Dětem neříkáme, že mají rakovinu

2. 12. 2014

Jak je to s přínosem protonové terapie? Jde opravdu o univerzální způsob léčby rakoviny, který skoncuje s touto smrtelnou nemocí? Zdravotnická redaktorka deníku MF Dnes Lenka Petrášová se tématu věnovala v několika článcích, hovořila s předními odborníky a popsala i některé pacientské příběhy. VZP přináší její texty v nezměněné podobě a bez jakýchkoliv úprav.

Mladá fronta DNES, Lenka Petrášová

PRAHA – Čeští pacienti s rakovinou mají už přes rok za humny soukromé protonové centrum. A kvůli masivní reklamě na ně a také příběhu britského chlapce s nádorem Ashyi Kinga vyžadují protonovou léčbu od lékařů i ve chvíli, kdy se pro jejich nemoc nehodí.

„Lidé mají pocit, že proton je zázračný a účinkuje na všechno,“ říká onkolog Jaroslav Štěrba, který neustále čelí žádostem rodičů o protonovou léčbu dětí.

Pravda je taková, že loni prošlo protonovým ozařováním ať už v Česku, či v zahraničí celkem dvacet klientů největší české zdravotní pojišťovny. „Čtyři z těchto pacientů už bohužel nežijí,“ řekl mluvčí VZP Oldřich Tichý.

I tato malá statistika svědčí o tom, že protonová léčba nerovná se zázrak a jistota vyléčení. Je to jen jedna z mnoha metod léčby nádorů. A obvykle za ní musí následovat ještě chemoterapie.

„Prošli jsme si se synem celých pětadvacet ozařovacích frakcí a teď, rok poté, se lékařům na kontrole něco nezdá, takže jdeme čtvrtého na magnetickou rezonanci a uvidíme, jestli se nádor nevrátil,“ říká matka dvaadvacetiletého syna, který se léčil s rozsáhlým nádorem uvnitř dutin.

Jako jedni z mála neměli naordinovánu žádnou další léčbu, což také pacienti vyžadující protonovou léčbu často nevědí: že protonovým zářením léčba nekončí, ale spíš začíná.

Chci proton a připlatím si! Lékaři před tím varují

Mladá fronta DNES, Lenka Petrášová

Pacienti s rakovinou vyžadují od lékařů léčbu protonem i tehdy, když pro ně není vhodná. Mnozí se kvůli tomu i zadlužili.

PRAHA – Na rakovinu se bohužel umírá a bude umírat. I přesto, že v Česku funguje protonové centrum, které umí ozářit i nádory, s nimiž si tradiční terapie tak dobře neporadí.

Přesněji: poradí, ale s většími dopady na organismus.

Problém je, že pacienti s nádory získali dojem, že jedině protonová léčba je dokáže zachránit. A za tuto naději – ne vždy oprávněnou – si jsou ochotni i tvrdě zaplatit.

„Máme pacienta, kterému jsme nepodepsali, že je pro něj protonová léčba jedinou možnou terapií. Prostě to není pravda. Jenže on nám nevěřil, šel se do protonového centra léčit sám a teď dluží půl milionu korun za ozařování.

Pojištovna totiž léčbu neproplatí, pokud ošetřující onkologové nenapíší, že jde o jedinou možnou terapii. A tak to v tomto případě není, to s čistým svědomím nemůžeme podepsat, stejně by mu pomohlo normální ozařování,“ říká onkolog a ředitel brněnského Masarykova onkologického ústavu Jan Žaloudík.

Podle něj zdaleka nejde o jediného pacienta, který se kvůli protonové léčbě zadlužil.

Koupel v neutronech Muž, který už teď dluží půl milionu, se přitom v ústavu léčí dál, terapie zdaleka neskončila. „Ozáření protonem totiž zdaleka neznamená, že je nádoru konec. Naopak, je to spíš začátek cesty a u mnoha pacientů musí následovat ještě chemoterapie a další léčba,“ zdůrazňuje Jan Žaloudík.

Že proton není všespásný, velmi překvapilo matku dvaadvacetiletého pacienta s nádorem dutin, který už prorůstal do mozku. Podle lékařů by operaci s největší pravděpodobností nepřežil, takže jediná možná léčba bylo ozařování protonem.

„Zaskočilo nás, když nám lékaři sdělili, že účelem ozáření protonem není rozpad nádoru, ale aby se nádor dál nešířil,“ říká žena, jejíž syn loni prošel pětadvaceti ozařovacími frakcemi v Mnichově. „A to jsme tam byli jedni z mála, kdo měl ten nejkratší proces ozařování, obvykle u agresivních nádorů mladých lidí lékaři ordinují 30 frakcí,“ dodává.

Syn prý léčbu snášel dobře, jen ke konci už byl unavený a hučelo mu v uších. „Na jedno oko vidí trochu rozostřeně, protože nádor už zasáhl zrakový nerv,“ popsala matka.

Zda bude mít tento protonový příběh šťastný konec, se teprve uvidí. Při kontrole po roce se totiž ukázalo, že něco nemusí být v úplném pořádku, takže tento týden musí syn na magnetickou rezonanci. Ta ukáže, zda se nádor nevrátil.

A že se nádory někdy vracejí i po ozáření protonem, to dokazuje i příběh dvou dětí, které měl v péči další brněnský onkolog, Jaroslav Štěrba z tamní fakultní nemocnice.„Půl roku po ozáření protonem za mnou přišli rodiče dítěte na konzultaci. A dítě má bohužel velmi časnou recidivu nádoru, navíc ve stejném místě, které bylo ozařováno,“ říká Štěrba.

Druhé z dětí, které se v nemocnici léčilo, už kvůli návratu nádoru zemřelo.Speciálně u dětí je podle Štěrby nutná léčba nádorů systémovou terapií celého těla a pouhé ozáření protonem nestačí.

„Ozařování je jen jedním z kroků v řadě – na prvním místě je operace, pak ozařování a pak obvykle následuje chemoterapie,“ říká onkolog Štěrba. I proto se zatím podle něj nedá odhadnout, jaký konec bude mít mediálně sledovaný příběh britského chlapce Ashyi Kinga, jehož rodiče po ozáření protonem odmítli lékaři naordinovanou chemoterapii.

„O protonu se mluví jako o zázraku, ale už se neříká, že má taky možná rizika. Mohou se objevit dosud neznámé účinky léčby.

Protonová léčba sice méně ozáří okolí nádoru, ale zase koupe člověka v neutronech – v těle vzniká sekundární záření neutronů a nikdo neví, co to může za deset let v organismu způsobit,“ upozorňuje onkolog Štěrba a opakuje, že proton je jen jednou z metod a součástí léčby.

Protonová terapie má ostatně za sebou i šťastné příběhy. Šestiletý syn Jana Hrdličky prošel šesti týdny ozařování protonem. „Musel samozřejmě podstoupit operaci, ale až na drobné poruchy pozornosti a soustředění a na to, že mu vypadaly vlasy a zatím nedorostly v takové kvalitě, jaké měl dřív, se zdá, že je v pořádku,“ říká otec.

Reklama na proton je i na pivních táccích. Jenže na rakovinu se umírá

Mladá fronta DNES, Lenka Petrášová

PRAHA – Rodiny s nemocnými dětmi za Jaroslavem Štěrbou chodí jako za poslední nadějí a skoro vždycky začnou stejnou větou: „Pane doktore, my chceme jít na ten proton…“ Na to přednosta kliniky dětské onkologie z Fakultní nemocnice v Brně odpovídá také pořád stejně: „No jistě, proton je na všechno, včetně nešťastné lásky…“

* Protonová léčba je v Česku dostupná už druhým rokem a pacienti si často myslí, že je to všelék, který je zbaví rakoviny. Jak tuto léčbu vnímáte vy?

„Jde jen o jeden z kroků v řadě mnoha jiných, které je nutné při léčbě rakoviny udělat. Zvlášť u dětí je léčba nádorů vždycky systémová záležitost, obvykle se neobejde bez chirurgického zákroku, chemoterapie, imunoterapie…

Proto tu léčbu také řídí onkolog, ne ten radioterapeut s protonem, který jen ozařuje. A proto je chyba, když pacienti nejprve zamíří do protonového centra a teprve potom přijdou k nám, ať jim jen podepíšeme papír pro pojišťovnu, že je pro ně léčba vhodná. Tak to nemůže fungovat.

Jenže to je těžké, když reklamní masáž na protonové centrum pronikla už i na podtácky na pivo.“

* Jaké jsou výsledky této léčby?

„Osobně mi prošly rukama dvě děti, jimž se nádor i přes protonovou terapii vrátil, a to velmi brzy. U rakoviny to tak bohužel je: umírá se na ni a bude se umírat. Je otázka do diskuse, zda ty děti dostaly dostatečnou ozařovací dávku, když se nádor vrátil tak časně.

Jestliže měsíc po ukončení ozařování se mi nádor vrátí na stejné místo, tak je něco někde špatně. U protonové léčby mi obecně vadí, že se diskutuje o pozdních následcích ozařování, ale ten pacient se toho pozdního následku hlavně musí dožít. Cílem léčby je proto přežití pacienta. Pak se bavme o všem ostatním.

Teprve druhým krokem je kvalita přežití.“

* Jak jsou rodiče přístupní takové diskusi?

„Je to těžké. Ale vždy jim vysvětlíme: Jestliže ozáříme dítě silnější dávkou, pravděpodobnost přežití bude o deset procent vyšší, ale to dítě za to zaplatí deseti procenty IQ. A ptáme se: Co chcete? Je to vždy komplikovaná záležitost a vytáhnout z komplikované léčby rakoviny, která je případ od případu jiná, jen léčbu protonem je špatně.“

* Stále se mluví o pozitivech protonové léčby, že je šetrnější k okolním tkáním, ale existují i nějaká negativa?

„Ano. Nemluví se o tom. I proton má svá rizika. Mohou se po letech objevit neznámé účinky spojené s proudem neuronů, který při protonovém záření vzniká. A my ještě nevíme, co to u těch lidí za deset let může způsobit. Takže jde o zajímavou novinku, kterou bychom měli využívat a studovat v některých pečlivě vybraných případech, ale udělat z protonové léčby lék na všechny nádory je chyba.“

Smrt není daleko a je to šílený pocit. Vadí mi, že se z rakoviny dělá atrakce, říkala královna českého sushi

Těsně před půlnocí 11. srpna 2019 Bára Rektorová své nemoci podlehla. Opětovně přinášíme a všem čtenářům nabízíme rozhovor, který jsme s ní pořídili dva měsíce přes smrtí.

Píšete knihu o rakovině a…

Snad ji zvládnu napsat. Teď je to všechno zase aktuální… Bylo lepší, když jsem ji psala po té „první“ rakovině, kdy jsem měla odstup. Chci napsat knihu o tom, že o rakovině člověk vlastně nic neví, není na to připravený. Většina lidí zná rakovinu z televize a ze seriálů.

Připadá mi, že když autoři neví, jakou překážku by měla nějaká postava překonávat, tak tam prostě vrznou rakovinu. Ta může dopadnout dobře i špatně. V nejhorším se zbaví nějaké postavy, když třeba není u diváků populární.

Ono to tak opravdu je! Myslím, že i pro mě to bylo…

Zavádějící?

Já jsem se samozřejmě nikdy nezajímala o to, jak se žije pacientům s rakovinou. Mě to nenapadlo, neměla jsem důvod. A myslela jsem si automaticky, že to probíhá nějak tak, jak je to v těch seriálech. Touto knihou bych to chtěla odromantizovat.

Jestli to správně chápu, vaše kniha bude vlastně manuál pro pacienty, ale i pro jejich okolí, pro příbuzné, přátele, lékaře…

Netuším, jestli se dá napsat manuál na rakovinu. Spíš chci popsat svoje zkušenosti s realitou. Někdy to bylo úplně jiné, než jak se obecně míní!

Jak hodnotíte třeba lékaře a veškerý personál nemocnic v těchto seriálech… Odpovídá to realitě?

Jiné než v reálu to samozřejmě je. Ale s tím se, řekla bych, nějak počítá. Kdyby to bylo autentické, tak by rakovina v seriálech nikoho nebavila. Spíš jsem se zamýšlela nad větou, kterou mi lidé teď často říkají: „Bojuj, hlavně bojuj.

“ Říkala jsem si, co to asi znamená, a automaticky jsem myslela, že když u někoho propukne rakovina, tak ten člověk už nějak pochopí, jak má bojovat a co se tím myslí. A pak jsem zjistila, že ne. Pořád nevím, jak teda mám „bojovat“.

Které věty vás tedy nadzvedávají spolehlivě, ačkoli byly míněny dobře?

Mě to nadzvedávalo dřív. Teď už jsem si na to ale zvykla… Už je mi to jedno. Ale překvapilo mě, nakolik je rakovina vlastně normální a nakolik je v těch představách romantizovaná. A měla jsem to i já.

Dnes už vím, že člověku je prostě normálně blbě a není to nic extra zajímavého. Vadí mi, že se z toho dělá taková atrakce.

Jasně, chápu to, je to svým způsobem fascinující, když vám někde něco začne růst…

O rakovině bych v jedné větě asi řekla, že žere lidi.

Tak ono i proto ten název. Rak. Ten člověk jde pozpátku… Prostě je to divné. Proč mi vyrostlo něco, co mě začíná zabíjet?

Přečtěte si také

Hrábnul jsem si na naprosté dno a měl pocit, že život končí. Začínám od znovu, líčí houslista Svěcený těžké období

Zkuste zavzpomínat. Vedly jsme spolu dlouhé debaty o tom, na jaké věty by si lidé opravdu měli dávat pozor. Jaká jsou ta nejhorší klišé?

Mně přišlo úplně zásadní, jak těžké pro ty lidi je chovat se k pacientům normálně a zdvořile, jak by se chovali i k někomu zdravému. Lidé na slušnost zapomínají, protože mají pocit, že jde o život, a tím pádem je to opravňuje říct vám něco, co považují za dobrý nápad.

A proč by se u toho nemohli chovat jako prasata, když vám vlastně „pomáhají“? To jsou ti různí ezoterici, kteří mají pocit, že vás musí zachraňovat nějakými úvahami, že se třeba máte mít ráda. Jenže víte, ono takové „měj se ráda“ je vlastně hulvátské a nezdvořilé. Taková osobní věc se cizímu člověku neříká.

Já se o takto osobních věcech bavím jen s nejlepšími přáteli a zdvořile.

Když je to někdo, s kým mám vztah, kdy se o takových věcech bavíme, je to samozřejmě něco jiného, než když si někdo neznámý myslí, že ho moje nemoc opravňuje, aby mi řekl: „Hele, teď musíš tohle… Začni se mít ráda… Přečti si tuhle knížku…“ Lidé mi doporučovali knihu s názvem Musela jsem zemřít. To mi přišlo fakt super. Díky za doporučení! Teda nepořídila jsem si ji… Hrozně mi vadilo, že základní lidské chování, na které spoléháte, najednou nefunguje. Lidé mi až nadávali. Slušnost šla stranou, protože přece šlo o dobrou věc!

A šlo to až k agresivitě?

Ano! Ti lidé nechápali, že není zdvořilé bavit se o mé nemoci, když se o tom bavit nechci. To, že mi jde o život, je neopravňuje chovat se takhle…

Není čas, jdu na dřeň.

Není čas, jdu na dřeň, to je přesné! Ono totiž jít na tu dřeň je někdy docela nepříjemné. Ale každý má problém s něčím jiným.

Mně třeba na rozdíl od některých pacientů nevadí, když se někdo zeptá, jak funguje chemoterapie, gama nůž… Vzhledem k tomu, že jsem o tom psala na sociálních sítích, jsem vlastně dávala najevo, že mi nevadí o tom mluvit. Ale každý to má opravdu jinak.

Mnohým lidem vadí soucit. Mně nikdy nevadilo, když mi někdo řekl: „Sorry, to mě mrzí.“ Nepřijde mi, že by mě tím lidé nějak ponižovali.

Pamatuju si, jak vám lezly na nervy věty typu „Ty jsi silná, ty to zvládneš“.

Ano. Mám z toho pocit, že tím lidé uklidňují sami sebe. Oni si nechtějí připustit, že umřít prostě můžu. A tak to úplně popřou. Člověk sám to popírá taky…

Vybavujete si chvíli, kdy jste si řekla, že je tahle kniha potřeba?

Určitě. Já mám docela hroší kůži a je to moje volba o tom psát a bavit se o tom, ale vím, že někteří pacienti byli v té situaci docela ztraceni. Byli oslabeni. Někdo jim třeba řekl, že si asi nějak podvědomě přáli umřít. Takový pacient si řekne: „Aha, to je přesně ono.

A tím jsem si tu nemoc zavinil!“ To mi připadá hrozné. Hodně se mi začali ozývat lidé s mozkovými nádory a jejich příbuzní.

Já jsem je už znala a teď jsem si představila, že tito lidé, kteří mají dítě umírající na mozkový nádor, musí poslouchat, že to vlastně tak trochu zavinili sami… To mi přišlo strašné.

Jak (ne)zničit svým dětem život

Velká část problémů v našem životě pramení z našeho dětství. To je jeden ze základních postulátů psychoanalýzy už od dob Freuda. A popravdě, dětství se více či méně dotýkají při práci s klienty či pacienty všechny psychoterapeutické směry.

A víte co? Ono na tom něco je. Klíčovou úlohu v dětství přitom hrají naši rodiče. Právě oni jsou pověstnými sudičkami, které vytyčí směr, kterým se bude ubírat celý náš další život – v dobrém i ve zlém.

Jak tedy (ne)zničit svým dětem život a jak se s tím pak vyrovnat z pohledu dítěte i rodiče?

Netradiční předmluva

Úvodem bych vás chtěl varovat. Tenhle text bude pro některé z vás asi hodně tvrdý. Tak tvrdý, že ve vás bude vzbuzovat emoce, a to ne nutně pozitivní.

Vím, co dokáže udělat byť jen jeden z těch výroků níže s plnou posluchárnou v zásadě vyrovnaných lidí, často psychoterapeutů, avšak rodičů. A tady těch výroků bude opravdu mnoho.

Dlouho jsem přemýšlel, jestli ho napsat nebo ne, ale poptávka po něm od lidí kolem mě nakonec převážila argumenty, proč ne. Nečtěte tento článek prosím v době, kdy se necítíte dobře nebo máte depresi.

A pokud se vás, rodičů, tento článek dotkne natolik, že ve vás vzbudí pocity ohrožení, hoďte ho klidně za hlavu s tím, že „co o tom ten cucák ví, vždyť sám nemá děti.“ Přesto se budu snažit o to, abych měl vaši plnou pozornost co možná nejdéle.

TIP: Poslechněte si náš podcast 13 hříchů rodičovství

Dítě je jednoduché, potřebuje „jen“ bezpodmínečnou lásku a přijetí

Pokud chcete pro své dítě to nejlepší, existuje v podstatě „jednoduchý“ návod – dejte mu bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Co to znamená? Milujte ho, ať je hodné, nebo zlobí, ať nosí jedničky, nebo pětky, ať vystuduje vysokou, nebo s bídou základní školu. Nic jiného od vás dítě nepotřebuje.

Ve skutečnosti je tohle pro něj cennější než iPhone, iPad, anebo bezva fotky na Instagramu, a to bez ohledu na to, jak hrubě by se mnou teď třeba vaše dítě nesouhlasilo. Jenže bezpodmínečná láska neznamená, že mu dovolíte a koupíte cokoliv, co si zrovna umane. A to ani tehdy, máte-li výčitky, že ho vidíte jen o víkendech a přes den až pozdě večer, a to ještě spící v posteli.

Ne, láska není v penězích, láska se kupuje časem a vašim jednáním.

Přijímejte a respektujte své dítě i s jeho snovým světem. Když vám ve čtyřech letech na pískovišti přinese „zmrzlinu,“ když se v šesti chce stát princeznou, když ve dvanácti chce jít studovat umění. Přijetí ale automaticky neznamená, že s ním budete souhlasit a rozhodně to neznamená, že budete sdílet jeho názory (ne, bábovičku plnou písku nemusíte sníst jen proto, že je to zrovna teď zmrzlina). To od vás to dítě vlastně ani nečeká. Respekt to je to, oč tu jde. Říct mu: „Co to meleš? Vždyť je to jen nějakej písek pochcanej od psů a žádná zmrzlina!“ či případně „Co to meleš, studovat umění je úplná hloupost, na práva půjdeš! Uměním by ses nikdy neuživil a skončil by si pod mostem jako bezďák, to chceš?“ je ale v podstatě totéž.

Váš čas definuje budoucnost vašeho dítěte

Dcera může dispozici k rakovině prsu či vaječníků zdědit klidně po otci, upozorňuje onkogynekolog

Obdivuje Angelinu Jolie za to, že se veřejně svěřila se svým osudem a pomohla tím mnoha ženám. Snaží se, aby i Češky s vadným genem měly šanci rakovině předejít. A týká se to i mužů.

Pacientka na operačním stole neměla na výběr. Její vaječníky zasáhl agresivní nádor a rostl velmi rychle. Nevyhnutelnou smrt může odvrátit jen operace. „Pan docent je na sále. Máte jít za ním.“ Pokyn zdravotní sestry zní nekompromisně. Vše svléknout, dostáváme jednorázové sterilní oblečení, abychom se mohli stát svědky unikátního zákroku. V Česku ho zvládne jen pár pracovišť a lékařů.

Michal Zikán je ve svých 41 letech zřejmě nejmladším přednostou gynekologicko-porodnické kliniky v celé zemi. Od října působí v pražské Nemocnici Na Bulovce, kam přišel s mimořádnou erudicí v onkogynekologii, načerpanou na klinice U Apolináře. K náročné operaci nás nepřizval náhodou. Snaží se upozornit, že rozsáhlému karcinomu vaječníků se dá leckdy předejít.

Jako zkušený onkogynekolog ví, jak je životně důležité poznat, jestli zrovna nemáme v těle „poblázněné“ geny známé pod zkratkou BRCA (z anglického Breast Cancer). Zpopularizovala je herečka Angelina Jolie, když si kvůli nim nechala odstranit prsa i vaječníky. Přenašečem vadných genů jsou ženy i muži.

Dcera může dispozici k rakovině prsu či vaječníků zdědit klidně po otci.

Čím je žena, kterou operujete, vhodná jako příklad pro rozhovor?

U třetiny žen s tímto nádorem nacházíme dědičnou dispozici ke karcinomu vaječníků. Ta je také nejčastěji spojena se vznikem rakoviny prsu. Kdybychom věděli, že tyto ženy dědičnou dispozici mají, teoreticky by nemusely onemocnět. Ale my to nevíme, protože nejsou vyšetřeny.

Přijde se na to, až když rakovina propukne?

Je to tak. Upozorní nás až výskyt nádoru, že v rodině může být dědičná dispozice. Karcinom vaječníků sice nepatří mezi nejčastější, ale je u něj obrovská úmrtnost. Neumíme ho totiž najít včas. Žije si v břiše, kde je dost místa a může se šířit, aniž by ženě velmi dlouho dělal obtíže. Ty přijdou, až když se břicho naplní tekutinou, to už se ale nádor šíří po celé dutině břišní.

Tak tomu bylo i u této pacientky?

Ano. K nám přišla s tím, že se jí zvětšuje břicho a bolí ji. Při vyšetření na gastroenterologii na nic nepřišli, absolvovala ještě další různá vyšetření, než se dostala na gynekologii.

Při expertním ultrazvukovém vyšetření jsme viděli, že nádor v břiše je pokročilý. Vyšetření trvá dvacet minut, ale takto rychlou diagnostiku umí jen málokde.

Jinde ženu posílají na CT, magnetickou rezonanci, byť víme, že ultrazvuk může stačit.

Jaký je další postup?

Udělali jsme biopsii. Protože nádor postihoval i tenké střevo, které nemůžeme celé operačně odstranit, protože se bez něj nedá žít, nejdříve nádor zmenšíme chemoterapií. Pak se ho snažíme odoperovat.

• Kolik let je operované ženě? 
• Z našeho pohledu je to mladá žena, je jí 65 let.
• Dá se předejít tomu, aby se k vám dostávaly ženy s rakovinou vaječníků až v pokročilém stadiu?

Hledáme cesty, jak zlepšit diagnostiku nádoru, abychom ho nacházeli v časnějším stadiu. Moc to zatím nejde. Jako maličký není na ultrazvuku vidět, přesto se už může šířit. To diagnostiku dramaticky ztěžuje.

Máme jedinou možnost – najít ženy, které mají celoživotně vysoké riziko, že rakovinou onemocní. V souvislosti s nádory vaječníků a prsů nejčastěji hovoříme o genech BRCA 1 a 2. Máme je všichni, ale lidé s dědičnou dispozicí k nádoru mají v genech nějakou poruchu, takzvanou mutaci.

Gen vypadá jinak a bílkovina, která se podle něj tvoří, nemá funkci, jakou má v lidském organismu mít.

Jak se dispozice k rakovině dědí?

Člověk ji získá od maminky nebo tatínka. Přes koleno se zdědit nedá.

V čem je zmutovaný gen BRCA rizikový pro muže?

Muži jsou na tom o něco lépe, protože nemají prsa a vaječníky, říkávám napůl žertovně. Ale není to úplně pravda. Muži prsa mají a ti s dědičnou dispozicí k BRCA mají vyšší riziko karcinomu prsu.

Je to u nich velmi nebezpečné, protože se na něj přichází pozdě. Riziko, že onemocní, je vyšší, ale ne dramatické. Nicméně i muže sledujeme. Dědičnou dispozici k rakovině mohou také předat svým dětem.

Genetické testy by tedy každopádně měli podstupovat oba rodiče?

Přesně tak, na testy by měli jít oba. Cílem je najít rodiny, kde se dědičné dispozice přenášejí. Jejich členům pak můžeme v lepším případě zaručit, že rakovinou vůbec neonemocní, nebo že nádor dokážeme najít včas.

Systém tak ale asi nefunguje?

Bohužel. Přitom dědičné dispozice jsou jediným silným rizikovým faktorem, který obecně u zhoubných nádorů máme.

Dědičná dispozice u karcinomu prsu znamená pro ženu celoživotní riziko až 87 procent, že touto rakovinou onemocní. U ženy, která nemá dědičnou dispozici, je riziko v České republice devět procent.

To neznamená, že kdo tuto dispozici má, musí onemocnět. Riziko je ale mnohonásobně vyšší.

Co s tím mají ženy dělat?

Nabízíme jim systém velmi pečlivého sledování nebo preventivní operaci, při které vejcovody, vaječníky a prsa odstraníme. Přestože nádoru dokážeme zabránit, stále není pozornost, která se v České republice věnuje této problematice, taková, jakou by si zasloužila. Byť se v posledních letech zlepšuje.

Jde přece o život, v čem je zádrhel?

Není jasné, kdo se má o ženy s dědičnou dispozicí starat. Když už mají nádor, jasné to je. Řeší ho onkogynekolog u rakoviny vaječníků nebo onkolog ve spolupráci s chirurgem u rakoviny prsu. Ale zdravé pacientky nemají ke komu jít. Je to otázka nákladů a kapacit. Onkologická pracoviště se tomu brání, že dělají akutní medicínu a nemají na nic jiného čas.

Kdo tedy?

Bylo by potřeba, aby ambulance pro jedince s dědičnou dispozicí fungovala v každém z patnácti komplexních onkologických center.

Začíná se vést diskuse o tom, zda tuto péči nechat na těchto centrech, nebo ji převést na terénní onkologie, gynekologie či jiné specializace.

V tom by měl hlavní roli hrát plátce – pokud zdravotní pojišťovna vydá kód, který pokryje náklady a čas na prevenci, pak nebude problém ji organizovat.

Žádná pojišťovna se k tomu nehlásí?

Zatím ne. Cesta povede asi přes odborné společnosti, aby řekly pojišťovnám, jak by mohly péči hradit. Ale situace se trochu mění, tato debata se otevírá, byť v mnoha zemích je už dávno vyřešena. Tam je to starost klinických onkologů.

Kde péče o pacienty s vysokým rizikem rakoviny dobře funguje?

V Nizozemsku, Německu, Belgii či USA. Tyto země mají ale také výhodu v tom, že kromě lékařů tam působí konzultanti genetiky. Je to vysokoškolská nelékařská specializace, která u nás není. Pokud bychom se pro něco takového rozhodli, bude trvat dvacet let, než tuto profesi zavedeme.

Jak by měla péče ideálně fungovat?

Sledováním a preventivními operacemi opravdu dokážeme lidem pomoci. Když každý půlrok děláme ultrazvuk prsů nebo mamografii či magnetickou rezonanci, pak je riziko, že by žena zemřela na rakovinu prsu, minimální. Neříkám, že nemůže onemocnět.

Pokud onemocní, znamená to pro ni operaci, někdy ozařování, chemoterapii, což může velmi zásadně ovlivnit kvalitu života. Proto jdeme dál a nabízíme preventivní operaci.

Po odstranění mléčných žláz se 87procentní riziko smrskne na čtyři až pět procent, což už je pod běžným rizikem populace.

Přemlouváte ženy k preventivnímu zákroku?

S každou BRCA pozitivní pacientkou strávím každého půl roku minimálně půl až tři čtvrtě hodiny. Řeším její příběhy, běžné problémy. Je ale něco jiného, když mi žena, která preventivní operaci podstoupila, řekne, jaké to bylo. Bohužel žen, které tento zážitek chtějí sdílet, není moc.

Ale není to tak, že pacientka přijde, vyndáme jí rizikovou žlázu a uděláme jí krásná prsa. Je to něco za něco. Polovina žen je velmi spokojena, druhá polovina – jsou to mladé zdravé ženy – řekne, že by do toho nešla. Jejich prsa po operaci vypadají sice dobře, ale ony se dobře necítí.

Jaký podíl žen operaci odmítne?

U prsů ji podstoupí necelá polovina, která by mohla. Není to otázka života a smrti. Když si prsa odstranit nenechá, pravděpodobně na nádor nezemře. Je to ale otázka kvality života. Vlastně čeká, až rakovina propukne a nastoupí léčba. Vejcovody a vaječníky si ale nechává odstranit naprostá většina žen.

V jakém věku tento zákrok doporučujete?

Riziko rakoviny vaječníků u BRCA pozitivních žen stoupá už mezi 35. a 45. rokem. Preventivní odstranění vaječníků a vejcovodů, eventuálně i dělohy jim nabízíme nejlépe do 40 let. Operace s sebou ale nese důsledky předčasné menopauzy. Můžeme nasadit hormony, ale někdy to s nimi není jako s vlastními vaječníky. Je nutné tyto věci se ženami pořádně probrat.

Americká herečka Angelina Jolie veřejně oznámila, že nosí vadný gen. Na rakovinu zemřela její matka, babička i teta, proto si nechala preventivně odstranit prsa a vaječníky. Bylo dobře, že to vyhlásila do celého světa?

To, co udělala, je obdivuhodné. Spoustě žen, které se nedokážou rozhodnout, zda podstoupit preventivní operaci, to pomohlo. Její krok vzbudil v USA edukační vlnu. V novinách a časopisech vycházely články, které fakta popisovaly správně.

U nás vlna během pár měsíců pominula. Mně to přineslo řadu nových pacientek, které se chtěly nechat testovat. Mediální výstupy byly ale nepřesné až zmatené. Efekt v České republice byl mnohem menší i kvůli tomu, že odborná obec problému nevěnovala pozornost.

Teprve nyní začíná.

Kdy má člověk zpozornět a zajímat se o genetické testování, jestli v sobě nenosí onen zákeřný gen?

Na dědičnou dispozici přijdeme například, když má žena zhoubný nádor v nižším věku. U rakoviny prsu to znamená do padesáti let. Všechny ženy pod tuto věkovou hranici by měly jít na genetické vyšetření. U rakoviny vaječníků žádný limit není, test by měly podstoupit všechny.

To se týká i mužů s rakovinou prsu nebo lidí, kteří mají dvojí nádory, třeba prsu a tlustého střeva. Vyskytne-li se rakovina u matky a sestry nebo dcery a alespoň jedna je mladší než padesát let, mělo by následovat genetické vyšetření.

U 15 až 20 procent z nich pak najdeme dědičnou dispozici.

Tak to chodí automaticky?

Zdravotní pojišťovna testy hradí a laboratoří je spousta. Problém je v tom, aby je někdo ženě nabídl a poslal ji ke genetikovi.

Ten zhodnotí rodinnou i osobní situaci, a pokud je pravděpodobnost alespoň deset procent, že dědičnou dispozici zachytíme, nabere ženě krev. Na výsledek se pak čeká dva tři měsíce.

Dříve to trvalo rok, rok a půl. Test stával zhruba 60 tisíc korun, nyní asi polovinu.

A když je výsledek pozitivní?

Pak zajásáme. Máme jasného viníka, který může za nádor. Je-li negativní, nevíme, jestli v rodině dědičná dispozice není, nebo třeba je, ale v genech, které dosud neznáme.

Genetické testování je u nás běžně dostupné?

Někde je, někde není. Geny BRCA byly objeveny v první polovině devadesátých let. Pak se u nás začalo s testováním. První byl Masarykův onkologický ústav v Brně společně s 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy. Tam za celou dobu otestovali nejvíc pacientek. Dnes je laboratoří mnohem více a jsou dostupné ve všech krajích a při naprosté většině komplexních onkologických center.

Jsou testy naprosto spolehlivé?

Většina laboratoří vyšetřuje celý panel 217 genů. Čili riziko, že by se něco nepodchytilo, je velmi malé. V tom má nyní Česko unikátní pozici. Každému genetickému testování musí předcházet konzultace s genetikem.

Tak tomu ale není u komerčních testů, které si lidé mohou koupit přes internet. Člověk pak nemá dostatek informací k testování, navíc komerční testování nabízí často jen vyšetření nejčastějších mutací, není tedy kompletní.

Pak nelze s klidným srdcem říct, že jsme nenašli dědičnou dispozici.

Když vrozenou dispozici krevní test potvrdí, mám se celý život obávat rakoviny, nebo jít na preventivní operaci. Nic mezi tím?

Možností je i pečlivé sledování. To však vzniku nádoru nezabrání, pouze slouží k jeho časnému odhalení. To nám jde dobře u prsů, ale neumíme to u vaječníků.

Preventivní operace je opravdu jediným přístupem, který dokáže prakticky vzniku nádoru zabránit, i když ne se stoprocentní jistotou. Pro již nemocné je nově na trhu lék, který funguje nejlépe právě u žen s dědičnou dispozicí.

Používá se u rakoviny vaječníků k takzvané udržovací léčbě. Čili žena je po operaci, podstoupila chemoterapii, ale nádor se vrátí. Znovu ji léčíme chemoterapií a pak jí dáme tabletky, které mají zabránit návratu nádoru nebo ho oddálit.

Lék zasahuje do pochodů v buňce s vadným genem BRCA a ta pak umírá. Tento efekt se sčítá s efektem dědičné dispozice. Díky tomu, že nastoupil lék a otevřela se komerční oblast, se zvýšil i zájem o tuto problematiku.

1. Vzpomenete si, kolika ženám s vrozenou dispozicí k rakovině jste za minulý rok preventivně odoperoval vaječníky?
2. Bylo jich asi devadesát, když jsem působil na klinice U Apolináře.
3. A prsa?

Ta dělají většinou plastičtí chirurgové. Operujeme ženy, které mají karcinom prsu a jsou BRCA pozitivní. Rovnou jim nabízíme oboustranný výkon, protože mají vyšší riziko, že nádor zasáhne i druhé prso. Vloni jsem dělal kolem dvaceti výkonů.

Mezi kolegy jste poměrně mladý. Po jaké době získá lékař takovou erudici?

To je hodně individuální. Záleží na tom, kolik odoperujete pacientů. A jestli vám někdo dovolí vedle něj vyrůst. Měl jsem štěstí na profesora Davida Cibulu, který je v české onkogynekologii jedinečný. Získání chirurgické erudice trvá několik let. Takovéto náročné výkony dělám asi deset let.

Jak dlouho obvykle trvá operace ženy s rakovinou vaječníků?

Kolem čtyř hodin. Pokud odstraňujeme i části střeva, může to být kolem sedmi osmi hodin. Za výkon ale dostaneme stejně, ať trvá dvě, nebo osm hodin. Když se na to podíváme z finančního hlediska, preventivní péče a operace je ekonomicky výhodnější, ušetří se za léčbu nádorů. Ale to by pojišťovny musely prevenci hradit. Nemocnice nemohou dělat, co je sice morálně správné, ale co je zruinuje.

Co bude dál s pacientkou po této náročné břišní operaci?

Za týden půjde domů. Obecně platí, že o osudu pacientky rozhoduje kvalita operace. Je náročná, rozřízneme břicho až po hrudní kost. Kromě vaječníků a vejcovodů musíme vyjmout i dělohu a další tkáně, kde je nádor přítomný viditelně nebo může být přítomný mikroskopicky.

Kdybychom je nechali, nádor se vrátí, je to jeho domovská tkáň. Snažíme se vyndat veškerý viditelný nádor, aby v břiše žádný nezůstal. Tady musíme odstranit i slezinu, která je zasažena.

Se skupinami buněk, které okem nevidíme a v břiše zůstávají, se musí vypořádat následná chemoterapie.

Pak bude pacientka zdravá, nebo ji vrozená dispozice k BRCA může dál pronásledovat?

Ženě dáváme šanci na přežití i naději, že se nádor nikdy nevrátí. I kdyby se vrátil, dobrou operační léčbou jí přidáváme minimálně tři roky života.

O rakovině plic a o kouření s doktorem Jiřím Votrubou

Host (Jiří Votruba): Pneumologická klinika nyní Plicní oddělení Nemocnice Na Homolce léčí pacienty, kteří mají celé široké spektrum plicních onemocnění. V tom posledním období je to zejména bronchogenní karcinom, který se stává tím nejzávažnějším onemocněním a také nejčastějším onemocněním, se kterým se setkáváme.

Moderátor (Jana Klusáková): Neboli česky řečeno rakovina plic.

Host (Jiří Votruba): My v tu chvíli, kdy ten nádor zachytíme, tak potom už roste hrozně rychle. Do té doby rostě hrozně pomalu. Čili pro nás je hrozně důležité, abychom ten nádor chytli, když je ještě hodně malinký. Doufám, že mluvím srozumitelně.

Moderátor (Jana Klusáková): No mluvíte sice srozumitelně, ale když, dokud je malinký, já nic nepociťuju, nic mě nebolí, tak jak to mohu poznat?

Host (Jiří Votruba): Ano, jedná se o plicní nádor, tam ty hlavní symptomy je kašel, změna charakteru kašle, vykašlávání krve, váhový úbytek, hubnutí, nechutenství, snížení množství červených krvinek.

Moderátor (Jana Klusáková): A paličkové prsty, to sem se dočetla ve vaší studii. Co je to poličkový prst?

Host (Jiří Votruba): Symptom, který není úplně přesně a definitivně objasněn. Je to zřejmě důsledek zvýšeného vyplavování růstových faktorů, který má stimulovat tvorbu kapilár.

Moderátor (Jana Klusáková): A to je takový prst jako má vodník?

Host (Jiří Votruba): Hlavně žabka, ano vodník. Říkáte to správně.

Moderátor (Jana Klusáková): Můžu pane doktore mít rakovinu plic a nekašlat?

Host (Jiří Votruba): Ano, samozřejmě. Řada pacientů nekašle vůbec. A to je právě na tý rakovině plic záludný, že u velkého množství těch pacientů, se rakovina projeví právě jenom postupným váhovým úbytkem, chátráním a nakonec i bolestmi, které jsou ovšem už způsobené prorůstáním do části plic, které bolí. Protože plíce, jak už sem říkal, samy nebolí.

Moderátor (Jana Klusáková): Proč měl Jiří Wolker TBC? Proč neměl rakovinu plic?

Host (Jiří Votruba): To nevim.

Moderátor (Jana Klusáková): Tenkrát ještě nebyla taková nemoc jako rakovina plic, když on v roce 24 umřel?

Host (Jiří Votruba): Rakovina plic byla, ale byla řádově méně častá než teď. Protože ta epidemie plicní rakoviny tehdy právě začínala. Začínala v těch industrializovaných zemích s tím, že asi v roce 1880 začaly ty první továrny, kde byly strojově vyráběné cigarety. A to byl ten začátek toho boomu, toho obrovského množství cigaret.

A tehdy si ta cigareta našla toho spotřebitele proto, protože měla obrovskou výhodu tím, že byla malinká, přenosná, můžete si zapálit, kde chcete. Nemusíte si cpát tu lulku a čistit jí a ty plivance z toho odstraňovat.

To všechno tím bylo odstraněno a ten pacient, ten pacient, ten kuřák, následně pacient, si mohl tu hladinu nikotinu okamžitě bezbolestně doplnit.

• Moderátor (Jana Klusáková): Nevíte, kouřil Jiří Wolker?
• Host (Jiří Votruba): Nemám ponětí.
• Moderátor (Jana Klusáková): A kouření a tuberkulosa plic mají něco společného?

Host (Jiří Votruba): Můžou mít společného pouze to, že na poškozenou bronchiální sliznici všechny záněty nasedají mnohem snáze než na nepoškozenou. Tedy na sliznici průdušek, abych mluvil česky.

Moderátor (Jana Klusáková): A ještě naposled k tomu Jiřímu Wolkerovi. Dnes s našimi možnostmi léčení, by mlád dvacet čtyři let nezemřel?

Host (Jiří Votruba): V žádném případě.

Moderátor (Jana Klusáková): Plicní rakovinou dnes onemocní asi dvacet pět procent dlouhodobých kuřáků. Koho z těch kuřáků nemoc zasáhne a koho naopak vynechá?

Host (Jiří Votruba):

Může ten organismus být různě schopný reagovat na ty zplodiny toho cigaretového kouře. A proto některý lidi mají vyšší pravděpodobnost, že tu rakovinu dostanou prostě vrozeně. Kromě toho taky můžou být různé takzvané kofaktory.

Další faktory, který můžou přispívat vzniku tý plicní rakoviny. Jako je pobyt v prostředí, které je zamořeno radonem.

Pobyt v prostředí, kde je azbest, křemíková vlákna, samozřejmě i znečištění životního prostředí může hrát nějakou, zatím ne úplně přesně definovanou roli na vznik plicní rakoviny.

Moderátor (Jana Klusáková): Je pravda pane doktore, že rakovina plic napadá stále mladší ročníky? A tentokrát dokonce i mladé ženy?

Host (Jiří Votruba): Je to naše klinická zkušenost, že ta rakovina plic se nyní přesouvá do nižších věkových ročníků. A také je pravda, že ženy budou zřejmě náchylnější k rakovinotvornému působení cigaretového kouře. Pokud považujete za mladé čtyřicátnice a padesátnice, pak ano.

Moderátor (Jana Klusáková): Kouříte?

Host (Jiří Votruba): No, tak to by bylo asi nesmyslný, abychom tu seděli, já vám vykládal o tom, co má kouření za následky a sám kouřil. Ne, v žádném případě. Nejsem sebevrah.

Moderátor (Jana Klusáková): Ale sou i tací mezi lékaři.

Host (Jiří Votruba): Je jich bohužel víc než dost.

A těžko se mi to komentuje, může to být neznalostí, ale může to být také tím, že nikotin je neurotropní droga a že má jistý, i když krátkodobý, efekt na zvýšení, na takovou stimulaci celkovou.

A jako droga by měla být i chápána. A lidé, kteří hodně pracují, mezi kterými tedy lékaři bysme asi taky měli zařadit, někdy se k tomu uchylují. I když je to úplně chybně.

Moderátor (Jana Klusáková): Na to právě jsem se vás chtěla zeptat. Proč tolik lidí kouří, když existují důkazy o přímém vztahu mezi kouřením a rakovinou plic?

Host (Jiří Votruba): Otázka, která možná není směřována na správného člověka. Každopádně pokusím se na ní odpovědět pouze svými hypotézami.

Myslím si, že je to proto, protože stát nijak významně neredukuje kampaně kuřáckých firem, neinformuje konzumenty tabáku, tak jak by je informovat měl. Protože ty informace, které mají konzumenti o kouření, sou významně zkreslené. Může to být i tím, že ty tabákové firmy jsou nesmírně bohaté.

Když si přečtete některé jejich ročenky, je to velmi zajímavé čtení. Vliv na ekonomiku i politiku, bohužel, těch firem bude zřejmě velmi významný.

Moderátor (Jana Klusáková): To dete naproti moji další otázce, protože nám do redakce Radiožurnálu napsala jedna posluchačka z Poděbrad. A říká, tak jsem z toho jelen, poslanci jednou odsouhlasí zákaz reklamy tabákových výrobků. A pak si to zase rozmyslí. A ptá se ta posluchačka, proč asi?

Host (Jiří Votruba): Je to asi proto, ten důvod asi bude spojený s tím, co jsem říkal před chvílí. Já nemůžu v žádném případě kohokoliv obviňovat, snad dokonce z korupce nebo z nějakých nečestných úmyslů.

Jisté ovšem je, a to je třeba zcela jednoznačně říci, že kdyby byl na trhu nějaký potravinový doplněk, představme si, že by to byl vitamín.

Který by zabil polovičku těch, který by ho užívali, byl by stažený do dvou dnů a byly by vedené soudy proti té firmě, která ho distribuuje.

Moderátor (Jana Klusáková): Co myslíte, kolik kuřáků odhodí krabičku cigaret, myslím plnou krabičku, po přečtení nápisu Kouření škodí zdraví?

Host (Jiří Votruba): Žádný, je to proto, že si tu krabičku už koupili a chtějí ji vykouřit, ty cigarety co sou v ní. A je to také proto, že ten nápis mu neříká žádnou informaci.

On ten kuřák neví, jak velké je to zdravotní riziko spojené s kouřením, co přesně to kouření zapříčiňuje, jak moc mu to zkrátí život. Tyhle ty informace na té krabičce nenajde.

A přitom je to zásadní součást toho, s čím by ten konzument měl být seznámen. Pokuď ten produkt chce zkonzumovat.

1. Moderátor (Jana Klusáková): Pane doktore Votrubo, kolik je vám let?
2. Host (Jiří Votruba): Třicet tři.
3. Moderátor (Jana Klusáková): Máte děti?
4. Host (Jiří Votruba): Ano.
5. Moderátor (Jana Klusáková): Sou zřejmě ještě malé, ale až budou trošku větší, jak jim vysvětlíte, že by neměly kouřit?

Host (Jiří Votruba): Moje děti už to dobře vědí. My sme si to říkali už od jejich útlého nebo ještě útlejšího věku. A mám dokonce často potíže, když deme po ulici, že někdy tak kontaktují ty, které potkáváme. Protože ještě nemají to správné společenské chování a tak se jich ptají, proč chtějí umřít.

Moderátor (Jana Klusáková): O vašich dětech je to teď jasné. A co cizí děti?

Host (Jiří Votruba): Když jsem sem nastoupil, chtěj jsem pomáhat lidem. Měl jsem spousta ambicí, jak budu pomáhat pacientům, jak jim budu zachraňovat životy. A teď jsem viděl, že těm pacientům, který přicházejí s plicní rakovinou, ten život prodloužím o měsíc, o rok.

Prodloužíme ho za cenu toho, že budou zvracet a vypadávat jim vlasy. Že budou špatně dýchat. A tehdy jsem si říkal, že to není úplně přesně, to co chci. A že mnohem rozumnější a smysluplnější cesta je, aby ty lidi vůbec kouřit nezačli. Aby vůbec neměli tu plicní rakovinu, aby ji nedostali.

A tak sem si vymyslel akci, která se jmenuje Víš, co děláš. Oslovuju střední školy a musím teda zaplať pánbů říct, že celkem s úspěchem. Nejdřív jim pozvu pacienta, který mi vždycky musí podepsat informovanej souhlas k tomu. A ten jim řekne, o tom, kdo je.

A jak začal kouřit a jak to teďka s ním vypadá. A jaký má potíže. Já potom s jeho svolením předvedu jeho dokumentaci. Řeknu něco o historii kouření. A snažím se, aby pokuď se rozhodnou pro to, kouřit. Byli informovaní konzumenti. Nic jiného. Já jím se snažím odpovědět na pět základních otázek.

První otázka je, kolik můžu kouřit cigaret za den, aniž bych se vystavoval zdravotnímu riziku.

Moderátor (Jana Klusáková): Kolik?

Host (Jiří Votruba): Asi tři. Druhá informace, jaké přesně zdravotní potíže to kouření způsobuje. Tam jsou dvě hlavní skupiny, nádory plic, slinivky, močovýho měchýře, střeva, dělohy.

A potom jiné nemoci jako je kornatění tepen, rozedma plic, impotence, neplodnost, řídnutí kostí, ztráta sluchu, kožní vrásky, může to vést i k slepotě. Informace číslo tři, jak je velké to zdravotní riziko spojené s kouřením cigaret.

A tam by bylo docela dobrý si uvědomit, že každý druhý předčasný úmrtí je zaviněný kouřením, u nás. A že kuřák dvacet cigaret za den, dlouhodobý kuřák, má asi třináctkrát vyšší riziko, že dostane plicní rakovinu. A informace číslo čtyři, jestli sou ta rizika kouření vratná nebo nevratná a do jaký míry.

Informace číslo pět, jestli může kouření cigaret zvyšovat nějaká jiná zdravotní rizika. Čili na těhletěch pět otázek, se jim snažím smysluplně odpovědět, aby byli informovaný konzumenti.

Moderátor (Jana Klusáková): A sou mezi nimi kuřáci? Zřejmě mezi středoškoláky už ano.

Host (Jiří Votruba): Pochopitelně. Měl jsem jednu skupinu studentů, kde byla víc než třetina těch kuřáku mezi těmi čtrnáctiletými, patnáctiletými dětmi. O to mám větší radost.

Moderátor (Jana Klusáková): Platí i u dlouhodobých kuřáků, že přestat není nikdy pozdě?

Host (Jiří Votruba): Ano. Riziko srdečních onemocnění spojených s kouřením se snižuje už po třech až pěti letech potom, co přestanete kouřit. Bohužel riziko vzniku plicního karcinomu se sníží významně až po osmi až deseti letech po tom, co přestanete kouřit. A sou bohužel některá rizika spojená s kouřením, která jsou i nevratná. Ale rozhodně to stojí za to.

Moderátor (Jana Klusáková): A teď k zařízení, v kterém se teď nacházíme. Před časem jsme v Českém rozhlase jedna vysílali Radiofórum o tom, že vedení Nemocnice Na Homolce hodlá Plicní kliniku ve Veleslavíně prodat. Jak vidím, tak z toho zřejmě sešlo.

Host (Jiří Votruba): Co já vím, nikomu prodáni nejsme a pracujeme normálně pro Nemocnici Na Homolce. A zejména pro naše pacienty.

Moderátor (Jana Klusáková): Znáte pacienta s rakovinou plic, pane doktore, kterému pomohl léčitel tak, že ho uzdravil?

Host (Jiří Votruba): Rychlá odpověď je ne. Měl bych ještě doplnit, že v našem zařízení dokonce probíhala srovnávací studie u asi, tuším, šesti pacientů s rakovinou plic, kteří chodili za léčitelem. Společně s tím naším léčením. A u šesti pacientů, kteří nechodili. Ty výsledky byly úplně srovnatelné.

A takže v tom případě tedy ty léčitelé nic nepokazili. Ovšem znám bohužel ne jeden, ale teď už můžu říct desítky případů, kdy pacient chodil dlouhodobě za léčitelem, který například mu řekl, že kašle krev proto, protože má nemocná játra. A že mu na to dá bylinky.

A ten pacient, který míval léčebně ovlivnitelnou plicní rakovinu, tak se dostal do stádia, kdy potom u nás za týden zemřel. To je jeden z případů, kdy ten léčitel významně uškodil tomu pacientovi. Já jsem se několikrát dokonce pohrával s myšlenkou, dát návrh na trestní oznámení.

Ale všichni kolegové mě od toho zrazují. Že je to ztráta času, že s tím prý stejně nic neudělám.

Moderátor (Jana Klusáková): Ať nekončíme takle smutně. A jakou naději mají pacienti, kteří trpí bohužel rakovinou plic?

Host (Jiří Votruba): Pacienti, kteří trpí rakovinou plic, mají naději v genetických metodách, které jsou teďka dávány do života na těch pneumo-onkologických odděleních. Mají naději v nových režimech chemoterapie, aktinoterapie, ve zlepšení chirurgických přístupů.

Ale ještě větší šanci mají pacienti, kteří ještě nevědí, že mají plicní rakovinu. Který mají plicní rakovinu v tom úplně nejranějším stádiu toho vývoje. A u těhle těch pacientů je třeba vyšetřit jednu ze tří nebo lépe všechny tři ze tří nových screenigových vyšetřovacích metod.

Které nám můžou pomoci odhalit to nejčasnější stádium té plicní rakoviny. Ty pacienti potom přežívají pět let v osmdesáti procentech případů.

Moderátor (Jana Klusáková): A takový člověk se má vám sám přihlásit, když má o to zájem. A kolik pracovišť u nás se tím zabývá?

Host (Jiří Votruba): Takový člověk by se mi moh přihlásit, ale bylo by to k ničemu. A řeknu vám proč. Ta první metoda, je výpočetní tomografie upravená, s nízkou dávkou záření. Ta u nás prakticky ještě neexistuje.

Ta druhá metoda je autofluorescenční bronchoskopie. To je metoda endoskopická, kdy mi se bronchoskopem, to je taková, takový šlaušek, kterej strčíme tomu pacientovi do průdušek, koukneme, jestli tam nejsou nějaké změny vzhledem časnému plicnímu nádoru.

To zatím u nás mají tři pracoviště.

Moderátor (Jana Klusáková): Včetně vašeho.

Host (Jiří Votruba): Včetně našeho. A potom je třetí metoda a to je metoda analýzy z hlenů, z hlenů těch pacientů.

• Moderátor (Jana Klusáková): To také umíme tady u nás.
• Host (Jiří Votruba): To neumíme ještě vůbec u nás.
• Moderátor (Jana Klusáková): A kde je tedy ta naděje?

Host (Jiří Votruba): Naděje je v tom, že se rozběhnou screeningové programy. Ty screeningové programy musí být zafinancovány. Je překvapivé, že plicní rakovina, které je onemocněním, které zabíjí nejvíc pacientů na nádory u nás, je to rakovina, která je nejzhoubnější. Tak nemá takový program. A naproti jiným onemocněním, se do ní nedávají žádné grantové ani jiné peníze.

Moderátor (Jana Klusáková): Takže by Philip Morris třeba, kromě Karlovarského festivalu, také začal platit tyto metody?

Host (Jiří Votruba): Od Philipa Morrise by si doufám žádný pneumolog peníze nevzal.

Moderátor (Jana Klusáková): Představili jsem vám doktora Jiřího Votrubu, z Plicní kliniky První lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Najdete ji v Praze 6 – Veleslavíně. Za rozhovor děkuje Jana Klusáková.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.

autor: jak