Haemophilus influenzae – co je to – příznaky, příčiny a léčba

Haemophilus influenzae – co je to – příznaky, příčiny a léčba

Haemophilus influenzae byl původně pokládán za původce chřipky (nalezen v krvi u chřipkových epidemií), ale nemá s ní nic společného. Virulentní kmeny mohou být původcem nebezpečných dětských zánětů  hlasivek, hnisavých respiračních infekcí či mozkových blan. Dělí se na skupiny a – f, z nichž nejnebezpečnější je skupina b.

Teorie dle epidemiologie:

Hemofilové nákazy jsou onemocnění, která se nejčastěji objevují u dětí do věku 5 let a jsou způsobená bakterií haemophilus influenzae typu b (Hib). Existuje několik typů této bakterie, ale pouze typ b způsobuje nejčastěji (až 95 %) závažnější formy této infekční choroby. Přirozeným zdrojem je výhradně člověk. K přenosu infekce dochází obvykle kapénkovou cestou.

Ročně bývá u nás nakaženo 100 až 150 dětí a téměř každoročně 10 dětí je trvale postiženo hluchotou. Nejčastěji dochází k zánětu mozkových blan a zánětu hrtanové příklopky, které tvoří zhruba 80 % všech onemocnění z hemofilových nákaz typu b.

Ve většině evropských zemí bylo v devadesátých letech zavedeno celoplošné očkování proti Hib infekcím u malých dětí do 5 let. V České republice je zatím toto očkování prováděno individuálně a obvykle jej hradí rodiče očkovaného dítěte.

Existují však reálné předpoklady pro zavedení tohoto očkování do očkovacího kalendáře.

Vstupní branou pro hemofilové nákazy je nosohltan, kde se bakterie rozmnoží. Krví se bakterie dostávají k různým orgánům, které napadají a ovlivňují jejich správné funkce. Proto hemofilové onemocnění může mít různé klinické projevy, které bývají doprovázeny horečkou. Nejčastější a nejzávažnější hemofilová onemocnění jsou zánět mozkových blan a prudký zánět hrtanové příklopky.

Zánět mozkových blan je doprovázen nejen horečkou, ale i prudkými bolestmi hlavy, zvracením, spavostí dítěte, popřípadě křečemi či poruchou vědomí. Zánět mozkových blan je život ohrožující onemocnění, a proto je nutné jej léčit v nemocnici. Je-li léčen správně a včas, přežívá více než 98 % dětí.

Přesto přibližně u 10 % dětí zanechává zánět mozkových blan trvalé následky, obvykle jako trvalé postižení sluchu.

Na prudký zánět hrtanové příklopky zemře u nás každý rok 1 až 2 děti. Je provázen vysokou horečkou a bolestmi v krku, později dítě vyžaduje polohu vsedě, ve které se mu lépe dýchá.

Jedná se o velmi zákeřnou a rychle probíhající infekci, při které dojde k masivnímu zduření hrtanové příklopky, takže bez lékařské pomoci může dojít k udušení dětského pacienta.

Jediným život zachraňujícím léčebným krokem je vedle antibiotik i rychlé zprůchodnění dýchacích cest, často se zavedením rourky. Život dítěte závisí na rychlosti, se kterou je onemocnění rozpoznáno a léčeno.

Pozorování  z praxe

  1. Bacil se často chová jako virus a stejně tak na něj organizmus reaguje: rychlým nástupem příznaků, horečkou, napadeny jsou výše popsané systémy.Příznaky jsou jasnou indikací k podání antibiotika. V prvním výtěru z krku, pokud se vyšetří před nasazením antibiotika, se nejspíš objeví streptokok, bez přítomnosti hemofila.

    Po přeléčení antibiotiky si klienti stěžují, že se jim příznaky zmírnily jen částečně. Pokud je dělán kontrolní výtěr, nenajdeme v něm již streptokoka, ale právě hemofila a zlatého stafylokoka. Antibiotikum odstraní streptokoka, ale otevře cestu pro hemofila. Třebaže se opakovaně podává další antibiotikum, stává se, že nález bacila přetrvává.

    Příznaky infektu přecházejí do chronické formy.

  2. Prvním, komu se podařilo bacil objevit, byl Richard Pfeiffer, který jej našel v roce 1890 během chřipkové epidemie v krvi jednoho pacienta.

    K životu potřebuje potravu, která se nachází v lidské krvi, proto dostal označení haemophilus, což znamená, že žije v krvi, a ještě přívlastek influenzae, aby byla vyjádřena spojitost s chřipkou. Tenkrát se vědci domnívali, že je příčinou chřipky. Až o mnoho let později se potvrdilo, že  hemofilus není virus, nýbrž bakterie.

