Šalvěj lékařská či “Babské ucho” a její vliv na naše zdraví

Šalvěj patří do čeledi hluchavkovitých. Člověkem je přitom využíváno hned několik druhů. Tak například šalvěj divotvorná, jak už sám název napovídá, patří mezi halucinogeny. Na tomto místě se ovšem zaměříme na šalvěj lékařskou (Salvia officinalis L.), což je rostlina, která je z hlediska využití člověkem opravdu všestranná. Používána je totiž pro své léčivé účinky, ale uplatnění nalézá rovněž v kosmetice a také v kuchyni, neboť patří mezi oblíbené koření. A kdo zná film Saxana, dobře ví, že šalvěj lékařská neboli „babské ucho“ možná má i nadpřirozené účinky…

Popis šalvěje lékařské

Šalvěj lékařská je vytrvalá rostlina podobající se keři, která dorůstá až do výšky 70 cm a nejčastěji kvete od května do července. Květy jsou světle fialové či bílé a plodem je tvrdka.

Používána byla již ve starověku, přičemž její původní domovinou je oblast Středomoří. Postupem času se však odsud rozšířila a dnes je velmi populární i u nás.

Tato rostlina obsahuje mnoho látek, z nichž za zmínku stojí silice, třísloviny, saponiny, některé kyseliny, vitamíny, stejně jako minerální a hormonálně účinné látky.

Vnitřní využití šalvěje

Při vnitřním použití mají mnohé pozitivní účinky na lidské zdraví zejména nať a listy. Často jsou využívány při žaludečních a střevních problémech, jakož i při potížích se žlučníkem či nadýmáním. Popsán je ovšem i kladný vliv na krevní běh a nervovou soustavu.

Šalvěj lékařská má také protizánětlivé, antivirotické a antibakteriální účinky. Navíc zabraňuje nadměrnému pocení, a to zejména v období puberty či klimaktéria.

Vnitřní užití je doporučováno též při nadměrné tvorbě mateřského mléka a ženám umí pomoci i při komplikacích spojených s nepravidelnou menstruací.

Pozor: šalvěj lékařskou byste neměli používat ve větším množství (doporučovány jsou max. čtyři šálky denně) ani příliš dlouho. Pak totiž může působit toxicky.

Vnější využití šalvěje

Kromě výše zmíněných účinků je možné šalvěj lékařskou využívat na různé problémy ústní dutiny. Jejím kloktáním lze např. omezit bolest zubů anebo afty. Navíc působí pozitivně i při krvácení dásní.

Zároveň je ve formě obkladů používána k lepšímu zhojení jizev a celkově má kladný vliv na pokožku. Lze ji proto nalézt v různých pleťových vodách anebo přísadách do koupele. Vzhledem k tomu, že zabraňuje nadměrnému pocení (viz výše), používá se rovněž při výrobě antiperspirantů.

V neposlední řadě pak dovede potlačovat tvorbu lupů.

Šalvěj lékařská jako koření

V kuchyni nalézají uplatnění především čerstvé či sušené listy. Mají ovšem poměrně výraznou chuť a vůni, takže byste to s jejich používáním neměli přehánět.

V každém případě se hodí k některým druhům masa, zejména k telecímu a vepřovému, ale také ke zvěřině a rybám. Šalvěj lékařskou je možné přidávat rovněž do různých omáček nebo nádivek, ale zajímavou chuť dodává i některým druhům sýra.

Jak vidno, jedná se skutečně o univerzální rostlinu.

Fotogalerie:

• 
• 
• 
• 
• 
• 
• Rozkvetlá šalvěj
• 
• Rozkvetlá šalvěj
• Rozkvetlá šalvěj

Video:

Šalvěj znamená zdraví | Milujeme Kameny

Léčivé účinky šalvěje nejspíš znáte: působí antibakteriálně, antivirově, protizánětlivě. A možná na vás titulek působí nadneseně, jenže české slovo šalvěj pochází z latinského Salvia, což znamená – přesně tak, zdraví. Účinné vykuřovadlo, babské ucho, šamanský pomocník, chia semínka, tohle všechno je šalvěj.

Vytrvalá bylina s charakteristickou vůní roste v různých koutech světa, ale každý druh se malinko liší.

Na zahrádce vám nejspíš roste šalvěj lékařská, nízký keřík původem z východního Středomoří. V našich končinách se používá hlavně v kuchyni, báječná je pod maso, do paštik nebo nádivek.

A nemusíte být zrovna Saxana, abyste nevěděli, jakou sílu má odvar zvaný babské ucho.

Chia semínka a šalvěj

Jestli vás v úvodu zarazila ta chia semínka, odteď už budete vědět, že jde o semena šalvěje hispánské. Roste ve střední Americe, rostlina je vysoká zhruba metr a staří Aztékové ji užívali také jako platidlo.

Moc dobře věděli, proč vyvažuje zlato: obsahuje hodně vápníku, ještě víc antioxidantů a zdraví prospěšné omega-3 mastné kyseliny. Jinak řečeno chia semínka jsou výživná, zahánějí pocit žízně, hladu a únavy.

Víno a med

Italští vinaři zbožňují šalvěj ladnou. Díky ní získávají vermuty a sladká, dezertní vína specifickou chuť. Máte rádi med? Šalvěj patří mezi významné medonosné rostliny. Takový med je světlý, jemně aromatický, s vysokým obsahem fruktózy.

Královna mezi šalvějemi

Žádný indiánský šaman z amerického Jihozápadu by se neobešel bez šalvěje bílé.

Pokud jste někdy praktikovali vykuřování, jistě vám není třeba tuhle stálezelenou variantu šalvěje příliš představovat.

Ale přesto: účinků na lidské zdraví je nepočitatelně, od antibakteriálních, antivirových a protizánětlivých přes příznivý vliv na trávicí ústrojí, při problémech s dýcháním, v horečkách, při angínách a tak dále.

Indiánská šalvěj

Že nejde jen o nahodilý seznam samých pozitiv, ale šalvěj skutečně zabírá široké spektrum dopadů na zdraví, snad dokazuje její užití tradičními indiánskými kulturami.

Rozdrcená semena sloužila jako základní pokrm, listy a výhonky se jedly nebo žvýkaly k dezinfekci úst, z kořenů se vařil posilňující odvar, čaj se pil ke zklidnění žaludku – šalvěj se prostě zužitkovala celá.

A neméně podstatnou roli hrála ve spirituální rovině, kde ji hraje i dnes.

Vykuřování šalvějí

Pálení sušené šalvěje provázelo zásadní rituály, neboť energie jejího dýmu je očistná, zahání zlé duchy, chrání před negativními silami. Ale jestli raději stojíte nohama pevně na zemi, nenechte se zmást.

Spalováním se ze šalvěje uvolňují silice a třísloviny, které se ve vodě (a tedy ani v čaji) nerozpouští. Právě díky nim dým nejen odpuzuje hmyz, ale také ničí mikroby ve vzduchu.

To zní dobře, co říkáte? K tématu vykuřování se zevrubně vrátíme v dalším článku.

Herbář

Herbář sloužil již od středověku jako pomůcka na určování jednotlivých rostlin v rámci výuky botaniky. Někdy byly herbáře tvořeny sušenými rostlinami, semeny či plody, které obsahovaly také základní informace o době, místu, názvu rostliny a mnoho dalších údajů, které sloužily pro identifikaci jednotlivých rostlin, ale také recepty na jejich použití.

• seznam léčitelů a fytoterapeutů

Upozornění: níže uvedené informace (připisované vlastnosti bylinek ve smyslu zabránění určité lidské nemoci, schopnosti zmírnit ji nebo ji vyléčit) nejsou schválená zdravotní tvrzení dle platných nařízení EU a nelze tyto účinky považovat za schválené lékařské účinky, jde tedy o neschválené nepotvrzené tvrzení, přestože jsou převzaty z „odborné literatury“ (např. Janča, Zentrich, Váňa, E. Havelka, W.D. Storch, Alena Hamplová atd.) či informačního a vyhledávacího portálu seznam.cz. Provozovatel upozorňuje, že nezodpovídá za špatné vyložení uvedených informací.

Nejvýznamější herbáře rostlin současnosti:

• latinský termín herbarium je odvozen od slova herba, což znamená „bylinka“
• o bylinkách a stromech pracoval také nejstarší britský medicínský text Bald’s Leechbook z 9. století
• mezi nejznamější herbáře v současnosti patří Herbář léčivých rostlin 1 – 9,  od J. Janči a J.A. Zentricha
• Herbář aneb od anděliky k žindavě od Jaroslavy Bednářové
• Moje léčivé rostliny, Zdraví z lékarny boží od Marie Treben
• Herbář pod polštář, Václav Větvička (2008)
• Léčivé rostliny Číny a Vietnamu 1 – 3 díl od Pavla Valíčka
• Herbář hermetikův od Františka Kabeláka
• Zelená lékarna, RNDr. Karel Beneš
• Sbíráme léčivé byliny, Jaroslav Petrbok
• Naše rostliny v lékařství, Mudr. Jaroslav Korbelář, CSc, Zdeněk Endris
• Na loukách roste zdraví, Ervín Wojnar
• atd.

Herbář léčivých bylinek a rostlin

herbář je jednoduchý průvodce (seřazený podle názvu rostlin a doplněný o latinský název) pro určení názvu rostlinky, jejích účinků, receptů, návodu na přípravu, odvarů, sirupů, tinktur, mastí, magie bylinek, jejich signaturu, další důležité a zajímavé údaje.

V historii fytoterapie vychází v češtině první herbář v roce 1517 od litomyšského lékaře Jana Černého (Jana Czerného Nigera) s názvem Kniha lékařská – Herbář nebo Zelinář (Knicha lékarská, kteráž slove herbář aneb zelinář), která obsahuje cca 380 léčivých bylinek, některá literatura nesprávně uvádí jako první vydaný herbář v češtině od Pietra A. Mattioliho, který přeložil až v roce 1562 Tadeáš z Hájku.

• včely vylétají do krajiny, oplodňují květy a sklízejí sladkou šťávu, kterou schraňují v podobě medu (jde o symboliku koloběhu života), který se přidává do čaje na jeho oslazení
• rostliny jsou protipólem člověka podle Rudolfa Steinera, vesmírem proniká trojjedinnost, kořeny, listy a kvetoucí části rostliny odpovídají postupně struktuře hlavy – kořen rostliny lze přirovnat ke struktuře hlavy (nervový systém), listy – rytmickému systému (plíce a srdce), kvetoucí část rostliny – limbickému a metabolickému systému člověka
• neexistuje bylinky, která by na něco nebyla…  (jen, někdy přesně neznáme na co a jak ji použít)
• pokud z přírody zmizí včely, lze podle významného vědce Alberta Einsteina očekávat do 4 roků problémy s lidskou civilizací

Herbář léčivých rostlin obsahuje (herbář pravidelně doplňujeme a aktualizujeme):

Průvodce lesními a lučními bylinkami (způsoby jejich použití), které se vyskytují v České repubice

Jarní léčivé bylinky

• podléška jaterní, violka vonná (fialka), plicník lékařský, lesní pažitka
• medvědí česnek, česnáček lékařský, kopřiva dvoudomá, smetanka lékařská, bršlice kozí noha
• prvosenka jarní, podběl lékařský, sedmikráska chudobka
• popenec, potočnice lékařská, zběhovec lesní
• jarní zelené bylinky a květy jsou zdrojem vitamínů a minerálů
• více

Svatojánské a letní bylinky 

Podzimní bylinky a plody

• kostival – kořen, smetanka lékařská – kořen, čekanka obecná – kořen, lopuch velký jednoletý – kořen, máčka ladní – kořen
• pelyněk černobýl
• křen selský -3 letý kořen
• lnice květel (kvetoucí nať)
• šípky, hálek šípkový, hloh (hlošinky), jalovčinky, kaštany, žaludy, arónie, dřínky,
• světlík lékařský
• vřes
• plody tisu červeného
• mahónie – plod
• turan roční
• pupava
• atd.

Jedovaté bylinky a stromy

• durman, konvalinka vonná, bledule
• rulík zlomocný
• tis červený
• náprstník, oměj šalamounek, vlaštovičník větší
• rododendron
• blín
• více

Chlupaté a ostnaté bylinky:

• bukvice lékařská
• hadinec
• čistec lesní
• proskurník
• hořec žlutý
• ostropestřec mariánský
• pcháč zelinný
• různé druhy bodláků
• atd.

Aromatické bylinky odpuzující hmyz:

• vratič obecný
• rýmovník
• levandule lékařská, máta, meduňka, mateřídouška, rozmarýn
• šalvěj lékařská (vykuřovadla)
• pelyněk černobýl
• listy ořešáku
• routa vonná (odpuzuje komáry)
• voňavka citronová (proti komárům)
• Aksamitník neboli afrikán (odpuzuje slimáky, mšice, mouchy i komáry)
• měsíček lékařský (proti komárům a mravencům díky pyretrinu)
• šanta kočičí (magicky přitahují kočky, ale odpuzuje hmyz a hlodavce)
• monarda neboli zavinutka (odpuzuje i klíšťata a komáry)
• atd.

Které bylinky nevoní kočkám:

• levandule, routa vonná, absint, trnité růže, pelargonie, citronový tymián nebo kopřivěnka psí 
• kajenský pepř
• slupky z citrusového ovoce a rozsypte ho na těch místech zahrady, kde kočky nechcete
• lógr z kávy

Byliny – adaptogeny:

Bylinková vína z českých bobulovin:

• bezinkové víno (alterbativa portského vína)
• trnkové víno  (alterbativa portského vína)
• šípkové víno
• rakytnikové víno
• hlohové víno
• hroznové víno
• dřínkové víno
• višňové víno

Rosliny a bylinky produkující dusík (dusíkáče)

Mezi pohledné trvalky rostliny, které dovedou půdu obohacovat o dusík a mohou tvořit součást pestré výsadby patří vytrvalé jetele (plazivý, jahodnantý) a vikve, vojtěška setá, štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) či lupina vlčí bob.

Mezi dřeviny patří čimišník stromový, rakytník řešetlákový, hlošina úzkolistá, okoličnatá a mnohokvětá, žanovec měchýřník (Colutea arborescens), vítečník sítinovitý (Spartium junceum), albízie růžová (Albizia julibrissin), latnatce (Caenothus) a janovce (Cytisus).

Jde o keře a stromky velmi dekorativní, kvetoucí, nektarodárné a v případě rakytníku, čimišníku a hlošin i poskytující jedlé a léčivé plody. Žanovec má plody naopak jedovaté a jakožto okrasná rostlina patří pouze na zahradu, nikoli do přírody, kde by mohl časem utiskovat původní druhy.

Jaké části rostlin sbíráme pro léčebné účely?

• kořen, oddenek, cibulka
• pupen, list, nať, kvetoucí nať, květ
• plod, stopka, semena, hálek, slupky obalující plod, přepážky u vlaš. ořechů
• míza, pryskyřice, latex, kůra

Naše babičky zázely mezi záhonky se zeleninou bylinky, aby neměly problém se škůdci. Mezi mrkví a celerem tak rostl kopr a měsíček a afrikány…

Jak a kdy sbírat léčivé bylinky:

Nadzemní části léčivých bylinek sbíráme nejlépe v poledne, kdy jsou v plném rozkvětu, ale můžeme také sbírat po opadnutí ranní rosy až do pozdního odpoledne (důležité je řídit se instrukcemi pro konkrétní rostlinu). Nikdy však nesbíráme léčivé bylinky za deště.

• bylinky se suší ve stínu, mimo sluneční záření, které bere léčivým bylinám sílu

Podzemní části (kořeny, oddenky) sbíráme za vlhka, nejlépe zjara nebo na podzim, kvůli maximu uložených účinných látek. Pro nejlepší výsledky je dobré řídit se Kalendářem sběru rostlin.

Zásady sušení léčivých bylinek:

• sušíme ve stínu na větraném místě
• bylinky pokládáme na papír nebo síto, některé sušíme zavěšené ve svazcích
• sušíme v tenkých vrstvách, v suchu, na větraných místech, usušená bylinka se drtí až po usušení nebo před přípravou čaje (uvolňují se vonné silice)
• bylinky nesušíme na slunci, pokud není stanoveno jinak
• nepřekračujeme teplotu 40°C při umělém sušení
• delka sušení trvá obvykle 2-4 dny, u některých druhů i déle např. šalvěj, šípek atd.
• pro zpracování na masti a tinktury se rostliny nechávají zavadnout na sluníčku, aby se vysušila nepotřebná voda (ředila by tinktury a tak snižovala jejich účinnost)
• více

Magie bylinek:

• ochranné bylinky (plátěný váček) – pokud je nosíme při sobě chrání nás před útoky na fyzické i psychické rovině (síla myšlenky a aura bylinky nás chrání tím, že vytvoří energetický štít)
• přivolávací bylinky – lze je použít na přivolání lásky, hojnosti, zdraví či prorockých vizí
• bylinky sbírané za působení luny (úplněk nebo nov) mají velkou sílu a moc: Úplněk posiluje a dokončuje, vše co dozrává (j vše černé – arónie, meruzalky, černice, borůvky, trnky). Tato doba (úplněk) je vhodná na dodělání inktur, mastí, směsí, likérů). NOV je vhodnou dobou na vyrývání kořenů rostlin (jaro a podzim)
• bylinky na čištění prostor, organismu atd.
• více

Možnosti využívání a zpracování bylinek:

• Nálev – připravené bylinky polijeme vařící vodou – přikryjeme, necháme 10 – 20 minut máčet – nikdy nevařit !!! 
• Odvar – bylinky vložíme do studené vody – za stálého míchání vaříme stanovenou dobu – odstavíme popř. scedíme 
• Zápar – bylinky vhodíme do vařící vody – přikryjeme a 5 minut mírně povaříme 
• Zavřeniny – čerstvě natrhané bylinky dáme do uzavíratelné sklenice a uložíme do lednice
• Macerát – bylinky zalijeme studenou vodou – necháme přes noc macerovat
• Spojované čaje – např. macerát a odvar
• Bylinky svařené ve víně (hojně používané na Balkáně v zemích bývalé Jugoslávie) nebo macerované ve víně (trnky, brusinky, bezinky, višně…)
• Bylinné sirupy – čerstvé byliny vstvíme do nádoby a jednotlivé vrstvy zasypáváme třtinovým cukrem a povrch nádoby, zakryjeme ji a necháme 40-90 dní odležet
• Bylinkové octy
• Bylinné tinktury – macerování v alkoholu (40-90%)
• Naložení léčivých bylinek do medu a alkoholu
• Bylinné masti, bylinky macerované za studena nebo za tepla v oleji
• Bylinné obklady, nažezané nebo rozdrcené bylinky se přikládají zevně
• Bylinné éterické oleje
• Bylinná vykuřovadla
• Bylinné koupele
• Bylinná pesta (bršlice, medvědí česnek, česnáček, pampeliška)
• Bylinná másla (petrželové, z medvědího česneku… atd.)

Bylinné tinktury

V alkoholu se rozpouští jiné účinné látky než ve vodě, bylinné tinktury se vyrábí z čerstvých pupenů, nati, květů, plodů, kořenů nebo kůry, které zalijeme 40 – 80% alkoholem a necháme macerovat 3-6 týdnu, následně scedíme a nalijeme do tmavých lahviček, skladujeme v chladnu a temnu.

Invazivní druhy bylinek a rostlin:

Plevelné léčivé bylinky, indikátory charakteru půdy:

• půdy bohaté na humus, poznáme je podle výskytu ptačince žabince, kopřivy nebo kokošky pastuší tobolky
• jílovité podklady v půdě, vyskytuje se zde podběl lékařský,pryskyřník rolní a svízel přítula
• půdy chudé na vápník, tyto půdy poznáme podle výskytu rmenu rolního, macešky trojbarevné nebo hasivky orličí
• idikátorem těžké hlinité půdy je pampeliška, jitrocelkopinatý a pryskyřník plazivý
• písčité půdy nám indikuje výskyt vlčí mák a osívka jarní
• na půdách bohatých na vápník roste šalvěj luční, čekanka obecná

Signatura invazivních rostlinek a bylinek: tyto nové invazivní druhy silně vytlačují původní květenu a pestrost a některé druhy vytváří monokultůry (např. netýkavka žláznatá a malokvětá kolem toků v záplavovém území) – podobně je to i v živočišné a lidské říši

• přirozená migrace bylin je stejná jako u zvířat, lidí, stromů, vody i nerostů (co je hybatelem migrace? pohyb planet a změna klimatu)
• invazivní bylinky mohou být impulsem k nastolení rovnováhy při vychýleném stavu (lze aplikovat i na člověka)
• přestože ve své zemi jsou běžnými rostlinami (je zde rovnováha druhů) v nových teritoriích se projevují jako invazivní bylinky (změnou teritoria musí bojovat o přežití rodu, bojují proti přesile okolí, až se nastolí opět určitá rovnováha, přestanou být invazivní) – toto je vlastnost asi každé bylinky

Zdroje: svetesoteriky, wikipedia,

Uřízněte babě ucho!

Většina z vás si asi vzpomene na čarodějnici Saxanu, která zoufale hledala vhodnou babu, jíž by mohla uříznout ucho. Potřebovala ho totiž, aby mohla zůstat ve světě lidí.

Protože však v čarodějnické škole nedávala pozor, netušila, že nemusí mrzačit žádnou stařenku, ale že by měla pohledat spíše na našich lukách a stráních a nebo ještě lépe – nakoupit v apatyce.

Ale komu není shůry dáno… Saxana naštěstí narazila na paní učitelku, která popíjela odvar z babského ucha – jinak též šalvěje lékařské – aby si zklidnila pocuchané nervy. K trestnému činu ublížení na zdraví, spáchanému na osobě důchodového věku, tak nakonec nedošlo.

Jak bychom ovšem v takové situaci dopadly my? Pustily bychom se do lovu babiček, zajíců a koček, nebo víme, jak se té které bylince říká lidově? Pokud ne, dovolím si vás alespoň o některých z nich v zájmu zachování zdraví seniorek i zvířeny informovat…

Babské ucho neboli šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) bývá též zvána koníčky nebo smrtky. Je to 30-70 cm vysoký polokeř z čeledi hluchavkovitých. „Kdo sní ráno tři lístky šalvěje se solí, tomu ten den neuškodí jed a špatný vzduch,“ tvrdí se v herbáři Lonicerově. Výluh ze šalvěje prý také vyhání roztoče, černí vlasy, tiší kašel a pomáhá na špatná játra. Šalvěj zahání zlé duchy, a potřete-li si jí hruď, ochrání vás prý před uřknutím. V moderní medicíně se nejčastěji používá ke kloktání při zánětlivých onemocněních dutiny ústní a hrtanu, při zánětu dásní, bolestech v krku, angíně a zahlenění. Doporučována je také na zklidnění nervů při klimakteriu, uklidňuje poruchy zažívacího ústrojí, má protihlístové účinky a snižuje sekreci žláz včetně sekrece mléka. Nespleťme si ji ovšem se šalvějí luční, rostoucí hojně na loukách a suchých stráních.

Sladké dřevo neboli lékořice lysá (Glycyrrhiza glabra L.) bývá zvána také pendrek, sladké koření nebo sladké žíly. Pochází z Blízkého východu a k léčbě se užívá její kořen. „Kořen sladký čili lékořicový má moc mírně obživovati, měkčiti, ovlažovati, vylučování slizi v dychadlách usnadňovati a chrkání oblehčovati,“ píše se v Prestově Rostlináři. Používá se především jako prostředek usnadňující odkašlání a rozpouštějící hleny, dráždí žaludeční sliznici, působí mírně projímavě a močopudně. Extrakty z kořene lékořice se používají při léčbě žaludečních a dvanácterníkových vředů. Kořen jako takový bývá oblíbenou součástí nejrůznějších čajových směsí, zejména určených proti kašli a používaných při žaludečních a zažívacích potížích. V magii je lékořice pro svou sladkou chuť častou přísadou lektvarů lásky.

Myší ouško neboli jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.) bývá zván také ranocel, celník homolek, beraní jazyk, jazejček nebo volský jazyk. Už od starověku je považován za významnou léčivku. Ve středověku sloužil jako prostředek zastavující krvácení, krev čistící, rány hojící a horečku tišící. „Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá, po čem člověk těžce raněn přece neumírá?“ dotazovala se hrdinka Balady horské od Jana Nerudy. A dostalo se jí této odpovědi: „Rány hojí otevřené na tom lidském těle jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.“ V současné době slouží jitrocel především jako prostředek proti kašli. Má široký rozsah účinnosti, protože chrání sliznice, mírní dráždění ke kašli, rozpouští hleny, brzdí rozmnožování bakterií a působí protizánětlivě. Je vhodný při vleklém zánětu průdušek, astmatu a dalších chorobách dýchacích cest, někdy i při poruchách trávení provázených zácpou. Zevně se rozmačkaných čerstvých jitrocelových listů užívá na obklady při ekzémech, špatně hojících se a zanícených ranách a na spáleniny. Čerstvá šťáva z jitrocele je vhodná k ošetření otoků po bodnutí hmyzem. Jitrocel byl běžnou součástí lektvarů a mastí léčivých a dokonce prý i tajemného nápoje nezranitelnosti.

Kočičí kořen neboli kozlík lékařský (Valeriana officinalis) bývá nazýván také baldrián, odolenový kořen nebo odolen. Čarodějnice prý nesnáší pronikavou vůni kozlíku a tak se mu raději vyhýbají. Svazeček kozlíku zavěšený nade dveřmi se pohne, překročí-li práh osoba nehodná. Kozlík v loži rodičky zahání zlé duchy a oddenek kozlíku roztlučený na prach se přidává do lektvaru lásky. V šátku zabalený kořen kozlíku na stole přináší karbaníkům dobrou kartu a ve vodě chrání krávy před uřknutím. Kozlík lékařský jako léčivá bylina je přitom souborem několika blízce příbuzných druhů. Má uklidňující účinek zejména při srdečních neurózách (úzkost, bušení srdce), při nervovém vyčerpání, migrénách, nespavosti způsobené přepracováním, žaludečních neurózách, tiší bolesti, uvolňuje křeče, snižuje tonus hladkého svalstva a rozšiřuje věnčité tepny. Dále tlumí sexuální aktivitu a má příznivý vliv na poruchy štítné žlázy. Malé dávky kozlíku mají povzbuzující účinek na centrální nervovou soustavu, zatímco větší dávky vyvolávají celkový útlum.

Matečník neboli meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) bývá zvána také melisa, včelanka, včelník, lemonika, rojovník, doušník nebo planá máta. Pochází z východního Středozemí, ale odpradávna se pěstovala jako léčivá a medonosná rostlina. Užívá se buď samotná nebo v čajových směsích ve formě nálevu nebo lihového extraktu. Doporučuje se hlavně jako prostředek uklidňující, zejména při poruchách nervového původu, nespavosti a bušení srdce, dále při poruchách zažívání a při žaludečních nevolnostech. Zvyšuje a podporuje tvorbu žluče a zabraňuje nadýmání. Příznivý účinek má i při chorobách z nachlazení a chřipkových stavech. Bývala doporučována ke koupelím při revmatismu a ke kloktání. Z lihových výtažků se vyrábějí prostředky proti bolestem hlavy a nervovým stavům. Proslula jako přísada do likérů v tzv. karmelitském lihu či karmelitských kapkách. Užívala se do uspávacích lektvarů a mastí spolu s mátou.

Hořký stříbrník neboli pelyněk pravý (Artemisia absinthium L.) se nazývá také absint, peluň nechrasť a chlebníček. Řadí se mezi nejstarší léčivé rostliny, které znali už staří Řekové, Římané a Egypťané. Je znakem naděje, zatímco jeho plody naopak symbolizují bolest a hořké utrpení, odloučení a odchod na věčnost. „Rozpomeň se na trápení má a pláč můj, pelyněk a žluč…“ píše se v Pláči Jeremiášově. Kouř z pelyňku prý zahání komáry a pelyňková větvička zase moly. Pelyňek podporuje vylučování žaludečních trávicích šťáv a žluči. Silice z něj kromě toho působí dezinfekčně, proti křečím a proti průjmům. Už ve starověku měl pelyněk široké uplatnění při zažívacích potížích, při žloutence a proti malárii. Dnes se užívá buď samostatně, nebo je součástí čajových směsí s jinými léčivkami, obsahujícími hořčiny (např. se zeměžlučí) převážně při trávících poruchách (při nechutenství, snížené tvorbě žaludečních šťáv, střevních a žaludečních kolikách, při nadýmání). Dříve se pelyněk využíval i v likérnictví k výrobě žaludečních likérů, aperitivů a vermutových vín. Thujon obsažený v silici ovšem vyvolává křeče a závratě. Těhotné ženy by ho proto neměly užívat vůbec. Pelyněk byl odjakživa součástí čarodějnické létací masti a věšteckých nápojů. Věštilo se také při vdechování kouře z něj.

Líčko mateří neboli podběl lékařský (Tussilago farfara) bývá nazýván také koňské kopyto, lopušice, májík a babuška. Patří mezi první posly jara. Používal se proti tuberkulóze a známá propagátorka bylinného léčitelství abatyše Hildegarda ho doporučovala při horečce. Podběl vůbec patří mezi nejstarší a nejoblíbenější léčivé byliny. Již odpradávna se používal jako prostředek tišící suchý kašel, neboť vytváří na sliznici ochranný slizový povlak. Bývá součástí prsních čajových směsí. Používá se při chorobách dýchacích cest – při rýmě, chrapotu, kašli, zevně pak na kožní záněty, bércové vředy, špatně hojící se rány. Má mírný močopudný a protiprůjmový účinek.

Zaječí chléb neboli řebříček obecný (Achillea millefolium agg.) je zván také myší ocásek, husí jazýček, cikánský žebř, mačačinec, tisíclístník nebo kočičí ocas. Používal se jako hořká substance do piva. Od pradávna se jím léčily rány a tak se stal symbolem války. Přidával se do magických léčivých lektvarů. Má protizánětlivé účinky, působí uvolnění křečí, má povzbudivé účinky na vylučování žaludečních šťáv a žluče, na látkovou výměnu a krevní oběh. V čajových směsích se uplatňuje jako mírný prostředek při žaludečních a zažívacích obtížích, nadměrné plynatosti, průjmech, při žlučníkových obtížích a nechutenství. Doporučuje se jako močopudný a současně protizánětlivý prostředek při chorobách močového ústrojí. Lze jej užít i proti kašli. Vzhledem k tomu, že řebříček zvyšuje i krevní srážlivost, uplatňuje se při různých krvácivých stavech. Zevně se používá ke kloktání při zánětech dásní, ke koupelím při hemoroidech, rozpraskaných rukách, kožních vyrážkách a zánětlivých kožních poraněních. Při předávkování však může vyvolat bolesti hlavy a závratě.

Krevníček neboli třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum L.) bývá nazývána také svatojánská bylina, prostřelenec, zděšenec, milovníček, kvítí Panny Marie nebo čarovník. Chrání proti čarodějnictví, všem ďábelským úkladům i proti hromu a blesku. Připevněná na dveře brání vstupu zlých duchů a zastrčená za krov chrání stavení před požárem. Přidává se do lektvarů lásky a do koupele nemluvňat a šestinedělek, aby je chránila proti uřknutí. Podle pověsti byla ďáblovi trnem v oku a proto nadělal do jejích lístků dírky, ale léčivé moci ji nezbavil. Děvčata ji trhala na svatého Jana a které vykvetla, ta se do roka vdala. Vyznačuje se celkově uklidňujícím účinkem, zejména při nemocech zažívací a vyměšovací soustavy spojených se žaludečními, jaterními, žlučníkovými a ledvinovými obtížemi. Doporučuje se také při předrážděnosti a neklidném spánku. Pro své protizánětlivé a hojivé účinky se používá zevně do koupelí na hemeroidy, k obkladům na rány a ke kloktání. S oblibou se k léčbě popálenin, kůže spálené sluncem a zanícených ran používá třezalkový olej nebo mast z třezalky. Hojně se také využívá k léčbě depresí.

Dobrotnice neboli dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) bývá nazývána také voněkras, červená lebeda, dobrá mysl nebo mysl domácí. Známější je jako koření – oregáno. „Dobrá mysl vařená zahání v lázni svrab a prašivost, s fíky jedená dobrá jest proti křeči a vodnatelnosti,“ píše o ní doktor Mattioli. Dobromysl patřila mezi „svatojánské kvítí“, trhané na sv. Jana, které mělo chránit po celý rok lidi i domácí zvířata před nemocemi. Je to vhodná medonosná rostlina, z její natě lze získat i trvanlivé hnědočervené barvivo, jímž se dříve barvila vlna. V moderním lékařství nenalezla velké uplatnění. Lékaři ji předpisují jen v různých čajových směsích určených k léčbě zažívacích potíží nebo pro zlepšení chuti některých čajů. Často se používá v lidovém léčitelství ve formě mastí proti svědění a rýmě. Protizánětlivý účinek se uplatňuje při chorobách horních cest dýchacích. Předepisuje se v nálevu samotná nebo v čajových směsích při zažívacích potížích, nechutenství, žaludeční a jiné neuróze, pro zlepšení střevní peristaltiky, dále při zánětu průdušek, kašli, revmatismu, neuralgiích, průvodních potížích z onemocnění nachlazením a neurosexuálních poruchách. Používá se jako protizánětlivé kloktadlo, k inhalacím, do posilujících koupelí a jako prostředek proti lišeji a jiným kožním infekcím. Podle záznamů se dobromysl používala již ve starém Egyptě a ve středověku jako lék proti nervovým křečím, různým bolestem a vykuřovala se jí obydlí, aby zde vládla spokojenost. Ve středověku byla dobromysl řazena mezi byliny, chránící před ”zlou mocí”.

Čantoryjka neboli zeměžluč lékařská (Centaurium erythraea nebo také Centaurium umbellatum Gilib.) bývá nazývána také hlístník nebo koření tisícizlatové. Její původně řecký název je odvozen od bájných kentaurů, kteří ji prý milovali.

„Všude, kde slabost oustrojů zažívacích a obnovovacích odejmouti, kde drážditelnost střev vyvýšiti, kde chuť popuditi, kde kleslé činění žil pozdvihnouti, kde zacpání popraviti, tak všude zeměžluč jest na svém místě,“ praví se v Prestově Rostlináři. Zeměžluč prý také zacelovala rány a pročišťovala vředy.

Věřilo se také, že vaří-li se bylina s rozkrájeným masem, spojí se toto znovu v celek. O tomto efektu informoval i Albertu Magnus, slavný řezenský biskup. Zeměžluč bývala užívána jako mocný prostředek proti úkladům čarodějnic – především proti různým fyzickým útokům.

V dnešní medicíně se používá při zažívacích poruchách, proti nechutenství, pálení žáhy, plynatosti, zácpě, špatné výměně látkové, chorobách jaterních a chudokrevnosti. Jsou popisovány i účinky zklidňující, snižující zvýšenou teplotu.

Máte zkušenosti s užíváním bylinek? Kupujete si čisté bylinky, směsi, nebo si bylinky sama sušíte? Nebo si jen občas dáte nějaký ten průduškový čaj, aniž byste zkoumala, co v něm je?