Prosadí se skromnější životní styl?

Již mnohokrát jsme se zamýšleli s těmi, kteří Josefa Vavrouška či Pepu (nebo mezi horolezci Vikiho) znali, jak by se odvíjel další jeho život, jak dalece by ovlivnil dění v tomto státě, případně i v Evropě.

Takové kdyby však neplatí, daleko důležitější je uvědomit si, čím nás stále ještě může, byť už po dvaceti letech od svého úmrtí, inspirovat.

Protože byl všestranně aktivní osobností, na těchto pár řádcích lze vzpomenout jen některé aspekty.

Jako první vidím jeho systémový přístup k ochraně životního prostředí, to, že se snažil řešit problémy s nasazením nejúčinnějších postupů a nástrojů. Velmi přínosně aplikoval nejnovější výsledky domácích i zahraničních výzkumů a zkušeností, například při prvním zavedení procedury EIA, tedy hodnocení vlivu různých projektů na životní prostředí.

Samozřejmostí mu byla spolupráce s nevládními organizacemi, opět něco, co čeká na nové pokračování. Zásadní důležitost měla jeho snaha začít environmentální legislativu jakýmsi zákoníkem životního prostředí. To se tehdy nepodařilo prosadit, vznikl jen základní zákon o životním prostředí (17/1992 Sb.

); o mnoho let později se udály další pokusy, byť zatím bez úspěchu, ale logická myšlenka na systémové uspořádání zákonů v této oblasti přetrvává.

Velký význam přikládal mezinárodní spolupráci, jak o tom svědčí například jím iniciovaný proces „Životní prostředí pro Evropu“, započatý konferencí ministrů životního prostředí Evropy i dalších zemí v Dobříši 1991.

Opětovnou aktivní účast České republiky v původně zamýšlené skutečné spolupráci bychom v tomto směru potřebovali jako sůl.

Vavrouškova vize, tehdy připomínající poselství z Marsu (jak to přiléhavě nazval Jan Kára) o změně OSN v organizaci se čtyřmi pilíři, z toho jedním environmentálním, se zčásti začíná naplňovat až nyní, kvůli mnoha zájmům tolika členských zemí však jen nedokonale.

Při hodnocení Vavrouškovy předvídavosti se obvykle uvádí jeho důraz na sociální aspekty řešení problémů. Už v minulém režimu se zabýval problematikou řízení společnosti a hledal mechanismy jejího sebeřízení — vydal například publikaci Životní prostředí a sebeřízení společnosti.

Na přelomu let 1989 a 1990 se jako člen koordinačního výboru Občanského fóra snažil o směřování fóra k samosprávnému hnutí, představoval si vznik Rad pracujících na závodech.

V roce 1994 se zasazoval o rozvoj participativní demokracie, která spojuje přednosti demokracie reprezentativní a samosprávy a představuje alternativu k pasivitě a redukování podílu lidí na rozhodování na pouhé vhození volebního lístku do urny jednou za čtyři roky.

Prosadí se skromnější životní styl?

A to je jeho velké poselství, které bude potřebné postupně naplňovat. Josef Vavroušek se též snažil vyvarovat slepého zaměření na konzum a spoléhání se, že trh vyřeší vše. Oproti tomu zdůrazňoval kvalitu života, uvědomělou skromnost a odříkání se věcí zbytných — tedy přiblížení se k ideálu trvale udržitelného způsobu života.

Další vývoj šel bohužel konzumním směrem, po všech těch zkušenostech je však dnes Vavrouškovo poselství opět naléhavé. Sám Vavroušek stačil založit stále aktivní Společnost pro trvale udržitelný život, bude však potřeba daleko širšího úsilí.

Jako pokračování jeho organizačních snah nyní vzniká Platforma udržitelného rozvoje, sdružující nevládní organizace a další zájemce.

Ve vládní sféře byla resuscitována Rada vlády pro udržitelný rozvoj, bude však záležet na tom, zda nepadne za oběť krátkodobým politickým úlitbám.

Na závěr nemohu nevyzdvihnout i Pepův lidský rozměr: sice nám jednu dobu šéfoval, ale stále zůstal kamarádem; věděli jsme, že se na něj můžeme vždy obrátit a on nám pomůže, tak jako si s ostatními pomáhali mezi horolezci. Ostatně jeho účast v expedici Lambarénés dodávkou léků pro nemocnici v Africe je toho dostatečně výmluvným příkladem.

Autor působí ve Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) a v Platformě udržitelného rozvoje. Článek původně vyšel na serveru Ekolist.cz. 

Pravidla pro komentáře: Redakce Sedmé generace si vyhrazuje právo smazat příspěvek, který nemá nic společného s tématem, obsahuje vulgarismy, rasistické a xenofobní vyjadřování či jiné urážky ostatních, obsahuje spam a komerční reklamu nebo je jinak nevhodný. Porušení pravidel může mít pro uživatele za následek dočasné nebo trvalé znemožnění vkládání dalších komentářů.

Upozornění: Publikovat články nebo jejich části, jakož i zveřejňovat fotografie a kresby z časopisu Sedmá generace nebo z jeho internetových stránek je možné pouze se souhlasem redakce.

Své miliony neutratí: 5 celebrit, které žijí skromně – Proženy

Se slavnými umělci si spojujeme spíš snobské manýry a nekončící rozhazování než poklidný a skromný život. Ale i mezi hvězdami světového formátu se najdou takové, které si moc nevyskakují a žijí skromněji, než by díky svým výdělkům mohly.

Když je vidíte zářit na stříbrných plátnech nebo zpívat před vyprodanými koncertními halami, uděláte si vcelku stereotypní pohled na jejich život. Soukromá letadla, garáže plná luxusních aut, skvostné vily v lukrativních čtvrtích všude možně po světě, utrácení za přepychové šperky, oblečení… Určitě ne u všech světoznámých celebrit to ale platí. Kdo ze slavných žije vcelku skromným životem?

