Více jak 20 let se zabývá duchovními naukami. Do Čech přivedl slavnou andělskou spisovatelku Lornu Byrne. Sám je autorem bestselleru Cesta ven ze šíleného světa, který jednu dobu ovládl žebříčky prodejnosti a stal se nesmírně populárním. S Janem Mendělem si povídám nejen o tom, jak se tolik nestresovat a být v dnešním světě v pohodě.
Honzo, kde vidíte příčinu stavu dnešního světa, tak jak ho popisujete?
„Myslím, že největší problém dnešní doby je materialismus a nedostatečná duševní hygiena. Lidé se sice krásně starají o svá těla, auta a telefony, ale svou duši většina zanedbává.
Neumíme si udělat pořádek v hlavě, vypnout a efektivně filtrovat to nepřeberné množství vjemů a informací, které se na nás ze všech strach řítí, a z toho plyne totální psychické vyčerpání, chaos v hlavě a neustálý pocit stresu.“
A jak se tedy nestresovat? Co dělat pro to, abychom byli v klidu a pohodě?
„Základem je skutečně starat se i o svoji duši a mít v životě nějaký duchovní přesah, tj. najít si čas sám na sebe, být pravidelně o samotě, anebo alespoň v tichu. Každému člověku by prospělo, kdyby si denně našel pár minut na meditaci.
V ní si totiž urovnáme věci v hlavě, dokážeme najít příčiny svých úzkostí a stresů, a při trošku vůle a úsilí se můžeme i naučit své myšlenky třídit a postupně ovládat.
A jakmile ovládáme svoji hlavu, začneme pomalu ale jistě ovládat i svůj život a mít ho pevněji ve svých rukách.“
Vím, že se věnujete meditaci. Umíte si život bez ní představit?
„Upřímně – už neumím. Meditace je alfa a omega duchovního života. Vím, že to lidé neradí slyší, protože to zavání disciplínou, která je dnes velice nepopulární, ale to na faktu nic nemění. Přitom má většina z nás o meditaci značně zkreslené představy.
Lidé si myslí, že se musí naučit úplně vyprázdnit svou mysl, někdy se o to pokusí, přirozeně okamžitě selžou, protože bez každodenního dlouhodobého tréninku je něco takového téměř nemožné, a tak s tím hned zase seknou.
Přitom meditace je pro mě jenom to, že si sednu, zavřu oči a jakkoliv pracuji se svou myslí. I kdybych měl jen přemýšlet o svých věcech se zavřenýma očima, už by to byla meditace.
A při té bych zjistil, že mi přicházejí mnohem lepší nálady, jsem intuitivnější a dokážu si skutečně srovnat věci v hlavě tak, jak se to čistou racionální analýzou udělat nedá.“
Dnes se klade také velký důraz na výkon. Velmi mě zaujalo, jak jste někde zmínil „zlatá prokrastinace“…
„Ano, hysterie kolem výkonu je cítit naprosto všude, a podle toho to taky vypadá. Zdá se mi, že jsme tady úplně přišli o zdravý rozum. Všude v přírodě vidíme, že období aktivity musí vystřídat pasivita, jinak se systém dřív nebo později zhroutí.
Avšak na to jsme nějak úspěšně zapomněli a tváříme se, že musíme dělat víc, víc a víc.
Následkem toho ale je společnost, která je psychicky stále nemocnější, ordinace psychiatrií praskají ve švech a farmaceutické společnosti si mnou ruce nad zisky z psychofarmak.
Většině lidí by přitom stačil pravidelný a efektivní odpočinek, tedy určitá pasivita. Jenže ta musí probíhat především v hlavě. A to se dnes už nikomu nedaří, protože ta hlava je permanentně vyčerpaná a zvlčilá.
I prokrastinace má své místo v životě. Lidé dřív, když udělali svou práci, tak mnohem více prokrastinovali, protože zkrátka nebylo, co jiného by mohli dělat. Samozřejmě ale hodně záleží, jak kdo prokrastinaci definuje.
“
Pro naše čtenáře by mohl být velmi inspirativní příběh Vašeho hubnutí. Dlouhá léta se Vám hubnout nedařilo, a pak jste shodil a už nazpět nenabral 15 kilo. Jak jste to dokázal?
„Tohle je téma, na které bych dokázal mluvit dlouhé hodiny, protože mě skutečně mnoho let každodenně zaměstnávalo a nedokázal jsem nikdy dlouhodobě zhubnout. Vyzkoušel jsem všelijaké diety a řídil se mnoha populárními poučkami dnešní „výživových poradců“, a přesto váha neubývala a frustrace rostla.
Ve finále mi pomohl opět zdravý selský rozum a obyčejná matematika. Díky jedné knize (Vyzrajte na tloustnutí) jsem si konečně do hloubky uvědomil, že to celé je jenom o příjmu a výdeji, začal jsem počítat kalorie a snažil se prostě jíst co nejmíň. A světě div se, začal jsem okamžitě hubnout.
Největší zásluhu na tom ale mělo právě to, že jsem se přestal bát „jíst málo“.
Ze všech stran vám dnes říkají, jak musíte jíst kvalitně a pravidelně, aby tělo nestrádalo, nepřepnulo do režimu hladu a nezačalo si dělat zásoby, ale to je tak velký nesmysl, že vůbec nechápu, jak se mohl takhle hluboce zakořenit v naší společnosti, a to i mezi odborníky.
Když jsem začal jíst míň a hlídal to přesnými čísly kalorií, váha okamžitě začala ustupovat, aniž bych udělal jakékoliv změny v jídelníčku nebo přidal víc pohybu. Tu knížku mimochodech opravdu všem doporučuji.
Obzvlášť lidem, kteří upřímně věří v to, že nemůžou zhubnout kvůli věku, hormonům, genetice atd. Všechno jsou to jenom mýty, které je třeba zbořit.
Zkrátka když jím míň, musím začít hubnout, je to jednoduchá matematika, a kdo tvrdí, že takhle jednoduché to není, tak se většinou jen sám před sebou snaží ospravedlnit si svůj vlastní neúspěch. Já jsem to dělal roky.“
Jakými pravidly se při stravování doporučujete řídit?
„Každý, ať si jí, co chce, co mu chutná a co považuje za zdravé. Ale pokud chce zhubnout, ať si přesně zapisuje kalorie. Ideální je aplikace Kalorické tabulky, která je volně stažitelná na všechny chytré telefony. Víc není třeba. A jestliže nehubne, pak prostě musí jíst ještě míň nebo přidat více pohybu.
Představa, že někdo nezhubne, ani když bude jíst opravdu málo, je holý nesmysl. Podívejte se na fotky z koncentračních táborů. Všichni do jednoho byli vyhublí na kost, protože neměli co jíst.
Ještě na žádné z těch neuvěřitelně smutných fotek jsem neviděl nikoho tlustého, komu by se zastavil metabolismus a jeho tělo si dělalo zásoby ze vzduchu.“
Kromě psaní vlastních knih řídíte i jedno české nakladatelství. Mnozí vás ale znají jako překladatele příspěvků Lorny Byrne, celosvětově známé autorky knih o andělech. Podělíte se s námi, prosím, na závěr o nějakou historku či silný příběh s ní?
„Lorna je neuvěřitelná žena a je opravdu jednou z mála, která tvrdí, že je jasnovidná, a skutečně je. Být v její přítomnosti je dar a požehnání a její příběh a poselství v něm obsažené změnily život milionům lidí po celém světě včetně mě.
Silných příběhů je kolem Lorny spousta, ale osobní setkání s ní jsou většinou poměrně normální, i když naplněná hlubokým klidem a zvláštní vibrací ve vzduchu.
Vzpomínám si, že při její první návštěvě v Praze jsme šli na večeři do jedné rušné restaurace v centru, akorát přinesli jídlo a Lorna nás všechny vyzvala, abychom se pomodlili.
V sekundě, kdy jsme se všichni kolem stolu chytli na ruce, zakolísala v celé restauraci elektřina a všechno osvětlení „spadlo“ na 50%. Bylo silné a krásné potvrzení toho, že jsme měli kolem sebe neviditelné společníky. ?“
Honzo, moc vám děkuji za rozhovor a přeji, ať se vám všechno to dobro, co pro svět děláte, vrací.
Webová stránka Jana Menděla: http://www.janmendel.com/
Jak často se můžeme zamilovat? Proč láska bolí? A můžeme ji ovládnou rozumem?
Když konejšíme někoho, kdo je dlouho single, říkáme, že „jednou toho svého pravého (pravou) určitě potká.“ Mluví se také o jedné osudové lásce, osudovém muži či ženě… Ano, možná máme každý „v osudu“ jednoho nejzásadnějšího partnera.
Ale co to zamilování? To je také jen jedno, to skutečné? Před pěti lety dělala společnost Siemens průzkum u 2000 respondentů a zeptala se jich: Kolikrát v životě jste měli pocit, že jste skutečně zamilovaní? Ukázalo se, že v průměru dvakrát!
Příběh čtenářky k tématu najdete zde.
Zajímavá byla i ostatní data. Celých 73 procent odpovídajících přiznalo, že svého dlouholetého partnera potkali ve chvíli, kdy jim proklouzla mezi prsty „osudová láska“.
Mnozí dokonce uvedli, že se životním partnerem stal někdo, o kom to vůbec nepředpokládali (nebyl jejich typ, šli do vztahu rozumem), a 17 procent potkalo skutečnou lásku až ve chvíli, kdy už partnera (z rozumu) měli.
Jak to tedy je? Zamilujeme se jen jednou jako v pohádce a s dalšími už je to z nouze ctnost, když s námi ten osudový nezůstane? Nebo se zamilujeme dvakrát, jako lidé z průzkumu Siemens? Nebo to číslo může být mnohem vyšší, protože každé zamilování je v daný okamžik skutečné, ať už je na týden o letní dovolené či na celý život?
Příběh o tom, jak láska překazila přátelství, čtěte zde.
Láska je chemie
Když si to tak procházím, říkám si, že u každého zamilování jsem měla pocit, že se z přívalu zamilovanosti snad zblázním. Ať už to bylo ve školce, na vysoké nebo tehdy, když jsem před devíti lety potkala svého muže.
Ať už jsem byla zamilovaná jen já, nebo i ten druhý, pokaždé to byly pocity o intenzitě vichřice. A kdybyste se mě u každé té vichřice ptali, nezapochybuju a řeknu: Jsem skutečně zamilovaná. Pro tu konkrétní chvíli, pro ten konkrétní vztah a konkrétního muže.
Pokaždé pocit, že jsem jako omámená!
No, aby také ne: „Akutní fáze zamilovanosti je v podstatě stav intoxikace, kdy člověk a jeho mozek podlehne látkám, které jsou mu vlastní. Hlavní úlohu přitom hraje FEA (fenylethylamin), což je látka svou strukturou podobná pervitinu.
Díky ní cítíme euforii i větší nabuzenost a středobodem vesmíru se stává ‚dealer‘, tedy objekt zájmu,“ vysvětluje Julie Gaia Poupětová, sexkoučka a odbornice na partnerské vztahy (www.sex-koucink.cz) s tím, že k utlumení produkce FEA dojde teprve po dvanácti až třiceti měsících.
(Což vysvětluje, proč i nešťastné zamilování trvá tak dlouho: nedostávat v tu chvíli „dávku“ přítomnosti svého „dealera“ totiž vede k silnému absťáku a dalšímu toužení!)
Zamilovanost neznamená vztah
Aby se pak ze zamilovanosti stala láska a také ten jeden osudový vztah, chce to další faktory. Nejen mezilidské, ale i ty uvnitř nás. „Když se ze zamilovanosti stává mnohem silnější cit, vstupuje na scénu další neurohormon, oxytocin. Ten přispívá k prohloubení důvěry, pocitu spojení a blízkosti mezi partnery.
Počáteční, někdy až maniakální závislost a obsesivní posedlost nahrazuje silnější oxytocinová vazba.
S ní přicházejí pocity něžnosti, uspokojení a naplnění z blízkosti a sdílení života s tím druhým,“ vysvětluje sexkoučka a zdůrazňuje, že láska a ona počáteční zamilovanost jsou opravdu dvě odlišné věci, přestože paradoxně – když mluvíme o opravdové, silné lásce – říkáme to obvykle právě o té, která nás v počátku silně omámila, „zdrogovala“.
„Tím spíš, pokud byl vztah ukončen předčasně druhou stranou, ať už ve fenylethylaminové fázi nebo v oxytocinové fázi. Jestliže ve vás biochemie ještě pracuje, ale objekt zájmu už není k dispozici, máte přirozeně sklon posuzovat míru ‚opravdovosti lásky‘ na základě toho, jak velkou bolest a devastaci vám způsobil rozchod.“
Lásku nelze potlačit rozumem
Chemické reakce jsou také důvodem toho, proč opravdu každé zamilování cítíme jako to jedinečné, dechberoucí, opravdové, osudové, silné, bláznivé, okouzlující, skutečné. Když do toho „padáte“, od každého zamilování očekáváte navíc potenciál, že přeroste v lásku, což ho ještě posiluje! Je to pošetilé, ale nemůžete jinak. Nedokážete do toho rozumem vstoupit a situaci racionalizovat.
Že je za dotyčným třeba špatná pověst, čtyři opuštěné ženy nebo že je proti vám fakt, že se za týden, po dovolené, vydáte každý jinam? Jakmile jsou tam hormony, tedy chemie, nemá rozum šanci.
A nemá ji kupodivu ani tehdy, když najednou zjišťujete, že jste se zamilovala do chlapíka, u něhož byste to nikdy nečekala, protože ho znáte třeba dvacet let nebo je to blonďák, přičemž od školky jste bláznila po Italech… Chemie je zkrátka mocnější a pobláznit vás může – stejně jako to vyplynulo z výše uvedeného průzkumu – nakonec i někdo úplně jiný, než byste si byla pomyslela.
Zamilování záleží i na „nasycenosti láskou“
Kolikrát zamilování ve vašem životě přijde, můžete jen odhadovat, ale nemůžete tušit, čím v životě projdete, koho potkáte. Možná se zamilujete jednou, na základce, a vydrží vám to celý život. Možná svého prince potkáte až po třicítce a do té doby se na vlnách euforie ze zamilovanosti svezete snad stokrát.
Jedním z faktorů, který může ovlivnit četnost zamilování i následných vztahů, je možná to, nakolik jste nasycení z původní rodiny onou základní, bezpodmínečnou láskou.
Mluví o tom Marek Herman v knize Najděte si svého marťana, kde mimo jiné říká, že když jsme z dětství nasyceni zmíněnou základní, bezpodmínečnou, rodinnou láskou, neženeme se pak jako blázni do každého náznaku emocí, abychom se „dokrmili“.
Umíme lépe poznat tu „skutečnou“ lásku, více vyčkáváme, neženeme se do milostných dobrodružství, nepodléháme zamilovanému omámení na potkání, jsme sami v sobě více ukotvení.
Záleží na povaze člověka
Možná opravdu ano. Možná to, jak moc velký deficit lásky jako takové v sobě nesete, nejvíc rozhoduje o tom, kolikrát do toho spadnete.
Daleko spíš je ovšem četnost zamilování daná také tím, jakou máte povahu, jestli jste spíše samotář, nebo společenský tvor, jestli vás baví klid, nebo život na horské dráze, jestli se emocí bojíte, nebo emocemi žijete, jestli jste momentálně, právě teď, ve vztahu, nebo sami, jestli jste sami krátce, nebo spoustu let, zda za sebou máte rozvod plný bolesti, nebo rozchod klidný tak, že vám umožní další starty vlastně vzápětí, jestli máte svůj život obecně spokojený, nebo čekáte, že vám jej spokojeným udělá láska, kterou právě hledáte (a tedy se ochotněji zamilováváte).
Možná jde i o to, které pohlaví milujete, kolik je vám let. A možná se zamilovanost nedá vůbec vtěsnat do tabulek, statistik, spočítat ani nijak racionálně odůvodnit. Což by nakonec vlastně vysvětlovalo fakt, proč pro nás má tak silné kouzlo. Ať už přijde jednou nebo stokrát.
- Článek vyšel v únorovém čísle magazínu Moje psychologie!
Autor: Jana Potužníková
Daniela Balajková: V 19 letech prodělala rakovinu, stihla dva rozvody a tři děti
Zdroj: David Háva / VLTAVA LABE MEDIA
K čemu je v neziskovce Patron dětí „detektiv“ typu Daniely dobrý? Když před třemi lety tento charitativní projekt vznikal, přemýšleli jeho autoři, jak předejít zneužívání velkorysosti dárců. Jak jim dát jistotu, že každá koruna doputuje tam, kam chtějí.
A na druhou stranu – jak nastavit prověřování žadatelů o pomoc, aby je to neponižovalo. Nakonec zvítězil nápad, aby mělo každé dítě svého kmotříčka – patrona. Odtud pak vznikl i název organizace. Patronem se může stát každá osoba, která rodinu a potřeby dítěte dobře zná.
Sociální pracovníci, učitelé, lékaři, vedoucí kroužků, trenéři ze sportovních oddílů, rodinní přátelé…
Nebylo by na domeček?
Určité pochybnosti a váhání, jestli patronové nejsou přece jen projevem zbytečné opatrnosti, se v organizaci vynořují po celou dobu jejího působení. Definitivně padly letos v době koronarovirové krize.
Se znásobením počtu žádostí se začali objevovat filutové, které doposud organizace neznala. Nejkřiklavější byl pokus státem placené členky městského zastupitelstva, objevili se i další výtečníci.
Oddělení, kde všichni narazili, se jmenuje Risk a vede jej právě Daniela.
Trénink v čtení mezi řádky a rozmotávání různých polopravd si odnesla ze své osmnáctileté praxe v bankovnictví a pojišťovnictví. V korporacích se věnovala i komplikovanějším a nebezpečnějším pokusům o finanční podfuky za statisíce. Tady jen občas kroutí hlavou a je smutná.
„Už před koronou jsem si začala vést seznam kuriozit,“ říká. V hitparádě drzostí zlatou plaketu získala žádost o financování koupě rodinného domu. Stříbro patří žádosti o zaplacení ozdravného zahraničního zájezdu pro celou rodinu, kdy patronka dítěte byla zároveň majitelkou cestovní kanceláře.
U Daniely neuspěla ani prosba o elektrickou koloběžku pro zdravou teenagerku nebo o elektrokolo pro otce dítěte. Z kategorie „s jídlem roste chuť“ byl zase případ, kdy se dárci složili středoškolákovi na notebook. Jeho matka se zapřísahala, že bez něj nedostuduje.
O několik měsíců později si požádala i o tablet. Je prý pro kluka lehčí na nošení do školy.
Aby počítač neskončil v zastavárně
V době koronavirové krize organizace s Danieliným přispěním zamítla více než 80 procent žádostí o tzv. mimořádnou pomoc. Číslo se zdá hrozivé.
Vybraná částka převyšující 38,3 milionu korun za tři roky existence projektu Patron dětí, která už zlepšila život bezmála 3500 dětem, svědčí o tom, že Daniela zlou žábou na prameni rozhodně není.
Naopak – peníze jdou i díky její bdělosti tam, kam mají.
„Možná to tak nevypadá, ale snažím se lidem vyjít maximálně vstříc,“ říká Daniela. „Děti si rodinu ani situaci, ve které se její dospělí členové ocitli, nevybírají. Je ale důležité, aby žadatel nelhal! My nehodnotíme, proč a jak kdo žije.
Když se ale žadatelka srdceryvně vyplakává, že je opuštěná samoživitelka, a na sociálních sítích se chlubí aktuálními fotografiemi s otcem dítěte, tak už jí nedokážu věřit. Také hlídám, jestli se dar opravdu k dítěti dostane. Aby postel nebo počítač neskončily v bazaru nebo u exekutorů.
V takovém případě můžeme poskytnout pomoc, kterou exekutor nezabaví. Třeba zaplatit školní obědy nebo zájmový kroužek,“ uzavírá Daniela tuto kapitolu.
Podle vlastní zkušenosti
Jaká je aprobace na roli detektivního hlídacího psa? „Žadatelé často netuší, jak moc jim rozumím,“ usmívá se Daniela. „Chápu, co prožívají, co je stresuje, jak je těžké občas nepropadat beznaději,“ dodává žena, kterou do Patrona dětí zavála jak profesní praxe, tak i osobní příběh.
„Jsem ze čtyř sourozenců, druhá v pořadí,“ začíná pootevírat dveře svých komnat včetně té třinácté, k níž patří zážitky ze školy. „Rodiče měli technické vzdělání, ze všech sil se snažili, aby naše dětství bylo hezké. Celkem se jim to dařilo – až na školu. Starší brácha byl hodně svérázný. Dětská smečka jej nepřijala. Ve škole trpěl šikanou a učitelé to tehdy zametli pod stůl.
Já jsem se snažila zapadnout, ale někdy si jeho spolužáci počkali i na mě. Já pak byla naštvaná, že to schytávám za něj.
I když mi šlo učení lehce, ve škole jsem se trápila a jeden z mála světlých bodů byla matematika. Milovala jsem hádanky, logické úkoly, rébusy a vyhrávala matematické olympiády. Jen jsem se nedokázala rozhodnout, čím chci být v dospělosti. Tápala jsem i na gymnáziu.
Lákalo mne pátrat, zkoumat souvislosti, hledat příčiny a následky. Asi jsem chtěla být vždycky detektivem. Jen jsem to neuměla pojmenovat.“ A pak Daniela udělala zásadní chybu. Nechala se odradit od studia matematicko-fyzikální fakulty, která prý „není pro holky“.
Toto rozhodnutí mělo dalekosáhlé důsledky.
Pokus omyl
Šla studovat elektrotechniku. Studium ji nebavilo a přidaly se i zdravotní problémy. „Byla jsem pořád unavená, jako bych skládala celou noc uhlí. K tomu se přidružila mizerná nálada hraničící s depresemi. Zvedal se mi bez příčiny žaludek, hubla jsem.
Vše jsem přičítala svému odporu ke škole,“ popisuje. K lékařce se nakonec vypravila jen proto, aby získala papír k přerušení studia ze zdravotních důvodů a měla čas na rozmyšlenou, co dál. Jenže po kolečku vyšetření jí doktoři řekli, že přichází pozdě.
Diagnóza zněla rakovina v pokročilém stadiu. V devatenácti letech!
Co dál
Léčila se dva roky. „Když vás připravují na to, že se možná nedožijete dalších pěti let, je vám spousta věcí úplně jedno. Elektrotechniku jsem bez lítosti opustila a žila ze dne na den. Naštěstí léčba zabrala. Zajímala jsem se, co moji rakovinu spustilo, dostala jsem se k virologii a přihlásila jsem se na přírodovědeckou fakultu.
V té době jsem chodila s bývalým spolužákem z gymnázia. Tedy chodila. Spíš než láska nás u sebe držela moje nemoc a jeho pocit, že mě v těžkém období nemůže opustit. Lékaři mne navíc varovali, že nejspíš nebudu mít děti. A najednou se přihodilo, že jsem na přijímačky jela těhotná. Mateřství pouhý rok po ukončení léčby byl velký hazard se zdravím.
Ale také zázrak,“ říká Daniela. Urychleně se vdala a škola šla stranou. „Šťastná jsem byla jen chvíli,“ pokračuje ve vyprávění. „Moje tělo nebylo po rakovině úplně v pořádku. Dcerka mi dávala strašně zabrat a manželství z rozumu, tedy spíše z nerozumu, se rozpadlo.
Rozvod, chatrné zdraví, nespavé mimino, se kterým jsem žila v podnájmu, jen invalidní důchod… Toho, s čím jsem se musela vypořádávat, bylo tolik, že mám ono období trochu v mlze.“
Od plotny do korporátu
Přesto věřila, že bude zase lépe. Dcera Lucie byla její životní motor a ona doufala, že až dítě povyroste, vrátí se na přírodovědeckou fakultu. Jenže zničehonic potkala nového muže. Začal jí pomáhat a brzy ji požádal o ruku. Vzali se a v rychlém sledu měli dva syny. „Když slezete hrobníkovi z lopaty, s ničím moc neváháte.
Víte, že zítra nemusíte mít čas už vůbec na nic,“ vysvětluje. Do „opravdového“ zaměstnání tak nastoupila poprvé až ve svých třiatřiceti letech. „Vpadla jsem od plotny a utírání dětských zadečků do bankovního oddělení vymáhání pohledávek,“ vzpomíná s úsměvem.
Časem se jí naskytla příležitost přejít do oddělení prevence podvodů a později do pojišťovny, kde pomáhala při odhalování komplikovaných machinací – a bavilo ji to náramně.
Osmnáct let a dost
Najednou bylo osmnáct let pryč. „Vždycky když jsem si začala lebedit, že teď už pojedu jen po rovince, se opět objevil výmol,“ říká Daniela. „Práce byla náročná, ale zajímavá a vzrušující a plat slušný. Jen mne víc a víc unavovalo prostředí.
V korporátním světě se vždycky pohybují různé skupiny a každá si hájí své zájmy. Byla jsem svědkem několika krutých podrazů mezi kolegy a sama jsem zažila různé tlaky. Neklid panoval i doma,“ popisuje. Partnerská krize ukončila i druhé manželství.
Daniela byla opět sama – tentokrát s hypotékou a třemi dospívajícími dětmi. „Do smíchu mi nebylo, ale v korporátu se musíte tvářit, že jste happy, i kdyby vám uhnívala pod stolem noha. Nakonec jsem všechno zvládla. Když se děti začaly stavět na vlastní nohy, bankovní sektor jsem opustila.
Svět neziskovek bych v minulosti nejspíš nevyhledávala. V danou chvíli mne ale oslovil jako nic jiného.“
Nic není ztraceno
„Všechno, co mi život dal i vzal, teď využívám ve své práci. Na jedné straně stojí propojování logiky s intuicí a práce s fakty, na druhé lidskost. Nikoho nesoudím a nenálepkuji. Jediné, co očekávám, je upřímnost,“ uzavírá své vyprávění Daniela.
Právě na příbězích, které dnes procházejí jejíma rukama i hlavou, si uvědomuje, že nikdy není nic dopředu ztraceno. „Uzdravila jsem se z vážné nemoci. Po dvou rozvodech našla znovu rovnováhu a do třetice i partnera, se kterým mi je moc dobře.
Když jsem psychicky vyčerpaná, chodím plavat a potápět se. Raduji se už i z prvního vnoučete.“
Nejlepší investice je vzdělání
Daniela přiznává, že v rámci pomoci rodinám v nouzi nejraději schvaluje vše spojené se vzděláváním. „Vzdělání a osobní rozvoj beru jako nejlepší investici,“ podotýká. „Dává šanci posunout kluka nebo holku někam do lepšího světa.
Otevřít jim dveře k optimističtější budoucnosti. A rovněž mne moc těší, když schválím pomoc typu různých terapií a rehabilitací pro zdravotně znevýhodněné děti.
Dáváme tím dětem i jejich rodinám vzkaz: Nejste na všechno samy, svět k vám není lhostejný.“
O Patronovi dětí
Patron dětí je charitativní projekt založený v roce 2017 Nadací Sirius. Pomáhá rodinám s nezletilými dětmi se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Příběhy dětí, které potřebují pomoc, jsou na webu projektu zveřejňovány každý den.
Jakmile je vypsaná cílová částka vybrána, pořídí za ni Patron dětí věcný dar nebo službu, na kterou se dárci skládali. Rodina tedy nezískává peníze, ale dar, o který požádala. Na pomoc konkrétnímu dítěti jde přitom 100 procent vybraných prostředků.
Provoz projektu je plně hrazen Nadací Sirius.
www.patrondeti.cz