Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

01. 09. 2011 01. 09. 2011 had

Praha – Pětinásobný mistr republiky v badmintonu Petr Koukal během své upěšné kariéry odehrál spoustu náročných zápasů. Ten nejtěžší ale musel zvládnout minulý rok, kdy bojoval s rakovinou varlat.

Přišel na ni vlastně šťastnou náhodou a divil se, že nikdy dřív o této zákeřné nemoci neslyšel. Nyní to chce změnit tím, že o svém problému natáčí časosběrný dokument.

Jmenuje se Cesta snu aneb všechny nejlepší věci na světě nejsou věci.

Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

Svou diagnózu se úspěšný sportovec dozvěděl ve 24 letech, na vrcholu fyzických sil. Zrovna se vrátil ze světového turnaje v Německu, na kterém postoupil až do semifinále, a věřil, že jeho úspěšné kariéře nic nestojí v cestě. Mýlil se. „V tu chvíli, kdy je člověk úplně nahoře, přijde zpráva, která vás naprosto srazí na kolena,“ vzpomněl na nejtěžší dny Petr Koukal v pořadu ČT24 Před půlnocí.

Ještě větší šok pro něj byl, jak rychle se musel s nemocí vypořádat. Jedno zářijové pondělí šel na první vyšetření a hned ve středu musel podstoupit operaci. „Je to šílený, je to strašně rychlý,“ uvažuje s tím, že překotnost všech událostí mu na druhou stranu vlastně pomohla. „Nemusel jsem měsíce čekat na zahájení léčby a tolik se stresovat. Všechno šlo ráz naráz,“ dodal.

Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život
zdroj: ČT24 autor: ČT24

S nemocí se Petr Koukal pral asi čtyři měsíce, během nichž absolvoval tři chemoterapie a operaci nádoru. Až nyní, po roce, ale může prohlásit, že rakovinu dostal pod kontrolu. Přesto tvrdí, že boj o holý život mu naprosto změnil priority.

Rakovina varlat je celkem vzácný typ nádoru. Úspěšně ji sice překonala hvězda světové cyklistiky Lance Armstrong, ale pro veřejnost stále zůstává neznámou. Právě to chce nyní badmintonista Koukal změnit. „Je strašně důležité, aby o tom lidé věděli. Aby měli tu vědomost, že když se to zachytí včas, tak to mohou úspěšně zvládnout, stejně jako já,“ tvrdí Koukal.

Cesta snu by měl být motivační film, věří Koukal

Jedním ze způsobů, jak upozornit na zákeřnou nemoc, jež ohrožuje všechny mladé muže ve věku 20–35 let, je připravovaný dokument Cesta snu, na kterém se sportovec podílí i autorsky. Časosběrnou metodou jsou zde zachycovány všechny zlomové okamžiky Koukalovy cesty ke zdraví.

Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život Je nám líto, video expirovalo. Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

„Díky tomuto příběhu by se mohlo pomoci podobně postiženým lidem, aby mohli věřit nejen v uzdravení, ale i v návrat do normálního života,“ myslí si Koukal, který zároveň doufá, že tím nejlepším happyendem dokumentu bude jeho účast na olympiádě v Londýně v roce 2012.

O rakovině i vztazích se ženami. Koukal slavnostně pokřtil svoji knihu: Napráskal jsem na sebe všechno

Otevřená, upřímná i inspirativní. Taková je unikátní zpověď badmintonisty Petra Koukala v knize zvané JSEM, kterou dokončil po olympiádě v Riu a v úterý slavnostně pokřtil v Paláci knih Luxor na Václavském náměstí. „Napráskal jsem tam na sebe spoustu věcí, neidealizuji se,“ říká.

Když se Koukal společně s šéfem Magazínu DNES Martinem Moravcem, jenž se na tvorbě knihy podílel, chystali autobiografii pokřtít, badmintonista ještě zadržel: „Počkáme chvilku, jestli nepřijde moje drahá polovička. Všude chodí pozdě, jak asi víte.“

Novináře i fanoušky tím rozesmál, ale jeho manželka a biatlonistka Gabriela Koukalová slavnostní chvíli vážně promeškala a přišla až o pár minut později. Takže se křtilo nadvakrát.

Koukal kromě ní přizval i kamarádku Zuzanu, která mu v roce 2010 jako čerstvě vystudovaná doktorka doporučila, aby si s bulkou na varleti došel k urologovi. Ten mu diagnostikoval rakovinu.

Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

Kniha ale není jenom o boji se zákeřnou nemocí, nýbrž také o (prý možná překvapivém) životě olympionika v nepříliš medializovaném sportu, vztahu k ženám nebo o momentech, na něž dnes již bývalý badmintonista není ani trochu pyšný.

„Zrekapituloval jsem jednatřicet let mého života, jehož sportovní část jsem nedávno uzavřel. V knize je všechno, jde o otevřenou a naprosto upřímnou zpověď,“ tvrdí trojnásobný účastník olympiády a český vlajkonoš na hrách v Londýně.

Jaké to je popisovat vlastní život? Zajímavé. Každý, kdo si chce pročistit hlavu, by měl napsat knížku. Člověku to totiž hodně změní vnímání na sebe samotného. Je to trochu očistec. Třeba u věcí, na které nejsem hrdý, pohlížím teď úplně jinak, když jsem si je s odstupem několika let připomněl a znovu o nich přemýšlel.

Věříte v osud? Jo, píšeme si ho sami. Někdo mu jde víc naproti, jiný ne. Věřím v to, že se nám dobré i zlé věci v budoucnu nějakým způsobem vrátí.

Petr Koukal: Až rakovina mi paradoxně zkvalitnila život

Byl při psaní moment, kdy jste si řekl: Ne, tohle do knihy dát nemůžu? Asi ne, dost jsem tam sám sebe okopal a je tam vážně všechno. Jsou tam pasáže o vztazích s holkama, za které se teď trochu stydím. I to je tam přiznané, ovšem ne v tak detailní formě. Nejsem idealizovaný. Chtěl jsem, abych v knížce byl představený stejně, jaký jsem i ve skutečnosti.

A říkal jste si zpětně, že jste měl udělat něco jinak? Nemoc mě naučila, že není cesty zpět. U nějakých věcí si říkám, jaké by to asi bylo, kdybych je dělal. Jsou to taková dílčí rozhodnutí.

Například Gábina (manželka) mě naučila věnovat při sportu větší pozornost dýchání, což mě nikdy nenapadlo. Přitom v tom je obrovský potenciál.

Já předtím celou kariéru trénoval jen tak a tímhle jsem se vůbec nezabýval.

Už manželka knížku viděla? Dával jsem jí to přečíst a něco s ní konzultoval. Něco se dozví až z knížky, protože jsem jí to nikdy neřekl. Ale není to nic zásadního.

„Teď chci zvolnit“

Jak vůbec samotný nápad na vydání knihy vznikl? Nikdy jsem o soukromí moc nemluvil. První impuls byl pořad 13. komnata na České televizi, který jsem točil s Martinem Moravcem.

A pak jsme zrealizovali ideu, že bychom mohli můj život dát do knížky. Ten příběh funguje a někomu může i pomoct. To jsem zjistil poté, co jsem se rozhodl promluvit o rakovině.

Několik lidí mi psalo, že si díky mě došli na vyšetření, což jim zachránilo život.

Nestane se z vás teď spisovatel? Rozhodně ne. Je to dost náročné a velká dřina, získal jsem tím každopádně nový pohled na svět. A jestli vážně ještě nějakou knížku vydám, tak snad bude veselejší a s nadsázkou řečeno i trochu nudnější. Nezlobil bych se totiž, kdybych po těch hektických letech teď žil trochu víc uvolněně.

A co plánujete dál, když jste s profesionálním sportováním nadobro seknul? Myslel jsem, že budu víc odpočívat. Ale zatím to je náročnější než samotný sport. Furt někde lítám a mám spoustu aktivit. Možná si definitivně oddychnu až za pár let.

Petr si zahrál badminton s youtuberem Pedrem. Mrkněte na video.

Badmintonista Koukal: Rakovinu mi objevili náhodou. Při večírku

Drtí jednoho soupeře za druhým. Na kurtech je téměř neporazitelným vládcem. Z většiny utkání vždy vyšel jako vítěz. V polovině září se mu ale do cesty postavil dosud nejsilnější protivník. Rakovina. První set životního zápasu nejlepší český badmintonista Petr Koukal z brněnských Jehnic sice prohrál, když mu doktoři diagnostikovali zhoubný nádor varlete.

V tom druhém ale skóre zápasu vyrovnal po úspěšné operaci. Rozhodující třetí dějství právě teď podstupuje na chemoterapiích. „Když všechno půjde dobře, tak mě rakovina zastaví na čtvrt roku. Je to nepříjemné, ale mám štěstí, že ji doktoři objevili teď.

Snad léčení zabere jen pár měsíců a bude klid,“ svěřuje se čtyřiadvacetiletý hráč, který dnes končí druhou ze tří částí chemoterapie.

Byl to šok, když jste se dověděl, že máte rakovinu?
Rozhodně. Na druhou stranu jsem neměl moc času o tom všem přemýšlet. Prožil jsem si jen jednu bezesnou noc. Zpětně to hodnotím jako lepší variantu než čekat na operaci měsíc a přemýšlet co by, kdyby… První moment byl existenční. Uvědomil jsem si, že můžu i umřít. Jak je tam slovo rakovina, člověka provází hrozné myšlenky.

Jak jste zjistil, že jste vážně nemocný?
Přišel jsem na to úplnou náhodou v polovině září.

Náhodou?
Přesně tak. Už o tři měsíce dřív jsem si cosi nahmatal v tříslech. Moc jsem tomu ale nevěnoval pozornost. 14. září jsme měli akci v restauraci a v pokročilém stadiu večera jsem řekl jedné kamarádce lékařce, jestli by mi bulku neprohlídla. Znělo to trochu legračně, ale protože vládla už dost uvolněná nálada, nakonec souhlasila…

Takže o závažné nemoci jsem se dověděl také díky alkoholu…
…a díky bohu za to. Kamarádka mě poslala druhý den k urologovi a celá věc se začala řešit. Nádor můžete mít v těle dlouho a nic se nemusí stát, ale taky se může rozšířit do jiných orgánů jako u Armstronga (slavný cyklista – pozn. red.). Když mu na rakovinu přišli, měl ji už rozlezlou na plicích a v břiše.

Budete mít zájem:  Proti pleši pomůže možná přípravek proti stresu, zjistili vědci

Pamatujete si, co vám tehdy kamarádka-doktorka řekla? Že má někdo rakovinu, se asi nesděluje zrovna nejlépe…
Nepověděla mi, že je to špatný. Jenom se podívala a říkala, že to asi nic nebude, ale raději ať si s tím někam zajdu.

Nechtěla mi kazit večer, protože to byla rozlučka s kamarády před plánovaným tříměsíčním intenzivním tréninkem. Měl jsem tedy štěstí v neštěstí. Už tehdy ale moc dobře věděla, že je to průser.

Až později přiznala, že v podobných případech je jen málokdy nějaká jiná příčina než nádor.

Nerozmyslel jste se do druhého dne, že k doktorovi nakonec nepůjdete?
Ráno mi ještě volala a stále dělala, že se nic neděje, aby mě nevystrašila. Objednala mě k doktorovi, ať si tam zajdu, že za to nic nedám.

Byl jste tedy v klidu?
Šel jsem do ordinace s vidinou běžné kontroly. Po prohlídce jsem už psal domů esemesku, že přijedu za půl hodiny, a pak mi najednou říká, že mám nejspíš nádor. Zvážněl jsem a počítal v nejhorším s operací a hotovo. Představoval jsem si jednoduchý ambulantní zákrok někdy v lednu, protože jsem tady měl dojednaného zahraničního trenéra.

A co na to doktor?
Povídá, že mu nerozumím. Mám prý velmi vážný problém, nejspíš rakovinu a ještě dnes mě budou operovat. Až v tu chvíli jsem pochopil, že to asi nebude sranda. Druhý den brzo ráno mně vyoperovali varle a zjistili, že se jednalo o zhoubný nádor. Následovala čtyřtýdenní rekonvalescence a hned poté 20. října jsem začal s první fází chemoterapie.

Jak ji zatím zvládáte?
Chodím na kapačky do nemocnice pět dní v kuse, vždy na šest hodin. Pak mám dva týdny volno. Takhle celou věc absolvuji dohromady třikrát.

Nyní jsem na konci druhého cyklu, poslední mám naplánovaný začátkem prosince. Do konce roku bych se chtěl dávat fyzicky dohromady, pracoval bych na kondici a na začátku ledna chci začít hrát.

Abych stihl první týden v únoru mistrovství republiky v Přerově a byl připravený obhájit titul. V ideálním případě…

Zanechá léčba na těle doživotní následky?
Údajně ne, ale vždy je nějaké procento… Léčí mě pan profesor Luboš Petruželka, což je u nás největší kapacita.

Konzultoval dokonce mou situaci na kongresu i s odborníky, kteří léčili Armstronga. Díky tomu, že jsem pod takovým dohledem, nastavil mi vše tak, aby minimalizoval následky na minimum. Doufám, že to bude v pohodě.

Hodně věřím také přírodním přípravkům a medicíně, která mi v současné době pomáhá chemoterapii lépe zvládat.

O vlasy jste už ale přišel…
Před týdnem mi vypadaly. Nejdříve jsem si myslel, že vydrží, ale když jsem byl na výletě a zároveň na turnaji ve Francii, prohrábl jsem si hlavu a zůstaly mi v ruce. Proto jsem se vyholil. Vždycky se zatím leknu, když se vidím v zrcadle. Jsou to ale všechno malé estetické věci, které neřeším. Akorát mi táhne víc na hlavu. (směje se)

Takže po psychické stránce vás nemoc nezlomila?
Rozhodně ne. Byl jsem ale zvyklý sedm hodin denně trénovat, zatímco teď musím jen ležet. Nádor mi vytahovali přes třísla, takže tam mám velkou jizvu. Kvůli tomu jsem nemohl nic dělat, teď jsem zase unavený kvůli chemoterapii. Jen tak polehávám, záda mě už bolí. Tělo chátrá, což je nejhorší.

Změnila nemoc váš pohled na život?
Samozřejmě. Každý, kdo si tím projde, ví, o čem je řeč. Těžko se to popisuje. Chybí mi zatím odstup, abych o tom mluvil jako o životní zkušenosti. Ale už teď se na vše dívám jinak. Co jsem dřív řešil jako velké problémy, jsou dnes maličkosti. Na všechno mám víc času, nikam nespěchám. Vše jsem přehodnotil.

O své nemoci mluvíte otevřeně, netajíte se s ní. Proč?
Než aby si každý něco k tomu přidal a vznikly drby, raději jsem informaci zveřejnil.

Hodně mě šokovalo, jak je tento problém častý u mladých chlapů, což mi přijde jako průšvih, protože na to umírají lidé. Když se každý kluk o problému dozví, tak se pro jistotu zkontroluje. A některé to třeba i dožene k tomu, aby šli do nemocnice.

Mám také naplánovanou minikampaň upozorňující na rakovinu varlete. Začalo by to billboardy a mělo by to snad dosah ve společnosti.

Začal jste točit i dokument…
Bude mapovat mou cestu od nálezu rakoviny a jak jsem se z nemoci dostával. Měli bychom ho točit až do olympiády v Londýně v roce 2012.

 Filmovali mě už při prvních trénincích. Chtěl jsem začít hned, aby šlo o autentické záběry včetně názorů lékařů, kamarádů.

Hlavním cílem je ukázat každému s podobným průšvihem, že se může vrátit do normálního života a snad i do vrcholového sportu.

Připouštěl jste si předtím, že byste mohl takto onemocnět?
Vůbec. Taky jsem patřil do skupiny těch, kterých se to netýká. Člověk si myslí, že nemá problém, dokud opravdu neleží na chirurgickém stole.

Nemoc vás vyřadila na vrcholu formy. Nemrzí vás to? Na posledním zahraničním turnaji jste se probojoval až do semifinále.
Čert to vem. Nedá se nic dělat. Lepší začít léčbu teď a včas, než bude pozdě. Když všechno půjde dobře, tak mě rakovina zastaví na čtvrt roku. Je to nepříjemné, ale štěstí, že se chytla teď a snad léčení zabere jen pár měsíců a bude klid.

Zrovna vám ale přicestoval indonéský trenér Budi Santoso, do jehož příjezdu jste věnoval hromadu času i peněz. Nemrzí vás to?
Původní výhled byl takový, že mi varle vyndají a po čtyřech týdnech rekonvalescence bych mohl začít trénovat a aspoň měsíc ho využít.

Ale pár dní po operaci výsledky nálezu říkaly, že jde o zhoubný nádor a musím chodit na chemoterapie. I přesto jsme se díky brněnskému oddílu z Jehnic domluvili, že si tu Santosa necháme a využijeme jeho služeb. Paradoxně s ním trénují moji soupeři.

(usměje se) Dalo mi to takové práce, času a peněz, než jsem ho sem dostal, a přitom jsem s ním hrál jen jednou. Byl to hodně drahý trénink.

Naskytne se v budoucnu opět šance přivést ho sem?
Těžko říct. Místo trénování na vrcholné úrovni tráví spoustu času s amatérskými hráči, což pro něj asi není úplně ono. Uvidím, jak se k tomu bude stavět, i když chápe moji situaci. Pevně věřím, že pokud nevyjde on, dostanu do Česka někoho jiného podobných kvalit.

Místo tvrdé přípravy ležíte v posteli. Přesto jste si uprostřed chemoterapií zahrál i první extraligové kolo za Jehnice a přispěl k vítězství. Jak jste se cítil na hřišti?
Zápas jsem si užíval, protože to bylo poprvé po osmi týdnech, co jsem hrál.

Nastoupil jsem jen do dvouhry. Měl jsem problém, když mi při chemoterapiích propíchli žílu, takže jsem nemohl pořádně smečovat. Ale i s tím jsem vyhrál bez problémů. Mrzelo mě, že utkání bylo tak krátké. Ještě bych si zahrál… Chuť do hraní je kolikrát hodně silná.

Právě končíte druhou fázi chemoterapií a ještě vás čeká jedna. Na co se teď nejvíce těšíte?
Na prosinec, až budu mít všechny za sebou a začnu přípravu. Do konce roku bych ani nehrál.

Udělám si kondiční přípravu se vším všudy, což jsem taky už dlouho neměl, naposledy v patnácti. Možná pojedu na lyže. Chci také poděkovat za přízeň všem lidem a sponzorům, kteří mě neopustili ani v těžké době.

Moc pro mě znamená osobní přístup Přemysla Veselého z Brna. Jeho psychická pomoc mě velmi motivuje a dodává sílu.

PETR KOUKAL
Povolání: badmintonista – nejlépe postavený český hráč na světovém žebříčku (48. místo)
Věk: 24 let
Klub: Sokol Veselý Jehnice (česká extraliga družstev)
Bývalé týmy: BK 93 Hořovice, Plzeň, Jenbach (1. rakouská liga), Bottrop (2.

 německá liga), Regensburg (1. německá liga), Lüdinghausen (1. německá liga), Herlev (1.

 dánská liga), Lillerod (dánská extraliga)
Největší úspěchy: 2003 – celkový vítěz evropského juniorského circuitu; několikanásobný mistr České republiky; 2008 – účast na OH v Pekingu; 2009 – vítěz MMČR v Brně; 2010 – vítěz extraligy družstev s Jehnicemi

ROZHOVOR: Rakovina ho nepoložila. Petr Koukal započal své třetí olympijské hry

sobota, 6. srpna 2016, 11:05

Takový příběh v českém sportu jen tak nenajdete.

Petru Koukalovi, nejlepšímu českému badmintonistovi, devítinásobnému mistru České republiky a budoucímu trojnásobnému účastníkovi olympijských her, byla v roce 2010 diagnostikována rakovina varlat.

Budete mít zájem:  Novinka v Brně - Bystrcké farmářské trhy

Bojoval o život, přesto svého nejtěžšího soupeře dokázal porazit. Teď se soustředil pouze na olympijské hry v Riu de Janeiru. Právě po letošním sportovním svátku chce svou sportovní kariéru ukončit.

V roce 2010 jste se dozvěděl, že máte rakovinu varlat. Jaká byla vaše první reakce? Bylo to šílené. Hlavně v tom, že se mi téměř ve všem dařilo. Ve sportu i osobním životě jsem byl hodně šťastný. O to větší to byl pád.

V danou vteřinu to bylo neuvěřitelné. Asi by to bylo jiné, kdyby se člověku nedařilo, tak by si řekl, že když se to sere, tak se sere všechno. Ale u mě to bylo naopak, takže to bylo horší. Ale slovo, které to vystihuje, je šok. Říkáte si, že se to nemůže stát.

Že jste mladý člověk. A mladí lidé přece nemají rakovinu. Ale vy to musíte přijmout. V tu chvíli to byl takový restart. Teď, když si to vezmu zpětně, tak mě zachránilo, že jsem to bral pozitivně od prvního momentu. Pozitivně v tom slova smyslu, že to dopadne dobře.

Myslím si, že takový přístup je hrozně důležitý.

Předpokládám, že nikdy předtím jste si nepřipouštěl, že by se něco podobného mohlo stát zrovna vám. Přesně tak. Nikdy. Ještě jsem si říkal, že jsem vrcholový sportovec. Říkal jsem si v podstatě, že jsem nadčlověk. Vydržím běhat, cvičit a podobně. Měl jsem tenkrát parádní život, holky, nějaké peníze. Všechno bylo. A najednou z pocitu nesmrtelnosti spadnete úplně na zem.

Kdy jste si začal myslet, že je něco špatně? Tak čtyři až šest týdnů mi trvalo, než jsem si došel k lékaři. To je asi dost možná doba, která hodně ovlivnila léčbu.

Kdybych býval šel hned první den, tak jsem třeba nemusel na chemoterapii. Mohlo to skončit tím, že půjdu na operaci, odeberou mi to a bude po všem. Ale protože jsem byl pako a šel jsem až po šesti týdnech, tak jsem musel jít i na chemoterapii.

Ale taky jsem nemusel jít vůbec a třeba bych tu neseděl.

„Nechtěl jsem si jen jít s kluky zahrát fotbal a občas si zaběhat.“

Jak jste na to vůbec přišel, že vám něco je? To je vtipná historka. Měli jsme rozlučkovou party, já si dal pár piv a jedna z našich kamarádek byla praktická lékařka. Všichni se jí začali svěřovat se svými problémy, a tak jsem se přidal i já. Přišlo mi to vtipné.

Nesvěřoval jsem se jí proto, že jsem měl nějaké pochybnosti, ale bral jsem to prostě jako srandu. Tak jsme pak šli na záchod, já si říkal, co bude, ale ona mě opravdu jenom prohlédla a dotlačila mě k doktorovi.

Vlastně jenom shodou šťastných okolností jsem se dozvěděl, že mám rakovinu, dostal jsem se z toho a teď tu s vámi, i díky ní, můžu sedět.

Čekal jste, že se ještě někdy vrátíte k vrcholovému sportu? Nemůžu říct, že čekal, ale doufal jsem. V jednu chvíli přišlo období lítosti okolí. A to bylo hrozné. Říkali mi: „Hlavně, že jsi zdravý a to, že nebudeš sportovat, to nevadí.“ Ale každý máme v sobě to, že chceme víc a víc.

Samozřejmě každý jinak. Já jsem si třeba myslel, že nebudu potřebovat všechny chemoterapie. Že mi budou stačit dvě, ale přece jenom jsme dali i třetí. Při nich už jsem uvěřil, že budu žít a to bylo důležité. A pak jsem jako typický chlap chtěl víc.

Samozřejmě bylo nejdůležitější, že budu žít, ale já se chtěl vrátit ke sportu a začal jsem tomu všechno podřizovat. Začal jsem trénovat a snít o návratu. Nechtěl jsem si jen jít s kluky zahrát fotbal a občas si zaběhat. To byl první krok. Pak jsem začal makat víc. Přehnal jsem to a byl jsem opět nemocný.

Takže se to tak trochu mlelo, ale nakonec to dopadlo super.

Myslíte, že vám pomohlo i to, že jste vrcholový sportovec? Určitě. Jsem o tom přesvědčený. Minimálně po té stránce chemoterapií. Dostával jsem v tu chvíli hroznou sodu a myslím, že i díky tomu, že moje tělo je tělo sportovce, tak se s tím dokázalo vypořádat lépe, než tělo běžného člověka.

Přece jenom je zvyklé odbourávat škodlivé látky, regenerovat rychleji a tak dále. Myslím, že díky tomu jsem chemoterapie zvládal daleko lépe. Ale pomohlo mi také pozitivní myšlení. Člověk je zvyklý prát se na kurtu, překonávat se a zlepšovat. I to pomůže. Nikdy jsem se nepoddal tomu, že musím jít zase do špitálu.

Ačkoliv to samozřejmě není nic příjemného, tak jsem se to snažil brát jako výzvu. Věřil jsem, že se to povede.

Omezuje vás to dnes nějak? Ne. Prakticky vůbec. Děti můžu mít přirozenou cestou, což je skvělé. Funguju normálně sexuálně, sportovně a nemám žádná omezení.

Kvůli tomu, čím vším jste si prošel, jste založil Nadační fond Petra Koukala a projekt STK pro chlapy. Představte nám to trochu blíže. Jak již název napovídá, tak projekt STK pro chlapy cílí na chlapy, aby se o sebe a o své tělo starali alespoň tak, jako o auta.

Aby alespoň jednou za dva roky šli na preventivní prohlídku. Na tu máme nárok od praktického lékaře a je hrazená pojišťovnou, takže člověk za ni nedá ani korunu. Jenom se na ni musíme objednat. Název jsme hledali nějaký vtipný. Přece jenom, když v názvu bude rakovina varlat, tak chlapi už tuplem nikam nepůjdou a ještě víc se leknou.

Proto jsme vymysleli i vtipné tričko. Máme vtipné manuály, které rozdáváme dětem ve škole a na různých akcích. Teď máme hezkou akci na festivalech, kam můžou chlapi chodit na speciální toi toiky, kde jim speciální přístroj změří, kolik toho vyčurají a za jak dlouho. Dá jim to pak za to body.

Ale aby mohli do budky jít, musí vyplnit kvíz, kde se dozví, jak by se k sobě měli chovat.

Po olympiádě ukončí Koukal kariéru. Je akorát čas skončit, říká

Pojďme ke sportu. Po výhře v osmifinále na mistrovství Evropy, jste se kvalifikoval na olympijské hry, ale pak se situace změnila a vy jste do minulého týdne nevěděl, zda do Ria poletíte. Jak jste to snášel? Všechno se to posralo. Bylo to těmi divokými kartami.

Po jejich udělení jsem se dostal na nejisté místo. Čekal jsem vlastně až do minulého úterý, jestli to dopadne, nebo ne. A po dvouměsíčním čekání neskutečných útrap a nervů to nakonec dopadlo. Teď je to velká radost. Sice krátká, protože za chvilku odlétáme, ale o to intenzivnější.

Když jste se dozvěděl, že nemáte místo jisté, měl jste možnost to řešit? Neřešil. Nemůžete dělat nic. Já věděl, že se to může stát, i když se to nikdy předtím nestalo. Oni už z principu divoké karty moc nedávají. Vždycky dávali jednu, maximálně dvě. A i kdyby dali dvě, tak tam jsem. Ale poprvé v historii dali tři.

To je maximum. Já jsem nepočítal s tím, že by se něco takového mohlo stát. Byl kolem toho hrozný negativní cirkus. Říkalo se, že se nedá žádná, nebo maximálně jedna. Proto jsem byl v klidu. Ale dali tři, na což mají právo. Nebylo to o nějaké křivdě nebo porušení pravidel, ale prostě se to všechno posralo.

Naštěstí to pořád stačilo na to, abych tam jel.

Jaké máte ambice? Z papírového hlediska jsem 39. ze 40 účastníků. Takže jsem se kvalifikoval z konce, i když přede mnou jsou tři divoké karty. Myslím si, že výkonností patřím někam kolem třicítky. Bude super, když vyhraju jeden zápas.

Třeba s tím, co bude žebříčkově kolem mě. Ale určitě budu mít ve skupině někoho z první třináctky. Jsou tam hráči, s kterými dokážu hrát vyrovnaně nebo je dokážu porazit, ale jsou tam také hráči, s kterými mám bilanci třeba 0:6 nebo 0:8.

Mým cílem je postoupit ze skupiny. Z ní totiž postupuje jenom šestnáct hráčů. Dostat se mezi ně, to by byla pecka. Pak je to jenom jeden zápas a už se hraje o medaile. Jak se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Už bych mohl na olympiádě něco uhrát.

Protože na těch dvou předchozích jsem vlastně nic neuhrál.

Říkal jste, že po olympiádě ukončíte kariéru. Nebude vám badminton na takové úrovni chybět? Nevím. To vůbec neumím říct. Myslím si, že ze začátku ne. Možná za pár měsíců. Teď se na to hodně těším. Že už je přede mnou posledních pár týdnů toho šíleného životního stylu.

Budete mít zájem:  Artrografie – kontrastní vyšetření kloubu – kdy se používá a jaký je postup?

Když to vyprávíte klukům v hospodě, tak oni by chtěli takový život, ale když to děláte patnáct nebo dvacet let… Tak už je to pak zažrané. A bohužel u nás si tím ani nevyděláte na nějaké dlouhodobé zajištění. Z toho pohledu byla sportovní kariéra těžká. Fyzicky a zdravotně. Doufám, že už to teď doklepu všechno ve zdraví.

Je akorát čas skončit. Být na třech olympiádách je pro mě vrchol.

Čtěte více:

Petr Koukal: Tak jako u rakoviny prsu, je zásadní prevence i u varlat

Co vás vedlo v minulosti k nebývale otevřené zpovědi o vaší nemoci?Šel jsem s tím otevřeně ven proto, abych na tu nemoc společnost alespoň trochu upozornil a někomu tak třeba pomohl.

Protože i mě samotného velmi překvapilo, že například rakovina varlat je nejčastějším nádorovým onemocněním u mužů ve věkové kategorii 18-35 let a bohužel, pokud se nádor neléčí, rychle se šíří.

Bylo mi pětadvacet, když jsem onemocněl a rozhodně jsem se necítil jako příslušník rizikové skupiny.

Přemýšlel jste o tom, proč je tak závažné téma v 21. století stále tabu?Přemýšlel, a hodně. V tom hraje největší roli naše chlapství, naše ego. Cokoliv, co se týká nějaké újmy téhle mužské části těla, je tabu.

Zároveň je to ale součást většího balíčku, a tím je mužské zdraví, o kterém se taky nemluví.

Proč tomu tak je, by nejspíš líp vysvětlil nějaký odborník, antropolog či historik, já si jen myslím, že to v sobě máme zapuštěné od pravěku, kdy chlapi lovili mamuty, a když neměli sílu zvíře ulovit, byli k ničemu.

Mluvíte o selhání v mužské roli?Ano, selžu, protože s podlomeným zdravím dojdou síly a rodina nebude mít co jíst. Pro dnešní dobu se to zdá být absurdní úvaha, ale není.

Když si muž řekne o pomoc pozdě, lhostejno u jaké nemoci, čeká ho o to delší boj s ní a o to déle je tzv. out. A proto mě tak zajímá ona otázka mužského zdraví jako takového.

Mimochodem se taky bude daleko snáze detabuizovat než téma konkrétního onemocnění v oblasti genitálu.

O něm asi chlapi nikdy moc komunikovat nezačnou?Nebude se jim věru chtít. Neumí to. Stačí se podívat do rodiny: dceru vezme máma v patnácti na gyndu a mladá slečna už ví, že tam má chodit. Minimálně proto, že tam máma jednou za rok zajde taky. Kdežto, co udělá táta?! Dá klukovi v sedmnácti balíček kondomů, ale neřekne mu, aby šel k urologovi.

Proč? Protože tam sám nikdy nejspíš nebyl. Anebo další příklad: postavte info stánek v obchodním centru označený nápisem rakovina varlat a prostaty a nedočkáte se jediného zájemce o informace. Mužský tam nepůjde z obavy, že by na něj všichni koukali a podezírali ho z toho, že mu nestojí nebo něco podobného.

A v hospodě, kde se debatuje o autech a ženských, už vám kamarád tuplem neřekne, že si nahmatal bulku a nezeptá se, tak jak to umí mezi sebou ženy, co s tím. Tahle onemocnění jsou zadrátována do celého pletiva tabu.

Proto jsem taky neuvažoval o nadačním fondu na prevenci rakoviny varlat a prostaty, ačkoliv je to naše hlavní téma, ale zkoušíme na to jít od lesa a orientujeme se na mužské zdraví, což se zdá být schůdnější k navázání kontaktu.

Vím, že nejste lékař, ale přesto: k čemu z vaší zkušenosti může tahle negramotnost vést?Největší problém je v tom, že se v důsledku toho, o čem tady mluvíme, chlapi odhodlají svěřit s problémem, až když je pozdě. Do té doby to prostě neřeší: nepřikládají tomu správnou váhu nebo to v sobě potlačují. Nejvíc mužských pacientů přijde k onkologovi až ve 3. nebo 4. stadiu rakoviny, kdy už se bojuje o kvalitu života a přežití.

Co přesně myslíte kvalitou života?Ono se říká, že třeba rakovina prostaty se dá vyléčit. No ano, dá, ale už se nemluví o tom, že vysoké procento mužů, kteří přijdou v pozdním stadiu, se pak pomočuje, nemůže mít sex nebo plodit děti.

Promiňte, že vám to připomínám, ale vy jste si pro pomoc přišel včas po nahmatání bulky na varleti, ale přesto jste se s hrozbou neplodnosti setkal, nemýlím-li se.To je další věc, o které se nemluví. Léčba.

Riziko neplodnosti souvisí s chemoterapií likvidující neomylně buňky, které se rychle množí a mezi ně pohlavní buňky patří. Mě kdyby na možné riziko neupozornili den před chemoterapií, nic netuším a sperma si zmrazit nenechám.

To je totiž jediný způsob, jak se pojistit do budoucna, protože před léčbou vám nikdo neřekne, zda zrovna vaše plodnost utrpí či nikoliv.

Mimochodem víte, jak jste na tom dnes, dva roky po léčbě?Po sexuální stránce v pořádku: to se totiž taky někdo ptá, zda je u mne rovina sexuálního života ohrožena v souvislosti s operací a odstraněním jednoho varlete. Ne, není. A co se plodnosti týče, ještě jsem se neodhodlal jít na příslušné vyšetření, trochu to odkládám, ale jak říkám, mám pojistku.

Své zkušenosti jste líčil otevřeně, poctivě a pravdivě.

Jaká byla odezva na nezvykle silnou dávku intimity ve „veřejném prostoru“?Když pominu těch pár naprosto nesmyslných obvinění, že o své nemoci mluvím pouze kvůli svému zviditelnění, tak devadesát devět procent reakcí je velmi pozitivních.

Za poslední tři roky jsem dostal stovky e-mailů a zpráv na sociálních sítích. V nich lidé s povděkem kvitují mou otevřenost a osvětu mužského zdraví, díky které se třeba po letech konečně rozhodli zajít si k odborníkovi s nějakým problémem, který je už dlouho trápil.

Většinou to dopadlo dobře a lidem se lépe spalo, ale pak je tady těch sedm (!) e-mailů, ve kterých mi lidé doslova děkují za záchranu života. V těchto případech šlo o zhoubné nádory, ale díky včasnému nálezu se naštěstí podařilo zákeřnou nemoc zpacifikovat. A věřte, to je pro mě navzdory všem kritikům obrovská motivace.

Myslíte teď motivaci k zúročení nejen vlastních zkušeností ve svém nadačním fondu, který oficiálně uvádíte do života během února?Ano, podobné e-maily mě přesvědčily.

Uvědomil jsem si, co všechno mohu ovlivnit.

Dřív jsem jen věřil, že můžu druhé motivovat a dodávat jim sílu, ale nedošlo mi, že když to s lidmi, kteří mi dnes pomáhají, dobře uchopíme, můžeme zachraňovat lidské životy plánovaně.

Mapoval jste celou problematiku a otálet se startem fondu mělo podle všeho smysl. Přesto: cítíte se už připravený?S myšlenkou změnit neutěšený stav, co tu panuje, si pohrávám už od doby, kdy jsem ležel ve špitále.

Živil jsem v sobě nápad, mluvil o něm s lidmi, až přišla chvíle, kdy už jsem nechtěl jen mluvit, ale musel jsem začít něco dělat a na to potřebujete lidi a peníze na ně. Sám to neumím.

Klíčové bylo sehnat a zaplatit člověka, co řídí nadaci, dává jí v diskusi se mnou směr a obsah. Našel jsem ho. Je skvělý. Jenže si jeho mzdu nemohu ze svého sportovního příjmu dovolit hradit, a tak mi pomáhá s počáteční investicí další investor.

Jenže s postupujícím plánem a strategií nadace je jasné, že budou potřeba další lidé a další peníze… a to je asi nejcitlivější Achillova pata.

Vy se ale nebojíte, soudím.Kde je vůle, tam je cesta.

Navíc překvapivá zjištění a další motivaci nacházím v jednom a tom samém faktu: komukoliv se zmíním o našich vizích, plánovaném způsobu komunikace a oslovení společnosti, reaguje velmi nadšeně, pozitivně a chce přiložit ruku k dílu.

Bez rozdílu, zda je to generální ředitel nadnárodní společnosti, kamarád sportovec nebo neznámý člověk, sedící u vedlejšího stolu. Věřím, že stejně bude reagovat i celá společnost.

Potvrzuji, že vaše nadšení je nakažlivé, nicméně získat pozornost většiny je v závislosti na prostředcích mnohdy nadlidský úkol. Jak to chcete udělat?Cílová skupina jsou samozřejmě muži, ale překvapivě naším největším „koaličním partnerem“ budou ženy.

Divíte se? Přece kdo trpí nejvíc, když je muž nemocný? A pak mladá generace, která má smysly víc otevřené informacím a slyší na péči o sebe. Zkusíme jít na otce přes syny.

Smyslem je poukázat na důležitost preventivních prohlídek mužů, změnit fakt, že muži chodí k lékaři většinou až když je pozdě a zároveň upozornit celou společnost na téma opomíjeného mužského zdraví.

Doufáme, že máme vymyšlený účinný způsob, jak toho dosáhneme, ale nerad bych ho prozrazoval, dokud oficiálně neodstartujeme. Snad si můžu alespoň dovolit přiznat, že nás na něj navedla věta profesora Vorlíčka, velké kapacity mezi onkology, který mi jednou řekl, že až se chlapi o sebe budou starat jako o svoje auta, mají vyhráno.

Podívejte se, jak Petr Koukal mluví o svém boji s rakovinou:

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *