Asi jsem se zbláznila…

Zdravím omlouvám se za anonym.. mám pocit že jsem se zbláznila. Dost
často se setkávám názory že miminko vás opravdu velmi dobře vníma.
S tím nemohu než souhlasit nicméně asi jsem to vzala trochu moc vážně a
mám pocit že čteš myšlenky a ty někdy nejsou úplně v pohodě.

Svoje
miminko nadevše miluji, ale dost těžko si zvykám na situaci že je na mě
někdo závislý. I když můj partner je skvělý tatínek dělá pro nás
maximum co může stejně mu někde v skrytu závidím, že mu zůstala ta
volnost. Nechci aby to vyznělo tak že nemám své dítě ráda.

Pečuji o ně
s láskou ale, někdy je toho na mě moc a já se najednou nemůžu zbavit
myšlenky že bych raději zase se sama bez toho tíživého a únavného
pocitu, že to pro někoho musím být neustále k dispozici. No a jak se tak
na to své miminko dívám Mám strach že mi rozumí a že si připadá
nechtěné.

Tak Se mu to snažím vysvětlit a dost se před ním stydím. Je mi
fakt mizerně když se na mě tak bezbranne kouká a já bych chtěla zmizet
někam sama pryč.

Víte že jsem se zbláznila nebo to tak taky někdo máte?
Jinak jsme spokojená Šťastná rodinka vím že mě partner vždycky podrží
ale tyhle stavy co jednou za čas mívám Prostě nejsem schopná nikomu
říct… Ráda bych se s tím nějak sama vyrovnala a zbavila se toho máte
s tím někdo zkušenost??

Velikost písma:

Podle me je to normalni. Taky jsem obcas byvala “ nastvana“, kdyz jsem
slapala s kocarem svoji kazdodenni trasu a potkavala kamosky, jak jdou do fitka
a na kafe. Vetsinou, kdyz jsem byla unavena. Nemyslim, ze by pomohlo nejake
extra hlidani, jde o to, ze se clovek nemuze sebrat a delat si kdy chce
co chce.

Toho přesně se taky bojím, najednou bude všechno jinak. Už teď mi
přijde nefér, jak všechno (bolest, starání se, odchod z práce…) odnese
žena a muž je v klidu. Jsem zvyklá, že si můžu dělat co chci, navíc se
slušným příjmem (ne nijak velkým, ale v pohodě).

A v létě se to
všechno změní. Ale stejně se těším myslím, že je to normální a že se to
spraví 

@Příšera no snad jo.
já byla vždy hodně nezávislá a běda jak byl někdo na mě. pár chlapů
jsem právě kvůli tomu opustila. to je jasný, že u miminka je to jiný..
já jen doufám, že jestli mi opravdu čte myšlenky, nebere si to nějak
osobně, a nemá pocit nechtěnosti… mám výčitky např. muž příjde
z práce, tak malou nechám s hračkami v postýlce a jdu ho přivítat.

když slyším, že začne plakat, do cca 3-4min. příjdu a stejně mám
výčitky a pocit, že už si zas to mrně myslí, že je mi přednější muž.
ale nechci přiskočit hned jak kvikne, ráda bych aby z mé dcery taky
vyrostla nezávislá žena. asi jsem úplně střelená ale koukám, že celkem pomáhá když to aspoň
někam napíšu

Je to prostě změna, člověk si dělá co chce a pak najednou zůstane
doma, většinu dne sám s prckem, který toho moc nenakecá , ale taky si myslím, že se to spraví. Já
když se hůř vyspím tak si taky někdy zavzpomínám jaký jsem měla
předtím klídek, obzvlášť když malej fňuká, ale rychle mě to
přejde…a za chvilku bude jaro a po té dlouhé zimě bude líp 

@Anonymní píše:
@Příšera no snad jo. já
byla vždy hodně nezávislá a běda jak byl někdo na mě. pár chlapů jsem
právě kvůli tomu opustila. to je jasný, že u miminka je to jiný.. já jen
doufám, že jestli mi opravdu čte myšlenky, nebere si to nějak osobně, a
nemá pocit nechtěnosti… mám výčitky např. muž příjde z práce, tak
malou nechám s hračkami v postýlce a jdu ho přivítat. když slyším, že
začne plakat, do cca 3-4min. příjdu a stejně mám výčitky a pocit, že už
si zas to mrně myslí, že je mi přednější muž. ale nechci přiskočit
hned jak kvikne, ráda bych aby z mé dcery taky vyrostla nezávislá žena.
asi jsem úplně střelená ale koukám, že celkem pomáhá když to aspoň
někam napíšu

Prosim te, dítě vnímá to je pravda, ale také vnímá zda jsi a nebo
nejsi v pohode. Pokud by tě to, že ji jsi 100% k dispozici nervovalo tak to
vyciti a pak to bude problem. Pro dite je nejdulezitejsi spokojena matka a ne
matka, která je na dítě 100%vázána. I ten malý tvor potřebuje chvilku
Pro sebe a pro vstřebávání myšlenek a zážitků.

@janickaIII jo,
říkám si, že až si aspoň sedne, nebo až nebudu kojit a budou prázdniny
u babičky tak se to urovná, ale to si ještě pár měsíců počkám @AnonymkaP a tys na to
kápla. konec zimy jsem těžko snášela i sama, natož takhle tak díky, je to úleva, že mé pocity, že
jsem zlá sobecká matka jsou přehnané 

@Anonymní píše:
@Příšera no snad jo. já
byla vždy hodně nezávislá a běda jak byl někdo na mě. pár chlapů jsem
právě kvůli tomu opustila. to je jasný, že u miminka je to jiný.. já jen
doufám, že jestli mi opravdu čte myšlenky, nebere si to nějak osobně, a
nemá pocit nechtěnosti… mám výčitky např. muž příjde z práce, tak
malou nechám s hračkami v postýlce a jdu ho přivítat. když slyším, že
začne plakat, do cca 3-4min. příjdu a stejně mám výčitky a pocit, že už
si zas to mrně myslí, že je mi přednější muž. ale nechci přiskočit
hned jak kvikne, ráda bych aby z mé dcery taky vyrostla nezávislá žena.
asi jsem úplně střelená ale koukám, že celkem pomáhá když to aspoň
někam napíšu

jak je staré, že ho necháš v klidu takhle dlouho brečet? Zdravý a
nezávislý jedinec z něj vyroste především díky tomu, že se bude cítit
milovaný, že bude vědět, že na svá trápení není samo. A ne tím, že
ho odložíš a budeš se věnovat někomu jinému.

Fakt je to normalni, malokomu se asi zivot po narozeni ditete nezmeni. Taky
jsem z toho mela deprese a vycitala si to. Ale neboj bude to lepsi.

@Anonymní píše:
@Příšera no snad jo. já
byla vždy hodně nezávislá a běda jak byl někdo na mě. pár chlapů jsem
právě kvůli tomu opustila. to je jasný, že u miminka je to jiný.. já jen
doufám, že jestli mi opravdu čte myšlenky, nebere si to nějak osobně, a
nemá pocit nechtěnosti… mám výčitky např. muž příjde z práce, tak
malou nechám s hračkami v postýlce a jdu ho přivítat. když slyším, že
začne plakat, do cca 3-4min. příjdu a stejně mám výčitky a pocit, že už
si zas to mrně myslí, že je mi přednější muž. ale nechci přiskočit
hned jak kvikne, ráda bych aby z mé dcery taky vyrostla nezávislá žena.
asi jsem úplně střelená ale koukám, že celkem pomáhá když to aspoň
někam napíšu

Budete mít zájem:  Pylové zpravodajství (aktualizováno 26. 7.)

Jo tak s tim nechanim vybrecet bych taky nerekla, ze je to to pravy
orechovy. Funguje to tak jak pise lucenka, zkus mrknout do knizky aha
rodicovstvi.

No jasný, hele já když přijde muž domů, tak toho hned využívám, ať
si hraje s malým, vlezu si do koupelny nebo i na počítač, neznamená to,
že s prckem nechci být, ale za ten den je toho dost a ten stereotyp dělá
taky svoje…no a když si od něj odpočinu, i třeba na chvilku tak se na
něj zase o to víc těším minulý týden jsem ho nechala mamce a šla
s kamarádkou na kafe a byly jsme spokojené všechny tři- já, mamka
i kamarádka 

Jak staré je dítě? Nepřijde mi ok, jít za miminkem po 4 minutách,(to
měříš) když pláče. Tím z něj samostatná/nezávislá bytost nevyroste,
naopak. Miminko potřebuje mít jistotu, lásku a díky tomu z něj vyroste
sebevědomý, nezávislý tvor. A pokud se jedná o novorozeně, tak to, že
pláče dělá kvůli své potřebě – jídlo, kontakt, bolest, atd.. ne
z rozmaru.

@Anonymní píše:
Zdravím omlouvám se za anonym.. mám pocit že jsem se zbláznila. Dost často
se setkávám názory že miminko vás opravdu velmi dobře vníma. S tím
nemohu než souhlasit nicméně asi jsem to vzala trochu moc vážně a mám
pocit že čteš myšlenky a ty někdy nejsou úplně v pohodě. Svoje miminko
nadevše miluji, ale dost těžko si zvykám na situaci že je na mě někdo
závislý. I když můj partner je skvělý tatínek dělá pro nás maximum co
může stejně mu někde v skrytu závidím, že mu zůstala ta volnost. Nechci
aby to vyznělo tak že nemám své dítě ráda. Pečuji o ně s láskou ale,
někdy je toho na mě moc a já se najednou nemůžu zbavit myšlenky že bych
raději zase se sama bez toho tíživého a únavného pocitu, že to pro
někoho musím být neustále k dispozici. No a jak se tak na to své miminko
dívám Mám strach že mi rozumí a že si připadá nechtěné. Tak Se mu to
snažím vysvětlit a dost se před ním stydím. Je mi fakt mizerně když se
na mě tak bezbranne kouká a já bych chtěla zmizet někam sama pryč. Víte
že jsem se zbláznila nebo to tak taky někdo máte? Jinak jsme spokojená
Šťastná rodinka vím že mě partner vždycky podrží ale tyhle stavy co
jednou za čas mívám Prostě nejsem schopná nikomu říct… Ráda bych se
s tím nějak sama vyrovnala a zbavila se toho máte s tím někdo
zkušenost??

Pořádně se vyspi, jez. Jsi utahaná. Asi každého napadne, že porodil
závislého tvorečka a že bude dlouho trvat, než se osamostatní. Ale na
druhou stranu to miminko věčně nebude a časem se zabaví i trošku samo.
Mně takové pocity asi nepřepadaly, měla jsem čas občas vypnout a starali
se druzí.

Taky mam nekdy podobne pocity, je to normalni. Maleho milujes, tak to neres a
snaz se nekam jit kdyz hlida partner..

Asi jsem se zbláznila!

Při uklízení si krásně odpočinu a vyčistím si hlavu. Co je ale moc, je příliš, i když občas se úklid vyplatí i z jiného důvodu, než je pořádek.

Při uklízení si krásně odpočinu a vyčistím si hlavu. Co je ale moc, je příliš, i když občas se úklid vyplatí i z jiného důvodu než je pořádek.

O Vánocích se mi ztratily dárky. Nemyslím ty, co jsem dostala, ale ty, které jsem sama chtěla darovat. Jednalo se o tři parfémy v hodnotě víc než tři tisíce. Měla jsem je schované pod postelí v papírové tašce mezi ostatním harampádím, které tam strkám, nemajíc úložné prostory. A když jsem chtěla pár dnů před Štědrým dnem ty voňavky zabalit a opatřit mašlí, nebyly tam.

Začalo malé rodinné drama v podobě zuřivého vyšetřování, kdo je vzal, potažmo ukradl. Podezřelí byli tři. Moje dcera, její kamarádka, která k nám v té době docházela skoro denně, a můj přítel. Jako první to schytala dcera.

Jak už jsem párkrát psala, je to pěkné číslo, ale krádeže mezi její neřesti rozhodně nikdy nepatřily.

Zatím se její zlobení omezovalo „jen“ na drzost a nesnesitelné hvězdné manýry, ale já to čekala: „Tak už je to tady, to už je to poslední, co jsme tu ještě neměli,“ honilo se mi hlavou.

Dcera se hájila – jedním z argumentů bylo i vyjádření o mé zmatkářské a zapomnětlivé povaze. „Kdo ví, kam jsi je dala. Však ony se někde najdou,“ ukončila náš napjatý rozhovor. Pak jsem obvinila svého přítele – právníka.

 „Kdo ví, komus je dal,“ říkala jsem si. Myslel si, že jsem se zbláznila, a tvrdil, že ani neví, že je pod postelí  nějaký prostor. No, tak jsem si vzpomněla na kamarádku.

Sice jsem si nedokázala představit, jak by technicky mohlo ke krádeži dojít, ale nikdo kromě těch tří v bytě nebyl!!!

A tak jsem kamarádce příště decentně naznačila, že si zamykám ložnici, protože se u nás krade a já neznám zloděje. Praštila dveřmi a odešla domů.

Vánoce pominuly, parfémy se nenašly, zloděj vypátrán nebyl. „Však já na to časem přijdu,“ vyhrožovala jsem doma a pomalu na tu záhadu zapomněla.

No a minulý týden jsem se dala do uklízení špajzu. Za pračkou tam na mě najednou jukla papírová taška a tři známé krabičky s voňavkami. A já si najednou vzpomněla, že jsem ji tam schovala ve strachu, že dcera půjde pátrat po dárcích a pod postelí je snadno najde.

V první chvíli jsem chtěla navštívit psychiatra. Jaký já jsem zmatkař a sklerotik! To už není normální, vždyť jsem kvůli tomu urazila tři lidi! A není to poprvé, vždyť dcera výsledek záhady odhadla hned na začátku.

Pak jsem se kajícně přiznala a jako bolestné rozdala voňavé lahvičky. Trapas jako hrom, jestli se něco ztratí příště, už mi to nikdo neuvěří. Příští víkend budu utírat prach na skříních – jsem zvědavá, jaké překvapení tam na mě čeká!

Milé čtenářky, dnes budeme také v redakci uklízet – alespoň pomyslně, v rámci tématu.

Máte naplánovaný jarní úklid? Nezačaly jste už o víkendu? Co všechno ten váš obsahuje? Pomáhá vám v něm někdo? Jakou práci nejvíc nesnášíte a na jakou se těšíte? Používáte nějakou úklidovou vychytávku na zkrácení a zintenzivnění práce? Jakým způsobem zapojujete svou rodinu? Zažily jste nějakou úklidovou taškařici – veselou historku? Objevily jste při úklidu už dávno ztracenou věc či třeba zapomenutý vánoční dárek?

Vše, co souvisí s velkým úklidem, pište na adresu:

[email protected]

Příběh Magdy: Zbláznila jsem se z práce. Doslova

Rodiče mi odmala říkali, že jsem dítě štěstěny, a asi to byla pravda. Měla jsem talent na jazyky, výborně se učila a byla jsem, jak se tehdy říkalo, v kolektivu oblíbená.

Budete mít zájem:  K čemu je nám dobré pití čaje?

Po dokončení studia jsem nastoupila do zahraniční firmy a postupně se díky svým schopnostem vypracovala na již zmíněný post hlavní manažerky. Což se neobešlo bez závisti a pomluv. „Magdo, copak nevíš, že úspěch se neodpouští.

Každý jen vidí peníze, ale že v práci trávíš dvanáct i víc hodin, místo volných víkendů jezdíš na školení, to už nikdo nevidí!“ zastávali se mě rodiče.

Vztahy pro mě byly ztrátou času

Stres, nedostatek spánku a špatná životospráva si nenápadně začaly vybírat svou daň. Začala jsem mít zdravotní problémy, kterým jsem ale dlouho nevěnovala pozornost. „Peníze jsou jedna věc, ale zdraví máš jen jedno, to si pamatuj!“ dělala si o mě máma starosti. Práci jsem podřizovala vše a cokoli, co mě z ní vyrušovalo, lásku nevyjímaje, jsem „likvidovala“.