    Toto pojmenování však již zůstalo a stále se mu říká chřipkový hemofil.

  3. Nejhorší a nejzákeřnější je haemophilus influenzae typu b. Je to velmi malý bacil, měří sotva 1,5 tisíciny milimetru, je zakulacený a velmi rychle se množí, vytvoří kolonie svých potomků. Hemofilová infekce se nechová vždy stejně.

    Někdy způsobí jen malou, nevýznamnou infekci, která může i sama ustoupit bez pomoci léků. Jindy způsobí závažné a těžké infekce.

  4. Nosičství bacilu Hemofilus se šíří krví – ta jej zanese kamkoli – a přitom překonává různé bariéry, například  mozkomíšní bariéru. Samotné nasazení antibiotika pak ještě neznamená, že je vyhráno.

    Musí být zajištěna jeho dostatečná hladina a toto zvolené antibiotikum musí být navíc schopno překonat také ony bariéry, aby se k bacilu dostalo. Pokud nejsou tyto podmínky splněny, pak bacil jejich účinku odolá.

    V přírodě platí, že každý živý organizmus se buď přizpůsobí okolním podmínkám, nebo zahyne.

    Hemofilus si snadno vytvoří odolnost vůči antibiotikům. A tělo se přizpůsobí na přítomnost hemofila. Bacil tedy zůstává v těle a nemusí se projevovat nemocí. Náhodně jej najdeme ve výtěrech. Takového člověka nazýváme bacilonosičem, bacil je jím roznášen do okolí. Pokud vnikne do jiného těla a najde i v něm vhodné podmínky, rozmnoží se a způsobí tam nemoc.

  5. Pokud je imunitní systém systematicky oslabován, tj. různé infekty jsou léčeny antibiotiky bez  správné indikace, léčba není zakončena řádnou rekonvalescencí, na člověka působí stresy, je unaven, nemá správné návyky životosprávy apod., pak vznikají vhodné podmínky pro hemofila. Snadno pronikne dovnitř těla, lehce projde kolem obrany, pohybuje se a žije v krvi a hledá si rozmanité skrýše, kde vyčkává na vhodný okamžik pro své rozmnožení a zákeřný čin vůči svému hostiteli.

Meningitida a encefalitida

Lékař začíná s fyzikálním vyšetřením a anamnézou. Toto vyšetření může probíhat na pohotovosti, protože symptomy se mohou objevit náhle a rychle se zhoršovat během několika hodin až dnů.

Lékaře budou zajímat nedávné choroby, kontakt se zvířaty, komáry nebo klíšťaty, kontakt s dalšími lidmi, kteří onemocněli, nedávné cesty a recentní aktivity.

Zaznamená přítomnost či chybění příznaků obvykle spojených s meningitidou a encefalitidou a provede neurologické vyšetření senzorických a motorických funkcí, koordinace, vidění, sluchu, koncentrace a mentálního stavu.

Laboratorní vyšetření

  • Laboratorní testy slouží k zachycení, diagnóze, hodnocení a monitoraci meningitidy a encefalitidy. Cílem těchto vyšetření je odlišení těchto infekčních nemocí od jiných stavů s podobnými symptomy
  • Co nejrychlejší určení příčiny-bakteriální, virové, mykotické nebo jiné- a umožnění léčby.
  • Vyhodnocení celkového zdravotního stavu pacienta, stavu imunitního systému, současných symptomů a komplikací za účelem symptomatické léčby, minimalizace zánětu a neurologického poškození nebo poškození mozku.

Určení zdroje infekce, pokud je to možné.

To je obzvlášť důležité, pokud vyvolávající agens může být příčinou veřejného ohrožení.

Testy zahrnují:

Analýzu mozkomíšního moku (MMM), která je u meningitidy a encefalitidy primárním diagnostickým nástrojem. V rámci analýzy MMM existuje panel běžných vyšetření, a další vyšetření mohou být na vzorku MMM provedena nad jeho rámec. MMM je odebírán procedurou zvanou lumbální punkce.

Základní testy MMM – prováděné při podezření na infekci centrálního nervového systému (CNS):

Fyzikální charakteristika. Normální MMM je čirý a bezbarvý. Během infekce může být tlak MMM během odběru zvýšen a vzorek může být zakalen z důvodu přítomnosti bílých krvinek nebo mikroorganismů.

Bílkovina v MMM. Normálně je přítomna pouze v malém množství, protože proteiny jako velké molekuly špatně pronikají hematoencefalickou bariérou. Zvýšení proteinu je běžné u všech zánětů CNS, zejména bakteriálních meningitid.

Glukóza v MMM. Normálně v cca dvoutřetinové koncentraci oproti krevnímu cukru. Hladiny glukózy mohou klesat, pokud ji metabolizují buňky, které jsou za normálních okolností nepřítomny. Může se jednat o bakterie nebo buňky zánětu (bílé krvinky).

Celkový počet buněk v MMM. Při infekci CNS může být zvýšen počet bílých krvinek.

Diferenciální obraz bílých krvinek v MMM. Malá množství lymfocytů, monocytů (a u novorozenců i neutrofilů) jsou ve vzorku MMM normální.

Může nastat:

  • zvýšení neutrofilů při bakteriální infekci
  • zvýšení lymfocytů při virové infekci
  • někdy zvýšení eosinofilů při parazitární infekci.
  • Gramovo barvení MMM pro přímé zobrazení mikroorganismů
  • Kultivace MMM a citlivost pro bakterie, případně houby.

Přídatné nebo následné testy MMM. Pokud je kterýkoli z iniciálních testů abnormální, můžou být indikována další vyšetření. Ta mohou zahrnovat následující:

  • Detekci bakterií a virů pomocí PCR, tj. detekci genetického materiálu (DNA, RNA).
  • Testy dalších antigenů v MMM – podle konkrétního podezření.
  • Detekce specifických protilátek v MMM – podle konkrétního podezření.
  • Testování MMM na syfilis (VDRL) – positivní u neurosyfilis; negativní výsledek nemoc ale nevylučuje.
  • Dalších několik typů vyšetření MMM může být příležitostně provedeno k odlišení bakteriální a virové meniningitidy.

Kyselina mléčná v MMM-často používaná k odlišení virové a bakteriální meningitidy. Hladina bývá zvýšena u bakteriální a mykotické meningitidy, zatímco u virové meningitidy zůstává normální nebo lehce zvýšená.

Laktát dehydrogenáza (LD) v MMM-pro rozlišení bakteriální a virové meningitidy.

C-reaktivní protein (CRP) v MMM je protein akutní fáze a při zánětu je zvýšen, při bakteriální meningitidě velice výrazně. Protože je velmi citlivý i u časné bakteriální meningitidy, může se použít pro odlišení bakteriální či virové příčiny.

Laboratorní vyšetřeních na ostatních vzorcích mimo MMM – může být indikováno paralelně a zahrnovat náledující:

  • Krevní glukóza, bílkovina, krevní obraz – ke srovnání s hladinami v MMM.
  • Testy na protilátky v krvi na různé viry, např. virus klíštové encefalitidy, enteroviry, nebo bakterie – borrelióza. Za účelem identifikace bakterií v krvi může být indikováno provedení hemokultury. Kultivace z jiných míst v těle může být provedena kvůli identifikaci možného zdroje infekce, která vedla k meningitidě nebo encefalitidě.
  • Metabolický panel – vyšetření hodnotící funkce orgánů

Ostatní vyšetření

Zobrazovací metody mohou být použity k hledání abnormalit nebo známek mozkového zánětu, ale u encefalitidy může být výsledek negativní. Může být detekováno poškození mozku, otok, krvácení nebo abscesy. Lze využít následující metody:

  1. CT (počítačová tomografie)
  2. MRI (magnetická rezonance)
  3. Ultrazvuk
  4. EEG (Elektroencefalografie) – k detekci abnormálních mozkových vln

Zánět spojivek

      Průhledná spojivka (konjunktiva) pokrývá bílou viditelnou části oční bulvy a vnitřní části víčka. Posuvná sliznice umožňuje mžikavé pohyby oka bez tření. V oblasti oční spojivky jsou dva odlišné typy žlázových buněk: buňky, které produkují hlen a slzné žlázy. Zvlhčují oko a mají různé ochranné funkce.

Společně s víčkem a slznou tekutinou chrání spojivka oko před vnějšími vlivy.        Zánět spojivek (konjunktivitida) se vyskytuje poměrně často a může mít různé, zcela odlišné příčiny. Každopádně mohou být potíže, které člověka nechávají v domnění, že má „jen“ zánět spojivek, také příznaky vážnějších očních chorob.

      Předpokladem pro úspěšné léčení zánětu spojivek je přesná znalost jeho příčiny:  

Dráždivá konjunktivitida       Zánět spojivek může být vyvolán vnějšími chemickými nebo fyzikálními podněty. Příčinou mohou mimo jiné být cizí tělesa, průvan, kouř, chlorovaná voda v bazénu, nedostatek spánku nebo UV záření. Velmi často mají postižení tzv.

„suché oko“, což znamená, že tvorba a složení slzného filmu jsou poškozeny a spojivka je více vystavena podnětům zvenčí. Případů „suchých očí“ v porovnání s minulostí značně přibylo.

Příčiny poruch v produkci slzného filmu jsou různé: nesnášenlivost kontaktních čoček, klimatické změny, které způsobují, že se slzná tekutina vypaří, vedlejší účinky některých léčiv (např. betablokátorů nebo tricyklických antidepresiv) nebo smog. 

Alergické reakce       Zánět spojivek může být projevem alergické reakce. Mimo pyly rostlin přicházejí v úvahu i jiné látky, které vyvolávají alergickou reakci (alergeny) – např. toxiny bakterií, prach v domácnosti, roztoči, medikamenty (kapky do očí, roztoky na uchování kotaktních čoček), konzervační látky nebo barviva.

K nejznámějším projevům alergie patří zánět spojivek při senné rýmě a  při atopické dermatitidě (ekzému) Velmi nepříjemný je zánět spojivek vyvolaný alergickou reakcí na kontaktní čočky.

Nenapravená nevo špatně napravená porucha vidění Nenapravená porucha vidění (chyba refrakce) nebo špatně vycentrovaná skla brýlí vedou k přetížení oka a mohou vyvolat zánět spojivek.

Anomálie očního víčka       Anomálie očního víčka může způsobit zánět spojivek. U starších lidí je závěs dolního víčka uvolněný,  spojivka je více vystavena zevním vlivům a může se zanítit.

Infekce      Často je zánět spojivek vyvolán infekcí. Původci jsou bakterie, viry nebo paraziti.

Většinou se člověk nakazí přímým nebo nepřímým kontaktem s infikovaným (prsty, ručníky, kapky do očí, voda v bazénu).

Nejčastějšími původci bakteriálního zánětu spojivek jsou stafylokoky, streptokoky, Haemophilus influenzae nebo chlamydie. Méně časté jsou infekce vyvolané bakteriemi druhu Escherichia coli, Proteus aerogenes a gonokoky.

      Chlamydie jsou velmi malé bakterie, které se množí uvnitř  buněk. Šíří se těsným kontaktem a mohou napadat všechny sliznice, tedy i oční. Méně často se jimi může člověk nakazit v bazénech.

      Velmi častý je zánět spojivek vyvolaný adenoviry. Vyskytuje se často jako vedlejší příznak tzv. nemocí z nachlazení, při infekci blízkých sliznic (nos, krk, průdušky). Nebezpečí nakažení je velmi vysoké.

Onemocnění se může přenést již podáním ruky, když si předtím pacient protřel oči.       Jinou formou zánětu spojivek je zánět spojivek u novorozenců.

Jeho původci jsou  bakterie nebo viry, k nákaze dochází při porodu (při virové infekci pohlavních orgánů matky).

      Zánět spojivek může být i dárkem z cesty do Afriky. Tam jsou parazitární onemocnění očí častá. V Africe velmi rozšířeným onemocněním je onchocerkóza (říční slepota). K přenesení larvy původce, červa Onchocerca volvulus,  dochází sáním muchniček. V západní Africe je zdomácnělý africký „oční červ“,  filárie Loa loa. Je přenášen mouchami rodu Chrysops.

Ostatní onemocnění       Zánět spojivek může být vnějším příznakem vážnějšího onemocnění. Při zánětech rohovky, duhovky a bělma se zároveň zanítí i spojivka.

      Obraz nemoci je pro laika u všech zánětů spojivek velmi podobný. Vždy je oko začervenalé. Červené zabarvení je způsobeno rozšířením krevních cév ve spojivce, která reaguje na podráždění zánětem. Podle okolností je vylučován bílý, žlutý nebo průhledný sekret.      Subjektivní pocit nemocného je přítomnost cizích těles v oku, pálení, svědění a slzení. Sluneční záření je špatně snášeno. Ráno jsou oči zalepené.

      Důležité: Poruchy vidění a bolesti očí se u zánětu spojivek nevyskytují. Tyto symptomy ukazují na vážnější oční onemocnění.

      Většina forem zánětu spojivek se po odstranění příčiny vyléčí po několika dnech nebo týdnu sama.       Kritický je zánět spojivek u novorozenců. Při infekci gonokoky, která je dnes velmi vzácná, může být bez terapie zrak novorozence ztracen. Záněty spojivek vyvolané chlamydiemi probíhají velmi zdlouhavě. Pokud se tyto infekce neléčí, mohou vzniknout trvalé následky na rohovce a na vnitřní straně horního víčka. V tropických zemích způsobují chlamydie nebezpečné onemocnění trachom (zrnitou konjunktivitidu), které může vést k oslepnutí.      Vlastní diagnóza „zánět spojivek“ na základě červeného oka může vést k omylu: hlavní příčinou mohou být záněty jiných částí oka (duhovka, rohovka, oční svaly, oční víčka atd.). Zčervenání oka se vyskytuje také při zranění rohovky.

      Při akutním záchvatu zeleného zákalu (glaukom), náhlém zvýšení tlaku uvnitř oka, se vyskytuje zarudnutí oka doprovázené bolestmi, poruchami vidění, nevolností a zvracením. Zde je chybná diagnóza obzvláště osudná: pokud rychle nezasáhne oční lékař, může dojít k oslepnutí během několika hodin.

      Základem správného léčení zánětu spojivek je při rozmanitosti možných příčin pečlivá diagnóza.      Pro lékaře je důležitý charakter zarudnutí. Pokud je převážně na vnější spojivce a pokud se při posunutí spojivky pohybují oční cévky, jde o zánět spojivek. U zánětů hlouběji uložených částí oka se cévky při posunech spojivky nepohybují.

Podrážděné oko je modře červené. Povaha vylučovaného sekretu je rozhodující pro stanovení příčiny.  Je vodnatý, slizký nebo hnisavý? Hnisavé sekrety poukazují na bakteriální infekci. Jsou postiženy obě oči, nebo jen jedno? Virové a chlamydiové infekce začínají obvykle v jednom oku.

        Je také důležité, jestli se na spojivce vyskytují papily nebo folikuly. Folikuly jsou shluky  lymfocytů na spojivce, které ukazují na virový nebo chlamydiový zánět spojivek. Papily jsou mnohoúhlá, tvrdá, těsně na sebe naléhající světle růžová až šedavá zrna připomínající dlažbu („kočičí hlavy“).

Vyskytují se u alergických zánětů spojivky. „Obří papily“ na spojivce horního víčka a masivní tvorba sekretu jsou charakteristické rysy alergie na kontaktní čočky.       Pokud je podezření na bakteriální infekci, odebere oční lékař sekret z vnitřní strany víčka a vyšetří ho pod mikroskopem. Bakterie jsou snadno rozeznatelné.

Důkladné bakteriologické vyšetření sekretu v laboratoři ukáže druh bakterií, které vyvolaly onemocnění a určí jejich citlivost k jednotlivým antibiotikům (stanoví tzv. antibiogram).      Také mikroskopické vyšetření bílých krvinek (leukocytů) pomáhá při zjištění příčiny zánětu.

Pokud převažují lymfocyty, jedná se o virovou infekci, dominují-li granulocyty, jedná se o bakteriální infekci. Jsou-li ve vzorku lymfocyty i granulocyty, jedná se o infekci chlamydiemi.

      Velké bílé krvinky, tzv. eozinofilní granulocyty, s velkou pravděpodobností ukazují na alergickou reakci.

      Předpokladem účinné léčby je přesná znalost příčiny zánětu, který je pak možné léčit antibiotiky nebo kortikosteroidy. Pokud se na zánětu spojivek nepodílejí žádné bakterie, je užití antibiotik bezpředmětné. Kortikosteroidy zvyšují u některých pacientů tlak v oku, mohou škodit rohovce a způsobit zakalení čočky. Výběr nejvhodnějšího léku je proto velmi důležitý.

Dráždivá konjunktivitida       V první řadě je důležité vědět, co vyvolalo podráždění a pokud možno odstranit příčinu. Další léčení závisí na povaze konjunktivitidy. V případě „suchých očí“ jsou podávány přípravky nahrazující slzy.

Při zánětech s velkou sekrecí jsou užívány přípravky, které zužují cévy (způsobují vazokonstrikci).  Jsou většinou k dostání bez předpisu, měly by se však užívat opatrně a jen krátkodobě.

Při dlouhodobějším užívání dojde po doznění vazokonstrikčního účinku naopak k zesílení průtoku krve cévami spojivky, takže musíte opakovaně více kapat do očí. Začne začarovaný kruh, který lze přerušit pouze úplným vysazením přípravku.

Alergická konjunktivitida       Důležitá je přesná znalost alergenů, aby se mohlo předejít styku s nimi. V tomto případě konzultujte alergologa.

Při zánětu spojivek vyvolaném sennou rýmou by se mělo zvážit provedení desensibilizace, při které jsou pomalu se zvyšující dávky alergenu injekcí vstřikovány do kůže. Alergická reakce se tím postupně zeslabuje.

Další léčba je zaměřena na potlačení příznaků: podávají se přípravky zužující cévy, antihistaminika, která blokují alergické reakce, a v nutných případech kapky s kortikosteroidy.

Porucha vidění       Při poruše vidění předepíše lékař brýle.

Infekční konjunktivitida       Bakteriální záněty se léčí širokospektrými antibiotiky, např. teracykliny, která zabírají proti mnoha různým druhům mikrobů. Podávají se formou očních kapek nebo očních mastí.

      Při infekci chlamydiemi se užívají tetracykliny v podobě kapek nebo mastí (např. aureomycin nebo erytromycin). Chlamydie nejsou jen ve spojivce, ale také ve všech sliznicích a přenášejí se mimo jiné také intimním kontaktem.

Proto musí být léčen i partner.

      Proti velmi nakažlivým virovým infekcí neexistují přípravky, které infekci úplně vyléčí – pouze je možné potlačit příznaky. Nejdůležitější jsou důsledná hygienická opatření při styku s infikovanými – žádné tělesné kontakty, časté mytí rukou, používání každý svého ručníku v rodině atd.

Parazitární konjunktivitida       Proti říční slepotě (onchocerkóze) existuje účinný prostředek ivermektin, který je podáván jednou za půl roku (léčba je dlouhodobá). Při loáze je vhodný diethylkarbamazin, podávaný nejméně po dobu 14 dní.

      Zánět spojivek se vyskytuje při mnoha chorobách. Vyskytuje se jako vedlejší příznak od málo závažných podráždění cizími tělesy až po nejtěžší oční onemocnění jako zelený zákal. Proto je radno konzultovat očního lékaře.

      Nejlepší ochrana před infekčním zánětem spojivek je pečlivá hygiena. Kvůli vysokému riziku nakažení zánětem spojivek, který byl vyvolán adenoviry, nesmí chodit nemocné děti do školky nebo školy tak dlouho, dokud to oční lékař znovu nedovolí. Lék, který byl postiženému předepsán, by neměl být používán v kombinaci s jiným léčivem.

Oční kapky a masti se nesmějí užívat delší dobu, než na jakou byly předepsány.      U alergických reakcí a dráždivé konjunktivitdy spočívá prevence v tom, že se člověk vyhne látce nebo podnětu, který reakci vyvolal: např.

řidič se může vyhnout zánětu spojivek, pokud si dává  pozor, aby se jeho hlava nenacházela přímo v proudu vzduchu z okna automobilu.

      Lidé, kteří nosí kontaktní čočky, musí pečlivě dbát na jejich čištění.       Na horách, kde je sníh a svítí sluníčko, by měly být oči chráněny slunečními brýlemi. 

      Oči by neměly být přetěžovány. Toto platí obzvláště pro ty, kteří pracují u monitoru počítače.

      Jak rozpoznám infekční zánět spojivek?       Na infekci bakteriemi ukazuje slizký, hnisavý sekret, který ráno slepí oči. Většinou jsou postiženy obě oči současně. Virové infekce začínají nejprve na jednom oku, většinou jako vedlejší příznak „nachlazení“. Sekret bývá průzračný. Obecně platí, že by měl každý laik konzultovat očního lékaře, který stanoví diagnózu.

      Mohu sám léčit zánět spojivek?       Odpověď zní: ne. Vzhledem k tomu, že existuje mnoho různých příčin zánětu spojivek, je nutná přesná diagnóza, kterou může stanovit pouze oční lékař.

Každý lék, i když je také k dostání bez předpisu, může při špatném užívání způsobit velké škody.

Zvláštní varování se týká užívání očních obkladů z heřmánku: u většiny lidí vyvolávají alergickou reakci!

      Co mohu dělat proti suchým očím?       Neexistuje léčba vhodná pro každého. Návštěva lékaře je nevyhnutelná. Způsob poškození slzného filmu může lékař přesně určit pomocí testů a zkoušek, a vybrat pak vhodný přípravek nahrazující slzný film.

Dětské infekční lékařství: Hemofilové infekce

Etiologie: H.  influenzae je malá nesporulující nepohyblivá extracelulární gramnegativní bakterie. Je známo 6 antigenně odlišných kapsulárních typů.

Kmeny, kterým chybí polysacharidový obal, jsou netypizovatelné. U nemocných se nejčastěji vyskytuje typ b, ale situace se mění se zavedením očkování proti tomuto typu.

Typ b proniká do krevního oběhu, je vysoce virulentní a způsobuje invazivní onemocnění.

H.  influenzae produkuje různé adheziny, které umožňují osídlení dýchacích cest. H.  influenzae je běžnou součástí dýchacích cest lidí, jiný přirozený hostitel není znám. Přenos je kapénkovou nákazou, vzácně přímým kontaktem s hnisavým sekretem. Závažné infekce jsou obvyklé u dětí do 6 let věku, později je invazivní onemocnění vzácné.

ID: 24 hodin.

Klinické projevy: H.  influenzae typ b způsobuje meningitidu, epiglotitidu, pneumonii, osteomyelitidu a artritidu.

Meningitida byla před zavedením očkování obávanou infekcí dětí od 2 měsíců do 4 let věku. Vyskytuje se sporadicky. Vznik může být náhlý nebo předchází příznaky infekce HCD.

Počáteční příznaky jsou horečka, apatie, nechutenství, zvracení a vyklenutá fontanela, u větších dětí bolesti hlavy a opozice šíje.

Až 30 % dětí má následky, nejčastější je hluchota, retardace psychomotorického vývoje a obstrukční hydrocefalus.

Epiglotitida je perakutní flegmonózní zánět příklopky hrtanové, jehož následkem dochází k obstrukci dýchacích cest, která může být život ohrožující. Výskyt je obvykle v zimě u dětí mezi 2. a 5. rokem věku.

Onemocnění začíná vysokou horečkou, schváceností, pro bolest v krku dítě odmítá polykat a z úst mu vytékají sliny. Hlas je tichý. Dítě sedí v předklonu, protože vleže se zhoršuje dušnost.

V inspiriu i exspiriu je slyšitelný stridor, srkavý zvuk z probublávání nahromaděného sekretu.

Pneumonie způsobená H. influenzae se vyskytuje u kojenců a batolat a jako komplikace virové infekce dýchacích cest ve všech věkových skupinách dětí.

Začátek je náhlý s horečkou, třesavkou, zchváceností, kašlem a dušností. Kašel ve v úvodu suchý, postupně přechází v produktivní. Poslechově jsou přítomny přízvučné chrůpky.

RTG nález dopovídá lobární pneumonii nebo jednostranné bronchopneumonii.

Akutní otitida je typická pro děti do 4 let věku, s rostoucím věkem výskyt klesá. Spontánní perforace bubínku je častá. Komplikací může být akutní mastoiditida

Celutitida postihuje malé děti. Klinicky je otok se zarudnutím často na tváři nebo kolem očnice. Zarudnutí postupuje rychle během hodin, vzácně dojde k bakteriémii.

Izolovaná bakteriémie bez známek lokální infekce je provázena horečkou, nechutenstvím a malátností. Bez léčby je rizikem septický šok.

Na rozdíl od sporadického výskytu ostatních hemofilových infekcí, v dětských kolektivech se v malých epidemiích objevuje konjuktivitida s výraznou hyperémií spojivek a hnisavou sekrecí (syndrom konjunktivitidy-otitidy).

Septická artritida u malých dětí do 2 let věku je často způsobena H. influenzae typ b. Postihuje jeden velký kloub s omezením hybnosti, bolestivostí a otokem. Příznaky mohou být mírné.

Komplikace: meningitidu mohou komplikovat sekundární pneumonie, artritida nebo perikarditida. Komplikací meningitidy může být subdurální efúze, nahromadění tekutiny v subdurálním prostoru s vysokým obsahem bílkoviny. V průběhu léčby meningitidy může být septická artritida příčinou trvajících teplot.

Pozitivní hemokultura a kultivace z kloubního punktátu upřesňují diagnózu. Vzácně mohou být hemofily i příčinou novorozenecké sepse.

Častými původci endokarditidy u dětí jsou pomalu rostoucí gramnegativní baktérie (označované zkratkou HACEK): Haemophilus species, Actinobacillus actinomycetemcomitans, Cardiobacterium hominis, Eikenella corrodens, Kingella kingae, které jsou normální součástí lidské flóry.

Laboratorní nálezy: leukocytóza s posunem doleva, vysoká hodnota CRP a sedimentace erytrocytů. Při meningitidě je pleocytóza mezi 100 až 1000 buněk, převážně polymorfonukleárů, hladina bílkovin a laktát jsou zvýšené, glykorhachie je v normě, ale na začátku nemoci snížená.

Diagnostika: klinické vzorky by měly být naočkovány na příslušné médium co nejrychleji, H.  influenzae ztrácí životaschopnost velmi rychle. K aerobnímu růstu potřebuje termostabilní X faktor a termolabilní V faktor. H.

  parainfluenzae se liší tím, že k růstu potřebuje jen V faktor. Původce lze prokázat kultivací z krve nebo laryngálního výtěru.

Opouzdřené organismy mohou být určeny přímo pomocí specifického antiséra latexovou aglutinací v séru, mozkomíšním moku, moči.

Léčba: v  případě citlivosti je lékem volby ampicilin nebo amoxicilin. Cefalosporiny III. generace (cefotaxim a ceftriaxon) se podávají u meningitidy. U dětí je denní dávka cefotaximu 200 mg/kg po 6 hodinách.