„Peníze jsou tím posledním, nad čím bych přemýšlel. Za to, co jsem už vydělal, bych mohl žít několik století,“ vyjádřil se v jednom z rozhovorů hrdina akčních filmů (muži, kteří stárnou do krásy).

Keanu Reeves má pověst skromné celebrity již od počátků své kariéry. Spíš než v michelinských restauracích bývá fotografy zachycen, jak jí v bufetu párek.

Také jezdí hromadnou dopravou a nijak se netají, že obvykle nakupuje konfekční oblečení ve slevách.

Stále nenašel tu pravou. Že by za tím byla jeho extrémní šetrnost, která mívá jen kousek k lakotě?

Když si odmyslíte, že si v roce 2005 koupil za 1,75 milionu dolarů ostrov v Belize, aby ho proměnil v turistické, ale zároveň přísně ekologické místo, můžeme Leonarda DiCapria  označit za mimořádně skromnou hvězdu.

Podobně jako Keanu nejraději nakupuje v konfekci, ještě nedávno byl vídán, jak řídí svou starou dobrou Toyotu Prius, ale to nejpodstatnější je, že opravdu značnou část svých příjmů investuje do svých environmentálních aktivit.

Leonardu DiCapriovi leží na srdci zdraví naší planety. Investuje do něj víc než do sebe

Posledních pár let bylo pro hvězdu filmů Hunger Games mimořádně úspěšných. Mladá herečka jde z role do role, takřka všechny její filmy sklízejí úspěch a spolu s tím roste i její cena.

Jennifer zůstává přesto stát nohama pevně na zemi. Ještě donedávna bydlela ve stejném bytě, který si vybrala, když se nově přestěhovala do Hollywoodu.

Jen výjimečně nakupuje v luxusních obchodech a nedávno se také zasnoubila s vcelku obyčejným mužem, který se hlásil k jejím fanouškům.

Posledních pár let výdělky Jennifer Lawrence stoupají. Na její životní styl to ale nemá příliš vliv

Britský písničkář je bezesporu nejlépe vydělávajícím zpěvákem na planetě, dokonce se o něm hovoří jako o nejbohatším zpěvákem v dějinách. Za loňský rok si vydělal skoro 10 miliard korun. Vtipné je, že ze svých příjmů utratí jen pár mizivých procent.

O nakupování drahých aut, vil, oblečení u něj nemůže být ani řeč. Virálním se stal před pár lety rozhovor, ve kterém Ed novináři radostně sděluje, jak se mu podařilo nakoupit dývídýčka za zlomek původní ceny.

Mimochodem, z těchhle zrzků půjdete do kolen.

Nejbohatší zpěvák na zeměkouli má radost, když sežene dývídýčka ve slevě

Autorka ságy Harry Potter přepsala moderní dějiny literatury. Roku 2012, poté co doběhla premiéra posledního filmu se slavným čarodějem, čítalo její jmění víc než miliardu dolarů. Ačkoli příjmy z autorství nijak neklesají, o tři roky později svět obletěla zpráva, že J. K.

Rowling už není dolarová miliardářka. Značnou část svých peněz totiž dala do své nadace na pomoc znevýhodněným dětem ve východní Evropě.

Ve svém soukromém životě používá spisovatelka příjmení manžela, nosí ne moc drahé oblečení a dle svých slov se slávu snaží oddělit od každodenní rutiny.

Zchudla tím, že převedla obrovskou částku peněz do nadace pomáhající znevýhodněným dětem ve východní Evropě

Dobrovolná skromnost | Prameny zdraví

Naším současným problémem je to, že svoji společnost zakládáme na příběhu o konzumerismu, podle něhož stupňováním spotřeby překonáme všechny osobní i společenské problémy; účelem společnosti je zajistit toto stupňování a právě stále vyšší osobní spotřeba je smyslem každého jednotlivého života.

Rubrika: Životní styl | Typ článku: Články

Podle Alberta Gorea, amerického ekologického myslitele a současného amerického viceprezidenta, naše civilizace uniká bolesti z dalekosáhlého vykořenění a odlidštění společnosti hromadnou toxikomanií. Svou bolest utišujeme ne již náboženstvím, opiem lidstva 19. století, nýbrž alkoholem, drogami, násilnictvím, avšak nejzákladněji konzumem.

Zcela konkrétně, Goreova diagnóza je, že nesmyslnosti svých životů čelíme tím, že si „jdeme něco koupit“. Často ani nevíme co. Sledujeme televizní reklamu, aby nás napadlo něco, „co bychom ještě mohli potřebovat“. Nebo jdeme jen tak prohlížet výklady. Dříve jsme kupovali: šli jsme něco určitého, potřebného koupit.

U nás jsme „sháněli“, avšak zas něco, co jsme potřebovali. Dnes nakupujeme: procházíme se obchodním domem a hledáme něco ke koupi. K tomu ovšem potřebujeme stále více skladovacího prostoru a hlavně stále více peněz.

Jako všichni narkomani, obětujeme i my volný čas, lidské vztahy, záliby a i čest a svědomí té jediné potřebě: zajistit si další dávku své drogy – další nákup.

Samozřejmě jako u všech drog nás v tom podporují dealeři, prodejci této drogy. Utrácejí miliardy, které jim ovšem nahradíme při nákupu, jen aby nás přesvědčili, že je nutné dál a dál konzumovat.

Mezi následky patří prudký vzestup duševní a společenské lability, kterou není třeba vypočítávat – rozvodovost, alkoholismus, narkomanie, záliba v krutosti a fanatismu, nepoctivost a nespolehlivost, dalekosáhlá, všesžíravá korupce.

Nechceme si svou závislost přiznat, a tak si vytváříme mýtus o naplnění konzumem: lidé prý se duševně hroutí, protože si nemohli ještě něco koupit. Je to klasická sestupná spirála drogové závislosti, která nás vede ke dnu.

Tak dnes vypadá americká společnost z perspektivy nejzasvěcenější – a tak vypadá model, který dnes vší silou napodobujeme a každou sestupnou otáčku považujeme za pokrok.

Budete mít zájem:  Výpis možných příčin bolesti břicha

Podle Gorea není problém v jednotlivých lidech, nýbrž v celé struktuře civilizace, která je formuje. Proto je Gore přesvědčen, že nestačí měnit lidi, že je třeba měnit pravidla soužití. Je třeba odměňovat to, co vede k dlouhodobé udržitelnosti – a zabraňovat tomu, co ničí trvalou udržitelnost života a její předpoklady.

Daňové zvýhodnění recyklace před užíváním nových zdrojů, zvýhodnění hromadné kolejové dopravy a znevýhodnění individuálního automobilismu, zvýhodnění šetrnosti a znevýhodnění nadbytečného konzumu třeba zdaněním půjček a osvobozením úspor od daní, omezení té nejzhoubnější reklamy, to všechno jsou možné nástroje.

Jde o to, abychom vytvářeli civilizační strukturu, která by podporovala všechno, co je v lidech zdravé, a zabraňovala tomu, čím se lidé sami ničí.

Gore uvádí příklad Etiopie, mohl by uvést příklad Haiti a řady jiných zemí, které doplácejí na spotřební expanzi: Evropy a Ameriky. Etiopie ve jménu pokroku vykácela lesy, pak erozí přišla o půdu, pak udeřila sucha a hladomor – a následovala občanská válka.

Obnova přírody vyžaduje především obnovu společenského systému, aby nepodporoval to, čím počíná sestupná spirála.

Je třeba, abychom naši společnost systémovými změnami oprostili od její konzumní toxikomanie – především od iluze, že všechno, co nás trápí, samo o sobě zmizí, a extatické štěstí propukne, jen když si ještě něco koupíme – jak nás reklama přesvědčuje: Úkolem společnosti je vytvářet možnosti řešení společenských a osobních problémů, ne je zakrývat rouškou konzumu stupňovaného až k bodu zhroucení, jako v letech oné horečnaté „prosperity“, která vyústila v ekonomickou krizi se všemi následky po první světové válce.

Albert Gore je myslitel, který myslí systémově. Ví, že konzumerismus není jen součet individuálních chamtivostí, nýbrž sdílená představa, že smyslem života je získat a mít, že smyslem společnosti je to umožnit – a že konzum na stále vyšší úrovni překoná nevyřešené problémy našich životů.

Pro systémový problém hledá systémová řešení.

V úloze viceprezidenta si dnes jistě uvědomuje, jak mohutný je odpor průmyslu a obchodu, který těží tisíce miliard dolarů z naší zhoubné toxikomanie a je schopen vyčlenit miliony na její podporu, třeba aby přesvědčil veřejné činitele o záhodnosti zrušení kolejových tratí, aby vznikl nový odbyt pro automobily, benzín a beton na výstavbu dálnic. Nepotýkáme se s lidmi, kteří myslí, cítí, chápou. Potýkáme se s anonymní hydrou naprogramovanou na maximalizaci zisku. Česká zkušenost s pokusem prosadit obnovu železnic místo útlumu potvrzuje, jak obtížné je to potýkání pro jedince, i se sebelepšími úmysly a s nejlepšími argumenty.

Přesto jsme dál lidé a jedinci. Mnohonárodní koncern zadává reklamu a prodává auta, avšak kupují je prostí občané, často jen proto, že si myslí, že auto je status a že je jejich osobní problémy přestanou trápit, až je budou mít – když budeme mít, nemusíme být.

Přesto se ozývají i jiné hlasy, hlasy jedinců, kteří se obracejí k jedincům a říkají: ne, konzumerismus je populismus a podvod, větší konzum neznamená větší štěstí, jen zničené životy a zničenou přírodu.

Takové hlasy se ozývají i mezi námi jako odmítnutí zbohatlického snobismu, který je nejlepší živnou půdou konzumerismu.

Klasickým textem je kniha Duanea Elgina, Dobrovolná skromnost, hlas z Carterovy Ameriky v sedmdesátých letech, kdy po kratičkou chvilenku skromnost znamenala status, prezident chodil pěšky, místo klimatizace větral – a já jsem si v New Hampshiru vlastníma rukama a podle vlastních představ stavěl domek, který poskytoval všechno pohodlí potřebné ke kulturnímu životu, avšak bez elektřiny a se zhruba dvaceti procenty průměrné spotřeby energie poskytl přístřeší šesti lidem. Tehdy, až do nástupu nového apoštola konzumerismu, prezidenta Reagana, americká spotřeba energie a vypouštění exhalátů po čtyři roky klesaly. Zřejmě na tom něco bylo.

Ve vlastech českých o dobrovolné skromnosti píše krásně a s hlubokým porozuměním socioložka Hana Librová v knize Pestří a zelení.

Vzdor tomu vznikla v populárním tisku o dobrovolné skromnosti poněkud podivná představa obyvatele jeskyně, který se nemyje, pije jen pramenitou vodu, neužívá hygienické zařízení, živí se kořínky a odívá se kožemi. Patří to k obranným zvyklostem české průměrnosti, která zesměšňuje všechno, co by ji zpochybnilo.

Lokajský návyk, před kterým usilovně varoval Masaryk – šplhnout si u vrchnosti a kálet na skromnějšího – mohutně podporuje konzumní snobismus a podráží nohy všemu úsilí vybočit z řady.

Také pojem „dobrovolná skromnost“ je zavádějící. Nejde o skromnost, jde o výběrovou náročnost. Buďme nároční, avšak vybírejme si v čem.

Klaďme opravdu vysoké nároky na čistou vodu a čerstvý vzduch, na zdravotnictví a veřejnou dopravu, na maximální energetickou výkonnost a radost ze života – ne na co nejnákladnější hromadění tretek. To přece není o životě v jeskyni. Je to o něčem jiném.

Je to především vzpoura proti snobismu, který v nás živí naši konzumní toxikomanii. Zásadou snobismu je, že záhodnější a úctyhodnější je vždy to, co je nákladnější a náročnější, a že o to je třeba usilovat za každou cenu.

Zásadou dobrovolné skromnosti čili výběrové náročnosti je přesný opak: představa, že záhodnější je to, co je méně nákladné a méně náročné, co méně zatěžuje přírodu a lidskou pospolitost. Jde o to vážit si ne toho, kdo má víc, nýbrž toho, kdo dovede být stejně šťastný či šťastnější s menším zatížením společnosti a Země.

Může to znamenat, že dám přednost vlaku před autem, které je ekologicky mnohonásobně náročnější.

Může to znamenat, že budu psát na obou stranách papíru a že si dám záležet, abych mohl návštěvníkům ukázat, kde se dá v Praze dobře jíst za lidové ceny, a ne, kde najdou českou imitaci předražené cizí restaurace.

Může to znamenat, že půjdu na procházku do Krčského lesa a budu se radovat z kachen na rybníku U labutě místo vyjížďky autem třeba do Tábora, kam je ostatně dobré vlakové spojení. Dobrovolná skromnost není o askezi. Je o výběrové náročnosti, o radosti ze života místo radosti z majetku. Je o antisnobismu.

Duane Elgin uvádí tři druhy argumentů, v sedmdesátých letech nových, dnes dobře známých, pro dobrovolnou skromnost. Jedním druhem jsou odvěké argumenty morální. Od pradávna lidé vědí, že člověk snese mnoho smysluplného strádání a málo nesmyslného nadbytku.

Osudy dětí vznešených a zámožných rodičů to potvrzují. Nadbytek – mít víc, než co stačím užívat, oč pečovat, co milovat je sžíravý a k tomu prostě vulgární. Kabát ve skříni náleží chudému.

Snad všichni známe verš z Bible, podle něhož snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do království božího (Mt 19,24, Mk 10,25, Lk 18,25).

Není to třeba rozvádět: pádným morálním argumentem je to, že ten, jehož štěstí záleží na tom, aby měl víc, nikdy nemůže mít dost – a tak se sám odsuzuje k věčné nespokojenosti, na kterou nakonec doplácejí i druzí.

Druhý argument je sociální, tehdy vizionářský, dnes palčivě aktuální. Konzumerismus vede k závratnému stupňování rozdílu mezi nadbytkem a bídou. Evropa a Amerika bohatnou, třetí svět se noří hloub a hloub do nepřekonatelné bídy. Blahobyt prvního světa se vykupuje zbídačením třetího světa.

To jsou ty příslovečné nůžky, a ty se otvírají i uvnitř jednotlivých společností, včetně naší. I naše neo-liberální vláda doznala, že prudký nárůst zbohatlíků, zcela mimo parametry naší společnosti, představuje problém.

Nikdo neví, zda stoupající rozpětí skončí revolučním výbuchem fundamentalismu či jiného fanatismu bědných, či zda ekonomické zhroucení třetího světa, o kterém se zmiňuje i finančník George Soros, stáhne první svět s sebou. Těžko si představujeme, jaké budou následky. Avšak jedno je jasné – že konzumerismus nadspotřebních zemí vytváří hrozivou situaci.

My, lidé nadspotřebního světa, máme podle Elgina nejen morální, nýbrž také sociální důvod, abychom místo nevybíravého konzumerismu volili cestu výběrové náročnosti – čili dobrovolné skromnosti – a stupeň svého konzumu snižovali, aby úroveň těch nejbědnějších mohla. stoupnout.

Elginův třetí druh argumentu je ekologický. Tehdy to byla předpověď, dnes je to skutečnost. Pokus předejít výbuchu nebo zhroucení bědných stupňováním jejich spotřební úrovně – podle konzumní zásady, že vzestup spotřeby řeší všechny problémy – má katastrofické ekologické následky.

Odlesnění Země se urychluje – údajně „bezpapírové“, elektronicky vybavené kanceláře vyžadují jako celek mnohonásobek papíru, který užívaly písařky s psacími stroji, papírové plenky ušetří práci za cenu veliké ekologické náročnosti; prostě vzestup spotřeby je ekologicky nesmírně náročný.

Nestačí pokoušet se vyrovnat stoupající spotřebu ekologicky šetrnějšími technologiemi. Je třeba zastavit a obrátit nárůst spotřeby. Aby třetí svět mohl dosáhnout udržitelné úrovně, je třeba, aby první svět na ni poklesl.

Tak či onak, Elgin dochází k závěru, že jedinou perspektivní strategií pro dnešní nadspotřební svět je strategie dobrovolné skromnosti – výběrové náročnosti.

Nevím, zda dobrovolná skromnost představuje řešení ekologických problémů dnešního světa. Pokud se omezuje na individuální jednání, pak pomáhá změnit postoje, avšak sama nezmění celkovou situaci. Jak poukazuje Albert Gore, problém je systémový.

Ať sám sebesvědomitěji zhasínám světla, pokud žiji ve společnosti, která celou noc osvětluje dálnice jako ve večerní špičce – a nevyužívá železnici, rovnoběžnou s dálnicí – spotřeba energie na mou hlavu zůstane nadměrná. Problém konzumního života vyžaduje i systémové přístupy, úsilí o uspořádání společnosti, které by bylo dlouhodobě slučitelné se zdravím přírody.

Budete mít zájem:  Slunečnicová semínka – podpořte jejich konzumací svoje zdraví

Přesto i tu platí argumenty, s nimiž jsme se střetli v souvislosti s vegetariánstvím. I malá úspora je úspora. I malá úspora ovlivňuje postoje veřejnosti. A hlavně je tu otázka svědomí. Myslet šetrně, ale žít snobsky, to je protiklad, který ničí lidskou totožnost. Ekolog, který jezdí autem podél trati, vytváří ve svém životě trapný vnitřní protiklad.

Jistě, bylo by iluzí, kdybych si myslel, že osobní šetrností zachráním Zemi. Bylo by však pokrytecké hovořit o záchraně Země a nepřispět osobní dobrovolnou skromností.

Z knihy filozofa, VŠ učitele a ekologického aktivisty Erazima Koháka „Zelená svatozář“. Kapitoly z ekologické etiky vydalo nakladatelství SLON.

Počet přečtení: 5 941 Datum: 1. 1. 1970

Ekologicky příznivé varianty života nerostou z jediného zdroje

Následující článek, z něhož v tomto čísle
uveřejňujeme druhou a zároveň závěrečnou část (první vyšla v minulém čísle
Zpravodaje), byl převzat ze Sociálních studií č.

G 39 (1997), vydaných Filozofickou
fakultou Masarykovy univerzity. Číslo je monotématicky věnováno sociologickým a
historickým souvislostem ekologicky příznivého životního způsobu.

Lze jej objednat
za 220 Kč plus poštovné na adrese: Hana Smílková, knihkupectví FF, Arne Nováka 1,
660 88 Brno.


Ekologicky příznivé varianty života nerostou z jediného zdroje

Znamená skromný životní způsob chudobu?

Ekologicky příznivý skromný život
bývá často ztotožňován s chudobou. Chudoba je slovo, které bývá jak sociology,
tak laiky konotováno výrazně negativně. Sociologičtí autoři píší o „pasti
chudoby“. Strach z chudoby je jednou z příčin, proč se lidé bojí ekologického
volání po změnách ve způsobu života. Odpovídá tato úzkostná představa realitě?

Socioekonomický status a životní styl
bohatých „Holandských doktorů“ ukazují, že ekologicky příznivá spotřeba
nemusí mít nic společného s chudobou. Ale ani životní způsob v ostatních
popsaných souborech nepotvrzuje spojení mezi trvale udržitelnou spotřebou a chudobou.
Na příkladu „Českých Pestrých“ si ukažme, jak nekonsistentní může být
sociologický koncept chudoby.

Jaká hlavní kritéria sociologie
používá pro identifikaci chudoby: objem spotřeby, příjem na hlavu, vlastnictví,
přítomnost tzv. sekundární chudoby, pocit existenciální deprivace, sociální
exkluzi, nízký sociální status a malý podíl na moci.

Podle kritéria nákupu a spotřeby patří
ovšem do kategorie chudých téměř všechny rodiny v českém souboru.

Také podle příjmu na hlavu vidíme,
že mnohé z těchto rodin skutečně spadají do kategorie chudoby (a to i podle
kritérií české sociální politiky). A další domácnosti v souboru se k hranici
chudoby blíží.

Víme však již, že absence vyšších příjmů je v těchto
rodinách dobrovolná a je dána prioritami jejich životního způsobu. Řekli jsme si,
že tito lidé nemají chuť vykonávat zaměstnání, které přináší vysoké
výdělky.

Mohli by takové zaměstnání vykonávat, ale museli by rezignovat na
přístup k životu, pro nějž se vědomě rozhodli a který je pro ně podstatný.

Nejednoznačný obraz také dostaneme,
podíváme-li se na „České Pestré“ pod zorným úhlem jejich vlastnictví.
Jakkoli je skrovné zařízení jejich bytu a jejich oblečení, mají často věc tak
velké abstraktní hodnoty, jako je nemovitost, dům a zahrada.

„Abstraktní“
říkám proto, že reálná finanční hodnota jejich nemovitosti, která by se
odvozovala od poptávky, je v mnoha případech nízká. (Jde většinou o objekty v
odloučených oblastech; v Čechách však stále ještě tíhne urbanizační tendence k
městům a jejich okolí.

) Takový majetek, „vlastní střecha nad hlavou“,
nicméně znamená pocit existenční jistoty a sebevědomí.

Dalším z rysů chudoby je tzv.
sekundární chudoba
. Jde o to, že domácnost může upadnout do chudoby, resp.
prohlubovat svou chudobu prostě tím, že neumí hospodařit. Rodiny, které jsem
poznala, vycházejí dobře se svým nízkým příjmem, neboť naopak dokáží svůj
provoz rychle a úspěšně adaptovat na nepříznivé a proměnlivé sociální a
ekonomické podmínky.

Jsou otevřeny informacím umožňujícím úsporné hospodaření.
Tito lidé pomáhají svému hospodaření pěstováním ovoce a zeleniny, což je pro ně
podstatná složka stravy. A, jak už víme, vaří levná tradiční jídla. Jsou ve
velké míře soběstační ve většině řemeslnických prací. Konzervování,
zavařování, výroba a opravy nábytku, šití, přešívání jsou u nich na
každodenním pořádku.

Jako typický atribut těchto rodin bych označila šicí stroj.

Dále sociologové konstatují, že
chudobu s velkou pravděpodobností provází existenciální pocit deprivace. I
této pravděpodobnosti se lidé v souboru dobrovolně skromných vymykají: jsou se svým
životem výrazně spokojeni, angažují se intenzivně ve výchově dětí, v
altruistickém zájmu o handicapované lidi, v ochraně přírody, v uměleckých
zálibách apod.

A konečně: Chudoba bývá v
sociologické teorii spojována se sociální exkluzí, s nízkým sociální statusem
a s absencí podílu na moci.

Výzkumy však ukazují, že dobrovolně skromní lidé
naopak často žijí ve středu sociálního dění, podílejí se na obnově kulturního
a občanského života na vesnicích a v malých městech.

V místních
podmínkách mají vysoký sociální status i relativně značný podíl na
politické moci. V českém souboru se vyskytuje řada členů místních zastupitelstev,
včetně starostů a místostarostů obecních úřadů.

Návrat k tradiční životní jednoduchosti, nebo součást civilizačního
vývoje?

Vize trvale udržitelného způsobu
života sdílená skupinami ochránců přírody stojí často na nostalgii k zašlým
dobám, v nichž naši rolničtí předkové žili skromnějším životem. Jindy
vzhlíží princip trvalé udržitelnosti s obdivem k prostému životu primitivních
kmenů, ještě nepoznamenanému euroamerickou konzumní civilizací.

Tento způsob
života bývá charakterizován slovem „jednoduchost“, které bývá v
subkultuře ochránců přírody vysoce pozitivně konotováno. Slovní spojení
„dobrovolná jednoduchost“ („voluntary simplicity“) vyjadřuje
představu o ekologicky žádoucím chování člověka v budoucnosti.

Máme odvrhnout
komplikovaný, zbytečný a škodlivý civilizační balast a vrátit se ke skromnému
životnímu způsobu našich předků.

Četné odborné texty však považují
touhu po jednoduchosti tradičních komunit za naivní a utopickou a především
retardační. Řešení současné krize stavějí dokonce někdy na opačném
myšlenkovém východisku: Ekologicky příznivý způsob života chápou jako výsledek
civilizačního procesu a vrcholného stádia dosavadní kulturní evoluce.

Aniž by si
toho byli vždy vědomi, kotví jejich zorný úhel ve filozofii dějin,
předpokládající v historii trvalý vzestupný pohyb. Myslíme-li na vztah člověka a
přírody, můžeme takovou optimistickou představu opřít o idealistický
evolucionismus P. Teilharda de Chardin nebo H. Skolimowského. Podobně tu lze myslet na
názor E.

Fromma, podle něhož bude lidstvo teprve na vysokém stupni svého
vývoje schopno znovu se smířit s přírodou.

Do tohoto interpretačního tábora
patří např. sociologická studie o spotřebním chování z pera C. Schmidta, který se
odvolává na klasické historizující práce N. Eliase. Na podobném předpokladu
postavila hypotézy pro své empirické šetření W. Aarts; podobně jako R.

Inglehart, odvozuje
vysoký civilizační stupeň od ekonomické vyspělosti společnosti a od ekonomického
postavení lidí
.

Jak již víme, tendenci k sebeomezení Aarts v holandských
domácnostech s vysokým socioekonomickým kapitálem skutečně našla, a to v podobě
intencionálního, ekologicky uvědomělého a z hlediska formy elegantního životního
stylu.

Aarts a Schmidt se ve shodě s Bourdieurem
domnívají, že tu máme co činit s vkusem, který je třídně specifický
(class-specific tastes).

Vytváření redukovaných vzorců spotřeby je v elitních
skupinách vyprovokováno masovým konzumem většiny společnosti.

Lidé nejvyššího
sociálního a ekonomického statusu se od ní chtějí odlišit způsobem života
postaveným na postmateriálních hodnotách a na sebekontrole.

Aarts a Schmidt vyjadřují naději, že
ekologicky motivované omezení ve spotřebě může získat všeobecnou podporu.
Sociologicky zdůvodňují takovou šanci prostřednictvím tzv.
„prokapávacího“ („trickle-down“) efektu, t.j. šířením
životního stylu z vyšších statusových skupin do skupin lidí se statusem nižším.

Výstižný je podtitul práce Wilmy Aarts: „Některé charakteristiky dobrovolné
skromnosti a její apel na snoby“ („Some Characteristics of Voluntary Moderation
and Its Snob Appeal“).

Jakmile se ekologicky příznivé hodnoty,
vedoucí k nižší spotřebě, stanou součástí prestižních behaviorálních vzorců,
budou přitažlivé pro ty obyvatele bohatých zemí, kteří ještě neabsolvovali
spotřební špičku ve svých osobních drahách.

Důsledně domyšleno, tato sociologická
interpretace zakládá i naději přímo globálního dosahu. Připouští totiž
implicitně šíření takového životního způsobu stejným mechanismem také do méně
bohatých zemí -problém, který je z hlediska řešení problémů biosféry
stěžejní.

Napadá nás zde však jedna pochybnost: V
tomto modelu hledá nejvyšší statusová skupina stále nové vzorce chování, aby se
potvrdila ve své výlučnosti.

Podle toho, jakmile se model zmírněné spotřeby
rozšíří do nižších sociálních skupin, může móda ekologicky příznivého
života zmizet stejně rychle, jak rychle vznikla.

Proměna životního stylu opírající
se o dosahování prestižních pozic ve společenské hierarchii je sice proces
relativně rychlý, z hlediska sociálně psychologického však přece jen poněkud
povrchní.

Naštěstí si lze představit, že
ekologicky příznivý životní způsob nemusí vycházet z jediného sociálního a
motivačního zdroje. Empiricky to doložil právě sociologický výzkum provedený v
České republice, o němž referuje tento článek, a také výzkum Elgina provedený v
USA.

Oba ukázaly ekologicky příznivý život spíše jako výsledek osobních
životních trajektorií, jako plod vnitřního zrání, které lze jen s obtížemi
zachytit kategoriemi sociologického zobecňování. Tento hlouběji založený životní
způsob má sice menší naději na rychlé šíření nápodobou, může být zato
odolnější vůči vlivům módy.

Jak jsme ukázali, zdroji tohoto typu skromného
života jsou transcendentální zakotvení člověka, sociální altruismus a inspirace
tradičním žitím minulých generací.

Dává český nález
„Pestrých“ přece za pravdu představám o „jednoduchém životě“
jako anticivilizačnímu návratu do minulosti? Ač se to tak na první pohled jeví,
podstatné rysy „Pestrých“ tuto hypotézu popírají. Můžeme tu myslet např.

na záměr poskytnout dětem kvalitní vysokoškolské vzdělání, na užívání
moderní komunikační techniky, i na přímé vyjádření názoru na význam kultury a
civilizace. Zásadně se život „Pestrých“ vymyká rysům tradiční
společnosti v tom, že není podřízen vnějšímu sociálnímu tlaku.

Řád mu
není vnucen; „Pestří“ jej v pluralitě dnešních voleb sami hledají,
reflektujíce svou individuální svobodu.

Skromný životní způsob v českých
poměrech lze vidět jako výsledek kontrastůplného setkání ještě tradičního,
často venkovského životního modu s prudkým sociálním a kulturním pohybem. Je
zřejmě důležité, že součástí této konfrontace byla kratší či delší
zkušenost se životem ve velkém městě a vršící se řada zásadních informací
o vývoji ve světě.

Základní životní postoj dobrovolně
skromných lidí v Čechách můžeme tedy chápat jako výsledek onoho přeskoku ve
vývojových fázích,
o němž se často diskutuje. Zároveň v něm lze spatřovat
potvrzení názoru, že sebeomezení je součástí vysokého stupně civilizačních
proměn.

Tu se před sociologem otevírá otázka,
jaké operacionalizovatelné vlastnosti vlastně zařazují své nositele na onu špičku
kulturního a civilizačního vývoje, o níž hovoří evolučně myslící autoři. Z
hlediska empirického nálezu dobrovolné skromnosti v relativně chudé zemi lze
pochybovat o adekvátnosti běžného socioekonomického vymezení příslušnosti k
inspirujícím elitám.

Ve vztahu k ekologicky příznivému způsobu života by bylo
adekvátnější zdůraznit přístup ke vzdělání, citlivost k informacím a tzv.
kulturní kapitál v nejširším slova smyslu. Nebylo by v souvislosti s ekologicky
příznivým životem vhodné brát jako kritérium civilizační avantgardy vedle
příjmových, socioekonomických a vzdělanostních znaků např.

postavení
v sociálních vztazích?

Bylo již řečeno, že popsané typy
ekologicky příznivého života nejsou pravděpodobně vázány na určité země, resp.
na země s různou mírou ekonomické prosperity. Lze např.

očekávat, že i v Holandsku
by sociolog mohl najít způsob skromného života, který je určitou modifikací života
českých „Pestrých“, t.j.

který se vyznačuje relativně nízkými příjmy,
životem mimo velká města, smyslem pro tradici a transcendentální rozměr, orientací
na rodinu a přátelské vazby, výrazným sociálním altruismem a podílem na
občanském životě, nepřítomností primárního ekologického záměru pro způsob
života.

Mnohé z těchto znaků vykazuje také
soubor amerických dobrovolně skromných lidí, popsaný Elginem, jak jsme ukázali
výše. Je dokonce možné, že některé ze zmíněných rysů koincidují v holandském
souboru s vysokým socioekonomickým statusem a že tedy byly přítomny i v
„elitním“ souboru Aarts; její výzkum nám však o nich neříká nic, neboť
byl postaven na podstatně odlišných hypotézách.

Nepřeceňujme nalezené případy ekologicky příznivých forem života

Existuje pravděpodobně celá řada
dalších variant skromného života, o nichž tento článek mlčí. Nechal stranou
programovou skromnost příslušníků radikálních environmentálních hnutí a také
sociologicky zajímavý život v alternativních komunách.

A nezapomínejme
rovněž, že tento text neuvažoval o způsobu života mimo euroamerický kontext.
Existence různých cest či vkusů, které bychom mohli označit jako trvale
udržitelné, může být chápána jako součást tzv.

„grass root“ procesu a
ovšem jako velká naděje.

Navzdory ní: V interpretaci nalezených
případů redukovaných vzorců spotřeby buďme obezřetní. K určité skepsi nás
mohou vést m.j. důvody historické: snaha o skromný život není novým fenoménem
konce 20.

století, který by se vynořil jako autolimitační sebezáchovná snaha
lidstva v okamžiku, kdy jeho růstové křivky přestřelují své limity.

Hodnota
skromnosti je součástí trvale přítomné kontrakultury, která doprovází jako slabá
linie všeobecnou tendenci druhu Homo sapiens k růstu, založenou na ofenzívní adaptaci
vůči přírodě a na maximalizaci osobního zisku.

Prastaré myšlenkové kořeny a starou
tradici pokusů o sebeomezení a skromnost dokládají názory i osobní životní
dráhy řeckých filozofů, literatura i životní způsob intelektuálů pozdního Říma
(Kysučan, Bednaříkové a Kysučanovy statě v tomto sborníku), askeze heremitů a
mnoha náboženských řádů; snahu o ostentativní i upřímně míněnou skromnost
známe u romantiků mnoha období evropských i mimoevropských dějin.

Pokusy o jejich realizaci v životní
praxi zůstaly ve společnosti většinou marginalizovány. Pokud se uskutečnily ve
větším sociálním měřítku v různých hnutích a sektách, jsou pro nás spíše
mementem, než následováníhodným vzorem.

Ukazuje se, jak se taková touha po
životním ideálu proměňovala v neúspěch a v nebezpečnou a krutou realitu
tam, kde se pokusila o své prosazení v každodenním životě a o rychlé
rozšíření. Historické zkušenosti by nás tedy měly vést k obezřetnosti při
posuzování sociálního jevu, kterému říkáme „trvale udržitelný životní
způsob“.

Nesmíme zapomínat právě na úskalí, která s sebou přináší každá
snaha o prudkou reorientaci lidského chování.

Historickou existenci kultury sebeomezení
můžeme chápat ambivalentně; může být dokladem tragické neschopnosti této
civilizační linie trvale se prosadit proti všudepřítomné snaze člověka o
maximalizaci osobního hmotného prospěchu. Můžeme ji však také vidět jako
antropologickou či aspoň historickou konstantu, s níž dnes lze počítat, na níž lze
stavět.

Tak lze chápat alternativní kulturu jako
spodní proud táhnoucí lidstvo proti převažujícím silám dravé technické
civilizace, nebo aspoň jejich vliv oslabující. Dnes, kdy je lidstvo v tísni, k síle
této kontrakultury přispívá v historii dosud neznámý existenční tlak na
provedení širokého spektra změn. Tak lze doufat ve vytvoření relativně účinného
„push-pull“ mechanismu.

Do jaké míry přijmeme tento příznivý
výklad, to ovšem závisí na naší interpretaci, ba často prostě na osobní
inklinaci. Zásadní otázkou zůstává, zda se ekologicky příznivé formy životního
způsobu mohou rozšířit s dostatečnou sociální mohutností, rychlostí a
spolehlivostí v čase, který je relevantní vzhledem k rychlosti a povaze degradace
biosféry.

O udržitelnosti. Skromnější život má na lidi dobrý vliv. Musí spolu více mluvit | Lidé

Moje cesta k udržitelnosti nebyla moc romantická. Začala naprosto prozaicky tím, že jsme s manželem přišli o peníze. Z milionových částek jsme se propadli na nulu a museli jsme najít způsob, jak přežít.

Najednou jsme řešili, co budeme jíst, z čeho nakrmíme našeho syna. Celkově jsme museli zásadně slevit ze svého pohodlí, což je i základní předpoklad udržitelného způsobu života.

Začali jsme rozvažovat každou cestu autem, nakupovat pouze sezónní potraviny, vyměňovat oblečení s ostatními.

Počáteční nutnost se pro nás ale postupně stala zábava a životní styl. V rodině jsme si navíc všimli, jaký výborný vliv to má na nás jako lidi. Byli jsme nuceni spolu víc mluvit, řešit problémy.

Díky intenzivnější komunikaci jsem si také uvědomila, že respekt je něco, co si člověk nekoupí. Respekt od ostatních získáte, jen když sami respektujete okolí.

Nyní se snažím tento poznatek předávat přátelům a kolegům.

Začít žít ohleduplně neznamená, že se zítra musíte odstěhovat na samotu, jíst pouze mrkev z vlastní zahrady, přestat topit, pít vodu ze studánky kovovým brčkem a koupat se jen dvakrát týdně. Existuje i množství drobností, které lze bezbolestně zařadit do běžného života. Čím více lidí ale tyto změny udělá, tím znatelnější bude jejich dopad.

Minimalizujte a zjednodušte si život

Zásadní věcí, která se mi osvědčila, je redukování a příklon k minimalismu. Na začátku je dobré projít svůj domov i diář a zbavit se všeho, co nepotřebujete. Následně snáze ohlídáte, co nového si do života pouštíte.

V momentu, kdy něco bojuje o mou pozornost, prostor a peníze, se sama sebe vždy ptám, zda a proč to potřebuju. Doma jsme také zavedli pravidlo opakovaného používání.

Pokud je to možné, každou koupenou věc použijeme minimálně třikrát.

  • Při nákupech nedávejte věci do košíku automaticky. Zamyslete se, zda je opravdu potřebujete.
  • Začněte si vařit na několik dní. Obědy v krabičkách ušetří peníze i zbytečné vyhazování nepoužitých potravin.
  • Stáhněte radiátor a raději se přioblečte.
  • Nezapomeňte zhasnout, když opouštíte místnost.
  • Začněte chodit častěji pěšky.
  • Pořiďte si plátěnou tašku na nákupy. Po použití si ji nezapomeňte opět přibalit do kabelky či batohu.
  • Investujte do znovupoužitelného nádobí. Hodit se bude kvalitní láhev na vodu i uzavíratelný hrníček na kávu.
  • Pořizujte oblečení v second handu nebo uspořádejte výměnu s přáteli.
  • Zaregistrujte se v nejbližší knihovně.
  • Pořiďte si snadno odbouratelné čisticí a prací prostředky.

Zapojte děti

Od začátku jsme naše děti zapojili do udržitelného životního stylu a naučili je přemýšlet v širších souvislostech. Starší syn například sbírá papír a recykluje kov. Ve své škole také prosadil koše na tříděný odpad v každé třídě. Děti se dokonce na nákup samy složily.

Vždy, když s našimi dětmi cestujeme, snažíme se jim ukázat, jak to funguje jinde. Chodíme se třeba dívat do škol, bavíme se s místními lidmi. Naše děti mají díky tomu představu, jak vypadá život nejen v Evropě či Spojených státech, ale i v té nejzapadlejší vesnici na Srí Lance.

Nemusíme jim pak vysvětlovat, že si v mnohém žijeme nad poměry a že řada věcí opravdu není k životu potřeba.

Věnujte čas plánování

K plýtvání a impulzivním rozhodnutím se často uchylujeme, když nás tlačí čas. Vyplatí se proto plánovat a rozmyslet si předem třeba to, co budete přes den jíst nebo jak se dostanete na jednotlivé schůzky.

Můžete si tak vyhradit čas potřebný na přepravu a jít pěšky, nebo využít městské dopravy. Návštěvám rychlých občerstvení se vyhnete díky lahvi s vodou a krabičce jídla, které jste si nachystali večer předem.

Udržitelný ale nemusí být jen osobní život. Stejným způsobem lze přemýšlet také o podnikání. Dlouhodobě se snažím inspirovat lidi vlastním příkladem.

S manželem jsme proto založili společnost DEGIRANS SE, která pomocí investorů podporuje obecně prospěšné projekty zaměřené právě na udržitelný rozvoj. Základní pravidlo udržitelného byznysu je, že by měl vždy využívat udržitelných zdrojů.

I pokud máte skvělý produkt, nezapomeňte mít pod kontrolou a dlouhodobě udržitelné také finance, lidské zdroje a technologie.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector