02. 02. 2017
Běhat v mrazu vskutku není procházka růžovým sadem. Pokud se na to ale správně ustrojíme, nepochybně to přežijeme. Teda, nepochybně si to užijeme! 🙂
Univerzální pravidlo pro běh v zimě zní: Ustrojme se tak, jako by venku bylo o 7-10°C víc. Při běhu se rychle zahřejeme a tlusté vrstvy oblečení by nejen omezily naši volnost pohybu, ale také by nás potem nasáklá látka brzy začala studit.
- Také si pamatujme, že nejdůležitější je chránit před chladem hlavu, ruce a nohy, které rychle ztrácejí teplo a ochlazují celý organismus.
- To je v základu celé.
- Abychom ale byli opravdu dobře připraveni, podívejme se na zimní běžecký dress code zblízka.
Pozor na hlavu
Jen hlavou nám unikne až 40 % tělesného tepla.
Pořiďme si proto kulíška, který nám zakryje celé čelo (aby nám neprochladly horní cesty dýchací), či kuklu, která chrání i zátylek (a “houser” nemá šanci).
Ideálně si uvažme také šátek přes ústa, díky kterému se vzduch, který vdechujeme, nejprve trochu ohřeje a naše průdušky tak nebudou vystaveny takovému teplotnímu šoku.
Máme holé ruce!
Když je venku velká zima, choulíme do klubíčka, stahujeme ramena a hlavu, nohy držíme u sebe a snižujeme intenzitu pohybu i rozsahy. Podvědomě se tak snažíme všechny tělesné periferie (končetiny, prsty, krk a hlavu) přiblížit jádru těla a eliminovat tak tepelné ztráty.
Toto jednání nám nařizuje mozek na základě informací, které získá z receptorů teploty na povrch našeho těla.
Zejména na rukou a kolem zápěstí je těchto receptorů spousta, proto je ukryjme do rukavic a nenechme se zimou limitovat.
Velkým plusem posledních let jsou mikiny a trička s dlouhým rukávem opatřeným otvorem pro palec. Díky nim jsou zápěstí hezky v teple a nemají tušení, že venku třeští mrazy.
Hlavně nohy v teple
Promrzlá chodidla nejen že nám běh právě nezpříjemní, ale především si jimi koledujeme o nachlazení. A jak nohy v teple udržet? Vybírejme si na zimu boty o trochu větší, abychom v nich měli dost místa na prsty a zimní ponožky nad kotníky. Stísněné prsty totiž rychle promrzají a daleko nás nedonesou.
Zimní běžecké boty by také měly mít o něco výraznější vzorek na podrážce. Díky tomu budeme schopni pohybovat se po namrzlém povrchu, aniž by se z běhu stalo spíše bruslení. Byť se to nabízí, voděodolné boty nechme na jaro. Mají sice schopnost odpuzovat vlhkost, ale jakmile nasáknou vodou (a ony ve sněhu nejspíš nasáknou), uzamknou ji uvnitř.
A čvachtat celou cestu v ledových kalužích, to nechceme.
Toužíme-li po ještě větším komfortu, oblečme si kompresní podkolenky. Kryjí i lýtko a obvykle jsou zesílené v oblasti achilovky, která nemá chlad ráda a za trochu tepla nám bude vděčnou oporou.
Na tělo
Čím to, že stačí tak málo oblečení, abychom při běhu nezmrzli? Mohou za to moderní funkční materiály, které izolují teplo, takže nám neuteče, a zároveň rychle transportují pot od těla, takže nás nestudí. Firma Craft staví svůj úspěch na efektivním kombinování tří základních vrstev oblečení:
1. Funkční spodní prádlo
Termotričko či nátělník a podvlíkačky nás musejí těsně obepínat a tvořit tak jakousi druhou “funkční” kůži. Starají se o naše pohodlí bezprostředně na těle, udržují teplo uvnitř a pot odvádějí ven.
2. Hlavní vrstva
Prostřední vrstva je hlavním zdrojem tepla. Je jí běžecká mikina, případně zateplené kalhoty, které nás hřejí a současně přejímají pot od spodního prádla, takže zůstáváme v suchu.
3. Krycí vrstva
Vnější není nezbytně nutná, ale zejména v zimě se k ní nenechají přemlouvat ani ti nejodolnější běžci. Chrání nás před větrem, deštěm a sněhem. Jde většinou o větrovku či nepromokavou bundu s kapucí, díky které na nás propocené oblečení nezmrzne.
Při výběru bundy lidé stále častěji pátrají po membránách, nowindu a vodních sloupcích. Zkušenost ale říká: Nehleďme jen na parametr vodního sloupce. Je sice skvělé mít vodní sloupec 20 000 mmH2O, ale taková bunda z podstaty věci nemá dostatečnou prodyšnost, takže se v ní po chvíli budeme cítit jako v igelitovém pytli.
Nebraňme se mermomocí vodě, protože si jí sami vyprodukujeme až až. Pro aktivní pohyb ve městě i v přírodě bohatě stačí vodní sloupec 5000 – 10000 mmH2O s (ideálně) stejně velkou prodyšností, díky které můžeme průběžně osychat. Voděodolné materiály mají navíc přidanou vlastnost, jsou i nowindové, tedy větruvzdorné.
Tyto tři vrstvy dohromady tvoří dokonalý štít, který nás ochrání před nepřízní počasí, a zajistí nám na těle příjemné klima pro perfektní výkon. V kombinaci s kvalitní obuví a dostatečným odhodláním je tou nejlepší zbraní proti zimnímu lenošení a následnému jarnímu tréninkovému šílenství.
A jaké zásady dodržovat, abychom si zimní běh užili se vším všudy?
Přečtěte si náš článek a pak hurá ven! 🙂
V čem vyběhnout v zimě a užít si to? – Běhejsepsem.cz
V čem vyběhnout v zimě a užít si to?kristyna13 listopadu, 2020V čem vyběhnout v zimě a užít si to? 
Blíží se konec listopadu a zima pomalu klepe na dveře. Většina z nás řeší otázku, jak správně obléknout sebe i psa, abychom si mohli společného pohybu užívat za každého počasí. Tady je pár tipů.Připravili jsme pro vás malého rádce, který vám pomůže obléct sebe i psa tak, aby vám nebyla zima ani teplo a společný pohyb vám přinášel radost.
Každý vnímá a snáší zimu jinak. Pro někoho je to nejlepší část roku, pro jiného strašák, před kterým se raději schová v teple obýváku. Ať patříte do jakékoliv skupiny, vězte, že vaše běžecké boty nemusí na podzim a v zimě zahálet. Platí totiž dobře známá poučka, že neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení.
Pro běhání se psem je navíc zima ideální – psům se v nízkých teplotách hezky pracuje a tréninky tak mohou být mnohem delší než v létě. Co si tedy vzít na sebe a nechat si utéct zimu? Začneme s několika pravidly. Jsou jednoduchá, ale přinesou vám největší změnu.
- Používejte vždy více tenkých vrstev oblečení
- Jako první vrstvu sáhněte po kvalitním funkčním tričku, které odvede pot od vašeho těla. První vrstva je zásadní.
- Druhou vrstvu by měla tvořit lehká mikina. Druhá vrstva má za úkol izolovat od chladu a zároveň propouštět všechnu vlhkost od těla. V teplotách okolo 10 stupňů stačí místo mikiny použít tenké funkční triko s dlouhým rukávem.
- Poslední vrstva má chránit před větrem a deštěm. Je dobré mít na paměti, že i sebelepší voděodolná bunda je méně propustná pro páru a více se pod ní opotíte. Velmi se nám proto osvědčilo používat voděodolné bundy jen a pouze v dešti. Na naprostou většinu tréninků vám bude stačit lehká větrovka. Před mrholením a slabým deštíkem vás ochrání také a díky své výborné propustnosti pro pot je mnohem pohodlnější.
- Bavlněné věci ze svého sportovního šatníku raději vyřaďte. Snadno nasáknou potem a místo zahřátí budou jako studená sprcha.
- Důležité je oblečení přizpůsobit intenzitě běhu. Na krátký rychlý trénink oblékněte o vrstvu méně než na dlouhý a pomalý výběh.
- Po tréninku se co nejrychleji převlečte do suchého oblečení.
Více tenkých vrstev je vhodných z několika důvodů:
- lepší pohyblivost – slabší oblečení nás tolik neomezuje v pohybu a vrstvy po sobě kloužou
- lepší odvod potu od povrchu těla
- více vás zahřeje – mezi každou vrstvou je vrstva vzduchu, která výborně tepelně izoluje
- lepší možnost regulace – pokud se oteplí, stačí svléknout prostřední vrstvu(-y) a je vám zase hej
Pro běh dobře funguje jedno hezké pravidlo. Oblékněte se tak, jako by bylo o 10 stupňů tepleji. Když vyjdete ven, budete pociťovat mírný chlad, ale během 5 minut běhu se krásně zahřejete.
Nejvíce tepla, a to až 40%, ztrácíme nezakrytýma rukama, kotníky, krkem a zejména hlavou. Čelenka nebo čepice budou proto v zimě vaši největší pomocníci. Čepice by měla být lehká, z funkčního materiálu.
Pleteného kulicha si nechte raději na procházky než na sport. Na ochranu krku jsou nejlepší buffy, buffíky nebo prostě multifunkční šátky, které v případě potřeby můžete použít i jako čelenku nebo čepici.
Na ruce jsou v chladném počasí samozřejmostí rukavice, které vám také ušetří spoustu tepla.
Na podzim a v zimě je dobré být co nejvíce viděn, používejte oblečení s reflexními prvky a čelovku. O běhání s čelovkou se vše dozvíte v příštím článku, který vyjde už tento čtvrtek.
Pokud vás při podzimním běhání doprovází váš čtyřnohý parťák, máme pro vás ještě několik tipů:
- Pokud je venku zima a váš parťák je zvyklý být v teplém bytě, je dobré mu před samotným tréninkem dát obleček pořádně mu před během prohřát svaly.
- Na samotný trénink obleček sundejte a to i citlivým psům. Během tréninku můžete psovi obleček nechat jen v opravdu třeskutých mrazech (-10°C a méně).
- Po tréninku nechte psa vydýchat a opět ho oblečte.
Při výběru oblečku dbejte na to, aby:
- zakrýval stehna, kořen ocasu a ramena.
- měl otvory pro vodítko u postroje a obojku – vychytávka, která vám hodně zpříjemní život.
- měl kolem ramen elastický materiál a neomezoval psa v pohybu.
Pár užitečných tipů na závěr:
Pokud prší, je vysoká vlhkost vzduchu a teplota mezi 5–10°C, psi se můžou přehřát a to zejména v případě, že se prudce oteplilo v několika posledních dnech a psi se na novou teplotu nestihli zadaptovat.
Pozorujte v takových podmínkách bedlivě vašeho parťáka a zpomalte nebo zastavte při sebemenším náznaku přehřátí. Dopřejte svému psovi reflexní obojek nebo vestu, aby byl dobře vidět za všech podmínek.
7 nejčastějších otázek o běhání v zimě
Teploty mají k těm letním už vážně daleko. Do toho přichází déšť, mrholení a časem sníh a ještě je brzy tma. Spousta běžců se tímto nechá odradit. Vyvstávají otázky, jestli je možné proběhat celou zimu a zda je to vůbec zdravé. Tento článek vám na otázky, jak běhat v zimě, odpoví a motivuje vás k tomu nenechat se rozhodit rozmary počasí a ještě si výběhy v podzimních a zimních měsících užít.
1) Jak přežít nízké teploty?
Nejzásadnější je v tomto období správné oblečení. Teploty se teď přes den pohybují pod 10°C, ráno a večer již klesají k nule. Během pár týdnů se dostaneme pod bod mrazu. Do toho ještě vítr či déšť. Jen na tričko a šortky to už opravdu není.
Základní pravidlo zní, spíše než jednu tlustou vrstvu oblečení si oblečte více vrstev tenčích. Budete díky tomu pohyblivější a v případě, že se vám poštěstí narazit na zimní sluníčko si i můžete snáze jednu z tenkých vrstev odložit.
Já momentálně běhám v dlouhých elasťácích, kompresní spodní vrstvou, triku s dlouhým rukávem a vestou, či větrovkou. Důležité je, aby vám ve vašem běžeckém outfitu byla poté, co vyjdete z domova, trošku zima. Tím si zajistíte, že při běhu se pak dostanete na příjemnou teplotu.
A vězte, že právě teploty kolem 10°C jsou ideální běžecké. Většina světových a i osobních rekordů padá při této teplotě, protože vašim svalům a potažmo celému tělo vyhovuje na velké výkony nejvíce.
2) Jak přežít tmu?
Slunce již zapadá brzy, což pro většinu pracujících znamená, že za světla se proběhnou příštích několik měsíců jen o víkendech a dnech volna. Pořízením čelovky si pomůžete, abyste si viděli pod nohy a vyhnuli se nástrahám terénu.
Co je však ještě důležitější než vidět, je být viděn (a pokud běháte po silnicích, je to nově dokonce zákonná povinnost). Proto si udělejte radost, a pořiďte si do šatníku bundu či elasťáky s reflexivními prvky. Osobně už několik let používám oblečení Nike z kolekce Flashpack.
Vypadáte v tom krásně a ještě vám to může doslova zachránit život.
3) A co boty, můžu použít ty z léta?
Posledních několik zim běhání přálo, protože byly suché. V takovém případě se nemusíte bát vyběhnout ve svých běžných botkách. Ale přeci jen v některých vyloženě letních modelech s výrazným větráním vám může být chladno. V čase těch pravých plískanic teprve oceníte pořádnou obuv.
Polní a lesní cesty se změní v kilometry bláta a louží a pořádně vám může natéct do bot i v případě, že patříte mezi městské běžce. Pak je vhodné sáhnout například po produktech značky Salomon, které jsou svou odolností proti nepřízni počasí a náročnému terénu pověstné. Najdete zde i v poslední době stále populárnější citycrossové modely.
Spoustu dalších bot pro běhání v zimě i od jiných běžeckých značek, které bych vám doporučil, najdete dole pod tímto článkem.
4) Vybavení mám, ale jak najít motivaci?
Každého běžce občas postihne krize a začne sám se sebou vyjednávat, jestli jít či nejít běhat. Podzim a zima tomu nahrávají, dostanete se z práce, či školy domů za tmy, uděláte si čaj, nebo kávu, rozležíte se na gauči a dokopat se ven vypadá jako nadlidský úkol. Proto je skvělé, najít si parťáka, se kterým společně proběháte zimu.
Navzájem se můžete motivovat, hecovat. A hlavně nejít si zaběhat, když už jste s někým domluvení, z toho už se vymlouvá těžko.
A pokud nikoho takového ve svém okolí nemáte, měli byste vyzkoušet nějaký běžecký klub, třeba ten náš! Kdo už se někdy zúčastnil tréninků, ví, že se opravdu vybíhá za jakéhokoliv počasí a poznáte tu spoustu skvělých lidí, se kterými můžete sdílet svoje běžecké radosti a strasti.
5) Běhání s kamarády je sice fajn, ale co když potřebuji dlouhodobější motivaci?
Pokud na sobě chcete opravdu tvrdě makat celou zimu, pak je ideální zapsat se na nějaký jarní závod.
Třeba závody ze série RunTour začínají už v dubnu a do konce tohoto roku se dokonce můžete přihlásit za levnější startovné s dalšími bonusy. To znamená jediné. Když se na ně budete chtít poctivě připravit, musíte proběhat i zimní měsíce.
Tady už není prostor pro výmluvy, poslední stovky metrů před cílem vám pak velmi nemilosrdně odhalí, co jste se sebou dělali přes zimu.
6) A je vůbec zdravé běhat v zimě?
Tradiční otázka, kterou určitě uslyšíte ve svém okolí často. Většinou od lidí, kteří se na to samé ptají i na jaře, v létě a vlastně v jakékoli souvislosti. Ničeho se nebojte.
Teď je právě to nejdůležitější období, kdy musíte vydržet, abyste mohli bez úhony proběhat celou zimu. Teploty se snižují postupně, vaše tělo má tak možnost plynule se aklimatizovat.
Nejhorší varianta je teď nedělat nic, dát si novoroční předsevzetí a poprvé vyběhnout prvního ledna v -10°C. To vám tělo opravdu jen tak neodpustí. Dbejte na správné oblečení a obuv a začínejte pomalu.
Rychlostní cvičení či strečink odložte do chvíle, když bude vaše tělo bezpečně zahřáto na „provozní“ teplotu. Ale pokud vás opravdu skolí nějaká podzimní chřipka, buď s návratem k běhání přeci jen trochu opatrnější než v teplejších měsících.
7) Jak si zimní výběhy užít?
Aspoň pro mě je začátek zimy to nejhezčí běžecké období. Teploty jsou kolem příjemných 10°C, oblíbené trasy se postupně vylidňují, a tak si můžete užít nikým nerušený běh.
Příroda postupně usíná a umí tak nabídnout krásné scenérie. Proto neváhejte vyběhnout s telefonem či foťákem a zpestřit si běh několika snímky. Zároveň se při běhu snažte vymyslet něco jedinečného a nezapomenutelného.
Ať už je to nová trať, nebo šílený sprint za srnkou.
A v případě, že Vám příroda ukáže svou méně vlídnou tvář, ten pocit po doběhu, kdy si dáte horkou sprchu, teplý čaj a můžete být na sebe hrdí, že jste vyhráli souboj s živly, ten za to rozhodně stojí!
Autorem článku je MUDr. Jan Přáda, bývalý sprinter AC Start Karlovy Vary, současný půlmaratonec a maratonec a lékař VFN Praha.
Běhání v zimě
Běháte celý rok a zimní období vás trochu děsí? Vytrvejte. Běhání v zimě má své kouzlo. Přece nevysadíte běh jenom kvůli tomu, že na zem spadne pár vloček a mráz pomaluje okna roztodivnými obrazci.
Špatné počasí neexistuje. Déšť, mlha, mrholení, sníh, led a mráz dokáží vykouzlit krásné scenérie. A ten pocit, když se vrátíte z chladného výběhu do rozehřátého domova, je k nezaplacení.
Pro pohodové běhání v zimě stačí vědět
Běhání v zimě je bezpečné
I když teploměr ukazuje − 20 °C)
Spousta začátečníků si klade otázku, jestli je možné a zdravé běhat celou zimu. Všechno je možné. Běžci nejsou fotbalisté – nepotřebují zimní přestávku.
Rozmary počasí jsou tady od toho, abychom si běhání užívali v podzimních i zimních měsících. Ne, abychom se na půl roku uvelebili na peci a ztratili fyzičku, o kterou jsme se celé léto snažili.
Zimy se nemusíte bát, ale respektujte a nepodceňujte ji. Je velký rozdíl běhat při 7 °C a při − 7 °C. Je velký rozdíl běhat v zimě při teplotě 0 °C, když se nehne ani větvička, nebo když stromy lomcuje silný vichr.
Běhání v zimě je ale stále bezpečné. Nejdříve musíte vyhodnotit venkovní podmínky a hlavně – kvalitně se obléknout.
S běháním jsem začal v únoru. Tehdy jsem neměl žádné speciální běžecké oblečení. Jenom boty. Jinak to, co jsem našel ve skříni.
Pamatuju si, že koncem února uhodily silné mrazy. Šel jsem do obchodu koupit zimní běžeckou bundu?
Kdepak.
Jako student jsem měl velmi omezený rozpočet a určený na jiné účely (rozuměj pivo).
Proto jsem se navrstvil a šel si dát desítku, i když bylo − 18 °C. Vůbec mi to neuškodilo. Naopak. Ukázková nepohoda mi okořenila trénink (pokud lze mé začátky za trénink vůbec považovat). Největší odměnou bylo, že jsem to zvládl a šel ven, i když by se na to většina vykašlala.
Proto radím – běhání v zimě ano, protože co tě nezabije, to tě posílí.
Jak se obléknout na běhání v zimě
Rozhodněte se, jak poběžíte. A vrstvěte
Oblečení je pro běhání v zimě veledůležité. Ještě podstatnější je, jakým tempem a jak dlouho poběžíte.
Pokud zařadíte lehký klus, oblékněte se tepleji. Vaše tělo nevydá tolik tepla. Jestli se rozhodnete pro intervalový trénink nebo jiný tempový běh, počítejte s tím, že se dobře zahřejete. Pod mnoha vrstvami se lehce zpotíte a mohlo by vás ofouknout.
Pro běhání v zimě je tedy klíčové oblečení správně vrstvit.
Vrstvení má pro běhání v zimě 2 výhody
1. Vrstvením běžeckého oblečení dosáhnete maximální funkčnosti.
2. Když vrstvy na startu úplně neodhadnete nebo chcete reagovat na změnu počasí, jednu vrstvu snadno sundáte, nebo naopak přidáte.
Občas se mi při běhání v zimě stane, že to s těmi vrstvami úplně neodhadnu. Obvykle to trochu přeženu – v průběhu pohybu si neuvědomím, že se tělo zahřívá víc, než jsem čekal.
Je mi vedro, potím se a co teď s tím?
Když se při běhání v zimě hodně zpotíte, je už pozdě odhazovat vrstvy. Mokré tělo je náchylné na ofouknutí. Proto je lepší zůstat v mokru, ale teploučku a doběhnout domů.
Vítr, to je prevít. Dejte si na něj při běhání v zimě pozor
Vítr může být při běhání v zimě nevyzpytatelný. Někde ani nefoukne a na otevřené pláni o 2 kilometry dál vás nepěkně překvapí. I když teploměr ukazuje například 8 °C, s větrem se pocitová teplota snižuje.
Pokud studený vítr burácí, vybavte se tak, abyste neprofoukli. Jde hlavně o hrudník, krk a hlavu. To znamená čepici na hlavu, nákrčník, rukavice a kvalitní větrovku nebo zimní běžeckou bundu.
Počítejte s větrem. Když vybíháte, zkuste být větroborci. Máte plno sil, takže razit si jím cestu je na začátku výběhu jednodušší. Cestou zpátky s větrem v zádech vám to bude odsýpat.
Když naopak běžíte zpátky domů proti silnému větru, může to být demotivující.
Zlaté pravidlo při běhání v zimě – o jednu vrstvu míň
Každý člověk vnímá chlad jinak. Jednomu stačí při běhu v zimě kolem bodu mrazu 3 vrstvy, někdo jich potřebuje 5. Nelze jednoznačně říct:
Hele, jsou 3 °C, vem si tričko s dlouhým rukávem, mikinu, běžeckou bundu a budeš oukej.
Vyzkoušejte si sami, kolik vrstev potřebujete. Každopádně ale platí, že byste si měli vzít o jednu vrstvu méně, než chcete.
Oblékněte se, vyjděte ven a chvíli postávejte. Je vám příjemně? Teploučko?
To není úplně dobře. Jakmile vyběhnete, začnete se zahřívat. Už vám není jenom teploučko, ale pěkně vedro. Riskujete, že se přehřejete.
Je lepší, když vám je při vyběhnutí trošičku zima – abyste pociťovali mírný chlad. Nemyslím, abyste klepali kosu a promrzli na kost. Ale abyste dali tělu prostor na zahřátí a při běhání v zimě se cítili komfortně – tak akorát.
Další tipy při výběru oblečení na běhání a běžkování v zimě
Před vyběhnutím se rozehřejte do provozní teploty
Pošetříte síly a běhání v zimě si více užijete
Vyběhnout do mrazu rovnou z gauče? Taky to jde, ale tělo dostává pořádný šok. Představte si, že doma máte 22 °C a z ničeho nic se ocitnete v − 5 °C.
Co si o tom asi organismus může myslet…
Neví, co se děje. Musí rychle reagovat a dělá všechno proto, aby to zvládl. Hodně mu pomůžete tím, že se doma rozehřejete. Stačí pár cviků, několik metrů běhu na místě.
Dostaňte tělo do provozní teploty jakýmkoliv způsobem (ne, panák rumu skutečně nepomůže). Jakmile jste takto rozcvičení venku, můžete rovnou běžet. Neplýtváte silami na zahřátí, které je venku obtížnější. Netrápíte se smíšenými pocity ze ztuhlosti a drkotáním zubů.
Když venku mrzne až praští, zahřívám se skákáním nebo sprinty na místě. Vypadá to trochu komicky, ale stačí pár minut a tělo už ví, že se něco bude dít. Je připravené si běhání v zimě parádně užít.
V zimě běhejte a trénujte s rozumem
Pečlivě volte typ běhu a přizpůsobte se
Běh v zimě je vhodný na delší běhy v pohodovém tempu i na intenzivní intervalové tréninky.
Je dobré se ale předem rozhodnout, jaký běh půjdete.
Chystáte-li se na delší běh v mírném tempu, nic vám nehrozí. Když se dobře obléknete a vše půjde plánu, vrátíte se domů spokojení.
Pokud do běhání v zimě zařadíte intervalový trénink, naplánujte si ho tak, abyste byli pořád v pohybu a vrátili se včas.
Běhejte blízko domova. Velmi zahřáté nebo zpocené tělo snadno dopravíte do tepla, do sprchy, do suchého oblečení. Nestane se, že vám 5 km od základny dojdou síly a vy se musíte zpátky šourat.
Žádné přestávky. Běhejte tak dlouho, abyste byli stále v pohybu. Intenzivní intervaly střídejte s klusem, abyste nevychladli.
Vylučte riziko, že někde zůstanete “viset”. I když se obléknete sebelépe a zůstanete někde stát, pomůže vám zase jenom pohyb.
4 důležité tipy pro běhání v zimě
Které myslí na vaše zdraví a bezpečí
1. Správné obutí pro běhání v mrazu
Když je v zimě venku sucho nebo mokro, vystačíte si s běžnými běžeckými botami. Pokud je ale venku ledovka, nebo ušlapaný kluzký sníh, je bezpečnější něco speciálnějšího.
Vyrábí se přímo boty pro běhání v zimě, jako jsou například Inov-8 Arctic Claw. Vyrábí se boty s hřeby perfektní na běhání v mrazu – Inov-8 Oroc.
Ale taky se vyrábí šikovná věcička, která se jmenuje nesmeky. Oproti nákladnějším botám určeným pro běhání v zimě a mrazu stojí nesmeky “pár korun”.
Nesmeky jsou gumové návleky určené pro běh a chůzi ve sněhu a na ledu. Váží pár gramů, lehce je nasadíte na své běžecké boty.
Běhám celý rok, v horku, dešti, mrazu. Nekupuju si speciální boty na každé počasí. Přijde mi to jako plýtvání penězi. Kdybych si koupil boty s nepromokavým Gore-Texem a vlítnul do potoka, stejně budu mokrý.
Podobně při běhu v zimě. Pokud se vyloženě nebrodím metrem sněhu, nepotřebuju zimní běžecké boty. Deset čísel zvládnu i v běžných botách. A když tuším, že by to někde mohlo být horší, tedy ledovka, nebo úsek s hlubším sněhem, vezmu do kapsy nesmeky.
Na nohách mě netíží, nepřekáží. V případě aktuální potřeby nasadím, sundám…
Kromě toho zjišťuju, že správnou technikou běhu to jde na ledu skoro i na boso…
Top 3 produkty v kategorii nesmeky podle Heuréky
2. V zimě se brzy stmívá. Vizte a buďte viděni
Běhání v zimě má nevýhodu – tma je dřív, než bychom si přáli. Vrátíte se ve čtyři z práce a než se vypravíte na běh, je tma jako v pytli.
To ale není důvod, proč běhání v zimě hned zabalit. Kvalitní běžecké oblečení je vybavené reflexními prvky, díky kterým budete vidět. Případně můžete přikoupit reflexní pásky, které snadno umístíte na nohy a na ruce.
Důležité je, abyste také viděli. Ve městě ve světle lamp čelovku nepotřebujete. Ale vypravíte-li se za humna, hodí se.
Nejde o to prohlížet si krajinu s halogenem na hlavě. Ale o to, abyste viděli překážky a nezranili se.
Pro lehké večerní běhání v zimě vybírejte lehoučkou čelovku
Jestli vaše večerní běhání v zimě zabere hodinku, dvě, dejte při výběru čelovky na hmotnost. Hlava si zvykne i na větší gramáž, ale proč ji zatěžovat ještě víc…
Dobrou čelovku do hmotnosti 100 gramů koupíte od 400 do 1 000 Kč.
Nejlepší čelovky do 100 gramů podle Heuréky
3. Při delším výběhu dodržujte pitný režim
Nezapomínejte při delším běhu v zimě pít. Nejspíš vás netrápí pocit žízně. A možná se ani nepotíte. Přesto tělo ztrácí vodu.
Když se vám kouří od pusy, když běžíte bez čepice, když vás kolem očí obtěžují zmrazky… To vše jsou ztráty tekutin. V zimě je dehydratace také velmi nebezpečná. Myslete na doplňování.
Četl jsem doporučení – vezměte si s sebou v zimě k doplňování tekutin malou termosku… Jako jak? Kam si ji mám dát?
Používám softflask – „měkkou láhev“. Je to skládací láhev o různých objemech. Vypadá jako pytlík s náústkem. Naplníte ji vodou, čajem a lehce ji dáte do kapsy, do ruky. Při běhání v zimě si ji strčím za gatě, kde tělo samo udržuje teplotu tekutiny.
Největší bonus? Po dopití softflask zmáčknete a schováte do kapsy. Nic neváží, nepřekáží.
4. Ven z běžeckého. Zahřejte se
Pro běh v zimě platí, že jakmile se vrátíte z venku, sundejte ze sebe běžecké oblečení. Je navlhlé a chladí. Při běhu si toho ani nevšimnete, protože jste zahřátí. Jenže stačí pár minut bez pohybu a chlad se vám začne vkrádat až do morku kostí.
Co nejrychleji se převlečte nebo si dejte horkou sprchu.
Užijte si běhání v zimě stejně jako v každém jiném ročním období. Stačí být “vždy připraven”.
Zajímají vás další články o běhání? Přečtěte si další témata
Přemýšlíte, jak začít běhat, aby vám pohyb přinášel radost a vydrželi jste? Odstartujte efektivně. Nejdříve se seznamte s technikou běhu, aby vás běhání nebolelo.
Pak si přečtěte, jak správně běhat – dozvíte se, jak si pohyb zpříjemnit na maximum. Zjistěte, že běhání v zimě je stejně zábavné jako v létě.
A jestli potřebujete pevný řád, naučte se vytvořit si vlastní běžecký tréninkový plán.
Běhání v mrazu? Máme pro vás 5 tipů, jak venku trénovat i v zimě
Trénujete rádi venku? Své oblíbené venkovní workouty i běžecké tréninky si můžete naplno užívat také v zimě. Stačí jen zvolit správnou taktiku a vhodně se obléknout. Tady je pět tipů, díky kterým si užijete outdoorové aktivity i v mrazivém počasí.
Skladba tréninku je v zimě velmi důležitá. V chladném počasí není vhodné zařazovat intenzivní intervaly, protože tělo začne při pauzách velmi rychle prochládat, což není dobré pro vaši kondici ani zdraví. Snažte se proto vymyslet takové aktivity, které na sebe budou navazovat bez výrazných prostojů.
2. Vrstvy, které mají systém
Máte trénink dopředu promyšlený? Přizpůsobte mu také své oblečení. Čím intenzivnější aktivita vás čeká, tím méně se oblékněte. Zabráníte tak pocení i následnému prochládání.
Nejlepší variantou je oblékat se ve vrstvách, které můžete v průběhu tréninku podle potřeb odkládat nebo dooblékat.
Na zahřátí se proto hodí jedna vrstva navíc, když pak přejdete k náročnější aktivitě, můžete ji odložit. A na závěr ji zase oblečete.
Oblečení je vhodné doplnit čepicí, protože hlavou ztrácíme přibližně 40 % tělesného tepla. Chraňte také partie, které nejrychleji prochládají: ruce, uši, krk.
3. Termosku s sebou
V zimě nemáme při sportu takovou potřebu pít, doplňování tekutin je ovšem stejně důležité jako v létě. Sice se tolik nepotíte, ale zase ztrácíte více vody dýcháním. Chlad je také viníkem vyšší produkce moči, protože tělo se zbavuje tekutin, aby ušetřilo energii na jejich ohřev.
4. Ohřejte si vzduch
Ledový vzduch nedělá průduškám dobře, proto se snažte dýchat nosem. I když je venku pod nulou, dokáže se vzduch v nose ohřát až o pětadvacet stupňů. A do plic se pak dostává při nějakých 30 °C.
Při nádechu ústy ale k ohřevu nedojde, a tak hrtan musí čelit vzduchu o teplotách kolem nuly, což obranyschopnosti sliznic dýchacího systému nepřidá.
Teplotu vdechovaného vzduchu můžete také výrazně zvýšit používání masky přes obličej.
5. Utečte před nemocí do tepla
Po tréninku zvolněte tempo, ale snažte se co nejrychleji dostat do tepla. Vaše tělo totiž bude velmi rychle prochládat a bude náchylné k onemocnění. Závěrečný strečink si nechte klidně až do obýváku.
Před sto lety se narodila romská spisovatelka Elena Lacková
„Moje máma byla výjimečná. Nevím, jestli se ještě narodí taková romská žena,“ řekl Milan Lacko o své mamince Eleně Lackové pro Paměť národa. Narodila se 22. března 1921 ve Veľkém Šariši na východním Slovensku.
Výjimečná byla Elena Lacková od dětství, jak ukazuje kniha Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, kterou sepsala podle jejího barvitého vyprávění v romštině Milena Hübschmannová.
Narodila se do rodiny romského hudebníka ze Slovenska a zlatovlasé Polky původem z Varšavy, která až do příchodu do romské osady ve Veľkém Šariši netušila, že si vzala Roma.
Rodiče Eleny Lackové se seznámili v Moskvě, kde její maminka Maria šila uniformy pro ruské vojáky bojující v první světové válce. Varšava před jejím začátkem spadala do Ruské říše a Němci ji na podzim roku 1914 bombardovali ze vzducholodí Zeppelin.
Elenina maminka žila v sirotčinci, který celý evakuovali na práci do továrny v Moskvě.
Během první světové války se v Rusku ocitl také Elenin tatínek Mikuláš jako voják rakousko-uherské armády. Nechtěl bojovat a raději padl do ruského zajetí a pracoval na velkostatku u Moskvy. Eleninu maminku poznal, když hrál na housle na svatbě její kamarádky. Do krásné blondýnky se zamiloval na první pohled a za devět měsíců se jim narodil syn Jožka.
Když válka skončila, odjeli na Slovensko. Elenině mamince bylo sedmnáct let a ve Veľkém Šariši ji čekalo překvapení, ze kterého podle vzpomínek Eleny Lackové oněměla hrůzou: romská rodina.
„Celou dobu neměla ani tušení, že tatínek je cikán. Řekl jí, že je doktor. A skutečně Doktor byl, protože se tak jmenoval. Mikuláš Doktor. Maminka myslela, že přijede do lékařského přepychu – a zatím se ocitla v cikánské osadě,“ popsala příjezd maminky na Slovensko Elena Lacková v knize Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
„Měla strach, že ji cikáni snědí. O Romech kolovaly nejrůznější a nejhrůznější fámy: že kradou děti, že jsou lidojedi a kdovíco ještě. Maminka plakala a říkala mému dvouletému bratříčkovi: ‚Co budeme dělat? Cikáni nás zabijou.
Snědí tě!‘ A bratříček prý říkal: ‚Kdyby mě chtěli sníst, tak těm cikánům uteču!‘ A říkal to romsky! Prý mluvil za měsíc romsky jako kterékoli jiné dítě z osady. Mamince trvalo déle, než se naučila naši řeč.
Co já ji pamatuju, mluvila romsky plynně, ale do smrti měla polský přízvuk.“
Odmalička ráda četla
Když se Elena 22. března 1921 narodila, zděsila se její maminka, jak je černá. „A co bys chtěla? Je to přece romské stvoření!“ uklidňovala maminku její romská tchýně. Dostala jméno Ilona, které tehdy bylo v módě. „Ve stejném roce jako já se v naší osadě narodilo pět děvčátek a tři jsme se jmenovaly Ilona,“ vyprávěla Ilona Lacková.
Odmalička ráda četla. Do slovenské školy nastoupila se čtyřmi romskými dětmi, ve čtvrté třídě už byla jedinou Romkou ve třídě. Školu zvládala, i když do ní chodila jen v zimě, když nemusela pomáhat na poli. Knížky si půjčovala v obecní knihovně a četla všechno, co jí přišlo do ruky.
„A pak, když jsem dělala u sedláka, jsem si ušetřila na Časopis paní a dívek. Vycházely tam na pokračování romány jako Hrabě Monte Christo, Čachtická paní a nebo červená knihovna.”
V dospívání začala sama psát. Potají. „Psala jsem básničky, samozřejmě zamilované, bublaly v nich potůčky, švitořili ptáčkové a srdíčka plakala nebo se smála, někdy podle toho, jak se opravdu chovalo mé srdce, a někdy, aby to vyšlo do rýmu.“
Psala slovensky, protože ji nenapadlo, že by se dalo psát také romsky. „Sedláci se nám posmívali, že mluvíme hantýrkou, hatmatilkou, farahúnskou řečí, do školy romština nepatřila, v životě jsem neviděla tištěné romské slovo, myslela jsem, že jediná řeč způsobilá pro literaturu je slovenština.”
Se svými básničkami slavila svůj první úspěch – dvě z nich zazněly ve školním divadelním představení a do Veľkého Šariše přijel reportér Elenina oblíbeného Časopisu paní a dívek, aby napsal o mladé cikánské básnířce. Chtěl k tomu i její fotografii, a tak se Elena vypravila do Prešova k fotografovi.
„Poprosila jsem fotografa, aby mě na té fotografii udělal hezkou bílou. Fotografii jsem poslala do časopisu. Jenomže mezitím byl zřízen Slovenský stát a cikáni byli postaveni mimo zákon. Článek o mně už neotiskli a fotografii mi poslali zpátky.“
Rozvařej vás na mejdlo!
Slovenský stát byl vyhlášen týden před Eleninými osmnáctinami 14. března 1939. „Toho dne začaly na kostele ve vsi zvonit zvony. Zvonily možná dvě hodiny. Sedláci vycházeli ven ze dvorů, poslouchali a křičeli, že mají svobodu. Že mají samostatný stát!“ popsala.
„My Romové byli v osadě a čekali jsme, co se bude dít. Báli jsme se každé změny. Nevěřili jsme, že by jakákoli změna mohla pro nás znamenat obrat k lepšímu. Když potom přece jenom někdo vyšel z osady, sedláci se posmívali: ‚Teď vás všechny posbírají a rozvařej vás na mejdlo, abyste se měli čím mejt, cigáni špinavý!‘“
Následoval zákaz vstupu do Prešova z „hygienických důvodů“, který Romové z Šariše dodržovali jen pár dní. Když je četníci chytli, ostříhali jim vlasy.
V roce 1940 se Elena vdala za Jozefa Lacka ze sousedních Kapušan, kam se potom přestěhovala k jeho rodině, jak je u Romů zvykem. V červnu 1941 se jim narodil první syn Milan. Když mu byl rok, odvedli četníci Elenina muže a ostatní Romy z Kapušan do tábora nucených prací Petič, aby stavěli trať z Prešova do Strážského.
„Německá armáda se chtěla dostat na východ. Trať vedla přes Kapušany. Museli postavit tunely a vysoké viadukty a k tomu potřebovali spoustu dělníků. Slováky odvedli k vojsku, cikánům zbraň do ruky nesvěřili, z cikánských branců dělali pracovní čety.”
Jozef Lacko se vrátil domů po roce. Elena se mezitím přestěhovala zpět do Šariše, kde v listopadu 1943 zažila likvidaci osady. „Jednou v noci nás vzbudilo troubení aut. Do osady vtrhli gardisté. Bylo jich jako havranů. Mezi nimi četníci s puškami a bajonety. Vyháněli nás z domků. ‚Vstávat! Marš ven, holoto cigánská!‘ Byl listopad, v ledovém větru poletoval sníh.“
Obyvatele osady hnali pod vrch Korpáš asi dva kilometry od Šariše. Osadu srovnali se zemí, zachoval se jediný domek. Museli si vybudovat nové chatrče, aby přečkali zimu. Z Korpáše sledovali sovětský nálet na Prešov 20. prosince 1944 a v lednu 1945 oslavovali se ruskými vojáky konec války.
„Brali do náručí naše děti, špinavé, nahé, usoplené, zavšivené, líbali je a plakali. Nevím, kdo víc, jestli mužští nebo bárišni. Pak se hrálo, tancovalo, zpívalo, tatínek hrál i ruské písničky, které si pamatoval, a Rusové brečeli ještě víc.“
Soudruzi cikáni
Po válce to chvíli vypadalo, že nastanou pro Romy lepší časy. Náboráři lákali romské muže na práci v průmyslu v Čechách. Elenin muž odjel do Kladna, kam si pro něj Elena se dvěma malými dětmi a třetím na cestě přijela.
Doslechla se totiž, že za romskými muži pálí české paničky. Už se třemi dětmi se vrátili do osady na Korpáši a rozhodli se vstoupit do KSČ, která slibovala lepší zítřky.
Pro Romy to představovalo důstojné bydlení i zacházení, a možnost práce.
„Přišli jsme na schůzi, zaklepala jsem na dveře a vešli jsme. Člověk za předsednickým stolem začal křičet: ‚Co vy cigáni tady chcete! Kdo vás sem pozval?‘ Vyhrkly mi slzy, povídám: ‚Před válkou jsme byli cigáni, za války jsme byli cigáni – a teď po válce, v naší republice, v naší komunistické straně máme zůstat zase jenom cigáni?‘
Ale vtom vyskočil jiný soudruh, a vítal nás: ‚Soudružko! Soudruzi cikáni! Soudruh to tak nemyslel! Jen pojďte mezi soudruhy! Pojďte mezi nás!‘ ‚Děkujeme, soudruzi Slováci,‘ poděkoval můj tatínek a z očí mu tekly slzy opravdové radosti. A tak jsme vstoupili do strany.“
Hořící cikánský tábor a 106 představení
Elenu mrzelo, že i v poválečné společnosti Romové zůstávali na posledním místě. Napadlo ji, že postoj „gádžů“, tedy bílých, by mohlo změnit, pokud by Romy lépe poznali.
„A tak jsem se jedné úplňkové noci rozhodla, že napíšu divadelní hru. Naše romské divadlo! A že ukážeme gádžům, kdo jsme, co jsme prožili a co prožíváme, jak cítíme a jak bychom chtěli žít.
Koupila jsem si sešit, linkovanou písanku. Večer jsem dala děti spát, sedla jsem si k petrolejce a pustila se do psaní. Nešlo mi to. Co jsem napsala, to jsem roztrhala. Psala jsem, trhala jsem, psala, trhala.
Za dva dny jsem si musela jít koupit novou písanku.“
Hru dopsala a nazvala ji Hořící cikánský tábor. „Pojednávalo se v ní o tom, jak naše muže brali do pracovních táborů, jak nás vystěhovali z vesnice, jak se starosta romské osady postavil na odpor četníkům a jak ho zastřelili a jak jeho krásná dcera Angela pak sama se svým milým, gádžovským inženýrem, který ji k smrti miluje, vyvolá vzpouru Romů proti četníkům a gardistům.“
Se svým mužem dala dohromady divadelní soubor složený s příbuzných a členů osady a v premiéře hru zahráli v kulturním domě ve Veľkém Šariši. Sklidili bouřilivý potlesk. „Pověst o našem divadle se rozkřikla po Prešovsku. Psaly o nás noviny: ‚První cikánské divadlo!‘ A pak jednou přišel na Osvětové středisko dopis až z Prahy, z ministerstva kultury, abych prý přijela do Prahy.“
V Praze dostali s mužem nabídku, aby „působili v pohraničí na své soukmenovce“. Skoro dva roky pak jezdili s divadlem nejprve po východním Slovensku, pak po západních Čechách a znovu po východním Slovensku. Celkem odehráli 106 představení.
Pět dětí a práce osvětářky
Po návratu na východní Slovensko začala Elena pracovat na prešovském KNV jako osvětová inspektorka. „Pod Prešovský kraj spadalo patnáct okresů.
Měla jsem na okresech řídit a kontrolovat osvětovou práci: lidové soubory, amatérské divadlo, přednáškovou činnost, besedy, různé vzdělávací kursy, kulturní akce k důležitým výročím a státním svátkům, knihovny, nástěnky – prostě všechno, co pod osvětu spadalo.“
Romům se věnovala neoficiálně. „Srdce mě táhlo do cikánských osad. Jakmile skončilo úřední jednání, zašla jsem za našimi lidmi, abych si popovídala v naší řeči, abych se naučila nějakou novou písničku, dozvěděla se novinky a viděla, jak lidé žijí.“
Elenu v práci nezastavilo ani narození další dvou synů, Jozefa, kterému říkali Ďoďa, a Luboše. Elena vychovávala pět dětí a nadále pracovala na plný úvazek – organizovala aktivy, schůze, osvětové přednášky.
„Neustále po mně někdo něco chtěl, netrhly se u nás dveře, jeden chtěl napsat žádost o sociální podporu, jiný prosil, abych mu vybavila stavební povolení, třetí, abych ho zastupovala u soudu, další, abych jí vrátila mrtvého muže – ani tu jsem nemohla odbýt a snažila jsem se jí pomoct!“
Z Ústí na univerzitu
V roce 1960 se po reorganizaci Krajského národního výboru v Prešově a i z osobních důvodů přestěhovala do Ústí nad Labem, kde žila řada Romů ze Šariše.
Našla si práci v ústeckém parku kultury a na popud svého vedoucího se přihlásila ke studiu na Fakultě novinařiny a osvěty Univerzity Karlovy.
Byla přijata k dálkovému studiu a v roce 1970 odpromovala na Univerzitě Karlově jako první Romka ze Slovenska. Bylo jí 49 let a měla devět vnoučat.
Po promoci nemohla najít zaměstnání, ve kterém by se mohla věnovat Romům. „Zatímco dříve mě posílali po osadách s tím, že ‚ty jsi jedna z nich, ty to s nima líp umíš!‘, teď najednou mě nevzali ani jako pomocnou vychovatelku na letní tábor pro naše děti ze strachu, že bych s nimi mohla mluvit cikánsky nebo že bych v nich podporovala romství.“
Elena o tom napsala v dopise do Rudého práva. „Přešetřili můj případ a okamžitě mi zařídili místo v Domě osvěty v Lemešanech. Práce s Romy to sice nebyla, ale vzala jsem ji, co mi zbývalo. Dělala jsem na půl úvazku osvětářku a na půl úvazku knihovnici.“
V Lemešanech, asi 15 kilometrů od Prešova, kde žila se svým mužem, pracovala až do důchodu. „Nešla jsem do důchodu proto, že bych nechtěla dál pracovat, naopak, právě proto, abych pracovat dál mohla. Abych mohla dělat to, co mě baví a po čem jsem celý život toužila. Abych mohla psát.“
Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
Elena Lacková sepsala romské pohádky a v roce 1986 dokončila ve spolupráci s indoložkou a zakladatelkou romistiky Milenou Hübschmannovou autobiografickou knihu „Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou“ (v romštině Uľiľom tel bachtaľi čercheň).
Milena Hübschmannová jezdila za Elenou Lackovou v letech 1976—1984 a nahrávala její vyprávění v romštině. Kniha byla připravena k vydání v českém překladu v roce 1986, ale nakonec v Mladé frontě vyjít nesměla.
Když se konečně podařilo vydání prosadit, přišel listopad 1989 a poté restrukturalizace podniku, po níž MF smlouvu vypověděla. Rukopis přijalo nakladatelství Ivo Železný, avšak během redigování jej vrátilo s odůvodněním, že jde o ekonomicky rizikový titul.
Až v roce 1997 ji vydalo nakladatelství Triáda s předmluvou Mileny Hübschmannové:
„Průběžně jsem je přepisovala z magnetofonu a narůstaly mi stránky a posléze i fascikly romských textů. Při přepisování jsem znovuprožívala trans jako při Ilonině vyprávění. Zároveň jsem čím dále tím více pociťovala, že se nesmírně proviním na Iloně, na Romech i na Neromech, pokud její výpověď nesdělím dál.“
Ilona Lacková je i autorkou rozhlasové hry „Žužika“, kterou odvysílal Československý rozhlas v roce 1988. Její povídku „Baro primašis Baro“ (Velký primáš Baro) zinscenovalo v roce 1994 romské divadlo z Košic Romathan, stejně jako další povídku „Hrbatý Maren“. Ilona Lacková také přispívala do slovenského časopisu Romano nevo ľil (Rómsky nový list).
„Byla moc usilovná, pořád psala,“ vzpomínal na svou maminku Milan Lacko pro Paměť národa s tím, že byla i skvělou řečnicí: „Mohla přednášet bez papíru.“
Jako první romská osobnost byla oceněna vysokým státním vyznamenáním: slovenský prezident Rudolf Schuster jí v roce 2001 předal Řád Ľudovíta Štúra III. třídy.
Slovenský prezident jí rovněž udělil pamětní medaili za celoživotní úsilí přiblížit hodnoty romského národa majoritní společnosti a za umělecké ztvárnění holocaustu Romů. Stalo se tak 9.
září 2000, kdy byl tento den poprvé uznán jako slovenský Památný den obětí holocaustu a rasového násilí.
Elena Lacková zemřela na Nový rok 2003 ve věku nedožitých 82 let v domově důchodců v Košicích, kde trávila poslední léta svého života.
„Stejně si ale myslím, že jsem se opravdu narodila pod šťastnou hvězdou. Kdybych se mohla narodit ještě jednou, chtěla bych se znova narodit jako Romka, chtěla bych žít tak, jak jsem žila, a dělat to, co jsem dělala.
Doufám, že se mi, než umřu, podaří udělat ještě něco dobrého pro Romy a pro lidi vůbec.
Ráda bych napsala dobré slovo o pravdě romského srdce a věřím, že se dočkám toho, aby se tomu srdci dostalo dobrého slova od světa,” napsala v roce 1997 pro první vydání knihy Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou.
JSME RÁDI, ŽE JSTE DOČETLI NÁŠ ČLÁNEK! Připravila ho redakce Magazínu Paměti národa s využitím vzpomínek Milana Lacka ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje nezisková organizace Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Budeme vděční pokud nás podpoříte drobnou částkou i Vy na podporte.pametnaroda.cz. Děkujeme!