Pozvánku na ochutnávku hamburgerů na farmářském tržišti na Jiřáku jsem nejdříve brala jako špatný vtip. Proč bych měla jíst něco, co je symbolem chuťové unifikace, na trhu, kde jsou nejrůznějších chutí stovky? Nedělají si ze mě organizátoři legraci? Opravdu jde hamburger udělat i jinak, než jak ho všichni známe z fast foodů?
Autor: Filip Singer
Přiznávám bez mučení, že jsem ochotná pozřít téměř cokoliv, snad kromě teplého bůčku a hořké čokolády, ale hamburgerům se zdaleka vyhýbám. Jsou takové gumové, bez chuti a zápachu a hlavně chutnají pokaždé stejně bez ohledu na to, v které části světa si je objednáte. A právě to mě na nich štve. Chybí jim originalita.
Ale musím přiznat, že mě párkrát toto jídlo zachránilo od smrti hladem v místech, kde všechny ostatní formy občerstvení vypadaly ještě hůř. Zvědavost mi ale nedala a já se na Jiřák vypravila. Tam připravovala svoje lahůdky parta nadšenců pod jménem Lokál Burger. Abych měla srovnání, navštívila jsem i „restauraci“ McDonald´s.
Tam jsem nebyla už několik let.
Sendvič McItaly má propagovat italskou kuchyni a přiblížit ji mladým lidem po celém světě. Podle odborníků na gastronomii však dělá Itálii pořádnou ostudu…
Můj burger má jméno!
První zásadní rozdíl mezi burgery z fast foodu a z trhu se objevil už při objednávce. Zatímco v „restauraci“ jsem jen jeden z mnoha tisíc zákazníků, který jí projde, tady mám jméno a dokonce pod ním dostanu i svůj burger.
Autor: Filip Singer
U stánku funguje lístkový objednávkový systém. Napíšou si vaše jméno a pak vás zavolají. Navíc s vámi paní, co řeší objednávky, prohodí pár slov a pokud sem začnete chodit pravidelně, bude si vás i vaše chuťové preference navíc pamatovat. Máte zkrátka pocit, že chodíte ke svým starým známým. To se vám v žádném fast foodu nikdy nepodaří, i kdybyste několik let chodili do toho samého.
Tam jde všechno hrozně rychle. Super, když spěcháte, ale jinak nic moc. Na druhé straně, pokud vám jde jen o to, dostat co nejrychleji kus žvance, je McDonald´s dobrou volbou. U Lokál burgeru si na svoje jídlo můžete počkat i čtvrt hodiny, záleží na tom, jak moc lidí právě dorazilo. Čekání vám bude krátit pohled na to, jak se vaše jídlo chystá. Připravují ho přímo před vašima očima.
U stánku Lokál burger si můžete dát i polévku, salát nebo dezert v podobě sušenek a brownies. Plus je tu menu pro vegetariány. Vše se průběžně obměňuje v závislosti na sezóně. Suroviny pocházejí z místních zdrojů a nemají za sebou okružní cestu kolem světa, což je mi moc sympatické.
U McDonald´s se o surovinách nedozvíte nic krom informací, že firma dbá na jejich kvalitu. Na webových stránkách je možné najít seznam dodavatelů, ale nikoliv původ surovin. Takže ani nevíte, co jíte. Navíc podle samotného výrobce může hamburger obsahovat sóju jako možný alergen.
Co ale dělá sója v obložené žemli s masem, vážně netuším.
Největší šok jsem zažila po ochutnání hamburgerů. Rozdíl byl obrovský a to po prvním kousnutí. Jako bych jedla dvě naprosto odlišná jídla. Lišila se naprosto ve všem, pečivu, zelenině, masu i ochucujících omáčkách.
Autor: Filip Singer
Hamburger z McDonald´s chutnal tak nějak uměle. První chuťový dojem zcela přebila sladká (!) houska, tedy spíš žemle. Byla měkká a houbovitá, rozhodně ne křupavá. Následovala výrazně slaná až přesolená chuť plátku z velmi jemně mletého masa a opět velmi slané hořčice a kečupu.
Žádná z částí burgeru neměla svoji chuť, všechno až na housku bylo slané. Zeleninu zastupovalo jedno kolečko sterilované okurky a pár kousíčků cibule. To bylo vše. Když jsem zavřela oči, ani jsem nebyla schopná identifikovat, co vlastně jím. Bylo to stejné.
Navíc jsem pár minut po snědení burgeru měla pocit, že jsem vlastně nic nejedla.
Na Lokál burger jsem si sice musela počkat déle, ale o to víc se mi sbíhaly sliny. Stánek totiž voněl už z dálky po grilovaném mase. V každém burgeru dostanete poctivou porci karbanátku, který je šťavnatý, dobře okořeněný a hlavně máte pocit, že opravdu jíte kus masa. Houska je křupavá, čehož kuchaři dosahují jejím krátkým opečením na grilu, a nijak neruší chuť burgeru.
K tomu dostanete plátek čerstvého rajčete a hodně listového salátu. Vše je ochucené tajnou omáčkou, její přísady odmítají kuchaři prozradit. Celková kombinace je, abych tak řekla „farmářská“. Cítíte z ní poctivost, dobrou práci se surovinami a hlavně lásku k jídlu. A o to jde, jídlo má být pozitivní zážitek, i když zrovna nemáte několik hodin na jeho přípravu a konzumaci.
Fast Food Nation (2006)
Videa
Video © Twentieth Century Fox Film Corporation
Nastala chyba při přehrávání videa.
Komentáře (158)
- Filmy s kontroverznou problematikou majú u mňa malé bezvýznamné plus a určite ma zaujímajú a logicky medzi ne patrí aj Fast Food Nation… Na 99% sa podobné veci dejú aj v skutočnosti, no ja s tým nič nenarobím a je mi to (bezohľadne povedané) u riti. Samozrejme mi prišlo ľúto či už tých kráv alebo ľudí pri výrobe, ale aj ľudí, ktorí tie svinstvá jedia. Ale medzi nimi som určite aj ja a zatiaľ som živý a zdravý, takže určite ma to od najbližšej návštevy McDonalda neodradí. A čo sa týka filmu, myslím si, že väčšina známych hercov tu ani nemusela byť (Hawke, Willis…), film by pôsobil asi lepšie. Vo výsledku by som dal 2*, no za Avril (hoci hrala veľký kravský trus) pridávam pol * a beriem do úvahy aj malé bezvýznamné plus :)(18.9.2008)
- Absolutní nuda promíchaná se záběry na nechutné maso, (kdyby jen) slinami v jídle, skupinkou Mexičanů, jejíž osud mi byl naprosto ukradený a slečnou, která snad kromě toho hlavního hrdiny nikoho nezajímá. Hvězdička za to, že se Linklaterovi jakýmsi záhadným způsobem podařilo vnuknout mi naději, že se třeba ještě něco zásadního stane. Bohužel je mnohem lepší lhář než režisér…(12.9.2011)
- Nevim proc Amerika stale vybira nejvetsi nepratele ve fast foodech zatimco nejvetsim problemem v Americe vidim stale blbost, negramotnost a hlavne ekologii. Ovsem jestli mi neco trosku zkazilo chut k jidlu po tomto filmu tak je to jednoznacne samotna porazka dobytka a rychlost se kterou se kravy rozebiraji jak lego na kusy. Bohuzel ale sam bych to neudelal lepe, vice bezbolestne a po mesici pojidani korinku kdovi co bych vyvedl.(3.3.2008)
- 72% Konečně antihamburgrový film, ve kterém jde opravdu i o ty hamburgry. Trošku nešťastnu linkou pospojované tři příběhy do jednoho, takže se navzájem trošku přehlušují. a obsazení známých herců do malých rolí spíš ruší. nic méně nadnárodní fastfoodové společnosti provádějí hrozná zvěrstva a nikdy není od věci na to upozornit a také na další nedostatky „naší dokolalé společnosti“. Greg Kinnear je mi čím dál herecky sympatičtejší.(16.7.2007)
- Trošku překombinované… a dle mého skromného názoru kladl Linklater důraz na méně podstatné věci, než bych čekal. Nejde ani tak o hamburgery samotné, jako spíš o tu politiku kolem ní, že… A to zachytil všehovšudy ve třech scénách. Ono závěrečné korzo kolem porážky krav mi pak hodně připomnělo jednu dost nechutnou protipotratovou přednášku, z čehož mi vyplynula Linklaterova silná averze vůči pojídání masa vůbec. A jelikož jsem všežravec a vím, že maso nejde vyrobit jinak než zabíjačkou, trochu to tento film v mých očích shazuje. Čekal jsem kritiku fastfoodů a „mcdonaldizace společnosti“ (viz stejnojmenná kniha George Ritzera), místo toho jsem ale dostal sice zajímavý a dobře natočený, leč nedotažený slepenec sociální a hlavně vegetariánské agitky, který v některých místech působil příliš prvoplánově. Linklaterovy nádherné filmy Před úsvitem a Před soumrakem stojí o dvě třídy výš…(27.11.2007)
Galerie (73)
- Avril Lavigne, Aaron Himelstein
Zajímavosti (4)
- – Režisér Richard Linklater bol nominovaný na Zlatú palmu na filmovom festivale v Cannes. (Greenpeacak)
- – Avril Lavigne, která zde v menší roli ztvárnila vegetariánskou aktivistku bojující za osvobození krav, je vegetariánkou i ve skutečnosti. Jednou nicméně uvedla, že by se za vegetariánku nepovažovala, pro případ, že by ji někdo viděl jíst maso. (GreatestFan)
- – Film sa natáčal v texaskom meste Austin, v Colorado Springs a aj v Mexiku. (Greenpeacak)
Mrkev místo hamburgeru? Politici chtějí přimět Čechy jíst zdravější potraviny
„Určitě bych nešel represivní cestou,“ odmítl Vít Ulrych (KDU-ČSL) možnost postihů pro Čechy, kteří nechodí na pravidelné prohlídky. Podle něj je to úkol spíše pro zdravotní pojišťovny. Ty by podle něj měly zvýhodňovat klienty, kteří se nechávají pravidelně vyšetřit.
Podle Ulrycha by se vláda měla spíš inspirovat u preventivních programů, které fungují u prevence některých druhů rakoviny. Například u rakoviny děložního čípku nebo prsou podle Ulrycha fungují programy, kdy ženy dostávají pozvánky na preventivní vyšetření do schránek.
Represe jsou špatnou cestou i podle Bohuslava Svobody (ODS). Tomu se nelíbí ani pamlsková vyhláška. „Mnohdy naopak zákaz zafunguje tak, že si člověk řekne ‚je to zakázané, proto si to dám‘, zákaz prodeje cukrovinek tak obezitu nevyřeší,“ vysvětlil bývalý pražský primátor.
Prevence obezity by podle Svobody měla být především o výchově. Ta má podle něj začít už v rodině, ale zároveň je nutné, aby probíhala na celospolečenské úrovni, kdy se bude upozorňovat na to, co vše obezita způsobuje. „To je otázka na deset let, teprve pak je možné doufat, že obezita bude menším problémem než dnes,“ dodává expert ODS.
Za preventivní prohlídky výhody?
Podle Soňy Markové (KSČM) je nutné jít cestou prevence a zároveň lepší výchovy. „Prevenci by měli mít na starosti praktičtí lékaři, kteří by podle nás měli být branou do zdravotního systému,“ řekla expertka. Zdravotní pojišťovny by tak měly v první řadě bonifikovat ty praktiky, kteří se budou věnovat prevenci.
K zvýhodňování lidí, kteří chodí na preventivní prohlídky, by se podle Adama Vojtěcha přiklánělo také hnutí ANO. „Dokážu si představit debatu o snížení pojistného pro lidi, kteří chodí na preventivní prohlídky,“ popsal, jak by si takový systém představoval.
Bonifikovat je podle Vojtěcha nutné i lékaře, kteří na prevenci pracují. „Nechci paušalizovat, ale dnes existují praktici, kteří mají pacienty ve své kartotéce, ale mnoho let se s nimi nevidí,“ popsal v podstatě běžnou situaci. Bonifikaci by pak měli dostávat ti, kteří si své pacienty zvou na pravidelné prohlídky.
Prevence za použití výchovy je správnou cestou i podle náměstkyně ministra zdravotnictví Lenky Tesky Arnoštové (ČSSD). Ta ale odmítla, že by lidé měli být zvýhodňováni nebo sankcionováni za to, jak dochází na preventivní prohlídky. „Bylo by to postihování lidí za to, že si myslí, že jsou zdraví,“ vysvětlila.
Lidem je podle ní třeba ukázat správné návyky a s touto výchovou začít už v dětství. „Je důležité, aby prevence probíhala už ve školách, kde se vytvářejí návyky, z toho důvodu si myslím, že pamlsková vyhláška ukazuje dětem, co je zdravé a co ne,“ dodala Arnoštová.
Jsou zdravé potraviny drahé? Politici se neshodli
„Osobně bych podpořila domácí provozovatele a domácí řetězce, tak aby se zdravější jídlo dostalo i k lidem a zároveň zlevnilo,“ nastínila Lenka Teska Arnoštová svůj plán. Jeho cílem by mělo být dát možnost i lidem s nízkými příjmy stravovat se zdravě.
Do ochrany českých výrobců by se potom podle Arnoštové měl více zapojit i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, který by měl lépe dohlížet na to, že na producenty netlačí řetězce z pozice významné kupní síly.
S náměstkyní ministra zdravotnictví ale nesouhlasil Adam Vojtěch, který v debatě zastupoval ANO. „Stát jen těžko může regulovat ceny potravin, bylo by to zbytečné zasahování do tržního prostředí,“ zmínil.
Podle Vojtěcha dnes existují možnosti, jak si zdravé jídlo nakoupit levně. „Máme tady různé farmářské trhy a podobně, kde lidé můžou získat kvalitní potraviny za rozumné ceny,“ dodal.
Stát ale podle něj nemůže lidem nakazovat, co mají jíst. „My bychom měli dělat osvětu, říkat lidem, že to způsobuje obezitu i to, že nekvalitní strava je rizikový faktor pro vznik různých nemocí,“ popsal zástupce ANO, jakou roli by měl mít ve zdravém stravování stát.
S názorem, že již dnes jde zdravé potraviny koupit za rozumné ceny, souhlasil i Jiří Skalický (TOP 09). „Problém je spíš obrácený. Ptal bych se spíše, zda jsme tak bohatí, abychom mohli jíst nezdravě,“ řekl. Podle něj dnes zdravá svačina naopak vyjde levněji než naopak jídlo z fastfoodu.
Vše o parlamentních volbách 2017 čtěte zde
Rozbory volební situace a autorské komentáře čtete na Reflex.cz
PharmDr. Margit Slimáková"
Miluji dobré jídlo. Už roky se snažím přesvědčit všechny okolo sebe, že by měli trávit čas v kuchyni a že by měli pěstovat něco k snědku, i kdyby to měla být jen pažitka v květináči anebo kvásek v hrníčku. Chápu, že ne každá holka zvládne anebo chce připravovat kynuté knedlíky a že ne každý kluk se dostane dále než k topinkám. Přesto si myslím, že stojí za to zkusit vařit – a sdílením našich příběhů chci inspirovat všechny, kteří ještě váhají.
Proto jsem v dubnu vyhlásila soutěž Jak jsem se naučila vařit a slíbila, že na podzim vyberu deset nejlepších příběhů, které odměním novou skvělou knihou Hanky Zemanové. Moc děkuji za všechny krásné příspěvky a fotky. Zde je desítka vítězných příběhů, jejichž autorky se mohou těšit na Novou biokuchařku i s věnováním od Hanky:
Jana Burešová
„Krize posiluje!“ říká moje babička. A má pravdu. A platí to nejen ve vztazích, ale i v kuchyni. Nouze naučila Dalibora hráti na housle a mě naučila vařit. Komplikace ve mně totiž vždycky probouzejí kreativitu, a navíc je v nich takový jemný závan dobrodružství.
A to mě baví.
V mé dosavadní kuchyňské kariéře považuji za stěžejní tři krizové momenty:
- Mononukleóza. Bylo mi patnáct let a nařídili mi jaterní dietu. To si vyžadovalo opravdu hluboké studium problematiky a velkou dávku kreativity, aby si člověk pochutnal. Na druhou stranu to byl okamžik, kdy se mi neuvěřitelně zbystřily chuťové buňky. Je velký dar uvědomit si, že mrkev chutná jako mrkev a jak odlišné jsou různé druhy rýže. Navíc jsem tuhle dietu měla naordinovanou i přes Vánoce, což mě opravdu osobnostně posílilo.
- Vztah s Francouzem. Bylo mi dvacet a podlehla jsem kouzlu jednoho francouzského Žána. Naštěstí i on podlehl mému slovanskému kouzlu, a tak jsem šetřila každou korunu na autobusové jízdenky Praha – Paříž. Stala jsem se minimalistkou a byla schopná vyžít za padesátikorunovou stravenku na den. Kupovala jsem jen základní potraviny a trávila v kuchyni spousty času. Díky tomu jsem objevila, jaké skvosty se dají uvařit z fazolí nebo čočky a jak tvárná je kořenová zelenina.
- Vaření podle receptů. Tady mě provází jakási kontinuální krize. Já totiž nikdy nemám všechny ingredience. Nikdy! I když je třeba jdu speciálně nakoupit, tak vždycky něco neseženu, zapomenu nebo toho mám alespoň méně. A tak to pak zachraňuji na poslední chvíli improvizací. A díky tomu vím, čím vším se dá nahradit třeba vejce nebo mouka. Hurá!
Uvařit super jídlo, když máte super recept a dovoleno použít všechny potřebné ingredience, je někdy nuda. Díky krizovým momentům jsem si uvědomila, že miluji komplikace a omezení, protože mě vždycky vytrhnou z lenosti a stereotypu a posunou zase o kousek dál.
Proto jsem si začala v rámci tréninku nastavovat sem tam nějaké to omezení sama. Prostě jen tak pro radost a pro zábavu. Pak mě totiž šíleně baví hledat v těch omezeních skulinky a kličky, objevovat nové ingredience a postupy, všechno zkoušet, ochutnávat, dolaďovat, vylepšovat.
Zkuste to taky! A berte to jako obrovskou dobrodružnou výpravu. Vyzkoušejte si, jaké to je stát se třeba jen na pár dnů veganem, bezlepkářem, bezcukrářem nebo vitariánem. Zahrajte si na pár dnů hru „NENAKUPUJEME!“ a vařte jen a pouze z toho, co najdete doma.
Uvidíte, jak se vám rozšíří obzory, a věřte, že se vždycky vyloupne i pár receptů, které se ve vaší kuchyni s úspěchem zabydlí. A navíc zjistíte, jestli se třeba bez něčeho necítíte mnohem lépe.
Lidé, co se stravují konvenčně, si často myslí, že jakékoliv omezení v jídle musí být šíleným utrpením. Mně přijde utrpení a nuda naopak konvenční stravování. Točit pořád dokola knedlíky, rýži, brambory a těstoviny jako ve školní jídelně není moc velká zábava.
Tak se vydejte na onu dobrodružnou cestu a něco si s radostí zakažte. Nabourejte si stereotyp a vydejte se do světa nových chutí. Uvidíte, že jakmile se zorientujete, nebudete vědět, co ochutnat dřív.
„Krize posiluje!“ Tak si ji pravidelně dopřávejte, ať v té kuchyni nezlenivíte.
Petra Stražovská
Jako malé robě, podléhám moderní době.
Proč jíst polévku z rendlíku,když všichni ji jedí z pytlíku.
Máma má se však zdráhá, taková polévka není zdravá.
Nejlepší je domácí, když člověk ví, co do ní nahází.
Větší jsem a mám mlsné chutě, učím se péci dobré buchtě.
Avšak čas rychle upaluje a puberta už se mnou lomcuje.
To je tučné a to sladké, mé linie musí být hladké.
Sója, to je hit, hned ji musím uvařit.
Za chvíli je tu zase pohroma, ta sója není neškodná.
To už dospělý rozum velí, všeho s mírou, kvasím zelí.
Ne každý den jitrnice, nové suroviny zjevují se na mé lince.
Cukr nahrazuje třtinka a hle jsem zdravě vařící hospodyňka!
Dagmar Haková
Když jsem viděla zadání téhle soutěže, okamžitě jsem se nadchla, ale když jsem nad tím začala přemýšlet, zjistila jsem, že jsem tak trochu ztracená. Můj příběh se vine už nějaký ten pátek, jsem holka ze Šumavy, z paneláku, s malou pronajatou zahrádkou, kde se nám rodiče snažili vypěstovat nějaké ty dobroty. Přesto si z toho období pamatuji jen taťkovy luxusní párky s kečupem a hořčicí, které jsme s mamkou tak milovaly. Pak přišel baráček a k němu veliká zahrada… A tady si vzpomínám na svůj první kuchařský počin – maminka byla na služební cestě a já jí chtěla něco uvařit, volba padla na domácí mraženou zeleninu do polévky a rýži. Nemělo to žádnou chuť, zelenina byla syrová, ale já to tenkrát tak hezky naaranžovala a hrdě servírovala. A mamka mě pochválila. Možná, že kdyby tenkrát zareagovala jinak, má cesta by se vinula úplně jiným směrem. Přišel intr a období čínských polévek a školní jídelny, ale také můj první recept – opravdu můj. Sekala jsem tenkrát trávu a zrovna dozrávala rajčata. A mě napadly olivové palačinky s vepřovými nudličkami a rajčaty – nic extra, ale mělo to obrovský úspěch a já měla radost. Začala jsem pozorovat, co nám doma roste a co s tím mamka dělá, ale nepamatuji si, že bych se nějak aktivně zapojovala. Opravdu vařit jsem začala na vysoké, kdy mě menza přestala uspokojovat a na nic jiného nebyl čas. Vařila jsem z toho, co peněženka dovolila, a když jsem si pozvala hosta, většinou i to nejprostší jídlo mělo úspěch.
Už tenkrát jsem sbírala inspiraci odněkud „shora“. Nikdy jsem nevařila podle kuchařek, ne proto, že bych neměla úctu k jejich autorům, naopak. Ale od začátku jsem měla pocit, že vaření je cesta a jídlo je prostředek, jak něco sdělit. A pokud chci mluvit sama za sebe, musím do svého vaření dát svou duši, jen tu svou. A tak jsem experimentovala.
Vždy mi byla bližší zdravá strava než omáčky s knedlíkem, ale i ty jsem se učila. Přišlo první zaměstnání a stravování v restauraci mě přestalo bavit – tak jsem začala vařit víc a nosila si do práce vlastní jídlo. Tou dobou už jsem žila se svým manželem, pro kterého bylo omáčka, knedlíky, rýže, cukr atd. posvátné a zelenina sprosté slovo.
A teprve tehdy jsem našla svůj směr. Byla to pro mě obrovská výzva – věděla jsem, že jako on jíst nedokážu a že pokud spolu máme jednou vychovávat děti, měla bych ho dostat na svou loď.
A tak jsem začala – nejdřív jeden druh zeleniny, pěkně rozmixovat a zamaskovat a tak dále, jako když dáváte dítěti příkrmy a učíte ho zvykat na nové chutě, nové barvy, nové rozměry.
Někdy v době, kdy jsme začali plánovat svatbu, vyšly kuchařky Hanky Zemanové a já nad nimi vzdychala v knihkupectvích – cítila jsem, že je chci mít doma, protože mi mluví z duše. Protože jsem věděla, že podle nich nikdy vařit nebudu, že budou jen takovým mým osobním klenotem, dlouho zůstalo jen u toužebného vzdychání.
Pak jsem otěhotněla a Vy jste vyjednala u SmartPressu 20% slevu. A byly doma. To už jsme bydleli v baráčku, sice pronajatém, ale já si tam založila zahrádku a začala se učit od ní. Těhotenství jsem brala jako velkou možnost očisty organismu a začala se ještě více ponořovat sama do sebe a poslouchat pokyny shora.
Teď už mám víc jak dvouletou dceru, vlastní baráček a k němu velikou zahradu plnou rozličných plodin, které si pěstuji většinou od semínek sama. Má cesta se vine dál a já se pořád učím – od své dcery, od své zahrádky, od svého muže, od svého těla. Nikdy nebudu umět vařit, nikdy nebudu na konci. Jak se budu vyvíjet já, moje rodina, moje zahrada, tak se bude vyvíjet i to, co jim budu servírovat.
V současné době si vyrábím vlastní ovocné i bylinné čaje a sirupy, různé soli, peču vlastní kváskové pečivo, zavařuji, mrazím, nakládám. Chceme si pořídit vlastní slepičky… A jdeme dál.
O všechny své pokusy se dělím s pár spřízněnými dušemi na FB stránkách, které jsem založila chvíli po tom, co jsem obsadila třetí místo ve Vaší soutěži se svou kachnou na datlích a uvědomila si, že i v tomhle světě, kde je téměř každý foodbloger, mám možná i já pár lidem co říct. A za to Vám děkuji.
Iveta Supová
Od malička jsem vyrůstala ve městě, kde byl naším nejlepším přítelem supermarket. Nikdo z rodiny ani nedoufal, že by se v panelovém domě s balkonem na jižní stranu dalo vůbec něco pěstovat. A tak jsem si v tomto království nekvalitní levné stravy žila nějakých dvacet let. Pokusy o vaření v tomto období sice proběhly, nikdy z toho však nevyšlo něco, na co bych byla opravdu pyšná.
Poté nastal zvrat. Přestěhovala jsem se totiž za svým milým na odlehlou vesnici. Když jsem okusila sice malé, avšak naprosto lahodné jahody ze zahrádky, pochopila jsem. Letos jsem poprvé sadila i já.
Je neuvěřitelné, v jakou nádheru se za několik týdnů promění tak malinkaté semínko. Příroda je prostě úžasná. Člověk si toho pak úplně jinak váží. A taky mu to úplně jinak chutná, když ví, že to má bez chemie, a navíc to k němu nemuselo cestovat spousty kilometrů.
A to se mi pak to vaření zkoušelo s mnohem lepším pocitem.
Po mém přesunu na venkov jsem se začala zajímat také o bylinky. Zjistila jsem, že spousta rostlin, které vidíme všude kolem nás, je jedlých, ba dokonce léčivých a my je ještě záměrně ničíme.
Proto jsem je začala honem sbírat a vařit z nich (než mi je všichni ti neznalci vyhubí nebo posečou) a začala jsem zkoušet pro mě zcela nové recepty.
Navíc jsem se mohla každou chvíli těšit na další, jelikož je příroda tak dokonale pestrá. Je jen škoda, že to nevidí víc lidí.