Tak jsme oslavili naše přelomové Vánoce, první společné a první v tropech. Název zní jako oxymoron a taky tak trochu je, ale pokusili jsme se si ty svátky alespoň co nejvíc přiblížit českému ladovskému obrázku. Takže jak to tady chodí?
Advent tu neznají, tudíž v obchodech přicházející vánoční čas člověk moc nepostřehne. Jen v prosinci ve výlohách postupně vyskakují figuríny se santovskou čapkou, objevují se umělé opelichané stromečky a vůbec vše je tak nějak umělé, blikající a spíše nevkusné.
Trochu pozdě (ale přece) jsem sehnala 4 čajové svíčky a vytvořila takový improvizovaný adventní věnec, ať můžeme také počítat týdny do Vánoc. Jen za okny byly teploty kolem 30°, tak se ta česká prosincová atmosféra úplně navodit nedá.
Navíc tady není to klasické hemžení lidí v obchodech, shánění dárků a ze všech koutů vykukující dekorace plné svíček, mašlí a andělíčků.
Ale kdo by si stěžoval, když může chodit celý prosinec v kraťasech a jezdit na pláž… Takže sečteno podtrženo – pokud si člověk nevytvoří advent doma, tak ho tady nemá.
Ale na Mikuláše jsme vzali knihu hříchů, nasadili mitru a andělská křídla a vyrazili ke kolegům sečíst hříchy za poslední rok.
Chudák malá dcera konzula se bála čerta tolik, že skoro ani nezazpívala písničku, ale nakonec hříchy byly odpuštěny a dostala košík plný sladkostí.
A my jsme si říkali, že kdyby nám tu čert přinesl uhlí a brambory, tak bychom mu ještě poděkovali, neb bychom za ně byli upřímně rádi. ????
S Vánoci je to podobné, ty tady totiž taky moc neslaví. Pro Kubánce je nejdůležitější oslava Nového roku. Sjíždí se rodiny (a to i ze zahraničí), mají společné večeře a pak vyrazí na nějakou tu fiestu, tančí se prý i na ulicích.
Vánoce pro ně nejsou důležité, dárky si nedávají (maximálně jen něco malého dětem) a žádné tradice s nimi spojené nemají.
Ale na Nový rok je to jiné, vylévá se kýbl vody z okna nebo na ulici, aby z bytu odešlo to špatné z posledního roku, z alkoholických nápojů se před prvním napitím ulévá kousek na zem, aby se napili i svatí (někdo to tak dělá po celý rok) a dodržují se některé španělské tradice (známí jsou tu Tři králové a posledních 12 sekund starého roku jí 12 kuliček hroznového vína, aby měli v tom novém roce štěstí). Tak kýbl vody můžeme taky zkusit a už se osvětlilo, proč se v obchodech objevilo (děsně drahé) hroznové víno. ????
My jsme si poslední týden před Vánoci začali pouštět koledy a povídání od Františka Nepila, ozdobili jsme malinkatý stromeček (taky umělý, ale hezčí než ty pometla tady) a vyvěsili dekorace. Vše importováno z Čech… A mně se podařilo sehnat lístky do Gran Teatra za výhodnou cenu na pátek před Štědrým dnem, tak se nám přece jenom podařilo tu vánoční atmosféru naladit.
Další legrace je tady s dárky. Pokud si nechcete pořídit rum nebo doutníky, tak tady nic jiného neseženete. Leda nějak pokoutně za příšerné ceny nebo nekvalitní. Takže jako všichni ostatní, dárky jsme si přivezli z Čech. Jen ten největší na 4 kolech jsme teda pořídili tady. Ale o tom jindy, až se Adam dokope napsat příslušný příspěvek.
V pátek odpoledne jsme byli úplně zmožení, že jsme do divadla šli spíš z povinnosti, aby nám ty dlouho sháněné lístky nepropadly, a z baletu v sukýnkách a na špičkách se nakonec vyklubal španělský soubor ve stylu flamenca. Trochu temný příběh Fantoma opery plný tance a klapání podpatků.
Jen klasicky jako v kině, lidi v průběhu představení telefonovali, přesedávali si (ačkoliv lístky byly na přesná místa) a přišli i s malými dětmi, což je hezké, pokud jim do ruky nestrčí tablet se svítícím displejem, aby se nenudily.
O extrémně vysokých podpatcích, hlubokých výstřizích a křiklavých barvách šatů ani psát nebudu. Byli jsme hodně unavení, ale představení mělo své světlé i méně světlé momenty.
Živá hudba, úžasní zpěváci, nesynchronní taneční vystoupení a po přestávce vystoupení kouzelníka, u kterého bylo vidět, jak všechny triky dělá… Takže docela dobrý, ale čekali jsme asi nějaký úžasně neskutečný umělecký zážitek, když se tady tak rádi chlubí baletem na vysoké úrovni.
Kamenem úrazu českých Vánoc bylo ale zase jídlo. Naštěstí jiní byli lépe připraveni než my, takže brambory a strouhanku jsme dostali darem a mrkev s limetkou místo citronu jsme sehnali na trhu.
Dali jsme dohromady recepty na rodinné bramborové saláty (samozřejmě jsme ani jeden nechtěli ustoupit) a vytvořili náš originální, který se nepodobal ani jedné předloze. Možná také proto, že tady se nedá sehnat petržel, celer ani kremžská hořčice.
A salát jsme vyráběli do noci poté, co jsme se vrátili z divadla. Přeci musí být uleželý, že? ????
Na Štědrý den jsme pak zajeli na úřad zavolat domů do Čech a nasát trochu té domácí vánoční atmosféry. Jelikož salát byl hotový a stačilo jen osmažit řízky (ryby se tady jen tak koupit nedají, leda zase na nějakém černém trhu, tak je jíme jen v restauracích), tak jsme se vydali na havanskou pevnost El Morro.
Pevnost je impozantní, ale nečekejte žádnou opravenou turistickou atrakci. Děti a bláznivé dospělé je třeba držet za ruku, protože na jednom místě je poměrně hluboký příkop bez jakéhokoliv zábradlí, prostě najednou končí “nádvoří” a za ním je obří díra.
Takže my, co se bojíme výšek, začínáme mít slabé nohy a hysterické hlasy… Samozřejmě tu stojí neodbytní obchodníci, zdi se rozpadají a děla chránící pevnost jsou úplně zrezlá, ale má to svoje kouzlo a určitě stojí za shlédnutí. Jen rodiče a ti, co se bojí výšek, by se měli mít na pozoru.
Jo a ještě je tu maják, na který se prý dá vylézt, ale to jsme za ty peníze, co za to chtěli, pro tentokrát oželeli. Vrátíme se, až nebude opar. Havanské pevnosti jsou za zátokou, takže aby se k nim člověk dostal, je třeba projet tunelem a vyjet kousek na dálnici.
A co se nestalo, asi v tunelu byla nějaká nehoda, takže všichni stáli, do tunelu se zpět jet nedalo a na dálnici se začala tvořit dlouhatánská zácpa. Že bychom chtěli slavit Vánoce v autě na silnici, to ani ne, tak jsme to vzali oklikou kolem zátoky, najeli jsme skoro 15 kilometrů navíc a viděli části města, které jsme ani nikdy vidět nemuseli.
Ale domů jsme ale dorazili, ještě jsme si skočili na zmrzlinu a večer jsem se chystala smažit řízky. Strouhanka, mouka a ejhle, my jsme večer předtím dali všechna vajíčka do salátu… Adam zůstal až neuvěřitelně v klidu, skočili jsme znovu do auta a vyrazili do obchodu. Do jediného, o kterém jsme věděli, že má v pátek v 8 večer ještě otevřeno.
Pán u chlaďáku nám ozámil, že ten den vejce vůbec nebyly, tak jsme se svěšenou hlavou zase odešli. Ale zase nás zachránili kolegové a darovali nám jedno poslední vajíčko, které měli v ledničce. Vezli jsme ho jako ten nejcennější poklad, večeřeli jsme kolem čtvrt na 11 a dárky rozbalovali tak do 2 do rána.
Ale užili jsme si to a příští rok už budeme připraveni. ????
Po rozkliknutí foto, tentokráte i jedno hejbací.
První křesťané slavili až do poloviny pátého století Ježíšovo zmrtvýchvstání, ale ne jeho narození. Ve čtvrtém století římská církev zkřesťanštila pohanský svátek, kterým Římané oslavovali narození boha Slunce a určila 25. prosince jako den narození Ježíše Krista. 25.
prosinec biblicky neodpovídá dni Ježíšova narození, protože podle popisu a historických záznamů se Ježíš narodil někdy na podzim. V dávných časech byl mezi pohany populární zimní festival a mnoho vánočích zvyků, včetně vánočního stromečku, pochází právě z pohanských oslav.
Římané zdobili chrámy zelení a svíčkami.
Kolem vánoc vzniklo v minulosti mnoho dohadů. V Anglii byl v roce 1644 dokonce 25. prosinec vyhlášen jako pracovní den. Američtí křesťané, puritáni odmítali vánoční oslavy úplně a 25. prosince pracovali. Martin Luther, otec reformace byl prý první, kdo použil svíčky na vánočním stromečku.
K vánoční tradici patří i svatý Mikuláš, který byl nejpopulárnější v Holandsku a stal se součástí vánočních oslav v mnoha zemích. Děti očekávaly drobné dárky do dřeváčku, a později, z praktických důvodů, se zvyk změnil na punčochu, do které se toho víc vejde.
Síla tradice ovlivnila i ateisty a ti si do oslav vsunuli dědu Mráze.
První vánoční pohled poslal britský voják Dobson v roce 1844 a vánoční pohledy se začaly prodávat v r. 1846 v Anglii. V dnešní době se tisk a prodej vánočních pohlednic stal jen v Americe více než miliardovým podnikáním, aniž bychom brali v úvahu cenu poštovného. Posílání vánočních pohlednic propadl víceméně celý svět.
V dnešní době jsou vánoce dobou dárků, aniž bychom příliš přemýšleli o jejich smyslu. Někteří lidé jsou dokonce pobouřeni, že se do vánočních oslav zatahuje náboženství a vůbec si neuvědomují, že vánoce jsou oslava narození Ježíše Krista.
V Americe soudí ateisté radnice, kostely a jiná veřejná místa, kde si dovolí vystavit jesličky. A tak se nám může zdát, že vánoce jsou čas pomíjívých zbytečností, které se pod vánočním stromečkem kupí. Vánoční den, stejně jako každý jiný den, by měl být křesťanskou oslavou všem, kteří mají Ježíše Krista v srdci.
Dříve, než se účastníme jakýchkoliv oslav, měli bychom znát jejich význam.
Americká tradice se od evropské liší v mnohém, snad především proto, že my pocházíme ze země katolické tradice a Amerika je tradičně zemí protestantů. Vánoční oslavy v Americe začínají počátkem prosince. Obchody jsou vyzdobené a natřískané zbožím k prasknutí.
Vánoční stromeček se zdobí již v prvním prosincovém týdnu a krásně zabalené dárky se pokládají pod stromeček postupně až do vánočního dne i se jmenovkou, pro koho jsou. Trochu jsme si v rodině tuto americkou tradici přizpůosbili tím, že jsme dárky dávali pod stromeček také, ale bez jmenovek.
Vánoční dárky se v Americe rozbalují na Štěpána, tedy den po Štědrém večeru a naši kluci velice rádi přijali naši tradici a otevírali dárky na Štědrý večer. My jsme dodržovali tradiční štědrovečerní večeři, jen kapr se v Americe nejí, není ani k mání, protože to je podřadná ryba.
Čerstvé mořské ryby jsou daleko chutnější. Američané mají tradičně místo kapřích, krocaní hody.
Vánoce v Asii si co do výzdoby s ničím jen tak nezadají. Hong Kong a Singapur se rozsvítí barevnou nádherou, ohromné mrakodrapy jsou celé osvětlené nekonečnými barevnými ornamenty blikajících žárovek. Obzvláště večer se korzuje a fotografuje.
Země, které jsou většinou nekřesťanské, oslavují vánoce spíše ze světských a komerčních důvodů. Ale to se dnes děje i ve většině křesťanských zemí. Zapomíná se, proč se vánoce oslavují. O to víc jsme byli překvapeni vánoční atmosférou na Novém Zélandě.
Těšili jsme se na nové vánoční zážitky, ale jako by zde vánoce ani neexistovaly. Stromečky, pokud byly, jsou zubožená ošklivá košťata. Asi proto, že jsme byli u protinožců a v zimě mají léto. Špičky větviček jsou v plném růstu, a jen se stromek uřízne, větve okamžitě zplihnou. Nejsou ani vánoční ozdoby, všechno je jaksi odbyté.
Na stromečku místo ozdob visí nafukovací balónky, žádná světýlka, jen řetězy z krepového papíru, sem tam nějaká střapka ze staniolu. Není ani Mikuláš, Santa Claus. Nikde ani koleda, jen vrcholky skalisek a ticho. Štědrý den jsme strávili v Queenstownu.
Na Novém Zélandě je od poloviny prosince do poloviny ledna mrtvo, lidé si berou dovolenou. Do téhle vánoční „pohody“ začala kvičet skotská muzika a celou situaci zachránila Armáda spásy, která zahrála a zazpívala pár tradičních vánočních koled.
V tropické Indonésii jsme strávili čtyři vánoční sezóny. Jak se slaví vánoce v tropech, v muslimské zemi, kousek pod rovníkem? Indonésie se snaží být celému světu příkladem. Pokud zůstane muslimská víra dominantní vírou, jsou ostatní vyznání tolerována a kvete tak zvaná „pančasila.
“ Většina lidí, obzvláště cizinců z křesťanských zemí, je touto ekumenickou filosofií nadšena. Jak je to „hezké,“ že všichni, ať jsme jakéhokoliv vyznání, jdeme za jedním cílem – dosáhnout Pána Boha svým způsobem.
Mnoho indonéských křesťanů, a nejen indonéských odmítá, jak se zdá, toto biblické varování:
- V nikom jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být spaseni. (Sk.4:12)
Ateismus se zde nepěstuje. Být ateistou je v Inodésii protizákonné. Indonéští muslimové, protože si zakládají na dobrých skutcích, nám křesťanům prokazují veškerou sváteční pozornost. Vánoční pohledy, blahopřání přicházejí v duchu „pančasily“ od každého.
Až jsme měli výčitky, jak jsou ve svém mnohonáboženském duchu tolerantní a my tak biblicky „omezení.“ Přece jim nebudeme posílat blahopřání na Mohamedovy narozeniny, když „není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem,“ kromě Ježíšova.
To by bylo, jako kdybychom jim blahopřáli, že jsou na dně moře a ten kámen, co mají přivázaný kolem krku jim neodvážeme. My, bibličtí křesťané, jsme pronásledováni kvůli našemu exkluzivismu.
Kdyby si každý mohl přidat našeho Ježíše a bibli ke svým pověrám a tradicím, tak bychom byli tolerováni a možná i vítáni.
Indonéští křesťané slaví vánoční svátky daleko více duchovně než materialisticky. Jídlo a pití je k vánočním oslavám jen přidruženo. Nejdůležitější je program. Naše podnikové oslavy duchovně překonaly většinu vánočních programů, které známe z křesťanských shromáždění a kostelů všech denominací.
Oslav se účastnilo asi tisíc zaměstnanců a Pán Bůh byl oslaven, díky opravdovým a obětavým biblickým křesťanům, až se nám dušičky tetelily. Zažili jsme něco tak nečekaně pěkného, důstojného a obsahuplného v zemi, kde je křesťanství v desetiprocentní menšině. Hlavní kazatel, norský misionář, kázal s velkým nadšením.
Žádné sladké a omamně svádivé líbivé řeči o míru a pokoji na zemi, ale spásná novina pro ztracené duše hříšníků.
Ekvádorské zvyklosti jsou také jiné. Začátkem prosince se oslavují narozeniny hlavního města Quita. Quito patří k nejstarším městům amerického kontinentu a oslavy jsou velkolepé. Nejdříve se zastaví většina práce, i pošta nám přestala chodit.
V určený večer vyrazí rozjařené davy do ulice. V parcích hrají orchestry, tam kam jsme se šli podívat my, vyhrávala kubánská skupina a celá veselice byla pod patronátem firmy pálící kubánský rum. Další skupina z Mexika bavila obecenstvo v rytmu mariáči.
Do toho vybuchoval několikahodinový ohňostroj. Některé ulice byly uzavřené a tam domorodí Indiáni kuchtili a všude tekla ohnivá voda. Prodávaly se kalíšky, malé i velké lahve alkoholu, který je zde relativně velice levný a v ohromném množství. Pili muži, ženy i děti.
Ještě druhý den jsme viděli odpadlé opilce, jak vyspávali noční hýření.
Celý týden probíhají býčí zápasy, ale ty do vánočních příprav ani pohody, aspoň podle nás, nepatří. Na ulicích vyrostly slátané budky a prodávají se vánoční ozdoby a především keramické figurky do jesliček. Všude jsou velké hromady mechu, šišky a různé suchopárné rostlinky, kterými se betlémové domečky všech velikostí zdobí. Vánoční stromečky jsou symetricky sestříhané túje.
Jihoamerické země oslavují vánoce v katolické tradici. Kostely a chrámy jsou na sváteční sezónu vyzdobené a bývá tradicí, že se chodí do kostelů obdivovat vystavené jesličky odpoledne před Štědrým večerem. Šli jsme se také podívat, ale celá atmosféra nás zklamala.
Jezulátko chybí a do prázdných jesliček se hází bankovky. Snad o půlnoční je tam uloží. Jarmareční hlučná indiánská tlačenice, kejklíři a prodavači. Neuvěřitelná špína, děti i dospělí válející se ve zvratcích, kobylincích a všudepřítomný alkohol do vánoční vznešenosti nezapadal.
Všude je tolik zboží a potravin kolik budeme mít doma až za mnoho let.
Vánoce jsou doba, kdy se rozdávají dárky nejen v rodině, mezi příbuznými a přáteli, ale především zcela neznámí lidé přicházejí a očekávají, že dostanou vánočí nadílku. Je to něco, co vánoční pohodu spíš kazí.
Tři dny před a dva dny po Štědrém večeru, přicházejí desítky a desítky dětí i dospělých a dožadují se až nevybíravým chováním nadílky. Připravili jsme sto balíčků, ale to nestačilo. Zvonek drnčí od rána do večera. S odkazem na určitý den a hodinu pak někteří přijdou i třikrát.
Potom vám slupky z ovoce pohodí přímo před brankou, takže to před naším domem vypadalo velmi domorodě. Na ulicích je velké množství žebráků a opilců a všichni se odvolávají na vánoční svátky.
V rodinách, mezi přáteli i v zaměstnání probíhají vánoční oslavy, fiesty, celý měsíc. Mají jinou atmosféru. Fiesta je fiesta za každé okolnosti a provázejí ji až dětinské zábavy. Byli jsme v menším šoku, když jsme viděli vánoční inscenaci betlémské scény.
Naši vedoucí si nasadili na hlavy oslí uši, procesí maškarních velbloudů, oslů a ovcí doprovázelo Josefa a Marii do Betléma.
Král Herodes seděl na trůnu v červeném hábitu a královském plášti z krajkových záclon, moudří muži před krále předstupovali a náš japonský misionář mluvil s Herodem japonsky a ten mu odpovídal „Mitsubiši, Suzuki, Mazda“ za smíchu dospělého ale dětinského obecenstva.
