Diagnostikovanou fobií, což je úzkostný, chorobný strach z některých věcí či situací, trpí jen pár procent lidí, strach z různých věcí má ale více než polovina z nás.
Vyplývá to z nového průzkumu společnosti STEM/MARK, ve kterém jsme se respondentů zeptali, čeho se bojí, co v nich vyvolává úzkost, jaké příznaky se u nich ve chvílích strachu projevují a jak se s těmito situacemi vypořádávají.
Jak výsledky ukázaly, ženy se obecně bojí více než muži. Zatímco jen čtvrtina žen o sobě tvrdí, že žádnou fobií nebo úzkostí netrpí, u mužů jsou to skoro dvě třetiny. Strach z různých věcí je typičtější také pro mladší respondenty a se zvyšujícím se věkem přibývá těch, kteří žádnými obavami nebo úzkostmi netrpí.
Čeho se tedy nejvíce bojíme? Největším strašákem jsou zvířata, kterých se bojí třetina oslovených. Rozdíl mezi muži a ženami je výrazný: z některého zvířete má strach necelá pětina mužů, ale u žen je to polovina.
Zajímavé je, že řadě lidí se pravděpodobně daří tento svůj strach s postupujícím věkem překonat, protože zatímco ve věkové skupině 15-29 let trpí strachem ze zvířat skoro každý druhý, u respondentů starších 45 let je to už jen každý čtvrtý.
Největší strach máme většinou z malých, na první pohled neškodných zvířat. Jako nejobávanější se podle očekávání ukázali pavouci; těch se bojí 26 % oslovených respondentů. Dále máme strach z hadů, obecně z hmyzu, myší, včel a také z obojživelníků, např. z žab.
Míra strachu z určitého zvířete se u jednotlivých lidí liší od schopnosti si na obávané zvíře sáhnout, až po nemožnost se na zvíře byť jen podívat. Těch, kteří si na zvíře, ze kterého mají strach, dokáží i sáhnout, je velmi málo.
Muži se nejčastěji na zvíře zvládnout bez větších obtíží podívat, u žen je strach o něco silnější. Často jim vadí i samotný pohled na skutečné zvíře a nebo se na něj nedokáží podívat dokonce ani na fotografii, obrázku nebo v televizi.
Nejen zvířata v nás ale vyvolávají úzkostné stavy. Čtvrtina lidí trpí úzkostí, která se týká přírodního prostředí. Poměrně obvyklý je strach z výšek, který trápí zhruba 14 % lidí a jako jeden z mála je rozšířený u mužů zhruba stejně jako u žen. Část lidí děsí prostředí, které má většina ostatních lidí spojeno s příjemnou relaxací, jako jsou voda a les.
Z konkrétních situací má strach 13 % respondentů. Mezi nejčastěji zmiňované obávané situace patří pobyt v uzavřených, stísněných prostorách, jako např. ve výtahu nebo v MHD. Lidé se ale bojí řady různých dalších věcí – někteří uvádějí, že mají strach z tmy, cizích lidí, odběru krve či smrti. Část respondentů nemá rádo davy lidí, jiní naopak mají strach ze samoty.
Respondentů jsme se také zeptali, z čeho jejich strach pramení. Většina z těch, kteří trpí nějakou fobií nebo úzkostí, uvádí, že to je prostě taková jejich vlastnost, případně se domnívají, že za tím není nic konkrétního. Jako další příčiny jsou označovány nepříjemné zážitky v dětství nebo dědičnost po rodičích či prarodičích.
A co pociťujeme v situaci, kdy se bojíme? Nejčastějšími psychickými projevy našeho strachu jsou nervozita, neklid a pocit ohrožení. Z tělesných příznaků se typicky objevuje bušení srdce a zrychlený tep, chvění se či třes a také závrať.
Přestože se některých věcí nebo situací bojíme, většinou příliš neovlivňují náš běžný život a dokážeme je i relativně zvládat.
Více než třetina respondentů, kteří trpí nějakou fobií, zvládá situace, kdy jsou vystaveni příčině svého strachu, řešit poměrně klidně a i přes negativní pocity je dokáží překonat.
Téměř stejný počet lidí to někdy dokáže, ale někdy ne, záleží zřejmě na intenzitě nepříjemného zážitku. Ostatní se se svým strachem vyrovnávají hůře a snaží se situacím, ze kterých mají strach, úplně vyhýbat, případně jim vadí natolik, že na ně dokonce nemůžou ani pomyslet.
Tématem fobií se v reprezentativním internetovém šetření zabývala společnost STEM/MARK. Výzkum byl proveden formou internetového dotazování respondentů ve věku od 15 do 59 let. Šetření se celkově účastnilo 504 osob ve věku 15–59 let. vybraných kvótní metodou a odpovídající reprezentativní internetové populaci. Terénní fáze výzkumu se uskutečnila v období od 14. do 17. února 2014.
5 věcí, kterých lidé nejvíce litují před smrtí a 2 kroky, jak jednou také nelitovat
Čas od času se na sociálních sítích přežene vlna sdílení článku o x věcech, kterých lidé nejčastěji litují před svojí smrtí.
Asi nejsilnější odezvu vyvolal kdysi seznam pěti věcí posbíraný Bronnie Ware, bankovní úřednicí, která se po deseti letech své kariéry rozhodla stát se písničkářkou a zároveň pečovat o staré, nemocné a umírající lidi.
Jeden její článek z roku 2011 na tohle téma pak vyústil v knižní bestseller pojmenovaný The Top Five Regrets of the Dying. Ten vyšel i v českém překladu pod názvem Čeho před smrtí nejvíce litujeme u nakladatelství Portál. Klíčová otázka však nezní: „Co je to za věci,“ nýbrž proč vůbec nějaké jsou…
Smrt jako tabu
Než se pustíme do rozboru této otázky, stojí za to si položit ještě jednu – proč je pro nás smrt takové tabu? Vypadá to, že totiž žijeme ve společnosti, kde se velká část lidí smrti děsí. Smrt je pro ně něco nepříjemného a smutného.
Přitom naše společnost byla po téměř tisíc let převážně křesťanská a křesťanská víra staví na tom, že pokud žijeme život „v souladu s učením Pána,“ tak přijdeme do Nebe. Z podstaty křesťanství bychom se tak ze smrti měli v původně křesťanské společnosti vlastně radovat.
Faktem však je, že se z ní na rozdíl od např. Mexičanů neradujeme. Naopak, když se objeví za dveřmi, její bezprostřední přítomnost nás děsí. Onen děs nás pak nutí k sumarizaci toho, co všechno jsme chtěli stihnout a nestihli.
Možná proto se jí tak bojíme, protože je zrcadlem toho, jak jsme doposud vedli náš vlastní život. Je totiž bezprostředním nástrojem uvědomění si, že za svůj život si můžeme my sami…
Jenže velká část z nás žije tak, jakoby neměla umřít. Když se vám však v Outlooku (či Notesech) náhle objeví jasný (byť třeba jen potenciální) konec vašeho životního kalendáře, všechno náhle začnete vnímat jinak. Ostatně filmů, knih, článků a videí o tom, jak si lidé se smrtelnou chorobou a posledními x měsíci života začali konečně plnit své sny, je bezpočet. Proč si ale svůj život neužíváme i tehdy, když jsme zdraví a nevíme, kdy zemřeme? Přitom, jak s oblibou říkám i svým klientům, v České republice máte pravděpodobnost 1:10 000, že v následujících 12 měsících zemřete při dopravní nehodě. Kdybyste měli identickou pravděpodobnost, že vyhrajete jackpot Sportky, pravděpodobně si běžíte okamžitě vsadit…
TIP: Přečtěte si článek o tom, co udělat před smrtí.
Proč se objevuje lítost nad tím, co jsme neudělali?
Pojďme se ale podívat na to, co dnes již slavná Bronnie Ware při své péči o staré lidi zjistila. Podle ní nejčastěji opakovali, že:
- Přál(a) bych si, abych si byl(a) dovolil(a) být šťastnější.
- Přál(a) bych si, abych byl(a) býval(a) víc v kontaktu se svými přáteli.
- Přál(a) bych si, abych bývala(a) měl(a) víc kuráže vyjádřit své pocity.
- Přál(a) bych si, abych býval(a) nepracoval(a) tak tvrdě.
- Přál(a) bych si, abych býval(a) měl(a) dost kuráže, žít život podle sebe a ne podle toho, co ode mě ostatní očekávali.
Když jsem to kdysi četl poprvé, tak jsem to osobně moc nechápal. Nic z toho se mě netýkalo a třeba bod 2 mi přišel vyloženě triviální. Stačilo jen zvednout telefon a přátele pozvat třeba na večeři. Nechápal jsem to ale proto, že jsem všechny tyto věci v té době už změnil. Pak jsem se ale zamyslel a začal být k sobě o něco upřímnější.
Vzpomínal jsem tehdy na dobu, kdy jsem ve svých 25 letech, pár dnů před operací srdce, bilancoval o svém životě. Tehdy jsem se popravdě soustředil na to všechno krásné, co jsem prožil. Na operační sál jsem šel s tím, že kdyby to náhodou neklaplo, tak jsem prožil vlastně docela pěkný život. Ten vnitřní pocit klidu a štěstí byl neuvěřitelný.
Tehdy jsem se ale ve svých myšlenkách, možná i záměrně, nesoustředil na to, co jsem mohl udělat líp. Kdybych to udělal, došel bych patrně ke stejným závěrům jako lidé z Bronniina průzkumu.
Otázka zní, k čemu takové závěry člověku, který během pár dnů či hodin zemře, mají být. Na změnu už je v tu dobu pozdě a umírat s výčitkami a vráskami na čele je asi to nejsmutnější, co člověka může potkat.
Ten, kdo by se podobnému rozjímání naopak měl věnovat, je spíš člověk, který má svůj život před sebou. Ten s tím totiž může něco dělat…
Jak byste na tom byli vy?
Luxus dočasného setkání se smrtí, ať již ve formě reálného prožitku anebo reálné hrozby, kdy díky moderní medicíně utečete hrobníkovi z lopaty, popravdě nemá k dispozici zase tolik lidí.
Slovo „luxus“ jsem přitom použil proto, neboť právě v takovýchto okamžicích máte často vůbec poprvé dostatek času i sebereflexe k tomu, abyste k sobě byli dostatečně upřímní a dokázali se na svůj život sami podívat z nadhledu.
Práce, peníze, osobní spory, rozbité auto anebo výše hypotéky jsou náhle zcela podřadné problémy. V tomhle okamžiku totiž poprvé začnete vnímat skutečné priority i naprosto nedoceněnou hodnotu zdraví.
Jenže ohlédnout se za svým životem můžete i bez bezprostřední hrozby smrti. Vlastně to můžete udělat hned teď. Jak totiž říká současný Dalajláma, tak existují jen dva dny v roce, kdy není možné nic udělat – jmenují se včera a zítra. Dnes je ten správný den k tomu milovat, věřit, dělat a především žít… V kontextu diskuse o smrti není nic pravdivějšího…
2 kroky jak jednou nelitovat
Prostě si teď sepište pět věcí, které byste ze všeho nejvíc chtěli začít dělat jinak, a také pět věcí, za které jste v životě nejvíce rádi.
Máte to? Jaké pocity ve vás vyvolává pohled na váš seznam? Začali jste už hledat výmluvy, proč to nemůžete začít dělat? Zkuste si místo toho říct či rovnou sepsat, co můžete udělat pro to, abyste věci z toho prvního seznamu mohli začít dělat jinak.
A co můžete udělat proto, abyste si těch pěti věcí, které máte v životě nejvíce rádi, mohli užívat častěji? Všechno jsou to velice těžké otázky, ale pokud k sobě budete dostatečně upřímní a pokud pro vás nadešel ten správný čas na změnu, už pouhé hledání odpovědí pro vás může být průlomem na cestě ke šťastnějšímu a spokojenějšímu životu. Cestou k tomu, abyste až budou vaše dny sečteny, nemuseli řešit otázku toho, co jste bývali měli udělat jinak… Pokud byste náhodou na této cestě potřebovali pomoci, neváhejte mě kontaktovat.
Každá klíčová změna v životě zabere jen zlomek sekundy
Každý zlomek sekundy je z definice spojitosti času vlastně nekonečně dlouhý okamžik. Ve zlomku sekundy můžete počít nový život, ve zlomku sekundy můžete zemřít a ve zlomku sekundy můžete podniknout životní krok, který jednou pro vždy změní celý váš dosavadní život. I u něj, stejně jako u dalších dvou příkladů, však nějakou dobu trvá, než se následky tohoto zlomku sekundy naplno projeví. Výlučnost zlomku sekundy, kdy podniknete krok ke změně vašeho života, je pouze v tom, že od samého začátku je vše pouze a jen ve vašich rukou a že to budete pouze a jen vy, kdo ovlivní, jak rychle a zda vůbec k požadované změně dojdete. A pokud jste v uplynulých 12 měsících nezahlédli nějakou horu, která by k vám sama kráčela, bude to muset být tentokrát vy ten Mohamed, který k této hoře bude muset dojít.
Měl jsem jednu klientku. Pracovala od rána do noci, téměř každý den, včetně víkendů. Ve svém poměrně mladém věku měla jasnou představu o své kariéře, budoucí rodině i o tom, jak bude žít, až bude starší. Jenže ve svém životě nebyla šťastná a ani v práci se jí už tolik nedařilo.
V jednom okamžiku se naše debata stočila na téma smrti a toho, čeho by nejvíce litovala, kdyby věděla, že druhý den ráno už se neprobudí. „Přála bych si být víc s přáteli, víc cestovat a víc si povídat s lidmi.
Taky miluju, když je ostatním se mnou dobře, když mi třeba po schůzce řeknou, že jsou rádi, že mě poznali. A možná bych chtěla zkusit jet za kamarádkou do zahraničí, už přes rok mě přemlouvá, abych se tam za ní přestěhovala a pracovala u ní ve firmě. Moc se jí tam daří a je tam konečně šťastná.
Jenže já tu mám svoji kariéru,“ pokračovala. Poté jsem jí poprosil, ať mi řekne, jak probíhaly tři poslední okamžiky, kdy byla opravdu šťastná. Nastalo ticho. Dlouho mlčela. Nemohla si totiž na žádný vzpomenout… Po dlouhých okamžicích ticha si ale přeci jen vzpomněla.
Za posledních čtvrt roku to byly tři okamžiky, dohromady čítající pár hodin. Ani jeden z nich nesouvisel s prací, které věnovala běžně přes 60 hodin týdně.
Cítil jsem, že zrovna u ní by mohla dobře fungovat jedna technika, která mě napadla právě v souvislosti s přemýšlením o znalosti data svého úmrtí a která částečně vychází i z metody SFBT (Solution Focused Brief Therapy).
Důvodem, proč se tento krok dal použít, bylo to, že měla jasný manažersky detailní životní plán, který v následující pětiletce počítal s rodinou a dětmi. Byl dán přesný rok porodu, počet i pohlaví obou dětí.
Jakkoli to někomu může připadat absurdní, tak lidé, kteří jsou zvyklí plánovat a držet se svých plánů, mají ve svém životě jednu výhodu. Pokud zjistí, že jejich plán by mohl vést k jinému než požadovanému cíli, jsou připraveni ho okamžitě upravit.
Vzal jsem si tedy do ruky kalkulačku v mobilu a začal počítat. Vyšlo mi, že jí zbývá v životě posledních 200 víkendů, které si bude moci užít sama podle svého, bez ohledu na potřeby svých dětí a nároky životního partnera, kterého se jí taktéž nedařilo najít.
Byl pátek večer, spíš už vlastně noc. Jediný volný termín na schůzku totiž měla v pátek ve 20:00. A tak jsem dodal: „Zítra začíná Tvůj první víkend z posledních dvou set víkendů.
Co tedy budeš dělat? Budeš ho zase trávit prací?“ Cítil jsem, že právě tento moment byl oním zlomkem sekundy, kdy podnikla svůj životní krok ke změně dosavadního života.
A víte, jak ten víkend nakonec prožila? Jela s kamarádkami na výlet do Karlových Varů a neskutečně si to užila. A podobně probíhal i víkend č. 2, 3, 4, atd. Najednou šťastných okamžiků v jejím životě bylo mnohem mnohem víc.
Po pár měsících mi pak napsala: „Setkání s Tebou byl krok správným směrem. Člověk si myslí, že kolikrát věci vyřeší sám nějak, ale svému „duševnu“ tím naopak ubližuje. Díky dobře mířeným otázkám, jsem se velice snadno začala v sobě orientovat. Najednou jako by to, co se tak strašně dlouho, úspěšně a důkladně schovávalo v podvědomí, vyplulo během hodiny na povrch. Člověk někdy hledá v životě složitosti a tím si to komplikuje – sám sebe nevidí z nadhledu. Taky jsem po našem setkání změnila svůj dosavadní životní rytmus. Neskutečně mi to prospívá. Díky za to!“
Jednou umřete i vy!
Na závěr mám pro vás možná i trochu nemilou zprávu. Je to sice pro vás notoricky známá informace, kterou jste obdrželi už v dětství, ale vědět neznamená chápat a chápat neznamená věřit. Přesto mi dovolte teď říct, že jednou umřete i vy.
A i když teď přesně neznáte datum, kdy se to stane, vězte, že to může přijít i nečekaně brzy. Pokud tedy chcete někoho milovat, v něco věřit, něco udělat a konečně žít, tak právě dnes je ten správný den, aspoň podle Dalajlámy.
Zítra může být už pozdě.
Je tomu již 12 dní, co zemřel člověk, s kterým jsem sice měl možnost strávit jen několik málo dní svého života, ale i přesto je v mém životě velice důležitý. Jmenovala se Sára. Polka žijící v Rakousku s přáteli, které potkala v Indii. Byla jedním z nejveselejších a chci věřit, že i nejšťastnějších, lidí, které jsem v životě potkal. Svou radost rozdávala všem lidem, se kterými se potkala. Každý okamžik svého života prožívala naplno, tady a teď. Zemřela v mladém věku a při činnosti, kterou milovala. Při koupání se v opuštěném jezeře v Alpách. Jsem si téměř jistý, že její seznam věcí, které by chtěla dělat jinak, byl už dlouhé roky prázdný… A jak dlouhý je ten váš…?
Zaujal vás tento článek? Pokud máte zájem, můžete využít také individuální konzultaci. A dokážeme pomoci i vaší firmě a zaměstnancům.
O autorovi
Martin Zikmund je průvodce lidí a firem klíčovými změnami, vede semináře a workshopy pro veřejnost i pro firmy zaměřené na témata zvládání stresu, meditace, spokojenost v práci i mimo ni a osobního rozvoje. Je autorem všech textů a většiny fotografií na tomto blogu. Více se o něm dozvíte na www.martinzikmund.cz.
Čeho se nejvíce bojí ženy? Jaké strachy je brzdí?
Strach je zcela normální, bojí se každý, a ano, i muži. Je to základní lidská emoce, která nás chrání před nebezpečím. Ale zatímco naši předkové se spíše děsili nebezpečí zvenku, my se dnes schováváme více před těmi vnitřními.
Strach se tak stává naším dlouhodobým společníkem, často řídí náš život a brání nám udělat krok vpřed.
A my, ženy, máme své specifické strachy, které se u nás všech objevují napříč věkem, vzděláním i místem, kde žijeme, jak v soukromém, tak i pracovním životě. Jaké to jsou?
Lisa Haisha je tvůrkyně transformační terapie SoulBlazing, která učí udržet si vnitřní rovnováhu a zvyšovat emoční inteligenci. Podle terapeutky jsou nejvýraznější tři strachy. „V každé z těchto obav se uvnitř skrývají lekce života.
“Jakmile si je uvědomíme, zmírní se naše obavy a každodenní stres. Pokud pracujeme na jejich vyřešení, duchovně rosteme a stáváme se lepším člověkem – nebojácnou, silnou ženou schopnou všeho, po čem naše srdce touží.
Strach z neoblíbenosti
Tento strach pramení z toho, jak jsme se socializovaly jako dívky. Hry, které malé dívky hrají, často kladou důraz na spolupráci a propojenost, nikoli na konkurenci.
Dívky si hrají na „domov“, zatímco chlapci na „válku“.
V „domě“ nebo „na princeznině čajové party“ není „vítěz“, ale ta, která je pozvaná a oblíbená. V důsledku toho si dívky dle Lisy Haishy přejí být více oblíbené než vyhrát. A snaží se dělat věci tak, aby se díky nim zalíbily druhým.
Své vlastní já často potlačují a mají strach být samy sebou.
Avšak ve skutečnosti ke spokojenému životu vede cesta jiná, a tou je znát sama sebe a být jí. Navíc nelze zalíbit se všem. I největší lidé na světě, jako Nelson Mandela či Matka Tereza, měli kritiky. Mít někoho, kdo vás nemá rád, je prostě součástí života. Spousta žen, které samy obdivujeme, právě dokázaly být samy sebou, bez ohledu na to, co si o nich myslí okolí.
Strach z nerovnováhy mezi kariérou a rodinou
Odpověď na otázku Jak najít rovnováhu mezi kariérou a dětmi, bohužel, hledá další velká část žen. Máme strach z toho, že když se budeme naplno věnovat kariéře, budou tím trpět naše děti a nebudeme dobrými matkami. Klíčem k překonání tohoto strachu je dle terapeutky Haishy
zastavit multitasking a zaměřit se na současnost.
Jinými slovy, když jste se svými dětmi, být opravdu s nimi. Vypnout mobilní telefon, počítač a televizi, abyste mohly věnovat veškerou pozornost svým dětem, i když je to jen krátce před spaním. Čtěte svému dítěti, podnikejte malé i velké výlety a vždy jim říkejte, jak je máte rády.
Vytvářejte si co nejvíce společných vzpomínek.
A těmi jsou i společné snídaně nebo procházka lesem.
Část žen také intenzívně přemýšlí nad svým partnerským vztahem a řeší jeho stabilitu, kvalitu, možnost trvání. Přemýšlejí, zda je s nimi partner spokojený, zda jim to opravdu funguje, zda jsou dost zajímavé a atraktivní. Ruku v ruce s tím jde strach z opuštění, samoty či zrady.
Chcete-li se povznést nad tyto strachy, musíte být spokojena sama se sebou, čímž se vracíme k prvnímu strachu. Stejně tak je důležité přestat se obávat budoucnosti. Žít v současnosti a uvědomit si, že vztah je zamýšlen jako cesta. Přemýšlet o pozitivech vztahu, co jste se díky němu naučila, a i když už přestal fungovat, vědět, že byl vaší životní lekcí, která vám do života něco dala.
Strach z přerušení kariéry
V pracovní oblasti se k těmto strachům u žen přidávají ještě další. Průzkum londýnské obchodní školy ukázal, že 70 % žen se cítilo znepokojeno přerušením kariéry.
Není to jen v oblasti výchovy dětí, ale i za účelem dobrovolnictví, osobního rozvoje či péče o člena rodiny.
Ženy mají strach, že přijdou o své pozice, nebude jim umožněn návrat, zhorší se po jejich návratu podmínky či jim, jak se říká, ujede vlak.
Organizace Thomson Reuters Foundation ve svých výzkumech zveřejňuje, že jen 47 procent žen v zemích G20 věří, že děti je v kariéře nepoškozují. Mezi zeměmi jsou však obrovské rozdíly. Například v Brazílii 74 % respondentek uvádí, že by mít dítě jejich kariéře neublížilo, zatímco v Německu si stejnou odpověď zvolilo pouze 21 % žen. Co byste odpověděla vy?
Strach z úspěchu
Bubáky vystřídal v dospělosti strach z výšek a pavouků. V ideálním světě bychom se ale pojistili proti nemoci a lidské hlouposti
Čeho jsme se děsili jako malí a čeho se bojíme v dospělosti? Aktuální průzkum ČSOB Pojišťovny ukazuje, že iracionální strachy nás provází i v pozdějším věku.
Tak například celá čtvrtina českých mužů má strach z výšek, stejné množství žen má zase největší strach z pavouků a hadů. Ničeho se podle průzkumu nebojí jen 12 % z nás.
Kdybychom pak dostali na výběr, proti čemu bychom se chtěli v ideálním světě pojistit, nejvíce z nás by zvolilo pojištění proti vážné nemoci, lidské hlouposti, nebo dokonce proti smůle v životě.
Každý z nás měl v dětství obavy a strach z různých situací nebo věcí, které nám nyní připadají úsměvné.
V průzkumu ČSOB Pojišťovny dotázaní přiznali, že se jako děti báli nejvíc strašidel a nadpřirozených bytostí (23,4 %). Na druhém místě se pak umístil strach ze tmy (20,8 %), se kterým mělo problém každé páté dítě.
Na dalších místech Češi uváděli také obavy z bouřek (10,7 %), odloučení od rodiny (9,7 %) nebo strach z lékařů (8,2 %).
Čeho se ale obávají dospělí Češi dnes? Ukázalo se, že u žen jednoznačně převládá strach z pavouků, hmyzu nebo hadů (25,8 %). Muži mají naopak největší strach z výšek (24,2 %).
„Vedle těchto očekávaných obav však mají dospělí strach i z aktuálních globálních hrozeb. Tuto odpověď zvolilo 14 % respondentů, především pak ti se základním vzděláním nebo výučním listem.
Vysokoškoláci se naopak častěji bojí právě pavouků a hadů,“ říká Milan Březina, ředitel Odboru produktů životního pojištění ČSOB Pojišťovny.
Hrůzu nám nahání i nepředvídatelná příroda
Mezi časté strašáky patří v tuzemsku také přírodní živly. Čtvrtina Čechů uvedla, že se obává hlavně ohně a požárů (24,4 %), dalších 18 % respondentů pak považuje za nejhorší povodně nebo ničivou vlnu tsunami.
Poměrně výrazný strach mají Češi také z bouřek a vichřice (16,4 %), u žen (20,4 %) je tento strach ještě výraznější než u mužů (pouze 12,5 %).
Téměř 10 % z nás také v návaznosti na neustálé oteplování klimatu přiznalo, že se děsí extrémního horka.
S konkrétními ničivými živly má v České republice zkušenost 30 % lidí. V některých krajích je ale toto procento výrazně vyšší. Například v Jihočeském kraji zkušenost se živly přiznává každý druhý, podobných výsledků dosáhl i Středočeský kraj (42 %). Naopak nejméně se s rozmary přírody setkali respondenti z Vysočiny (8 %), kteří tak poměrně výrazně zůstávají za celorepublikovým průměrem.
Ideální pojistka? Proti nemoci a lidské hlouposti
A kolik lidí se setkalo s krádeží svého majetku? Téměř třetina (29 %) lidí uvedla, že jim někdy byly odcizeny jejich osobní věci, jako jsou mobilní telefon, klíče nebo doklady.
Skoro každý desátý Čech má také zkušenost s vloupáním zlodějů do své domácnosti (8 %), nejčastěji pak tuto nepříjemnost přiznávají obyvatelé Ústeckého kraje (15,4 %). Každý desátý z nás se také setkal s odcizením auta nebo alespoň věcí v něm.
Nejvíce zkušeností s odcizenými věcmi z automobilů mají obyvatelé Plzeňského kraje (24 %).
„Více než 60 % Čechů přiznává, že jako děti sami nějakou maličkost ukradli. Pokud by ale bylo možné se v životě proti něčemu pojistit, nejvíce lidí by preferovalo pojištění proti vážné nemoci, lidské hlouposti a smůle v životě.
Zdá se tedy, že majetek pro nás není na prvním místě,“ dodává Březina. Mezi odpověďmi na tuto otázku se vyskytlo i několik kuriózních.
Někteří Češi by se totiž chtěli pojistit například proti exmanželce, krádeži identity, impotenci nebo například tomu, že nikdy nevyhrají ve sportce.
* Průzkum proběhl u výzkumné agentury Ipsos Research na relevantním vzorku 525 respondentů v rovnoměrném zastoupení můžu a žen v květnu 2018.
Stáhnout infografiku
Lidé se nejvíc bojí toho, co neznají
Lidé se nejvíc bojí toho, co neznajíŠárka PražákováRS KOMPAShttps://www.rskompas.cz2020-11-15
Když se pacient dozví, že onemocněl roztroušenou sklerózou, je to pro něj velká neznámá, někdy je v šoku, navíc se na nějvalí různé informace. Má čas se zamýšlet nad péčí o sebe? Je něco, co by měl pro sebe udělat hned?
Bezprostředně po stanovení diagnózy o tom pacienti většinou nepřemýšlejí. V prvních dnech se s tou zprávou potřebují nějak srovnat. Někdo potřebuje tuto informaci sdílet, někdo si to chce přebrat sám v sobě. Řekla bych, že více je těch, kteří si o tom potřebují promluvit.
Pro svěření se je vhodná spíše užší skupina důvěryhodných přátel či rodiny. Trochu bych ale varovala před sdílením této informace s velkým počtem lidí, protože to může být kontraproduktivní. Namísto podpory poté pacient musí odpovídat na všetečné otázkyokolí, na které sám nezná v tu chvíli odpověď.
Nejčastěji, v mnoha obměnách,kladená otázka bývá: „Co to pro tebe znamená?“ Jenomže to pacient krátce po sdělení diagnózy neví, a to v něm může vyvolávat další úzkost. Potřebuje o tom, co se v jeho životě změní, přemýšlet, pochopit tu nemoc, a to chce čas.
Tedy dobrou péčí o sebe, kterou si pacient může dát, je zůstat, jak to jen jde, klidný, vnímat všechny informace, které mu lékař dává, a ptát se na to, čemu nerozumí. My mu rádi vše vysvětlíme.
Nejhorší asi je si otevřít internet a začít číst smutné příběhy pacientů, kteřínemoc prožili bez současné moderní velmi účinné terapie, která zcela změnila průběh a prognózu onemocnění.
A toto pozorné vnímání informací může pacientovi pomoci zbavit se úzkosti?
Může. Lidé se nejvíce bojí toho, co neznají. Jasný plán a fakta zmírní strach.
Po sdělení diagnózy obvykle zahajujeme zaléčení akutních obtíží kortikoidy, které vedou často k rychlé úpravě příznaků, což je také uklidňujícím prvkem a důkazem, že řešení situace existuje.
Je třeba pacientovi vysvětlit, co se děje nyní v akutní fázi nemoci a co se bude dít v rámci dlouhodobé péče. Mnoho lidí toto vysvětlení uklidní, protože začne mizet ten prvotní strach z neznáma, řešení totiž existuje.
Jak je důležité, jakou formou to neurolog pacientovi řekne? Jak to děláte vy?
K nám do MS Centra přijde pacient obvykle už s diagnózou, v základu informovaný ze všeobecné spádové neurologie, tedy už si něco o tom myslí, napadají ho doplňující otázky, na které u nás dostane odpověď.
Já osobně mám zkušenosti i z všeobecné neurologické ambulance, kam pacient přichází s nespecifickými příznaky, například brněním, a ještě neví, že se jedná o RS.
Když se diagnóza potvrdí, v každém případě pro náš rozhovor zajistím klid a dost času, třeba i tím, že sestřičkám a kolegům řeknu, aby po dobu našeho rozhovoru nevstupovali do ordinace, protože budeme mluvit o něčem důležitém.
Vysvětlím pacientovi, že RS je nemoc sice prozatím nevyléčitelná, ale dnes už velmi dobře léčitelná. V poslední době každý rok či dva přicházejí na trh nové léčebné preparáty, které nám všem, lékařům i pacientům, dávají do budoucna naději.
Jak dlouho po sdělení diagnózy lidé začnou přemýšlet o změně životního stylu a větší péči o sebe?
Někteří lidé berou už moment sdělení diagnózy jako varování, že by měli něco ve svém životě dělat jinak. Uvědomí si například, že žili dlouho ve stresu. Analyzují, co jim tento stres působilo, a dělají potřebné změny.
Někdo změní práci, stane se OSVČ, někdo přestane kouřit, začne cvičit a jíst více zeleniny. Diagnóza je pro mnohé motivací, zpětnou vazbou jejich dosavadního života.
Zanechání kouření a změna stravy mohou být změny okamžité, změna práce či zbavení se toxických vztahů ale trvá i několik měsíců a je na to prostor, až když tuto nemoc a léčbu pacient lépe pochopí.
Dobrá, když se pacient po nějaké době dostane do fáze, kdy hledá cesty, jak o sebe více pečovat, asi hodně důležité je, aby pečoval o svou fyzickou kondici. Je-li to ale pacient, který se až doposud moc nehýbal, nemůže náhle skočit do posilovny. Co s tím?
Víte, my obvykle nemluvíme o cvičení, ale říkáme, že by člověk měl mít pravidelný pohyb. A pod to spojení pravidelný pohyb se schová mnoho věcí. Může to být třicetiminutová procházka. Pokud někdo jezdil až doposud autem, měl by začít chodit. Jestliže se občas procházel, měl by chodit na procházky pravidelně, nebo na delší vzdálenosti, či zkusit běhat.
Intenzitu a tíži tréninku si může stanovit sám. Rozhodně nechceme, aby se pacienti přetěžovali.Pokud někdo ujde 10 km a jiný jde rychlou chůzí do nejbližšího parku, je to v pořádku.Zvolený způsob pohybu by je měl těšit.
Pacienti tak podporují nejen svou fyzickou zdatnost, ale také psychiku, protože při jakémkoli intenzivnějším pohybu se do těla vyplavují endorfiny neboli hormony dobré nálady.
Mohou si pacienti svůj kondiční program nastavit i s fyzioterapeutem?
Ano. U nás v MS Centru na Karlově náměstí v Praze máme několik fyzioterapeutů, se kterými je možné se sejít a nastavit nějaký individuální kondiční program. Také se u nás pacienti mohou zapojit do různých skupinových lekcí. Jsou to silové tréninky, ale i klidnější cvičení, jako je jóga.
Jedním ze symptomů RS je i velká únava. Jak se může člověk dostat do kondice, když je opravdu velmi unavený?
To je trochu začarovaný kruh. Jediný způsob ale, jak tento kruh prolomit, je začít pravidelně cvičit. Práh únavy se bude postupně posouvat, pokud tam bude onen důležitý prvek pravidelnosti.
Dále, jak jsem již říkala, nesmí se pacienti přetížit, aby nedošlo k tomu, že se vyčerpaní budou regenerovat několik dní a opět vypadne ten prvek pravidelnosti.
Tudíž je potřeba se toho nebát, i kdyby to znamenalo zpočátku jen pět minut chůze, za týden už to možná bude deset minut a za měsíc se pacient už vypraví na půlhodinovou procházku. Únava se zkrátka zmírňuje pravidelným pohybem, jsou už na to četné studie.
To slovo pravidelné je tady asi důležité…
Ano, pravidelně znamená, že pacient na své kondici dlouhodobě pracuje a dobrá kondice podporuje úspěch léčby. Pokud pacient sportuje pouze nárazově, tak ho to nárazově unaví a pravděpodobně i odradí od další aktivity.
Další složkou, která je důležitá, je pacientova psychika. Jak můžete v tomto ohledu pomoci vy?
Já osobně si myslím, že alfou a omegou je důvěra mezi lékařem a pacientem, upřímná komunikace. Když pacient ví, jaké jsou možnosti léčby, jaké má lék benefity, jaké jsou jeho případné nežádoucí účinky a jak tyto účinky jsme schopni podchytit a zvládnout, potom nezbývá mnoho prostoru pro obavy.
Může pacientovi významně pomoci i psychoterapeut? Přijde mi, že psychoterapeut může pomoci pacientovi snadněji přijmout diagnózu a také třeba v obtížných životních situacích, které přímo nesouvisí s RS.
Ano. Pokud pacient má zájem o psychoterapii, já ho v tom na sto procent podpořím. Samozřejmě jsou lidé, kteří si to potřebují sami v sobě odžít, a nechtějí o tom s nikým mluvit.
Ti, kdo vyhledají psychoterapeuta, ale mohou díky práci s ním získat i určitý nadhled nad celou situací, možnost podívat se na tuto změnu ve svém životě z různých úhlů pohledu. Výhodou psychoterapeuta jsou jeho zkušenosti, odbornost a také nestrannost.
Nabízí pacientovi to, co mu neurolog nemůže poskytnout, neboť často na tolik intimní rozhovor v ordinaci lékaře není bohužel čas.
Jak je to se změnou stravovacího režimu při RS? Hodně pacientů toto zkoumá.
Teorií na výživu je mnoho, ale žádná není potvrzená jako ta jediná funkční a správná pro naše pacienty. Všeobecně se dá říct, že je dobré omezit příjem vysoce průmyslově zpracovaných potravin, jednoduchých cukrů a zvýšit příjem čerstvé zeleniny a kvalitních tuků.
Pokud pacient trpí nadváhou či obezitou, je dobré se pokusit zhubnout snížením množství přijímané energie. Neboli jíst méně, ale rozhodně kvalitně, nehladovět, čímž předejte i obávanému jo-jo efektu.
Redukce váhy je vhodná, protože z mnoha studií již víme, že obezita je jednoznačně prozánětlivým stavem a RS je choroba, jejíž podstatou je chronický autoimunitní zánět.
Nutné je ale také opravdu myslet na kvalitu přijímaných potravin, protože prozánětlivý stav v těle mohou způsobovat i u štíhlých lidí ony zmíněné vysoce průmyslově zpracované a nekvalitní potraviny. Téma stravy a složení střevní mikroflóry je nyní intenzivně zkoumáno. Počet publikací na toto téma v posledních letech raketově vzrostl.
Jak by o sebe měl pacient pečovat po atace, nebo při atace nemoci. Jak je to s pohybem, jak podpořit psychiku?
Vždy říkáme, že nechceme, aby se pacienti přepínali, naopak chceme, aby si dopřáli čas a podmínky na uzdravení. Což platí dvojnásobně při léčbě ataky.
V akutní fázi, když ordinujeme pacientovi vysoké dávky kortikoidů, tak by měl hodně odpočívat, neklást na sebe vysoké nároky, dovolit si zvolnit, být na sebe hodný, klidně i brečet, pokud to pomůže. Je třeba si uvědomit, že podávané kortikoidy jsou laicky řečeno obří dávky stresových hormonů.
Silný stres i v běžném životě, zejména ten dlouhodobý, způsobuje přirozeně změnu psychiky a nevýkonnost. Čím více prostoru na uzdravení si pacient poskytne, tím rychleji se z obtíží dostane.
Stres často spouští ataku RS. Měl by se v souvislosti s RS pacient podívat na situace, které ho stresují, a pokusit se jim vyhnout?
Ano. Mluvíme zejména o dlouhodobém stresu. Stres, ať je způsoben čímkoliv, škodí. Jednáli se o stres spojený s prací, tak se to asi řeší snadněji, než pokud člověka stresují blízcí lidé. V případě, že se pacient chce na tyto situace podívat a řešit je, určitě mu s tím může pomoci psychoterapeut. Navíc psychoterapeut pacientovi může dodat i odvahu k zásadním životním rozhodnutím.
Jedním ze zásadních životních rozhodnutí je například odejít od lidí, kteří člověku ubližují nebo ho stresují. Jakou zkušenost máte z ordinace, projeví se to i na zdravotním stavu pacienta?
Ve chvíli, kdy pacient činí tyto zásadní a často intenzivněji stresující záležitosti, jako jsou rozchody, stává se, může to být příčinou nové ataky onemocnění. Ale s odstupem roku či dvou už jsem viděla, že ti lidé jsou šťastnější a vyrovnanější. Je to jako když strhnete náplast, bolestivé, ale vede to k úlevě.
Co pacientovi určitě škodí?
Kouření. To vám řekne každý RS specialista. Je na to nepřeberné množství studií a všechny se stejným závěrem. Aktivní, ale nutno říct i pasivní kouření škodí a vyvolává opět prozánětlivý stav. Další škodnou mohou být mnohé dezinformace, které kolují na internetu, pacienti by měli čerpat informace z důvěryhodných zdrojů.
Kdybyste na závěr měla shrnout to nejdůležitější, jak by měl pacient s RS o sebe pečovat, co by to bylo?
Vezmu-li to od začátku, nový pacient by měl mít odvahu se ptát a pochopit nemoc. Důležitá je důvěra mezi lékařem a pacientem, tzn. pacient by se neměl bát zeptat se, pokud něčemu nerozumí, něco se mu nezdá, není si něčím jistý.
Pak je dobré zapracovat na pozitivním myšlení, protože RS je diagnóza, se kterou se při včasném zahájení léčby dá velmi kvalitně a často téměř bez omezení žít. Je nutné se ale plně pasivně neodevzdat lékaři a pracovat na svém zdraví i sám.
Cestou této péče je zejména pravidelný pohyb, nekouřit, ve stravě zvýšit příjem zeleniny, omezit příjem cukrů a přijímat dostatek vitamínu D, který pacientům s RS také prospívá.
5 věcí, kterých lidé litují na sklonku života
Pokud tyto otázky položíte lidem na smrtelné posteli, dostanete většinou pět stejných odpovědí. Naslouchat starším a zkušenějším a vzít si jejich rady k srdci se minimálně v tomto případě skutečně vyplatí.
Jediné, co nám ke konci zůstává, jsou vztahy
„Non, rien de rien, non, je ne regrette rien“, zpívala Edith Piaf, nejznámější francouzská zpěvačka šansonů, která v roce 1960 onemocněla smrtelnou nemocí. V překladu tato slova znamenají: „Nelituji vůbec ničeho.“ Píseň obletěla celý svět a stala se nesmrtelným hitem, který i dnes připomíná zpěvaččin talent.
Tři roky poté zpěvačka zemřela na rakovinu a jaterní cirhózu. Bylo ji pouhých 47 let. Podobně opěvoval blížící se konec života i Američan Frank Sinatra ve svém hitu My Way: „Regrets, I've had a few. But then again, too few to mention.“ V češtině: „Je pár věcí, kterých lituji.
Ale je jich tak málo, že nestojí za zmínku.“
Smyslem je nalézt vnitřní klid
Ne každý to však cítí stejně jako Edith Piaf nebo Frank Sinatra. Bronnie Wareová, australská zdravotní sestra, se dlouhá léta věnovala smrtelně nemocným lidem prožívajícím poslední chvíle svého života. Ti vědí lépe než kdokoliv jiný, čím si umírající procházejí a co zaměstnává jejich myšlenky.
„Každý z nich zažívá směsici emocí. Od odmítání a strachu, přes lítost a zlost až po přijetí vlastního života,“ píše na svém blogu Bronnie. Nakonec přidává uklidňující fakt: „Každý z mých pacientů nalezl svůj vnitřní klid, než jeho život vyhasl, opravdu každý.“
Čeho lidé na sklonku života nejvíce litují?
Většina pacientů Wareové při přemítání o svém životě zmínila 5 rad, kterými se sami tak úplně neřídili a zpětně toho litují.
- Mít odvahu žít vlastní život Naprosto nejčastěji umírající lidé litovali svých nenaplněných snů. V průběhu života máme pocit, že musíme splnit očekávání lidí kolem nás. Zapomínáme přitom však plnit svá vlastní očekávání a žít život, o kterém tajně sníme. Až ke konci života si lidé uvědomí, kolik snů si mohli splnit, kdyby měli kuráž žít podle svého.
- Méně pracovat, více žít Každý z mužských pacientů Wareové prý tuto větu dřív nebo později pronesl. Kvůli neustálému honu za penězi a kariérou promeškali dospívání svých dětí nebo zanedbávali své manželky. Tento bod zmiňovaly i ženy, ale v menší míře, neboť patřily ke starší generaci, kde matky živitelky nebyly tolik rozšířeným jevem.
- Nebát se dávat najevo své city Mnoho lidí se zpětně trápí tím, že se báli vyjadřovat své pocity. Strach z toho, jak na ně ostatní budou nahlížet, je vždy držel zpátky. Proto v sobě raději dusili jak skutečné emoce, tak křivdy, které je trápily. Ve výsledku byli plní hořkosti a vzteku, které se staly příčinou mnoha závažných onemocnění.
- Nepřerušovat kontakt s přáteli Mnozí na sklonku života hluboce litují toho, že zanedbávali svá přátelství a nevěnovali jim dostatek pozornosti. Zaměřili se na budování vlastních životů tak soustředěně, že zcela ztratili kontakt se starými přáteli. Dle Wareová jsou však láska a vztahy to jediné, co nám na sklonku života dodává sílu jít dál.
- Být šťastný Lidé neustále zapomínají, že jsou sami strůjci svého štěstí. Mnoho pacientů Wareové si uvědomilo, že své štěstí považovali za závislé na ocenění druhých místo toho, aby si prostě někdy jen užili pěkný okamžik. Snadno zapadli do stereotypů všedního života a prostě jen přežívali dál, protože to bylo nejpohodlnější. Strach ze změny byl natolik silný, že jim nedovolil jít vstříc svému štěstí. Bronnie Wareová však sama píše: „Být šťastný je vědomé rozhodnutí.
Bronnie Wareové její práce významně změnila život. „Dnes se vyjadřuji mnohem jasněji, a také si pravidelně pokládám otázku: Budu nějakého rozhodnutí později litovat? Pokud je odpovědí ano, potom musím nalézt jinou cestu.“
Jak sama zjistila, všech pět nesplněných přání, která umírající zmiňují, mají jedno společné – vycházejí z rozhodnutí, které sami činili. Jak prožijeme svůj život, je tedy jen v našich rukou.
I když se tato přání mohou na první pohled jevit jako samozřejmost, jsou v dnešním hektickém životě často opomíjena. Zamyslete se tedy nad tím, zda můžete na svém životě něco změnit ještě teď, dokud máte čas. Poslouchat rady starších se někdy opravdu vyplatí.