Dermatilománie: Vždyť jsem si říkala, že dnes už se škrábat nebudu

Co se skývá pod povrchem (kůže) a analýza celého systému

M: Pro mě je nejhorší, když cítím, jak mi raší pupínek. A já to cítím i psychicky a je to bolestivé, chci se zbavit té bolesti.

Tammy: Přesně. Chci uvolnit ten tlak, to napětí. I kdyby to byl „slepý uhřík“ (ang. blind zit – česky nejspíš „podkožák“) – ty bolí nejvíc.

M: Co je „slepý uhřík“?

Tammy: „Slepý uhřík“ je ten, kterému se nikdy neudělá čepička, ten pod kůží, který nemůžeš zmáčknout, protože nevyskočí napovrch. Sestra je měla a opravdu hodně si je nípila. Převážně je měla na bradě.

Přečetl/a jsi už každý článek, který vyšel o akné, a divíš se, proč ti žádný neposkytl tu správnou pomoc. Přestože si přečetl/a každý článek pod sluncem, stejně pomůže oprášit základní znalosti a rozebrat si tenhle kožní problém z lékařského pohledu (ale srozumitelně, neboj:)).

Může se to zdát až moc „technické“, ale je velmi důležité vědět, jak celý systém funguje. Nemůžeš opravit auto, aniž bys věděl/a, jak funguje spalovací motor. Obrovská část tohoto problému je spojena s nutkáním mít věci pod kontrolou a nejlepší cesta jak získat kontrolu je mít znalosti a rozumět dané záležitosti.

Takže to se mnou vydrž a hurá zpátky do školy.

„Hluboké pacientovi znalosti, silná léčebná aliance a změna životního stylu jsou mocnými pomocníky v léčbě.“ (1)

„Nejlepších výsledků při léčby akné dosahujeme, pokud pacient dobře porozumí obojímu – nemoci a jak léky fungují.“ (2)

Kapitola se může zdát trochu vědecká a prokousat se přes ni může být vyčerpávající. Ale přečti si ji celou. Zvládneš to. Jestli se ti budou nudou klížit oči, aspoň se pokus kapitolu přelouskat.

Tohle je chvíle, kdy porozumíš celému komplexu a hlavně, jak KŘEHKÁ je tvá kůže. Je snadné vnímat kůži jako silnou, pružnou věc, se kterou můžeš hrubě zacházet. Musíš o kůži přemýšlet jinak, musíš tohle vnímání změnit.

Kůže je největší orgán těla a zabírá témě 15 % tvé tělesné váhy. Když by se dala rozložit, průměrná kůže by pokryla dva metry čtvereční (tj. cca 18 stop čtverečních).

Jeden malý čtverec o velikosti 2,54 cm2 (tj. jeden inch čtvereční) obsahuje:

• 19 000 nervových buněk,
• 1 250 receptorů bolesti,
• 19 yardů (tj. 1 737 cm) krevních cév!
• 625 potních žláz,
• 94 mazových žláz,
• 60 chlupů,
• a přibližně 19 milionů buněk.

Počkej – pochytil/a si všechno? Zopakuji to, protože je vážně nutné, abys porozuměl/a, jak komplikovaná a křehká tvoje kůže je. Jeden malý čtverec o velikosti 2,54 cm2 (tj. jeden inch čtvereční) obsahuje:

• 19 000 nervových buněk,
• 1 250 receptorů bolesti,
• 19 yardů (tj. 1 737 cm) krevních cév!
• 625 potních žláz,
• 94 mazových žláz,
• 60 chlupů,
• a přibližně 19 milionů buněk.

Kůže tě chrání před zraněním, infekcemi, dehydratací, udržuje tělesnou teplotu a odvádí škodliviny pryč z těla. Je to ten nejcenější orgán těla, protože je permanentně vystaven všem nebezpečím životního prostředí.

Je to také první místo, kde se projeví špatné zdraví jako je nesprávná strava, nedostatek živin, nesprávný odvod škodlivin atd., a je také permanentně vystavena všem škodlivým prvkům – přírodním i lidským. Bez kůže bychom se doslova rozpadli.

Možná to je jeden z důvodů, proč je tak traumatizující, když se na ní vyskytne sebemenší nedostatek nebo nedokonalost.

Dále v této kapitole probereme kůži a její vztah k vymačkávání pupínku. Pamatuj, kůže je velmi složitý komplex, jak jsme si popsali výše, a velmi ji ovlivňuje, když si mačkáš pupínky nebo cokoliv jiného. Čím víc porozumíš své kůži, tím líp pochopíš to trauma, kterému ji svým přehnaným chování způsobuješ. Nauč se vycházet s přírodou, nebojuj proti přírodě, sama se dokáže vyléčit.

• 85 % amerických teenagerů má zkušenosti s nějakou formou akné.
• 5% všech dospělých trpí nějakou formou akné.
• Akné primárně postihuje ženy mezi 20 a 40 rokem.
• Slovo „ekzém“ pochází z řeckého „Ek Zeein“ znamenající var, vřít (jak vodu, tak přeneseně dusit něco v sobě) a ukazuje na přebytek vřavy uvnitř.

Akné obvykle začíná v pubertě, kdy reproduktivní systém a nadledvinky začínají ovlivňovat hormonální systém těla. Nejaktivnějšími hormony jsou především androgeny neboli mužské pohlavní hormony, které způsobí, že mazové žlázy začnou produkovat maz a keratin.

Maz, jenž se většinou považuje pouze za olej, je ve skutečnosti tvořen lipidy, které jsou kombinací oleje, tuků a mazu. Keratin je kožní protein (bílkovina) (keratinocyty jsou buňky, které tvoří tento protein).

Mimochodem ženské hormony jako estrogen a progesten spíše redukují aktivitu mazových žláz, což vysvětluje, proč mají kluci častěji tendenci k výskytu akné než dívky v teen-letech.

Také to vysvětluje, proč atleti, kteří berou androgenní hormony (anabolické steroidy), mají akné – vedlejší účinek těchto hormonů.

Mužské hormony se tvoří ve varlatech a nadledvinkách. Ale kde se berou mužské hormony v ženách? Jsou produkovány vaječníky, placentou (uteris lining) a nadledvinkami.

Produkce měsíčně kolísá a často má značný vliv na to, jak se pleť chová.

Antikoncepce (HA) může regulovat produkci hormonů a může snížit výskyt akné, nebo naopak může zvýšit jejich produkci a dokonce vyvolat mírný hirsutismus (nadměrné ochlupení), záleží na typu HA a daném člověku.

Za normálních okolností, póry nechají kožní maz vytéct na povrch kůže (tj. na pokožku = epidermis), nebo na vnější vrstvy kůže, kde promazávají povrch těla. Nakonec je maz “odnesen” potem nebo běžným čištěním. Maz také slouží k odstranění odumřelých kožních buněk z pokožky.

Následující část obsahuje mnoho odborných dermatologických pojmů, ale zkus se přes ni prokousat. Je opravdu nutné pochopit, co je tvoje pokožka zač a jak funguje.

Pokožka (epidermis) je nejsvrchnější vrstva kůže, poskytuje ochranu před cizími částicemi a tělesy. Její síla se liší dle části těla, nejsilnější je na chodidlech a rukou. Pokožka se skládá z buněk zvaných keratinocyty a je složena z pěti vrstev (lat. stratum):

Jednotlivé vrstvy pokožky

The Stratum Corneum (SC) (rohová vrstva) je to, co si představíš, když mluvíš o tom, jak kůže vypadá. Tvoří jí několik vrstev bezjaderných, zcela oploštělých buněk, které obsahují keratin.

Jsou namačkány těsně vedle sebe a průběžně jsou nahrazovány novými buňkami. Tohle je ta část, kterou si obrušuješ nebo čistíš nějakým čisticím prostředkem.

SC je mírně kyselá a často je označován jako kyselý plášť kůže.

Rovnovážné pH kůže je mezi 4,5 a 6 (zpátky do hodin biologie… škála pH se pohybuje od 0 do 14, kde 7 je neutrální. Cokoliv s pH vyšším než 7 je zásadité, cokoliv pod 7 je kyselé).

Porozumět pH je důležité, protože správný pH level pomáhá chránit kůži před bakteriemi. Bakterie se kyselosti bojí. Mnohé společnosti zdůrazňují vyrovnané pH při propagaci svých výrobků o pleť a mají pro to dobrý důvod.

Pro tebe je důležité používat produkty, které neničí tvůj „kyselý plášť“, nebo nemění pH extrémním způsobem. Takže můžeš mít teoreticky občas černé tečky (ucpaný póry) z běžné nadprodukce mazu a většinou se nic horšího nestane.

Pokud tedy není z nějakého důvodu ohrožena kyselost tvé pokožky.

Stratum lucidum (SL) (tzv. vrstva jasných buněk) je velmi tenká vrstva a jen dobře vidět pouze tam, kde nejsou vlasové folikuly a kde je kůže obzvláště silná, jako je např. dlaň ruky nebo plosky nohou.

Stratum Granulosum (SGR) (tzv. vrstva zrnitých buněk) je střední vrstva buněk, která poskytuje pevnou hmotu a hydroizolační vrstvu, která zabraňuje ztrátě tělesné tekutiny. Buněčné spojení, které poskytuje hydroizolační vrstvu, se nazývají desmozomální spoje.

Buňky v SGR jsou v neustálém procesu hromadění hustých částic (keratohyalin obsahující tuky) v rámci výroby a údržby (keratinizace = rohovatění) kůže. Rohovatění je proces buněk, kterým získává více bílkovin, vyrovnává se a dospívá.

Tento základní proces je nezbytný pro zdravou kůži.

Další vrstvou je Stratum spinosum (SS) (tzv. vrstva ostnitých buněk), na jejímž vrchu leží Stratum Germinativum (SG) (bazální vrstva). Tato SG vrstva je místo, kde se neustále vytvářejí nové kožní buňky. Zabere dva týdny než se vytvoří nová buňka a než se tato nová buňka dostane na povrch pokožky (tj. tzv. proces deskvamace = proces olupování kůže (popř.

epitelu), v drobných šupinkách nebo ve větších cárech)). Jakmile se buňky rozdělí v SG, hromadí se stále více a více desmozómy („přípojky“, tj. typ spojení, který se připojuje jednu buňku na svého souseda) na vnějším povrchu vypadají velmi ostnatě, jak se tlačí ven (odtud je odvozen jejich název).

Jak stárneme, celý tento proces trvá déle, protože všechny jednotlivé procesy se zpomalují.

Velmi důležité jsou melanocyty (pigmentové buňky), které žijí v této „bazální“ vrstvě. Melanocyty produkují melanin (tj. tmavý pigment), chrání pokožku před poškozením světlem (tj. chrání kůži při nadměrném vystavení světelnému UV záření). Čím tmavší kůži máš, tím více melaninu v pokožce máš.

Všechny tyto vrstvy jsou patrné pouze mikroskopem. Vzpomeň si na to, jak „složité puzzle“ pokožka je, pokaždé když se půjdeš „drsně vypořádat“ se svým obličejem, když budeš připraven k nípání.

A pokaždé, když zmáčkneš, nebo řízneš do kůže, narušuješ všechny tyhle vrstvy. Tvoje kůže pak musí pracovat dvakrát více, aby se obnovila. A to jsme teprve na povrchu (hezká slovní hříčka:)). Pokožka je nejtenčí vrstva kůže.

Zabírá sotva prvních 10 %.

Doufám, že si se v tom neztratil. Zkus myslet takhle: tvoje kůže je jako lasagne a pokožka je pouze horní plátek těsta. Děje se zde víc věcí než je možné spatřit pouhým okem. Dokonce i horní vrstva je pěkně komplikovaný plátek, takže přestaň smýšlet o kůži jako o jednoduchém kousku věci, který zakrývá tvoje tělo. Otevři oči – kůže je pěkně komplikovaná a složitá.

Nejhlubší vrstvou je podkoží (hypodermis, subcutis), které tvoří izolační vrstvu (chrání proti teplotním vlivům, mechanickému poškození) a organismus zde uchovává přebytky energie. Mezi podkožím a pokožkou se nachází velmi důležitá vrstva a to škára (corium, dermis, cutis).

Vrstvy kůže – epidermis (pokožka), dermis (škára), hypodermis (podkoží)

Škára pomáhá regulovat tělesnou teplotu a zásobnuje pokožku živinami. Škára také obsahuje buňky imunitního systému, které brání tělo proti všem infekčním útočníkům, kteří se dostanou přes pokožku. Škára se také skládá z vlastních vrstev.

Papilární vrstvu (PD) tvoří kolagen a elastin (vylučovaný malými buňkami zvaných fibroblasty). Jedná se o komplexní proteiny, které dávají podporu a pružnost pokožky.

Právě ony jsou to, co nám pomáhá udržet pleť pružnou a udržet její tvar poté, co byla natažena nebo skřípnuta. Tato vrstva rovněž obsahuje cévní (krevní cévy) sítě, které podporují avaskulární (bez vaskulární sítě) pokožku a udržuje pokožku pěknou a toasty (termoregulační).

Kolagenové injekce se aplikují právě do této vrstvy. Věkem se toto propojení kolagenu a elastinu postupně slábne.

Retikulární vrstva je místo, kde dochází ke všem ostatním procesům kůže. Tkáň je zde o něco hustší než PD. Zde „začínají“ póry a vlasové váčky. Zde najdeme tukové buňky, krevní a lymfatické cévy, potní žlázy, vlasové folikuly, arrector pili svaly a ty slavné a otravné mazové žlázy.

To vše je napájeno dalším systémem žil a tepen. Tepny přináší čerstvou krev naplněnou kyslíkem a živinami, žíly odnášejí krev bez kyslíku. To probereme dále v knize.

Další stránka>>>

Když se posedlost pokožkou stane nemocí

Škrábete si někdy pupínky nebo strháváte kůžičku kolem nehtů? Hranice mezi obyčejným zlozvykem  a dermatilománii je tenká. Neustálé nutkání vymačkávat pupínky či jinak si poškozovat kůži, odstranit ihned jakýkoliv defekt, který objevíte, se může snadno zvrhnout v psychickou poruchu. Víc o této nemoci těla i duše ví šestadvacetiletá Lucie, která s ní má více jak desetileté zkušenosti. 

Ahoj, je mi 26 let, vystudovala jsem na učitelku klavíru a angličtiny a nyní pracuji v oblasti marketingu. Téměř rok jsem žila střídavě v ČR a v Itálii, pracovala jsem i nějakou dobu ve školství.

Bylo to právě v této životní etapě, kdy jsem si z pozice učitelky při práci s mladistvými plně přiznala svůj problém, dermatilománii.

Když se dostanete do situace, kdy si potřebujete sjednat autoritu a máte ambici vychovávat mladší generaci, avšak obličej máte rozškrábaný jako náctiletá, tak je vážně čas přiznat si, že něco není v pořádku.

Můžete nám vysvětlit, co je to dermatilománie?

Jednoduše řečeno se jedná o posedlost kůží, kdy dotyčný tráví myšlenkami na kůži i samotným vymačkáváním či škrábáním až několik hodin denně. Výsledkem není jenom mechanicky poničená kůže nípáním či neustálým sloupáváním strupů, ale provází ji i náročné psychické stavy včetně sociální izolace.

Co bylo u Vás hlavní příčinou dermatilománie?

Domnívám se, že stejně jako u většiny postižených se i u mě o dermatilománii zasadilo několik zážitků z dětství. Nejde ani tak o to, že jsem s nimi byla konfrontována, ale o to, že jsem na ně neměla možnost zareagovat. Spouštěče nemoci se však hledají velice obtížně, neboť nemoc většinou se projevuje až o několik let později – v období puberty.

Kde jste hledala informace o této nemoci?

Poté, co jsem zjistila, že lékaři v mém okolí o této nemoci tehdy ode mě slyšeli poprvé, byla jsem nucena se uchýlit k internetu. Před těmi několika lety však moc informací na českém internetu k dostání nebylo – mým jediným zdrojem tedy byly střípky zkušeností ze zahraničních webů.

Jaká je podle Vás nejčastější příčina dermatilománie?

Jak jsem již zmínila, pro zjištění hlavního spouštěče nemoci je nutno se pohroužit do dětských vzpomínek.

Jedná se o prožitky, při kterých jsme jako malí nemohli reagovat – právě tyto potlačené emoce jsou příčinou pozdějšího nástupu dermatilománie.

Obecně řečeno se jedná o silné emoce, které v dětství či dospívání nemohly „ven“, a které se po pár letech projevují nutkavým chováním a následně dermatilománií.

Je na dermatilománii nějaká obrana?

Určitě. Pokud se bavíme o prevenci této nemoci, pak jde o to naučit se co nejdříve ventilovat emoce, které vznikají při stresových situacích a my je následně v sobě máme tendenci dusit.

Pakliže jde o nás, kteří již dermatilománií trpíme, pak je obranou paradoxně opět prevence – naučit se identifikovat a zvládat stres dříve, než jej začneme ventilovat v podobě ubližování kůži.

Je to sice postupný proces, který je třeba si osvojit, avšak je funkční a naučit se jej může opravdu každý.

Co je podle Vás na dermatilománii nejhorší?

Podle mého názoru je to zákeřnost nemoci v podobě nečekaných a často několikanásobných recidiv v obdobích, kdy si myslíme, že už jsme z toho venku. A také minimální povědomí o existenci samotné nemoci, kdy se postižení točí v kruhu a netuší, že jejich problém má nějaké jméno, ne tak řešení.

Způsobila Vám dermatilománie sociální distanc nebo deprese?

Obojí a několik let. Začnete chodit všude pozdě, protože se zapomenete třeba na 10minut u zrcadla s potřebou „něco“ na něm vymáčknout a následně urputně zakrývat make-upem i přesto, že od začátku víte, že máte zpoždění.

Stydíte se chodit na bazén, abyste nemuseli odhalovat svoji zjizvenou, rozškrábanou pokožku. V další fázi pak na poslední chvíli odmítáte schůzky a zábavu s přáteli s výmluvou, že je vám zle.

Realita je však taková, že jste se těsně před schůzkou rozškrábali do krve a tušíte, že tohle už ani make-up nezakryje. Deprese přichází ruku v ruce s tímhle vším.

Existuje v České republice nějaké zařízení či odborná pomoc, která se o tento problém zajímá?

Ráda bych se mýlila a měla zastaralé informace, nicméně doposud jsem na nic takového nenarazila.

Pakliže jsou projevy dermatilománie už opravdu na hranici šílenství, dostane se vám péče v podobě hospitalizace na psychiatrii, kde vás sice dočasně zklidní, ale hlavně odejdete s taštičkou uklidňujících medikamentů, bez kterých se vám nemoc vrátí jako bumerang. Tenhle druh léčby však nepovažuji za řešení.

Z doslechu vím, že mezi psychology se vyskytují i takoví, kteří už o dermatilománii alespoň slyšeli či jsou ochotni být nápomocni, avšak na žádného specialistu jsem doposud nenarazila, a to ani zprostředkovaně. Což mrzí nejenom mě, ale i desítky nemocných žen a dívek, které se mě na takového odborníka stále dokola ptají, avšak já jim zatím stále nejsem schopná nikoho doporučit. Snad se to brzy změní.

Pokud si přestaneme strhávat strupy, dělat si jizvy a podobně, co je podle Vás pro pleť nejdůležitější? (aby se zahojila)

Zaprvé je nutné pleť kvalitně hydratovat. Paradoxně většina z nás dělá přesný opak – jakmile se objeví nějaký boláček či ucpaný pór, kromě jeho vymáčknutí máme tendenci pokožku umýt nějakým mýdlem (!) či vysušit nějakou vodičkou.

A pleť přitom v tu chvíli tolik volá po hydrataci! Dále je potřeba důsledně natírat veškeré jizvy a stroupky ideálně nějakým olejíčkem, aby se co nejlépe zacelily, a věnovat pokožce alespoň takovou péči, kolik jsme jí věnovali nežádoucí pozornosti při projevech dermatilománie.

Co se týče tmavších pigmentových skvrn, které nám mohou zůstat na pokožce z dlouho se hojících zánětů, na jejich barevné sjednocení s okolní pokožkou se mi osvědčil obyčejný citron.

Pokud se člověk chce zbavit jizev, které produkty jsou podle Vás vhodné?

Netvrdím, že lze starší jizvy vymazat úplně, nicméně na ty méně staré jsou určitě skvělé produkty s aloe vera nebo právě zmiňované oleje dle vlastního výběru. Já osobně si většinu těchto produktů vyrábím doma sama, ale jsem si jistá, že i zakoupená přírodní kosmetika poslouží stejně dobře.

V rámci svého vývoje poskytujete individuální sezení?

Individuální lekce poskytuji, avšak zatím pouze jako uzavřené skupině klientů. Jedná se o ty klienty, kteří ji ode mě dostávají zdarma jako bonus k zakoupenému manuálu pro dermatiloman(k)y s názvem Ruce pryč.

Kromě Vašeho blogu, kde může člověk hledat ověřené tipy při potížích?

Popravdě? To by mě také zajímalo. A z reakcí čtenářek i klientek usuzuji, že ani ony doposud nenarazily na žádné české weby relevantně se zabývající touto problematikou.

Co byste vzkázala našim čtenářům?

Pokud máte ve svém okolí lidi, kteří vám tvrdí, že trpí akné, avšak jejich pokožka jeví známky mechanického poškození v podobě čerstvě vymáčknutých boláčků/stržených stroupků, informujte je, prosím, o existenci dermatilománie. Vám to nikterak neublíží, a jim touto informací neskutečně ulevíte! Děkuji za rozhovor a snažme se být šťastní ve své vlastní kůži ☺

Škrábete si kůži až do krve? Nemusí to být jen zlozvyk, ale nemoc!

Foto: Agnieszka Marcinska, Shutterstock.com

Nutkání rozškrábat si až do krve každý pupínek či nerovnost na kůži. Následné výčitky a pocity viny, že to zase udělali, že teď vypadají hrozně. A pak už jen další škrábání… Co prožívají dermatilomaniaci?

Často jim říkají, že je to jen zlozvyk. Věty typu „Tak s tím prostě přestaň, neškrábej se“ slyší každou chvíli. Nijak jim ale nepomáhají. Dermatilomaniaci na svou kůži útočí automatizovaně – obvykle si to, co udělali, uvědomí až tehdy, kdy už z ran teče krev.

„Do vínku jsem dostala nepříliš ideální rodinu,“ začíná svůj příběh Lucka Šťastná (27), vyléčená dermatilomaniačka a bojovnice za osvětu nemoci dermatilománie.

Lucčino dětství bylo naplněné ponižováním, chudobou i fyzickými tresty. „V sedmnácti letech jsem utekla z domu.

Neutekla jsem však od pocitu viny za svůj nedokonalý život z období dětství a dospívání,“ říká Lucka, která začala trpět nutkáními škrábat si, mačkat a strhávat kůži.

„Sekundy extáze a hlubokého relaxu během sebeútoku byly vykoupené hodinami úzkosti a depresí. Pamatuji si hluboké zklamání ze sebe samotné, že jsem to zase nezvládla, že se zase škrábu.

Už potřetí v ten samý den,“ popisuje dávné, avšak dlouhé a krušné období svého života Lucka.

Vyléčila se díky vlastní vůli i podpoře druhých, ale jak sama říká, byl to běh na dlouhou trať, léčba je otázkou let.

Dermatilománie je nemoc, která se projevuje škrábáním, dloubáním, strháváním až závažným poškozováním kůže, a to především na obličeji, dekoltu a zádech, někdy i na končetinách. Obvykle je navázaná na stres, úzkosti a podobné psychické problémy.

Podle psychoterapeutky MUDr. Andrey Platznerové jde o neurotické chování a útoky na vlastní kůži představují jakýsi ventil vnitřního napětí, úzkosti a stresu.

„V psychiatrii se dermatilománií rozumí nutkavé poškozování kůže.

Anglosaská medicína má pro tuto poruchu zkratku SPD čili skin picking disorder a spolu s podobnými poruchami ji řadí mezi repetitivní aktivity vedoucí k tělesným následkům,“ popisuje psychoterapeutka.

Nemocný samozřejmě vidí jizvy a boláky, které si sám způsobil. Nechce to dělat, ale nemůže se ovládnout. Často si totiž ani neuvědomuje, že se zase drasticky škrábe – během aktivity se dostává takřka do transu, který mu přináší hluboké uvolnění ze stresu a úzkostí.

„Z transu jste schopni se dostat často až po desítkách minut. Až po této době si uvědomíte, co děláte, a máte volbu se svým jednáním přestat. To už je ale pozdě.

Rány jsou znovu rozškrábané, z boláků teče krev a pokožka je plná červených fleků,“ popisuje z vlastní zkušenosti Lucka Štastná.

Foto: Agnieszka Marcinska, Shutterstock.com

Při škrábání se nemocní dostávají takřka do transu. Co si způsobili, si často uvědomí až po dlouhých minutách

Pro dermatilomaniaky jsou nejhorší dvě věci: jak zlost na sebe sama za to, co si způsobili, tak absolutní nepochopení od blízkých a bohužel často i od odborníků. „Nejde jenom o viditelné jizvy a boláky, které se na těle vytvoří. Mnohem horší je následný pocit studu, viny a zoufalství, že jste si svá zranění vlastně vytvořili sami,“ vysvětluje Lucka Šťastná.

„I odborníky je dermatilománie často podceňovaná. Je proto v mnoha případech špatně snášená, jednak pro bezmoc, s jakou se jí dotyční nemohou často léta zbavit, a jednak pro hyzdící důsledky a omezení života,“ dodává Andrea Platznerová.

„I terapeuticky je dermatilománie svízelný problém. Z antidepresiv se používají ta, která mají účinnost u obsedantního spektra poruch.

Častěji se ale dermatilománie léčí psychoterapií, konkrétně kognitivně-behaviorálními postupy,“ uvádí psychoterapeutka a pokračuje: „Podobně pomáhá také obyčejné vytrvalé zaměstnávání rukou jakoukoli jinou činností.

“ Třeba dnes tak oblíbená hračka spinner údajně ventiluje vnitřní napětí a předchází nutkáním, ovšem často za cenu závislosti.

Podle Lucky Šťastné je pro nemocného kromě klidu na léčbu důležitá i podpora okolí a dostatek relevantních informací o jejich nemoci.

Setkali jste se již s dermatilománií?

Dermatilománie: posedlost pokožkou

Moje posedlost škrábat se všude na těle se poprvé objevila někdy v pubertě, tuším kolem šestnáctého roku, kdy se mi na obličeji udělalo akné. Tenkrát to byl ale ještě pouhý zlozvyk. Bylo snadné říct si „Přestaň“ a na obličej si nesahat.

V osmnácti akné vymizelo a já měla zase pěknou zdravou pleť jako kdysi. Měla jsem ohromnou radost z toho, že už svoje nedostatky nemusím tolik maskovat a zabývat se neustále tím, jak docílit čisté pleti.

Jenže to jsem netušila, že za pár měsíců se objeví další problém – dermatilománie.

Dermatilománie (anglicky Dermatillomania, Compulsive Skin Picking) neboli neustálé nutkání škrábat si či jinak poškozovat kůži je vlastně posedlost. V mém případě je to posedlost neustále několikrát denně kontrolovat své tělo, a když objevím jakýkoliv nedostatek (boulička, tmavší skvrna, začervenání) okamžitě pociťuji nutkání tento „defekt“ nějak odstranit.

Teď je mi devatenáct let a několikrát denně si – ať už vědomě či nevědomě – strhávám kůžičku kolem nehtů, škrábu se na nohách nebo jinde na těle. Pokud to neudělám, cítím napětí a nemohu se soustředit na běžné činnosti.

V koupelně jsem se jednu dobu myla dokonce potmě. Snažím se totiž obloukem vyhýbat všem zrcadlům. Jinak totiž začnu hledat nedostatky na obličeji a „čištěním“ pleti jsem schopná strávit až čtyři hodiny.

Zlozvyk, nebo vážný problém?

Když jsem se se svým problémem svěřila několika lidem, reagovali zprvu s lehkým úsměvem na tváři, jako by je můj příběh dokonce pobavil. Každý z nás si přece občas strhne kůžičku kolem nehtů. Každý si někdy škrábe pupínky, odpovídali mi přátelé.

Lidé si často stěžují, že lékaři neustále vymýšlí nové a nové nemoci. Tvrdí, že kdybychom to všechno brali vážně, všichni bychom vlastně byli nějak nemocní. Každý z nás by měl nějakou fobii, mánii nebo úchylku. A tím pádem by i velká většina lidí trpěla dermatilománií. Všichni se přece občas škrábeme.

Ovšem je tu jedno velké ALE. Je potřeba rozlišit zlozvyk a nemoc. Dermatilománie totiž ovlivňuje a narušuje váš běžný den.

Často se mi stává, že si obličej večer rozškrábu do krve a druhý den pak odmítám jít do školy. Poté okamžitě ruším všechny domluvené schůzky a několik dní se před okolím skrývám doma.

Pokaždé když mám nutkání rozrýt si tvář, si několikrát v duchu opakuji: Budeš toho litovat, nedělej to. Zůstanou ti jizvy.

Jenže nutkání většinou vyhraje. Pokaždé se dostávám do stavu, který by se dal přirovnat k pocitu podobnému tomu, když jste v transu. Nevnímám svět kolem sebe, dokud na mě někdo z rodiny nezakřičí, ať s tím přestanu.

Pokaždé si v tu chvíli uvědomím napáchanou škodu a při pohledu na krvácející rány je mi do breku. Než mi lékaři předepsali prášky, budila jsem se jeden čas dokonce v noci s nehty od krve.

Ve spánku jsem si totiž nevědomky škrábala hojící se rány na obličeji.

Touha po dokonalosti

Jednou se mě kdosi zeptal, proč si vlastně obličej škrábu, když mám běžně čistou pleť bez pupínků. Ta otázka mi dlouho vrtala hlavou. Pak jsem si uvědomila, že jsem posedlá hledáním i těch nejmenších nedostatků a občas si je dokonce v hlavě sama vytvářím. Vadí mi nedokonalosti, kterých by si ostatní nikdy nevšimli. A co hůř, mnohdy vlastně ani neexistují.

Je potřeba si uvědomit okamžik, kdy váš zlozvyk přeroste v nemoc, v mánii, kterou už sami nejste schopni řešit. Už několik měsíců navštěvuji pravidelně psychiatra a psychologa. Bohužel jsem se zprvu setkala s psychiatry, od nichž jsem dostávala nesmyslné rady typu „Svažte si ruce.“ Jiní můj problém mylně považovali za sebepoškozování, hledání útěchy v bolesti.

Mezi zlozvykem a dermatilománií je často těžké stanovit hranici. Nejsem sice odborník, ale myslím, že od zlozvyku ji lze rozeznat díky varovným signálům jako jsou

• viditelné rány na těle, které se snažíte (většinou neúspěšně) zamaskovat oblečením nebo makeupem
• deprese a kolísání nálady
• vyhýbání se společnosti a místům, kde byste byli vystaveni riziku, že si vašich ran a jizev všimne okolí (např. koupaliště)
• nekontrolovatelné škrábání kůže během činností, které vyžadují soustředění
• nevědomé škrábání kůže během spánku.

Nenechte se odradit představou, že váš problém nebudou lékaři brát vážně. Každý z nás má právo na pomoc. Dermatilománie není jen snadno odbouratelný zlozvyk, který lze přehlížet. Jedná se o poruchu, která patří mezi takzvané Body‑focused Repetitive Behaviors. Jako každá nemoc s sebou nese následky – zanícené rány, infekce, deprese a jizvy, které si s sebou ponesete mnoho let.

Aneta

Pohled odborníka

Dermatilománie patří mezi neurotické poruchy a řadí se do širokého spektra obsedantně‑kompulzivních (nutkavých) poruch spolu např. s nutkavým okusováním nehtů nebo vytrháváním vlasů.

Od běžného zlozvyku ji nedělí ostrá hranice, směrodatná je intenzita, trvání, následky poškozování kůže (dloubání, rozškrabávání a vytlačování komed akné a jiných vyrážek) a zejména nutkavý charakter – neschopnost ovládnout se přes závažné následky, fyzické i psychické.

Z jiného pohledu by bylo možné dermatilománii (nebo část jejích případů) řadit k impulzivním (tedy ne kompulzivním, nutkavým) projevům, podobně jako přejídání u bulimie či řezání kůže u patologického sebepoškozování. Na každý pád je „cílem“ takovéhoto poškození kůže uvolnění napětí, často až v podobě jakéhosi „transu“.

V anamnéze dermatilomanií bývají často jiné neurotické příznaky, kumulace stresu a neschopnost zvládat jej, trauma, zejména v dětství. V rodinné anamnéze se často najdou podobně postižení rodinní příslušníci. Léčba chorobné dermatilománie je nejčastěji kombinací psychoterapie a medikamentosní léčby. MUDr. Andrea Platznerová

Dermatilománie, aneb když se nemůžete přestat škrábat

Někdo má rád masírování, někdo rád mačká beďary, druhý má zase rád, když mu je někdo mačká. Někomu zarůstají chloupky, proto si puchýřky vymačkává, někdy si na pomoc vezme jehlu. Někdy se prostě nutnost stane posedlostí a člověk s tím nemůže přestat. Jednou je člověk vystresovaný a zjistí, že mu vlastně škrábání, například holení či předloktí, dělá velmi dobře.

Nemůžete přestat

Stejně tak s jakoukoli jinou závislostí. Nemůžete s tím zkrátka přestat, ani přestože máte pokožku hodně zjizvenou. Ani přesto, že vás to bolí. Je to nemoc a říká se jí porucha narušování kůže, dermatilománie anebo v anglitině excoriation. Jde prostě o patologické škrábání, strhávání anebo mačkání kůže.

Jak vlastně porucha narušování kůže vznikne?

Porucha narušování kůže se může vyskytnout u kohokoli. U dítěte i dospělého. Pacienti s dermatilománií různým poškozováním kůže řeší stresové situace, napětí či rozrušení. Ani jim to tak nepřijde, prostě se škrábou automaticky, nehledě na to, že je to bude bolet a možná hnisat, že budou mít pokožku zjizvenou. Ta potřeba je jednoduše silnější.

Dědičnost či příliš přísná výchova

Toto škrábání může souviset také s nepříjemnými vzpomínkami na dětství. Odborníci se také domnívají, že velký vliv na dermatilománii má i dědičnost. Mnohdy za tuto poruchu mohou také příliš přísní rodiče, jejichž děti trpěly v důsledku pedantské výchovy potlačovaným vztekem.

Může to začít nevinně

Jako děti jsme to dělali často. Zkrátka jsme si strup na hojícím se koleni odškrábli, protože jsme si mysleli, že je to bobino už zahojené. Jenomže nebylo a možná začalo znovu krvácet. A další zranění bylo na světě.

Trháte si vlasy? Možná trpíte poruchou známou jako trichotilománie. Co s tím?

Projevuje se nejčastěji během stresových situací

Také vás trápí záděry? Že si na ně raději ani nesaháte, protože to bolí? Dobře děláte, protože kdybyste si je strhávali například ve chvílích, kdy zažíváte stresové situace, patrně poruchou narušování kůže trpíte.

Lidem, kteří toto dělají, se po odtrhnutí kůže výrazně uleví a udělají si tak z toho návyk.

Někteří lidé, kteří trpí podobnou poruchou, jako lidé, kteří si poškozují kůži, si například trhají a tahají vlasy či odtrhávají nehty.

Dermatilománie jako typ obsedantně kompulzivní poruchy

Porucha narušování kůže je klasifikována v DSM-5 (Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch) jako typ obsedantně kompulzivní poruchy, kdy má člověk nutkavou potřebu své chování opakovat. Dermatilománie bývá rovněž srovnávána se závislostí na návykových látkách.

Dermatilománie není samostatná porucha

Dermatilománie nebyla nikdy klasifikována jako samostatná porucha, a proto patří do kolonky body-focused repetitive behaviors, kde se vedle ní nachází také například trichofágie, onychofagie, trichotilománie apod.

Kožní nemoci hlavy, které se skrývají pod našimi vlasy. Čím možná trpíte?

Není to pouze o škrábání

Závažnost dermatilománie se liší člověk od člověka. Někdo poškozováním kůže stráví několik hodin denně, někdo jen pár chvil. Když to na vás přijde, máte nezkrotnou potřebu se poškrábat, nebo spíše určité místo na těle do krve rozškrábat.

Z malinkého pupínku obrovský bolák

Uvidíte maličkatý pupínek, strup, jizvu a nemůžete na to přestat myslet, zkrátka to uděláte, i když víte, že byste neměli. Nakonec z maličkého pupínku máte na obličeji obrovský bolák. Někteří si to možná pamatujeme z dob puberty. Jenomže u dermatilománie s tím mačkáním nemůžete přestat.

Raději to už mačkat nebudu, jinak to bude ještě horší

Kdyby se vám udělalo dalších deset pupínků, vymačkáte je stejně. Za normálních okolností byste se přece podívali do zrcadla, viděli, jak vaše tvář hrozně vypadá a namísto mačkání byste si řekli to teda ale vypadám! Raději to už mačkat nebudu, nebo to bude ještě horší.

Sebevražedné tendence

Dokonce se za toto počínání cítíte provinile, a právě takto se trestáte. Mnoho lidí dermatilománií má dokonce sebevražedné myšlenky, mnoho se jich o to již pokusilo a někteří tak skončili v nemocnici, anebo se jim to bohužel povedlo.

Že váš blízký trpí dermatilománií možná ani nepoznáte

Dermatilománie může být rozpoznána na první pohled, jelikož se pacienti velmi často škrábou právě na obličeji anebo jiných viditelných místech. Stejně tak rozpoznatelná být nemusí, jelikož dotyčný může místo svého poškozování skrývat, může se jednat o záda, třísla, břicho apod.

Čím se pacienti poškozují?

Když se to řekne hloupě, každý má svou oblíbenou techniku. Nejčastěji k poškozování používají vlastní nehty, pomoci si však mohou čímkoli jiným, ať už jehlou, skalpelem, nožem, pinzetou, nůžkami či zapalovačem, prostě co vás napadne.

Fobie z jídla. Víte čeho všeho se lidé bojí?

Transplantace kůže i smrt

Potřeba škrábat se vzniká zejména ve stresových situacích anebo z pocitu znečištění kůže. Ovšem právě to škrábání kůži znečišťuje, vede k infekci, poškození tkáně či k septikemii. V pokročilých fázích dermatilománie bývá potřeba poškozenou kůži dokonce i transplantovat. V těch nejzávažnějších případech může dermatilománie vést až k smrti.

Dysmorfofobická porucha

Lidé, kteří si kůži poškozují za účelem zlepšení svého vzhledu, trpí dysmorfofobickou poruchou. Takový člověk je se svým vlastním tělem velmi nespokojený a za tímto účelem vyhledává lékaře, zejména pak plastické chirurgy či právě dermatology, aby jim tyto nedokonalosti odstranili či upravili.

Trpěl jí i Michael Jackson

Jsou to právě ti lidé, kteří i přes četné plastické operace nejsou se svým vzhledem stále spokojeni a podstupují další a další zákroky, že pak vlastně už ani lidskou bytost nepřipomínají. Příkladem může být Michael Jackson, který trpěl poruchou hodnocení vlastního těla. Aby své nedokonalosti zakryl, nosil roušku, líčil se a stranil se lidí, o množství plastických operací nemluvě.

Jak se porucha narušování kůže léčí?

Stejně tak jako většina poruch, i dermatilománie se dá léčit, a to za pomoci behaviorální psychoterapie v kombinaci s farmakologickou léčbou.

Psychoterapeut vám pomůže

Za pomoci psychoterapeuta identifikujete situace, které ve vás spouští toto sebepoškozovací chování. Jakmile je budete znát, lékař vám pomůže najít si jinou činnost, když přijde onen spouštěcí moment. Například budete mít po ruce balónek, který můžete mačkat. Snížíte tak stres a zaměstnáte ruce.

Pomůže změna prostředí

Také mohou pomoci změny prostředí, ve kterém žijete. Co si pod tímto představit? Pokud vás rozčiluje pohled do zrcadla na vaše pupínky, strupy a jizvy, zkrátka odstraníte veškerá zrcadla, abyste neměli potřebu mačkat nové pupínky a odlupovat strupy ze starých ran. Nebo budete nosit rukavice.

8 tipů, jak se zbavit lupů (PS: vše najdete doma)

Výskyt dermatilománie

Dermatilománií trpí překvapivé množství lidí. Právě protože v mnoha zemích nejsou projevy dermatilománie považovány v praxi za nemoc, nelze ji uspokojivě procentuálně vyjádřit.

Odhaduje se, že dermatilománie postihuje přibližně 3 % světové populace. Velké množství případů však není evidováno, nebo sami pacienti nemají ani ponětí, že nějakou poruchou trpí.

Výskyt dermatilománie proto může být mnohonásobně vyšší.

Netrpíte náhodou dermatilománií? Zkuste si odpovědět

Je těžké určit, kdy přesně se z takového toho zvyku stane závažný problém, který vyžaduje léčbu. Možná právě takovou mírnou poruchou trpíte. Navíc v České republice, i v řadě dalších zemí, není dermatilománie brána příliš vážně a spíše než za vážnou poruchu bývá považována za zlozvyk. Jenomže hranice mezi zlozvykem a dermatilománií může být velmi tenká.

• Zabere vám různé narušování kůže během dne poměrně hodně času?
• Máte v důsledku toho po těle viditelné jizvy?
• Zabere vám hodně času a úsilí rány zamaskovat?
• Škrábete se nevědomky i během spánku?
• Máte z narušování kůže špatný pocit?
• Omezuje vás narušování kůže ve vašem sociálním či profesním životě? Například pokud raději nejdete na pláž nebo do fitka jenom proto, aby ostatní neviděli vaše jizvy?
• Když máte nějakou poradu nebo firemní akci, trávíte hodně času maskováním těchto jizev?

Co je to dermatilománie aneb proč jsem začala psát tento blog

Víc jak 10 let zkušeností s dermatilománií, nemocí těla i duše. 1000 pokusů se z ní vyhrabat, a 1000+1 nezdar. Roky trápení o samotě, za pocitů selhání a studu. To všechno jsou specifika této diagnózy. Je to nemoc, která se zprvu projevuje jako pouhý zlozvyk.

Později ale zjistíte, že jí obětujete podstatnou část svého času a energie, a že se kolem ní točí vlastně úplně všechno. Až po několika dalších letech začnete hledat pomoc. Většinou na internetu.

A potom zjistíte, že se u nás  o této nemoci nic moc neví, a tak jste zase tam, kde jste byli. Na začátku.

A protože už nechci být zase pomilionté na začátku, rozhodla jsem se vytvořit tento web. Jsem si totiž jistá, že tak mohu pomoci nejenom sobě, ale i dalším tiše trpícím.

Nejhorší je totiž nevědět – což je první fáze této nemoci. Prostě o ní nevíte, nechápete, že se může jednat o nemoc. A tak tomu je po dost dlouhou dobu – v průměru prý cca 10 –  12let.

To je doba, po které začne většina nemocných o svém problému mluvit a začnou hledat pomoc „venku“.

Co je to dermatilománie?

Dermatilománie je nemoc, která se nejčastěji řadí mezi tzv. obsedantně-kompulzivní (nutkavé) poruchy, podobně jako patologické vytrhávání vlasů/řas (trichotilománie), patologické kousání nehtů apod.

Jedná se o posedlost pokožkou, která může působit jako pouhý zlozvyk. Mezi zlozvykem a nemocí navíc není ostrá hranice, nemocný však po určité době sám identifikuje, že se již jedná o vážnější problém.

Na druhou stranu se ale nejedná o sebe-poškozování, jehož cílem je hledání útěchy v bolesti (jako je tomu např. u řezání kůže apod.) Je to „pouze“ nutkání, byť s obdobným výsledkem – jizvami a ránami na těle.

Projevuje se škrábáním, strháváním a mačkáním kůže, a to především na obličeji, dekoltu a zádech. Dalšími postiženými oblastmi pak mohou být ruce a nohy.

 I přesto, že postižený vidí jizvy a boláky, které si svými sebe-útoky způsobuje, nemůže se ovládnout a zautomatizovaně si ubližuje dál.

Často bez toho, aniž by si to plně uvědomoval – při sebe-útoku se dostavuje jakýsi pocit „transu“ a hlubokého uvolnění.

Z toho je postižený schopen se dostat často až po desítkách minut – až po této době je schopen si uvědomit, co dělá, a má volbu se svým jednáním přestat. To už je ale pozdě – rány jsou znovu rozškrábané, obličej „domačkaný“, z boláků teče krev a pokožka je plná červených fleků.

Gró však hraje psychika

Málokdy se však v souvislosti s dermatilománií mluví o tom, co při ní dotyčný cítí. Nejde jenom o viditelné jizvy a boláky, které si na těle vytvoří.

Mnohem horší je následný pocit viny za to, že si postižený své zranění vlastně vytvořil sám, následovaný pocity zoufalství, studu a úzkosti. Zoufalství z toho, že zase „selhal“. Stud za to,že si „to“ udělal sám.

A taky stud vyjít ven, na ulici nebo do práce. Protože pohled do zrcadla na tu „spoušť“ je k pláči.

Zoufalství ze selhání. Vždyť jsem si říkal/a, že dnes už se škrábat nebudu. Stud jít na koupaliště a ukázat světu jizvy na těle či obličeji. Intenzivní snaha zakrýt jizvy make-upem. Neustálý vnitřní neklid, stres.

Stres z toho, že se musím poškrábat, ale na druhou stranu to chci vydržet. Stres z toho, že jsem se poškrábala a tak opět oddálila uzdravení postiženého místa. Zoufalství z toho, jak jsem neschopný/á.

 

Nejste v tom sami!

Základní pro mě bylo uvědomění, že v tom nejsem sama – jsou nás tisíce. Od náctiletých po čtyřicátníky. Spousta z nás se už uzdravila a dává tak příklad ostatním, tisíce z nás však svůj boj stále ještě svádí. A byl by kratší, kdybychom měli dostatek informací – nejenom o průběhu nemoci a o tom, jak nás umí přelstít. Ale taky o způsobech, jak na ni vyzrát.

Věřím, že můj příběh vás bude inspirovat k tomu, abyste se časem podělili i o ty své, a přispěli tak k společnému vybudování komunity, s jejíž podporou bude život s dermatilománií o mnoho snazší, než byl doposud. ♥