Je vůbec možné něco změnit? Co můžeme vždy ovlivnit, jsme my sami. Psychoterapie je prokazatelně účinný postup na cestě ke změně. Psychoterapeut je odborný průvodce na této cestě. Psychoterapeut jako odborník Vás v rámci konzultací úspěšně provede cestou k Vašemu cíli.
Psychoterapie probíhá v atmosféře porozumění, vcítění a bezpečí. Po celou dobu konzultace Vám budu pečlivě naslouchat a poskytovat Vám oporu. Budu se zaměřovat na Vás a Vaše individuální potřeby.
Ve své praxi využívám principy kognitivně-behaviorálního přístupu.
Kognitivně-behaviorální psychoterapie jako způsob práce představuje jasný a srozumitelný postup na cestě k vyjasnění potíží, porozumění sobě samému a realizaci možných řešení na cestě k lepšímu životu.
Je to ucelený biopsychologický přístup, který zohledňuje individualitu každého člověka a zároveň umožňuje účelně dosáhnout stanovených cílů.
Kognitivně-behaviorální psychoterapie je účinný, empirický přístup založený na důkazech. Výsledky výzkumných studií (Roffman, Marci, Click, Dougherty, & Rauch, 2005; Craighead, Hart, Wilcoxon Craighead, & Ilardi, 2002; Chambless & Ollendick, 2001; a další) poukazují na jasné důkazy o efektivitě kognitivně-behaviorálního přístupu.
Zejména při práci s páry využívám přístup zaměřený na emoce (EFT). Jedná se o krátkodobou terapii, jejímž tvůrcem byla v 80. letech Dr. Sue Johnson. EFT jako efektivní manželská terapie se zabývá rozvojem bezpečné citové vazby vzájemnou dostupností a pozitivními interakcemi mezi partnery. Reagování na druhého a emocionální zapojení jsou základem bezpečné citové vazby.
Všichni potřebujeme v partnerském vztahu vnímat blízkost, bezpečí a cítit, že jsme milováni. Nepohoda ve vztahu podporuje nejistotu citové vazby a vede k chování, které rozbíhá negativní cyklus interakcí, pár se tak zasekne a nemůže z kruhu ven. Studie EFT terapie ukazují 70 – 73 % zlepšení (Johnson, 2003).
Objednat se 
Psychoterapie s psychologem je pravidelné setkávání se a povídání o tom, co Vás trápí. Frekvence setkávání bývá nejčastěji jednou za týden nebo jednou za dva týdny, záleží na domluvě, jak to terapeutovi i klientovi dává smysl. Celková doba psychoterapie záleží hodně na typu problému, který je k řešení. Obecně to bývá v řádu měsíců.
Obsahem psychoterapie je probrat, jaký se objevil problém. Naučíte se přesně analyzovat, co se s Vaší psychikou děje v konkrétním okamžiku. Můžete tak přesněji porozumět, co se v danou chvíli s Vámi děje.
Důležité je také propojení s tím, proč se Vám takové věci dějí. Většinou to není náhodou a spousta potíží souvisí s naším dětstvím a obecně zážitky, které nás v životě potkaly.
Na ty je také dobré zaměřit v terapii pozornost a probrat, co se tehdy dělo, jaký to mělo emoční význam.
Staré zážitky je možné v rámci terapie zpracovat, což vede k tomu, že už nebudou tak emočně žhavé a nebudou tolik zasahovat do současného života.
V rámci terapie se můžete také naučit techniky a nástroje, jak ovlivnit svoji psychiku – myšlenky, emoce, tělesné projevy chování.
Když se všechny výše uvedené složky dají dohromady, ukazuje se, že výsledkem je výrazné zvýšení spokojenosti v životě.
Způsob psychoterapeutické práce
Každý psycholog / psychoterapeut pracuje různým způsobem. Existují různé psychoterapeutické výcviky, ve kterých se terapeuti učí terapeutickým dovednostem, a každý zahrnuje jiný způsob práce. Některé se více zaměřují na aktuální prožívání, některé na nácvik chování, některé na racionalitu a některé se snaží integrovat.
Výzkumné studie ukazují, že všechny přístupy vedou k větší spokojenosti klientů, není tedy možné vybrat si obecně špatně. Jde jen o to, že se jiným způsobem dostanete ke stejným výsledkům. Zároveň určitý způsob práce Vám může být skutečně sympatičtější než jiný. Stejně tak to mají sami psychoterapeuti, kteří mají také svoje osobnosti a každý pracuje způsobem, který je mu nejbližší.
Já ve své práci využítávm psychoterapeutického výcviku v KBT (kognitivně-behaviorální terapie) a často jej kombinuji s principy ostatních terapeutických směrů podle aktuální potřeby (zejména principy schematerapie, terapie zaměřené na emoce a gestalt terapie).
Jaký je obecně rozdíl mezi psychologem, psychoterapeutem a psychiatrem
Psycholog je člověk, který vystudoval pětiletý magisterský obor psychologie na univerzitě. Psychiatr je lékař, který se zaměřuje ve své praxi na obor psychiatrie.
Psychoterapeuti jsou lidé, kteří absolvovali pětiletý akreditovaný psychoterapeutický výcvik (ten není podmíněn studiem určitého oboru, tj. může ho absolvoval psychiatr, psycholog i člověk s jinou profesí, např. sociální pracovník).
Psycholog se obecně ve své práci zaměřuje spíše na obsah trápení klienta, hodně si s klientem povídá, využívá psychologických a psychoterapeutických prostředků. Psycholog nemůže předepsat psychiatrickou medikaci. Často zároveň bývá absolventem psychoterapeutického výcviku.
Psychiatr může předepisovat psychiatrickou medikaci a pokud je absolventem psychoterapeutického výcviku, může provádět také psychoterapii, tj. s klientem si povídá o podstatě jeho potíží a psychologickými prostředky působí na psychiku klienta.
Objednat se
Psychoterapie, psychologické poradenství – začínáme!
Právě jste se uvelebili v sesli, naproti vám sedí dobrý psycholog, kterého jste si sami našli, a první psychoterapeutické sezení může začít. Jenže jak? Co vás čeká na prvním sezení v psychologické poradně se pokusím soustavně shrnout na následujících řádcích.
Ideální je, pokud může mít takovéto první sezení strukturu. Strukturu prvnímu sezení u psychologa dává psycholog, tedy ten člověk, co na vás hledí (ideálně se zájmem či zvědavostí) z protějšího křesla a zamyšleně se probírá hustým plnovousem.
Hledí-li na vás mdlým pohledem, ostentativně se oddává předspánkovému reflexu, při kterém se zeširoka otevřou ústa a dojde k hlubokému nádechu či se vyzývavě dloube v nose propisovačkou, není to dobré znamení.
Tehdy ještě můžete vstát, pokusit se takového psychologa zmást tím, že mu budete chtít prodat vysavač nebo sadu hrnců z Reichu, a posléze uprchnout do bezpečí. My se však budeme soustředit na tu variantu s dobrým psychologem.
Ve zkratce to vypadá asi následovně: je dobré začít tím, co vás přivádí, pak si o tom budete chvíli povídat a pak se domluvíte co a jak dál. Začít mluvit o tom, co člověka přivedlo na psychoterapii, nemusí být vůbec jednoduché.
Jednak tím, že můžeme ztratit dostatek sebepodpory, abychom zformulovali, cože to máme za trable, jednak tím, že to vlastně ani nemusíme pořádně sami vědět a je nám prostě špatně. Nebojte se vlka nic, dobrý psycholog vám pomůže začít. Obavy z toho, že budete chrlit na toho nebožáka páté přes deváté, nejsou na místě.
Smyslem této části první návštěvy psychologa je pokusit se složit obrysy mozaiky, se kterou přicházíte, a psycholog počítá s tím, že to nevystřihnete jak Paganini housle.
Neuškodí zmínit, co je to, co vás trápí, jak to teď vypadá, jak se to vyvíjelo, jestli jste to měli odjakživa či zda to započalo až později, jak často se vám to děje, jak vám to ovlivňuje život, vztahy atd., co byste s tím potřebovali udělat, jaké vlastně máte očekávání od psychologa, v čem a jak byte potřebovali pomoct, co vás přimělo do psychologické poradny dorazit atd.
Tímto procesem dochází k něčemu, čemu se odborně říká formování psychoterapeutického kontraktu. Neboli – je zapotřebí psychologovi zadat zakázku, aby bylo v psychoterapii na čem pracovat.
Někdy se stává, že člověk pocítí částečnou úlevu již poté, co se tuto zakázku pokusí zformovat, neboť jeho trápení se tímto procesem transformuje z poněkud rozplizlého stavu negativních myšlenek a pocitů do konkrétna.
Už v tomto bodě začíná vaše spolupráce na tom, aby psychoterapie byla úspěšná. I sebelepší psycholog neumí čarovat, číst vaše myšlenky a tužby a mávnutím čehosi bez meškání způsobit vaši úzdravu.
A pokud tvrdí, že ano, není to psycholog, ale psychotik (psychóza je závažná duševní porucha projevující se narušeným kontaktem s realitou), falešný kouzelník (neboli léčitel, šaman či dušezpytec připravený oblbnout vás a vaši šrajtofli za účelem vlastního obohacení) anebo skutečný kouzelník (ti ale neexistují).
Aby byla psychoterapie úspěšná, musí být podmíněna tím, že na sobě chcete pracovat. V psychoterapii kopete za sebe, proto se snažte k ní přistoupit poctivě. Váš vklad zásadně ovlivní váš zisk.
V některých případech může být užitečné věnovat na začátku čas bližší anamnéze. Psycholog tím získá cenné informace o tom, čím jste v životě prošli a co se mohlo spolupodílet na genezi vašich potíží. Není to však nezbytně nutné, a navíc se k důležitým událostem z vašeho života v psychoterapii pravděpodobně dostanete spontánně.
Když už je sebrání anamnézy na místě, učiní tak psycholog s důrazem na podstatné informace. To, jaké informace jsou z hlediska psychopatologického rozboru jedince důležité, posoudí psycholog.
Nebojte se mu pomoci a pokuste se ho informovat o všem, co si myslíte, že by mohlo být důležité, i kdyby to mělo být to, že vaše teta trpěla na křečové žíly.
V rozhovoru o tom, co vás přivedlo, máte možnost zhruba okusit, jak by samotná psychoterapie s daným psychologem mohla vypadat. Zkuste si všimnout, jak se s dotyčným psychologem cítíte.
Pokud spolu těžko můžete vydržet v jedné cimře, dá se očekávat, že tato spolupráce plodná nebude. Výjimka z tohoto pravidla platí tehdy, děje-li se tato nesnášenlivost z příčin, jež přímo souvisejí s tím, co klienta do psychoterapie vůbec přivedlo.
To je velmi důležitá výjimka a proto je vždy zapotřebí ujistit se, zda se nejedná o tento případ.
Následuje vzájemná domluva organizačního charakteru, což zahrnuje otázky typu: Jaká bude frekvence sezení? Jak dlouho trvá jedno sezení? Jak dlouho potrvá celá psychoterapie? Kde a kdy bude sezení probíhat? Kolik bude stát jedno sezení? Jakým způsobem bude probíhat platba? Co se stane, když zapomene klient přijít na domluvený termín? Co se stane, když zapomene psycholog přijít na domluvený termín? A tak dále.
Obvyklá frekvence sezení při psychoterapii je 1x týdně. Někteří psychologové, zejména ti, kteří pracují v psychodynamické modalitě, preferují i více sezení za týden. Osobně jsem toho názoru, že frekvence psychoterapie 1x za týden je ideální.
Dvě setkání týdně lze zvolit tam, kde klient prochází akutními potížemi či tam, kde má klient zájem na rychlejším postupu v psychoterapii, avšak zároveň disponuje dostatečnou kapacitou snést takovou zátěž.
Psychoterapie je samozřejmě záležitost v první řadě úlevná, avšak zároveň svým způsobem člověka přece jen zatěžuje, minimálně časově.
Psychoterapie může být zatěžující samozřejmě i finančně, proto se někdy volí frekvence sezení 1x za 14 dní. Takovéto nastavení má stále potenciál být dostatečně odkrývající, podpůrné a efektivní, avšak přirozeně klesá rychlost, se kterou klient postupuje vpřed.
Tato a nižší frekvence sezení se také volí tehdy, podstoupil-li klient dostatek hodin individuální psychoterapie v předešlém čase a nyní již konzultace s psychologem fungují coby udržovací režim.
Takovýto udržovací režim není adorace statu quo, nýbrž v psychoterapeutickém pojetí má stále povzbuzující účinek k pozitivním změnám v klientově životě.
Ideální je, pokud se podaří nalézt pevný termín. Stálost místa a času přispívá k pravděpodobnosti úspěšné psychoterapie.
Klient ví, že ve středu v pět je jeho čas a psycholog na něj čeká, a psycholog ví, že ve středu v pět tento klient přijde a bude se pracovat, zatímco když klient nepřijde, bude psycholog zevlovat, lelkovat či se poddávat jiné lípavé činnosti.
Většina psychologů také nepracuje přesně 60 minut, ale obvykle 45, 50 či 55 minut. Tato nezvyklá zkrácená doba psychoterapeutického sezení není výsledkem psychologovy zlovolnosti, nýbrž nutným předpokladem čerstvého přijetí dalšího klienta. Zkrátka a jednoduše pauza v robotě.
Jakmile jste prošli tyto a související náležitost prvního psychoterapeutického sezení, máte již před sebou samotnou psychoterapii v té nejčistší podobě.
Čeká vás mnoho dřiny, potu a slz… …a také mnoho podpory, pochopení a objevování: pokud budete chtít, může být psychoterapie jednou z nejlepších jízd vašeho života. Důležité na tom je, že řídit budete vy, psycholog bude jenom váš spolujezdec.
To, co je na psychoterapii krásné je fakt, že společnými silami se takto můžete konečně vymotat ze změti rozmlácených okresek na tu správnou solidní velkou širokou a pohodlnou dálnici, která vede tam, kam si v životě přejete směřovat.
psychoterapeut a psychologická poradna Řipská
Nový výcvik v gestalt terapii je příležitostí pro ty, kteří se chtějí stát psychoterapeuty.
Společnost Gestalt s.r.o. otevírá od podzimu 2015 nový terapeutický výcvik Gestalt Studia. Výcvik nabízí komplexní vzdělání, výuku teorie, sebezkušenost v terapii, nácvik terapeutických dovedností i supervize. Celý program vyhovuje českým i mezinárodním standardům. Lektorský tým tvoří čeští i zahraniční lektoři. Odborným garantem programu Gestalt Studia je MUDr. Jan Roubal.
KSB je terapeutická metoda, která pomáhá našemu nervovému systému, aby se z aktivovaného stavu přeladil do stavu zklidnění a přirozeného rovnováženého nastavení. Tímto způsobem nám dává možnost, abychom začali přirozeně regenerovat a obnovovat vlastní energetické zdroje na úrovni fyzické i psychické. Vzniká tak prostor pro postupné uvolňování napětí v našem organismu.
Dynamická psychoterapie je poměrně široce pojatý přístup, který je původně odvozený od psychoanalýzy – navazuje na její koncepci významu nevědomé psychické činnosti a intrapsychických konfliktů, stejně jako zážitků z dětství. V současném pojetí je v rámci tohoto druhu psychoterapie věnována pozornost veškerým emočně významným momentům z klientova života s tím, že jejich energetický potenciál je využit pro ovlivnění současných neurotických projevů.
Hypnóza, jakožto široce pojatý navozený stav kvantitativní změny vědomí, je stará jako lidstvo samo. Prvky sugesce a autosugesce je možno odhalit např. v historických magických textech, zmínkách o stavech transu, atd. Časté bylo využití těchto fenoménů v náboženských a jiných rituálech.
Na terapii k Lucii Bělohlávkové jsem se přihlásila na podzim roku 2012 s problémem zvaným sociální fobie.
Tou dobou jsem byla necelý rok se svým současným přítelem, moje neschopnosti setkat se s jeho přáteli, s jeho rodinou, moje strachy (které ale uvnitř byly zároveň velkou touhou) propojit můj svět s jeho světem náš vztah ohrožovaly. Chtěla jsem to změnit, chtěla jsem to udělat pro náš vztah, který byl a stále je pro mne velmi důležitý.
Slečna Romana se na Psychoterapeutické centrum Řipská obrátila s potížemi, které jí v životě dlouhodobě přinášela sociální fobie. Denně zažívala velkou úzkost v sociálních kontaktech a začala se také vyhýbat některým situacím a prostředím, která cítila jako „nebezpečná“…. Nechtěla se ale s tímto způsobem života spokojit a rozhodla se pro terapii.
Učila se postupně porozumět tomu, co se s ní ve chvílích, kdy přichází úzkost, děje (její myšlenky, pocity, tělesné příznaky, chování). Statečně se vystavovala obávaným situacím v rámci odstupňovaných expozic, pracovala se svými automatickými negativními myšlenkami atp.
Naučila se ale také více hledat, vnímat a oceňovat své úspěchy a pozitiva, posílila se její důvěra v sebe a v to, že je a bude schopná si s potížemi v životě poradit.
Kognitivně-behaviorální terapie vznikla v druhé polovině 20. století integrací dvou přístupů behaviorální a kognitivní terapie. KBT terapie je krátkodobá, strukturovaná psychoterapie.
Zaměřuje se na řešení konkrétních problémů a potíží, se kterými klient přichází za terapeutem, dále na dosahování specifických, předem stanovených cílů pomocí řady psychologických metod.
Klient se těmto metodám za podpory terapeuta aktivně učí, aby byl po skončení terapie schopen tyto metody používat samostatně.
Následující příběhy vznikly ve spolupráci s našimi klienty. Díky nim vám nyní můžeme přiblížit, jak taková terapie probíhá. Tímto jim za jejich souhlas i za jejich vyjádření se k příběhu ještě jednou moc děkujeme.
Kvůli zachování anonymity našich klientů jsou zde záměrně změněny možné identifikační údaje. To, co ale zůstává, je pravdivá myšlenka a popsaný způsob, jak se klient s problémem, se kterým přišel do terapie, vypořádal.
Jednadvacetiletá Marie přichází do terapie, protože ji velmi bolestně zasahuje rozpadající se vztah jejich rodičů. Žije s nimi ve společné domácnosti a je tudíž svědkem hádek či napjatého mlčení mezi nimi. V jiných případech se stává jakýmsi prostředníkem mezi rodiči.
Účinnost psychoterapie se vyrovná lékům. Pomoct může i při životním „záseku“, říká Tomáš Řiháček
Kdy by se měl podle vás člověk po psychoterapii poohlížet?
To je dobrá otázka. Domnívám se, že u lidí trpících nějakým duševním onemocněním má psychoterapie místo vždy, ať již jako hlavní metoda léčby nebo jako podpůrná léčba.
Obecně bych ale řekl, že vhodná doba je kdykoli, kdy se člověk cítí ve svém životě „zaseklý“, kdy si všimne, že se mu nějaká situace opakuje a on to nedokáže změnit. Třeba když si uvědomí, že navazuje stále stejný typ neuspokojivých vztahů.
Nebo je dlouhodobě nespokojený a neví proč. Nebo prožil situaci, s níž se nedokáže vyrovnat.
Dlouhodobě u nás roste počet uživatelů antidepresiv, přibývá pacientů v psychiatrických ambulancích. Místopředseda České psychiatrické společnosti Martin Hollý si před časem stěžoval, že počet pacientů léčených antidepresivy by šel výrazně snížit, pokud by v Česku byla dostupnější psychoterapeutická péče. Jak to u nás s dostupností psychoterapie je?
Pokud jde o psychoterapii hrazenou zdravotními pojišťovnami, poptávka je určitě větší než nabídka a často je nutné čekat na volné místo, někdy i několik měsíců. V oblasti privátních praxí je dostupnost samozřejmě lepší.
Ve společnosti stále převládá pocit, že chodit na terapii rovná se být blázen
Vy sám jste psychoterapeut. S jakými očekáváními a představami o terapii se ve své praxi setkáváte?
Očekávání přicházejících klientů se pohybuje na široké škále. Na jednom konci stojí lidé, kteří mají o psychoterapii základní představu, vědí, že problém se nevyřeší během jednoho sezení a že aby mohla nastat nějaká změna, bude to vyžadovat snahu z jejich strany.
Na druhém konci jsou pak lidé, kteří psychoterapii vnímají podobně jako pilulku – terapeut se mnou „něco“ udělá a bude to v pořádku. Jsou také lidé, kteří terapii vlastně absolvovat nechtějí, ale různými okolnostmi (například partnerem) k ní byli přemluveni či donuceni.
Tam pak záleží na tom, jestli se podaří navázat dobrý kontakt a objevit vnitřní motivaci takového člověka ke změně.
Jaké jsou nejčastější mýty, které se podle vás k vašemu oboru vážou? Jsou některé z nich třeba i nebezpečné?
Ve společnosti stále převládá pocit, že chodit na terapii rovná se být blázen. Mnoho lidí se proto raději snaží se svými potížemi vyrovnat sami. Neříkám, že to není možné. Říká se, že každé trápení jednou pomine, a do určité míry je to pravda. Trpíte-li depresí, je určitá šance, že vaše potíže nakonec odezní i bez psychoterapie. Jen to trvá mnohem déle a více to bolí.
Dalším takovým mýtem je připodobňování psychoterapie k jakési pilulce, kterou stačí spolknout a která vaše potíže vyřeší. Psychoterapie není něco, co terapeut „dělá“ klientovi. Nestačí si jen přijít sednout. Aby psychoterapie mohla fungovat, vyžaduje aktivitu klienta, jeho odhodlání na sobě pracovat, otevřít se, zkoušet něco nového.
Pokud se člověk rozhoduje, že navštíví psychoterapeuta nebo psychoterapeutku, podle čeho si má vybírat?
Psychoterapie je založena na setkání dvou lidských bytostí. Není to jen technika, kterou by bylo možno mechanicky aplikovat. Z toho plyne, že záleží i na tom, jak si spolu klient a terapeut vzájemně „sednou“. Obecně lze ale formulovat několik vodítek.
Zaprvé, psychoterapeut by měl mít potřebnou kvalifikaci, to jest dlouhodobý systematický psychoterapeutický výcvik a též vysokoškolské vzdělání v některém z oborů pomáhajících profesí (psycholog, psychiatr, sociální pracovník, adiktolog apod.).
Splnění standardů v Česku posuzují dvě odborné společnosti (Česká psychoterapeutická společnost a Česká asociace pro psychoterapii). Je-li tedy terapeut členem některé z těchto společností, poskytuje to určitou záruku.
Pokud je zakázka formulována jako léčba duševního onemocnění, měl by klient vyhledat odborníka, který je zároveň klinickým psychologem či psychiatrem a působí ve zdravotnictví.
Zadruhé, psychoterapeut by měl být schopen klientovi vysvětlit principy své práce, včetně možných rizik a omezení. A to jazykem psychologickým, nikoli esoterickým. Ty, kdo slibují uzdravení každému a na počkání, nelze považovat za odborníky.
Zatřetí, odborník by měl působit důvěryhodně. Spolupráce by měla mít jasná a předem dohodnutá pravidla, která se týkají například délky a frekvence sezení, případných plateb nebo důvěrnosti sdělovaných informací.
Začtvrté, psychoterapeut by měl být otevřený zpětné vazbě. Není-li klient s terapeutovým přístupem spokojen, terapeut by měl být ochoten s ním o tom diskutovat, a dokonce by si měl takovou zpětnou vazbu i čas od času sám vyžádat.
Dokázal byste shrnout, jak vlastně vypadá úspěšná psychoterapie? Jak vypadá příběh úspěšné terapie od začátku do konce?
To je náročná otázka, která nemá jednoduchou odpověď. Praktická zkušenost i výzkumy ukazují, že průběh terapie může být velmi různý. Terapie, které se zaměřují na úzce vymezený problém, mohou mít poměrně rychlý průběh.
Třeba klientka, která přichází kvůli nespokojenosti v partnerském vztahu, si během několika sezení ujasní, že chce ze vztahu odejít, rozhodne se to udělat a již nepotřebuje v terapii pokračovat.
Naproti tomu terapie, které se dotýkají hlubších osobnostních problémů, trvají řádově déle – jejich délka se může pohybovat v desítkách i stovkách hodin.
Otázka také je, co považujeme za terapeutický úspěch. Ne vždy dospějeme k tomu, že problém, s nímž klient do terapie vstoupil, díky terapii zmizí.
Terapie ale může přispět k tomu, že se tím problémem přestane tolik trápit nebo si najde způsob, jak s ním zacházet, aby mu příliš nekomplikoval život. I to může být velmi cenné.
Pro některé klienty je dokonce zásadním úspěchem to, že se jejich potíže dále nezhoršují a že dokáží v životě nějak fungovat.
Jak se podle vaší zkušenosti staví k psychoterapii čeští psychiatři a lékaři?
To je různé. Řada psychiatrů má sama psychoterapeutický výcvik a psychoterapii buď poskytují, nebo ji svým pacientům doporučují. Samozřejmě jsou i takoví, kteří se na psychoterapii dívají s nedůvěrou a věří jen biologické léčbě. Ale řekl bych, že se to pomalu mění pozitivním směrem.
Psychoterapie si v ničem nezadá s účinností psychofarmak, ukazují výzkumy
Zabýváte se také výzkumem psychoterapie. Říká výzkum něco o její účinnosti?
Ano, otázka účinnosti psychoterapie zajímá výzkumníky již několik desetiletí. Z mnoha výzkumů, které byly provedeny, přesvědčivě vyplývá, že psychoterapie účinná je. Neznamená to ale, že je účinná vždy a že dokáže pomoci každému.
Za optimálních podmínek, které jsou nastaveny v experimentálních studiích, dokáže psychoterapie významně pomoci přibližně dvěma třetinám klientů.
Optimálními podmínkami mám na mysli například to, že jsou klienti vysoce motivovaní, absolvují celý předepsaný počet sezení, terapeuti často procházejí ještě speciálním výcvikem a intenzivní supervizí a tak dále. V běžné praxi je však účinnost nižší.
Zajímavým poznatkem je, že jednotlivé psychoterapeutické přístupy se od sebe v obecné míře účinnosti prakticky neliší. Nelze tedy říct, že by některý z nich byl lepší než jiný. Samozřejmě pro různé klienty či potíže se mohou více hodit různé přístupy a je důležité, aby se jednalo o přístup, který danému klientovi sedí a dává mu smysl.
Věnuje se výzkum srovnání účinnosti psychoterapie s účinky farmakoterapie?
Ano, takové výzkumy existují. Ukazují, že psychoterapie si v ničem nezadá s účinností psychofarmak a také, že zisky dosažené pomocí psychoterapie obvykle přetrvávají déle než zisky z farmakoterapie. Otázka by však neměla znít, zda je lepší jedno či druhé.
Někdy je vhodné oba přístupy kombinovat – psychofarmaka mohou například pacientovi pomoci překlenout nejtěžší období a stabilizovat se. Díky psychoterapii pak začne svým potížím lépe rozumět a může udělat ve svém životě změny, které z dlouhodobého hlediska mohou vést k tomu, aby již psychofarmaka nepotřeboval.
Některé potíže ale bez farmakologické pomoci zvládnout nelze.
Trápení k životu patří. Není nutné vše patologizovat a odstraňovat pilulkou
Můžete uvést příklad nějakého, podle vás zajímavého výzkumu o terapii?
Za zajímavé považuji například výzkumy, v nichž psychoterapeuti – a někdy dokonce i sami klienti – dostávají cílenou zpětnou vazbu o pokroku, kterého společně dosáhli.
Na základě výsledků těchto studií se sice zatím nedá říct, že by to v průměru nějak významně zvyšovalo účinek terapie – přínosné to je hlavně u klientů, u nichž hrozí, že se jejich potíže budou zhoršovat nebo že ukončí terapii předčasně.
Osobně jsem ale optimistický a věřím, že se podaří tuto zpětnou vazbu časem vylepšit tak, aby celkově zkvalitnila psychoterapii, kterou poskytujeme.
Zachytil jste v posledních letech nějaký trend týkající se duševního zdraví? Kam se společnost posouvá?
V posledních letech se věnuji především výuce a výzkumu a ze své skromné praxe si trendy odhadovat netroufnu.
Občas ale přemýšlím o širším problému medicinalizace různých aspektů našich životů, včetně utrpení – jako bychom ztráceli schopnost přijímat nepříjemné prožitky, potřebovali je patologizovat a odstraňovat ze života pomocí léků. Různá trápení ale k životu patří, mají nějaký smysl, pomáhají nám růst.
Mainstreamová psychiatrická léčba tento pohled ignoruje, soustředí se jen na eliminaci nepříjemného. O to víc si vážím všech psychiatrů, kteří tento pohled dokáží do své praxe nějak integrovat.
Psychoterapií dokážete vyléčit problém, který léky třeba jen utlumují, jak „trvanlivá“ je taková léčba? Nemůže se problém po určitém čase opakovat?
Problém je, že jen minimum výzkumů sleduje klienty delší dobu po skončení terapie, proto víme jen málo o tom, jak trvalé jsou výsledky z pohledu celého života.
Pomůže-li někomu psychoterapie z deprese, neznamená to samozřejmě, že se deprese nemůže v životě daného člověka znovu objevit.
Jsou ale výzkumy, které ukazují, že psychoterapie může nastartovat úzdravný proces, který pokračuje i po jejím skončení.
Dovedete si představit i případ, kdy se stav pacienta po terapii může paradoxně zhoršit?
Ano, takové případy existují. Někdy může být dočasné „zhoršení“ i přirozenou součástí psychoterapeutického procesu. Klienti se v terapii mnohdy konfrontují s tím, čemu se do té doby vyhýbali, ať už se jedná o různé strachy, traumatické vzpomínky nebo rozhodnutí, která se bojí udělat. A to nemusí být vždy příjemné, i když to v konečném důsledku vede k pozitivní změně.
Ale samozřejmě se může stát i to, že psychoterapie danému klientovi nepomůže, nebo mu dokonce přitíží. Tak jako každý jiný nástroj, i psychoterapeutickou metodu lze použít neadekvátně, neodborně či necitlivě. Je proto důležité, aby klienti své případné pochybnosti se svým psychoterapeutem konzultovali. Dobrý terapeut je otevřený zpětné vazbě a bude se o klientovu zkušenost zajímat.
Během osmi sezení přichází posun
Za jak dlouho se vlastně dá dojít k prvním výsledkům?
Obecně se dá říct, že určitou úlevu může klient často zažít již během jednoho či dvou sezení. Obvykle je to však úleva spojená s tím, že měl možnost svěřit se někomu, kdo mu skutečně naslouchal. K dosažení trvalejšího výsledku bývá zapotřebí delší práce.
Výzkum ukazuje, že zhruba polovina klientů dosáhne významného zlepšení do osmi sezení, zbývající polovina ale potřebuje delší prostor. Záleží na tom, s jak závažnou problematikou klient přichází a také jaké výsledky očekává. Je-li cílem terapie vyřešení nějaké akutní situace, může stačit sezení pár.
Je-li cílem hlubší osobnostní změna, může práce trvat i několik let.
Dokážete léčit i nespolupracujícího pacienta?
Psychoterapie je založená na tom, že klient či pacient přichází s přáním něco ve svém životě změnit. Bez jeho motivace a touhy po změně je těžké něčeho dosáhnout. Psychoterapeut by se proto měl vždy zajímat o to, proč jej daný klient vlastně vyhledal.
Mohou samozřejmě nastat situace, kdy klient do terapie nepřichází ze svého rozhodnutí – například má léčbu nařízenou, účastní se terapie pod pohrůžkou, že jinak od něj odejde partnerka či partner, nebo se jedná o dítě, za které rozhodl rodič.
I takového klienta je ale někdy možné získat pro terapii, pokud si uvědomí, že je s něčím ve svém životě nespokojený a že terapie může být cestou, jak to změnit.
Máte vy sám nějaké techniky, jak si udržujete psychické zdraví? Co byste čtenářům doporučil?
Asi těžko lze formulovat nějaký obecný návod na život, protože každý v životě usiluje o něco jiného a má jiné potřeby. Zní to možná jako klišé, ale já si čím dál více uvědomuji, že je to pravda a že nemá smysl druhým vnucovat svou vlastní cestu.
Setkávání se s klienty – ale také se studenty, s kolegy, s přáteli – mě učí určité pokoře. Osobně mám tendenci trávit hodně času prací. Stále se učím rozlišovat, co ještě zvládnu a co už je nad mou kapacitu. A občas to samozřejmě přeženu.
Důležité je pro mě také tělesné cvičení.
Dá se dlouhodobě žít pod intenzivním stresem, nebo se to na organismu a psychickém zdraví musí vždy podepsat? Jak se dá se stresem bojovat?
Osobně jsem přesvědčen, že intenzivní stres si vždy vybere svou daň, a nasvědčují tomu i různé výzkumy.
Krátkodobě sice můžeme zabrat a zapojit rezervy, ale když takový stav trvá příliš dlouho, organismus se vyčerpá a projeví se to oslabením imunity i větší náchylností k různým duševním obtížím.
Každý ale asi máme jinou hranici toho, co zvládneme. Z čeho se jeden hroutí, v tom se druhý může cítit jako ryba ve vodě. Důležité je tu svou hranici znát a respektovat ji.
Psychoterapie je profesionální pomoc, která probíhá v důvěrném rozhovoru mezi terapeutem a klientem. V terapeutickém rozhovoru jsem vázána povinností dodržovat profesionální mlčenlivost. V bezpečném prostředí můžete snadněji mluvit o tom, co vás trápí. Hledat, co vlastně potřebujete. Pozorovat své obtíže z jiného úhlu, měnit zažité vzorce chování a pustit se tam, kam byste se sami neodvážili. V terapii můžete být sami sebou, nemusíte být za hrdinu. Můžete vyjadřovat své obavy a strachy, můžete začít experimentovat. Můžete pracovat tak rychle a tak pomalu, jak budete potřebovat.
Cílem je spokojený klient
Mám zájem na tom, abyste odcházeli spokojeni a aby se výsledky terapie co nejdřív odrazily v kvalitě vašeho života. I proto spolu budeme mluvit o očekávání, průběhu i výsledcích terapie.
Je třeba počítat s tím, že se při společné práci můžete dostávat mimo svou „zónu komfortu“. Budete o věcech přemýšlet jinak, pravděpodobně o sobě zjistíte něco nového, některé situace mohou být pro vás nepohodlné. To na vás může klást zvýšené nároky.
Jak udělat první krok k terapii – jak se objednat
Možná je tohle vaše první terapie a chcete se objednat . Asi se vám do toho moc nechce. Nevíte, co od setkání máte čekat.
Nebudou to vyhozené peníze? Říkáte si: „Jak mi povídání může pomoct“?. Nebo máte strach z hypnózy. Pokud máte obavy nebo otázky, nebojte se zavolat nebo napsat. Všechno vám ráda vysvětlím.
Udělejte první krok. Je to narušení stereotypu a začátek něčeho nového :-).
Jak udělat druhý krok – co tam budu povídat
„Nevím, co tam budu povídat, nevím, odkud začít, mám si něco připravit???“
Tohle vám běhá v hlavě? Je to úplně normální. Přijďte a já se o vás postarám. Vysvětlím vám, jak pracuju. Budeme se bavit o tom, co od terapie očekáváte, jaká je moje role a jaká je ta vaše. Je úplně jedno, odkud začnete. Dříve nebo později se stejně dostanete k tomu nejdůležitějšímu :-).
Na konci prvního sezení budete mít lepší představu o tom, jestli vám tahle spolupráce dává smysl. S vyhodnocením účinnosti terapie však počkejte o něco déle. Většinou přicházíte s dlouhodobými obtížemi, nechtějte tedy všechno vyřešit během jednoho sezení. Netlačte na sebe.
I při prvním sezení můžete udělat velký kus práce a já vás v tom maximálně podpořím.
Na frekvenci i počtu setkání se domluvíme tak, abysme respektovali vaše možnosti: časové, finanční, i to, že to celé od vás bude vyžadovat zapojení a jisté úsilí. Pokud je ve vašich možnostech přijít jen jednou, řekněte mi to hned na začátku, abysme i z jedorázové konzultace dostali maximum.
Mám chronické potíže a bojím se, že mi psychoterapie nepomůže
Možná máte dlouhodobé obtíže, které jako by už patřily k vašemu životu. Možná jste prošli různými terapiemi a léčili se na mnoha místech – a problémy přetrvávají.
Můžu vám pomoct? Nestanu se jen dalším milníkem na vaší cestě? Udělám všechno pro to, aby to tak nebylo. Každý terapeut má svůj vlastní přístup a právě na řešení zaměřená spolupráce může být ta pravá.
Další možnosti přináší terapie s pomocí hypnózy nebo relaxačně symbolická terapie. Budete-li chtít.
V případě dlouhodobých potíží především psychosomatického charakteru doporučuji spolupráci fromou „RELAXAČNĚ SYMBOLICKÉ TERAPIE“.
Tato terapie vychází ze Schultzova autogenního tréninku a teorie C. G.
Junga a je vhodná pro terapii psychosomatických onemocnění, zmírnění psychického stresu a úzkosti a jiných psychických a tělesných obtíží.
Jedním z cílů této terapie je zklidnění a harmonizace tří základních oblastí člověka: psychiky, těla a vegetativních tělesných funkcí (vnitřních orgánů – srdce, cév..) a obnovení seberegulující schopnosti organismu.
Dalším cílem této terapie je rozeznání a porozumění signálům přicházejícím z vlastního těla, zpracování zážitků a pocitů, uvolnění nahromaděné potlačené energie a napětí. Toto napětí se může projevovat tělesným (zdravotním) problémem v podobě psychosomatického onemocnění.
Relaxačně symbolická terapie má úžasný sebepoznávací, seberozvojový a preventivní potenciál. Rozšiřuje schopnosti člověka tím, že mu předává možnost podílet se svépomocí na vlastním uzdravení a učí ho dovednosti, kterými může ovlivňovat vlastní život.
Ano, tahle cesta není jednoduchá, vyžaduje vaše úsilí a čas. Já vás na ní ráda podpořím, pokud nám to společně bude dávat smysl.
OBJEDNAT SE MŮŽETE ZDE
OBJEDNÁVKA NA PRVNÍ KONZULTACI
PSYCHOTERAPEUTICKÉ PŘÍSTUPY A METODY, NA KTERÝCH STOJÍ MOJE PRÁCE
1. Systemická „na řešení“ zaměřená psychoterapie
- Metody vycházející ze systemického, na řešení zaměřeného přístupu, jsou založeny na respektu k jedinečnosti vnímání, zkušenostem a prožitkům člověka. Systemická terapie je tedy pro každého člověka jedinečná a jedinečný je také způsob, kterým člověk rozvíjí a dosahuje svého řešení. Zaměření na zkušenosti a zdroje člověka a hledání „splavnosti“ a „průchodnosti“ umožňuje postupovat v partnerském dialogu způsobem, který urychluje hledání nejlepších řešení a usnadňuje zvládnout cestu k cíli s co nejmenšími ztrátami a výkyvy.
- Při „systemické“ práci zohledňujeme skutečnost, že člověk je vždy součástí systému, ať už rodinného, pracovního nebo jiného. Individuální změny tak následně často vyvolávají změny v celém jeho systému.
- Zaměření na „řešení“ umožňuje zaměřit pozornost klienta do budoucnosti a rozvíjet takové řešení, kdy problém už není přítomen. Jedná se o unikátní přístup, který významně zkracuje délku terapie a poskytuje nový pohled na možnosti řešení potíží, aniž by se člověk dlouhodobě utápěl v problému (což často dělal před příchodem do terapie).
2. V souladu s poznatky neurovědy
Usiluji o maximální účinnost terapie, proto svou práci stavím na nejnovějších poznatcích o činnosti mozku, tzv. neurovědy. V psychoterapii vycházím ze skutečnosti, že lidský mozek je „plastický“.
Mozek jako nejdynamičtější orgán v těle se vlivem duševní a fyzické aktivity od narození až do smrti neustále proměňuje. Tomuto jevu se říká „NEUROPLASTICITA“. Neuroplasticita umožňuje učení, rozvoj a změnu.
Její odvrácená stránka – „neurální rigidita“, zodpovídá za naše stereotypy a zlozvyky. Přestože máme naše stereotypy v mozku hluboce zapsané, celoživotní schopnost „neuroplasticity“ dokáže „rozhýbat“ to, o čem jsme si mysleli, že už se rozhýbat nedá. Mozek každého člověka je jedinečný.
Když víte, jak mozek funguje, můžete snadněji narušit nefungující stereotypy, rozehrát novou životní partii a najít jedinečnou cestu k vyřešení vašich obtíží.
3. Hypnóza rozšiřuje možnosti spolupráce
Součástí psychoterapie může být i práce v HYPNÓZE. Hypnoterapie je vždy součástí širšího psychoterapeutického rámce. O způsobu terapie se s každým člověkem domlouvám. Hypnoterapii považuji za způsob komunikace, která „oslovuje“ mentální procesy probíhající na nevědomé úrovni.
Navazuji na odkaz psychoterapeuta a hypnoterapeuta Miltona H. Ericksona a propojuji ho s nejnovějšími poznatky neurovědy, která tvrdí, že převážná většina našich mentálních operací probíhá nevědomě. „Ericksonské“ principy pomáhají rozšiřovat individualitu přístupu k jednotlivým klientům a situacím.
Prostředím pro změnu se tak stávají jak vědomé, tak nevědomé zdroje člověka.
4. Střednědobá relaxačně symbolická terapie
Relaxačně symbolická terapie je vhodná pro terapii psychosomatických onemocnění, zmírnění psychického stresu a úzkosti a jiných psychických a tělesných obtíží. Vychází ze Schultzova autogenního tréninku a teorie C. G. Junga.
Užitečným způsobem využívá harmonizujících účinků hluboké relaxace, pomáhá porozumět signálům přicházejícím z vlastního těla, zpracovat zážitky a pocity a uvolnit nahromaděné potlačené energie a napětí. Umožňuje větší zapojení klientů do sebeléčby, má sebepoznávací a preventivní potenciál.
Jedná se o účinnou střednědobou terapii pro přetíženého člověka v 21. století :-).
S KÝM PRACUJI
Standardně nabízím individuální, párovou a rodinnou psychoterapii.
Individuální psychoterapie
Při individuální psychoterapii se společně s klientem věnujeme jeho osobní situaci a jeho osobním tématům a potřebám. Respektuji způsob, kterým člověk o svých věcech přemýšlí a jak věci vnímá.
Zároveň se snažím vytvořit bezpečné prostředí, které umožní otvírat témata, která běžně zůstávají skryta a pohlížet na ně způsobem, který pomůže hledat a najít uspokojující řešení.
Respekt ke zdrojům a zkušenostem klientů a hledání „splavnosti“ a „průchodnosti“ celkově proces psychoterapie urychluje a usnadňuje zvládnout cestu k cíli s co nejmenšími ztrátami a výkyvy.
Délka a frekvence setkání:
- Jednorázová konzultace. Pokud plánujete jednorázovou konzultaci pro akutní řešení své situace, zvažte sezení v délce 90 minut.
- Krátkodobá spolupráce mívá obvykle 3 – 12 sezení. Konzultace jsou standardně 60 minutové. Je vhodné uvažovat o prvním sezení v délce 90 minut a dále pokračovat hodinovými sezeními. Frekvence setkání závisí na rozhodnutí, potřebách a možnostech klienta. Nelze doporučit určité množství konzultací pro určitou situaci, každý člověk pracuje jinak. Doporučuji však absolvovat alespoň 3 – 5 setkání, spolupráci společně vyhodnotit a domluvit se na dalším postupu.
- Střednědobá až dlouhodobá spolupráce v trvání nad 10 sezení je vhodná pro klienty, kteří upřednostňují dlouhodobou podporu terapeuta.
Párová a rodinná psychoterapie
Párová psychoterapie dává klientům možnost řešit partnerské a rodinné potíže v bezpečném konstruktivním prostředí.
Tento rámec dovoluje všem zúčastěným otevřeně o svých potřebách a očekáváních mluvit, vyslovit to, co dosud vysloveno nebylo, slyšet a být slyšen, objevovat a sdílet, slaďovat se a následně společně hledat cesty, které umožní najít nejvhodnější řešení obtíží, se kterými partneři/rodina do terapie přišli.
Délka a frekvence setkání:
- Pro setkávání platí stejné podmínky jako pro individuální terapii.
OBJEDNAT SE MŮŽETE TELEFONICKY
774 283 313
NEBO ZDE
OBJEDNÁVKA NA PRVNÍ KONZULTACI