Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba

Definic psychické či duševní poruchy jako takové lze najít několik, v obecném smyslu se však jedná o určité neurologické procesy, které se projevují v chování člověka, v jeho myšlení, prožívání nebo vztazích s ostatními lidmi, což negativně ovlivňuje schopnost dotyčného efektivně fungovat ve společnosti.

V minulosti jsme vám na tohle téma přinesli článek zaměřený na takzvaný Cotardův syndrom, neboli syndrom chodící mrtvoly, při kterém jsou postižení jedinci přesvědčeni o tom, že postrádají jeden či více životně důležitých orgánů nebo o tom, že už jsou jednoduše mrtví.

Dnes se na podobně zajímavé syndromy a vzácná psychická onemocnění podíváme ve větší míře, ve zkratce si jich totiž představíme hned deset

Psychóza Windigo

Výskyt takzvané psychózy Windigo (někdy psáno také Wendigo) je spojen zejména s domorodými civilizacemi obývajících arktický a subarktický podnebný pás, například u Eskymáků z Hudsnova zálivu v Kanadě (konkrétně u kmenů Cree, Odžibva a dalších), přičemž samotný pojem odkazuje ke třídě antropofágních nadpřirozených monster s velkou spirituální i fyzickou silou, Jedná se o psychiatrickou poruchu, při níž dotyčný pociťuje nutkání požírat lidské maso a je přesvědčený, že se začíná měnit ve zmíněnou mýtickou příšeru. Postižený jedinec kromě toho může kolem sebe údajně vidět osoby, které se proměňují na bobry a další jedlé živočichy, do kterých by se mohl zakousnout. Výskyt poruchy začal rapidně klesat poté, co během 20. století začaly domorodé kmeny přicházet do většího kontaktu se západními ideologiemi a životním stylem. Nehledě na některé přesvědčivé důkazy někteří lidé existenci psychózy popírají, stále se tak o poruše vedou debaty a řada otázek ohledně ní zůstává nezodpovězena.  

Ilustrační obrázek, domorodý kmen Cree na území KanadyCotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba

Syndrom Alenky v říši divů

Syndrom Alenky v říši divů (v angličtině Alice in Wonderland syndrome, AIWS, Todd's syndrom nebo lilliputian hallucinations) získal své pojmenování podle názvu světoznámého románu amerického spisovatele Lewise Carrolla, poruchu pak poprvé popsal psychiatr John Todd v roce 1955.

Jedná se o neurologický stav, během něhož je do značné míry u postiženého člověka ovlivněno jeho vnímání vnějšího světa.

U pacientů trpících tímto onemocněním může docházet k projevům mikropsie, což je zrakové vnímání okolních předmětů ve zmenšených rozměrech, než jaké ve skutečnosti jsou, ale naopak se objevuje také makropsie, tedy zrakové vnímání okolních předmětů ve zvětšených rozměrech.

Syndrom Alenky v říši divů se často vyskytuje ve spojitosti s nádorem na mozku, intenzivními migrénami, ale trpět jím mohou také uživatelé psychotropních látek typu LSD. Zpravidla se vyskytuje u dětí, ale také u dospělých jedinců v rozmezí mezí dvaceti až třiceti lety.

  • Ilustrační obrázek, podobně si postižený člověk může připadat
  • Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  • Syndrom cizí ruky

Syndrom cizí ruky (alien hand syndrome, AHS) je poměrně vzácné neurologické onemocnění, které se projevuje ztrátou kontroly nad vlastní rukou. Ta se pohybuje a manipuluje s věcmi zcela proti pacientově vůli a zjednodušeně řečeno si dělá, co se jí zachce.

Postižený jedinec tak musí její hybnost zastavit svojí zdravou rukou. Hrůzu nahánějící představou je ale skutečnost, že narušená ruka se může v některých případech chovat vůči svému majiteli i agresivně, štípat ho, škrábat nebo tlouct.

Dokonce se údajně objevil extrémní případ, kdy se nebožáka jeho vlastní ruka pokusila uškrtit. Agrese může být teoreticky směřována i proti ostatním, takže neovladatelná ruka může případně i zabíjet.

Nemoc popsal německý neurolog Kurt Goldstein v roce 1908 a ani po více než celém století neexistuje žádný lék, pouze prostředky na utlumení projevů nemoci.

  1. Ilustrační obrázek, ruka pacienta si začíná takříkajíc žít vlastním životem
  2. Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  3. Latah

Výskyt neurotické poruchy s názvem Latah byl v minulosti zaznamenán většinou u žen středního věku (zpravidla v podřízeném postavení) v některých zemích jihovýchodní Asie, konkrétně v Indonésii a Malajsii.

Jedná se o extrémně přehnanou úlekovou reakci ve formě stavů připomínajících druh transu. Šok u postižené osoby může vyvolávat například nekontrolovatelný smích, taneční kreace či řev.

Dalšími charakteristickými symptomy často spojovanými s tímto vzácným onemocněním jsou i echopraxie, tedy imitování jednání a gest ostatních lidí, koprálie, nutkání k používání fekálních výrazů nebo fuga, kdy člověk náhle opustí domov, cestuje a trpí výpadky paměti.

Se zmínkami o poruše se lze setkat také v populární kultuře, například americký spisovatel William Seward Burroughs se o ní několikrát zmiňuje ve své knize Nahý Oběd z roku 1959.

  •  William S. Burroughs, od něhož někteří čtenáři o nemoci slyšeli možná poprvé
  • Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  • Syndrom skákavých Francouzů

Kromě poruchy Latah je jako vysoce přehnaná úleková reakce popisován také vzácný syndrom skákavých Francouzů (někdy jen syndrom skákavého Francouze, anglicky Jumping Frenchmen syndrome).

Záhadnou poruchu poprvé popsal v roce 1878 americký neurochirurg George Miller Beard, když se zabýval případem skupiny dřevorubců s francouzskými kořeny žijících ve státě Maine.

 Skákaví Francouzi z Mainu, jak se začalo jedincům přezdívat, se vyznačovali abnormálními reakcemi na náhlé stimuly a mezi charakteristické projevy duševní nemoci patřilo křičení, divoké máchání rukama nebo právě skákání.

Intenzivnější a méně časté symptomy pacientů zahrnovaly uposlechnutí jakéhokoliv příkazu (nevyjímaje udeření jim blízké osoby), echolalie (imitování slov a zvuků ostatních) a echopraxie (imitování jednání a gest ostatních). Případů onemocnění bylo objeveno kolem padesáti, většinou právě u dřevorubců. Co přesně poruchu způsobuje, není jasné, nicméně Beard věřil, že se jedná o dědičné onemocnění přenášené z otce na syna.

  1.    Ilustrační obrázek, poruchou z neznámých důvodů trpěli hlavně dřevorubci 
  2. Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  3. Capgrasův syndrom 

Capgrasův syndrom je duševní porucha pojmenovaná podle francouzského psychiatra Jeana Josepha Capgrase, který ji objevil a popsal v roce 1923 společně s psychiatrem jménem Jean Rebout-Lachaux.

Osoba trpící tímto onemocněním nabývá přesvědčení, že někteří z členů její rodiny, blízcí přátelé nebo partner byli nahrazeni zcela identickými dvojníky. Při pohledu na ně následně pacient věří, že nejsou ve skutečnosti těmi, za které se vydávají.

Dotyčný může nabýt dojmu, že vidí dvojníka i při pohledu na sebe samého do zrcadla.

V některých případech může být postižený dále přesvědčen, že i neživé předměty jako například kniha, židle nebo lampa byly nahrazeny přesnými replikami a to stejné může platit i pro domácí zvíře, které pacient začne považovat za cizí, ale identicky stejné.  

Budete mít zájem:  Zánět kloubů pomůže snížit zázvor, olivový olej i špenát

Ilustrační obrázek, dokážete si představit, že odraz v zrcadle začnete považovat za cizího dvojníka?Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba

Koro 

Koro je kulturně specifickou poruchou, která se vyskytuje především v Číně a některých menších zemích jihovýchodní Asie. Syndrom se vyznačuje stavy silné úzkosti a přesvědčením, že se postižené osobě ztrácejí jeho či její genitálie.

U žen se porucha vyskytuje jen ojediněle a je tak častá spíše u mužů. Pacienti věří, že se jim jejich penis zanořuje do břišní dutiny a až zmizí úplně, dojde ke smrti.

Počátek nemoci může být spojený s excesivní či abnormální souloží a její projevy začínají náhlým děsem, spazmy a akrocyanózou, tedy namodralým až mramorově fialovým zbarvením kůže na končetinách.

Lidová léčba může mít podobu posilování afrodisiaky jako například práškem z rohu nosorožce, ale za účelem zabránění smrti, které se pacient obává, je jeho manželka pověřena neustálým svíráním jeho penisu, aby se nezanořil. 

Ilustrační obrázek, žena falus svého nemocného muže bedlivě střeží ve dne v noci Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba

Pica syndrom 

Pica syndrom (čteno pajka) je vzácnou poruchou, která se vyznačuje nutkáním pojídat železo a kov, hlínu, kamení, křídu, sklo, srst, chlupy, dřevo, papír nebo třeba písek, zkrátka takové věci, do kterých byste se běžně nejspíš asi nezakousli.

Toto chování je často pozorováno zejména u dětí, osob s duševními poruchami jako například autismem nebo u žen (zejména těhotných). Aby se však jednalo o pica syndrom, musí pojídání nejedlých materiálů a předmětů trvat déle než jeden měsíc a dotyčný člověk musí dosahovat věku, v němž jsou podobné projevy považovány za nevhodné z hlediska vývoje.

Na obrázku níže si můžete prohlédnout obsah žaludku pacienta trpícího tímto syndromem.

  • I takto může vypadat obsah žaludku člověka trpícího Pica syndromem
  • Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba 
  • Porucha tělesné integrity

Vzácná porucha tělesné integrity (Body Integrity Identity Disorder, BIID) je závažné onemocnění, které se projevuje nespokojeností se stavem vlastního těla. Pacienti trpící touto poruchou se vyznačují inklinací k sebepoškozování, které může přerůst až v touhu po amputaci některé z končetin.

Postižení se mohou také pokoušet si dobrovolně přivodit devastující zranění, po němž by byli navždy upoutáni na invalidní vozík.

Před pár lety se například objevil případ ženy jménem Chloe Jennings-White, která v rozhovorech pro média uvedla, že od čtyřech let záviděla ostatním dětem, které trpěly tělesným postižením a podle svých slov vždy toužila po tom, aby byla permanentně paralyzovaná. 

  1. Ilustrační obrázek, pacienti s poruchou tělesné integrity věří, že bez zdravých nohou by byli šťastnější  
  2. Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  3. Boantrofie

Duševní porucha boantrofie u člověka způsobuje, že se začne domnívat, že není lidskou bytostí, ale turem, krávou, nebo jiným druhem dobytka a začne se podle toho chovat. Zřejmě nejznámější osobou trpícím touto psychickou chorobou byl novobabylonský král Nebukadnesar II.

, který podle Starého Zákona přišel o zdravý rozum, sedm let žil jako divoké zvíře a během té doby kromě jiného měl požírat trávu jako vůl.

S výjimečnými případy boantrofie je možné se setkat i dnes, kromě sebeidentifikace s různými druhy dobytka však existují i další poruchy podobného typu jako například lykantrofie, kdy si dotyčný myslí, že je vlk.

A pokud si vzpomínáte, loni jsme vám přinesli článek o 34letém výzkumníkovi z Velké Británie, který si v rámci vědy (údajně) po dobu necelého týdne ve švýcarských Alpách vyzkoušel, jaké je to žít jako koza.  

  • Ilustrační obrázek, i takto se může člověk trpící poruchou cítit
  • Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčba
  • BONUS: Stendhalův syndrom

Jakkoliv se může někomu zdát smyšleně, jedná se o skutečnou poruchu.

 Stendhalův syndrom (známý taky pod názvy Florentský syndrom nebo Hyperkulturémie) je vzácné psychosomatické onemocnění, které u postižené osoby způsobuje zrychlený srdeční tep, mdloby, závratě, zmatení, ale také například halucinace, a to především při pohledu na umělecké dílo nebo v situaci, kdy je obklopen vícerými předměty s uměleckou hodnotou najednou. Jinými slovy se jedná o silně intenzivní zážitek na hranici šoku z nadměrného množství estetických kulturních vjemů, podobnou reakci u člověka může způsobit také obdivování přírodních krás. Syndrom postihuje zejména jedince v rozmezí 26 až 40 let, kteří příliš nevycházejí z domova. Svůj název porucha získala podle francouzského spisovatele jménem Henri-Marie Beyle (používal pseudonym Stendhal), který zanechal záznam o své vlastní zkušenost s tímto nezvyklým jevem. V roce 1817 Beyle navštívil kostel Santa Croce ve Florencii, kde se podle svých slov dostal až do stavu extáze a málem ztratil vědomí. K pojmenování syndromu nicméně došlo až v roce 1979 a vůbec poprvé byl diagnostikován v roce 1982. 

Ilustrační obrázek, pro někoho může být pohled na Monu Lisu krajně nebezpečný

Upozornit na chybu. Pokud jsi našel nedostatek v článku nebo máš připomínky, dej nám vědět.

Nemoc, při které umřete jenom jako

Cotardův syndrom je opravdu kuriózní a naštěstí vzácnou poruchou. Bývá charakterizován jako pocit, že člověku chybí některé životně důležité orgány, eventuálně že dotyčný je rovnou mrtvý.

Pro upřesnění: nemíní se to metaforicky („nic už nemá cenu“ apod.), postižený sám sebe coby mrtvolu vnímá doslova. Jde spíše o neurologickou než psychickou poruchu.

Uvádí se, že pacienti obvykle nemají zkalený rozum, připouštějí například, že se jim zvedá hrudník a vypadá to, že dýchají, no a mrtví nedýchají… Jenže nemohou si pomoci, stejně se pokládají za mrtvé.

Často pak odmítají přijímat potravu (logicky, mrtví nejedí), je znám případ, kdy si pacient lehal do hrobů. Zaznamenán je i pocit, že pacientovi chybí mozek, má jen průsvitné, vevnitř prázdné tělo apod.

Budete mít zájem:  Otužování přináší i benefity, které nečekáte

Cotardův syndrom (nebo syndrom chodící mrtvoly či Cotardova deziluze) – příznaky, příčiny a léčbaAutor: Isifa.cz

Cotardovu syndromu se říká také syndrom chodící mrtvoly (ilustrační foto)

Skutečně, nejde o žádnou morbidní manýru výstředního dekadenta, ale o život ohrožující chorobu. Francouzský neurolog 19. století Jules Cotard popsal syndrom u „slečny X“, která nakonec zemřela hladem.

„Označuje se také jako ´syndrom chodící mrtvoly´ a jeho vedoucím příznakem je přesvědčení postiženého, že již zemřel, nebo že mu chybí, či rozkládá se nějaký životně důležitý orgán a že tedy již zemřel, umírá, nebo brzy zemře.

Patří nesporně mezi poruchy hypochondrické, čili takové, u nichž se pacient domnívá, že je závažně nemocen, ačkoli ani opakovaná vyšetření nezjistí (závažné) onemocnění, avšak v případě Cotardova syndromu jde zároveň o poruchu bludovou; postižený je o svém katastrofálním stavu nevývratně přesvědčen, nelze mu je vymluvit, ani dokázat jeho nesmyslnost a tito lidé mohou i spáchat pod vlivem choroby i sebevraždu,“ upřesňuje z pohledu psychiatra Ivo Klár ze zdravotnického zařízení MEDICON.

Přečtěte si: Hypochondr není simulant. Je skutečně nemocný

Dosud se předpokládalo, že Cotardův syndrom může mít velmi různorodé příčiny. Uvádějí se úrazy hlavy, ale i horečka, schizofrenie nebo antidepresiva.

Samozřejmě u antidepresiv je podobné obvinění vždy sporné – berou je už lidé, kterým obvykle „něco je“; příčinou tedy může být stejně dobře samotná deprese/bipolární porucha.

„V některých případech byla prokázána souvislost s neurologickou poruchou – poškození v oblasti mozkové amygdaly, v jiných případech šlo o souvislost s jinými mozkovými poruchami neurologické povahy (Capgrasův syndrom).

Může se však vyskytnout i u osob s hysterickými sklony (tam však bývá jen přechodný a po čase vymizí nebo přejde v jiný příznak) anebo jako součást tzv. Münchhausenova syndromu (porucha, při níž postižený záměrně a cíleně předstírá různé chorobné příznaky),“ říká Ivo Klár.

Anders Helldén z Karolinska University Hospital (Stockholm) a Thomas Lindén z Sahlgrenska Academy (Götenborg) nyní přicházejí s dalším kandidátem: Cotardův syndrom podle nich může způsobit tak běžný lék, jako je Aciclovir (Zovirax), který se používá k léčbě pásového a jiného oparu a dalších virových infekcí.

Nežádoucí psychické účinky se mají vyskytovat hlavně u lidí, kteří mají současně nemocné ledviny. Výzkumníci popsali případ pacientky, u které pocit, že je mrtvá, zmizel po provedení dialýzy. V průběhu nejprve tvrdila, že je mrtvá, pak si tím přestala být jista. Následně připustila, že je živá, ale levá ruka rozhodně není její.

Příznaky se postupně mírnily, až odezněly.

Mechanismus vzniku Cotardova syndromu je pravděpodobně následující. Jedním z produktů rozkladu antivirotika acikloviru je látka CMMG (9-carboxymethoxymethylguanin). Obvykle se v těle vyskytuje ve velmi nízkých koncentracích, po užití léku ale hladina rychle stoupne.

Látka se vylučuje ledvinami, zde je tedy patrná i spojitost s jejich nedostatečnou funkcí. V některých případech švédských pacientů s Cotardovým syndromem byl zjištěn také vysoký krevní tlak.

Ten by mohl souviset se zúžením tepen v mozku vyvolaným právě vysokou hladinou CMMG.

Způsob reakce na acikloviry, respektive CMMG, má zřejmě také silnou genetickou komponentu. Nyní se výzkumníci chystají zkoumat mozek postižených pomocí funkčních zobrazovacích metod.

Asi sotva půjde o studii, kam si lékaři budou zvát dobrovolníky (leda by byli ochotni podstoupit všechno sami na sobě), uvažuje se nicméně o experimentech na zvířecích modelech – samozřejmě s tou výhradou, že zrovna proměny lidské psychiky na zvířatech příliš vidět nebudou.

Zatím se uvádí, že ve fázi záchvatu Cotardova syndromu má pacient velmi malou aktivitu v předních mozkových lalocích – „mapa“ postiženého mozku prý připomíná člověka nalézajícího se ve vegetativním stavu. Uvádí se i změněná funkce amygdaly a dalších center souvisejících s prožíváním emocí.

Smrt dvakrát do roka

Cotardův syndrom související s CMMG je vratný, stav je dočasný a lze ho vyléčit dialýzou. Bude zajímavé zjistit, zda choroba může mít i jiné příčiny a průběh. Dosud se uvádělo se, že někdy odezní sama od sebe, jindy pomohou antipsychotika (neuroleptika), ba i elektrošoky. Zaznamenány byly ale i případy, kdy se porucha vracela, například cca dvakrát ročně na několik týdnů.

Nová zjištění každopádně slibují, že by se porucha dala léčit rychleji a efektivněji. Je určitě lepší zombie potkávat na filmovém plátně než v realitě. Cotardův syndrom se navíc někdy pokládá za příbuzného jiných chorob, třeba Capgrasova syndromu, kdy nemocný nerozpoznává tváře. Pochopení toho, jak funguje jediná molekula CMMG, tak může mít docela zásadní význam.

Zbývá dodat, že z Acicloviru (Zoviraxu) netřeba mít panický strach, popsané – jistě nežádoucí – účinky jsou velmi vzácné, podobně jako samotný Cotardův syndrom.

„Sám jsem viděl jen několik lehce podobných případů, ale šlo většinou o hysteriky, což není ten pravý Cotardův syndrom. Je to vzácná porucha, s níž se většina lékařů, ale ani psychiatrů v životě pravděpodobně nesetká,“ potvrzuje Ivo Klár.

Je mnohem pravděpodobnější, že když už se dostaví vedlejší účinky léku, půjde o obyčejné svědění apod. reakce.

Čtěte dále: Myslíte si, že je vaše uječená kolegyně hysterka?

Cotardův syndrom – příznaky „syndromu oživlé mrtvoly“

  • Lidé s Cotardovým syndromem se necítí být naživu.
  • Pacienti, kteří jsou přesvědčení o tom, že zemřeli, odmítají jíst. mají pocit, že to nepotřebují.
  • Cotardův syndrom se častěji vyskytuje u lidí s depresí.
  • Syndrom se objevuje také u lidí s nádorem mozku.
  • Cotardův syndrom může být následkem úrazu hlavy.
  • Lidé s Cotardovým syndromem nejčastěji umírají vyhladověním nebo vlastní rukou.

Měli jste někdy pocit, že nic ve vašem životě nemá smysl? Lidé trpící Cotardovým syndromem dennodenně. Jsou totiž přesvědčeni o tom, že umírají, anebo už dávno zemřeli. Zní vám to jako námět sci-fi filmu? Kdepak.

Budete mít zájem:  Dostihové závodiště v Pardubicích bude v sobotu patřit dětem

Jedná se o vážné a velmi vzácné duševní onemocnění, které může končit skutečnou smrtí pacienta. Ten je totiž skálopevně přesvědčený o tom, že nepotřebuje dělat nic, aby se udržel naživu.

Ačkoli se zdá, že je Cotardův syndrom výmyslem filmových tvůrců, ve skutečnosti se jedná o vážné a velmi vzácné duševní onemocnění, při kterém se postižení domnívají, že jim umírají části těla nebo chybí životně důležitý tělesný orgán. Někteří z nich se dokonce považují za mrtvoly. Tento neobvyklý stav se může vyskytovat jak samostatně, tak společně s jinou psychickou poruchou. Konkrétně se syndrom chodící mrtvoly, jak se chorobě také říká, vyskytuje u lidí trpících:

  • Schizofrenií
  • Maniodepresivní psychózou
  • Depresemi

Cotardův syndrom byl poprvé popsán v roce 1880 francouzským neurologem Julesem Cotardem, který měl pacientku, která byla přesvědčená o tom, že jí chybí hned několik částí těla, a to včetně mozku, hrudníku, žaludku a střev.

Vzhledem k tomu, že tato žena věřila, že postrádá trávicí soustavu, neměla potřebu jíst. Brzy proto zemřela hladem.

V reakci na její případ Cotard později uvedl, že tento stav je formou iluzí, která je navíc spojená s těžkou depresí, výraznou psychomotorickou retardací a úzkostí.

Příčiny

Příčina nemoci není lékařům přesně známá. Existuje však několik rizikových faktorů, které se u nemocných často vyskytují. V první řadě je to věk.

Několik studií naznačuje, že pacientům s Cotardovým syndromem je nejčastěji kolem 50 let. Potíže se ale vyskytují také u lidí ve věku kolem 25 let, kteří trpí bipolární poruchou.

Větší pravděpodobnost rozvoje nemoci mají také ženy.

Riziko vzniku Cotardova syndromu může dále zvýšit:

  • Poporodní deprese
  • Nádor mozku
  • Depersonalizační porucha
  • Disociativní porucha
  • Psychotické deprese
  • Schizofrenie
  • Demence

Objevit se dále může také u jedinců, kteří trpí migrénami, nebo u těch lidí, kteří utrpěli traumatické poranění mozku. Pravděpodobnost obtíží pak zvyšuje i roztroušená skleróza, Parkinsonova choroba či mrtvice.

Příznaky

Jedním z hlavních příznaků nemoci je nihilismus, což je stanovisko, že život nemá žádný skutečný smysl ani hodnotu. V počátečních fázích se syndrom projevuje stavem, kdy si lidé myslí, že jim chybí nějaký orgán, končetina či jiná část těla. Z tohoto důvodu tuší, že brzy zemřou nebo že už jsou dávno po smrti.

Přestanou o sebe proto dbát, udržovat sociální styky a v některých případech i přijímat potravu. V poslední fázi nemoci pak pacient skutečně umírá, a to buď z vyhladovění nebo v důsledku neúmyslného zabití sebe sama. Kvůli nemoci nejsou totiž pacienti schopní cítit strach ze smrti a neuvědomují si dopady svých činů.

Vždyť mrtví přece nemohou zemřít.

S Cotardovým syndromem je úzce spjata také deprese. Ta se podle výzkumů vyskytuje u 89 procent pacientů. Dalšími příznaky jsou:

  • Úzkost
  • Halucinace
  • Hypochondrie
  • Pocity viny
  • Znepokojení ze zranění nebo smrti

Diagnostika a léčba

Diagnostika Cotardova syndromu bývá často obtížná, protože ho většina lékařů neidentifikuje jako nemoc. Neexistuje totiž standardizovaný seznam kritérií, které by umožnily syndrom přesně určit.

Diagnostikován proto bývá až po vyloučení dalších možných zdravotních problémů. Cotardův syndrom se navíc zpravidla vyskytuje společně s jinými duševními poruchami.

Z úst lékařů tak může pacient slyšet více než jednu diagnózu.

Kvůli tomu se může různit i způsob léčby. Často používanou léčbou je elektrokonvulzivní terapie (ECT), kdy je pacient pod celkovou narkózou krátce vystaven elektrickému proudu. Tento postup se běžně využívá i při léčbě závažné deprese, má však několik potenciálních rizik, a to:

  • Ztrátu paměti
  • Nevolnost
  • Bolest svalů
  • Zmatenost

Vedlejší účinky jsou částečně důvod, proč je tato metoda obvykle zvažována až po vyčerpání předchozích variant, jakými jsou farmaceutická léčba a psychoterapie.

Skutečný příběh pacienta

Prvním pacientem, který podstoupil komplexní testy je Brit Graham Harrison, u kterého se problém poprvé projevil depresivními stavy, na které mu byla předepsána antidepresiva. Ta jeho stav ale nezlepšila.

Nakonec se Harrison pokusil spáchat sebevraždu použitím elektrospotřebiče při koupeli ve vaně. Když byl v důsledku nezdařeného pokusu převezen do nemocnice, tvrdil lékařům, že mu chybí mozek a že už je dávno mrtvý.

Jeho stav nakonec vyvrcholil v momentě, kdy ho policisté odvedli na psychiatrii poté, co ho našli ležet ve vykopaném hrobě.

Harrison následně podstoupil komplexní vyšetření mozku, na základě kterého mu byly zjištěny nečekané abnormality. Jeho mozek vykazoval minimální aktivitu podobnou lidem ve vegetativním stavu, což odpovídalo někomu, kdo se nachází pod silnou narkózou anebo v hlubokém spánku. Lékaři došli k závěru, že si Harrison své jednání skutečně uvědomovat nemohl.

Těmto částem lidského mozku je totiž vědci přisuzována schopnost člověka uvědomovat si své tělo a také reprodukovat vzpomínky. Nutno ale podotknout, že za sníženou aktivitou mozku mohla být také antidepresiva, která pacient v minulosti užíval. Po nasazení vhodné farmaceutické léčby a měsících terapie se Harrison konečně „vrátil mezi živé“.

Komplikace

S pocitem, že jste zemřeli, se pojí hned několik možných komplikací. V první řadě o sebe někteří lidé přestávají pečovat, například u nich zcela odpadá potřeba osobní hygieny, což může vést k tomu, že se jich ostatní lidé začnou stranit. V důsledku snížené či absolutně nulové hygieny se pak u některých pacientů mohou objevit nemoci kůže či zubů.

Vzhledem k tomu, že jsou někteří pacienti přesvědčení o tom, že jsou mrtví, přestávají jíst a pít, v domnění, že to jejich tělo nepotřebuje. V závažných případech to může vést až k podvýživě či smrti z vyhladovění.

Časté jsou u lidí s Cotardovým syndromem i pokusy o sebevraždu. Nejedná se však o sebevraždu v pravém slova smyslu.

Někteří pacienti to vidí jako způsob, jak dokázat, že jsou skutečně mrtví, jiní se cítí být uvěznění v těle a životě, který není skutečný.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *