Problémy po porodu, o kterých se málo mluví

Hodně dlouho jsem zvažovala, jestli tento článek vůbec napsat. Šestinedělí je opravdu specifické období a jak jsem během toho svého zjistila, vlastně se o něm skoro vůbec nemluví. Všichni tak nějak tuší, že je to doba, kdy se hojí poporodní rány, maminka se sžívá s miminkem a miminko se světem. Už o dost míň se ale mluví o tom, jak nepříjemné chvíle může novopečená máma zažít.

Já měla to „štěstí“, že jsem první týdny po porodu narazila na tvrdou realitu.

Už samotný pobyt v porodnici pro mě byl tak trošku noční můrou. Zpětně na něj vzpomínám s nostalgií a naplňují mě příjemné pocity a dojetí. Tenkrát jsem to ale tak nevnímala. Pokud jste četli článek o mém porodu, tak víte, že patřil k těm náročnějším. Porodila jsem po 2, 5 dnech v bolestech a nakonec skončila pod narkózou.

Druhý den ráno jsem měla opravdu velký problém si sednout a postavit se. Všechno mi padalo z rukou a nohy se mi třásly. Nemám ale tyto stavy ráda a tak jsem si řekla, že prostě chodit musím. A taky musím do sprchy. Zkrátka jsem se chtěla dát do kupy. Sestřičce z oddělení šestinedělí jsem tak ukázala, že můžu chodit a jsem v pořádku.

A tak mi přivezli to moje miniaturní miminko,  jak jsem chtěla. Jenže pak to začalo. Sestra z novorozeneckého mi během minuty ukázala, jak se takový človíček přebaluje a oblíká, dala mi podepsat nějaký papír a Mikínka mi předala. Dost mi to připomínalo to, když mi přiveze řidič DPD balíček. „Jeden podpis, prosím. A je to vaše.

Nashle.“

Krom toho, že jsem se fyzicky držela silou vůle, začalo ze mě doslova téct ze stresu, co teď vlastně budu dělat. No co jsem měla dělat, musela jsem to zvládnout.

První den jsem byla stále plná euforie a neskutečného štěstí, když za námi přišel Majk do porodnice. Najednou jsem se cítila i o dost lépe, najednou jsem na to nebyla totiž sama. Jenže na pár hodin. Odbila pátá hodina a doba návštěv byla u konce. Přišla jsem si jak ve vězení.

Já nemůžu odejít s manželem domů a on tu nemůže zůstat se mnou. Proč?!?! Doteď nedokážu pochopit tento systém.

Respektive proč neexistuje možnost mít svůj pokoj, kde s vámi může partner být? Vím, že existuje v podobě nadstandardního pokoje, ale když je jen jeden na celou porodnici? U nás v Brně je získání takového pokoje skoro nereálné – pokud nemáte známosti, což jsem já neměla.

Vůbec mi ale nedává smysl to, proč musí být novopečená máma postavena do této situace. Fyzicky zesláblá, hormony pracují, nová životní situace a je na to úplně sama. Budu věřit, že se tohle brzy změní a tatínek bude samozřejmou součástí pobytu v porodnici.

Druhý den jsem se rozbrečela už v půlce návštěvní doby a nepřestala vlastně do jejího konce. Zrušila jsem kamarádce i návštěvu a poprosila Majka, aby všichni ostatní, co přišli, taky odešli. Neměla jsem na to absolutně sílu.

Nikdy by mě nenapadlo, jak může být konverzace s lidmi náročná. Možná byla náročnější ta přetvářka, jak je všechno v naprosté pohodě.

Byla jsem neuvěřitelně slabá, nemohla jsem stále skoro chodit a veškerou energii a vůli jsem dávala do toho, abych se dobře postarala o ten můj poklad. Chtěla jsem se jen opřít o Majka a plakat.

Pobyt v porodnici mi přišel nekonečný a to jsem tam strávila pouze 3 noci. Neumíte si představit ten osvobozující pocit, když si pro nás pak Majk přijel a my jeli domů. Jen je škoda, že to tímto neskončilo. Už při nástupu do auta ze mě spadl obří balvan a já si uvědomila v jak obrovském stresu jsem celou dobu byla.

Nemohla jsem jinak než to vše zvládnout a zvládla jsem to, jenže po příjezdu domů se všechno zadržované napětí probudilo k životu. Místo štěstí, že jsme konečně spolu a vše dopadlo skvěle, jsem byla nejen fyzicky vyřízená, ale navíc psychicky naprosto vyšťavená. Však hned první noc doma se mi zdálo o tom, že jsem ve vězení.

Druhý nebo třetí den jsem dostala horečky a to mi na pohodě nepřidalo. Tohle se táhlo několik dní, kdy jsem se v srpnových pařácích klepala zimou. Pamatuju si, jak jsem nebyla schopná vůbec nic. Místo toho, abych si užívala toho puclíka, tak jsem bojovala sama se sebou.  Probrečela jsem několik dní plná úzkosti.

Mísilo se ve mně milion emocí a i když to vypadalo, že už bude líp, zase sluníčko zašlo a já v tom plavala. Napadaly mě myšlenky, že vše skončilo. Napadalo mě, co všechno hrozné se může stát. Začal obrovský strach o malého, pak o sebe a nakonec o všechny. V hlavě jsem měla doslova zataženo.

Obrovský černý mrak ze kterého lilo. Slunce v nedohlednu. Nedokázala jsem najít pocit radosti. A nedokázala jsem s tím v tu chvíli vůbec nic dělat. Nakonec jsem brečela kvůli tomu, že přece taková nejsem! Rozhodně taková nejsem, proč se to děje?! Kde je ta obrovská radost z miminka, o které všichni mluví.

A vždyť jsem se na něj tolik těšila, proč je vlastně všechno úplně jinak.

Takové ty klasické věci na zlepšení nálady nefungovaly. Bylo to něco úplně jiného. Měla jsem však v tomto všem jedno velké štěstí. Byla to podpora manžela Majka a mojí maminky. Chlapi obecně hůře nesou, když je jejich žena v jakékoliv nepohodě. Mají tendence se naštvat apod. V šestinedělí je tohle ale to nejhorší, co mohou udělat.

Velkým přínosem nám v tomto ohledu byly předporodní kurzy v centru Majka. Dvě setkání totiž proběhla i za přítomnosti nastávajících tatínků a na jednom se dlouho a důrazně vysvětloval nutný přístup partnera k ženě v šestinedělí. Majk si tak vyslechnul, že můžu být plačtivá a taky, že je to zcela normální.

Taky to, že v těchto chvílích nemá prásknout dveřmi a nechat mě, ať se vybrečím, ale být mi oporou a nenechávat mě za žádnou cenu samotnou. Zkrátka to, že mě v těch chvílích nikdy nepochopí, ale to není prioritou, jde o to, aby tam zkrátka pro mě byl! A byl! Na druhou stranu maminka, z pohledu vnímavé ženy,se mnou dokázala tyhle pocity rozebrat a pomoct mi přestat se cítit špatně.

A co mi pomáhalo snad úplně nejvíc? Chodit ven! Jakmile jsem na tom byla fyzicky lépe a začali jsme více fungovat, černý mrak se rozplynul!

Řeknu vám jednu věc! Nebyla jsem špatná a rozhodně jsem za to nemohla a není špatná žádná máma, které se to stane!

V šestinedělí fungují hormony více než kdy jindy a ne zrovna ty, které by nám paradoxně přinášely povznášející pocity! Pokud si odnesete blok z porodu nebo pobytu v porodnici může být problém na světě. Hlavní je s tím něco dělat! Tohle potká více žen než si myslíte.

Každá to má jinak a v různé míře, ale ve většině případů o tom mlčí. Však proč taky mluvit o něčem nepříjemném a proč si to připomínat. Ani mně se o tomto tématu nepíše s úsměvem na tváři, ale instagram plný happy rodinek mi tenkrát moc nepřidával a já si přišla ještě hůř.

Na druhou stranu jsem si psala s nejednou kamarádkou, které měly toto období už za sebou a zjistila, že je to úplně normální.

Hodně mi utkvěla v paměti věta:“I když to teď asi zní jako velký scifi, tak to bude dobrý a co dobrý, skvělý.“ A víte co? Byla to obrovská pravda!

Hormony se odplavily, rány se zahojily, vše jsem si zpracovala a ještě v průběhu šestinedělí se dala dohromady (zhruba po 10 dnech). Začala jsem si Mikínka naplno užívat, uklidnila jsem se, viděla věci takové jaké jsou a naplnil mě pocit štěstí.

Nicméně mě už tenkrát zarazilo, proč se o tom tak málo mluví. Proč jsou všude jen samé úsměvy, když je tohle zrovna téma, o kterém by se mlčet nemělo.

Být na toto náročné období připravena je jedna věc, druhou věcí je ale vědět, že se to netýká jen vás a nejste špatná, divná nebo cokoliv takového.

Hlavní je s tím pracovat! A také mít vedle sebe partnera (nebo jinou podporu), který je připraven na to, že může být maminka po porodu plačtivá nebo i depresivní. A hlavně partnera, který vás obejme, řekne, že bude vše dobrý a nenechá vás v tom, nenechá vás samotnou!

Nechci tímto článek dál poslat nějaký strach, naopak bych ráda novopečeným maminkám poslala vzkaz, že pokud po porodu není jejich svět plný růžových jednorožců a cukrové vaty, nic se neděje. Všechno se srovná. Každá jsme si šestinedělím prošla a každá jsme ho zvládla.

Někdo bez problémů, někdo si poplakal, ale nakonec je to stejně jen pár dní. Člověk se s miminkem rychle sžije a ani nemrknete a budete mít vedle sebe usměvavýho (někdy uřvanýho) parťáka, který vám bude přinášet tolik radosti a lásky, kterou si ani nejde představit.

Jo, občas vám potečou nervy a slzy, ale to k tomu prostě taky patří!:)

Všechno to za to stálo a já nemůžu být za to malé bumbrle vděčnější a šťastnější!:)

Diastáza velký problém, o kterém se málo mluví

Jako diastáza je označen rozestup břišních svalů, konktrétně  přímého břišního svalu abdominus recti. Za běžných okolností je přímý sval břišní spojen vazivem tzv. linea alba. Začne-li se prostor mezi svaly zvětšovat, je to označeno za rozestup.

Nejčastějšími důvody pro vznik diastázy je hormonální vliv a zvýšený vnitrobřišní tlak v důsledku např. velkého váhového přírůstku, nevhodného cvičení, oslabení vaziva, ale také třeba těhotenství.

V těhotenství se s narůstajícím objemem a zvětšováním dělohy mohou od sebe břišní svaly oddalovat, což do určitého stupně považujeme za fyziologickou záležitost.

Po porodu se tento stav více či méně sám upraví, a tak se žena může dozvědět, že nemá smysl diastázu vůbec řešit.

S tímto tvrzením se nicméně můžete setkat i z úst osob přímo povolaných, jako jsou sportovní lékaři, fyzioterapeuté, gynekologové nebo porodní asistentky.

Tam, kde se diatáza upraví, opravdu není problém.

V opačném případě však ještě dlouhou dobu po porodu žena zaznamenává vypouklé bříško, a to i přesto, že cvičí a dobře se stravuje nebo případně potíže v následujícím těhotenství.

A právě nevhodné cvičení, zvedání těžkých břemen nebo i zácpa, mohou být další činitelé, kteří potíže s diastázou ještě prohloubí a do budoucna mohou přichystat perné chvilky.

Jak poznat, že jí mám?

Rozpoznat, že máte diastázu lze celkem snadno, ačkoli ne každý gynekolog se o přítomnost rozestupu zajímá. Zdroje totiž uvádí a široká veřejnost má v podvědomí, že nějakou formou rozestupu trpí až 2/3 těhotných žen a v určité míře se jedná o naprosto fyziologický stav. K samotnému výskytu diastázy jsou  pak náchylnější ženy s opakovaným těhotenstvím.

Zjistit, jak je na tom přímo váš břišní sval lze snadno při samovyšetření. Stačí se položit na záda na rovnou podložku a nadzvednout hlavu (přitisknout bradu na hrudník), tedy zpevnit břicho.

Když se svaly zpevní, je možné prsty nahmatat případnou mezeru mezi svaly ve střední linii břicha, která se projevuje i typickým vyklenutím (stříškou) vpřed. Doprovodným jevem potom bývá i oslabené svalstvo pánevního dna.

Mezera mezi svaly se měří na počet prstů, které se do mezery ještě vejdou. Při rozšíření na 4 prsty a více je vhodné diastázu za včas řešit.

Diastáza u porodu

Problematice diastázy je u nás věnováno několik článků, ale povětšinou se zaměřují pouze na poporodní období. Co všechno diastáza může ovlivnit před a při samotném porodu se moc neví. Já v poslední době zaznamenávám nárůst žen s diastázou, které o ní nejen neví, ale  která někdy i zásadním způsobem ovlivňuje polohu miminka v děloze.

Zdravá břišní dutina je v těhotenství velmi důležitá. Břišní svaly ohraničují prostor pro rostoucí dělohu, ale také břišní orgány.

Při rozestupu břišních svalů drží orgány jen tenká pojivová tkáň a kůže, která nemůže poskytnou dostatek opory.

  Pokud opora dělohy není dostatečná, může docházet k obtížím, jako je bolest bederní části zad, k zácpě, úniku moči, ale i k obtížím u samotného porodu.

 

Jako porodní asistentka se velmi zajímám o stav a kondici ženského těla a taky o stav, kondici a polohu vyvíjejícího se miminka. Jak je známo existují polohy miminka, které mají předpoklad bezproblémového porodu. A pak polohy jiné, které mohou samotný porod prodloužit či jinak znesnadnit.

 Mezi faktory, které polohu miminka ovlivňují patří denní režim – to, jak žena tráví běžné chvíle, jak odpočívá, jak stojí a sedí, chodí atd.

Souzním s myšlenkou Clary Lewitové, že velká část těhotenských obtíží má společného jmenovatele, a to neaktivní chodidlo nohy.

Jak bylo řečeno, rostoucí děloha se v závěru těhotenství potřebuje někde opřít. V ideálním případě o zdravou břišní stěnu, která poskytne dostatečnou oporu.

Miminko v děloze si tak najde polohu, která pro něj bude u porodu nejvýhodnější. V případě diastázy se ale děloha nemá kam opřít, a tudíž miminko hledá jinou pevnou oporu.

Obvykle se tedy stočí do bočních nebo zadních pozic dělohy.

Při vyšetření ženy a její funkce schopnosti vytlačit dle fyzioterapeutky Mariky Bajerové (více informací v časopise Umění fyzioterapie č. 8), se děloha necentruje do malé pánve, ale vyklenuje se mimo osu.

Při vaginálním vyšetření je možné nahmatat děložní čípek či branku v sakrálním postavení, kdy hlavička miminka je hmatná ve volném naléhání na pánevní vchod, bez tendence vstupovat.

I když samotné porodní cesty mají sklony k přípravě k porodu (tonizacím), činnost stahů bývá často neefektivní nebo se nevysvětlitelně zastavuje.

Při porodu a při výskytu velké diastázy, kdy je děloha s miminkem výrazně mimo osu, pak nejsou vhodné předklonové polohy bez podpory břišní stěny. V některých případech může pomoci vhodně použitá technika abdominal lift and tuck dle Gail Tully a metody Spinning Babies.

Ačkoli věřím tomu, že mnohé ženy s diastázou bez obtíží porodí, u jiných žen tento stav může skončit provedením císařského řezu z důvodu nepostupujícího porodu nebo neefektivní porodní činnosti.

Diastáza s sebou může nést ale i velmi vážné komplikace. V Georgetown Medical Review byla zpracována kazuistika o ženě s diastázou, kdy došlo k přesunu střevní kličky před dělohu a k jejímu náhlému útlaku.

Symptomy, které tento útlak způsobily byly podobné, jako při ruptuře dělohy a bylo tedy přistoupeno k urgentnímu provedení operace v celkové anestezii. Že se o rupturu dělohy nejednalo se zjistilo až během operace.

(odkaz na kazuitiku)

Co s tím?

Základem pro úspěch a bezproblémový porod je včasné určení diastázy a řešení stavu za pomoci zkušeného fyzioterapeuta před nebo v těhotenství a pak spolupráce se zkušenou porodní asistentkou, která zná podpurné metody a opatření.

Samotné ošetření je tak trochu detektivní práce, kdy fyzioterapeut pracuje na aktivaci různých svalových skupin a zkouší, co na které tělo nejvíce účinkuje. Clara Lewitová obecně doporučuje – podpořit opěrnou funkci břicha.

Vhodný je například zavinovací šátek, který poskytne oporu a dá miminku možnost změnit svoji polohu a nachystat se na porod. Jak bříško vhodně podvázat naleznete v článku Clary Lewitové v Časopise Umění fyzioterapie č.5. Dalším řešením diastázy je operační cesta a tzv.

abdominoplastika, což ovšem neřeší problematiku u samotného porodu.

Co se týče poporodní péče, velmi nedoporučuji neodborné rady na cviky z internetu. Protože ne vždy jde o rady, které jsou zdraví prospěšné.

Závěr

O diastáze a jejím vlivu na závěr těhotenství a samotný porod se toho zatím příliš neví. Cílená práce na úpravě tohoto stavu však přináší krásné výsledky a mnohé ženy jsou ušetřeny před komplikacemi.

Strie i vytahané břicho. Dvě maminky se rozhodly ukázat světu, jak vypadá tělo po porodu | Lidé

„Z porodnice jsem odcházela o 15 kilogramů lehčí. Byla jsem mile překvapena. Zlom přišel, když jsem přestala kojit a kila začala jít nahoru. Ukázalo se, že můj největší problém byl v hlavě,“ říká Lucie Paurová v rozhovoru pro Lidovky.cz.

Lidovky.cz: Jak moc vás po porodu překvapil vzhled vašeho těla?Kopicová: Mně se už během těhotenství udělalo nespočet strií. Bříško jsem měla opravdu obrovské, a tak jsem se bála, jak bude vypadat prázdné.

Po porodu mě překvapilo, jak moc bylo povolené. Ze začátku jsem se snažila nic si z toho nedělat, ale postupem času, když jsem začala hubnout a bříško postupně splaskávalo, se ukázalo, že strie nejsou takový problém, jak jsem si prvně myslela.

Trápilo mě hlavně to zvrásněné a povolené bříško.

Paurová: Já jsem na začátku těhotenství trpěla velikými nevolnostmi. Zhubla jsem 11 kilogramů, do porodu jsem pak „přibrala“ tři kila. Moje tělo po porodu, až na povolené bříško, vypadalo skvěle. Z porodnice jsem odcházela o 15 kilogramů lehčí. Byla jsem mile překvapena. Zlom přišel, když jsem přestala kojit a kila začala jít nahoru. To pro mě bylo velké zklamání.

Lidovky.

cz: Řešily jste své tělo už před narozením dětí?Paurová: Před narozením syna jsem svůj vzhled hodně řešila, chodila jsem cvičit, držela různé diety a vadilo mi, že nevypadám tak, jak si přeju.

Až syn mi otevřel oči v tom, co je opravdu důležité. Teď se mám ráda taková, jaká jsem. Ráda na sobě pracuji a posouvám se dál, ale už ne kvůli tomu, abych se někomu zalíbila, ale abych se já cítila dobře.

Kopicová: U mě přišlo trápení s prvními striemi, takže na začátku těhotenství. Po porodu se k tomu přidalo vytahané bříško a tím moje trápení pokračovalo. Teď už jsem se ale přijala taková, jaká jsem.

Jsem šťastná maminka, manželka a můj příběh na bříšku tak zůstane jenom vzpomínkou. Musím ale říct, že během těhotenství jsem se cítila naprosto skvěle a těhotenské bříško jsem si opravdu užívala.

Občas mě sice chytla menší deprese, ale říkala jsem si, že milující rodina za ty strie stojí.

Lidovky.

cz: Co na vaše starosti říkali partneři?Kopicová: Můj manžel byl mou největší podporou. Je úžasný. Mé nové já přijal s naprostým klidem. Uklidňoval mě, že je to v pořádku a normální. Byl šťastný, že máme syna a více prostě neřešil a neřeší.

Paurová: Manžel tyhle věci neřeší, vždy mi říká: „buď ráda za zdravého syna.“ Dlouho jsme na něj čekali.

Kateřina Kopicová a Lucie Paurová založily projekt Tělo s příběhem na podzim roku 2019. Vedl je k tomu nedostatek informací na českém internetu o vzhledu ženského těla po porodu. Projekt funguje jako komunita podporující ženy v lásce ke svému tělu, ať vypadá jakkoliv. Cílem projektu Tělo s příběhem je, aby se každá maminka přijala taková, jaká je. Se všemi striemi a vytahanými bříšky. Chtějí ukázat, že krása se nerovná dokonalost. V červnu 2020 proto uspořádaly focení 13 maminek ve spodním prádle, které na instagramu @telospribehem pod svými fotkami vypráví ten svůj příběh.

Lidovky.cz: Jak jste s tím „popraly“ vy osobně?Paurová: V té době, kdy šla kila rychle nahoru, jsem měla pocit, že přiberu, i když se jen napiju. Ukázalo se, že můj největší problém byl v hlavě. Začala jsem se hlídat, pravidelně jím, hodně pracuji a lítám kolem syna.

Kopicová: V těhotenství jsem si připadala sama. Hledala jsem po internetu někoho, kdo má podobný příběh jako já. Na českém internetu to bylo ale jako neexistující téma. Rozhodla jsem se tedy, že pošlu do světa svou fotku a doufala jsem, že díky ní poznám i další maminky, na kterých těhotenství zanechalo památky.

Na mou fotku tehdy reagovaly stovky lidí, a tak jsem pochopila, že nejsem sama. A to mi opravdu pomohlo. Díky tomu vlastně projekt Tělo s příběhem vznikl.

Až po tom, co jsem pochopila, že nejsem sama, jsem se přestala tolik trápit. S láskou a úctou ke svému tělu jsem se začala opět správně stravovat a začala jsem dělat sporty které mě baví.

Vylezla jsem ze své ulity a začala se cítit skvěle.

Lidovky.

cz: Zajímalo vás, jestli stejný problém řeší i ostatní maminky?Paurová: Ano, ve svém okolí jsem měla kamarádky, které ještě děti neměly a nebo svůj vzhled neřešily, protože vypadaly po porodu stejně.

Kopicová: Já jsem to řešila hodně. Myslela jsem si, že jsem snad jediná, které se tohle stalo. Hledala jsem po internetu nějakou podporu, tu jsem sice našla zahraničí, ale na českém instagramu to bylo jakoby neexistující téma.

Na základě toho jsem se tehdy rozhodla, že založím vlastní stránku/projekt, kde toto téma otevřeme a budeme podporovat jedna druhou, abychom se my ženy přijaly takové, jaké jsme. Se všemi těmi striemi a vytahanými bříšky. Chceme, aby každá maminka věděla, že je to normální a že není sama.

Chceme ukázat, že krása se nerovná dokonalost. Chceme o tomto tématu mluvit, ukazovat ho a né ho schovávat.

Lidovky.

cz: V zahraničí se tedy o problémech s přijetím svého vzhledu po porodu mluví víc?Paurová: Podle mě ano, ale je to tím, že v zahraničí jsou těmto věcem více otevření. U nás v Česku mi přijde, že jsme se zastavili a některé věci jsou zakázané ukazovat a rozebírat. Proto jsme vytvořili projekt Tělo s příběhem.

Kopicová: Určitě je to tak. Přijde mi, že ženy v zahraničí jsou díky své povaze více sdílné. Méně se stydí a také měně soudí. Česká povaha je přeci jenom více specifická.

Lidovky.

cz: Co váš projekt maminkám nabízí?

Paurová: Prostor, kde mohou najít podporu a pochopení. A taky se pobavit. Těším se až se s maminkami setkáme na výstavě a workshopech osobně.

Kopicová: Pochopení a podporu k jejich sebelásce a sebepřijetí. Dáváme maminkám prostor pro jejich příběhy. Navzájem se všechny podporujeme a pomáháme si tak.

Lidovky.

cz: Může se tedy zapojit každý?

Paurová: Ano! Teď se sice více věnujeme maminkám, ale pořád máme Tělo s příběhem. Když se podíváte na instagramový profil, naleznete tam hodně zajímavých příběhů přes jizvy, vytahanou kůži, až po kožní onemocnění. Jsme tu od toho, aby každý věděl, že není sám.

Kopicová: Náš profil se skládá z nás všech. Každý příběh může pomoci někomu jinému. Jestli i vy máte svůj příběh, nebojte se nám napsat a podělit se o něj s námi. Těšíme se na vás.

Devět příznaků poporodní deprese, které byste neměla ignorovat

Emoce jako na horské dráze jsou krátce po porodu víceméně normální, někdy se však kromě běžné poporodní plačtivosti u žen projeví takzvané poporodní deprese.

ilustrační foto

Obrovské štěstí, které narození dítěte provází, je samozřejmě vykoupeno i velkou dávkou stresu, nových starostí, strachů, únavy a vyčerpání, varuje Lucie Mucalová, terapeut pro děti, rodiny a mezilidské vztahy.

Narozením dítěte nezůstává kámen na kameni, vše se člověk jakoby učí od samého začátku. To, co už bylo zajeté a fungovalo, najednou nefunguje.

Dokud člověk příchod dítěte nezažije, nemůže si ani představit, o čem všem to je.

„Citová rozkolísanost, která se objevuje krátce po porodu, je v zásadě normální a běžná až u 80 procent žen. Ovšem ve chvíli, kdy jsou negativní pocity velmi intenzivní a nejde se od nich odpoutat, nejdou zastavit a lepší okamžiky už téměř nepřicházejí, není radno situaci podceňovat.

Je to již příznak nemoci, tzv. poporodní deprese nebo ještě závažnější laktační psychózy. Je velmi důležité si uvědomit, že se jedná o nemoc, a proto je potřeba vyhledat pomoc odborníka, jelikož se žena může stát nebezpečím sama pro sebe i pro dítě.

Příčina této nemoci se dává do souvislosti s hormonem prolaktinem,“ vysvětlila Mucalová.

Poporodní deprese se obvykle objeví u prvorodiček, nicméně není výjimkou ani při druhém těhotenství. Podle odborníků za poporodní depresí může stát spolu s hormonálními výkyvy i velký stres, nedostatek spánku, snaha o přizpůsobení se nové roli matky, strach o potomka a obecně velké životní změny, které narození dítěte provázejí.

Obvyklé poporodní splíny, které zahrnují plačtivost, podrážděnost, úzkostné pocity, neschopnost radovat se z miminka a výkyvy nálad, trvají několik dní po porodu. Pokud se tyto nepříjemné stavy nezlepší ani do tří týdnů od narození dítěte, může se již jednat o poporodní depresi.

I když statisticky se s depresí po porodu setká zhruba 13 procent matek, mnoho žen se se svými problémy nesvěří a bojí se o svých pocitech mluvit. Někdy se ženy s poporodní depresí za své stavy stydí a bojí se, že je okolí bude považovat za špatné matky, které nezvládají o dítě pečovat.

Poporodní deprese však není odrazem schopnosti matky pečovat nebo milovat své dítě. Jde především o reakci na rychlé hormonální změny, které přirozeně po porodu nastanou. Dobrou zprávou je, že problémy spojené s poporodní depresí jsou léčitelné. Přečtěte si, které příznaky poporodní deprese by nové matky neměly ignorovat a informovat o nich svého lékaře.

Jste smutná a neustále pláčete

Plačtivost je jedním z nejzřetelnějších příznaků poporodní deprese. Zdá se, že porod spustil vodopád slz, který se ne a ne zastavit. Rozpláčou vás i ty nejmenší malichernosti a vy nechápete proč. Smutek a pláč jsou většinou přičítány hormonálním změnám, kterými novopečené matky procházejí. Mohou být však také způsobené nedostatkem spánku a prostým vyčerpáním.

Pokud zjistíte, že více času strávíte pláčem a smutkem než opojným štěstím z narození dítěte, je vhodné promluvit si o problému s odborníkem.

Trpíte úzkostnými pocity

Každá nová matka se bojí o své dítě, ale ženy, které procházejí poporodní depresí, zažívají úzkostné a depresivní stavy, které mohou být velmi nepříjemné. Někdy může být obtížné odlišit běžné obavy a starosti o dítě, které obvykle doprovázejí novou maminku, od nadměrné úzkosti, která je již součástí poporodní deprese.

Pokud máte vy nebo vaše nejbližší okolí pocit, že vaše starosti a úzkosti jsou přehnané a neodpovídají tomu, co byste měla cítit, zkuste se poradit s lékařem.

Jste často naštvaná

Možná, že vás všechno v poslední době vytáčí. Vaše rodina a přátelé vás neustále rozčilují. Máte pocit, že chcete házet věcmi a křičet, ale vlastně nevíte, proč se pořád cítíte tak naštvaná. I takové stavy mohou být příznakem poporodní deprese.

U některých forem depresí, včetně té poporodní, mohou náhlé záchvaty hněvu vyvolat zrychlené bušení srdce, pocení a tíseň na hrudi. Pokud vás rozpálí doběla i malé ústrky nebo malichernosti, kvůli kterým byste se za normálních okolností nenaštvala, může být příčinou poporodní deprese.

Máte děsivé nebo nutkavé myšlenky

Ublížit vlastnímu dítěti je pro většinu matek naprosto nepřijatelná a šokující myšlenka. A pokud vám někdy podobná úvaha přišla na mysl, když jste se snažila ukonejšit plačící dítě, nejspíš vás pořádně vyděsila a zaskočila.

Některé ženy mají po porodu také náhlé touhy prostě se sebrat a opustit celou rodinu včetně novorozence. Tyto myšlenky označované jako intruzivní, jsou nežádoucí a v rozporu s tím, jak se člověk obvykle cítí nebo chová.

I když se zdají být alarmující, nejsou neobvyklé u žen s poporodní depresí.

Intruzivní myšlenky obecně jsou sice spojované s některými duševními chorobami, ale nejsou zdaleka tak neobvyklé.

V rozsáhlé studii, které se zúčastnili jedinci ze šesti kontinentů, zhruba 94 procent lidí uvedlo, že zažilo alespoň jednou za 3 měsíce nutkavé negativní myšlenky.

I když téměř každý má občas intruzivní myšlenky, ještě to neznamená, že je chtějí opravdu uskutečnit. Zvýšený výskyt těchto myšlenek však může být příznakem poporodní deprese.

Máte pocity otupělosti

Možná nepláčete ani nekřičíte, nehádáte se, nebo nemáte nepříjemné intruzivní myšlenky. Ovšem jen proto, že toho prostě moc necítíte. Po porodu můžete zažívat pocity prázdnoty a určité otupělosti. Můžete se cítit osaměle, i když jste obklopena lidmi. Pocity prázdnoty, stejně jako neschopnost objevit v něčem radost nebo potěšení, jsou příznaky deprese a to i té poporodní.

Tento nedostatek pocitů může být obzvláště nepříjemný pro nové matky, které necítí ke svým dětem žádnou vazbu. Zároveň mohou pociťovat beznaděj, že je tento stav neměnný a že bez ohledu na to, co dělají, už nikdy nebudou ke svému dítěti nic cítit a nikdy se tak nestanou dobrou matkou. Tento pocit citové otupělosti je důležitým faktorem při diagnostice poporodní deprese.

„Žena jakoby není schopna ovládat své emoce. Ty ji přímo válcují a berou jí sílu. Žena může opravdu cítit otupělost, pocit, že je naprosto k ničemu a že jí s příchodem miminka skončil život. Čím déle se tyto náročné stavy neřeší, tím více mohou ublížit.

Svět ženy v depresi je opravdu o černých scénářích, dostavuje se negativita na všech frontách a ta samozřejmě blokuje ženu ve všem, co pro ni bylo a je příjemné. Roztěkanost, nesoustředěnost, úzkost, smutek, únava, bezmoc a strach…

to jsou pocity, které naplní život ženy, jež se ocitá ve spárech poporodní deprese nebo laktační psychózy,“ dodala terapeutka Mucalová.

Máte „zamlžený“ mozek

Už v těhotenství jste často zapomínala a pořád něco ztrácela. A teď, když jste porodila, zdá se, že se to s vaším mozkem ještě zhoršilo. Můžete mít pocit, že váš mozek funguje zpomaleně jako v mlze, že jednoduše nepracuje tak, jak jste byla zvyklá. Odborníci zjistili, že jak pracovní, tak i krátkodobá paměť mohou být narušené poporodní depresí.

Pracovní paměť pomáhá se zpracováváním informací, a pokud je narušena, může to vést k pocitům „mozkové mlhy“, kdy máte potíže porozumět tomu, co vám lidé říkají.

Krátkodobé poškození paměti by zase mohlo stát za tím, proč si nemůžete vzpomenout, kam jste co položila, nebo zapomínáte na všechny své schůzky.

Pokud vaše problémy s pamětí přetrvávají i několik týdnů po porodu, raději si zajděte k lékaři.

Nespíte vůbec, nebo naopak příliš

Není žádným tajemstvím, že mateřství často vede k mnoha bezesným nocím, zvláště když vaše dítě onemocní nebo je úzkostlivé. Některé ženy však zjistí, že nejsou schopné usnout, ani když jejich dítě spí. Jiné matky naopak mají potřebu spát prakticky pořád a nejsou tak schopné vykonávat běžné každodenní činnosti. Oba stavy mohou být příznakem deprese.

Ze začátku může být obtížně rozlišit, zda jsou vaše spací návyky normální, zvláště pokud se vám narodilo vaše první dítě. Ale výrazné problémy se spánkem, které trvají více než týden, stojí za konzultaci s lékařem.

Stravovací poruchy patří mezi další příznaky poporodní deprese, které mohou nové matky zaznamenat.

Některé ženy, které trpí poporodní depresí, nejedí dostatečně množství jídla, ale obvykle to svedou to na to, že jsou celý den zaneprázdněné péčí o dítě a na jídlo tak nemají čas.

Jiné matky naopak jedí téměř neustále, což může být způsobené zvýšenou potřebou kalorií k produkci mateřského mléka.

I když jsou obě tyto verze za normálních okolností možné, významný úbytek na váze, nebo naopak zřetelný nárůst hmotnosti po porodu mohou být známkou toho, že něco není v pořádku. Pokud už několik dní nemáte vůbec chuť k jídlu, nebo přejídáním zaháníte smutky a stres, je načase popovídat si s odborníkem.

Necítíte se fyzicky dobře

Porod je pro celý organismus velkou zátěží a po porodu samozřejmě nějakou dobu trvá, než se kompletně fyzicky zotavíte. Jestliže však od narození vašeho dítěte uběhlo několik měsíců a vy stále zažíváte ty samé nebo nové fyzické příznaky, mohly by souviset s poporodní depresí.

Některé ženy, které postihne poporodní deprese, trpí bolestmi hlavy, bolestí zad nebo žaludeční nevolností. I když ne každé fyzické nepohodlí musí nutně ukazovat na poporodní depresi, pokud se neustále cítíte rozbolavělá, nebo vás trápí podrážděný žaludek, informujte o tom svého lékaře.

Zjistěte, co vám pomůže

Výše zmíněné příznaky samy o sobě nemusejí být důvodem k obavám, ale pokud se jich objeví hned několik najednou a trvají delší dobu, je vhodné obrátit se o pomoc k lékaři. Některým ženám stačí dostatečný odpočinek a klid, pravidelný přísun tekutin včetně bylinkových čajů, vyvážená strava a pohyb na čerstvém vzduchu.

„U poporodní deprese je možné, že spontánně vymizí, ale nedoporučuji se s ní trápit dlouhodobě sama. Pomoc zde může být velmi cenná. Deprese může vzít opravdu mnoho sil a místo radosti žena prožívá bolestné stavy smutku a zmaru,“ dodala terapeutka Lucie Mucalová.

Některé matky potřebují léky předepsané od lékaře, které jim pomohou vypořádat se s nepříjemnými příznaky poporodní deprese.

Strach a pocit, že to nezvládám. Poporodní deprese trápí každou šestou matku

video

Autorky projektu čerpají i z vlastních zkušeností s poporodní depresí

Vlivem hormonálních změn po porodu zažívá pocity smutku většina žen. Poporodní depresi zažívá asi 16 procent rodiček a nejčastěji se projeví v období 6 až 12 týdnů po porodu. Jako hranice, kdy by měla deprese odeznít, se uvádí 14 dnů. Pokud přetrvává, měla by matka vyhledat pomoc odborníka.

„Tyto stavy jsou natolik depresivní, že přinesou i myšlenky na sebevraždu. Právě z toho pocitu, že už to nikdy nebude lepší a že nemůže být pro své dítě tou dobrou mámou,“ vysvětlila psycholožka Lucie Machová.

Poporodní deprese se projevuje mimo jiné i únavou a vyčerpáním. Matka má pocit, že nezvládá svou roli, nebo má strach. To může v důsledku vést k nedostatku zájmu o narozeného potomka, nebo k sebevražedným myšlenkám.

Fakta

• vznětlivost a popudlivost
• nedostatek zájmu o dítě
• nechutenství a nespavost
• pláč a smutek
• pocity viny, studu a beznaděje
• ztráta radosti z dříve oblíbených činností
• sebevražedné myšlenky
• zdroj: usmevmamy.cz

Ženám, které trpí poporodní depresí, se snaží pomoct spolek Úsměv mámy, za kterým stojí Veronika Kubrichtová a Lucie Kočová. Obě si těmito stavy po narození dítěte prošly a projektem chtějí dodat odvahu i dalším ženám.

„V těch nejhorších chvílích jsem nebyla schopná chodit ven, být sama s dětmi, prostě jsem se bála,“ řekla předsedkyně organizace Úsměv mámy Veronika Kubrichtová. „Vlastně jsem pořád jen přemýšlela nad tím, co by se mohlo stát, co by mi to mohlo zkazit. A byly to tak urputné myšlenky, že jsem pak nebyla schopná myslet na nic jiného.“ Nakonec jí pomohla kombinace terapie a antidepresiv.

O své zkušenosti obě ženy otevřeně mluví na svých webových stránkách, plánují ale také otevřít centrum. „Takovou bezpečnou zónu, kam maminky můžou přijít, kde se sejdou s odborníkem a případně s námi,“ uvedla koordinátorka projektu Lucie Kočová. Fungovat v něm bude i podpůrná skupina.

Známější než deprese je poporodní psychóza, která matku odtrhne od reality

Méně častá, ovšem známější než poporodní deprese je tzv. poporodní (nebo také laktační) psychóza. Ta postihuje výrazně méně žen – zhruba jednu až dvě z tisíce. Její následky ale mohou být mnohem těžší než u deprese.

Poporodní psychóza se většinou objevuje v prvních čtyřech týdnech po porodu a její nástup je velmi rychlý.

Jejími příznaky jsou bludy či podivné představy, halucinace, hyperaktivita a snížená potřeba spánku, prudké změny nálad či paranoia. Ve výsledku může vést až k agresivnímu jednání, kdy se žena pokusí sobě nebo svému dítěti ublížit.

Je proto naprosto nezbytné včas vyhledat už při prvních příznacích lékařskou pomoc. I poporodní psychóza je však léčitelná.

Duše po porodu je velmi křehká. Čím vším žena může procházet?

Žena po porodu potřebuje láskyplnou péči a pochopení druhých. Změny, kterými prochází, jsou obrovské.

Třiatřicetiletá Martina porodila svoje druhé dítě a myslela, že vše bude probíhat stejně jako poprvé. Bohužel to tak nebylo. Třetí den začala často plakat, při pohledu na zdravého syna necítila radost ani štěstí, jen apatii, a když měla přikládat dítě k prsu, byla frustrovaná z toho, že to nejde. Každou chvíli se obviňovala, že je špatná matka, že za nic nestojí a že vypadá příšerně.

Těch pět dnů v porodnici nějak přečkala, ale po návratu domů se nic nezměnilo k lepšímu. Naopak – její stav se zhoršoval, ale naštěstí u ní v poslední chvíli zablikala červená kontrolka. Manžela, který už její nálady skoro ignoroval, přinutila, aby ji odvezl do nemocnice. Lékař konstatoval poporodní splín a naordinoval Martině léky. Kdyby přišla později, mohla Martina skončit na psychiatrii.

 

Co se děje s duší po porodu?

Málokoho napadne, že následkem porodu může žena pociťovat i jiné emoce než ty pozitivní a radostné.

Manžel, příbuzní a všichni ostatní se radují z narození miminka a vůbec možná netuší, že ta, která dítě porodila, zažívá velice silné hormonální změny, které mohou vyústit až v poporodní splín (anglický výraz: Postpartum Blues nebo Baby Blues, někdy se používá ne zcela správný výraz poporodní deprese).

Ještě donedávna byl poporodní splín považován za tabu či za výmysl rodiček. Dnes se o něm mluví s naprostou vážností a nebere se na lehkou váhu. Ignorování příznaků sklíčenosti totiž může skončit v horším případě i smrtí – sebevraždou matky nebo ublížením dítěti.

Jaké změny probíhají v těle ženy?

Jaká vlastně žena po porodu je? Jak se cítí a co prožívá? Většina určitě prožívá neskonalé štěstí, ale zároveň hodně z nich bez konkrétní příčiny pláče, jsou podrážděné, přecitlivělé a deprimované.

Vědecky je dokázáno, že třetí den po porodu prožívají téměř všechny ženy více či méně silně poporodní splín. Mohou za to nejen hormonální změny provázející těhotenství a porod, ale také psychika ženy samotné.

Co všechno se děje v těle ženy poté, co přivede na svět miminko, se dozvíte v článku Poporodní změny.

Hormonální systém, stejně jako ostatní pochody v těle, je závislý na psychice. Na rovnováhu hormonů mohou působit zážitky z dět­ství, duševní krize, manželské problémy nebo finanční potíže. V těhotenství tělo ženy produkuje hormony, které se jinak nevytvářejí vůbec nebo jen v minimál­ním množství.

To, jak žena bude reagovat na poporodní stav, není závislé na tom, zda své dítě očekávala s radostí nebo s rozpačitými pocity. Po porodu tělo vytváří a vylučuje jiné látky než v těhotenství, protože placenta, která tyto hormony produkovala, už v těle není. Ta může vlastně za to, že se v ní vytvářel progesteron – uklidňující hormon, a estrogen, který udržoval těhotenství ve správném stavu.

Po porodu tedy poklesne hladina těchto hormonů, a to dokonce pod úroveň před těhotenstvím.

A v této chvíli musí ženský organismus vykonávat náročnou práci, aby se přizpůsobil druhé velké hormonální změně. Není to tedy nic snadného a každá žena se s tímto procesem vyrovnává jinak.

Jenže tím vše nekončí – přichází ještě třetí fáze, ve které se začínají tvořit hormony působící na zavinování dělohy a tvorbu mléka, oxytocin a pro­lak­tin.

Některé ženy také ztratí při porodu spoustu krve, absolvují císařský řez či jiné komplikace – to všechno hraje proti ženské psychice, to všechno způsobuje, že žena se nachází ve skutečně „jiném“, ba dokonce výjimečném stavu…
 

Jak poznáte, že trpíte poporodní depresí?

Postnatální splín se vyznačuje příznaky, podle kterých lze zcela bezpečně poznat, že jde o nevítaný poporodní stav. Jeho projevy mohou být různé a také u různých žen rozdílné. Nicméně po dvou až třech dnech může docházet k:

• • náhlým, nevysvětlitelným výbuchům pláče,
• • únavě, vyčerpanosti, letargii,
• • nechutenství,
• • žaludečním a střevním potížím (zácpa, průjem),
• • nervozitě a úzkostlivosti,
• • pocitům viny, které se většinou projevují v tom, že si žena myslí, že je špatná a neschopná matka.
   

Až po několika měsících!

Poporodní splín většinou ženy po několika dnech překonají a dostanou se do běžných kolejí. Splín, vyplývající z po­ro­du, však může u některých žen přetrvávat ještě několik týdnů, dokonce i měsíců! Tehdy jej už mnohdy ženy ani ne­přisuzují porodu. Příznaky, které na tuto pozdní situaci upozorňují:

1. • poruchy spánku, špatné spaní a děsivé sny,
2. • silné svalové napětí vedoucí někdy až ke strnulosti,
3. • apatie a odmítání kojení nebo naprostá nezúčastněnost během něj,
4. • vnitřní odmítání dítěte a kontaktu s ním,
5. • strach a nejrůznější fóbie z každého dne, který přijde,
6. • sebepodceňování a nenávist k vlastní­mu tělu,
7. • nechuť k sexuálnímu životu.
    
8. Kde hledat pomoc?

Martina ji našla včas u odborníků. Pokud máte pocit, že poporodní splín je právě váš problém, začněte o svých pocitech mluvit s okolím, především s vaším partnerem. Pravda, ten může zpočátku vaše »stížnosti« podceňovat, ale nedejte se.

Hlavně se neuzavírejte do sebe. Klidně si poplačte. Není divu, přelaďujete se na úplně jiný druh fungování, a tak každá slza je úplně normální reakce. Ze všeho nejvíc proto potřebujete pochopení okolí – pomoc, schopnost vcítit se do situace.

Mateřství není pro většinu žen rozhodně klidným startem. Povídejte si s manželem nebo kamarádkami, případně zatelefonujte do porodnice či svému lékaři. Na tento druh deprese není totiž žádná žena předem připravená.

Pokud se však nedaří minimalizovat vaše negativní pocity, musíte je konzultovat s odborníkem. Nestačí-li rozhovor, jsou na řadě antidepresivní léky, které jsou účinné, ale potlačují pouze příznaky, což neznamená vyléčení.

V nejtěžších případech, kdy nepomohou medikamenty, nastupuje hospitalizace a psychoterapie.

Povzbuzení pro všechny mámy: Pokud zjišťujete, že místo euforie z narození dítěte pociťujete spíše frustraci, nezoufejte. Žádná žena se nenarodí dokonalou matkou a to, že jste žena, vás ještě nepředurčuje k tomu, abyste byla hned od porodu „Všeználkem“. Nikdo není dokonalý, a pokud situaci skutečně nezvládáte, vyhledejte pomoc. Nestyďte se za to.
 

Není to výjimečný stav..

Jak dlouho bude právě u vás trvat poporodní splín, záleží na všech výše uvedených faktorech. U většiny odezní po dvou až třech dnech. Podle statistiky je většina žen ještě dva až tři týdny po porodu v labilním tělesném a duševním stavu. U 10–12 procent matek tento depresivní stav začíná až po několika týdnech, někdy i měsících, a často přetrvává velmi dlouho…