Evropská unie (EU) je jedinečnou hospodářskou a politickou unií mezi 27 evropskými zeměmi.
Předchůdce EU byl vytvořen po skončení druhé světové války.
První kroky spočívaly v upevnění hospodářské spolupráce s jednoduchým předpokladem: je méně pravděpodobné, že státy, které spolu obchodují a stanou se tak na sobě ekonomicky závislými, vyvolají ozbrojený konflikt.
Výsledkem bylo Evropské hospodářské společenství, které vzniklo v roce 1958 s prvotním cílem zvýšit hospodářskou spolupráci mezi šesti zeměmi: Belgií, Německem, Francií, Itálií, Lucemburskem a Nizozemskem.
Od té doby se připojilo dalších 22 zemí (a Spojené království vystoupilo z EU v roce 2020) a byl vytvořen obrovský jednotný trh (známý také jako „vnitřní trh“), který se i nadále vyvíjí, aby byl plně využit jeho potenciál.
To, co začalo jako čistě hospodářská unie, se vyvinulo v organizaci pokrývající mnoho různých oblastí politiky, od klimatu, životního prostředí a zdraví po vnější vztahy a bezpečnost, spravedlnost a migraci. Změna názvu z Evropského hospodářského společenství na Evropskou unii v roce 1993 tuto změnu odrážela.
EU přinesla více než půl století míru, stability a prosperity, pomohla zvýšit životní úroveň a zavedla jednotnou evropskou měnu: euro. Jako svou měnu ji nyní v devatenácti zemích používá více než 340 milionů občanů EU, kteří využívají jejích výhod.
Díky zrušení hraničních kontrol mezi zeměmi EU mohou lidé svobodně cestovat téměř po celém kontinentu. A je mnohem snazší žít a pracovat v jiné zemi v Evropě.
Všichni občané EU mají právo si svobodně zvolit, ve které zemi Unie chtějí studovat, pracovat nebo trávit důchod.
Každá země EU musí s občany EU zacházet stejně jako s vlastními občany, pokud jde o záležitosti zaměstnanosti, sociálního zabezpečení a daní.
Hlavním ekonomickým motorem EU je jednotný trh. Umožňuje volný pohyb většiny zboží, služeb, kapitálu a osob. Cílem EU je tento ohromný zdroj rozvíjet v maximální prospěch obyvatel Evropy i v dalších oblastech, jako jsou energetický trh, trh se znalostmi a kapitálové trhy.
EU se i nadále snaží, aby byly její řídicí orgány transparentnější a demokratičtější. Rozhodnutí jsou přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům. Více pravomocí bylo uděleno přímo volenému Evropskému parlamentu, zatímco vnitrostátní parlamenty hrají větší úlohu a spolupracují s evropskými orgány.
EU se řídí zásadou zastupitelské demokracie. Její občané jsou na úrovni EU přímo zastoupeni v Evropském parlamentu a členské státy jsou zastoupeny v Evropské radě a v Radě EU.
Evropští občané jsou podněcováni k tomu, aby přispívali k demokratickému životu EU tím, že budou vyjadřovat své názory na politiky EU během jejich přípravy nebo navrhovat vylepšení stávajících právních předpisů a politik. Evropská občanská iniciativa posiluje právo občanů vyjadřovat se k politikám EU, které ovlivňují jejich životy. Občané mohou rovněž podávat stížnosti a žádosti o informace týkající se uplatňování právních předpisů EU.
Ve Smlouvě o Evropské unii je zakotveno, že „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin.
Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.
“ Tyto hodnoty jsou nedílnou součástí evropského způsobu života.
Je třeba respektovat a chránit lidskou důstojnost, která představuje skutečnou podstatu základních práv.
Každý evropský občan také požívá politických práv. Každý dospělý občan EU má právo kandidovat a volit ve volbách do Evropského parlamentu, ať už v zemi bydliště nebo v zemi původu.
Rovnost znamená, že všichni občané mají před zákonem stejná práva. Zásada rovnosti žen a mužů tvoří základ všech evropských politik i evropské integrace. Uplatňuje se ve všech oblastech.
EU je založena na zásadách právního státu. Vše, co EU dělá, se opírá o smlouvy, které dobrovolně a demokraticky schválily její členské státy. Právo a spravedlnost zajišťuje nezávislé soudnictví. Země EU svěřily konečnou příslušnost ve věcech práva EU Evropskému soudnímu dvoru, jehož rozsudky musí dodržovat všichni.
Lidská práva chrání Listina základních práv EU. Patří k nim právo nebýt diskriminován na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace, právo na ochranu osobních údajů a právo na přístup ke spravedlnosti.
V roce 2012 získala EU Nobelovu cenu za mír za prosazování míru, usmíření, demokracie a lidských práv v Evropě.
Členské státy a orgány EU
Základem EU je 27 členských států, které patří k EU, a jejich občané. Jedinečným znakem EU je skutečnost, že ačkoli všechny členské státy zůstávají svrchovanými a nezávislými zeměmi, rozhodly se určitou svou „svrchovanost“ spojit v oblastech, v nichž je smysluplná spolupráce.
V praxi to znamená, že členské státy svěří některé ze svých rozhodovacích pravomocí společným orgánům, které vytvořily, aby bylo možno o konkrétních záležitostech společného zájmu rozhodovat demokraticky na úrovni EU.
Na rozhodování na úrovni EU se podílí několik orgánů, konkrétně:
- Evropský parlament, který zastupuje občany EU a je jimi přímo volen,
- Evropská rada, kterou tvoří hlavy států nebo předsedové vlád členských států EU,
- Rada, která se nazývá též Radou Evropské unie, zastupuje vlády členských států EU, a
- Evropská komise, která zastupuje zájmy celé EU.
Členské státy Evropské unie (2020)
Vnitrostátní parlamenty členských států rovněž hrají roli při přijímání rozhodnutí a přijímání zákonů, stejně jako dva poradní orgány. Jedná se o Evropský výbor regionů, který je složen ze zástupců regionálních a místních samospráv, a Evropský hospodářský a sociální výbor tvořený zástupci organizací zaměstnanců a zaměstnavatelů a skupin zúčastněných stran.
Nové právní předpisy obvykle navrhuje Evropská komise, zatímco Evropský parlament a Rada (která se nazývá též Radou Evropské unie) je přijímají.
Poradní orgány (Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů), jakož i vnitrostátní parlamenty jsou do tohoto procesu zapojeny tím, že poskytují stanoviska k těmto návrhům, zejména z hlediska zásad subsidiarity a proporcionality.
Subsidiarita znamená, že s výjimkou oblastí, v nichž má EU výlučné pravomoci, jedná EU pouze v případě, bude-li dané opatření účinnější na úrovni EU než na vnitrostátní úrovni. Podle zásady proporcionality musí být činnost EU omezena na to, co je nezbytné pro dosažení cílů Smluv EU (viz níže).
Členské státy a dotčený orgán nebo dotčené orgány EU poté provádějí přijaté právní předpisy EU. Více informací o tom, jak EU vydává rozhodnutí a jak je provádí, obsahuje třetí oddíl této publikace.
Smlouvy EU
Každé opatření přijaté EU je založeno na smlouvách, jež dobrovolně a demokraticky schválily všechny země EU. Smlouvy stanoví cíle Evropské unie a pravidla týkající se fungování orgánů EU, způsobu přijímání rozhodnutí a vztahů mezi EU a jejími členskými státy.
V určitých zvláštních případech se ne všechny členské státy účastní všech oblastí politiky EU.
Ačkoliv je například euro jednotnou měnou celé EU, eurozóna má v současnosti pouze devatenáct členských států, přičemž Dánsko se rozhodlo pro neúčast a zbývající země dosud nesplňují kritéria pro vstup do eurozóny.
22 členských států je členy schengenského prostoru, který umožňuje volný pohyb bez cestovního pasu, a pět členských států zachovalo své vlastní hraniční kontroly.
Výhled do budoucna
Aby mohl evropský projekt pokračovat, představil tehdejší předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ve svém projevu o stavu Unie v roce 2016 pozitivní program pro Evropu, která chrání, posiluje a brání. Toto poselství uvítal Evropský parlament i vedoucí představitelé EU-27 na bratislavském summitu dne 16. září 2016.
Práce na pozitivním programu pokračovala v březnu 2017 bílou knihou Komise o budoucnosti Evropy, která nabídla pět scénářů, jak by mohla EU vypadat v roce 2025.
Na základě bílé knihy přispěla Komise k debatě řadou tematických diskusních dokumentů, které představovaly různé možnosti v určitých oblastech politiky EU: sociální rozměr Evropy, využití potenciálu globalizace, prohloubení hospodářské a měnové unie, budoucnost evropské obrany a budoucnost financí EU.
Nadcházející roky nabídnou Evropské unii příležitosti i výzvy. Volby do Evropského parlamentu v roce 2019 a mimořádný summit pořádaný v rumunském Sibiu dne 9. května 2019, na němž se diskutovalo o budoucnosti Evropy, poskytly EU příležitost obnovit svůj závazek přinášet výsledky v oblastech, jež jsou pro občany skutečně důležité.
Předsedkyně Komise Ursula von der Leyenová oznámila, že uspořádá konferenci o budoucnosti Evropy, která Evropanům umožní vyjádřit názor na to, jak Unie funguje a v jakých oblastech se angažuje. Konference bude zahájena v roce 2020 na dobu dvou let a setkají se na ní občané všech věkových kategorií z celé EU i zástupci občanské společnosti a evropských orgánů.
Druhá část této publikace představuje shrnutí činnosti EU v 35 různých oblastech politiky, včetně užitečných odkazů na další informace.
Zde najdete nejnovější informace o šíření nákazy koronavirem COVID-19, včetně doporučení Evropské komise pro občany na cestách.
Zdraví občanů je pro Evropskou unii důležitou prioritou. Zdravotní politika EU doplňuje politiky členských států s cílem zajistit, aby byly všechny osoby žijící v EU chráněny před vážnými přeshraničními zdravotními hrozbami a měly přístup ke kvalitní zdravotní péči.
Zatímco za organizaci zdravotní péče odpovídají jednotlivé členské státy, EU vnitrostátní politiky doplňuje v zájmu dosažení sdílených cílů. Úloha EU při přípravě na vážné přeshraniční zdravotní hrozby a reakci na ně je pro ochranu Evropanů nezbytná.
Zahrnuje opatření v oblasti očkování, boje s antimikrobiální rezistencí a prevence a omezování pandemií a jiných infekčních chorob, jako je Ebola.
Zdravotní politika EU přináší v důsledku spojení prostředků rovněž úspory z rozsahu a pomáhá zemím řešit společné problémy, včetně rizikových faktorů chronických nemocí nebo dopadu delší střední délky života na systémy zdravotní péče.
Co EU dělá
Zdravotní politika EU se zaměřuje na řešení vážných zdravotních hrozeb v celé EU, na prevenci nemocí a na zajištění stejné šance na dobré zdraví a kvalitní zdravotní péče pro všechny. Zdravé obyvatelstvo je dobré i pro ekonomiku, a proto je cílem EU zajistit dostupnost, účinnost a odolnost systémů zdravotní péče v EU.
EU působí v mnoha různých oblastech, jako je budování kapacit pro vyšší využívání očkování, spojování poznatků o rakovině, propagace zdravého životního stylu a boj proti kouření prostřednictvím právních předpisů týkajících se tabáku.
Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí posuzuje nové hrozby, aby mohly EU a vnitrostátní zdravotnické orgány jednat rychle.
A aby bylo zajištěno, že se všem pacientům dostane co nejlepší léčby, musí být všechny léčivé přípravky v EU před uvedením na trh schváleny na vnitrostátní úrovni nebo na úrovni EU (Evropskou agenturou pro léčivé přípravky).
Hlavním nástrojem k provádění politik EU v oblasti zdraví je třetí program EU v oblasti zdraví.
Jeho rozpočet ve výši 449 milionů EUR financuje projekty spolupráce na úrovni EU a společná opatření vnitrostátních zdravotnických orgánů a podporuje nevládní organizace a spolupráci s mezinárodními organizacemi.
Program Horizont 2020 mimoto investuje 7,5 miliardy EUR do výzkumu a inovací v oblasti zdraví, zatímco Nástroj pro propojení Evropy, strukturální fondy EU a investiční plán pro Evropu investují do zdravotnické infrastruktury a digitalizace zdravotnictví.
Evropský průkaz zdravotního pojištění pomáhá cestujícím získat ošetření v případě, že během návštěvy jiné země EU onemocní, a právní předpisy EU o přeshraniční zdravotní péči stanoví práva občanů v případě plánovaného ošetření v zahraničí. Prostřednictvím evropských referenčních sítí využívají pacienti se vzácným nebo komplexním onemocněním nejlepší odborné znalosti z celé Evropy, aniž by museli opustit svou domovskou zemi.
Léčba, nebo sociálka
Moderní biologická léčba pomáhá pacientům s roztroušenou sklerózou normálně žít a pracovat. Tisícovka z nich ji přesto nedostává.
Když se píše o celosvětovém trendu, o tom, jak pokroky v medicíně tlačí na zdravotnické rozpočty, biologické léky na roztroušenou sklerózu jsou toho učebnicovým příkladem.
Roztroušenou sklerózou u nás trpí zhruba 19 tisíc pacientů, každý rok jich tisícovka přibude. Typicky to bývají mladé ženy, průměrný věk při začátku onemocnění je 29,5 roku. Biologické léky, které pacienti berou dlouhodobě, dovedou postup onemocnění podstatně zpomalit a udržet nemocné relativně v pořádku a aktivní.
Ovšem roční léčba jednoho pacienta od příchodu nových léků stojí přes 250 tisíc korun. Pro zdravotní pojišťovny znamenají biologické léky na roztroušenou sklerózu významnou položku.
„Náklady na léky pro tuto skupinu pacientů z rozpočtu VZP ČR přesáhly v roce 2013 částku 1,2 miliardy korun, což je téměř 3,5 procenta celkových ročních nákladů na léky pro všechny pojištěnce,“ vypočítává Eva Palátová z tiskového odboru Všeobecné zdravotní pojišťovny.
Roztroušená skleróza je chronické zánětlivé onemocnění nervového systému, které se zhoršuje ve skocích. Období záchvatů se nepředvídatelně střídají s obdobím zdánlivého klidu.
Pacientům se zhoršuje zrak, citlivost, hybnost, koordinace pohybu, cítí nejistotu v prostoru, mají třes, často se k nemoci přidává únava i deprese. Záchvaty jsou pro pacienty s roztroušenou sklerózou strašákem, který může přijít kdykoli.
Často je připoutají na několik týdnů na nemocniční lůžko, a když odejdou, není nic jako dřív. Biologické léky další období záchvatů významně oddalují.
Státní kasa vydělá
Přínos biologické léčby roztroušené sklerózy je nesporný. Nejen z pohledu pacientů, kteří žijí dnes neporovnatelně kvalitnější život než před příchodem těchto přípravků. Na tom, že jsou tito pacienti aktivní, vydělávají nejen oni sami a jejich okolí, ale i stát.
Čím dříve dostanou pacienti, pro které je vhodná, potřebnou biologickou léčbu, tím déle si udrží zaměstnání, budou platit daně a nebudou pobírat invalidní důchod.
Proti zhruba dvěma miliardám korun ročně za biologické léky na roztroušenou sklerózu se tak staví náklady na sociální zajištění invalidních pacientů.
„Celkové náklady v podobě léčby této nemoci, sociálních služeb, předčasných důchodů a ztráty produktivity ročně v tuzemsku dosahují čtyř až pěti miliard korun,“ uvádí Jiří Neumann, člen výboru České neurologické společnosti.
Lékaři to mají spočítané. Bez léčby přestává téměř polovina pacientů pracovat do tří let po stanovení diagnózy. Do deseti let ztrácí práceschopnost 80 procent neléčených pacientů. Naproti tomu v roce 2013 pracovalo na plný úvazek 67 procent pacientů na biologické léčbě.
Když nejsou peníze na léky, musejí být peníze na invalidní důchody. Jenže s náklady sociálního systému se ve zdravotnictví nepočítá. Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) i zdravotní pojišťovny mají na srdci především blaho systému veřejného zdravotního pojištění.
To, že lékaři hlasitě lobbují za uvolnění biologické léčby pro více pacientů právě teď, není náhodou. SÚKL totiž naplánoval od 30. května hloubkovou revizi příslušné skupiny léků. To znamená otevření otázky podmínek pro úhradu těchto léků a lékaři cítí příležitost.
„Cílem ústavu je rozhodnout v zákonné lhůtě 75 dní. Délka řízení se ale odvíjí i od návrhů, důkazů a námitek jednotlivých účastníků,“ uvádí mluvčí SÚKL Lucie Šustková.
Tisíc pacientů čeká
Dnes zdravotní pojišťovny platí biologickou léčbu novým pacientům s roztroušenou sklerózou. Dále těm, kteří se začali léčit před rokem 2009 a prodělají dvě série záchvatů za rok nebo tři za dva roky. Má to být signál, že u nich levnější léčba nezabírá. Lékaři chtějí moderními léky léčit všechny pacienty s jedním obdobím záchvatů ročně.
„Jako odborná společnost budeme posílat návrh, aby se kritéria změnila, úředníci ale nejsou povinni brát náš názor v úvahu,“ řekla týdeníku Euro Eva Havrdová z České neurologické společnosti, profesorka neurologické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice.
Svůj návrh mají lékaři podepřený statistikou. Zatímco ve světě užívá biologickou léčbu 60 až 70 procent pacientů s roztroušenou sklerózou, u nás necelá polovina. Aby se čísla vyrovnala, muselo by se u nás začít léčit o jeden až dva tisíce pacientů více.
„To jsou všichni ti, kteří mají jednu ataku za rok, ne dvě,“ tvrdí Havrdová. A přidává ještě jeden argument. Pravidla pro předepisování biologické léčby pacientům s roztroušenou sklerózou se nezměnila od roku 1997.
„V 16. století neznamenalo 17 let nic, ale v 21. století je to drama. To, že nám tak dlouho zůstala stejná kritéria, je ostuda. Naši pacienti jsou v podstatě diskriminováni proti pacientům jinde v Evropské unii,“ říká Havrdová.
Těžko předjímat rozhodnutí SÚKL u revize, která teprve začala. Pravidla jsou ale poměrně jasně ohraničená. Lékový ústav vychází při stanovení podmínek úhrady léků ze schváleného souhrnu údajů o přípravku.
Omezuje je ale s ohledem na efektivitu ve zdravotnictví.
„Kritéria pro zahájení, přehodnocení a ukončení léčby jsou doplňována s ohledem na závěry klinických studií nebo doporučení odborných společností tak, aby léčba byla hrazena pro skupiny pacientů, kteří na ni nejlépe odpovídají a mají z léčby nejvyšší benefit, a zároveň aby byly prostředky veřejného zdravotního pojištění efektivně vynakládány,“ popisuje Šustková.
Dvě kapsy jednoho kabátu
Lékaři tuší, že z analýzy efektivity izolované jen na zdravotnictví asi rozšíření biologické léčby roztroušené sklerózy nevyjde dobře. Přitom u biologické léčby je právě klíčové, že je sice enormně nákladná pro zdravotnictví, ale šetří státní peníze v sociální oblasti.
„Udržení práceschopnosti by mělo být kritériem číslo jedna. Pacient je pro stát drahý, když nepracuje,“ apeluje Havrdová.
Centra pro biologickou léčbu roztroušené sklerózy přitom už dnes praskají ve švech a příchod dalších stovek pacientů by pro ně byl náročný. Na drahé léky sice dostávají peníze zvlášť, ale to je vše. Za poslední roky se do těchto center přesunula velká část pacientů s roztroušenou sklerózou, peněz ani odborníků ale adekvátně nepřibylo.
„Centra nemohou poskytovat komplexní péči, jak je tomu v jiných vyspělých státech. Tam jsou jejich součástí profese psychologa, fyzioterapeuta či sociálního pracovníka,“ přiznává Havrdová.
I tak se ale situace postupně lepší. Dostupnost léčby roztroušené sklerózy se totiž dostávala do titulků novin a zpravodajských serverů poměrně často. Před časem prováděla VZP kontroly v centrech pro léčbu roztroušené sklerózy a rozdávala citelné sankce za několik let staré chyby, kdy lékaři nedodržovali omezení předepisování biologických léků.
Pacienti se tehdy báli, že přijdou o léčbu, která jim pomáhá. Ještě dříve se chtěla skupina pacientů domáhat rychlého nasazení biologické léčby soudně, když na ni čekali neúměrně dlouho. Po tomto nátlaku jim byla léčba hned nasazena… a soud se nekonal.
Vláda poté stanovila, že u pacientů musí být biologická léčba zahájena nejpozději do čtyř týdnů od rozhodnutí, že se pro ně hodí. To, že se tolik mluví právě o léčbě roztroušené sklerózy, podle odborníků není tím, že by se u ní vyskytovaly výjimečné potíže, které by u jiných onemocnění vůbec nebyly.
Výjimečné na této chorobě je to, že postihuje mladé lidi, kteří jsou na počátku onemocnění v období mezi záchvaty relativně v pořádku. A proto se pacienti s roztroušenou sklerózou dovedou bránit.
O nás
Bioklinika Ostrava je součástí sítě 4 klinik v České republice s již 20 letou zkušeností v biologické léčbě. V České republice se tyto kliniky nacházejí ještě v Pardubicích, Praze a Brně a patří mezi špičková pracoviště v Evropě.
Jednotlivá klinická centra nabízejí pacientům inovativní biologickou léčbu v rámci celosvětových klinických programů, hlavně pacientům s autoimunitním onemocněním. Klinické programy dávají pacientům příležitost být léčeni biologickou léčbou v rámci klinických hodnocení.
Klinická hodnocení jsou v mnoha případech jedinou možností, jak určitý lék na onemocnění získat, protože daný lék ještě není v konkrétní indikaci u nás registrován nebo na něj nejsou finanční prostředky v rámci našeho zdravotnictví.
Tyto pacientům podávané hodnocené léky, jsou již podrobně prozkoumány v laboratorních podmínkách, stejně tak na zdravých jedincích, kde byla potvrzena jejich bezpečnost. Teprve po těchto fázích vědecké činnosti je možné začít aplikovat biologickou léčbu na pacientech s konkrétním onemocněním.
Z toho i vyplývá, že účast v klinických hodnoceních je pro pacienty bezpečná a tato bezpečnost hodnoceného léku je kontinuálně ostře sledována.
Klinická hodnocení se provádějí za účelem zlepšit lékařskou péči a hlavně najít nové a účinné možnosti léčby na onemocnění, na která dostačující léčba zatím neexistuje. Všechna u nás prováděná klinická hodnocení jsou před vlastním zahájením schválena etickými komisemi a Státním ústavem pro kontrolu léčiv.
Vše podléhá přísným pravidlům a kontrolám. Při schvalovacím procesu výše uvedenými institucemi se posuzuje splnění požadavků správné klinické praxe, což je mezinárodně platný standard postupů při provádění, monitorování a vyhodnocování dat z klinických hodnocení.
Stejně tak se důkladně posuzuje bezpečnost a účinnost léků a další činnosti vyplývající z účasti v klinickém hodnocení.
Veškerá vyšetření a léčba jsou zdarma
Přístup k běžně nedostupné léčbě
Ani v centrum Ostravy není parkování problém
Veškeré prostory jsou bezbariérové
Tuto možnost účastnit se klinického hodnocení a získat tak biologickou léčbu nyní máte i Vy. Bioklinika Ostrava je pro Vás otevřena od září 2016. Nabízíme Vám ty nejmodernější léčebné metody biologické léčby.
Protože se jedná o velice nákladnou léčbu, naše zdravotnictví ji ve většině případů běžně neumožňuje. V Bioklinice Ostrava jsme jako jedni z mála v Moravskoslezském kraji schopni Vám tuto léčbu poskytnout.
Velikým benefitem je, že je zcela ZDARMA.
Vážíme si každého pacienta, Vaše případná účast v klinickém hodnocení je i pro nás projevem důvěry. My Vám můžeme zaručit profesionální přístup – bude o Vás postaráno zkušenými a kvalifikovanými lékaři, sestřičkami a ostatními členy studijního týmu, pro které je Vaše zdraví na prvním místě. Všechny Vaše dotazy rádi zodpovíme při Vaší případně návštěvě u nás na klinice..
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch: Poplatky nejsou aktuální
Vytvořeno: 2. 1. 2018 Poslední aktualizace: 2. 1. 2018
Datum vydání: 30. 12. 2017 Zdroj: Deník Právo Autor: Václav Pergl
Nový ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (za ANO) v rozhovoru pro Právo řekl, že zavedení regulačních poplatků není aktuální téma, i když spoluúčast českých pacientů je podle něj jedna z nejnižších v rozvinutých zemích.
Hnutí ANO kritizovalo zdravotnictví, bralo ho jako černou díru na peníze. Jak to chcete změnit? Chystáte ekonomické a personální změny v nemocnicích? Na ministerstvo jsem přišel s cílem, že to chci změnit.
Podle mého názoru je především nutné resort zdravotnictví otevřít, zprůhlednit a posílit postavení pacienta v celém systému. Chci, aby resort a jeho přímo řízené nemocnice začaly zveřejňovat data o svém hospodaření, a veřejnost tak věděla, na co se vynakládají peníze.
Plýtvání veřejných prostředků by měly také
zamezit centrální nákupy léků a ostatních materiálů založených na nejlepším poměru ceny a kvality. U přímo řízených nemocnic je podle mého názoru nutné zavést jasná pravidla pro zpětné bonusy, které také považuji za problematické.
Nyní plánuji detailně se seznámit s hospodařením přímo řízených nemocnic. Hovořit o personálních změnách je tedy zatím předčasné, ale pokud daná zjištění nebudou uspokojivá a budou ukazovat na zásadní problémy, učiním potřebné kroky.
Plánujete znovuzavedení regulačních poplatků a hospitalizační poplatek za den v nemocnici? Jestli ano, jak velký by měl být a po jakou dobu? Poplatky nejsou nyní aktuální téma. Jsem přesvědčen, že primárně musíme hledat úspory uvnitř systému.
Rozdělíte péči na hrazenou a nehrazenou pacientem? Jsem zastáncem jasně definovaného nároku pacienta na poskytovanou zdravotní péči, ale vím, že k tomuto cíli je dlouhá cesta, která vyžaduje spolupráci všech zúčastněných subjektů.
Zároveň se výsledné řešení nesmí dotknout kvality a rozsahu péče již dnes hrazené z veřejného pojištění. Chci se opírat o nálezy Ústavního soudu, který nastínil cestu, kudy se můžeme ubírat.
Zásadní podmínkou přitom je, že pro každého pacienta musí být dostupná a z veřejných prostředků hrazená taková péče, která odpovídá jeho potřebám a aktuálnímu zdravotnímu stavu.
Jak velká by celkově měla být spoluúčast pacienta? Spoluúčast pacientů je v České republice jedna z nejnižších v porovnání s rozvinutými zeměmi. Pacienti u nás doplácejí na léky, zdravotní pomůcky a u zubaře.
Zdravotní péče jako taková, a to ambulantní i lůžková, je z pohledu pacientů prakticky zdarma, i když reálně samozřejmě stojí ročně stovky miliard korun z veřejného zdravotního pojištění.
Velkou výzvou českého zdravotnictví bude udržet takový systém i za situace, kdy v posledních letech přicházejí dražší a dražší technologie, superdrahá biologická léčba, nové přístroje, personalizovaná medicína, přesnější diagnostické metody, vyšší standard lůžkové péče, tlak
na růst personálního a věcného vybavení pracovišť, růst platů zdravotnických profesionálů apod. A tyto trendy budou sílit. I proto musíme klást důraz na maximální efektivitu vynakládaných prostředků. Jsem si vědom, že nalézt optimální řešení není úlohou pro jediného ministra, pro jedinou vládu. Rád bych však nastartoval širokou politickou, ale i odbornou diskusi na toto téma.
Kolik se dá podle vás ve zdravotnictví ušetřit miliard ročně? Plánujete centrální nákupy materiálu a léků v rámci nemocnic přímo vámi řízených. A jaký model byste rád pro jiné nemocnice? Není to jen o úsporách, ale zejména o efektivitě, transparentnosti a jasných pravidlech. A to pak může přinášet úspory. Proto je předčasné se nyní bavit o konkrétních částkách.
Centrální nákupy léků a ostatního materiálu, založené na nejlepším poměru ceny a kvality, patří mezi mé priority. Evropská komise poukazuje na to, že cestou k zefektivnění by mohly být centrální nákupy či společné nákupy více nemocnic, které jsou jasným trendem ve vyspělých zemích, jako je Německo, Francie či Nizozemsko.
Ve všech těchto zemích pochopili, že pokud se nemocnice spojí a budou nakupovat společně, má to pozitivní efekt nejen na cenu díky množstevním slevám, ale je to i cesta k vyšší míře transparentnosti a standardizaci.
Přinese to odlehčení jednotlivým nemocnicím od náročné i nákladné administrativy spojené se zadáváním veřejných zakázek či sdílení know-how napříč nemocnicemi například v oblasti stanovení požadavků na odpovídající kvalitu nakupovaných zdravotnických prostředků tak, aby nemocnice získaly za vynakládané veřejné peníze co nejvyšší hodnotu.
V České republice se však podobné snahy zatím setkávají s odporem, jak ostatně sama Evropská komise ve své zprávě připomíná a nelze s ní než souhlasit. Managementy nemocnic si nechtějí nechat do nakupování od nikoho mluvit a jakékoliv myšlenky o centrálních nákupech zatím víceméně
torpédují. Otázkou je, proč tomu tak je. Možná je za tím strach z větší transparentnosti a eliminace „spřátelených“ dodavatelů. Možná jen malá odvaha pustit se do něčeho nového.
Faktem však zůstává, že nemocnice fakticky dnes nemají žádnou motivaci zvyšovat efektivitu svého hospodaření, což vychází ze zcela nevyhovujícího systému úhrad zdravotní péče a stálé ochoty zřizovatelů dotovat ztrátové nemocniční provozy.
Přitom finanční prostředky ušetřené v rámci nákupů léků a zdravotnických prostředků by mohly být využity pro zlepšení finančního ohodnocení lékařů, sester a dalšího personálu ve zdravotnictví.
Plánujete jednotné doplatky za léky nebo jiné úpravy v lékové politice? Jsem připraven provést analýzy stávajícího stavu a na základě získaných dat zahájit odbornou diskusi o nových možnostech a modelech odměňování lékárenské péče v návaznosti na nutné úpravy v regulaci cen léčiv. V rámci této diskuse budou určitě tématem i jednotné doplatky pro pacienty. Co se týče lékové politiky, je potřeba zásadně přehodnotit způsob stanovování a
revidování cen a úhrad léčiv, tak aby život zachraňující léky se dostaly dříve k pacientovi. Aby úspory způsobené poklesem cen v zahraničí se u nás mnohem rychleji projevily a aby se zajistilo, že z veřejných prostředků budou hrazeny skutečně jen takové léky, které budou nákladově efektivní a přinášející podstatný benefit pro pacienty.
S tím souvisí i elektronický recept. Je od ledna pro všechny lékaře povinný a hrozí jim vysoké pokuty. Senátem navrhovaný odklad povinnosti o dva roky se už nestihl schválit. Zákon tedy bude platit, včetně sankcí.
Nezměníte tvrdost opatření?
Načetl jsem ve Sněmovně pozměňovací návrh, který o rok odkládá udělování sankcí za předepsání léku na listinném receptu. Není přece možné, aby byli lékaři sankcionováni za něco, co stát nestihl dostatečně dobře připravit.Odložení sankcí ale nesmí být zase příliš dlouho, aby se neztratila kontinuita a nevznikaly další zbytečné náklady nejen finanční, ale i politické.
Během této toleranční lhůty budeme pracovat na doplnění důležitých funkcionalit elektronické preskripce, jako je lékový záznam a kontrola duplicit, které považuji na celém projektu za klíčové pro bezpečnost pacientů. Na ministerstvu zdravotnictví ihned začneme
pracovat na legislativě. Také považuji za nezbytné, aby se během doby bez sankcí více zapojila Česká lékařská komora a uspořádala osvětové akce či speciální kurzy pro lékaře, zejména pro ty starší a na venkově. Ministerstvo v těchto aktivitách komoru samozřejmě podpoří.
Nesmíme zapomínat, že eRecept je tady především pro pacienty, zvyšuje jejich bezpečnost, komfort a péči o ně. Každý lidský život je důležitý a v ČR podle odborných odhadů každý rok zbytečně zemřou stovky lidí kvůli špatné kombinaci léků. A nejen tomu může eRecept zabránit.
Měl by mít pacient právo připojistit se na některé zdravotnické výkony? Nemyslím si, že bychom měli toto právo občanům upírat. Zdraví je přece ta nejvyšší hodnota. Složitou otázkou ovšem bude definovat, na jakou péči by se pacient mohl připojistit. Souvisí to tedy opět s definicí nároku.
Neobáváte se, že když nejste lékař, lékaři vás snadno převezou? Rozhodně ne. Ani bývalý ministr Ludvík nebyl lékařem a při vší úctě, jisté profesní a odborné zaměření a historie předchozích pánů ministrů-lékařů pro ně, a především pro jejich rozhodování na postu ministrů chtě nechtě nebylo výhodou. Naopak.
Domnívám se, že to, že nejsem lékařem a nejsem profesně vyhraněn a zatížen tím nebo oním směrem, je na tomto postu jistou výhodou.
Jsem vzděláním právník, který se v posledních letech velmi intenzivně a programově věnoval zdravotnické problematice včetně jejího ekonomického pozadí, modelů financování, analýze primárních problémů českého zdravotnictví a možnostem jejich řešení. A při této činnosti jsem se samozřejmě musel a také s důvěrou obracel na odborníky.
Nejen lékařské kapacity, ale i ekonomy, právníky či legislativce. Vytvořil jsem si v tomto období tým skutečně renomovaných poradců, s nimiž permanentně konzultuji problémy. Protože žádný člověk nemůže vědět a obsáhnout vše. A zvláště zdravotnictví je zcela specifickou oblastí pod přísnou denní kontrolou deseti miliónů českých pacientů.
Snažím se na problematiku našeho zdravotnictví tedy nahlížet nikoliv pouze z pozice lékařů, nikoliv pouze jako ekonom, nikoliv pouze jako právník, ale především jako pacient, jako občan této země. Pacient je ten, kdo mne jako ministra zajímá nejvíce. A ten, kdo mu pomáhá, tedy lékař či
sestra. A i kdybych k určité záležitosti neměl dostatek informací, nemám problém naslouchat, zeptat se těch, kteří vědí. To by měla být, myslím, hlavní práce ministra. Naslouchat. A poté rozhodovat.
Jak se díváte na počet pojišťoven? Uvažujete o sloučení některých? V minulosti se uvažovalo o sloučení vojenské a pojišťovny vnitra. Ano, je to možnost, ale je také třeba říci, co by to znamenalo.
Vytvořila by se jedna velká „superpojišťovna“, která by měla od státu, stejně jako nynější VZP, garantováno, že nikdy nemůže zbankrotovat, ať hospodaří, jak hospodaří, protože vždy přijde stát a ochotně do ní nalije miliardy korun, aby ji zachránil. V případě VZP se to tak již v minulosti několikrát stalo.
Měl by takový moloch vůbec motivaci k tomu, hospodařit efektivně a chovat se vstřícně ke svým pojištěncům a lékařům? Domnívám se, že nikoliv.
Při vší kritičnosti – a není malá – k činnosti zdravotních pojišťoven jsem přesvědčen, že jejich role v systému zdravotnictví je klíčová a že zachování pluralitního systému zdravotních pojišťoven je lepší variantou než vytvoření dominantního obra, který bude znamenat pro stabilitu systému veřejného zdravotního pojištění mimořádné riziko a žádný hmatatelný přínos. Podle mého názoru bychom se neměli primárně ptát, jaký má být počet zdravotních pojišťoven, ale jaký má
být obsah jejich činnosti a jaká má být jejich role. Ani 25 let od zavedení systému veřejného zdravotního pojištění se roli zdravotních pojišťoven nepodařilo jasně definovat.
Zčásti si za to pojišťovny mohou samy svou pasivitou, zčásti je to však dáno tím, že pojišťovny nemají v ruce příliš mnoho nástrojů, jak se odlišit, konkurovat si, přinášet hmatatelný prospěch jak pro své pojištěnce, tak pro celý systém zdravotnictví.
Jsem však přesvědčen, a ukazují to i zahraniční příklady jako Německo, Švýcarsko či Nizozemsko, že cesta vpřed, k větší efektivitě, vede skrze systém více konkurujících si zdravotních pojišťoven, posílení smluvní volnosti mezi pojišťovnami a poskytovateli péče s rolí státu v rovině regulátora a přísného kontrolora celého systému.
Soud přiznal pacientce nárok na léky, i když pro ni nejsou jedinou možností léčby. VZP: Ohrozí to celý systém
„Díky výkladu zákona, který soud podal, se dětští pacienti dostanou k léčbě, kterou naléhavě potřebují, i když její cena není pro rodinu únosná,“ uvedl Ondřej Dostál z advokátní kanceláře PwC Legal. Roční náklady na lék jsou podle právníků řádově statisíce korun, podle VZP až 1,5 milionu.
„Soud postupoval v rozporu s dlouhodobou judikaturou Ústavního soudu i s dalšími rozsudky v obdobných případech,“ řekl mluvčí VZP Oldřich Tichý. Pokud by se taková praxe rozšířila, může to podle něj vážně ohrozit ekonomickou stabilitu systému zdravotního pojištění.
Lék sapropterin pomáhá dětskému tělu odbourat látku fenylalanin, který vzniká štěpením bílkovin. Dieta, kterou musí nemocní dodržovat, ale podle odborníků nedodává zároveň dostatek živin.
Dívka byla zařazená do klinické studie testování léku, kde lék dostávala zdarma, ta ale skončila. Podle pojišťovny soud lék dívce přiznal, „aby nemusela držet dietu“. Hrazený je pro vážnější formy nemoci.
„Přístup lékaře není vždy totožný s přístupem pojišťovny“
O tom, které léky budou z veřejného zdravotního pojištění hrazené, rozhoduje Státní ústav pro kontrolu léčiv. „Zákon o veřejném zdravotním pojištění počítá s výjimkami.
V těchto případech, je-li poskytnutí zdravotních služeb jedinou možností z hlediska zdravotního stavu pojištěnce, je povinností zdravotní pojišťovny uhradit i zdravotní služby, které za běžných okolností nehradí,“ řekla přednostka Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jolana Těšinová.
Pacienti se v takovém případě mohou obrátit na pojišťovnu, aby jim léčbu proplatila. „Aktuální případy ukazují, že přístup lékaře není vždy totožný s přístupem zdravotní pojišťovny.
Řešení by nemělo být ponecháno na soudních sporech pacientů se zdravotními pojišťovnami, ale mělo by vyplývat z jednoznačných a předvídatelných zákonných pravidel garantujících rovný přístup ke zdravotní péči,“ dodala Těšinová.
Žádostí o proplacení takové výjimečné léčby řešily pojišťovny loni přes 21 500. Vyhověly 90 procentům žádostí, náklady na ně překročily 1,5 miliardy korun.
Počty žádostí i náklady v posledních letech rostou, v roce 2013 byla žádostí polovina a náklady třetinové. Většinu žádostí podávají pacienti s rakovinou a jinými život ohrožujícími chorobami.
Náklady bývají i milion korun za pacienta ročně.
Podle advokáta Dostála se liší i praxe, podle níž pojišťovny nároky pacienta schvalují. Vojenská zdravotní pojišťovna a Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ČR lék nemocnému schválily, Česká průmyslová zdravotní pojišťovna ustoupila po podání žaloby.
Proplácením péče se zabýval už i Ústavní soud. Kromě nároku pacientů na péči ale konstatoval také to, že nelze všem pojištěncům vždy hradit nejlepší možnou léčbu, protože stát má omezený objem finančních prostředků.
MEDICAL TRIBUNE CZ > Může si ČR v současné situaci dovolit biologickou léčbu?
Místo u pomyslného kulatého stolu přijali jak zástupci farmakoekonomů (MUDr. Tomáš Doležal – iHETA, MUDr. Jana Skoupá – Pharmaprojects), tak medicínského práva (MUDr. Mgr.
Jolana Těšinová – Společnost medicínského práva ČLS JEP), ministerstva zdravotnictví (MUDr. Stanislava Pánová – vrchní ředitelka Úseku strategie a řízení zdravotní péče), plátců (MUDr.
Zuzana Friedmannová – vedoucí oddělení smluvní politiky VZP) i poskytovatelů péče (Ing. Petr Hrabák z Asociace nemocnic ČR).
Záštitu nad seminářem a pohled kliniků poskytl prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., děkan 1. LF UK.
Ten také ve svém úvodním slově připomenul, že diskuse na odborných fórech o indikacích jednotlivých druhů terapie u různých diagnóz jsou relevantní a potřebné, ale odpovědi na otázku, jakou péči mohou lékaři pacientovi nabídnout, se odvíjí od rozhodnutí, „kolik je Česká republika ochotna investovat do zdravotnictví.“
To podle prof. Zimy nemohou přijímat ekonomové, ale musejí je učinit politici a vláda. „Nákup vojenské techniky, jako jsou pandury nebo gripeny, je také politickým rozhodnutím a asi si dovedeme představit, že 20 pandurů v šumavských lesích nebo na hranicích se Slovenskem naši republiku úplně neochrání.
Bohužel, politická rozhodnutí ovlivňují každého občana, a to i v oblasti zdravotnictví, a ne vždy se politické proklamace shodují s realitou,“ upozorňuje prof. Zima. Biologická léčba je jeden z významných segmentů terapeutického portfolia, je to však péče nákladná, která musí být správně a cíleně indikována.
Rozhodování musí přihlížet k sociálním nákladům
Už dnes je navzdory přísným indikačním kritériím jasné, že ji nedostávají všichni nemocní, kteří by kritéria pro ni splňovali. Podle MUDr.
Doležala však lékaři již nechtějí být primárními „regulátory“ v systému, pro který je typická špatná předvídatelnost.
Zdravotní pojišťovny by měly stanovit jasná pravidla úhrady této péče, aby lékaři věděli, jak mohou léčit, a nedostávali se do situací, že mnohdy ještě ani v polovině roku nevědí, v jakém objemu jim pojišťovna daný rok biologickou léčbu bude hradit.
„Dokážeme však rozpoznat, jakou hodnotu má v současné situaci biologická léčba pro pacienta, společnost, plátce zdravotního pojištění? Přestože biologická terapie patří mezi finančně nákladné intervence, její hodnota překračuje hranice zdravotního rozpočtu, a proto je potřeba ji hodnotit i z pohledu nepřímých, sociálních nákladů.
Například u revmatoidní artritidy stoupají náklady na léčbu s rostoucí závažností onemocnění a tento růst se projevuje především zvyšováním nepřímých sociálních nákladů,“ upozorňuje MUDr. Doležal. S prodlužující se dobou vysoké aktivity onemocnění např.
i pacientů s revmatoidní artritidou rostou i přímé medicínské náklady na hospitalizace, doplňující vyšetření a výměnu kloubních náhrad atd., což dokládají podle MUDr. Doležala i česká data.
Diagnózy, jako je revmatoidní artritida, ankylozující spondylitida či psoriatická artritida, postihují mladé lidi mezi 35 až 45 lety, kteří se velmi časně stávají invalidní.
„Již v prvním roce po stanovení diagnózy jich je jedna pětina invalidních, po deseti letech je celá polovina z nich práce neschopných, což přináší velké sociální výdaje, které je také třeba počítat.
Zahraniční studie ukazují, že podíl nepřímých nákladů tvoří více než polovinu veškerých nákladů na pacienta a neměli bychom se tvářit, že tyto náklady neexistují. Ani v České republice nebude situace výrazně odlišná.
V roce z analýzy českých dat pacientů s Bechtěrevovou nemocí z roku 2007 jsme prokázali, že nepřímé náklady tvořily 51 % celkových nákladů na tyto nemocné,“ vysvětluje MUDr. Doležal a dodává: „Z analýzy pracovních schopností pacientů s revmatoidní artritidou na Slovensku vyplynulo, že pokud si odmyslíme starobní důchodce a nezaměstnané, dvě třetiny práce schopných osob v průměrném věku necelých 50 let bylo buď částečně, nebo plně invalidních.“
Z pohledu pacienta je nejdůležitější, že biologická léčba pomáhá udržovat jeho kvalitu života.
Z dat od českých nemocných se středně těžkou a těžkou psoriázou, kteří nebyli léčeni biologickou léčbou, vyplývá, že jejich kvalita života klesá o 30 procent.
Důležité však je, že po nasazení biologické léčby se po třech až šesti měsících kvalita jejich života zvyšuje o 50 % a začíná se blížit průměru populace.
Podle švédské studie (Kobelt et al. Annals of the Rheumatic Diseases 2004;63:4–10) klesly u pacientů po aplikaci biologické léčby počty ortopedických výkonů (kloubních náhrad, operací) a hospitalizací velmi výrazně, což přineslo přímé úspory zdravotnímu systému.
Z velmi podobných dat z ČR vyplývá, že téměř 18 % pacientů s psoriázou před zařazením do centra biologické léčby muselo být hospitalizováno s průměrnou dobou hospitalizace kolem 16 dní, což přinášelo poměrně vysoké náklady. „Po aplikaci biologické léčby počet takto hospitalizovaných pacientů výrazně poklesl, přičemž po šesti měsících se blížil nule.
Podobné výsledky ukazuje také studie zabývající se pacienty s revmatoidní artritidou,“ upozorňuje MUDr. Doležal.
Podle něj nelze při posuzování hodnoty biologické léčby pominout ani jeden z výše uvedených aspektů. Tato terapie má svoji hodnotu pro pacienta z pohledu kvality života (zpomalení/zastavení progrese, zabránění relapsům, zpomalení/zastavení disability).
Má svoji hodnotu pro systém zdravotní péče (snížení nákladů na hospitalizace, léčbu zdravotních komplikací, relapsů) a také pro sociální systém (udržení/ návrat do běžného života/pracovního procesu, udržení soběstačnosti pacienta při včasném zahájení BL).
Ideální pohled na biologickou léčbu je proto celospolečenský, který zahrnuje i posouzení sociálních nákladů.
„Pořád ještě přesně nevíme, jaký podíl nákladů a přínosů v rámci diagnózy opravňující k BL jde na účet zdravotního a sociálního systému.
Dále také nevíme, jaký je výskyt onemocnění v jednotlivých stadiích, jaké jsou očekávané dopady moderní nákladné léčby vyjádřené v nákladech a přínosech nebo jaké jsou skutečné ekonomické dopady moderní léčby a kolik ztrácíme, pokud ji pacient dostává až v pozdním stadiu onemocnění. Abychom mohli kvalifikovaně posoudit přínos BL a rozhodnout o investici do BL, musíme to vědět,“ uzavírá MUDr. Doležal.
Včasná léčba MSO včetně biologické je přínosnější
Náklady na muskuloskeletální onemocnění (MSO) jsou podle MUDr. Skoupé obecně poměrně velmi vysoké. Například podle britských zdrojů (CMO 2009) dosahují celkové náklady na MSO ve Spojeném království 30 miliard liber ročně. Přitom nepřímé, sociální náklady mnohonásobně převyšují náklady přímé.
MSO odpovídají v Evropě (Bevan et al, 2009) za přibližně 50 % celkových nákladů pracovní neschopnosti delší než tři dny, což potvrzují i data z ČR. Zhruba 77% ztráta produktivity je způsobena tím, že výkon pacienta s MSO na pracovišti není odpovídající, tedy nikoli pracovní neschopností pacienta.
Podle analýzy vypracované ve spolupráci s Revmatologickým ústavem (Šedová, Skoupá 2009) dosáhly u pacientů s revmatoidní artritidou celkové roční náklady 75 876 Kč, a to bez nákladů BL. Přímé, zdravotní náklady reprezentovaly 46 % a nepřímé, sociální 54 % veškerých nákladů.
„Z údajů Českého statistického úřadu ze Statistické ročenky důchodového pojištění v roce 2009 vyplývá, že téměř 40 % invalidních důchodů nově přiznaných v roce 2009 mělo svůj původ v muskuloskeletálním onemocnění. Při započtení průměrné výše invalidního důchodu představují tyto nově přiznané invalidní náklady roční náklady ve výši 1,7 miliardy korun.
Přitom nově přiznané invalidní důchody tvoří jen asi 10 % všech invalidních důchodů. Z toho lze usuzovat, že celkové roční náklady na MSO se pohybují v rozmezí 10 až 15 miliard korun za rok,“ vypočítává MUDr.
Skoupá a pokračuje: „Při hodnocení nákladů muskuloskeletálních onemocnění nejde jen o invalidizaci, ale i pracovní neschopnost, která je přibližně 40 % u pacientů v produktivním věku. V roce 2009 byla v České republice průměrná délka pracovní neschopnosti těchto nemocných 73 dnů.
Pokud započteme hodinovou mzdu na úrovni 100 korun na hodinu, dostaneme celkové náklady sociálního systému na pracovní neschopnost pacientů s muskuloskeletálním onemocněním ve výši kolem pěti miliard korun za rok. Pokud tedy sečteme náklady invalidních důchodů a pracovních neschopností, dostaneme roční náklady na pacienty s muskuloskeletálním onemocněním v ČR na úrovni 15 až 20 miliard korun za rok.“
Z těchto dat tedy vyplývá, že MSO generují značné náklady pro zdravotní, ale i sociální systém, který velmi výrazně ovlivňují zejména z pohledu invalidity a pracovní neschopnosti.
Náklady nepřímé, sociální přitom převyšují přímé, zdravotní náklady.
Z pohledu celkových nákladů je včasná léčba chorobu modifikujícími léky, včetně biologické léčby přínosnější než léčba pozdější, přičemž výsledky zahraničních studií jsou v tomto případě aplikovatelné i na ČR.
Péči lege artis stále definuje zákon z roku 1966
O přednostech a slabinách právní úpravy podávání biologické léčby v ČR hovořila MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, předsedkyně Společnosti medicínského práva ČLS JEP.
Podle ní je nárok pacientů na biologickou léčbu stávající právní úpravou jasně garantován, přičemž tato garance je velmi široká a nemá téměř žádná ekonomická omezení.
Přestože je nárok na BL dnes už soudně vymahatelný, je otázkou, zda je pacient čekající na biologickou léčbu z časových důvodů ochoten a připraven se svého nároku soudně domáhat.
„Posouzení stávající právní úpravy závisí na tom, z jakého úhlu je pomyslný trojúhelník účastníků léčebného procesu – pacient, poskytovatel, plátce – nahlížen.
Z pohledu pacienta je zřejmé, že je to pouze on, komu stávající právní úprava garantuje práva, zatímco všem dalším účastníkům vymezuje jen téměř samé povinnosti,“ říká MUDr. Těšinová.
Tuto garanci pacientovi poskytuje článek 31 Listiny základních práv a svobod, který garantuje každému nemocnému právo na ochranu jeho zdraví a za podmínek stanovených zákonem garantuje i právo na bezplatnou péči.
Klíčovým dokumentem, který upravuje vztah lékař–pacient je pak mezinárodní Úmluva o lidských právech a biomedicíně přijatá Českou republikou v roce 2001, jež (stejně jako Listina základních práv a svobod) garantuje právo pacienta na dostupnou péči bez jakékoli diskriminace. „Před přijetím úmluvy bylo v otázkách přístupu k informacím a poskytovánípéče rozhodující ‚blaho pacienta‘.
Po přijetí této mezinárodní dohody je rozhodující ‚vůle pacienta‘, tedy to, co si pacient přeje a kam lékaře v mezích jednotlivých postupů pustí. Úmluva garantuje právo pacientů na péči lege artis, která je v souladu s profesními povinnostmi a standardy,“ vysvětluje MUDr.
Těšinová a dodává, že jediným právním základem definice péče lege artis je stále platný Zákon o péči o zdraví lidu z roku 1966.
Jiné právní vymezení lékařské péče lege artis není – ani v žádném jiném právním předpisu – v současnosti k dispozici. Podle paragrafu 11 zákona je lege artis taková péče, která je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.
To znamená, že pacient má v ČR garantováno právo na péči, která je aktuální, dostupná v ČR a má vědecký základ. Žádná jiná omezení z této definice nevyplývají.
Jediným praktickým omezením práva pacientů na lékařskou péči lege artis je aktuálně medicínská indikace.
„Právo pacienta na dostupnost biologické léčby je v ČR vymahatelné a existují první případy ukončených soudních sporů.
Vzhledem k pověstné „rychlosti“ českých soudů se v těchto sporech domáhají odškodnění za odepřená práva pacienta obvykle příbuzní a pozůstalí.
Většina z těchto soudních sporů je výsledkem případů, kdy pacient nebyl řádně poučen anebo mu bylo odmítnuto právo na přístup k lékařské péči z důvodu tzv. stop stavu,“ dodává MUDr. Těšinová.
BL si u nás dovolit můžeme, pokud je účinná
Nad otázkou, jak zajistit, aby z biologické léčby profitoval pacient i stát, se zamýšlela MUDr. Stanislava Pánová, vrchní ředitelka Úseku strategie a řízení zdravotní péče ministerstva zdravotnictví.
Určit hranici ochoty státu platit za biologickou léčbu podle ní znamená dopátrat se toho, zda je léčba profitabilní a přínosná pro zdravotní i sociální systém.
Zmínila, že současný právní rámec má svá úskalí, nicméně upozornila, že kvalita zdravotní péče je jedním z témat, jimiž se zabývá nový návrh zákona o zdravotních službách.
„Pokud jde o odpověď na otázku, zda si ČR může podávání biologické léčby dovolit, pak si ji dovolit můžeme a musíme, pokud je účinná. V tomto segmentu je řada přípravků, jež neodmyslitelně patří k moderní medicíně, zachraňují lidské životy a navracejí lidi zpátky do společnosti.
Při hodnocení této terapie je potřeba zvážit, zda pacient dosáhne plného uzdravení, případně je schopen opětovného zapojení do pracovních a sociálních vztahů anebo se pouze zastaví progrese jeho onemocnění,“ upozorňuje MUDr. Pánová.
Podle ní je třeba k zajištění efektivity biologické léčby nastavit jasná indikační kritéria, vést plně reprezentativní registry biologické léčby, monitorovat všechny její aspekty (včetně účinnosti, ceny i bezpečnosti) a zajistit skutečně cílené podávání této léčby.
K tomu je nezbytný tlak na spolupráci diagnostiků a kliniků. „Je třeba usilovat, aby platba v případě biologické léčby šla za pacientem. Takový systém umožní velmi přesnou a účinnou kontrolu léčených pacientů a udrží daný segment péče při plné kontrole nákladů,“ uzavírá MUDr. Pánová.
Hledejme úspory v systému péče
MUDr. Zuzana Friedmannová z VZP se poté zabývala otázkou, zda si zdravotní pojišťovny mohou dovolit biologickou léčbu.
„Při hledání odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve odpovědět na to, zda lze eskalovat náklady na biologickou léčbu a zda jsou zdroje v systému veřejného zdravotního pojištění dostatečné. Za stávajících podmínek tyto zdroje dostatečné určitě nejsou.
Úhrada je na úrovni, která nás do určité míry limituje a limitovat bude i do budoucna. Je proto nutné hledat vnitřní úspory, a to nikoli vnitřní úspory ve zdravotních pojišťovnách, ale vnitřní úspory v systému zdravotní péče,“ vidí současnou situaci MUDr. Friedmannová.
Úspory v systému zdravotního pojištění je podle ní třeba hledat přeskupením finančních prostředků a důsledným vymezením priorit. Je nutné rozhodnout, zda budou pacientům hrazeny levné léky, nebo zda budeme hradit biologickou léčbu.
„Toto je potřeba pacientům jasně a důrazně říct. V revmatologických indikacích, gastrologii a dermatologii funguje biologická léčba velmi dobře. Bohaté zkušenosti nám dokládají, že není pochyb o tom, jak významně mění kvalitu života pacienta. V případě ostatních indikací je však třeba podrobně se podívat na to, jak biologika fungují a jak z nich profituje pacient.
Pojišťovnám v této oblasti schází komplexní informace, srovnání zdravotních a sociálních nákladů a ostatních výdajů tak, abychom se nemuseli obracet jen do zahraničí a dokázali vyjít z naší vlastní situace,“ myslí si MUDr. Friedmannová.
Protože objem finančních prostředků ve zdravotním systému je omezený, je třeba hledat zdroje prostřednictvím úspor na jiných místech a je třeba prostředky přeskupovat.
Úhrady ve zdravotnictví jsou spojené nádoby, proto je nutné finanční prostředky přeskupovat, což není myslitelné bez úzké spolupráce se zdravotnickými zařízeními a bez pochopení lékařů i pacientů. Podle MUDr. Friedmannové jde o problém, který má svůj rozměr etický, právní i politický.
„Náklady na biologickou léčbu sice dramatickou rostou, ale otázkou je, zda je to dobře či špatně. V okamžiku, kdy pacientovi poskytujeme nákladnou zdravotní péči, měli bychom hledat způsoby, jak včas vyhodnotit, zda bude tato léčba účinná.
Dostupnost léčby by jistě pozitivně ovlivnila prediktivní diagnostika,“ uzavírá MUDr. Friedmannová.