Nebýt na misionářské půdě, byli bychom asi pobouřeni, ale i tak je těžké přijmout takový kulturní šok. Vše má pohansky karnevalový nádech. Z oslav velikonoc, z průvodu „ku-klux-klanů“ s kříži jsme byli také šokováni.
Zakončeme dnešní vánoční putování tam, kde před téměř dvěma tisíci lety začalo, do Betléma. Charles Spurgeon, slavný anglický kazatel minulého století napsal:
Naše malá planeta zasvítila mimořádným světlem mezi ostatními sesterskými planetami, když se náš Stvořitel po ní procházel v lidském těle. Když jste slyšeli poprvé o této návštěvě vtěleného Boha a vžijete se do této skutečnosti, budete jí okouzleni po celou věčnost. Toto je podstata evangelia, nikdy nikým nenapodobitelná a skutečná událost.
Vtělení Boží a ještě úžasnější obětování na kříži nám vydobylo věčný život. Není možné tyto dvě události od sebe oddělit, protože kdyby se byl Pán Ježíš jenom narodil a nezemřel obětní smrtí na kříži, neměli bychom žádnou naději na věčnost.
Tak, jako ti na pohled bezvýznamní pastýři na poli, i my dnes oslavujeme Pána Boha pro Jeho nekonečnou lásku k nám, která nám přinesla spasení, právě skrze narození Ježíše Krista v Betlémě.
– kas –
RETRO: Vánoce v roce 1962 ve vzpomínkách čerstvě vdané nastávající maminky aneb stání ve frontách jako bojové umění
Jedna z pamětnic té doby vzpomíná: „Byli jsme první rok manželé a slavili jsme své první vánoce. Tehdy se Vánoce psaly s malým „v“ v rámci ateistické výchovy národa, takže proto píšu to malé „v“ i tady.
Jako správná hospodyňka jsem se ujala příprav a v první řadě bylo nutné sehnat potřebné potraviny. To ale nebylo v té době tak jednoduché.
Cestou z práce jsme s manželem šli městem a sledovali, u kterého obchodu s potravinami či zeleninou se tvoří fronta.“
„Tam totiž byla jakási naděje, že mají zboží, které po celý rok v podstatě neměli. Okamžitě jsme se do ní zařadili a zjišťovali, na co se stojí. Někde měli mandle, jinde třeba jádra lískových ořechů.
Balíček o váze 100 gramů a se prodával vždy jen jeden na osobu.“ Kdo si na tu dobu vzpomíná, ví, že tomuto zboží se obecně říkalo „suché plody“ a s těmi byla vždycky potíž.
Patřila sem třeba i kokosová moučka, a kdo nesháněl, nebo neměl známosti, suché plody na vánoční stůl neměl.
Další problém bylo ovoce, zvláště to tehdy nazývané jižní. Tehdy mladá paní, dnes pamětnice vypráví dál: „Nepohrdli jsme ani kubánskými pomeranči. Kdo si je pamatuje, ten ví, o čem píši.
Říkali jsme si, že na Kubě to snad je nějaká krmná odrůda, ale alespoň něco jsme z Kuby za všechno to naše zboží, třeba kvalitní zbraně nebo mačety z opravdu dobré oceli, a další výrobky, co jsme tam vyváželi, dostali.
Reklamní slogan pravil – My, kubánské pomeranče, máme více šťávy – ale bylo těžké to těm na první pohled podezřelým žlutým až nazelenalým plodům uvěřit.
Hodně špatně se loupaly, prý tam na ně mají nějakou loupačku pracující na principu soustruhu.
Jiné země nám za naše zboží poslali alespoň nějaký soubor lidových písní a tanců a studenty, o které, zvláště když byly z tuzexové oblasti, tu byl mezi určitou dívčí populací zájem, tak z Kuby jsme měli aspoň tohle podivné ovoce.
Tehdy se také žertovalo, že v přebohaté kapitalistické cizině jim na svátečním stole schází to, co máme jen a pouze my, kteří budujeme socialistickou společnost – kubánské pomeranče.“
Stát ve frontě ale nebylo jen tak, bylo to umění, a to doslova bojové. Však si také ženy, které ve frontách stávaly někdy i celé hodiny, říkaly „frontové bojovnice“.
Jejich vzpomínky jsou dodnes až neuvěřitelné: „Pokud jsme stáli oba, já i manžel, ve stejné frontě a nehlásili se k sobě, měli jsme „bohatý“ úlovek – dva balíčky mandlí nebo lískových jader.
V té době bylo na trhu také málo másla, tak uliční důvěrnice, důvěryhodná soudružka, navštěvovala rodiny, podle seznamu přepočítala členy a každému přidělila kupon, na který si vyzvedl 1 kostku másla, stejně velkou, jaká je dnes, tj. 250 gramů. Já jsem jednou dostala výjimečně dva kupony, protože jsem byla těhotná.
Z té doby je také reklamní slogan: „Sana, vlastní sestra másla“. A aby bylo toto sdělení důvěryhodnější, v reklamě účinkovali Werich s Horníčkem.
A protože v té době také nebyly na trhu zlaté šperky, tak reklamy v novinách a časopisech hlásaly: „Stříbrný šperk je moderní“.
Pokud chtěl ženich, jak bylo jeho tradiční povinností, opatřit na svatbu zlaté prstýnky, musel do zlatnictví přinést potvrzení o chystané svatbě od úřadu, kde bude oddán.“
„Také na maso se stály fronty, a to nejen na vánoce. Důležité nebylo jen to, kdy zboží přivezou, ale především to, kdy se bude prodávat. Nestačilo, že na prodejně bylo už dopoledne, když prodávat se začalo až odpoledne, po 15. hodině, když se pracující vraceli z práce.
Otázkou je, kdo by jim asi tak mohl dopoledne zboží vykoupit, když v práci museli být všichni. Pracovní povinnost byla za socialismu dána zákonem a kdo se jí vyhýbal, byl jako „osoba práce se štítící“ příživníkem a hrozilo mu trestní stíhání. Do práce se chodilo i v sobotu, i když Štědrý den připadl právě na ni.
Obvykle však bylo v takovém případě možné si jej během prosince tzv. nadělat, čili odpracovat předem.“
A pokračujeme ve vzpomínání dál: „Možná si vybavíte, že vám rodiče jako dětem přinesli na vánoce vánoční čokoládové kolekce na stromeček? Sympatický dárek byl podmíněn členstvím rodiče v ROH – Revolučním odborovém hnutí, a to de facto povinným. Nestálo mnoho, jen příspěvky ve výši 1 % z platu. Každý člen ROH měl papírovou průkazku, takovou knížečku, kam se potom členské známky v příslušné hodnotě každý měsíc vylepovaly.“
Pamětnice, která se narodila za protektorátu a v socialismu prožila největší část svého života, ho dobře může srovnat s dneškem. „Ceny za socialismu byly jednotné po celé Československé republice, ale zboží bylo málo.
Nyní je ho dost, supermarkety jím přetékají, ale zase sledujeme, co je kde levnější, protože nasazené ceny jsou leckdy, promiňte mi ten výraz „vycucané z prstu“, prostě takové, aby na tom prodejce co nejvíce vydělal s minimem námahy.
A s těmi vánocemi. Možná si říkáte, proč je komunisté, jako náboženský svátek, rovnou nezrušili? Vždyť Marx s Leninem tvrdili, že „náboženství je opium lidstva“ a je to nástroj útlaku dělnické třídy.
Oni by je zrušili, kdyby nepřinášely státu významné zisky. Na vánoce se prodalo úplně všechno, i jinak dlouho neprodejné ležáky. Nikdo se přece nechtěl nechat zahanbit a nemít pro své blízké žádný dárek.
Takže všichni byli šťastní a spokojení – kupující, obdarovaný i stát.“
Tak to vidíte. Každý chceme mít vánoční svátky co možná nejhezčí, toužíme po „pravých“ Vánocích, dnes už psaných i s tím velkým V. Jak moc „pravé“ budou právě ty naše Vánoce, záleží jen na nás. V každé době, i když ta dnešní je bez „frontových bojů“ pochopitelně v tomto ohledu mnohem jednodušší.
Nejlepší Vánoce jsou ty bez… Vánoc!
Až budete číst tenhle článek, budu se doufám smažit někde mezi Argentinou a Chile, nejlépe u moře a s pocitem horkého léta po těle.
Prezident Václav Klaus si kdysi ve svých dnes už legendárních Zápiscích z cest, v nichž na svět pohlíží nevinnýma dětskýma očima, posteskl nad tím, že v Jižní Americe nemají na Vánoce sníh.
Nejsem tak velký Čech jako prezident, takže právě i sníh je jedním z důvodů, proč jsme se s manželkou rozhodli prožít letošní Vánoce právě v Jižní Americe.
Mimochodem: v Praze, kde stejně jako Klaus bydlíme, míváme na Vánoce spíš bláto než sníh, ne příliš sváteční kolorit. Sníh a přátelštější klima nicméně nejsou hlavním důvodem našeho letošního úprku na daleký kontinent. Je jím úprk před Vánoci.
Nebo spíš před tím, v co jsme těchto pár dnů zvlášť poslední dobou, kdy jsme se zbláznili do peněz, proměnili: stres, shon, davy agresivních lidí obtěžkaných nejhoršími dárky na světě a ničivé firemní vánoční večírky, při nichž zvlášť my, muži, rádi zapomínáme, že mladé sekretářky nejsou naše manželky.
Můžeme se pak divit, že bez náznaku ironie hned po Vánocích říkáme, že si konečně v práci odpočineme…. Od Vánoc!
Navíc mě vloni dostihla bezradnost nákupní vánoční horečky. Dlouho jsem se trápil, co koupit sestře, protože stejně jako většina z nás nic moc nepotřebuje ani nechce a vila v Toskánsku je nad limit mé kreditky.
Po upřímném trýznění hlavy jsem jí nakonec koupil úplně stejnou věc, jakou jsem ji na Vánoce obdaroval před třemi roky. Prostě jsem zapomněl, a jen náhodou si to uvědomil včas.
Svým způsobem jsem tak předběhl moderní dobu: šel jsem vyměnit vánoční dárek ještě před Vánoci, ne až první povánoční pracovní den!
Takže ptáte-li se, jak si představuju letošní Štědrý den, zapomeňte na Tři oříšky pro Popelku, bahnitého kapra i bramborový salát.
Můj sen vypadá asi takhle: celý den na slunci u moře a večer pak v restauraci krvavé argentinské bife de chorizo velkoryse spláchnuté vyzrálým červeným z Mendozy, to celé zakončené doutníkem.
A klid! Po ničem jiném netoužím, ostatně Vánoce mají být hlavně spirituální záležitostí.
I když: vzhledem k tomu, že právě na Štědrý den navíc připadají i mé narozeniny, očekávám od manželky aspoň menší připomenutí lásky. A máloco otevře mužské srdce tak jako například balení doutníků Montecristo Edmundo. Zvlášť když i ty kubánské jsou v Argentině celkem levné, protože poslední zdejší vlády kamarádí s Fidelem Castrem.
Důstojný závěr Štědrého dne si představuju v některém z tango barů, bude-li otevřený. Argentinci v nich umějí vytvořit tak nostalgickou a intimní atmosféru, že zapomenete, že venku není sníh.
Jestli ale nakonec strávíme Štědrý den v Chile a úplně jinak, taky dobře. Vždyť právě Štědrý den, začátek oslav narození Páně, v sobě má ukrývat i jisté očekávání — tajemství.
Jako když do poslední chvíle nevíte, kdo všechno vás pod stromečkem ztrestá knihou Haliny Pawlowské.
První orgie konzumu
Bylo to v roce 1991 a nikdy na ty Vánoce nezapomenu. A vůbec ne proto, že jsem tehdy nejedl kapra s bramborovým salátem a nedostal jediný dárek. Žil jsem v Londýně a právě zde prožil své první Vánoce mimo domov, tedy zcela bez rodiny, příbuzných i kamarádů. Na dvaadvacetiletého kluka z východního bloku samozřejmě Londýn působil jako Amerika, k níž má ostatně v mnohém blíž než k Evropě.
Včetně Vánoc. Poprvé v životě jsem totiž v britské metropoli zažil i skutečné kapitalistické Vánoce začínající masivní reklamou už v říjnu a měřené poté pouze výší utracených peněz. Byť naštěstí pouze jako pozorovatel; žil jsem sám, takže po mě nikdo nic nechtěl – včetně dárků či uklízení. Stejně jsem coby nádeník platící školu neměl ani libru navíc, takže nákupy nepřicházely v úvahu.
Je to zajímavé: nastává to právě o Vánocích, kdy nás neviditelná ruka trhu ovládá nejvíc, takže se chováme ještě hůř než Řekové. Stejně jako oni s upřímnou radostí utrácíme i peníze, které nemáme.
Problém je, že naše Vánoce na rozdíl od řeckých dluhů nezaplatí Němci. Místo nich přichází už krátce po Novém roce méně zdvořilý dopis z banky.
Případně rovnou exekutor, takže zvlášť v Česku se s námi o svou televizi bojí i všichni sousedé.
Do smrti nezapomenu na šílený hustý vánoční dav na Oxford Street, epicentru londýnského vánočního utrácení a bláznovství. Když zde touto dobou nechtěně vstoupíte do nesprávného proudu lidí, odnese vás opačným směrem, než potřebujete. Samozřejmě že sem skoro všichni Londýňané chodí se stejným gustem jako celé Česko do růžového Palladia.
Angličané slaví Vánoce jinak než my. Jejich hlavním vánočním dnem není Štědrý den, ale až první vánoční svátek — tzv. „boxing day“. Nemá to nic společného s boxem, byť se vsadím, že i na ten v mnoha domácnostech dojde.
Vychází to z mnohasetleté tradice, kdy bohatí naplnili krabice (anglicky box) přebytečným jídlem a obdarovali jím chudé. Někdy jim stejným způsobem dali i peníze, snad aby je po nich nechtěli i mezi Vánoci.
Podobné ideje občas končí výměnou panovníků i vlád, případně pod gilotinou.
Pětadvacátého prosince Angličané jedí hlavní hostinu Vánoc, slavnostní oběd. A taky rozbalují dárky; na Štědrý den totiž smějí rozbalit pouze jeden.
Štědrý den tak v Británii zůstává v podstatě obyčejným pracovním dnem, ostatně až do večera jsem kdysi pracoval i já.
Raná devadesátá léta byla pro mladé Čechy v Londýně dřevní doba; i většina z nás, co zde chodila do školy, žili jako občané exkomunistické země v ilegalitě. Ne náhodou jsme si říkali politicky nekorektně „negři z Východu“.
I studentská víza totiž umožňovala jen tak omezený objem práce, že byste potřebovali dary od bohatých denně, jen abyste neumřeli hlady. O zaplacení nájmu ani nemluvím. Právě někdy tehdy jsem se proto naučil automaticky lhát o své národnosti, pracovním povolení i sociální pojistce. Dodnes se divím, že nejsem politik. Nějaký čas jsem lhal lépe než Jiří Paroubek.
Kdo přijde na večeři
Večer na Štědrý den jsem tak měl v Londýně na výběr zhruba dvojí vánoční program: buď sám sebe lacině oslavit dvěma baleními plechovkového heinekenu, toho času nejlevnějšího pitelného ležáku prodávaného v Tescu.
Nebudu lhát, když řeknu, že jsem na tom slušně zapracoval.
Anebo vyrazit na Velehrad, od šedesátých let československé krajanské středisko sídlící v domě mezi stanicemi metra Notting Hill Gate a Holland Park, tedy jen kousek od mého někdejšího suterénního bydliště.
Velehrad bylo zajímavé, až mírně bizarní místo. V roce 1964 jej spoluzaložil brněnský rodák a později emigrant Otec Jan Lang, člověk snad s největším srdcem na světě, za což ho řádem T. G. Masaryka ocenil i prezident Václav Havel.
I díky finanční pomoci církve dům dlouhá desetiletí sloužil jako kulturní, společenské a náboženské centrum českých i slovenských uprchlíků.
Každý, kdo to v jisté fázi života potřeboval, mohl navštěvovat zdejší nedělní školu či církevní obřady, případně zde i bydlet.
Několik prvních týdnů v Londýně jsem Langovy pohostinnosti i milosrdného ceníku za přespání využíval a záhy i zneužíval, stejně jako jiní mladí Češi, i já. Než mi jednoho dne mladá moravská katolička starající se o chod domu sdělila, že i Boží dobrota má své meze a ať vypadnu. Beztak mé pozdní chování vykazovalo jisté podezřele nekatolické atributy.
Na Velehrad jsem se vrátil právě na Štědrý den roku 1991. V domě se konalo něco mezi českými a britskými Vánoci: podávala se sice česky slavnostní štědrovečerní večeře, její obětí však nebyl kapr, ale typický anglický krocan s nádivkou a bramborovou kaší — zdravější varianta.
V domě se sešla velmi rozmanitá společnost. Vedle starých a mnohdy i nemocných poúnorových uprchlíků před komunisty, kteří na Velehradě osamoceně dožívali v lacině pronajatých pokojích, zde bydlelo i pár pozdějších emigrantů.
Plus my, mladí Češi, kteří se do světa svobodně rozprchli po roce 1989.
Nemám to z vlastní zkušenosti, ale zaslechl jsem, že poúnoroví emigranti neměli moc v lásce ty, co Československo opustili po roce 1968, kteří prý zase nemuseli nás, neemigranty.
U velkého štědrovečerního stolu jsme se nicméně sešli všichni. Vedle sebe tu seděli někdejší český pilot RAF, pražský dýchavičný emigrant Jirka milující fotoaparáty Leica, jenž si v Londýně říkal George a v Praze bojoval o restituci činžáků v centru města, lehce excentrická doktorka už nevím čeho a taky bodrý čtyřicátník Vašek, jenž předběhl hiphopery v nošení džínsů pod zadkem.
Podle svých vlastních slov Vašek připlul náhodou do Británie na lodi neznámého jména až v osmdesátých letech, takže do listopadu 1989 už nestihl získat britské občanství.
Anglicky uměl věrohodně říct jen cup of tea a česky si stěžoval na to, že nemá žádný domov: oficiálně totiž nepatřil ani do Česka, ani do Británie.
Přesto z něj vyzařovala až fantastická bezstarostnost, svého druhu jistý vnitřní mír.
Až na výjimky jsme se u stolu téměř neznali.
Přesto z toho nakonec byl Štědrý večer, jak si tento sváteční den idealizujeme, dokud ho sami dobrovolně nezničíme všemi nevánočními věcmi: tedy skutečný svátek klidu bez televize i Karla Gotta, kdy nikdo nikam nepospíchá ani se nehrozí zbytečných dárků pod stromečkem, protože se nerozdávají vůbec žádné dárky. U stolu se prostě jen sejde několik lidí, kteří spolu v pokoji, míru v duši a bez tradičních rodinných či příbuzenských rozepří jedí, pijí a mluví, dokud nepřijde čas na mši, začátek dne narození Krista.
Pamatuji si, jak se nás čeští emigranti vyptávali na poměry i budoucnost Československa, zatímco nás zase zajímal jejich život v Británii.
Ironií málokdo z nás tušil, že Československu, jak jsme ho všichni znali, zbývá poslední rok života. Nevím, jak slaví Vánoce v Argentině ani Chile a ani to vědět nechci.
Těším se, že to poznám jako vánoční překvapení až na místě. Vím nicméně jedno: určitě letos neuvidím Anděla na horách.