Děti se nerodí líné. Jak rozhýbat malé lenochy?

Jak zvednout zahálčivé ratolesti z gauče, od televize, od počítačových her, od populárního seriálu, od internetu? Mnozí rodiče už nad takovými otázkami dávno mávli rukou a rezignovali. Co by jim poradili odborníci?

Chyby hledejte nejdřív u sebe, milí rodiče

„To naše dítě se nezvedne od počítače!“ „Naše malá vyspává o víkendu do oběda a pak se jen dívá na televizi. Proč si nejde chvíli hrát ven?“ „Kdyby Adámek taky trochu sportoval, akorát se mu pak ve škole smějou!“ Na lenivé děti si nejčastěji stěžují právě jejich rodiče.

Důležité je si ale uvědomit, že za svoji lenost, nemotornost a nechuť k pohybu nemohou děti samy. Oslovení odborníci se shodují v tom, že prvním krokem, který rodiče, pokud budou chtít naučit své děti lásce ke sportu, budou muset udělat, je podívat se do zrcadla – tedy sami na sebe.

Mentální koučka pro sportovce Kateřina Vejvodová vysvětluje, že ani ona proklínaná moderní virtuální zábava nemůže za vše – na vině jsou častěji rodiče, kteří si jejím prostřednictvím usnadňují péči o své ratolesti. „Virtuální zábava je jednoduchou formou jak dítě zabavit, aniž bychom s ním museli trávit čas.

Když se věnuje monitoru, můžeme v klidu vykonávat jakoukoliv jinou činnost a mít čas pro sebe. Bohužel se to pak odrazí na celkovém vývoji dítěte i na jeho sociálních vazbách a vztazích. Pokud děti uvidí, že rodiče sportují (jsou pohybově aktivní – klidně i ve formě procházek, stavění sněhuláka apod.

), budou k tomu tíhnout také.“

Děti se nerodí od přírody líné. Naopak. Mnohé z nich bývají již jako batolata velice čiperné. Později je ale mohou „uzemnit“ líné návyky. Rodiče jsou jejich nejdůležitějšími životními vzory.

Takže pokud maminka s tatínkem celý víkend nevytáhnou paty z domu, nechtějí jezdit na výlety, nechtějí si jít zakopat s míčem a říkají, že přát si kolečkové brusle od Ježíška je hloupost, nemohou ani očekávat, že jejich ratolesti budou milovníky všemožných sportovních aktivit.

Opak: Dítě přetížené ambicemi rodičů

Dalším extrémem jsou rodiče, kteří své děti přetěžují nebo si jejich prostřednictvím realizují své vlastní sny, a to i ty sportovní. „Důležitým aspektem může být naopak i další extrém – tzn. rodiče se snaží dítěti nalézt co nejvíce možných kroužků nebo od raného dětství vést dítě k určitému sportu, který však opět vyžaduje veškerý volný čas dítěte.

V případě tohoto druhého extrému se pak může stát, že si dítě časem vypěstuje až nechuť ke sportu. Není to tak samozřejmě vždy. Problém je většinou v momentě, kdy si rodiče naplňují své ambice a touhy po sportu, ke kterému pak vedou dítě,“ říká dětská psychoterapeutka Lucie Bělohlávková.

Kateřina Vejvodová upozorňuje, že kromě vztahu dítěte ke sportu může takový přístup narušit i vztah mezi dítětem a ambiciózním rodičem.

Sportovní aktivita je přitom v životě dítěte nesmírně důležitá. Dle Lucie Bělohlávkové je prostředkem seberealizace. S takovým termínem se častěji setkáváme u dospělých – hovořívá se o tom, jak je důležité, aby člověka naplňovalo jeho zaměstnání, měl uspokojivé zázemí, rodinný život.

Tak může vypadat seberealizace dospělého člověka, díky které se cítí spokojený a úspěšný. U dítěte ale ke zvýšení sebevědomí dle psychoterapeutky dopomáhá právě sport, který mu kromě zvýšení fyzických schopností pomáhá i obstát v kolektivu ostatních.

„Při terapii jsem se několikrát setkala s dětmi, které se staly terčem posměchu právě proto, že nebyly dostatečně dobré v pohybových aktivitách. Jak bych řekla slovy jednoho dítěte: ´To, že někdo neumí zpívat nebo kreslit, se toleruje, ale že mi nejde tělák, to je vidět a tak se to neodpouští.

“ Pohybové aktivity se pojí s naší tělesnou schránkou, není to jen o nadání a talentu, ale i o tom, jak vypadáme, a pro každého je důležité, jak jej vnímají druzí lidé. S postupujícím věkem a blížící se pubertou je to jedna z nejdůležitějších oblastí, se kterou se děti popasovávají.

A tak to samozřejmě s sebou nese řadu problémů, pokud se dítěti v této oblasti nedaří (snížené sebevědomí, sociální úzkost, v nejhorších případech šikana, mentální anorexie…),“ uvádí své zkušenosti z praxe Lucie Bělohlávková.

Pokud je narušen právě tento proces dětské seberealizace, může způsobit i pozdější psychické problémy a bloky v dospělém životě. Lucie Bělohlávková vzpomíná na jednoho svého pacienta: „Pamatuji si právě na příklad dospělého, milého, chytrého muže, pracujícího v IT oblasti, který trpí sociální fobií.

Kvůli ní se mu nedaří najít kvalitní partnerský vztah ani navázat přátelské vztahy na pracovišti. Když byl malý, byl to právě ten ´tlustý chlapeček, co jen seděl celé dny doma u počítače´.

Vztahy je schopen navazovat v podstatě jen virtuálně, v rovině osobní to neumí – absolutně si nevěří a sám to definuje, že mu prostě chybí ty společné volnočasové aktivity s dalšími dětmi ze ZŠ nebo střední školy.“ 

Sport krásně imituje život. Jak děti rozhýbat?

Sport navíc učí děti základním hodnotám. Skvěle to vystihla Kateřina Vejvodová, když celý problém shrnula: „Sport krásně imituje život, a právě proto je tak prospěšný. Utváří jakési modelové situace, pomocí nichž se dítě učí řešit obtížné situace v reálném životě.“

Nic ale není definitivní. Vše se dá změnit a i s malými nesportovci se dá „pohnout“. Samozřejmě ideální je pracovat s dětmi již od raného dětství, kdy je nejlepší rozvíjet základní pohybové dovednosti – schopnost udržet rovnováhu, běhat, skákat, házet a chytat míč. Vždyť na tom jsou založeny i ty nejprimitivnější dětské hry.

Malé děti můžete naučit skákat panáka, hrát na babu, házet „pyramidu“ s míčem… „U hodně malých dětí bych jistě doporučovala sport, který rozvijí obecné motorické dovednosti – gymnastiku, atletiku, pohybové kroužky… a snažila bych se vyhýbat specializovaným jednostranně zaměřeným sportům, jako je např. tenis, golf, lukostřelba apod.

,“ radí Kateřina Vejvodová.

U starších dětí si však rodiče musí uvědomit, že vše vyžaduje citlivý přístup. Od nepříliš aktivní ratolesti nelze očekávat, že se vypraví na dlouhou cyklistickou túru. Bohužel špatný přístup je dalším kamenem úrazu. Rodiče nejsou psychologové, i když by svět byl možná o něco lepší, kdyby jimi alespoň trochu byli.

Ačkoliv naše děti často vypadají, jako že s nimi nic neotřese, jsou vnímavější a citlivější, než bychom mohli předpokládat. Prožívají své vnitřní konflikty, bojují samy se sebou, řeší mezilidské vztahy ve svých společenských skupinách… A tak může nevhodný zásah rodiče do tohoto světa způsobit často více škody než užitku.

Představme si třeba jedenáctiletou již dospívající mladou slečnu, která trpí nadváhou. Děsí se chvíle, kdy při tělocviku musí skočit přes švédskou bednu.

A jejího rodiče, který „utužuje“ rodinnou atmosféru tím, že svoji dcerku častuje „žertovnými“ přezdívkami od otylky až po baculku. Snadno nám dojde, že to rozhodně není ideální stav.

Samozřejmě je lepší brát vše s humorem, nicméně to, co je humorné pro jednoho, nemusí být humorné pro druhého. Jaké metody tedy doporučují odborníci?

Dítě může motivovat i obdiv k idolu

„Rodič má zkusit vysledovat, jaký sport by dané dítě zajímal. Ne to brát ze svého pohledu, ale z pohledu dítěte, všimnout si třeba, na jaký sport se rádo dívá v televizi nebo k jakému sportu by mohlo mít nějaké dispozice,“ doporučuje sportovní psycholožka Eva Šauerová.

Dětská psychoterapeutka Lucie Bělohlávková k tomuto doplňuje i možnou motivaci dítěte posílenou obdivem ke sportovnímu idolu. To bych rozhodně nepodceňovala.

Ze své zkušenosti nemohu mluvit o tom, jak mohou chlapce ke sportu přilákat známí fotbalisté, hokejisté, tenisté či jiní sportovci, moc dobře si ale vzpomínám na své vlastní dětství, kdy byly „in“ jihoamerické zpěvačky a každá druhá holka toužila tancovat latinskoamerické tance; a proč také ne?

Problém může nastat, když se dítě potýká ve vztahu ke sportu s psychickou překážkou. Jakoukoliv fyzickou aktivitu zkrátka odmítá a důvodů může být hned několik – za všechny bych jmenovala dětskou nadváhu a obezitu související velmi často s posměchem ostatních dětí a studem „postiženého“.

Sportovní koučka Kateřina Vejvodová vidí právě tento problém ze dvou stran – posměch okolí může být samozřejmě na obtíž, může ale také působit jako hnací motor. „Velmi záleží na povaze dítěte a na tom, jak případný posměch snáší.

Pokud vidíme, že ho to sráží, snažíme se najít kolektiv dětí, které budou podobné, a posměchu se vyvarovat (např. pohybové kroužky pro obézní děti). Pokud ho posměch vybízí k větší aktivitě a chuti ostatním dokázat, že ´má na víc´, může ho takové prostředí motivovat a působit prospěšně,“ říká Vejvodová.

Lucie Bělohlávková dodává, že všechny sporty nejsou jen pro rozené „twiggy“ a doporučuje zkusit dítě orientovat na silové sporty nebo bojová umění. Vhodné je také zhodnotit to, zda je dítě spíše sportovec individualista, anebo preferuje kolektiv.

Někdo opravdu nemusí být rozený fotbalista, i když si rodič může myslet, že „kopat do míče přece baví každého kluka“, a dá přednost třeba vytrvalostnímu běhu.

Sportovní psycholožka Eva Šauerová radí rodičům orientovat se na přirozené aktivity – v létě učit děti plavat, jezdit na kole, v zimě lyžovat a bruslit. „Důležitá je ale i úloha rodiče v celém procesu. Nejdůležitější je osobní příklad. Začít společně podnikat delší procházky po okolí, výlety na hrady a zámky, v létě jízda na kole, plavání.

Chodit na sportoviště, pozorovat sportovce, hledat v okolí mimoškolní aktivity. Může to být třeba i jóga,“ říká Šauerová a já si při těch větách vzpomínám opět na své dětství, kdy malé dcerky pozorovaly, jak matky cvičí při VHS Olgy Šípkové, a často se také zapojovaly, nebo dokonce s maminkami na aerobic přímo chodily.

Opravdu platí, že asi to nejlepší, co může rodič udělat, je jít sám příkladem.

Zkuste model S tebou mě baví svět

Moc se mi zalíbil nápad dětské psychoterapeutky Lucie Bělohlávkové. Rodičům, kteří se rozhodnou „rozpohybovat se“ společně s dětmi, doporučuje fyzické aktivity ve stylu populárního filmu S tebou mě baví svět.

„Ideální situace je, pokud rodiče fungují v partě dobrých přátel, kteří také mají stejně staré děti, a tím pádem lze tímto způsobem dítě namotivovat (formou hry, ne závodů a násilných popasování s ostatními) – důležitá je legrace, nenucenost a především dobrý zážitek pro dítě, který podnítí jeho případnou touhu ´dát tomu sportu přeci jen šanci´…“ říká Bělohlávková a pokračuje: „Důležité je věnovat se dané aktivitě společně. Velký vliv zde mají rodiče… ideálně v partě prima lidí s prima dětmi (á la S tebou mě baví svět). Přátelské prostředí je nedílnou součástí. Tak se dá začít s čímkoli (lyžování, lezení na stěnu, běh, volejbal, kanoistika, …), pokud je to pojato jako legrace, zábava.“

PhDr. Lucie Bělohlávková – KBT terapeutka pro děti a dospělé

PUBLIKACE

• Bělohlávková, L.: Aspergerův syndrom. In: Pedagogická a psychologická diagnostika. Praha: Raabe, 2005 – 2008.
• Čadilová, Žampachová, Bělohlávková, Polenský: Specifika výchovy, vzdělávání a celoživotní podpory lidí s Aspergerovým syndromem. Praha: IPPP, 2006.
• Bělohlávková, L., Gnanová, E.: Podporované zaměstnávání pro lidi s Aspergerovým syndromem. Praha: APLA, 2008.
• Vosmik, M., Bělohlávková, L.: Žáci s poruchou autistického spektra v běžné škole. Praha: Portál, 2010.
• Bělohlávková, L.: Rozvoj sociálních dovedností. Praha: Pasparta, 2012.
• Bělohlávková, L.: Jak přežít, když se často bojím. Praha: Portál, 2017.
• Bělohlávková, L.: Tak už se nestyď.Praha: Portál, 2019.

ČLÁNKY

• Thorová, K., Bělohlávková, L.: Autismus: svět přesných pravidel. Psychologie dnes. 2008, č. 4, Praha: Portál.
• Bělohlávková, L.: Kolik melounů unesete? (Intervence v pragmatické jazykové oblasti u dětí s Aspergerovým syndromem). Psychologie dnes. 2009, č. 1, Praha: Portál.
• Bělohlávková, L.: Skupinové nácviky sociálních dovedností pro děti s Aspergerovým syndromem. Učitelské noviny. 2011, ročník 114, Praha: GNOSIS.
• Bělohlávková, L.: Terapie panické poruchy. Psychologie dnes. 2013, č. 7-8, Praha: Portál.
• Bělohlávková, L.: Vítězný boj s úzkostí (odborný názor). Psychologie dnes. 2014, č. 12, Praha: Portál.
• Chocová, B.: Děti se nerodí líné. Jak rozhýbat malé lenochy? Vitalia.cz [online]. [vyd. 2015-02-24]. Dostupné z: http://www.vitalia.cz/clanky/deti-se-nerodi-line-jak-motivovat-male-lenochy-ke-sportu/
• Řeháková, V.: Specifické fobie: Pomóc, knoflík! Vitalia.cz [online]. [vyd. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.vitalia.cz/clanky/specificke-fobie-pomoc-knoflik/#ic=articles-related&icc=item-1
• Řeháková, V.: Ty nejšílenější fobie: Strach ze zvracení promění život v peklo. Vitalia.cz [online]. [vyd. 2016-05-18]. Dostupné z: http://www.vitalia.cz/clanky/nejsilenejsi-fobie-ze-zvraceni/
• Řeháková, V.: Nejdivnější fobie: Nezvonit prosím! aneb Fobie ze zvonků. Vitalia.cz [online]. [vyd. 2016-05-31]. Dostupné z: http://www.vitalia.cz/clanky/nejdivnejsi-fobie-nezvonit-prosim-aneb-fobie-ze-zvonku/
• Roháčková, K.: Psychoterapeutka: Problémem je, když si děti začnou dělat mamuta z běžných situací. iRozhlas.cz [online]. [vyd. 2017-10-06]. Dostupné z: http://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/rozhovor-psychoterapie-deti-uzkost-lucie-belohlavkova-jak-prezit_1710060808_kro
• Těthalová, M.: Každé dítě potřebuje vědět, že lidi kolem něj jsou fajn a že jim může věřit. Informatorium 3-8. 2017, č. 8, Praha: Portál.
• Římanová, R.: Diagnóza strach. Týden. 2019, č. 06, Praha: Empresa Media, a. s.
• Těthalová, M.: Úzkost nepřichází jen proto, aby nás nějak mučila. Informatorium 3-8. 2020, č. 3, Praha: Portál.
• Bělohlávková, L.: Podpora rodičů dítěte s OCD. Soft-zs.cz [online]. [vyd. 2020-10-21]. Dostupné z: http://www.soft-zs.cz/item/334-balohlavkova-lucie-podpora-rodicu-ditete-s-ocd

ROZHLAS

• Fobie. In: zVědavosti (rozhlasový pořad). ČRo Dvojka, 10. 11. 2015, 35:00 min. (pořad si můžete poslechnout zde)
• Jak zkrotit fobie. In: zVědavosti (rozhlasový pořad). ČRo Dvojka, 19. 11. 2015, 38:50 min. (pořad si můžete poslechnout zde)
• Co když se na něco nabodne? Obsedantně-kompulzivním rodičům se vnucují strašlivé myšlenky. In: Houpačky (rozhlasový pořad). Radio Wave, 4. 11. 2020 (pořad si můžete poslechnout zde)

TV

• Aspergerův syndrom. In: Diagnóza (televizní pořad). ČT, 2010. (pořad můžete zhlédnout zde.)

Potomci lidí / Children of Men (2006)

Obsah

• Planeta Země, rok 2027. Už devatenáct let se nenarodilo jediné dítě. Svět podléhá beznaději a anarchii a po čím dál zoufalejších pokusech o nalezení a odstranění příčiny neplodnosti lidstva už jen čeká na zázrak. Do nedaleké budoucnosti nás ve své temné a šokující vizi uvádí režisér Alfonso Cuarón (Mexická jízda, Harry Potter a vězeň z Azkabanu), který se inspiroval slavnou stejnojmennou sci-fi novelou královny detektivek P. D. James. Díky totalitnímu zřízení dokáže jediná Velká Británie odolávat všeobjímajícímu chaosu. Platí za to sice strašnou cenu – občanská práva jsou velmi okleštěna a občasné pokusy o odpor brutálně potlačovány, ale Theovi (Clive Owen), londýnskému byrokratovi, který už jen pasivně čeká na svůj konec, je to úplně jedno. Ovšem jen do chvíle, než se s pytlem na hlavě ocitne v kufru dodávky a posléze stane tváří v tvář své bývalé lásce Julian (Julianne Moore), která stojí v čele jedné z mnoha odbojových skupin a má pro Thea speciální úkol – zajistit pro jednu z jejích spolubojovnic tranzitní víza a dostat ji bezpečně ze země. Během cesty, jejímž cílem je azyl pod záštitou organizace Human Project, Theo zjišťuje, že jeho chráněnka Kee není obyčejná uprchlice. Naopak – je to člověk, kvůli kterému by byla spousta lidí ochotná vraždit. Je totiž v osmém měsíci těhotenství a představuje kýžený zázrak, na který lidstvo už devatenáct let čeká. Na útěku před anarchisty, kteří by ji rádi zlikvidovali kvůli zachování stávajícího bezvýchodného stavu, a reprezentanty režimu, již by ji rádi zneužili ke svým politickým cílům, se Theo a Kee stávají velmi nejistou, nicméně jedinou nadějí naší civilizace.
  Režiséra Cuaróna nadchla představa, že by se prostřednictvím filmu zasazeného do blízké budoucnosti mohl vyjadřovat k dnešku. „To, jak se chováme dnes, výrazně ovlivní podobu naší planety za dvacet let. Vlastně to není sci – fi, ale současný thriller zasazený do roku 2027,“ říká Cuarón. Svět za pár let je sice snímán temnými, syrovými barvami, ale podle režiséra jde spíš o nastolení správné atmosféry než o jeho názor na naši budoucnost. „Ten film je o tom, že mít naději se vyplatí i v bezvýchodné situaci,“ dodává.(oficiální text distributora)

Videa (2)

Video © Universal Pictures

Nastala chyba při přehrávání videa.

Komentáře (1487)

• Technická brilantnosť a orgastická kreativita tohto filmu vo vizualite otvorí hubu filmovým fajnšmekrom a dej so silnou témou a ešte silnejšími scénami roztopí srdce dieťaťa, dospelého i babičky. A hoci cítiť, že Cuarón s kameramanom kričia „Pozrite, čo dokážeme!“, ich dielo tak nenecháva chladným absolútne nikoho. V preplnenom kine vynikajúci kolektívny zážitok, kedy sa ľudia chytali za hlavy, smiali a vzdychali, ako keby im samotným niekto rozbil držku autobaterkou. Myslím, že tak ako v sedemdesiatych rokoch postavili umierajúci Hollywood na nohy Spielberg, Coppola a spol., tak ho teraz, v dobe vykalkulovaných digitálnych sračiek, posunú na iný level Cuarón, Greengrass a spol. *** FILM ROKA ***(14.11.2006)
• Proč jsou ženy neplodné? Proč nerodí děti? Že by snědli čápy? Rozhněvali Boha? Theo by mohl řešit i jednodušší otázky. Třeba co je horší než Jasperova muzika. Jenomže pak spatří ZÁZRAK!…. Atmosféra – výborná! Filmové smysly dostávají zabrat. Obraz i zvuk – to je nářez. Na druhé straně je tu nevyrovnaná úroveň vyprávění. Někdy se děj prostě jen tak vleče. Ovšem i tento neduh zmizí zhruba po hodince a vyšší obrátky vydrží až do konce. Teda skoro. Já bych totiž chtěl ten konec zajímavější. Jsem v rozpacích. Tak nějak si myslím, že 4 hvězdy jsou moc, ale dávám je. Pořád na ten film totiž musím myslet. A chci ho vidět znovu!(12.3.2007)
• Alfonso Cuaron se od malého čaroděje z Bradavic naučil umění kouzel. Kamera, střih, příběh i herci jsou obětavými mravenci, kteří přenášejí velké mraveniště atmosféry tunelem k divákovi. Tenhle výjimečný postapokalyptický příběh má třetí oko s laserovým viděním i pýthickým darem. Introspekce do autoritativního režimu, totální anarchie a násilí přináší mezi kulkami a krví osamělý paprsek naděje, zázraku zrození. A dětský pláč se zdá jako ten nejkrásnější zvuk na světě. Nesmyslný a zmatený komentář,já vím…9/10(30.4.2007)
• No narozdil od ostatnich lidi mi tenhle film tak uzasnej neprisel, ale zase jsem nebyl zklamanej, jelikoz narozdil od ostatnich jsem se na nej nijak zvlast netesil. Nejvic tu vsichni chvali atmosferu. Ano, ta je skutecne perfektni. Jenze problem je, ze to skoro ani jako budoucnost nevypada. Tim myslim to, ze tu prakticky neni zadna vec, ktera by ted neexistovala. Cuaron se tak strasne moc snazil o co nejvetsi realisticnost, az to prehnal. A bojovy sceny na me pusobily spis jak nejakej valecnej film z Iraku, nebo nejaky podobny oblasti. Nehlede na fakt, ze jich tu je minimum, coz je docela skoda. Dalsi problem je pribeh. Ten je sice slusnej, ale je docela predvidatelnej. Prekvapila me jen jedina smrt, jinak vse na vas pusobi dojmem, ze to proste takle musi bejt, jakmile nekdo zacne pronaset dojemnej projev, je jasny, ze umre atd. Co se tyce hercu, tak hrajou celkem slusne, nicmene je to takovej jejich standart, takze nejvic potesi Michael Caine. Navic jejich postavy obcas jednaj docela nelogicky. Taky je problem, ze misty sceny, ktery maj vypadat nejak dojemne, pusobi spis vtipne. Docela me potesilo velky mnozstvi vtipu, ted myslim ty, co tam byli schvalne, protoze ve filmu nepusobily nucene a byli fakt vtipny. Ted by to podle komentare mohlo vypadat, ze film je kravina, to zas ne a ani nemuzu rict, ze bych se nudil. Na jedno skouknuti je to docela fajnovej film s peknou kamerou, misty drsnejma zaberama, skvelou rezii a slusnejma hercema, ale film roku nebo 173. nejlepsi film urcite ne.(12.11.2006)
• Svým způsobem je globální neschopnost mít děti tou nejhorší pohromou, jaká se lidstvu může stát. Proč je to nejhorší katastrofa? Protože je pomalá a beznadějná. Dívat se na své vlastní prokletí je to nejhorší. Dívat se tváří v tvář své smrtelnosti, takový pohled málokdo ustojí zdravý. V té chvíli totiž už bude celkem jedno, co po nás zůstane, a jestli vůbec něco. Stejně nebude nikdo, kdo by to užíval a pokud, nebudou to lidi. Je to velice sobecký přístup, ale člověk je sobecký od přirozenosti. Kdysi jsem četl od Briana Aldisse román Pokolení starců, který je vlastně o tomtéž, jen propracovanější a detailnější o době dlouhé několik desítek let. Pokud se vám líbil tenhle film, tu knížku si určitě přečtěte. Film je ponurý, temný a depresivní, ale zároveň velice svižně natočený a zábavný. Scény z uprchlického ghetta mi hodně připomněly Greengrassovu Krvavou neděli tím svým skoro dokumentárním stylem, ruční kamerou a dlouhými záběry na zbytečně se vzájemně zabíjející lidi. Největší slabinou je, že film nic nevysvětluje. Nemám ponětí, proč tam lidé najednou nemůžou mít děti. Když jsem nad tím přemýšlel, vyšly mi jenom dva důvody, proč jsou neplodní. Za prvé, je to jejich vlastní práce. Další z biologických bomb, tentokrát na zničení nepřítele nejzákeřnějším způsobem a zevnitř se vymkla zpod kontroly. Druhý důvod je, že to byla práce pánaboha, taková druhá potopa světa. Řekl bych, že to je ta druhá možnost, protože kdyby to bylo nějakým virem nebo bakterií nebo látkou, působilo by to nejen na lidi, ale i na zvířata. A ve filmu žije prokazatelně nejmíň jedna kočka. Herecky měli trochu víc prostoru jen Clive Owen a Michael Caine a taky toho využili, ale jinak jen šedej průměr. To a příliš sentimentální a hloupý závěr mi ale nezabrání přidat tenhle film na čtvrtou nejlepší pozici mnou viděných filmů tohoto desetiletí (ostaních šest příčlí zatím stále čeká).(7.9.2007)

Galerie (139)

Zajímavosti (47)

• – Ve filmu se objeví také nafukovací poletující prase, což je pocta skupině Pink Floyd, která stejný motiv použila na obalu desky „Animals“. (don corleone)
• – Ve scéně, kdy se Kee (Claire-Hope Ashitey) ve stodole odhalí Theovi (Clive Owen), přikrývá si své tělo levou rukou na hrudníku a pravou rukou pod těhotným břichem. O střih později má však ruce naopak. (Pavlínka9)
• – Auto, které řídí Jasper, je Citroen CX s přidaným plastem v zadní a přední části. Také interiér byl upraven, aby odpovídal času, ve kterém se film odehrává. Další auta, která ve filmu vidíme, jsou Renault Modus, Renault Avantime a Fiat Multipla. (don corleone)

Oblíbené citáty

☰

Terva

• Autoři 16
• Série
• Žánry
• Seznamy
• Citáty 5602
• Uživatelé 419

„Spíš byste unikl vlastnímu stínu, než uniknete mně. Dělejte co dělejte, já vás uvidím, kdykoli se mi zachce, a Vy uvidíte mne, neboť, abyste věděl, nehodlám se před Vámi déle skrývat. Ale to Vám přece nikterak nemůže vadit, neboť máte-li čisté svědomí, proč se obávat pohledu na svého Pozorovatele (Neodbytný duch)“

— Joseph Thomas Sheridan Le Fanu

„Dospělí sami nikdy nic nechápou a děti to hrozně unavuje, stále a stále jim něco vysvětlovat. (Malý princ)“

— Antoine de Saint-Exupéry

„Byl jsem přinucen být svědkem všemožných lidských utrpení bez možnosti jim zabránit. (První Stín Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„No, mrtvej ještě nejsem. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Senzační věc, když přijde člověk v noci domů pod parou, řekne dveřím, že chce dovnitř a ty pak zase za ním zamknou. Magie má svoje kladné stránky. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Ještě nejsem připraven. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„“Teď ne“ – Musí být určitě ta nejvíce frustrující věta, jakou kdy lidi vymysleli. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Takže získáme poměrně krátký seznam. Budeme ho muset postupně projít a šlechtice jednoho po druhém postupně vylučovat. Předpokládám, že žádný z nich nevypadá jako obrovský had? (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Pokorní nepotřebují zbraně. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Narodil ses v nevědomosti. Vyrůstal jsi v nevědomosti. Takže nevidím důvod, proč bys nemohl v nevědomosti zemřít. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Tak vzhůru do hospody. (Amber & Chaos)“

— John Gregory Betancourt

„Chvíli jsem měl chuť je oba zabít. Ta chvíle trvala dlouho, moc dlouho. Pak jsem jim chtěl ublížit. To trvalo ještě déle. (Kouzlo Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Lidská bytost, která bez přestávky mluví, ječí a křičí, brzy ztratí hlas. (Kouzlo Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Máš dneska krvelačnou náladu. (Stíny Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Uteč a bodni nepřítele do zad někdy jindy, až to bude nejméně čekat. Někdy je to jediná moudrá věc, která se dá udělat. (Stíny Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Vždycky, když mi někdo radil „důvěřuj mi“, měl jsem později důvod litovat. (Stíny Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Ale já takový nebudu. (Stíny Amberu)“

— John Gregory Betancourt

„Před třiceti vteřinama byl na nejlepší cestě stát se hrdinou. Vše šlo skvěle. Ale to bylo před třiceti vteřinama….. (Kubánské kontakty!)“

— James Christopher Owsley

„Když se probudíte v den, o kterém náhodou víte, že je to středa, a všechno kolem připomíná neděli, začnete tušit, že něco není v pořádku. (Den Trifidů)“

— John Wyndham Parkes Lucas Beynon Harris

„Zkurvenej syntetik. (Rozbitý)“

— Roxanne Longstreet Conrad

„Vy jste ty výkřiky neslyšela?!?! (Soumrak)“

— Heather Graham Pozzessere

„Cha…teď konečně vím, jak to vypadá, když si osm chlapů najednou nasere do gatí… (Zrození z ohně)“

— Joseph Michael Straczynski

„Peter Dawson: Chuť byla jediným smyslovým požitkem, který měl. A tak v jednom kuse jedl. (Zrození z ohně)“

— Joseph Michael Straczynski

„Sýr! No tak….úsměv! (Zrození z ohně)“

— Joseph Michael Straczynski

„Co můžete dělat, když vám pět smyslů nestačí?“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Když hlava očekává určitou paletu možností, každé vysvětlení, které spadá mimo rámec očekávání, může překvapit.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Materiály jsou nejednoznačné, naznačují lokální původ, ale to ještě nemusí znamenat lokální stavbu.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Možná je to tak, že jediné, v čem jsem odborník, jediné, na co mám talent, je snášet nesnesitelné.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Nevím, jak dlouho jsem tam stála… Možná jsem ho pozorovala celou věčnost, aniž jsem si všimla, jak roky strašně letí.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Přišel pro mna. A vše ostatní odvrhl.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Stromy nejsou stromy, ptáci nejsou ptáci a já nejsem já, ale jen něco, co hodně dlouho šlo.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Té zimy se Masopes a Gerard belhali zpátky do jeslí. Už nemluvil. Neustále upíral oči k jihu, k velkému moři a městu beze jména, jako by očekával příchod cizinců. (Srdce pro Lukrécii)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Ticho vytváří vlastní násilí.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Věděl, čím se stal, nebo už dávno zešílel?“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Vedla je naděje. Vedla je víra. Nebo hloupost.“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Co by asi mohlo vstoupit do světa šest metrů vysokou a tři a půl metru širokou chodbou? (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Jenom to, že jste přežili, jenom to, že vás označovali za hrdinu, ještě neznamenalo, že nemůžete být taky hajz. (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Když to vypadá, že se někdo od posledně změnil, přesvědčí se, že se nezměnil on. (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Proč se všichni bráníte slovům jako mimozemský nebo odjinud, když o Oblasti X mluvíte? (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Setrvávat tak dlouho na jednom místě s sebou neslo ten problém, že se pozorovatele zmocňoval pocit, že někdo pozoruje jeho. (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer

„Víc a víc se mu chtělo předstírat, že existuje v bublině bez kontextu. Že jízda bude trvat věčně. Že je účelem sama cesta. (Autorita)“

— Jeffrey Scott VanderMeer