Slyšela jsem hlasy!

Stále častěji jsem byla nucena užívat léky na bolest hlavy, žaludku a později i na uklidnění nervů a na spaní. Byla jsem nervózní, podrážděná, nejistá, lidé mi začali vadit. Změny mého chování si všimli nejen zaměstnanci, ale i můj nadřízený.

„Magdo, nechci se vás dotknout, ale poslední dobou se mi zdáte unavená a… nesoustředěná. Jste v pořádku?“ zeptal se a já se hanbou málem rozbrečela.

Brala jsem antidepresiva, která mi předepisoval známý lékař, a dávala si velký pozor, abych na své okolí působila vyrovnaně a energicky.

Navíc jsem do práce začala chodit s obavami – nabyla jsem přesvědčení, že se proti mně všichni spikli, usilují o moje místo. Později se přidaly sluchové halucinace. Hlasy mě naváděly k špatným rozhodnutím, varovaly před nepřáteli, kteří mě sledují a chtějí mi ublížit, přikazovaly mi nikomu nevěřit, s nikým se nestýkat.

Nikomu už jsem nevěřila

S podřízenými jsem mluvila jen v krajních případech a vše řešila e-maily, neustále jsem je pozorovala a když odešli domů, slídila jsem v jejich počítačích.

Čím víc byli podřízení z mého chování nervóznější, tím víc jsem si byla jistá, že to jsou zrádci, zloději mých myšlenek. Moje „divné“ chování začali vnímat i rodiče.

Jednou mi praskly nervy a na mámu jsem hystericky zařvala, aby ze mě netahala informace, které jsou tajné. Šlo to se mnou z kopce – nezvládala jsem ani život ani práci. Nebylo divu, že jednoho dne mi nadřízený naznačil, že má obavy o moje zdraví a nařídil mi neplacené volno. To mě utvrdilo, že i on patří mezi moje nepřátele a chce se mě zbavit.

Zachránila mě nehoda!

Nucené volno asi bylo poslední kapkou a můj stav se rapidně zhoršoval. Byla jsem si jistá, že mě neustále někdo sleduje, chce unést, zabít a sluchové halucinace mě v mých obavách jen utvrzovaly. Když do mě jednou na ulici nechtíc vrazil muž v „maskáčích“, v panice jsem se bezhlavě rozeběhla na frekventovanou silnici… Že jsem skočila pod auto, si nepamatuji.

Ostatně ani z prvních týdnů mého pobytu v nemocnici si toho moc nepamatuji. Lékaři záhy poznali, že daleko závažnější než rozbitá hlava a otřes mozku je moje „zraněná“ mysl.

Jakmile to můj zdravotní stav dovolil, byla jsem převezena na psychiatrickou kliniku, kde u mě byla diagnostikovaná paranoidní schizofrenie. Léčba antipsychotiky, skupinové terapie a hlavně velká psychická podpora rodičů, mě časem zbavily trýznivých halucinací a bludů a v rámci možností mě navrátily do „normálního“ světa.

Konec dobrý, všechno… dobré

Jsem lékařům a svým rodičům moc vděčná a touto cestou jim ještě jednou děkuji. Nejen za podporu a pomoc, ale i za to, že v mnoha případech se stali mojí pamětí a díky jejich vyprávění a postřehům jsem mohla napsat svůj příběh.

Moc mi pomohla i sociální rehabilitace, která lidi se schizofrenií má motivovat a učit je, aby byli schopni se znovu zapojit do pracovního procesu, normálně fungovat v životě mezi lidmi.

Že to nebylo zbytečné, je jasné z toho, že zase pracuji ve firmě, z které jsem kvůli nemoci musela odejít. Šéf mi zařídil místo v podatelně a třebaže pracuji jen na půl úvazku a oproti manažerskému místu beru zanedbatelný plat, jsem za tu šanci moc vděčná.

Nedávno jsem oslavila čtyřicátiny a moc si přeji, aby se nemoc už nevrátila, potkala mě spousta hezkých věcí, a taky láska…

Magda, 40 let

Přečtěte si i další příběhy našich čtenářek: 

 

Asi se zblázním / Crazy About Her (2021)

Video © Netflix

Nastala chyba při přehrávání videa.

  • Romantická komedie s poselstvím. Když člověk překousne šablonovitý začátek a neskutečnou zápletku, dostane úžasně roztomilou komedii, která se dokáže vyjádřit k tomu, co trápí obrovskou část populace. Nejsme v pohodě. A nemá smysl předstírat, že budeme, až nám někdo řekne, abychom nebyli smutní. Po Campeones je Loco por Ella další příjemnou španělskou komedií, která slušně ale bez politické korektnosti odhaluje svět lidí, co „nejsou normální“. Díky za to.(1.3.2021)
  • Pekný mix drámy, romantiky a komédie odohrávajúci sa na psychiatrii kam sa nechá zavrieť jeden chlapík kvôli žene s ktorou strávil jednu noc. Lenže ona trpí maniodepresívnou poruchou, takže získať si ju nebude pre neho také ľahké. Bavila ma každá stránka filmu. Komediálna je tak akurát vtipná a nikdy nie je trápna. Tu vyniká hlavne pacientka s tourettovým syndrómom. Chémia medzi ústredným párom funguje na jednotku a a máme tu aj bonus v podobe vedľajšieho páru, ktorý sa dá dokopy. No a dramatická stránka ma dojala u línie s pacientom, ktorý pred malou dcérou neustále predstiera, že je doktor. Tak prečo len tri*? Občas tam sú hluché miesta a finále je tak naťahované, že mi pripadalo nekonečné. Plus tá naháňačka je trochu WTF. Ale zase to pekne uzavrela posledná scéna, ktorú si každý môže vyložiť jak chce. Romantici ako happyending a cynici ako koniec peknej krátkej rozprávky. Zatiaľ dávam 3* a na štyri možno zvýšim, keď to po čase znova uvidím niekde v TV. 7/10.(6.3.2021)
  • Film má poměrně fajn nápad o muži, který se dobrovolně nechá příjmout na psychiatrii kvůli ženě, do které se po první noci zamiloval, ovšem podepíše smlouvu a už se nebude moct dostat ven a žena nejeví příliš zájem. Chvílemi jsem doufal, že Španělé se povezou na úspěšné vlně Toc Toc, přece jen podobné postavy, avšak humorná stránka zde šla bokem absolutně, pobaví maximálně tak paní s Tourettovým syndromem, ale zbytek pacientů je trestuhodně nevyužitý. Škoda, že místo komedie se film zaměřuje spíš na romantiku, drama a emoce, což já rozhodně nevyhledávám. Ušlo, ale mohlo být lepší. 5.5/10.(3.3.2021)
  • Popis k filmu síce predznamenal teatrálnu záležitosť, no napokon musím uznať, že to bolo vcelku vydarené a moje obavy ohľadom prehnanej teatrálnosti (ktorú fakt nemusím) sa našťastie nenaplnila. Koncept filmu výborný, a hoci to bolo miestami predvídateľné, tak ani v tomto ohľade to nebola napokon až taká prekážka. Postavy boli sympatické, dialógy mali dôvtip, bola tu dráma, bola tu romanca, dokonca aj pointa veľmi príjemná, takže celkový dojem bol viac než dobrý. Španielom sa tento film skutočne vydaril, a páčil sa mi oveľa oveľa viac ako Toc Toc, čo je tiež španielsky film (avšak skôr konverzačka) s podobným zameraním psychických porúch. Každopádne, Loco por ella si zaslúži 4*.(7.3.2021)
  • Tak já nevím jestli tomu filmu nadržuju tím, že je pro mě v posledních letech Španělsko největší filmovou zárukou kvality, protože dokáží z naprosto jakéhokoliv žánru vydolovat maximum emocí, ale tohle je pro mě nejlepší dosavadní romantická komedie nejen tohoto roku, ale i za delší dobu, kterou jsem si od začátku do konce jednoduše užil a dokázal jsem u ní vypnout. Jediné co můžu vytknout je pomalejší tempo přibližně uprostřed filmu, s kterým se ale dalo po tom crazy začátku logicky počítat. Film má zajímavou a neokoukanou zápletku, má díky kvalitním sympatickým hercům na čem stavět a má také silné momenty, které člověka buď pobaví nebo poučí, a to si myslím, že je více než dost. A lidé, co od toho tady očekávají nějakou další kultovní záležitost, nejlépe nový film v žebříčku „nejlepších filmů“ by si měli uvědomit, že se pořád jedná „pouze“ o romantickou komedii, která nemá za cíl stát se tady novou Zelenou mílí. 5*(2.3.2021)
  • Álvaro Cervantes, Susana Abaitúa
Budete mít zájem:  Levandulový čaj – jaké má účinky na zdraví

Než se zblázníte

Tenhle článek vznikal postupně a zachycuje stav mého vědění a zkušenost tady a teď. Nabízím v něm několik zásadních bodů, co dělat jako prevenci, jak si počínat před psychotickou atakou, při ní a po průchodu atakou.

Co můžu udělat, než začnu bláznit?

Moje potíže byly spuštěny vztahovým konfliktem v pracovním/studijním kontextu. Proto bych sama sobě tehdy před dvanácti lety jako prevenci krizové situace doporučila asertivní komunikaci. To by mi bývalo bylo ušetřilo spoustu bolesti a starostí – a nejen mně.

Také by pomohlo nějak řešit, jak vnímám svou sebehodnotu a nakolik věřím sama sobě. To by bylo na delší intervenci.

Když jsem se kvůli konfliktu, který jsem nedokázala řešit, dostala do velkého stresu a několik týdnů nespala, bývalo by mi pomohlo, kdyby mne na to někdo upozornil, případně mne přímo odvedl k lékaři.

No, a když jsem několika blízkým lidem řekla, že mne napadají myšlenky na sebevraždu… Věřte, že neplatí „kdo o tom mluví, ten se nepokusí“. Bohužel – a bylo by dobré, kdyby mi pomohli dostat se do krizového centra nebo alespoň zavolat na linku důvěry. Mě to nenapadlo.

Když se ocitnete v léčebně

Pokud se dostanete nedobrovolně do psychiatrické léčebny, jste‑li toho schopni, nebojte se vysvětlit, co se stalo a jak vnímáte situaci, do které jste se dostali. Nebojte se vysvětlit případná nedorozumění. Nenechávejte ošetřující personál se pouze domnívat, co se doopravdy stalo.

Dávejte najevo své myšlenky, i když se za ně třeba stydíte, obzvlášť pokud jsou sebevražedné. Možná jsou bludné – tím spíš je potřeba je identifikovat. Nebojte se s nimi svěřit sestrám, lékaři či psychologovi na oddělení.

Zároveň se snažte, pokud to jde, vnímat sami sebe, své tělo: co vám říká. Při dodatečném studiu bioenergetiky jsem si zpětně udělala dobrý přehled o tom, co se dělo v první i druhé psychiatrické léčebně, podle fyzických příznaků. Pomohla mi jóga, kterou jsem cvičila pravidelně během hospitalizace i poté.

Nebojte se ptát, co se děje, co a jak a proč se dělá. Proč medikaci, případně její změnu lékař navrhuje. Ano, mělo by to být samozřejmé.

Jsem přesvědčena, že anxiolytika ani antidepresiva bych při druhé (dobrovolné) hospitalizaci nepotřebovala, kdyby si se mnou někdo docela obyčejně lidsky promluvil a ujistil mne (možná i objal), že si nemám co vyčítat, že to není moje chyba, ale je to má zodpovědnost, a že teď dostanu všechnu možnou pomoc, abych situaci zvládla. To by býval byl ideální stav.

Když přece jen začínám bláznit

Vytvořila jsem si pro sebe S. O. S. kufřík, takovou kápézetku, doslova. Místo sirek a zavíracího špendlíku obsahuje seznam mých oblíbených bludných myšlenek. Ten mi pomáhá identifikovat je a vědět aha, to nejsem já, už je to tu zase. Obsahuje také nástroje kognitivně behaviorální terapie a další nástroje, které mi pomáhají pokroucenou mysl objektivizovat.

Dál potom dohodu s partnerem, kterou jsem uzavřela „za normálna“, a krizový plán, jak postupovat: jídelníček (v Anglii mi doporučili knihy Patricka Holforda), pokyny pro životosprávu, akupunkturní a akupresurní body, homeopatickou lahvičku, kontaktní telefonní čísla na terapeutku, ošetřující ambulantní psychiatričku, linku důvěry a obdobu českého RIAPSu, krizového centra, a nakonec informace o anamnéze a medikaci, kdybych je někomu potřebovala sdělit.

Kdyby bylo hůř

Za domácího léčení bych byla jištěna psychiatrem a případně komunitním podpůrným týmem, a kdyby muselo dojít k hospitalizaci, mám sbaleno.

Teplákovku, teplé prádlo a ponožky, kartáček na zuby, mýdlo, zubní pastu, menstruační potřeby. Posledně jsem z těch erárních tepláků a igelitového prádla měla dlouho kožní problémy.

Malá cestovní taška obsahuje i zdravotní dokumentaci, aktuální informace o medikaci a žádost/přání nepodstupovat elektrošoky. Snad to nebudu muset už nikdy použít.

Rekonvalescence: zpátky do života

Pokud se zotavujete z jakéhokoliv onemocnění, je třeba dát tomu čas. U duševních onemocnění mi to připadá obzvláště důležité. Dejte si čas. Buďte na sebe laskaví a trpěliví. Pokud vám to pomáhá, buďte s blízkými. Pokud vám to pomáhá, buďte v dosahu přátel.

Spěte dostatečně. Trochu pracujte (v domácnosti, na zahradě), trochu odpočívejte, trochu se bavte. Alkohol vypusťte, a možná i kávu. Mně pomohla změna stravovacích návyků – bez pšenice, lepku, cukru. Biopotraviny, chia semínka, minerály… Hodně zeleniny, čerstvé potraviny, tím nemůžu nic zkazit. Vařím si sama, v restauraci už jsem dlouho nejedla. Je čas žít den za dnem.

Čas rekonvalescence slouží jako příležitost se ohlédnout – co způsobilo krizi či relaps? Jak mohu předejít dalšímu? Co chci a mohu dál?

Je také dobré vědět či se rozhodnout, proč tu jsem a kam jdu, a podle toho žít. S tím mi následně pomohl self‑coaching i na míru šitá psychoterapie. Příště bych se také nenechala odbýt „udržovací“ terapií jednou za šest týdnů – ta opravdu slouží pouze jako monitoring.

Pokud pociťuji, že ve mně zůstalo něco nedořešeného, neuzavřeného, něco bublá, případně se budím ze snů s traumatickým obsahem, je dobré vyhledat odborníka pro intenzivnější terapeutickou intervenci.

Dejte na osobní doporučení, ověřte si, že vám sedí způsob práce terapeuta, ověřte si jeho kvalifikaci a nadefinujte (i společně) zakázku. Hlavně věřte svým pocitům. Své intuici či jejím zábleskům, pokud funguje. Většinou skomírá, ale čím víc jí začneme důvěřovat, tím lépe nám bude sloužit.

Je to běh na dlouhou trať, obzvlášť pokud jsou problémy opakované a zatím se vám nepodařilo přijít na jejich kořen. Vyléčení psychózy je prý na Nobelovu cenu, tak asi není ostuda to zatím nevědět. Je dobré vědět, že léky upravují symptomy, neřeší příčinu, která je neznámá a pravděpodobně v ní hraje roli více faktorů.

A možná je to jen nějaká breberka, co jste někde chytili. To by také mnohé vysvětlovalo. Žert. Kdo ví…

V každém případě: tfuj, tfuj, tfuj. A vyděržaj, pijanier.

Irena Ellis

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector