Za české biomléko platí Němci mnohem víc

Za české biomléko platí Němci mnohem vícPodobné dotazy přicházejí poměrně často. Mailem, do fóra, ústně. A tak nastal čas pro sepsání nějaké více generalizované odpovědi.

Zajímalo by mě, jak je to s ovčím a kozím mlékem, pokud jde o etiku, jak si vedou v porovnání s takovým klasickým velkochovem krav na mléko? A bio mléko, pokud je kravské, zaručuje, že krávy běhaly volně po pasece, samy se oplodňovaly a bylo jim hej, nebo to žiju na marsu?:) U nás je bývalé jzd, víš, a chodíme si tam pohladit telátka, a paní nám minule při krmení říkala, že nikdy ani necucly z vemene, že se pak špatně přeučují na lahvičku a vůbec. nějaké diskuse na internetu jsem prolítla, ale nemám dost trpělivosti se dopátrat nějakého pravidla:)

děkuji moc za odpověď

Jako první  doporučujeme přečíst si tento článek z roku 2009, pro základní přehled chovu dojnic.

Tak, jako trpí krávy kvůli produkci mléka, trpí vše ostatní živé kvůli člověku. Jak je to s ostatními zvířaty, se  vším, co trpí kvůli nadměrné rostlinné produkci? V tomto ohledu je třeba pozastavit se nad tím, zda je řešením absence chovu krav s produkcí mléka či maximalizovat svůj osobní vliv na výběr zdroje, ze kterého mléko, potažmo potraviny získávám.

Jako majitel dojnice jsem schopen ovlivnit téměř vše, co je napsáno výše v doporučovaném článku.

Pokud se však stanu producentem a nikoli pouze samozásobitelem s občasným prodejem přebytků, jsem pravděpodobně velmi atakován možností použít dojné zvíře jako výrobní prostředek.

Na jedné straně mohu zlepšovat fyzickou i psychickou kondici zvířete, na druhé straně však mohu také chtít maximalizovat zisky. Tyto dvě cesty mají vždy určitý okamžik, kde se střetnou a následně musí být dána přednost jedné, či druhé.

Není totiž možné maximalizovat produkci mléka i s kvalitní pastvinou a kvalitním krmivem do nekonečna. V určitý okamžik se dojnice s vysokou produkcí mléka natolik vyčerpává, že ani chov ve velmi dobrých podmínkách nepomůže k přirozenému stavu zvířete a při dlouhodobé vysoké produkci se časem problémy s dojnicí projeví. To samé platí o půdě.

Důležité je uvědomění, že chov, kde jsou přítomné 3 ovce může být pro zvířata stejně devastující, jako chov o 1000 kusech. Vždy záleží na tom, kdo zvířata chová a jak se k nim chová. U 1000hlavého stáda je zcela nereálný osobní přístup, zatímco u 3hlavého stáda možný je. Ale i u 3hlavého stáda mohou žít zvířata v šílených podmínkách. 

Jak je to s kvalitou? 

Co se týká kvality mléka, není mezi bio mlékem a konvenčním mlékem příliš zásadní rozdíl.

Pokud bychom předpokládali, že eko zemědělec je uvědomělý nadčlověk, můžeme předpokládat, že kvalita mléka bude lepší.

Nadčlověkem je míněno – zcela jiný přístup, jiné plemeno krav, minimální touha po maximalizaci zisku, velká osobní dřina. Člověk, který obětuje velkou část svého života ve prospěch živých zvířat.

Doporučuji přečíst si hezký článek od pana Cuketky. Vyjímám z něj tuto část.

O tom, jak bude složení mléka vypadat, totiž rozhoduje hlavně krmivo a ne nutně režim ekologického zemědělství. Stejných změn ve složení mléka se dosahuje i v konvenčním zemědělství, pokud převládá pastva. 

Zde je nutné podotknout, že pastva dojnic je v konvenčním zemědělství vyloženě utopie.

Pastevně chované konvenční krávy se víceméně v našich podmínkách nevyskytují, takže i přes zmiňované nafukování kvality bio mléka, se kterým souhlasíme, neboť i ekologicky fungujících nadlidí není mnoho a vzhledem k tomu, že je to právě především krmě, která dělá mléko, to, že je to krmivo ekologické ještě neznamená, že musí být zákonitě kvalitní.

Chápeme ale, že v propagaci ekologicky produkovaných výrobků se používá zdravotní hledisko, protože je to jinak mezi lidi téměř neprotlačitelné. Za české biomléko platí Němci mnohem víc

Zásadní je právě etika chovu

a to proto, že se týká celku. Spojování souvislostí. Nejde jen o zvířata, jde o nenarušování přírody, o to, abychom při minimálním zásahu do přírody vyprodukovali dostatečné množství potravin.

Rozdělme tedy etiku chovu na dva faktory

  1. samotná zvířata
  2. nenarušování celku

Samotná zvířata 

Co se týká etiky chovu samotných zvířat, většinou se, a to i článek zmiňovaný v úvodu, rozpravy o etice nedokáží odstřihnout od potřeby spojovat dobré životní prostředí dojnic od ekonomického zisku.

Rozuměj – v čím přirozenějším a příjemnějším prostředí se dojnice nachází, tím je v konečném důsledku produktivnější a výdobytky z ní jsou kvalitnější – na této rétorice se většinou staví.

  Pokud od tohoto hlediska odhlédneme, můžeme se podívat i na samotné zvíře, které je v každém případě zotročeno. Otázka je, jak mu tento nesvobodný život můžeme zpříjemnit.

  • V ekologickém zemědělství je zcela striktně zakázán vazebný chov. To znamená, že zvíře musí mít volný pohyb.
  • V ekozemědělství je povinnost alespoň určité výměry pastvy na jedno každé zvíře. Dojnice tedy, alespoň papírově, musí mít přístup na pastvu.
  • Zvířata musí mít neustálý přísun krmiva a čisté vody.
  • Zvířata nesmí být odrohována. (pouze na výjímku, kterou lze získat bez problémů)
  • Zvířata musí žít v kolektivu, nesmí být chována sama.
  • Omezení chemie při výrobě krmiva a léčiv (pozitivum nevracení zpět do půdy)
  • Inseminace (umělé oplodnění) není plánovaná, krávy by neměly být na rozdíl od konvenčního chovu připravovány pomocí podávání hormonů jako plánovaná příprava k říji a následné inseminaci

Od všeobecně vnímaného je realita rozdílná –

  • Telata nemusí být odchována pod matkou, mohou se matce odebrat
  • Telata musí být krmena kravským mlékem alespoň po určitou dobu (není to ovšem otázka kvality života zvířat, ale kvality masa, které následně půjde pro odběratele), rozuměj, to, že musí být krmeny mateřským mlékem neznamená, že musí sát od matky. Kráva může být dojena a tele krmeno.
  • Zvířata nemusí být oplodňována přirozeně, mohou být inseminována (v rámci nadřazenosti státní správy je velmi složité chovat spolu s krávami býka, neboť takový býk by musel být plemenný, což většina malých chovatelů nedokáže splnit, a protože jich je celkově málo, není většinou možné ani se  na takové službě spolupodílet)

Za české biomléko platí Němci mnohem vícNenarušování celku 

V okamžiku, kdy potřebu nasytit se člověk deleguje na stroje a chemii, je vždy zadělán v tomto ohledu na problém. Je také velmi důležité si uvědomit, že lidé už to v současné době dělat prostě a jednoduše nebudou. Je tedy vždy nutné vycházet z předpokladu, že celek prostě je a bude narušován.

Je tedy nutné brát v potaz, že hledání vlastní cesty na potravinovém poli je vždy hledání menšího zla a každodenního a každochvilkového uvědomování si, že živým tvorům a narušování celku, životu kolem mne škodím mnohem více tím, jak žiji, než tím, co jím. 

A zcela polopaticky

  • Ano, chov koz je obecně více situován do malých chovů (důležité je vždy, že kozy by naopak nikdy neměly být chovány v počtu jednoho kusu, potřebují stádo, to se týká i ostatních přežvýkavců). Většinou jsou kozy a ovce na mléko pastevně odchovávané na rozdíl od krav, které na pastvě ani po pasekách opravdu neběhají (na pastvách vidíme pouze jalovice a masný skot), chov krav na mléko ve velmi výjimečných případech.
  • Chov ovcí na mléko v ČR je  minimální. Je to obrovská dřina s velkým vstupem ruční práce a spotřebitel není připraven zaplatit cenu ovčího mléka v reálné výši tohoto chovu
  • Chov krav pro tržní produkci mléka je v ČR ve většině situován do velkých, konvenčních chovů (Ekochovy zaujímají cca 2 %). Prodej ze dvora je v dnešní době poměrně  benevolentní, problém tedy není vyloženě v legislativě. Malých chovů se schválenou produkcí mléka je poměrně malý počet.
  • Pokud chci podpořit skutečně wellfare zvířat, vzhledem k téměř nulovým statistickým údajům  o počtu pasoucích se dojnic z konvenčního chovu (a jejich minimálním skutečném množství) mám:
    1. Možnost začít s vlastním chovem alespoň dvou dojných zvířat v rámci jejich přirozenosti a přesně si regulovat etiku chovu.
    2. Možnost najít si blízkého chovatele, kterého osobně navštívím a prohlédnu si jeho chov, k výše zmíněnému je  zcela jedno, zda je to konvence či eko-chov. Důležité je prostředí, ve kterém dojnice žijí.
    3. Pokud chci jednoznačně schváleného producenta mléka, mohu si ho najít v této databázi. Mějme na paměti, že mlékomat neznamená prodej ze dvora. Mlékomat znamená vyrušení jednoho a více článků na mléčné distribuční cestě. Mlékomat může být ale pouze přímým prodejním místem obrovského velkochovu. I zde je nutná obezřetnost a seznámení se s dodavatelem do mlékomatu a jeho chovem. Stejně tak prodej ze dvora neznamená vždy prodej z malého chovu. Prodej ze dvora může znamenat také schválený maloprodej z přímého místa odvozu mléka, například schválený prodej z chladícího tanku v kravíně před odvozem cisternou.
    4. Pokud nechci nebo nemohu takového farmáře najít a chci projít běžnou procedurou nákupu v obchodech, pak kupovat mléko s bio- certifikací. (Vše se týká etiky chovu, kvalita viz výše – zanedbatelná).
    5. Co se týká problematiky odstavu malých telat, to samo o sobě je téma velmi komplikované. Pro pochopení tohoto problému je nejlepší cestou projití si narození telete a následné oddojení dojnice. Teprve poté může člověk pochopit celý proces se všemi jeho specifiky. Osobně bychom se velmi zdráhali napsat zcela jednoznačně, jaká cesta je nejetičtější (při chovu na produkci mléka). Více rozvedeno v dotazu v komentáři pod článkem.
    6. Většina mléčného skotu v ČR ať malochovy nebo velkochovy je inseminována, nedochází většinou k přirozené plemenitbě.
    7. Pokud jsou telata odchovávána v malém chovu, není problém uhlídat přirozený odchov pod matkou, přirozené sání s řízeným odběrem mléka pro vlastní potřebu a následný odstav od matky se setrváním na pastvině. U velkochovů krav s tržní produkcí mléka nemožné.
    8. U malochovů lze za poplatek 200 Kč za rok nechat skot do 2 let věku porážet přímo v hospodářství, bez stresu s cestou a setrváním  na jatkách. U velkochovů zcela nemožné.
Budete mít zájem:  Velký přehled: poslední týden pro změnu zdravotní pojišťovny

Pár statistických údajů

1.

Objem produkce syrového biomléka na úrovni farem v ČR rok 2009
Jak vyplývá z šetření Spolku poradců v ekologickém zemědělství ČR pro projekt Podpora rozvoje regionálního odbytu biopotravin, působilo v České republice na konci roku 2009 celkem 77 ekologických chovatelů dojnic, 14 chovatelů koz a 5 chovatelů ovcí s faremním zpracováním. Celkem tito ekologičtí zemědělci chovají 4 890 dojnic, 821 bahnic a 1 599 koz.

Za české biomléko platí Němci mnohem víc

Ekologičtí chovatelé dojnic, včetně těch v přechodném období, 97,2 % své produkce mléka prodávají do mlékáren na další zpracování. Přibližně 0,3 % produkce je použito pro vlastní potřeby zemědělců a 2,5 % vyprodukovaného mléka je zpracováno přímo na farmě na výrobky s přidanou hodnotou. údaje z Analýzy zpracovatelského sektoru 

Rok 2015

. Počet bio dojnic se dnes pohybuje okolo 7 tisíc kusů. Jejich podíl představuje zhruba 2 % celkového stavu dojnic v ČR, což se blíží evropskému průměru (v EU je podíl ekologických dojnic zhruba 3 % z jejich celkového stavu).

Produkce biomléka za deset let stoupla až trojnásobně na 32 mil. litrů, což odpovídá 1,2 % celkové produkce mléka v ČR.

Za posledních deset let vzrostl také počet dojnic v EZ 2,5krát (v konvenci naopak počet dojnic za stejné období o 20 % klesl).

Za české biomléko platí Němci mnohem víc

Užitkovost českých bio dojnic je obdobná jako průměrná užitkovost bio dojnic v EU
V posledních letech se užitkovost v EZ pohybuje v rozmezí 4 600 až 5 600 litrů na dojnici a rok, což představuje 65 % až 75 % užitkovosti v konvenci. To zhruba odpovídá podílu užitkovosti bio dojnic vůči konvenčním dojnicím i v EU (viz graf 2). Nižší užitkovost v EZ je způsobena především odlišnou strukturou krmiv.

Ekologická stáda skotu jsou výrazně menší, než konvenční
V ekologickém zemědělství se skot chová v menších stádech než v konvenci.

Téměř polovina konvenčního skotu je chována v podnicích s počtem zvířat nad 1000 kusů.

 Dojnice jsou v EZ nejčastěji chovány ve stádech se 100 až 250 zvířaty, chov dojnic nad 500 kusů není realizován vůbec.

  • Za české biomléko platí Němci mnohem víc
  • Zpráva Agris 
  • Vývoj stavu dojnic v ČR
  • Za české biomléko platí Němci mnohem víc

Na závěr 

V okamžiku, kdy začnu vnímat  nesmyslnost , šílenost toho, co jím, začnu většinou pociťovat, že mi chybí přirozenost. V tomto okamžiku bych neměl dopustit, abych se místo pohledu sám do sebe a položení si otázky, co je priorita mého života, jako jedince, začal řešit jídlo. Abych použil tuto rychlou náplast na vnitřní etické rozpolcení.

Vždy je důležité upřednostňovat místní malou produkci, kde mám osobně páku na změnu a také uvědomění, že stejně jako já často preferuji koupi mléka v obchodě, protože je to mléko již pasterované, zabalené a trvanlivé, nemám problém s jeho dovozem, neboť pravděpodobně již nakupuji i další nákup a vezmu to při jednom a v rámci vlastní pohodlnosti si prostě přihodím i mléko (a jakoukoli jinou potravinu) aniž bych si uvědomil, že mléko produkuje živé zvíře, které se nyní stalo díky mně výrobním nástrojem, stejně tak musím pochopit, že zemědělec, který mléko „vyrábí“ v rámci své pohodlnosti zvíře uváže, nenechá ho běhat po pastvině, neboť by ho musel před dojením opět nahánět zpět. V rámci vlastní pohodlnosti sedne do ještěrky a naveze mu ke šlabu senáž, siláž a jádro. Nechá zvířatům tvrdou podlahu, která se mnohem lépe umývá a čistí, protože musí zvířata udržovat v čistotě. Zvířata jsou pro něj v tuto chvíli výrobním prostředkem. Všichni se ocitáme na úplně stejné lodi a každý můžeme změnit své konání a ovlivnit tak konání druhých.

Bioboomíček

Vraťme se ke starému, bude to pokrok… J.W.Goethe     

autor: Táňa Králová, článek vyšel v časopise EURO

Žena mezi 25 až 44 lety, s vysokoškolským vzděláním, nakupující v supermarketu či hypermarketu je nejvděčnějším objektem pro obchodníky s biopotravinami.

Pravidelných konzumentů potravin, vyrobených z produktů ekologického zemědělství, jsou u nás prozatím sice pouhá tři procenta, český biotrh však rok od roku roste. Zásluhu na tom mají hlavně obchodníci. Popularitu bio, která zaplavila západoevropské země, se snaží přenést k nám.

Letos se to víc než kdy jindy projevuje ve větší aktivitě zahraničních řetězců, branže s rostoucími obraty přitahuje také nové podnikatele.

Mezi tím, jak se rozvíjel trh s biopotravinami kupříkladu v Německu či Rakousku a u nás, je výrazný rozdíl. „V západní Evropě vznikal z tlaku spotřebitelů a prodej začínal ve specializovaných malých obchůdcích. Až později se přidaly řetězce, aby nezaspaly příležitost.

V Česku táhne trh nabídka, poptávka kupujících je i přes každoroční růst stále velmi malá,“ porovnává Tom Václavík z agentury Green Marketing. Průměrný Čech investoval do biojídelníčku v minulém roce přibližně jen 74 korun. Bio se na celkové spotřebě potravin podílely 0,35 procenty, zatímco v Rakousku to bylo bezmála šest procent a ve Švýcarsku 4,5 procenta.

Marketingové prognózy hovoří o průměrném růstu českého biotrhu v příštích pěti letech o 35 procent.

Větší a pestřejší

Dvě třetiny bionákupů pořídí čeští zákazníci v supermarketech, hypermarketech a lékárnách. Všechny řetězce potvrzují, jak je pro ně tento dynamicky rostoucí segment trhu důležitý a zpravidla také plánují rozšířit nabídku.

Ta vzhledem k opatrnému zájmu Čechů většinou výrazně pokulhává za sortimentem, z jakého mohou vybírat třeba Rakušané, Němci, Britové nebo Italové. V ostatních zemích střední Evropy je situace obdobná jako u nás. Český biotrh přitom vychází z hodnocení některých řetězců jako středoevropský tygr.

Nebo za tím můžeme vidět uměle vytvořený boom. Z hypermarketů je značně aktivní Interspar, který u nás biopotraviny nabízí pod vlastní značkou Spar Natur*pur, přenesenou z Rakouska. „Oproti předchozímu roku se obrat v naší biořadě více než zdvojnásobil.

Český zákazník si na bio zvykl velmi rychle,“ pochvaluje si jednatel Intersparu Martin Hruška. Se zhruba stovkou výrobků je biosortiment v tuzemské nabídce řetězce asi o 150 položek chudší než v Rakousku. „Snažíme se ho doplňovat podle preferencí zákazníka.

V nejbližších dnech chystáme řadu novinek a postupně bychom chtěli na českém trhu zavést všechny výrobky, které Interspar prodává v Rakousku,“ slibuje Hruška.

Globus, který u biopotravin uvádí meziroční třicetiprocentní nárůst obratu, chystá v příštím roce výrazné rozšíření prodejní plochy a sortimentu. Ukázku, jak bude vypadat zastoupení tohoto zboží v jeho hypermarketech, poskytuje nově otevřená prodejna v Liberci. Prozatím je běžně v nabídce kolem 120 položek.

Tesco Organic je zase značka pro novou řadu biopotravin, s níž řetězec Tesco přijde během října. K současným asi 120 druhům výrobků přibude další stovka trvanlivého a čerstvého zboží. Více než 160 položek od mouky, cereálií, přes masné a mléčné výrobky po ovoce a zeleninu, nabízí ve své síti Ahold. „Tržby v tomto sortimentu nám vzrostly za poslední tři roky o 30 až 40 procent.

Biovýrobky lákají především zákazníky ve větších městech,“ upřesňuje mluvčí Aholdu Libor Kytýr.

V supermarketech Billa je v současné době na výběr z 80 druhů základních biopotravin. Billa připravuje vlastní řadu těchto produktů, která má pocházet výhradně od českých výrobců.

Bohatší nabídka je nepochybně reakcí na prodejní výsledky u biopotravin – jen za poslední rok stoupl jejich podíl na obratu Billy v potravinářském zboží o 200 procent.

Také Kaufland se hlásí k podpoře potravin z ekologického zemědělství, které zákazníci najdou v regálech s ostatním zbožím pod typickým logem – zelenobílou zebrou. Toto označení nese kolem stovky výrobků.

V diskontech, drogeriích a lékárnách

S masivní reklamou biopotravin pod vlastní značkou BioBio, přenesenou z Německa, vyrazil nedávno Plus – discount. Tvrdí, že zájem zákazníků registroval hned od letošního dubna, kdy výrobky BioBio přišly do českých prodejen.

„Je to jistě velmi vysokou kvalitou těchto potravin, jejich dostatečnou šíří a cenou odpovídající diskontní politice,“ říká mluvčí Plusu David Kolář. Nízké ceny však mohou být pouze zaváděcí, protože není možné, aby potraviny BioBio byly o tolik lacinější než v Německu, upozorňují ostatní distributoři.

Pozadu v trendu bio nechce zůstat ani síť družstevních prodejen Coop, která má od listopadu nabízet ve zvláštních regálech na 50 druhů biopotravin. Prozatím s nimi chce oslovit kupující ve větších místech a časem plánuje sestoupit i do menších obcí. Na mladé ženy, které dbají o své zdraví, se orientuje dm drogerie markt.

Tradiční zboží proto doplňuje širokou nabídkou biopotravin se zavedenou německou značkou Alnatura. V Německu jsou biopotraviny s tímto logem k mání ve všech pobočkách Globusu, v Česku zatím řetězec nepůjde stejnou cestou a exkluzivita zůstává dm drogerii. Část biopotravin se prodá také v lékárnách, a to především kojenecká a dětská výživa, dětské čaje a doplňky stravy.

Budete mít zájem:  Čekanka, chřest, špenát: dietní zelenina ve vašem jídelníčku

Kamenné obchody specializované na zdravou výživu a biopotraviny si na trhu drží podíl 28 procent, uvádí Green Marketing. „Podíl biopotravin v jejich sortimentu rok od roku roste. Tyto prodejny zajišťují značnou část prodejů čerstvého bio ovoce, zeleniny, pečiva, ale také suchých balených výrobků.

Za výrazným nárůstem maloobchodního obratu u biopotravin, který meziročně stoupl o 49 procent, však stojí především řetězce se svou rozšířenou nabídkou,“ poznamenává Tom Václavík. V Česku existuje 246 kamenných obchodů se zdravou výživou a biopotravinami, jejich adresář je na webu biospotrebitel.cz.

Nakupovat je možné také přes internet a zboží si objednat přes 17 online obchodů. Pouze 26 farmářů oficiálně nabízí na webu prodej takzvaně ze dvora. V Česku působí asi 1150 ekologických farem, jenže většina z nich neumí přímo z farmy spotřebitelům nic nabídnout. Nejčastěji totiž chovají skot na maso, a ten buď putuje za hranice, nebo v lepším případě na jatka mimo farmu.

Hospodářství, kde příznivci bio něco nakupují, bude jistě víc než zmíněná necelá třicítka. Některá totiž prodávají načerno, a k tomu se pochopitelně nikdo nehlásí.

Rostoucí obliba biopotravin doprovázená silnější konkurencí v obchodu popohání v rozmachu dva největší tuzemské velkoobchody – Country Life z Nenačovic u Berouna a Pro-Bio obchodní společnost ze Starého Města pod Sněžníkem. Mají společné nejen to, že oba vznikly počátkem devadesátých let minulého století ruku v ruce s ekologickým zemědělstvím u nás.

Zaměřují se na zboží rostlinného původu, mají mlýn, provozují vlastní prodejny, zásobují řetězce a specializované obchody. Podobné jsou jejich obraty v bio zboží, obě firmy hlásí meziroční zvýšení o 30 až 40 procent. „Dříve rostl obrat z roku na rok asi o pětinu, rychlejší tempo očekáváme i v příštích letech,“ říká majitel Country Life Otakar Jiránek. Jeho firma distribuuje přes tisíc druhů výrobků a musí se poohlížet po nových skladovacích prostorách, protože vlastní už nestačí. Kvůli nedostatečné nabídce domácí bioprodukce, kterou si zčásti zajišťuje i na své farmě, musí spoléhat na dovoz. Ven pak vozí přebytky, které by se na našem trhu neuplatnily.

„Výraznější konkurence posouvá naši firmu dál. Řadu věcí jsme nuceni řešit dřív, než jsme počítali, stále investujeme, rozšiřujeme činnost a přijímáme zaměstnance,“ poznamenává obchodní ředitel Pro-Bio Karel Matěj.

Příchodu silné zahraniční firmy, která by vnesla nový vítr do distribuce biopotravin, se v blízké době neobává.

Na velkých evropských trzích, jaké jsou v sousedním Německu a Rakousku, mají prý obchodníci dost práce a ten náš není při současné poptávce natolik atraktivní.

Biokuře za tři stovky

„Biokuře stojí kolem 300 korun, i přesto se dobře prodává. Většinou, podobně jako biotelecí a bioryby, je však na objednávku přes specializované obchody, jakými jsou Albio, Rozmarýna a další,“ vysvětluje Josef Šuba, který ve velkém dováží masné a mléčné výrobky.

Nejvíce se mu letos zvedne obrat u mléčného sortimentu – proti loňsku nejméně o polovinu. „Mohl bych vozit mnohem více, hlavně masných výrobků je v regálech supermarketů a hypermarketů málo – na rozdíl od mléčných výrobků.

Zatím ale není takový odbyt, boom teprve nastane s tím, jak řetězce a diskonty výrazněji rozjedou biopotraviny pod svými značkami,“ je přesvědčen majitel exportní firmy Josef Šuba Bauer – CZ.

Častěji se s novými firmami potkává na trhu s čerstvým bioovocem a biozeleninou jejich největší prodejce Jan Štěrba z moravského Deblína. „V celé Evropě je hlad po produktech z ekologického zemědělství a velká poptávka po bio přivádí další obchodníky,“ potvrzuje trend, více patrný v letošním roce.

O raketovém nástupu konkurence však nemůže být zatím řeč. Jan Štěrba je ekologický zemědělec, sám zeleninu pěstuje a k obchodování s čerstvými biovitaminy ho přivedl jejich nedostatek z českých ekologických sadů a polí.

Aby dostál přání odběratelů, kterými jsou řetězce, bioprodejny i restaurace, dokupuje výpěstky od svých kolegů v tuzemsku a část dováží. Převážně z Itálie, ale také z Rakouska a Německa.

Malý český biotrh se od větších vyspělejších liší i tím, že stejné značky nese zboží v hypermarketech i těch nejmenších krámcích. Z hlediska marketingu to není právě nejšťastnější. „Obchodníci vyrostli na speciálních bioprodejnách a dodnes je exkluzivně zásobují.

Řetězce, které nastoupily se zpožděním, si vytvořily vlastní biologistiku,“ popisuje Tom Václavík vývoj za hranicemi směrem na západ. U nás velké markety i malé obchůdky mnohdy zavážejí stejní dodavatelé – obchodníci i přímo výrobci.

Svou cestou šel Interspar, který rozjel bioobchod založený na dovozu, do budoucna chce však získávat více zboží od českých dodavatelů.

Stejně jako ostatní tady naráží na nedostatečnou nabídku, přitom není příliš pravděpodobné, že tuzemští zemědělci a zpracovatelé na poptávku uslyší – zejména pokud jde o mléčné a masné výrobky.

Pravidlo naruby

„Není problém prodat, ale vyrobit,“ konstatuje generální ředitel mlékárny Olma Jiří Gavenda. Bezstarostný odbyt by ho sice mohl těšit, potíž je ale v tom, že není z čeho vyrobit více biojogurtů nebo čerstvého biomléka, protože chybí to základní – syrové mléko.

Olma ho shání i u sousedů a malý podíl si vozí ze Slovenska, Maďarska a Rakouska. „Musíme odmítat další zájemce o naše výrobky. U ekologického mléka bude pokračovat stagnace, což je škoda, protože biopotraviny budou mít do budoucna vždycky jistý odbyt,“ lituje šéf mlékárny, která se na cestu bio vydala před sedmi lety.

Z více než šesti desítek mlékárenských provozů u nás se biomléku věnují souběžně s konvenční produkcí už jen mlékárny v Poděbradech a Valašském Meziříčí. Za pár měsíců se k nim přidá největší tuzemská mlékárna, jihočeská Madeta.

„Stavíme linku, na Prachaticku chceme dělat jeden výrobek z biomléka,“ potvrzuje generální ředitel Milan Teplý. Víc zatím nechce kvůli zahraniční konkurenci prozradit.

U bioprodukce platí totéž co u běžného agrárního obchodu – vyvážíme surovinu, která se k nám vrací zpracovaná ve výrobcích. V Česku chybějí i další produkty z ekologického zemědělství, maso a obilí nevyjímaje.

Rozsah ekologického zemědělství se přitom zvyšuje – s více než sedmiprocentním podílem na celkové zemědělské ploše patříme k evropské špičce.

Na drtivé většině pozemků však roste tráva a pase se skot, přitom příznivci kvalitního hovězího musí mít štěstí, aby takové maso z českých chovů dostihli na pultech. Až na výjimky, jako je společnost Biopark, u nás téměř nejsou specializovaná biojatka.

Mladý dobytek z ekologické pastviny chovatelé raději prodají do Itálie, Chorvatska nebo Slovinska – je to pro ně cenově jednoznačně výhodnější, než zvířata vykrmit a poslat na normální jatka,

Když chybí ona bio koncovka

Slabina českého ekologického zemědělství je prostá: hodně trávy a málo polí, na kterých se pěstuje zelenina, obilí, brambory a další plodiny, a také málo chovů prasat či drůbeže. Prostý je i důvod, proč tomu tak je.

Zemědělcům se vyplácí vyhnat dobytek na pastvu a brát dotace (ač nižší), než si i při vyšších dotacích komplikovat život nesrovnatelně pracnějším pěstováním zeleniny bez použití chemie nebo třeba chovem krav na mléko či prasat, pro které těžko shání bioobilí.

Za takových ekonomických podmínek bude i sebevětší poptávka slabým motorem.

Biojatka snad na dosah

Není to ekologická farma jako ze škatulky. Rozlehlé pastviny s velkým stádem krav chovaných pro maso, za nimi ční jihlavské paneláky, uprostřed areál, kde kdysi býval školní velkostatek. Spolkne ještě dost milionů, než se z něj stane ukázková farma.

Ve starých chlévech, částečně zmodernizovaných, by asi nikdo nehledal největší ekologický chov prasat u nás. Jsme v Sasově na předměstí Jihlavy u Josefa Sklenáře, jehož biouherák a biošunka jsou mezi lidmi nakloněnými biopotravinám dobře známé.

Nemohou si je také s ničím splést, protože s těmito výrobky je Sklenářova ekofarma u nás ojedinělá. Přímo na statku a v některých obchodech včetně řetězců je možné koupit také vakuově balené vepřové maso původem ze Sasova.

Mladý farmář dlouho narážel na problém jak dotáhnout ekologicky „vychovaná“ zvířata do samé tečky, tedy do biovýrobků. Povedlo se mu to u prasat, když si našel smluvní partnery mezi zpracovateli masa, jež přesvědčil, aby se vedle běžné výroby dali také na bio a kvůli tomu se nechali certifikovat.

Snad se to časem podaří i u hovězího, nevzdává se farmář. „Podmínky pro ekologické zemědělství i výrobu biopotravin se teď díky evropským fondům mění k lepšímu,“ říká Josef Sklenář a věří, že napřesrok konečně uskuteční letitý sen postavit na farmě vlastní minijatka.

Táňa Králová

Čas biopotravin ještě nenastal

Zelené pastviny, kam oko dohlédne. Na nich se volně pasou strakaté krávy, tráva voní a v dáli šumí les. Jsme uprostřed šumavské přírody nedaleko Lipna v obci Mokrá, kde se nachází jedna ze sedmi farem podniku AGRO Šumava. Na celkem 2800 hektarech se hospodaří podle zásad ekologického zemědělství.

Tedy: žádné krmné směsi a u telat mléčná náhražka, žádná antibiotika nebo hormony na řízení reprodukčního cyklu. Naopak. Pro telata jen mléko, pro dospělý skot trávu, seno nebo lisovanou píci – tedy pouze to, co se na pastvinách urodilo bez chemie. Samozřejmostí je volný výběh, přirozená reprodukce.

Budete mít zájem:  Co všechno umí kokosová smetana

Při nemoci se mohou podávat jen přesně vymezené léky. Výsledkem je mléko, maso či skot s biocertifikátem.

Ředitel AGROŠumavy Miroslav Procházka pracoval ve státním zemědělském podniku a způsoby, jak se zacházelo se zvířaty, se mu nelíbily. Proto se rozhodl pro chov skotu podle zásad ekologického zemědělství.

Nyní má na pastvinách celkem 1600 kusů skotu včetně telat. Ročně prodá dalším chovatelům asi 200 kusů. Dvě stě krav je dojných, ročně vyprodukují asi 600 tisíc litrů mléka. „Situace je taková, že skot chovaný ekologicky musíme prodávat za stejnou cenu jako tradiční. Odběratelé nepřiplatí.

Navíc se většinou se zvířaty dál zachází jako s konvenčními, ani maso se neprodává jako bio. Stejná situace je i s mlékem. Nebýt dotací, zkrachovali bychom,“ říká Procházka.

Na hektar tu letos dostávají tisíc korun. Podle ředitele to pouze pokryje ztrátu ve výrobě způsobenou nižší produkcí, kterou s sebou nese ekologické zemědělství. Protože když nepoužívají různé přípravky na ovlivnění reprodukčního cyklu, dojivosti a podobně, vyrobí se méně než při tradičním způsobu. „Víme, že jiná situace je třeba na Moravě, kde biomléko za vyšší cenu vykupuje mlékárna Olma Olomouc, která z něho vyrábí jogurty. Příplatek dělá zhruba 70 haléřů na litr. Je to ale daleko, nejsme schopni do takové vzdálenosti mléko dopravovat,“ dodává. Procházka věří, že se ekologická výroba začne přece jen vyplácet. Zlom by měl podle něho nastat se vstupem republiky do Unie. „Až bude tady v okolí produkovat biomléko více zemědělců, mlékárny ho začnou odebírat. Zatím jsou náklady na ekologickou produkci velké a výkupní ceny to nezohledňují.“

Podobně jako AGRO Šumava – v podhorské oblasti a se specializací na chov – hospodaří v Česku podle Veroniky Kittlové z Ministerstva zemědělství dvě třetiny ekologických podniků.

Problémem je nedostatek jatek, které by zpracovaly maso z ekologických chovů tak, aby se mohlo prodávat jako bio. „Zpracovatelé musí mít speciální nebo také tradiční provoz, ale úpravu bio masa musí oddělit od konvenční. Časově i prostorově.

Na to malí zemědělci nemají kapacity,“ podotýká Kittlová.

Jinak je to s poptávkou po biomléku. „Skutečný biojogurt z biomléka vyrábí jen moravská mlékárna Olma Olomouc. Na rozšíření nabídky ale nemá odkud biomléko brát,“ líčí Kittlová. Připomíná, že v Česku převládá chov skotu na maso, protože starat se o dojné krávy je složitější. Zájem o biomléko přesto roste, což potvrzuje svaz Pro-Bio, který sdružuje ekofarmy, bioprodejny, zpracovatelské podniky i některé školy. V tuzemsku podle posledního údajů za rok 2001 hospodařilo 654 ekologických farmářů na 218 tisících hektarů zemědělské půdy. Většinou jde tedy o pastviny s chovem dobytka a jen deset tisíc hektarů tvoří orná půda. Na ní se pěstuje nejvíce zelenina, obilniny, brambory, ovoce, luštěniny, olejniny a pohanka. Dnes činí podíl ekologického zemědělství zhruba pět procent, což není ve srovnání se zeměmi EU málo.

Francie měla v roce 2000 1,3% podíl ekologického zemědělství na celkovém, Německo 3,2 %. Nejlépe je na tom Rakousko s 8,68 %. Všude má tento podíl růst, snad nejvýrazněji v Německu.

Tamní ministryně pro ochranu spotřebitelů Renate Künastová prosazuje, aby se ekologická produkce do roku 2010 rozšířila až na pětinu zemědělsky využívané půdy. Důvěra v biopotraviny je však v Německu silně otřesena, na vině jsou potravinové skandály.

Podle posledních průzkumů veřejného mínění demoskopického institutu v Allensbachu je nyní pouze 32 procent Němců ochotno vydávat za bioprodukty více peněz než za tradiční výrobky. Na začátku roku 2001 to bylo ještě 56 procent.

Důvod? Sedmdesát procent tamních občanů nevěří, že by ekologicky vyráběné potraviny byly lepší než ostatní produkty. Před rokem a půl o tom bylo přesvědčeno 54 procent obyvatel. Ba co hůř: Pokud se začátkem loňského roku 34 procent respondentů domnívalo, že označení „bio“ či „eko“ je podvod, letos v červnu zastávala tento názor už plná polovina.

Doris Müller-Spanková z bavorského Emmeringu se přesto k bioprodukci přiklání. „Jsem ráda, že u nás máme farmy, které jsou členy sdružení Bioland. Raději si připlatíme, abychom měli jistotu, že jíme zdravě,“ říká. Fanatičkou není – doma či v restauraci jedí i to, co z bioprodukce nepochází. Francouzi jedí vše, co jim chutná a původ potraviny tolik nesledují. Na bezpečnosti jim ale záleží. „Samozřejmě chci vědět, odkud je zelenina, sýry či maso, které nakupuji. Ale nevadí mi, když ti zemědělci si pomohou místo hnoje i nějakou tou chemií. Pokud by to přehnali, pozná se to na chuti a nebudu od nich kupovat,“ zdůrazňuje Francoise Charronová z Nevers. Anonymitě velkých obchodů příliš nevěří, raději si vybere tržiště.

České Ministerstvo zemědělství chce mít do pěti let desetinový podíl ekologického zemědělství. Větší podporu by měla mít rostlinná produkce. „Chceme zpestřit sortiment biopotravin. U nás jich je v současnosti asi tři sta, ale v sousedním Německu pět až šest tisíc. Mají tam bio skoro všechno, i biokávu či biočokoládu,“ vysvětluje Kittlová.

Upozorňuje však, že zvýšení rostlinné ekologické produkce v Česku musí jít ruku v ruce s osvětou. „Málokdo ví, jak zacházet s pohankou. Taky by bylo dobré vyrábět více biopolotovarů,“ soudí. Tím by zájem spotřebitelů o toto zboží stoupl. Musí však na to mít. V Německu platí zákazníci za bioprodukt zhruba o třetinu více než za tradiční výrobek. Zájem je veliký a Spolková republika nestačí krýt poptávku z vlastních zdrojů. Řadu surovin dováží z Česka, hlavně obiloviny a maso. Informace, kolik procent Čechů pravidelně konzumuje biopotraviny, není známa. Holobrádkovi z Břeclavi často nakupují v prodejnách zdravé výživy, i když moc nerozlišují, zda produkt nese nálepku bio, nebo jde o zdravý výrobek. „Kupujeme kysané výrobky, jako je jogurt, kysaná smetana či mléko. Myslím, že jíme zdravě. Už kvůli složení jídelníčku,“ míní Roman Holobrádek. Střízlivý přístup k biopotravinám si zachovávají také Kiernozovi z polské Radomi. „Zkoušíme, a když nám bioprodukt zachutná, koupíme ho znova. Ale že bychom něco jedli jenom proto, že je to zdravé, tak to ne,“ říká Elžběta. Biopotraviny podle ní netvoří běžný sortiment v malých obchodech, kde stále většina Poláků včetně Kiernozových nakupuje. Na rozdíl od Čechů, kteří si více oblíbili hyper- a supermarkety.

Kulatý bochánek sýra z kozí ekofarmy Františka Špatného v jihočeském Bílsku je zpestřením sortimentu biopotravin na domácím trhu. Vybírat lze z různých příchutí, třeba česneku či cibule.

Farma, odkud pochází, stojí na okraji vesnice za upraveným, dvě stě let starým barokním statkem. Na trávě se pasou kozy, na vedlejší pastvině se prohánějí koně s hříbaty.

To vše mohou ze zahrady sledovat rodiny s dětmi, které na zdejší agrofarmě tráví dovolenou pod stany. Stádo dojných koz čítá téměř devadesát dospělých kusů a dvacet kůzlat.

„Statek býval ruina, kterou mým rodičům vrátilo dřívější zemědělské družstvo. S manželskou jsme ji začali před více než deseti lety dávat dohromady. Rozhodli jsme se, že zkusíme něco nového, co tady v Česku ještě není. Tak jsme založili kozí farmu,“ popisuje začátky Špatný. K ekologickému zemědělství manžele dovedla zkušenost z ovocnářského podniku, kde oba pracovali ve středisku chemizace. „Viděli jsme ty tuny chemikálií, co se tam používaly. Takhle jsme to rozhodně dělat nechtěli. Snažíme se o co nejšetrnější přístup k přírodě,“ dodává Špatný. Na začátku devadesátých let byl kozí sýr v Česku neznámou potravinou. Chvíli trvalo, než si našel důvěru spotřebitele. Teď je situace jiná. Sýr odebírá od farmy řada prodejen se zdravou výživou, vinárny, restaurace i velké hotely. Za měsíc farma vyprodukuje čtyři až pět metrických centů sýra. O odběr je postaráno. Manželům ale dělají vrásky splátky. Po desetiletém odkladu musí začít splácet půjčku, kterou si do začátku podnikání vzali. Zároveň je však blížící se vstup do EU nutí investovat do zlepšování hygienických podmínek. Musí se vybudovat nová podlaha bez spár, bezdotyková umyvadla, úpravna vody. „Není to jednoduché. Nerozlišuje se, zda je producent malá firma či velký podnik, plnit normy musí všichni,“ konstatují manželé. Výdělek dnes není velký, ekologické produkty teprve na své docenění podle Františka Špatného čekají. „Ohodnocení přijde se vstupem Česka do Unie,“ věří farmář.

MONIKA RICHTEROVÁ

Biopotravina je produkt ekologického zemědělství získaný kontrolovaným postupem podle zákona o ekologickém zemědělství (č. 242/2000 Sb.). Ekozemědělci se zavazují, že budou pěstovat rostliny a chovat zvířata přirozeným způsobem, tj.

že nebudou používat žádné syntetické chemikálie, hnojiva, postřiky, hormonální přípravky, masokostní moučku, umělé chuti, barviva a konzervační látky, obejdou se bez antibiotik.

Nad dodržováním stanovených podmínek dbá Kontrola ekologického zemědělství (KEZ), která provádí pravidelné i namátkové kontroly v ekopodnicích. Tyto produkty se označují ochrannou známkou Bio.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *