíci se manažerovi svěřil, že trpí roztroušenou sklerózou a stále se to zhoršuje. Manažer se ho snažil všemožně podporovat a vycházel mu vstříc.
Po dalších třech měsících a po několikáté krátkodobé pracovní neschopnosti pracovník řekl, že trpí vážnou nemocí jater. To manažera překvapilo a ptal se na roztroušenou sklerózu. Dozvěděl se, že ji lékaři nepotvrdili. V následujícím roce se obě nemoci „objevovaly“ a „mizely“. Pracovník opakovaně navštěvoval lékaře.
Byl smutný a snažil se léčit dietami a bylinami. Zkusme se podívat, co mohlo být příčinou této situace z pohledu psychologie.
Tělo a dušePropojení těla a psychiky vytváří velmi složitý a úzce provázený systém akcí a reakcí. Propojení imunitního systému a emocí pak dokonce ovlivňuje vznik mnoha tělesných nemocí.
Často pak mluvíme o psychosomatických poruchách.
Neplatí samozřejmě zjednodušující pohled, že hodní a spokojení lidé nejsou nemocní, ale zvýšení fyzické odolnosti organismu snížením psychického stresu je prokazatelné.
Specifickou oblastí spojení těla a duše jsou tělesné projevy psychických dějů. Při úzkosti nemůžete popadnout dech, v depresi cítíte obrovskou fyzickou únavu a ve stresu vás rozbolí hlava. Psychika, zjednodušeně řečeno, převede své vnitřní napětí do fyzického projevu. Kolikrát jste třeba od svého dítěte slyšeli, že je – zrovna v den písemky – bolí břicho? Jistě budete mít pocit, že simuluje, ale nenechte se mýlit, dítě v tu chvíli bolest většinou skutečně zažívá. Úzkost se totiž může projevovat bolestí v okolí žaludku. Jako zázrakem se ale rozplyne, když řeknete, že může zůstat doma nebo že musí do nemocnice. Jen z úvodu je jasné, že spojení psychiky a fyzických nemocí je velmi rozsáhlé téma. Rád bych se dnes zabýval jednou variantou, a to hypochondrickou poruchou. V mírné podobě se s ní možná setkáváte častěji, než si připouštíte.
Kdo hledá, najde
„Dokud jsem si nepřečetl domácího lékaře, byl jsem zdravý.“ Asi znáte tu situaci, kdy se někdo začne bavit o nějaké nemoci a vy najednou začnete cítit „příznaky“ dané choroby. Jde o jednoduchý mechanismus. Za běžných okolností si člověk svých tělesných projevů příliš nevšímá a reaguje až na silnější podněty, především na bolest, napětí nebo zvýšení tělesné teploty. Jestliže se ale na nějaký signál – třeba na tlukot srdce – soustředíte, snadno získáte pocit, že je něco v nepořádku. „Mám pomalý tep, rychlý tep, kolísavý tep… A bije mi vůbec srdce?“ Když takové pozorování spojíte s informací o nějaké diagnóze, „nemoc“ je na světě. Pokud se vydáte k lékaři – a to správný hypochondr udělá – přesně a přesvědčivě mu popíšete příznaky své choroby. Podle těchto indicií se spustí koloběh vyšetření, které se snaží podezření na chorobu potvrdit nebo vyvrátit. A tady je často první velký kámen úrazu. Lékař vám z principu věří, a protože se snaží nic nezanedbat, všímá si i malých odchylek ve výsledcích. A tak, i když se závažná diagnóza nepotvrdí, přece jen vám třeba doporučí dávat si pozor třeba na zbytečné rozčilování. Pokud máte sklon k hypochondrii, i tato informace vám stačí k nabytí jistoty o vážnosti vašeho zdravotního stavu.Před ostatními lidmi pak většinou svůj stav komentujete například slovy: „Lékař říkal, že stačí malé rozčílení a může se mi to vrátit a pěkně zkomplikovat.“ Výsledkem je, že vaše okolí je přesvědčené o vážnosti situace. V prvé řadě je nutné si uvědomit, že hypochondrie není simulování. Simulant předstírá nemoc vědomě a za jasným účelem. Člověk trpící hypochondrií skutečně trpí a je přesvědčen o svém špatném zdravotním stavu. Hypochondrie je vlastně projevem nějakého vnitřního nevědomého psychického problému. Zabývání se tímto problémem je ovšem pro psychiku obtížné a velmi nepříjemné. Co tedy může hypochondrie naznačovat? Možná o sobě v hloubi duše pochybujete a máte strach z toho, že ostatní přijdou na to, jak jste bezcenní a zbyteční. Abyste to překonali, museli byste zvládnout dlouhou cestu „sebepřijetí“, kdy pochopíte své silné i slabé stránky a překonáte strach a traumata. Psychika hypochondra je však plně zaměstnána řešením situací okolo „nemoci“. To znamená, že je plně v zajetí řešením svého zdraví a neřeší skutečnou hlubší příčinu svých problémů. Nemoc mu tak paradoxně přináší úlevu.Soustředění se na nemoc navíc přináší i vnější výhody. Především je to péče, kterou vám okolí věnuje. Šetrnost, s jakou k vám ostatní přistupují, aby vám nepřitížili, protože jste přece nemocní. Díky tomu hypochondr může manipulovat rodinou nebo třeba zaměstnavatelem. I to je důvod, proč lidé s touto diagnózou často dlouho odmítají pomoc psychiatrů či psychologů a tvrdošíjně se dožadují péče lékařů zabývajících se tělesnými potížemi.
Cesta ven
Jak poznáte, že můžete mít problém se sklonem k hypochondrii? Především podle toho, že se dlouhodobě zabýváte svým zdravotním stavem. Máte stálé podezření, že trpíte nějakou konkrétní chorobou, i když to lékařská vyšetření opakovaně vyvrátila. Co s tím dělat? Pokud jste toho schopní, je dobré se podívat, co vlastně „nemocí“ získáváte, a jestli jste toho schopní dosáhnout i bez nemoci. Položte si otázky: Umím si říci o pomoc a podporu i v jiné situaci, než když jsem „nemocný“? Umím odmítnout to, co nechci? Nevyužívám „nemoc“ jako zónu úniku, prostředek k tomu vyhnout se něčemu nepříjemnému? Cesta k terapii hypochondrie je velmi paradoxní. Je totiž nutné vzít svou hypochondrii jako vážnou diagnózu. Pokud se vám to podaří, jste připraveni začít léčit příčinu a ne symptomy. Nestyďte se za sklon k hypochondrii, vaše psychika prostě neznala jinou cestu, jak snížit napětí. Nejdříve se nechte vyšetřit u praktického lékaře a pokud nic nezjistí, respektive nezjistí nic zásadního, vyhledejte odbornou psychologickou pomoc.
Nedá se čekat, že byste potíže s hypochondrií zvládli sami. Nezapomeňte, že tělo a duše často mluví jedním jazykem, když své psychické potíže nevyřešíte, budete se potácet v bludném kruhu.
Pacient s hypochondrií stojí pojišťovny minimálně dvakrát víc než běžný nemocný
Většina z nás se čas od času obává o své zdraví a ti méně šťastní musí zvládat závažná onemocnění. Pro někoho ale obavy o zdraví překračují rozumnou míru a stávají se problémem samým. Většina lidí trpících hypochondrickou poruchou si ale nechce připustit, že jim fyzicky nic není, takže zahájení léčby cílené na jejich skutečný problém bývá obtížné.
Podle svého lékaře je David zdravý 32letý muž. On však po léta věří v opak. To, co ho trápí, jsou občas zduřelé uzliny a žaludeční nevolnost.
Předpokládá, a tudíž “ví“, že tyto příznaky znamenají fatální nemoc, a že je tedy smrtelně nemocný. „Trávím dny hledáním informací o hrozných rakovinách na internetu, nemohu se soustředit na svoji práci,“ vysvětluje.
Trpí takovou úzkostí, že nemůže ani jíst. To má za následek ztrátu váhy. Následný úbytek váhy ho děsí…
Oproti tomu, co si většina lidí myslí, hypochondři svoji nemoc nepředstírají či se jen nesnaží upoutat pozornost. „ Rozhodně to nejsou simulanti, skutečně strádají a trápí se.
Problém však je v tom, že jejich strádání nemá žádný medicínský základ,“ vysvětluje Arthur Barasky z Harvard Medical School. Pro člověka s hypochondrickou poruchou se ale podrážděný žaludek stává známkou rakoviny, bolest hlavy jasně značí nádor na mozku.
Stres, který tyto obavy provázejí, pak tyto symptomy může ještě zhoršit.
Většina lidí trpícími hypochondrií si totiž nechce připustit, že problém, s nímž se potýkají, je psychického charakteru a jako takový by se měl léčit. Vypořádat se s touto poruchou a přiznat si, že jim fyzicky vlastně nic není, je velmi těžké.
Svými domnělými chorobami si mimo jiné i zdůvodňují svoji neschopnost obstát v každodenním životě a často jde i o „soutěžení s okolím o to, kdo je nemocnější“. Takový člověk sice potřebuje více ujištění ze strany lékařů, přátel či rodiny, efekt však může být jen krátkodobý a navíc mu po čase přestane věřit.
Snaha vyhledávat ujištění podle některých odborníků jen udržuje symptomy v hlavě a většinou způsobuje, že se člověk cítí hůře.
Pravdu je obtížné vyslovit i vyslechnout
Odhaduje se, že 10 – 20 % zdravé populace má občas obavy o své zdraví, u neurotických pacientů je to až 45 %. Celoživotně hypochondrií trpí 3 – 14 % populace. Podle Americké psychologické asociace hypochondrie, tedy úzkostná obava o své zdraví a přesvědčení člověka, že je vážně nemocný, navzdory všem důkazům, že tomu tak není, ovlivňuje 5 % americké populace.
Ani v Česku nebude situace příliš odlišná. Ačkoli podle údajů VZP u nás v roce 2012 tuto poruchu diagnostikovali praktičtí lékaři u 479 lidí a v loňském roce u pouhých 377 pacientů, její skutečný výskyt je mnohem častější.
Hypochondrie se totiž podle předsedy Sdružení praktických lékařů ČR Václava Šmatláka může skrývat pod celou řadou dalších diagnóz, například pod diagnózou úzkosti či deprese, nebo bývá pacient poslán na psychiatrii s tím, že je sdělena jiná, pro pacienta přijatelnější, diagnóza. Medicína je velmi tvárná a rozmanitá.
„Vyslovení diagnózy hypochondrie totiž nemusí prospět ani nemocnému v jeho trápení, ani lékaři v jeho snaze mu pomoci. Může vyvolat zbytečnou nedůvěru pacienta vůči lékaři,“ vysvětluje pro ZD MUDr. Šmatlák.
„Hypochondrie je diagnostická jednotka, která je v povědomí veřejnosti vnímána velmi pejorativně. Takže označit někoho za hypochondra je velmi složité.
Navíc k tomu, aby lékař mohl odpovědně stanovit tuto diagnózu, musí mít jistotu, že se za subjektivními potížemi pacienta neskrývá jiné onemocnění. Je tedy nutné pacienta nejdříve důkladně vyšetřit.
Kromě zátěže pro samotného pacienta, mohou být tato vyšetření časově náročná a nákladná,“ říká MUDr. Šmatlák s tím, že s hypochondrickými pacienty se setkává každý praktický lékař.
„Víme velmi dobře, že pro pacienta je téměř nepřijatelné aby mu lékař řekl, že je hypochondr a poslal ho na příslušnou léčbu.
Pominu-li všechny ostatní důvody, proč se tato diagnóza jako taková neobjevuje často ve výkaznictví například pro zdravotní pojišťovny, mohou svoji roli hrát i důvody související s právní jistotou ošetřujícího lékaře.
Sdělit pacientovi diagnosu hypochondrie je prostě složité a jen málokdo je připraven ji přijmout,“ uzavírá MUDr. Šmatlák.
Hypochondrie je stejně reálnou poruchou jako deprese
Navzdory své komické pověsti je hypochondrie faktická psychiatrická porucha, stejně reálná jako deprese nebo úzkosti a její následky mohou být zničující.
Hypochondrie může působit velké vystresování a ovlivnit každodenní život. Někteří lidé trpící touto poruchou mají zdravotní potíže, kvůli nimž se však strachují víc, než je třeba.
Jiní pak mají lékařsky nevysvětlitelné problémy, jako bolesti na prsou či bolest hlavy, o nichž se domnívají, že mohou být známkou některého závažného onemocnění, a to i navzdory opakovaného ujištění ze strany lékaře, že se o nic vážného nejedná.
Značná část z nich se permanentně obává o své budoucí zdraví a stále si klade otázky typu: “co kdybych dostal rakovinu, nebo infarkt či mrtvici“?
Někteří odborníci srovnávají hypochondrii s poruchami úzkosti, či s obsedantně -kompulzivní poruchou. Přesně jako někdo s obsesivním chováním, kdo několikrát musí zkontrolovat, že zamkl, hypochondr se nemůže ubránit neustálému nutkání pozorovat na sobě příznaky chorob.
„Hledáte-li neustále na sobě nějaké známky nemoci, kontrolujete-li si bez ustání své tělo ve snaze najít nějaké znaménko či bulku, nakonec něco určitě najdete,“ shodují se odborníci s tím, že často nejde o nic vážného. Může jít jen o přirozenou tělesnou změnu nebo si mylně vykládají například zvýšený tlukot srdce nebo pocení.
Internet hypochondrii nepřispívá
Podle názoru řady odborníků je díky internetu mnohem snazší stát se hypochondrem, než tomu bylo v minulosti. Snadná dostupnost zdravotnických informací na webu na jedné straně určitě mnoha lidem pomohla učinit informované rozhodnutí ohledně jejich zdraví a možné léčby.
Pro lidi s hypochondrickou poruchou však internet může být neštěstím. Zatímco dříve dohledali něco v knihách a pak se chodili ptát lékaře, dnes jim k získání všech informací stačí několik kliknutí. Pak vyžadují laboratorní testy od lékařů a o svých problémech nepřetržitě mluví.
Většina z nich je dokonce ochotna přiznat, že jejich strachy nedávají smysl.
Lidé obsesivně vyhledávající stále více a více informací na internetu o svých domnělých chorobách si v poslední době vysloužili nové označení – kyberchondriaci (Zdravotnický deník o nich psal v článku To jste četla na internetu, co?).
„Pro hypochondry internet změnil vše definitivně k horšímu,“ domnívá se profesor Brian Fallon z Columbia University. Podle něho nejsou tito lidé jediní, kdo na nemoc doplácejí. Kromě rodiny a přátel má tato porucha dopad i ekonomický.
„Hypochondrie stojí miliardy dolarů ročně vydané na zbytečné testy a laboratorní vyšetření,“uzavírá profesor.
Ekonomický dopad pro jedince i stát
Lidé trpící hypochondrií znají nazpaměť příznaky mnoha nemocí, i to, jak by se daly léčit. Často ví mnoho o alternativní medicíně, a protože jsou přesvědčení, že jsou nemocní, alternativní medicínu i hojně zkouší.
Typické je i to, že berou velké množství léků, vitamínů a nejrůznějších podpůrných preparátů.
Jsou totiž přesvědčeni o tom, že mají jedno nebo více závažných somatických onemocnění, normální jevy často popisují jako abnormální a zneklidňující a za nejrůznější doplňky stravy utrácejí tisíce.
V Česku jsou výdaje na jednoho pacienta s hypochondrickou poruchou více než dvojnásobné než na klasického pacienta.
„ Průměrné náklady na jednoho pacienta byly v roce 2013 22 885 Kč, loni 23 845 Kč,“ říká tiskový mluvčí VZP Oldřich Tichý s tím, že náklady na jednoho pacienta s hypochondrií jsou více než dvojnásobné.
Podle údajů VZP přišel pacient s hypochondrickou poruchou loni veřejné zdravotní pojištění v průměru na 51 326 Kč. Za zmíněných 377 pacientů bylo jen na léky zaplaceno téměř 2,9 milionu korun.
Lidé trpící úzkostným strachem o své zdraví mohou dojít do jednoho ze dvou extrémů. K tomu prvnímu patří lidé neustále vyhledávající informace a častěji než jiní navštěvující lékaře a žádající o testy a vyšetření, kde opakovaně není nic zjištěno.
Druhým extrémem jsou naopak ti, kteří se kontaktu vyhýbají, záměrně nesledují TV pořady o nemocech, vyhýbají se návštěvám u lékaře, ignorují doporučená vyšetření a cokoli, co by mohlo přispět k jejich přehnaným obavám o zdraví.
Vyhýbají se i aktivitám, jako například cvičení, jelikož jsou přesvědčeni, že by se jejich stav ještě zhoršil. Ani jeden z uvedených extrémů člověku nepomáhá.
Co způsobuje úzkostný strach o zdraví?
Existuje mnoho příčin, proč se někteří lidé přehnaně strachují o své zdraví. Někdo prochází obzvlášť stresujícím obdobím svého života, u jiného to může být nemoc nebo úmrtí v rodině. Příčinu lze hledat i v dětství a přehnaných obavách někoho z rodiny.
Určitý faktor zde hraje i osobnost. Někdo podléhá hypochondrii snáze zkratka proto, že je „strachovač“ obecně. Je pro něho třeba těžké zvládat emoce a konflikty a tak má při střetu s problémem tendenci vytvářet katastrofické scénáře.
Hypochondrie se obvykle začíná projevovat již v adolescenci či mladém věku, ale může se objevit kdykoli během života, i když po padesátce jen výjimečně. Vyskytuje se stejně u mužů jako u žen.
Během života se může vytratit, s tím, že se projeví jen občas při stresových situacích. Někdy ale může být přehnaná obava o své zdraví symptomem některé z psychiatrických poruch, např.
deprese či úzkostné poruchy, které je nutno diagnostikovat a léčit.
Jak ven ze začarovaného kruhu?
Hypochondrická porucha je uzamčena v začarovaném kruhu. Čím víc se člověk obává symptomů, tím víc se hypochondrie zhoršuje. Lidé jsou mnohem více zaměřeni na vnímání svých tělesných pocitů, které většina jiných lidí ignoruje.
Každá bolest, každé zakašlání či zakručení v žaludku je pro ně důkazem, že se v jejich těle děje něco katastrofického.
„Vím, že jsem hypochondr, ale když začnu být posedlý nějakým symptomem, nemohu se zbavit pocitu, že jsem opravdu nemocný,“ vysvětluje David.
Léčba bývá obtížná, jelikož většina pacientů odmítá psychiatrickou či psychologickou léčbu a trvá na tom, že jsou skutečně nemocní nějakým fyzickým onemocněním. Navíc léčba hypochondrie může být zahájena až po vyloučení možného skutečného onemocnění.
Lékař by měl zjistit, zda pacient netrpí depresí nebo úzkostnou poruchou, které by symptomy mohly zhoršit.
V případě, že se žádná z diagnóz nepotvrdí, měla by být pacientovi v případě, že mu nepomůže vysvětlení jeho lékaře, doporučena například kognitivně behaviorální terapie.
Odmítá-li si pacient přiznat skutečnou pravdu, vystavuje se i rizikům. Mezi ně patří zejména to, že je opakovaně posílán na nejrůznější odborná vyšetření.
Ta nejen, že jsou ekonomicky náročná, ale zatěžují i pacienta a podporují vývoj hypochondrie do chronického stádia.
Dalším závažným rizikem je skutečnost, že navštěvuje-li pacient po léta stejného lékaře, aniž je určena přesná diagnóza, může lékař, již zvyklý na stálé stesky, zcela nezáměrně přehlédnout případné skutečné onemocnění.
Hypochondrii lze předcházet jen velmi těžce. Odborníci často doporučují například domácí zvíře, které nutí člověka starat se i o někoho jiného, což jej odvádí od úvah o nemocech a dává jeho životu jiný náboj a rozměr.
Také cvičení může navodit pocit spokojenosti, pomáhá jóga i tanec. Pokud někdo vede činorodý život, většinou se podle odborníků tolik nesoustředí na své fyzické problémy a nezveličuje jejich význam.
Zdena Kolářová
Hypochondrie – Wikipedie
HypochondrieKlasifikaceMKN-10F45.2MeSHD006998Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hypochondrie, z řeckého hypochondrium[1] tj.
podžebří, je psychická porucha charakterizovaná až přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav projevující se reálně ničím nepodloženým přesvědčením o vlastním vážném onemocnění.
To může v určitých případech značně ovlivnit život člověka.[2]
Podžebří byla oblast, kde se podle starověkých lékařů nacházel zdroj potíží pacientů trpících hypochondrií či depresemi, jelikož v těchto místech často lidé s těmito poruchami pociťují své obtíže.
Diagnóza poruchy
Hypochondrická porucha (F45.2) se v klasifikaci podle MKN[3] řadí do:
- Poruch duševních a poruch chování (F00–F99)
- Neurotických, stresových a somatoformních poruch (F40–F48)
Základním rysem je přetrvávající zabývání myšlenkami‚ že pacient má jednu nebo více závažných a progresivních somatických nemocí‚ které se projevují trvalými somatickými
potížemi nebo trvalým zabýváním se vlastním fyzickým vzhledem. Normální nebo běžné pocity a jevy často pacienti interpretují jako abnormální a zneklidňující. Pozornost je obvykle zaměřena pouze na jeden nebo dva orgány nebo tělesné systémy.
Průběh poruchy
Hypochondrie mívá počátek v pozdní adolescenci a mladší dospělosti (20 – 30 let), ale je možná kdykoliv, zřídka se objevuje první výskyt po 50. roce věku. Mívá chronický a kolísavý průběh, zhoršuje se při stresu a v zátěžových životních situacích.
Výskyt poruchy
Hypochondrie se vyskytuje stejně u žen jako u mužů. Odhadem se celoživotní prevalence odhaduje na 3–14 %, šestiměsíční prevalence na 1–6 %. Odhaduje se, že asi 10–20 % zdravé populace má občasné obavy o zdraví, u neurotických pacientů se to týká až 45 %.[4]
Psychoterapie
Terapie bývá náročnější, protože pacienti často odmítají psychiatrickou léčbu a trvají na přítomnosti tělesné poruchy. Vhodná je terapie podporující, umožňující ventilaci problému, edukativní – vysvětlující principy fungování nemoci.
Nevhodná je hospitalizace, doprovázená dalšími vyšetřeními a nasazení léků.
Nejčastěji užívaný druh psychoterapie je kognitivně behaviorální, kde jsou vypracovány účinné postupy ke snížení obav. KBT může být individuální či skupinová.
Mezi základní léčebné intervence u hypochondrie patří:
- Analýza problému
- Psychoedukace
- Kognitivní restrukturalizace s hledáním alternativních vysvětlení
- Expoziční léčba
- zábrana vyhýbavému chování
- odstranění zabezpečovacího chování
- expozice v imaginaci (expozice tělesným prožitkům nemoci, představám vlastní smrti apod.)
- Nácvik relaxace (progresivní relaxace, Schulzův autogenní trénink)
- Postupná a pravidelné zatežování fyzickou aktivitou
- Dechová cvičení (zklidnění dechu, řízená hyperventilace)
- Řešení problémů v životě
- Prevence relapsu
Farmakoterapie
Nejčastěji se používá farmakoterapie antidepresivy, je však nutno považovat ji za podpůrnou, doprovázející psychoterapii.
Hypochondrie v umění
V umění a filmu bylo ztvárněno mnoho osob s hypochondrickými rysy [1]
- Moliere ztvárnil osobnost hypochondra v komedii Zdravý nemocný.
- Ve filmu Woody Allena Hana a její sestry z roku 1986 si režisér zahrál i roli hypochondra Mickeye.
- Ve filmu Bandité z roku 2001 hraje citlivého hypochondra Billy Bob Thornton.
- Ve filmu Dogville z roku 2003 hraje Philip Baker Hall doktora s hypochondrickými rysy, který trpí neustálým sebepozorováním a nadměrným předepisováním léků.
Hypochondrie a osobnost
Hypochondrickými potížemi a zvýšeným sebepozorováním trpělo mnoho známých osobností [2].
Odkazy
Externí odkazy
- Slovníkové heslo hypochondr ve Wikislovníku
- Slovníkové heslo hypochondrie ve Wikislovníku
- Dílo Hypochondři ve Wikizdrojích
Reference
- ↑ Kábrt, J. Lexicon medicum. 2. vydání. Praha, Galén, 2004. ISBN 80-7262-235-8.
- ↑ Malá československá encyklopedie. Praha, Academia, 1985.
- ↑ http://www.uzis.cz/cz/mkn/index.html
- ↑ Praško Ján a kol.: Hypochondrická porucha a její léčba. Psychiatrie pro praxi, 2001,www.prakticka-medicina.cz/
Související články
- Kyberchondrie
- Nosofobie
Literatura
- Morschitzky, Hans; Hartl, Thomas: Strach z nemocí. Jak mu rozumět a jak ho překonat. Portál, 2020. 200 s. ISBN 978-80-262-1649-0
- Praško, Ján; Prašková, Hana: Psychoterapie hypochondrické poruchy. Text pro výuku Lékařské psychologie a psychoterapie, 1. LF UK Praha
- Kavenská, V.: I hypochondrie je nemoc. Moje psychologie [3]
- Kellner, R.: Functional Somatic Symptoms and Hypochondriasis, A Survey of Empirical Studies, Arch Gen Psychiatry. 1985;42(8):821-833.
| Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty. |
|
Portály: Medicína
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hypochondrie&oldid=20202325“
Hypochondrie: příznaky, léčba (Hypochondrická porucha)
Hypochondrie je charakterizována úzkostným sebepozorováním a
strachem z nemoci. A to i navzdory, že je pacient opakováně
ujišťován ošetřujícím lékařem o výborném fyzickém
zdravotním stavu.
Název hypochondrie pochází již z dob starověkého Řecka, kdy
tehdejší lékaři popisovali jako zdroj potíží pacientů trpících
hypochondrií nebo depresí hypochondrium, tedy podžebří. Je to totiž
místo, které uvádí témeř každý pacient s hypochondrií jako původní
místo vzniku jejich obtíží.
Tato nemoc postihuje asi 1% populace vyspělých
zemí a postiženi jsou stejně často muži i ženy. V ordinacích
praktických lékařů je však záznam o tom, že až 20% pacientů trpí
touto poruchou. Základní charakteristikou je strach z toho, že je jedinec
vážně nemocen.
Pacient klade příliš velký důraz na své nejrůznější
tělesné projevy, zveličuje malé pocity bolesti a tráví mnoho času
sebepozorováním. A i přes opakované ujištění lékařů, je
přesvědčen o tom, že je težce nemocen.
Nepřipouští si psychickou
podstatu tohoto problému a vyžaduje další a náročnější vyšetření,
která mají vést k odhalení jeho choroby.
Rizikové faktory hypochondrie
Tak jako u ostatních psychiatrických onemocnění, nejsou rizikové
faktory jednoznačné. Existují názory, že způsob výchovy
dítěte může vést ke vzniku hypochondrické poruchy.
Obzvláště
pak, pokud jsou děti naučeny, že při nemoci jsou jim dovoleny věci, které
normálně nesmí a nebo dokonce jsou v období nemoci odměňovány (nemoc by
neměla být příjemnější než období zdraví).
Další teorií je, že
hypochondrií nejčastěji trpí prvorozené děti, kdy ještě
nezkušené matky věnovaly jejich zdravotnímu stavu mnohem větší pozornost
než je tomu u druhého dítěte.
Příznaky hypochondrie
Typické pro hypochondrii je, že se poprvé projeví po prodělané nemoci,
kdy nemocný místo toho, aby se cítil lépe, začne pociťovat zhoršení
stavu a zvýšeně sleduje případné příznaky nemoci.
Tento zvrat
v úzdravě je připisován faktu, že se nemocný cítí dobře po
dobu své nemoci, neboť je mu věnována větší pozornost a je často
osvobozen od každodenních povinností. Pouze u malého procenta pacientů
dojde z dlouhodobého hlediska k samovolnému uzdravení. Mnohem častěji se
hypochondrie rozvine do mnohem složitějších a hůře léčitelných
rozměrů.
První příznaky hypochondrie se objevují nejčastěji
v pozdní adolescenci či mladší
dospělosti. Propuknout však může v kterémkoli věku. Zřídkakdy
však po 50.roce života. Projevy hypochondrie se zhoršují při zátěžových
situacích a stresu. Typické pro hypochondry je, že berou velké množství
nejrůznějších vitamínů a jiných podpůrných preparátů.
Podstupují
mnohá vyšetření a tyto jejich problémy se táhnou léta. Jsou častými
návštěvníky nejrůznějších ordinací a žádné ujištění lékaře
o jejich výborném zdravotním stavu je neuklidní.
Důležité je, aby lékař včas vyloučil opravdové onemocnění
některého z tělesných systémů a nabídl pacientovi léčbu pod dohledem
psychiatra. Hodně často jsou pacienti se systémovými chorobami (lupus
erythematodes, myasthenia gravis apod.
), které se ze začátku neprojevují
žádnými specifickými příznaky, špatně diagnostikováni jako
hypochondři.
Naproti tomu jsou často hypochondričtí pacienti po dlouhé roky
podrobování nejůznějším a zatěžujícím vyšetřením, aniž by někdo
pomyslel na tuto specifickou psychiatrickou poruchu.
Léčba hypochondrie
Léčba hypochondrie může být zahájena až poté, co je s jistotou
vyloučena možnost skutečného onemocnění. V dnešní době se dává
přednost psychoterapeutickému přístupu.
Je aplikován
jedním lékařem, který si pravidelně zve pacienta na prohlídky a místo,
aby předepisoval nejrůznější léky a doporučoval složitá laboratorní
vyšetření, vede s pacientem rozhovor týkající se příznaků jeho nemoci.
Tento rozhovor je postupně přesměrován na téma, které se dotýká
pacientova osobního života a jeho mezilidských vztahů.
Pravidelnými
kontrolami je taktéž zmírňován pocit úzkosti pacientů. Takovýto postup
terapie bývá velmi časově náročný, ale omezuje riziko postižení
nemocného způsobené částými a zatěžujícími vyšetřeními a zabraňuje
postupu onemocnění do chronicity.
Cílem této terapie je naučit pacienta,
aby sám zvládal překonávat své obavy a nevyžadoval opakovaná ujištění
o svém zdraví od lékařů. Dále pak, aby byl sám schopen rozpoznat, kdy
jde opravdu o nějakou nemoc a kdy se jedná pouze o úzkost způsobenou
obavami, že je nemocen.
Pokud je hypochondrie doprovázena i depresivním či úzostným sndromem,
je vhodné doplnit psychoterapeutickou léčbu antidepresivy.
Anxiolytickým preparátům (léky proti úzkosti) je vhodné se vyhnout. A to
z důvodu možného vzniku závislosti.
Jak si mohu pomoci sám
Kromě lékařů mohou hypochondrickým pacientům pomoci i lidé z jejich
blízkého okolí. Jejich úloha je především ve vyslechnutí stesků
nemocného, nicméně však nevěnují jejich potižím tolik
pozornosti, aby je utvrdili v jejich doměnce.
Dalším krokem může být
pořízení domácího mazlíčka, na kterého se nemocný
fixuje a místo řešení svých úzkostí se koncentruje na jeho
zabezpěčení. Důležité je taktéž oceňovat chování nemocného, pokud se
netýká jeho hypochondrických stesků.
Jinými slovy, pokud si nemocný
nestěžuje, slovně ocenit toto chování ba popřípadě ho dokonce
odměnit.
Komplikace hypochondrie
Mezi rizika tohoto onemocnění možno považovat fakt, že nemoc není po
dlouhá léta rozpoznána a vlastně psychicky nemocný jedinec je opakovaně
vyšetřován nejrůznějšími specialisty.
Tato vyšetření, nejen že jsou
ekonomicky náročná, ale zatěžují taktéž pacienta a podporují vývoj
hypochondrie až do chronicity.
Dalším možným rizikem může být
skutečnost, že pacient navštěvující často ordinaci nějakého lékaře
aniž by byla uzavřena konkrétní diagnóza může být časem zcela
nezáměrně opomíjen a případné skutečné onemocnění může být
přehlédnuto.
Zajímavosti
Hypochondrie je často znázorňována v mnohých uměleckých dílech.
Nejčastěji pak v literatuře a filmu. Pro zajímavost jmenujme alespoň
některá:
Například v komedii Zdravý nemocný ztvárnil Moliére
osobu hypochondra velmi věrohodně. Ve filmovém světě se pak hypochondrie
dotýká hned několik děl.
Jako například film Woodyho Allena – Hana
a její sestry; film Bandité, natočený režisérem
Barry Levinsonem; a známý dánský režisér Lars von Trier se touto chorobou
zaobíral, a to ve filmu Dogville.
Nutno také poznamenat, že hypochondrií trpělo mnoho známých osobností.
A to zejména mnoho novověkých filozofů, mezi kterými byli třeba
René Descartes, Voltaire, Immanuel Kant, Arthur Schopenhauer
ale i třeba Karl Marx.
Diskuse
Další názvy: Hypochondrická porucha