Doporučená dávka ceftriaxonu pro děti je 75 až 100 mg/kg/den rozdělená do dvou dávek po 12 hodinách. Trvání léčby je 7 až 10 dní. Podání kortikoidů u meningitidy snižuje riziko neurologických následků. U dětí starších než 2 měsíce je doporučen dexamethazon 0,6 mg/kg/den i.v.

ve 4 denních dávkách po dobu 4 dnů. V případě komplikací zavedení shuntu nebo evakuace subdurální efúze. U epiglotitidy je nezbytná tracheální intubace a zajištění podpůrné ventilace. Od roku 2001 jsou všechny děti očkovány proti typu b, nyní je součástí hexavakcíny.

Pro kontakty pacienta s hemofilovou meningitidou je doporučen rifampicin v dávce 20 mg/kg v jedné denní dávce po dobu 4 dnů.

Haemophilus influenze – detlek.cz

  • Zdroj
  • Příznaky nemoci
  • Léčba
  • Očkování

Haemophilus influenzae je bakterie, která se u člověka může vyskytovat bezpříznakově v dýchacích cestách, především na sliznici nosu a krku.

Existuje několik typů hemofilu (6 z nich je pojmenováno a-f), nejzávažnější, až život ohrožující infekce jsou způsobeny typem b – Hib. Infekce se přenáší kapénkově z člověka na člověka.

Novorozenci a kojenci do 2 měsíců věku jsou chráněni pasivně přenosem mateřských protilátek a k onemocnění dochází výjimečně. Invazivní onemocnění postihuje především děti od 3 měsíců do 5 let věku.

Jedná se hlavně o meningitidu (zánět mozkových blan), epiglotitidu (zánět příklopky hrtanové), pneumonii (zánět plic), perikarditidu (zánět osrdečníku) a artritidu (zánět kloubu) .Po pátém roce života dochází k těmto nákazám zřídka, časté jsou však lokalizované infekce

jako otitidy (záněty středouší) a sinusitidy (záněty vedlejších dutin nosních) u dětí a bronchitidy (záněty průdušek) u dospělých. Výskyt je častější v chladnějších obdobích roku, k přenosu dochází vzdušnou cestou

Příznaky nemoci

Epiglotitida je velmi rychle se rozvíjející (řádově v hodinách) zánět příklopky hrtanové, jehož následkem dochází k zúžení až úplnému uzavření dýchacích cest, které je život ohrožující. Výskyt je obvykle v zimě u dětí mezi 2. a 5. rokem věku.

Onemocnění začíná vysokou horečkou, schváceností, pro bolest v krku dítě odmítá polykat a z úst mu vytékají sliny. Hlas je tichý. Dítě sedí v předklonu, protože vleže se zhoršuje dušnost, oteklá příklopka hrtanová může zcela uzavřít vchod do dýchacích cest. Při nádechu i výdechu je slyšitelný srkavý zvuk z probublávání nahromaděného sekretu.

Čas od prvních příznaků do situace, která je již život ohrožující, je velmi krátký a nemoc nemusi být včas rozpoznána.

Hemofilová meningitida – zánět mozkových blan. Je provázena vysokými horečkami, prudkými bolestmi hlavy, zvracením, spavostí, světloplachostí, poruchami vědomí. Pokud dítě nemoc přežije, často zůstávají trvalé následky, např. porucha až ztráta sluchu.

Pneumonie (zánět plic) způsobená H. influenzae se vyskytuje u kojenců a batolat a jako komplikace virové infekce dýchacích cest ve všech věkových skupinách dětí. Začátek je náhlý s horečkou, třesavkou, zchváceností, kašlem a dušností.

Akutní otitida (zánět středouší) je typická pro děti do 4 let věku, s rostoucím věkem výskyt klesá. Spontánní perforace (prasknutí) bubínku je častá. Komplikací může být akutní mastoiditida (zánět části spánkové kosti za uchem).

Artritida (zánět kloubu) postihuje většinou jeden velký kloub (např. kyčel) s omezením hybnosti, bolestivostí, otokem, teplotami.

Léčba

Infekce způsobené bakterií Haemophilus influenze se léčí antibiotiky. Léčbu je nutné zahájit co nejdříve. Léčba meningitidy a epiglotitidy pro svou závažnost probíhá vždy na jednotkách intenzivní péče.

Očkování

Očkování proti bakterii Haemophilus influenze b je součástí očkovacího kalendáře od roku 2001. V současné době je zahrnuto v kombinované hexavalentní vakcíně (spolu se záškrtem, tetanem, černým kašlem, dětskou obrnou a hepatitidou B)・ 1. dávka od 9. týdne života・ 2. dávka za 2 měsíce od první

・ 3. dávka minimálně 6 měsíců po druhé dávce

Diskuze

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *