Co nejhoršího jste v životě snědli?

Pojídání lidského masa je prakticky ve všech kulturách tabu. Občas se ale najdou lidé, a většinou jsou to muži, kteří si najdou k masu člověka víc než pozitivní vztah. Proč? To se dozvíte v jejich následujících medailoncích.

Kanibal z hor: Alfred Packer

V říjnu roku 1874 vyrazili do coloradských hor zlatokopové. V jedné z výprav se za třpytivým kovem vydal také Alfred Packer s pěti společníky. O dva měsíce později se vrátil zpět jen samotný Packer.

Když se ho lidé ptali, kam se poděli jeho parťáci, Packer jim odpověděl, že jsou mrtví. Pak popsal děsivou historku, v níž ho ostatní muži napadli, ale on je přemohl.

Přišel však údajně v souboji o všechny zásoby – a aby přežil tvrdou zimu, musel své mrtvé kamarády sníst…

Nikdo mu však neuvěřil, že je v tom tak nevinně. Soudce mu za zabití pěti mužů napařil 40 let vězení. Už po několika letech ho však úřady musely propustit kvůli nedostatku důkazů. Zbytek života dožil jako vegetarián zaměstnaný na poště. Jeho vina nebyla prokázaná dodnes, a to přesto, že byl jeho případ několikrát přezkoumán a také už párkrát zfilmován.

Brooklynský upír: Albert Fish

Jen málo mužů se stane tak známými, že se jejich jméno stane symbolem. Američanu Albert Fishovi se to podařilo. Už za jeho života mu říkali Šedý muž, Vlkodlak z Wysterie a Brooklynský upír. Sériový vrah, brutální násilník, který si jako oběti vybíral hlavně děti, a především kanibal – tak ho znají dějiny.

Co nejhoršího jste v životě snědli?

Sám po dopadení policií tvrdil, že zabil a snědl nejméně 100 dětí, ale to s nejvyšší pravděpodobností přeháněl. Prokazatelně zabil „jen“ čtyři oběti, u dalších tří je to velmi pravděpodobné.

Roku 1928 zabil a snědl desetiletou dívenku, šest let poté pak jejím rodičům napsal dopis, v němž do detailů vylíčil, jak to probíhalo. Šlo o opravdovou lidskou bestii, přitom však podle soudu byl Fish zcela normální po duševní stránce.

Své oběti údajně požíral z „náboženských důvodů“… Byl popraven roku 1936.

Kanibalismus jako politický program: Revoluční fronta

V moderních dějinách se vyskytla jen jediná organizace, která ze svých členů udělala kanibaly. Šlo o povstaleckou armádu Revolutionary United Front, která v 90. letech 20.

století operovala v západní Africe. V Sierra Leone tyto milice terorizovaly obyvatelstvo a vedly partyzánskou válku jak proti nadnárodním korporacím, tak proti obyčejným vesničanům.

Proslavily se především absurdní mírou násilí.

Vojáci nutili osmileté děti, aby vstoupily do jejich jednotek, nepřátelům, které nechali žít, usekávali končetiny. A mrtvá těla zase bestiálně zohavovali.

Mimo jiné se také na mrtvých nepřátelích dopouštěli rituálního kanibalismu: tvrdili, že v souvislosti se zásadami šamanismu do nich přechází síla z mrtvých těl. Přesný počet obětí není znám.

Celé to násilí vzniklo kvůli diamantovým dolům, které chtěli povstalci ovládnout…

Nesmělý lidojed: Issei Sagawa

Milý, přátelský, ale nesmělý. Tak označovali Isseie Sagawu jeho spolužáci na pařížské Sorbonně. Roku 1981 Sagawa pozval na večeři svou spolužačku Renée Hartevelt.

Nejprve ji pohostil, pak jí četl básně a nakonec ji zastřelil a pak snědl. Když se pokoušel zbavit jejího těla, chytila ho francouzská policie.

V Japonsku vzbudil jeho případ obrovskou vlnu pozornosti, a tak se Francouzi rozhodli vydat ho do jeho vlasti.

Co nejhoršího jste v životě snědli?

Tam Sagawu umístili do psychiatrické kliniky, kde experti zjistili, že za všechno může jeho sexuální perverze. Podle japonských zákonů byl tedy nevinný a od roku 1986 v poklidu žije na svobodě. Stal se v Japonsku celebritou, mnohokrát vystupoval v televizních show, napsal několik knih a také je oblíbeným recenzentem japonských restaurací.

S lidským masem začal jako batole: Andrej Čikatilo

Nejhorší masový vrah 20. století – to byl Andrej Čikatilo. Ukrajinský zabiják připravil o život nejméně 52 žen a dětí, sám se přiznal k 56 vraždám.

Mnoho svých obětí nejen připravil o život, ale také je alespoň částečně snědl.

Podle posledních studií Čikatilova života ochutnal vrah lidské maso už v dětství; vyrůstal totiž na válkou a hladomorem zničené Ukrajině, kde patřil kanibalismus k jednomu z mála způsobů, jak přežít.

Poprvé zabil roku 1978. Zjistil, že pouze když vráží nůž do lidského těla, je schopen dosáhnout sexuálního uspokojení.

Čikatilo využil toho, že oficiální sovětské úřady popíraly možnost, že by se v jejich pokrokové zemi mohl vyskytovat masový vrah – tento fenomén se spojoval jen s dekadentním západním světem.

Policie tak ani nevarovala obyvatele Rostova na Donu, že kolem jejich města řádí sériový zabiják. Čikatilo byl popraven roku 1994.

Kanibal, který lidi nejedl: Matej Čurko

Případ slovenského vraha Mateje Čurka otřásl před dvěma roky celou českou i slovenskou společností. Tento muž zabil dvě ženy, od začátku to vypadalo, že jednu z nich pak i snědl. Kauza všemi otřásla především proto, že Čurko byl úplně normální chlap. Byl 10 let ženatý, dobrý manžel i táta dvou dcer.

Příběh nejslavnějšího filmového kanibala můžete sledovat v neděli 12. května na Primě. Kanibal Hanibal v podání Anthony Hopkinse ve snímku Červený drak ve 22.20!

Čurko si vyhledával oběti tak, že kontaktoval psychicky labilní ženy, které chtěly spáchat sebevraždu. Po internetu jim sliboval, že je o život připraví – a také to udělal.

Protože obě rozsekal a některé části chyběly, pracovala policie s teorií, že jde o kanibala. A také se tak o Čurkovi psalo v médiích – stal se pro ně slovenským kanibalem.

Byl dopaden, když se pokusil zabít dalšího domluveného člověka, mladého Švýcara. Po přestřelce s policií zemřel Čurko v nemocnici.

Podle poslední policejní zprávy však neexistuje jediný důkaz o tom, že by své oběti pojídal…

Webový lidožrout: Armin Meiwes

Deprivovaný Němec Armin Meiwes se v lidech moc nevyznal, o to víc času trávil s počítači. Právě přes internet si také plnil své sny – a tím největším bylo zabít a sníst člověka.

Pro tento účel si zřídil webové stránky The Cannibal Café. Na něm vyhlásil, že hledá urostlého 18–30letého muže, který by se nechal popravit a sníst.

Překvapivě se někdo takový našel – šlo o stejně životem frustrovaného inženýra Jürgena Brandese z Berlína.

Co nejhoršího jste v životě snědli?

V březnu 2001 Brandes přijel za Meiwesem. Ten mu uřízl penis a pak ho oba snědli – opečený na pánvi s česnekem, pepřem, na víně a česneku. Zatímco Brandes krvácel a umíral, Meiwes si v klidu četl sci-fi román. Nakonec svou oběť probodl a zavěsil na řeznické háky. Všechno si to natáčel na video. Zbytky těla pak pojídal po dalších 10 měsíců.

Když policie vraha chytila, začalo se o případu vášnivě diskutovat. Meiwes sice spáchal něco nepředstavitelně hrůzného, ale nešlo o nic, co by si jeho oběť nepřála. Přes bouřlivou veřejnou i odbornou debatu nakonec vrah dostal doživotní trest…

Narození ségry? Nejhorší den v životě..

Povzdechla si Terezka asi tak třikrát během posledního půlroku.  Vzpomněla, jak to bylo krásné, že jsme měli rádi jenom ji, že nikdo nekřičel…Ano, všechen prostor byl její. Pozornost patřila jí.

Nedávno Kristinka odpoledne usnula a Terezka navrhla, že si budeme hrát, že se Kristi ještě nenarodila. Jednou také nakreslila obrázek, jak má druhé narozeniny: “Kristinka byla ještě v nebíčku, že jo, mami?” Podotýkám, že holky mají spolu moc hezký vztah…

Když se malá narodila, říkala jsem si: “To je super, Terezka vůbec nežárlí, bere to tak v pohodě, jakoby nic.” Jedna možnost je projevovat “žárlivost” fyzicky nebo skrz výlevy emocí, druhá je odžít si to uvnitř sebe sama. Pro rodiče je druhá možnost na první pohled lepší. Ale pro dítě ne. Nese si to s sebou dál.

Co nejhoršího jste v životě snědli?

Terezka měla tehdy 2,5 roku a nebyla schopna vyjádřit a formulovat své pocity. K tomu, aby je ventilovala, ji to nevedlo. Vyšla s nimi ven až teď, kdy je jí skoro 7 a umí je pojmenovat a reflektovat.

Tím prosím nechci říci, že je špatné mít děti s menším odstupem než 7 let. Nic takového netvrdím. A sourozenec je v životě obrovským přínosem, o tom není pochyb.

Ale je třeba počítat s tím, jak to v tu chvíli malé dítě může vnímat. Jak píše Naomi Aldort ve své knize Vychováváme děti a rosteme s nimi: “Představte si, že vám muž přivede domů další ženu a řekne vám, odteď tady budete dvě, o všechno, co doteď bylo jen tvoje,  i o mou lásku, se s ní budeš dělit a chci, abyste se měli rády, chci, abys ji přijala a byla na ni hodná.”

To je nádherný a výmluvný příklad. Zkuste si to představit. Takhle se cítí bývalý jedináček, když mu nadělíte sourozence. Chce to velkou dávku pochopení a trpělivosti. Musí se – chtě nechtě – s novou situací srovnat.

Budete mít zájem:  Těhotenství A Léky Na Alergii?

Musí přijmout něco, co se mu nelíbí. A platí to, i když se pečující hodné holčičce narodí mladší bráška a ona se o něj s vámi “stará” a kojí zároveň s vámi plyšového medvídka.

Stejně je dobré brát na vědomí, že ač to není znát, je to pro ni náročná situace.

Kdo je starší, ať zůstane starším. Přišel na svět dříve a stejně jako má starší přednost kdekoliv jinde, mělo by to tak být i v případě sourozenců. Není žádný důvod, aby starší vydal hračku mladšímu proto, že je větší a rozumnější, nebo že by ten mladší měl dostat pití dřív proto, že je přeci malý.

Starší má přednost.

A pokud necháme staršího být starší a mladšího mladším, ušetříme si velkou řadu jejich vzájemných, nikdy nekončících konfliktů. Ty pramení právě z toho, že se děti stále snaží vyjasnit si své pozice a není jim to umožněno. Jakmile si starší chce “zjednat pořádek” dostane vyhubováno, nebo přednášku o tom, že takhle se k malému sourozenci chovat nebude.

Nemám na mysli hrubé fyzické výpady, ale například když si malý hraje s něčím, co je staršího a on mu to bez upozornění vyškubne z ruky, protože to je jeho..následuje křik mladšího, zásah rodiče, obrana mladšího, frustrace staršího.

Starší má právo si svoji hračku vzít. Stačí mu posléze vysvětlit, jakým způsobem si  má příště hračku vzít, aby se mladší nelekl. Mladší si zapamatuje, že bráchovi věci se neberou. Anebo se naučí, že si může vzít cokoliv, že to maminka zařídí a že brácha tak nemá šanci.

  • Pokud má starší sourozenec úctu a respekt mladšího, chová se k mladšímu také s respektem a citlivě.
  • Co nejhoršího jste v životě snědli?
  • Slýchávám občas tvrzení – chci, a chovám se k dětem tak, aby měly stejné podmínky, aby to bylo spravedlivé.

Co má být spravedlivé? Každého z nás ovlivňuje už to, jak a v jakém pořadí se narodil. A pak samozřejmě, co jsme dostali do vínku, jací jsme. Některé dítě je TAK roztomilé, že mu svět leží u nohou, některé je ukňourané, že každému leze na nervy, některé je hbité, jiné zručné…

Co to je – stejně pro všechny? Každý potřebuje něco jiného. Prvorozený, druhorozený, takový a makový. Některé děti jsou hodně submisivní a musíme si tedy dávat dobrý pozor, abychom je příliš neovlivňovali, aby se naučily vyjádřit, co chtějí, aby je neválcovalo okolí. Aby uměly vnímat své potřeby a snažily se je naplňovat.

Jiné děti se umí prosadit, a dělají to tak nekompromisně, že nás tím učí nastavovat si svoje vlastní hranice, aby děti neválcovaly nás a okolí. Učíme je brát ohledy na ostatní, vnímat také potřeby okolí, nejen ty svoje.

Budeme-li postupovat ve všech případech stejně a snažit se dělat dětem stejné podmínky, (což stejně nelze, když je každý jiný), tak docílíme leda toho, že skoro nikdo nedostane to, co potřebuje. Všichni dostanou půlku chleba, i když jeden má hlad, že by snědl bochník, takže je mu půlka málo a druhému stačí krajíc, takže mu ten zbytek zplesniví.

Není dobré zobecňovat a snažit se dát všem stejně, když už od začátku jsme na tom každý jinak.

Starší sourozenec musí mít úctu a respekt mladšího. Potom bude sám schopen mladšího s úctou respektovat, pomáhat mu a být mu oporou.

Co nejhoršího jste v životě snědli?

Po těch starších často chceme, aby mladším pomáhali, byli na ně hodní. Chceme po nich, aby se v něčem chovali jako starší. Ale už jim nedovolíme, aby měli jako starší potřebnou autoritu u mladšího.

A po těch mladších už vůbec nechceme, aby se chovali jako mladší – dávali staršímu přednost, respektovali jeho prostor. Stavíme se často na jejich stranu, protože jsou slabší a tím je činíme mnohem silnějšími, než je jejich starší sourozenec.

Silnějšími, než by měli  a potřebovali být.

Starší se má omezit a rozdat, protože je starší, ale ten mladší nemusí nic. Pak se divíme, že starší se k mladším nechovají tak, “jak by měli”. A že mladší často ty starší nakonec převálcují. Aby ne. Mají naši plnou podporu.

Co s tím, že?

Je to jako vždy. Pokud se vám to moc nezdá, tak se nad tím občas zamyslete, ale “násilím” (na sobě) nic nezkoušejte. Teprve když jsem pochopila princip a přijala jej za své, začalo se mi dařit nechávat na dětech vyjasňování si svých pozic. Ony samy si mezi sebou vymezí své hranice, pokud je jim to umožněno. A přineslo to větší uvolnění a klid.

  1. Ale stejně to občas zavrzá…:) krom toho, co jsem tady popsala, jsou každí dva sourozenci součástí celého rodinného systému a v něm jsou ve hře další faktory. Třeba jak jste to měli se svými sourozenci vy a váš partner, jak se k vám chovali vaši rodiče,  jestli jsou vaše děti holky nebo kluci…
  2. Ale ten princip, ten se tam uvnitř skrývá vždy, jde jen o to, do čeho je oděn.
  3. Hodně zdaru!
    Petra Hanelová

PS: Samozřejmě nemluvím o tom, když splašené dvouleté dítě chce mlátit novorozeně po hlavě paličkou na bubínek. A taky netvrdím, že starší má dostat víc vaší lásky a pozornosti a může mladšího šikanovat. Ale pokud jej šikanuje, je dobré se zamyslet nad výše napsaným, protože tam je možné najít odpověď:)

Tento článek je pouze o tom, jak jsou na tom ti nejstarší, co potřebují a co jim škodí. Jistěže si pozornost zaslouží i mladší, nejmladší, prostřední sourozenci. Všichni jsou stejně důležití. A pokud nasbírám dostatek materiálu, napíšu článek o tom, jaké to může být peklo mít staršího bráchu, nebo být třeba prostřední:)

Co nejhoršího jste kdy snědli? Tyhle věci máte v jídle denně a ani o tom nevíte

Mezi přijatelné náhražky patří nejspíš mrkev v borůvkovém jogurtu. Ta se tam přidává ne kvůli chuti, ale fialovému zbarvení. Jen si ale nesmíte představit zářivě oranžový kořen, nýbrž jeho fialovou odrůdu. Ta má v sobě tolik barviva, že ji potravinářský průmysl s radostí používá jako přírodní barvivo. Stačí jen špetka mrkve a na chuti borůvkové jogurtu to vůbec nepoznáte.

Jablko je zase všestranně použitelnou plodinou, která tvoří základ pro mnoho jiných ovocných produktů. Stačí se podívat na složení jahodového džusu nebo levnějších marmelád, ale jablko skvěle doplňuje třeba i chuť exotických plodin, jako je mango nebo plod mučenky. Hlavní roli zde samozřejmě hraje cena, ale pokud je zákazník s produktem spokojený, pak nejspíš není co řešit.

Čtěte také:

  • Co nejhoršího jste v životě snědli?
  • Co nejhoršího jste v životě snědli?

Postupně se však dostáváme do jiných sfér. Pokud najdete v restauraci na talíři vlas, je to dostatečný důvod k tomu, abyste jídlo vrátili do kuchyně. Jenže vlasy jíme každý den, aniž bychom si to uvědomovali a mezi ingrediencemi je rozhodně nenajdeme označené. L-Cystein je chemická látka, která má prodloužit trvanlivost potravin. Najdeme ji běžně třeba v pečivu. Jak se ale získává? Velká část látky je dnes produkována v Číně, kde ji získávají ze zvířecích rohů, kachního peří nebo právě lidských vlasů.

Překvapit by nás neměl ani výskyt hmyzu a brouků, zvláště pokud holduje rozemletým ořechům. Co se zdá být kompletně veganskou surovinou může ve skutečnosti obsahovat i nějakou tu živočišnou bílkovinu navíc. I když OSN považuje brouky, červy a larvy za nesmírně zdravé pochutiny a do budoucna by jimi chtěl zachránit svět, pořád je pro nás poněkud neobvyklé je mít na talíři.

V Česku na tuto pochoutku nejspíš ještě nenarazíte, ale pokud zajdete do britského baru, můžete celý večer strávit konzumací sušeného rybího močového měchýře.

Ta nepříliš vábně znějící surovina se totiž přidává navíc do piva, aby získal svou zlatavou barvu. Pozor si musíte dát i na oblíbenou čokoládu, v této sladkosti můžete najít i myší chlupy.

Podle Úřadu pro kontrolu potravin a léčiv je však jeden chlup na sto gramů čokolády v pořádku a člověka nijak neohrožuje.

Jak je to ale s nejoblíbenější příchutí – vanilkou? Většina z nás nejspíš dobře ví, že pravá vanilka je luskem z orchideje, ale drahé koření má samozřejmě svou náhražku.

Jak se ale umělá vanilka získává? Kastoreum  je výměšek análních pachových žláz, kterým si bobr evropský a bobr kanadský značkují své teritorium. Tradičně se používá do parfémů, ale když je silně zředěný, připomíná i vanilku nebo maliny.

Díky tomu se hojně využívá právě v potravinářském průmyslu a užívat si ho můžeme zejména v dezertech.

Budete mít zájem:  Mám Bechtěreva. A přesto řídím auto!

Globe24.cz

Co nejhoršího jste kdy snědli? Denně máte na talíři tyto věci a ani o tom nevíte

Jahodové nápoje jsou dělané spíše z jablek, borůvkový jogurt má v sobě mrkev. Tyhle věci nás možná nepřekvapí, ale co třeba veganské jídlo z ořechů, ale s přídavkem hmyzu? Víte, odkud pocházíte vanilková příchuť, nebo kolik vlasů denně sníte? Potravinářský průmys…

Недавняя публикация Страницы

Blatný: Lidé nad 65 let budou moci k očkování po Velikonocích

Lidé nad 65 let se budou moci registrovat k očkování proti koronaviru koncem týdne po Velikonocích, řekl dnes poslancům ministr zdravotnictví Jan Blatný (za ANO).

Lékař VFN: Riziko vážného průběhu covidu by mohl snížit acylpyrin

Ke snížení rizika závažného průběhu nemoci covid-19 by mohl přispět i acylpyrin, aspirin či anopyrin. Ukazují to data o léčbě pacientů. Na konferenci Univerzity Karlovy o roku s koronavirem to dnes řekl vedoucí lékař KARIM Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) Martin Balík.

Navalného zdraví se ve vězeňském táboře podle advokáta zhoršilo

Zdravotní stav opozičního politika Alexeje Navalného, uvězněného po návratu do Ruska, se prudce zhoršil. Informoval o tom dnes Navalného advokát. S opozičníkem se měli dnes setkat jeho obhájci, ale vězeňské zařízení jim to neumožnilo. Vězeňská služba se podle agentury Reute…

Нравится: 50 тыс.

STARS24.cz – Bavíme vás! https://stars24.cz/

Нравится: 120 тыс.

Hamerskému v Domaníně říkají „jedlíku knedlíků“. Snědl jich 191

Snědl za hodinu 191 švestkových knedlíků. Organismus Kamila Hamerského z Domanína odporuje biologickým zákonům.

Do štíhlého čtyřicátníka Kamila Hamerského z Domanína u Bystřice nad Pernštejnem byste určitě neřekli, že patří mezi světovou elitu rekordmanů v jedení na rychlost i objem jídla. A že v tuzemsku této svérázné scéně už několik let suverénně kraluje.

Přestože byl schopen sníst například šedesát smažených vajec za šestnáct minut, nebudil po takovém výkonu zvláštní známky vyčerpání. Necítil nevolnost, nebylo mu těžko. Jeho útroby mají ohledně přijímání potravy jiné hranice. Hamerský ale tuší, že má své limity a že světovou jedničku v pojídání švestkových knedlíků z roku 2008, chicagského mladíka Patricka Bertolettiho, asi nepřekoná.

Zatímco Hamerský tehdy snědl za hodinu 162 švestkových knedlíků, Bertoletti (stejně štíhlý jako Hamerský) si jich dal 233. Což je výkon, nad kterým i Hamerský dodnes kroutí hlavou.

„Mám pocit, že tam jsem narazil na svůj limit, výš jít nemůžu, nebo aspoň nevím jak. Zkoušel jsem soutěžit i v pití vody, za hodinu jsem vypil deset litrů, tedy kbelík.

Potom mě ale bolela hlava, tak už jsem to znovu nezkoušel, mělo to horší účinky než po opilosti. Jsou hranice, za které nejdu,“ říká Hamerský.

Jaké soutěže jsou letos před vámi?

První neděli v červnu bude pojídání v Olešnici, tam se pojídají párky v deseti minutých. O týden později bude v Pelhřimově festival rekordů a kuriozit, kam přijíždí každý, kdo chce překonat nebo vytvořit nějaký rekord.

Chystáte se na soutěže?

Ani ne. Kdyby to byla nová soutěž, tak bych se asi připravoval, ale na tyhle, co znám, už se nijak nechystám. Když je to na deset minut, tak tam ani není pořádně co vymýšlet. To se musí jet od začátku naplno.

Vy možná trénovat nemusíte, když všechno vyhráváte. Kdybych třeba já chtěl natrénovat, abych dokázal sníst co nejvíc jídla, postavy máme podobné, co byste mi poradil?

Spíš před výkonem moc nejíst, trochu vyhladovět. Já v den soutěže ráno sním snídani, a když je soutěž po poledni, tak už si oběd skoro nedávám.

Dobře, ale dá se to nějak natrénovat?

Myslím, že ano, já jsem se k tomu někdy před dvanácti lety projedl. Úplně jsem změnil jídelníček, začal jsem jíst hodně ovoce a zeleniny. Naráz jsem snědl třeba tři kila hrušek. A v podstatě mi to nedělalo žádný vedlejší efekt kromě toho, že jsem zhubnul. Takže kdo by chtěl zhubnout, ať se cpe ovocem a zeleninou.

Proč jste se pro tu změnu rozhodl?

Měl jsem tenkrát problémy s prsty u nohou, když klesla teplota třeba už jen na deset nad nulou, začínaly mi bělat a prochládat. To se zlepšilo, dnes už s tím problémy nemám.

Cítil jste se potom lépe?

Ano. Pak jsem zase začal jíst normální potraviny, objem žaludku se mi asi nezměnil. Nejím hodně, i porcí je méně.

  • Takže jste svými výkony jakási anomálie?
  • Myslím, že ne, protože když se podívám na své soupeře, jsou na tom často s postavou podobně jako já.
  • Na jednom Trnkobraní jste jako vítěz soutěže v limitu snědl deset velkých koblih a pak jste si dal ještě dalších deset, které jste snědl jakoby mimochodem během doby, kdy s vámi novináři dělali rozhovory.

Ano, někteří si mě nestačili při soutěži vyfotit, tak jsem jich ještě několik snědl pro fotografy. Ale ani mi to nepřišlo, na množství jich ani tak moc nebylo.

Je vám po soutěži těžko?

Je mi tíž. Je rozdíl, jestli jíte samotné párky, nebo koblihy, nebo kynutá těsta. Nejhorší je maso, to pak je, jako kdybych měl v žaludku kámen.

Jaký jste měl motiv začít soutěžit?

Slyšel jsem v rádiu o jakési soutěži v Třebíči v roce 2003, tak jsem tam jel. Na jistotu, že vyhraju.

Jakto?

Vybírali soutěžící z diváků a já byl nachystaný. Pak jsem ale jel na Trnkobraní ve Vizovicích, kde už jsem vítězství jisté neměl.

Po prvních vítězstvích se vám rozjela kariéra?

Ano, ve Vizovicích jsem překonal světový rekord 191 švestkových knedlíků za hodinu, to jsem měl na váhu potom o pět kilo víc. Byl jsem pěkně nadmutý.

V roce 2008 jste byl překonaný Američanem Bertolettim, máte šanci ho ještě pokořit?

Já snědl za stejnou dobu 162 knedlíků, on snědl 233. To bylo o dva talíře víc. Nevím, jak ho překonat. Musela by na to být nějaká finta, protože kapacitu žaludku zvětšit nepůjde a jinam ty knedlíky dávat nemůžu.

Co nemáte rád?

Nesnáším kečup. Kdyby byla soutěž s kečupem, tak bych se nepřihlásil. Vynechal jsem soutěž v jedení rajské omáčky, to bych snědl jeden knedlík s rajskou a dva by ze mě vypadly.

Nemusím ani tlačenku, korýše bych taky asi nejedl. Maso obecně moc nemusím. V soutěžích, kde se jí maso, mám problémy, to se mi třeba ročně z pěti soutěží podaří vyhrát jen dvakrát. Už jsou tam těsné výsledky.

A nemusím taky alkohol.

Máte ze soutěží nějaký hmotný prospěch?

Někde je finanční obnos, není to závratné. Jsou to tisícové částky, pokryjí náklady na cestu a něco zbude.

Před šesti lety jste se v New Yorku zúčastnil závodů v jedení hotdogů, skončil jste sedmnáctý, mrzelo vás to?

Kdybych žil v Americe a byl zvyklý na hotdogy, tak bych se myslím v první desítce umístil. Jídlo mi tam ale chutnalo. Jednou jsem si to před soutěží zkusil a pak až tam naostro. Bylo to na dvanáct minut, což bylo tak rychlé, že to nešlo dohnat.

Na to, že jste netrénoval, není špatné být sedmnáctý na světě.

Taky si myslím. Vítěz tam snědl asi 58 hotdogů, rekord je 69. To je množství, které bych nesnědl ani za hodinu, kdoví jestli za den. Je to nějakých šest sedm kilo jídla za dvanáct minut.

Lékaři tyhle soutěže moc nemilují, co vám na to říká ten váš?

Chodím na pravidelné prohlídky, lékařka neříkala nic. Nejím takhle každý den, kdyby ano, tak bych za chvíli vážil 150 kilo.

Naložil jste si někdy v soutěži víc, než jste zvládl?

V Pelhřimově si na festivalu rekordů předem nadiktuji množství, které sním. Před dvěma třemi roky jsem si to předtím doma nezkusil a soutěžil v jedení půlkilových jogurtů. Myslel jsem si, že bych jich mohl deset sníst. Osmý byl s potížemi, devátý byl hodně těžký a při desátém jsem to vzdal.

Čili nejdete přes svou hranici?

Jednou dvakrát to zkusím, a když vidím, že už to chce jít ze mě vrchem, tak to nepokouším. Stejně bych tím byl ze soutěže diskvalifikovaný.

Kdy jste vyloženě kapituloval?

V hodinových soutěžích v jedení masa. Posledních deset patnáct minut, když už jsem viděl, že soupeř pořád jí a já už to musel zajídat a ochucovat. Nakonec vyhrál třeba o dvacet deka.

Budete mít zájem:  Odložení vakcíny často platí rodiče. Je to jeden z problémů systému povinného očkování

Stává se, že organismus někoho odmítne potravu přijímat a jídlo prostě jde ven?

Stává se to a dobře to nepůsobí. Když jste v půlce soutěže a vidíte, že někdo vedle vás už zvrací, pak už se vám nechce pokračovat.

  1. Cítíte chuť jídla při soutěži?
  2. Zpočátku ano, ale když jíte hodinu, tak ke konci už necítíte nic.
  3. Věnoval jste se rekreačnímu běhu, ještě běháte?

Teď moc ne, protože dostavujeme barák. Běh mě baví ze sportů nejvíc.

Kdybyste žil v USA, byl byste schopen stát se profesionálním jedlíkem?

Tam jsou peníze za umístění v těchto soutěžích celkem velké, věřím, že ti nejlepší se tím živí. Zároveň by nebylo lehké se dostat mezi nejlepší, musel bych přijít na nějaké fígle.

Soutěžil byste, i kdyby vám tělo dalo signál, že mu závodní jedení neprospívá?

Asi bych na nějaké soutěže ještě jezdil. Na soutěže, kde jsou za výhru peníze, tam jezdím vždycky.

Jak se z toho dostáváte? Lehnete si a necháte tělo trávit?

Lepší je spíš se trochu pohybovat, ale ne zrovna běhat. To by asi nedopadlo dobře. Snažím se trochu pít, i když po vypití hrnku vody máte pocit, že jste snědl další kilo párků.

Bojí se o vás manželka?

Dřív asi jo, teď už si zvykla. Ale při té soutěži v jedení vajíček se bála.

Zkoušel jste i hladovky?

Hladovku jsem zkoušel před těmi dvanácti lety. Vydržel jsem nejíst čtyři dny, ale pil jsem při tom ovocné šťávy.

Máte v rodině nějakého dalšího jedlíka?

Můj otec začal také jíst na soutěžích, ale on to chytl ode mě, začal tři roky po mně. Umisťuje se na předních místech. V genech možná něco máme.

V Domaníně bydlíte s rodinou dva roky, máte nějakou přezdívku od starousedlíků?

Jo, když někam přijdu, občas mi říkají: Ahoj, ty jedlíku knedlíků!

Plzeňský patriot Stanislav Sventek by na ledě raději snědl puk, než aby jeho tým inkasoval | Hokej.cz – web českého hokeje

Chladný listopadový večer před jedenácti lety. Tramvaj číslo 22 uhání z pražského Dlabačova směrem na Malou Stranu. Poklidnou cestu přeruší přísný revizor – kontrola jízdenek! Všichni pasažéři se okamžitě začínají šacovat.

Lístek hledá po kapsách i nenápadný vysoký chlapík v saku a kravatě. Když k němu přistoupí ochránce férového cestování, najednou se rozesměje na celé kolo: „Počkejte, vy nemusíte. Vás přece znám. Vy jste pan Sventek! Hrával jste na Štvanici nádherná utkání.

Co vy v Praze, takový starý Plzeňák?“ podíví se na na celou tramvaj revizor.

Stanislav Sventek zůstal rozpačitě stát. „Občas mě někdo pozná v Plzni. Ale že by se mi něco takového stalo v Praze, tomu bych nikdy nevěřil,“ řekl dojatě.

S autorem těchto řádků tehdy vynikající obránce putoval na Florenc, odkud vyrážely autobusy směr západočeská metropole.

Krátce předtím se Sventek rozloučil na tradičním setkání olympijských medailistů, jež tou dobou bývala v hotelu Pyramida.

Do Prahy jezdil mistr Evropy 1961 a bronzový medailista z olympiády 1964 v Innsbrucku rád.

„Jako soupeř jsem miloval zápasy se Spartou, po skončení kariéry jsem se pokaždé těšil, až potkám na srazech bývalé spoluhráče.

A co si budeme povídat, také se mi hodil finanční příspěvek od olympijského výboru. Víte, umřela mi dcera, sám vychovávám vnučku. A z jednoho důchodu to jde dost těžko,“ povídal málem s omluvou.

Olympijská medaile na prodej

Život se s tímhle obrovitým bekem nemazlil. V očích plno energie. Ruce jako lopaty. I srdce měl velké, byť si s ním užil značná trápení. „Trpěl jsem srdeční arytmií.

Na chatě u Horšovského Týna jsem zrovna něco předělával, když mě chytil infarkt. Odvezli mě do špitálu a dlouho nevěděli, co bude. Kdyby se mě neujal jeden doktor, kdo ví, jak by to dopadlo.

Doporučil mě na pražskou Bulovku, kde zjistili, že za všechno může jedna ucpaná céva,“ vyprávěl.

Okamžitě si rozhalil košili a ukázal velkou jizvu na hrudi. „Cítím se dobře, ale není to ono,“ říkal tiše. S manželkou se po smrti dcery se staral o vnučku. „Dělá mi radost, dobře se učí. Všechno zvládáme,“ usmál se.

Jenže jeho pohled byl takový smutný. Proslulý plzeňský bek, jemuž přezdívali Rafan, se nikdy nevzdával. Aby si přivydělal, vzal příležitostné práce. „Pomáhal jsem třeba v jedné firmě, na šest hodin denně.

K důchodu se hodila každá koruna,“ přidal.

Během aktivní kariéry se nezabezpečil, to ani nešlo. Takže se musel hodně otáčet, aby bylo na živobytí. Když se ocitl v nejhorší osobní situaci, prodal i olympijskou medaili. „Přijel za mnou jeden pán z Prahy. Nabídl peníze, tak jsme si plácli. Potřeboval jsem prachy jako sůl. A ta medaile mi za to stála. Možná bych za ni později dostal víc, jenže to už je jedno. Nelituju,“ ujistil rázně.

Jeho hokejový příběh byl pozoruhodný. Narodil se 9. listopadu 1930 v Nové Vsi u Plzně. „Život jsem poznal trochu jinak než hoši z města. I ke sportu jsem se dostal později,“ upozornil. Nejdřív hrál fotbal.

A dobře. Jenže nakonec vyhrál hokej. „V padesátém roce jsem šel na vojnu do Plané a odtud později do Bratislavy. S fotbalem jsem se dostal jen divize, jenže armádní velitel na výběru v Chebu mě znal.

A tudíž doporučil.“

Někdy na ramenou, jindy s nadávkami

Dva roky kroutil vojnu a válel oba milované sporty. „Ve dvaapadesátém se na mě obrátili hokejoví kamarádi z Brna, jestli bych jim nepomohl. To víte, měl jsem obavy. Hokej jsem hrál jen pro radost. A najednou liga zrovna proti Plzni! Ale dopadlo to dobře. Soupeř dostal ranec gólů, no a já u hokeje zůstal.“ vyprávěl zaníceně.

V jihomoravské metropoli dokončil zbytek vojenské služby, pak tam nějaký čas pokračoval jako zaměstnanec ministerstva vnitra. „Nic mi nechybělo, ovšem doma začaly být problémy. Táta celý život pracoval jako horník a zrovna tehdy si přivodil úraz. Máma na všechno nestačila, potřebovala mě mít u sebe. Takže jsem se dohodl na návratu do Plzně,“ připomněl.

V západočeském klubu se brzy vypracoval na nepostradatelnou oporu. Byl mu věrný dlouhých čtrnáct let! Rozdával rány soupeřům – vyhlášené byly například jeho střety s kladenským Lidickým. Uměl střílet branky, dokázal zabojovat.

„Raději bych snědl puk, než aby náš tým inkasoval. Někdy mě to popadlo a já projel celým kluzištěm s kotoučem na holi. Když jsem dal gól, byl to nepopsatelný pocit,“ vyznal se. Po jeho boku vyrůstali další skvělí zadáci.

 Ladislav Šmíd, později Milan Kajkl, Karel Trachta, Jiří Neubauer nebo Vladimír Bednář.

Byl u velkých úspěchů i porážek. „No jo, někdy by nás lidi nosili na ramenou, jindy pro nás měli jen nadávky,“ mávl rukou. Významnou stopu zanechal také na mezistátním ledě. Počátkem 60. let minulého století byl pilířem reprezentace. „Nejhezčí vzpomínky mám na Ženevu 1961. Stali jsme se mistry Evropy. A kdyby nedošlo na smolný zápas s Kanadou, měli bychom i světové zlato.“

Jak se vychovává mládež v komunistickém duchu?

Na závěr kariéry odešel do rakouského Feldkirchu. Městečko u hranic s Lichtenštejnskem zažilo velké hokejové chvíle na konci minulého tisíciletí, kdy tamní borci vyhráli Evropskou ligu.

Ale místní tehdy s vděčností vzpomínali, jak u nich kdysi kralovali Stanislav Sventek s Vlastimilem Bubníkem. „Feldkirch hledal beka, oslovil několik hráčů. Ovšem Vlasta chtěl mě a všechno také na úřadech vyběhal.

 Pak jsem tam hrál až do dvaačtyřiceti,“ pravil s jistou dávkou osobní pýchy.

Jakmile odložil výstroj, dal se na trenéřinu. Vedl plzeňské žáčky i dorostence, s nimiž získal několik mistrovských titulů. Jednoho dne mu ale kluboví funkcionáři sdělili, ať si hledá jiné místo.

„Prý neumím vychovávat mládež v komunistickém duchu, tak jsem se musel pakovat. Našel jsem si práci mimo hokej, ale nedalo mi to. Později jsem dojížděl do Rokycan – za takovou partou hokejových nadšenců.

Chyběly jim peníze, ale měli chuť. Strašně mě to s nimi bavilo.“

Postupem času se ocitl víceméně stranou dění. Sám se nikam necpal. Doma v Klostermannově ulici občas zavzpomínal na staré časy, hokej sledoval dál jako vděčný divák. „Nejraději jsem chodil na zimák mezi fanoušky.

Pokecali jsme, jám jim řekl svůj názor, a pak zase vyslechl ostatní. Víte, pocházel jsem se skromných poměrů.

Mezi obyčejnýma lidma jsem se cítil nejlíp,“ přiznal závěrem vynikající obránce, jehož o další hokejové radosti připravila před časem dlouhá vážná nemoc.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector