Dítě, které tuto frázi uslyší, si pomyslí: Všichni dospělí jsou chytří a dobří. Musím dělat to, co mi řeknou. V takovém pravidlu se skrývá očividné nebezpečí. Dítě začne důvěřovat všem dospělým, včetně cizích lidí, a neočekává od nich nic špatného.
Co tedy říct místo toho? Správná věta zní: „Měl bys vždy poslouchat své rodiče.“ Dítě si musí rozvíjet kritické myšlení a zdravou ostražitost vůči cizím lidem.
„Neplakej!“
Taková fráze se používá nejčastěji ve vztahu k chlapcům. Často slýcháme: „Neplač. Kluci nepláčou!“ Co si dítě z takového napomenutí vezme? To, že ukazovat své emoce je špatné. Může to vést k uzavřenosti. Skryté emoce však dřív nebo později vyjdou na povrch v podobě výbuchu vzteku nebo vodopádu slz.
Správná věta zní. „Proč pláčeš? Řekni mi, co tě trápí.“ V případě, že dítě pláče poté, co upadlo, zeptejte se: „Pláčeš, protože tě něco bolí? Nebo ses jen vylekal?“ Tím dáte dítěti příležitost pochopit situaci a posoudit přiměřenost své reakce.
„No tak. Nebuď sobecký! Dej mu to!“
Podobná slova vyvolávají u dítěte dojem, že nemá na nic právo, o vše se musí dělit a nic mu nepatří. Postupem času se toto vědomí rozvine do tendence obětovat se a nezohledňovat své vlastní potřeby a touhy, dokonce ani majetek.
Správná věta zní: „Proč mu nepůjčíš na chvilku tu hračku? On ti ji za chvíli zase vrátí, až si s ní dohraje, že?“ Nebo: „Je tu spousta hraček. Nechceš si na chvíli hrát s něčím jiným? Co kdybyste si hračky na chviličku vyměnili?“
Tím dítěti umožníte, aby samo rozhodovalo o svých věcech a učilo se zodpovědnosti.
„Kdo tě to naučil?“
Když tuto větu dítě uslyší, pomyslí se: „Rodiče nevědí, že jsem si to vymyslel sám!“ Bude si pak myslet, že může dělat cokoli a vinu svalit na ostatní.
Správná věta zní: „Proč jsi to udělal?“ Tím zjistíme, zda s nápadem přišlo samo dítě anebo bylo někým navedeno. Dejte mu šanci vysvětlit své jednání, ale nepodsouvejte mu odpovědi.
„Podívej, taková hodná holčička!“
Srovnávání s ostatními nedělá dobrotu nikdy a nikde. Dítě si pomyslí, že je horší než ostatní a nemá smysl snažit se. Stejně je to k ničemu.
Srovnávání s jinými dětmi má negativní vliv na sebevědomí dítěte. Bude se domnívat, že nikdy ničeho nedosáhne, že ve všem existují lidé lepší než on.
Správná věta zní: „Určitě umíš být taky tak hodný, já to vím!“ Tím dáte najevo svou důvěru v dítě. Nezapomínejte při tom, že každé dítě je jedinečné a má svou hodnotu.
„Doma si o tom popovídáme!“
Co si dítě pomyslí? Asi něco takového: „Rodiče si se mnou mohou dělat, co chtějí. Nemilují mě. Nechci domů.“
Rodiče se v mysli dítěte promění z milovaných blízkých v dozorce a domov se stane soudní síní a zároveň vězením.
Správná věta zní: „Poslouchej, povím ti, co mě tak rozzlobilo.“ Vysvětlením svých pocitů naučíte dítě brát v úvahu nejen vlastní pocity, ale i pocity druhých. Naučí se chápat, že všechny činy mají své následky.
„Na to jsi ještě moc malý. Až vyrosteš, pochopíš to.“
Pokud dítě něco zajímá, s takovou odpovědí se stejně nespokojí. Pravděpodobně se proto zkusí zeptat někoho jiného. A pokud u jiných odpověď dostane, ztratí k vám důvěru.
Jestliže se dítě ptá na choulostivé otázky, raději mu odpovězte vy, než aby odpovědi dostalo z nějakého jiného, méně kompetentního zdroje.
Správná věta tedy zní: „To je složitá otázka. Nevím, jak bych ti teď odpověděl. Promyslím si to a pak si o tom popovídáme, ano?“
Vždy se snažte dát dítěti odpovědi na jeho otázky. Tak vás bude respektovat a neztratíte jeho důvěru.
Zbavit se komplexů, Většina komplexů méněcennosti vzniká v dětství, říká psychiatrička – Žhanke.sk – magazín pro ženy
Proč ráno z minulosti občas bolí stejně, jako když jsme je prožívali? Proč to, co nás porazilo dříve, nás dostává na kolena zase?
Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě. Přečtěte si: Pět nejhloupějších vět, které rodičům dětí nikdy neříkejte! Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler —
Možná nejde o to snažit se toho zbavit, ale vědět to o sobě a naučit se s tím žít. Ne proto, že by se nešlo stínu zbavit, ale protože my se ho pořád držíme. Každá situace, kterou člověk v životě potká, se nás dotkne.
Každé prožité trauma tu s námi zůstává. Je chybou tvářit se, že ne. Moje trauma spočívá v tom, náplast na čele nechci být sama, nechci být zavrhnuta lidmi. Bojím se, aspoň občas, že se to tak stane.
Že se mnou druzí nevydrží.
Na základce jsem to znala moc dobře.
To já byla důvod. Ostatní se tak taky tvářili. Já jsem byla jiná a špatná a měla se změnit — pak by doma i ve škole byli všichni spokojení. Měli jste fajn dětství zbavit se komplexů rodiče, a přesto s vámi něco není v pořádku?
Jak nás zdeformovaly pochvaly rodičů Zní to tak triviálně. Tak jasně: já jsem ta špatná, nejsem dost dobrá. Méněcennost, to je můj stín. To je má minulost. Nesnažím se dostatečně dobře, to já se blbě oblíkám, moc čtu, málo mluvím, neumím se bavit bez zábran. Takže za to, že si s někým nerozumím, mohu vždy já.
Na jednu stranu ano, ale na druhou stranu ne.
Moje minulost, která mi jasně říkala, jaká jsem, mne dohnala a zároveň jsem ji i sama potvrdila. Čas přestat dávat Ano, mohla jsem za to. To já jsem jim to všechno dovolila. Neměli to dělat, ale já jsem jim všechno vnutila s takovou vervou, jakou mají studenti, když rozdávají letáky u vstupu do metra.
Jen stála.
Většina komplexů méněcennosti vzniká v dětství, říká psychiatrička
Ve vztahu k lidem mě minulost dohnala: snažím se jim za každou cenu vyhovět a pomáhat. To bych neměla — nejsem ten, kdo spasí svět, není to můj úkol a nikdy taky nebude. Ale je to moje trauma a drží se mě.
Co s ním? Jak stát víc za svým názorem? Jak říct myslím si to a to a tak to taky udělat? Mám v sobě potřebu lidem pomoct a vyhovět. Nezmění se to.
Ale pouze míra toho, jak moc toho pro druhé udělám, bude jiná, vždy si ji musím určit sama.
Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit?
Co tím chci říct? Mám svůj stín, a nejspíš se mnou půjde celý můj život. Má cenu se s ním prát?
Neustále bojovat a snažit se být někým jiným, než po mně stín chce? Asi se toho nezbavím, ovlivnilo mě to dostatečně, asi to tu vždy bude, ale možná je to moje zbavit se komplexů. Víte, i ve vašem stínu si můžete najít něco, co vás posune dál. Co dal stín mně? Udělal ze mě jedince, který se vždy bude držet svých morálních hodnot.
A zároveň kamarádku, která nezradí. Lidé jsou v mém životě hodně důležití.
Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let
Udělám pro ně hodně, ale taky si musím uvědomit hranici. Hranici, kdy je čas přestat dávat a být tu pro každého. Koule na noze, nebo přítel? A co máte ze své minulosti v hlavě vy? Co vás dohání? Ublížili jste někomu? Někdo ublížil vám? Museli jste být perfektní, nebo od vás zbavit se komplexů nikdo nikdy nic neočekával?
Starali si o vás doma moc, nebo naopak málo?
Každý v sobě máme něco, co nás ovlivnilo. Něco takového zásadního. Nepotlačujme to.
Zbavte se komplexů
Jako děti jsme jasně vnímali své potřeby. O tuto schopnost mnohé z nás připravila výchova: Oběť v dospělém těle Prostě si naplno přiznejme, že tomu tak je. Stalo se nám něco zlého, zbavit se komplexů tomu jednáme určitým způsobem.
Já jednám tak, že mám tendenci se lidem ve všech možných ohledech zavděčit.
Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit? – hanke.sk
Zbavit se komplexů to neudělám, tak mě nepřijmou. Jednoduchá rovnice, kterou jsem si ze svého dětství přinesla.
Mohu změnit to, že si myslím, že to tak je? Upřímně nevím — vždy asi budu mít spíše tendenci lidem pomoct, ale určitě s tím musím umět pracovat.
Stejně jako vy, kdo se podceňujete, protože vám ostatní říkali, že na to nemáte, s tím budete mít problém. Ano, něco si z minulosti v sobě neseme. Když se na to snažíme zapomenout, neustále se to k nám vrací, jako bumerang.
Využívejte celý web.
I na to jsem se ptala psychiatričky Lucie Vaškové. Kdy a za jakých okolností vznikají u lidí komplexy nejčastěji?
Předplatné Co nejlepšího můžeme udělat? Místo těžké koule na noze můžeme mít dobrého přítele, který nás občas může stáhnout, kam nechceme. Jenže je to přítel, a tomu už dokážeme říct ne a udělat to jinak. Zároveň ho přijměme a uvědomme si, kde bychom bez něj byli. I stín nám pomáhá — i když to pro bolest, kterou způsobuje, občas nevidíme.
Ela, čtenářka Psychologie. Napište na mail redakce psychologie.
My píšeme, natáčíme, radíme, upřímně sdílíme naše profesní i osobní zkušenosti. Vy nám posíláte náměty a skládáte se na honoráře autorů a provoz webu. Díky tomu můžeme psát a mluvit jen o věcech, které dávají smysl. Nemusíme brát ohled na vkus masového publika ani na zájmy inzerentů — na našem webu nenajdete jejich reklamy ani PR články.
Komplexu méněcennosti se můžete zbavit. Poradíme jak!
Jako předplatitelé získáte neomezený přístup k hlavnímu obsahu, budete moci kdykoli sledovat naše online kurzy a přednášky, otevře se vám možnost využívat naši poradnu a také ulevíte očím, protože články budete moci nejen číst, ale i poslouchat.
Platba je jednoduchá a bezpečná. Pro představu: roční předplatné vás vyjde na 31 korun týdně, to je jako deci vína nebo jedno malé pivo. Připojte se k nám a podpořte nás.
Zbavit se komplexů
Týkat se mohou čehokoliv. Od vzhledu přes původ až po intelekt. O stavu konta či stavu rodinném ani nemluvě.
Přečtěte si: Pět nejhloupějších vět, které rodičům dětí nikdy neříkejte! Šablonu budoucího života si tvoříme do svých pěti let Vyrovnávání se s pocity méněcennosti považoval za středobod osobnosti psychoanalytik Alfred Adler — Jeho kariéru nastartovaly zkušenosti s tělesně nemocnými pacienty.
Komplex méněcennosti je v hlavě. Jak se ho zbavit?
Po úrazech orgán, který zůstal zdravý, do určité míry převzal funkci těžce zraněného. Rozvíjel se tím více, než je obvyklé.
Proč ráno z minulosti občas bolí stejně, jako když jsme je prožívali? Proč to, co nás porazilo dříve, nás dostává na kolena zase? Možná nejde o to snažit se toho zbavit, ale vědět to o sobě a naučit se s tím žít. Ne proto, že by se nešlo stínu zbavit, ale protože my se ho pořád držíme. Každá situace, kterou člověk v životě potká, se nás dotkne.
Něco podobného nalézal vědec v porovnání úspěšných lidí a stavů v jejich dětství. Posléze vyvinuli úsilí k úspěšnému překonání pocitů méněcennosti, které získali v prvních letech života. S překonáváním zbavit se komplexů pocitů souviselo i úsilí o získání pocitu nadřazenosti.
Adlerovi jde v této souvislosti o potřebu dosáhnout úspěchu.
Komplexu méněcennosti se můžete zbavit. Poradíme jak!
Jde o snahu o uplatnění a touhu po moci. V raném věku — zhruba do pěti let života — si vytváříme koncept životního stylu plánu. Je to jakási šablona, podle níž budeme v životě postupovat — v dobrém i zlém.
COVID-19 (A Manifestation of Narcissism)
Dále např. Přirozeným předpokladem vývoje zdravé osobnosti jsou mj. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá… zdravý osobní projev je pozitivní vztah k ostatním. Obětavost, podpora slabých a zbavit se komplexů či jinak trpících nemusí pocházet z duše dobráka. Může být jen transformací touhy po nadřazenosti.
Komplexu méněcennosti se můžete zbavit | automotoalarm.sk
Přečtěte si: Jsi úplný blbec, nebo co? Věty, které škodí zdraví Neurotické pocity méněcennosti: Mindráky vymknuté kontrole Jsou to tzv.
Místo snahy po kompenzaci podporují pasivitu. Postižený je na svůj — ať již smýšlený nebo skutečný problém, zvýšeně citlivý. Zveličuje jeho rozsah i dopad.
Domnívá se, že většina lidí v jeho okolí na první pohled vidí, jak se nedokáže vyrovnat se svým trápením. Přemýšlení o vlastních nedostatcích mívá nutkavý charakter. Jde o úvahy neřešitelného začarovaného kruhu.
Vznikají pseudologické řetězce vlastních myšlenek. Nevážím si proto sám sebe, připadám si méněcenný ve srovnání s druhými spolužáky.
Zbavte se komplexů
Ti nade mnou již dávno zlomili hůl. Považují mne za méněcenného. Já se jim nedivím, naopak — vše je jasné a jedno zapadá do druhého.
Jsem nula a nikdy se to nezmění. Otázku hodnou legendárního dilematu, zda byla první slepice, nebo vejce, najdeme i zde. Vyvolávají takové myšlenky neurotické pocity méněcennosti, nebo je tomu naopak? Primární jsou pak ony pocity? Třeba i podvědomé negativní pocity vytvářejí úrodnou půdu mj. Samy o sobě — osamoceně — nejsou zde příčinou ani následkem.
Souvislostí je víc. Vše dohromady omezuje životní aktivitu, šance, spokojenost, prosazení, iniciativu i partnerské a někdy i přátelské kontakty s druhým pohlavím. Vznikají tzv.
Stín méněcennosti
Pro ilustraci: Cítím se bídně, protože nemám dítě maturitu, práci, chlapa, ženskou, o dvacet kilo méně, auto, aršík známek, tetování. Ovšem poté, kdy se zbavit se komplexů přání třeba i zázračně vyplní, údajná příčina se přesune jinam.
Poruchy sebehodnocení kontra pocity méněcennosti Opět tu platí: Když dva dělají takřka totéž, nemusí to být totéž.
V něm se snoubí ctižádostivost, zranitelnost, úzkost, nepřiměřená kompenzace vlastního nedostatku, nedostatek asertivity… Mimochodem zbavit se komplexů být můžete, leč nemusíte.
Pokud asertivní nejste, má to být proto, že nechcete, a ne proto, že asertivní být neumíte. Velikášští brouci Pytlíkové umí vše… hlavně kritizovat.
Co s pocity méněcennosti?
- Nejlepší osvědčené výrobky proti stárnutí 2020
- Zbavte se komplexů – Pascale de Lomas | Knihy Dobrovský
- Brompton příležitost suisse proti stárnutí
- Napoleon I.
Některé internetové diskuse jsou — jak to říci a neurazit — vedeny poněkud méněcenně. Nicméně tamní diskuse o pocitech méněcennosti mají solidní úroveň a přinášejí zajímavé postřehy.
Většina komplexů méněcennosti vzniká v dětství, říká psychiatrička
Recepty na mindráky z internetu: Nesnažit se nikomu, tedy ani sobě, dokazovat svoji hodnotu. Vědět, že ji prostě mám, stejně jako kterýkoliv jiný člověk na světě. Nikdo mi ji nemůže vzít.
Vědět, že nemusím být ve všem jednička, aby mě okolí mělo rádo. Změnit okolí. Jít tam, kde mě nemají zaškatulkovaného jako tvora k ničemu.
Umět říci ne lidem, kteří vás honí k velkému úsilí o získání cílů, o něž vlastně ani nemáte zájem.
Neužírat se tím, že si život neužívám. Osvobodit se od své utrápené mysli — své myšlenky jen pozorovat, uvědomovat si je, ale neztotožňovat se s nimi. Uvědomit si, že každý člověk má své zbavit se komplexů i horší stránky, a brát se takový, jaký jsem.
Brát lidi takové, jací jsou. Nemít pro sebe vysoko posazenou laťku.
Neklást na sebe neúměrné nároky — tím se přesvědčujeme, že neumíme i tam, kde vynikáme. Nehledat na druhých lidech právě ty klady, jež nemám, a netrápit se, že je nemám.
Čtěte také:
Hledat svoje klady a předem si neříkat, že žádné nemám. Uvědomovat si svoji jedinečnost. Obklopit se lidmi, kteří mě podporují. Jsem tím, s čím se ztotožňuji — věřit v sebe sama… Mnohé ze zde uvedeného může inspirovat přinejmenším k otázkám: Chcete se zbavit pocitu méněcennosti?
Ujasněte si: Co přesně chceme udělat, oč usilujeme? Kdy s tím začneme? Jaké jsou možné překážky, nač si musíme dát obzvlášť pozor? Zvládneme to sami? Pokud ne: Čí pomoc a podporu budeme potřebovat?
Co nám to přinese, proč to vlastně děláme? Jak se odměníme za své úsilí?
Mám dítě s ADHD a učitelé si na něj pořád stěžují. Nosí špatné známky, co doma jde, ve škole nejde, říká maminka
Články » Školství » Speciální vzdělávací potřeby
Dítě, které ve škole nestíhá a navíc zlobí. Stresuje učitele, a je samo vystresované. Plus nešťastní rodiče. Příběh jedné maminky, který není neobvyklý. „Učitelé to mají s dětmi jako je můj syn těžké, to vím. Ale kdyby projevili více pochopení, problémů by bylo nakonec méně,“ domnívá se Věra Frajtová.
Věra Frajtová
Kdy jste zjistili, že syn má problémy?
Když nastoupil do školky, mezi děti. Choval se impulzivně, upozorňoval na sebe, neposlouchal. Paní učitelka si s ním moc nevěděla rady. Trousila poznámky jako, že na školku není zralý, že porušuje školní řád a že je to na vyloučení.
Chodili jsme si pro něj s hrůzou, co zas vyvedl. Další rok nastoupil do jiné školky, tam to bylo lepší, paní učitelky si nějak poradily. Ale další rok přišly jiné a už jsme byli zase tam kde před tím.
Časem i ony zjistily, jak na něj, ale vždycky když se objevila nová paní učitelka, bylo to zase vše dokola: neposlouchá, zlobí…
Tam mu diagnostikovali ADHD, neboli hyperkinetickou poruchu – hyperaktivnost, impulzivnost, poruchu pozornosti.
Napadlo vás zajít se synem k dětskému psychologovi?
Napadlo to učitelku ve škole, kam syn přišel na den předškoláků. Po návratu mi to jedna z učitelek ze školky řekla mezi dveřmi. Tak jsme se objednali do PPP.
Řekli nám ale, že nás vezmou až za několik měsíců, začátkem roku. Mezitím začal školní rok. V poradně pak syna posoudili jako nezralého na školu – v 7 letech – a poslali nás k psychiatrovi.
Tam mu diagnostikovali ADHD, neboli hyperkinetickou poruchu – hyperaktivnost, impulzivnost, poruchu pozornosti.
Jaké to bylo ve škole?
První třída byl děs, poznámky lítaly, ze školy pořád nějaké stížnosti, i důtka. Pro nás jako rodiče bylo stresující neustále poslouchat, jaké mají ve škole se synem negativní zkušenosti. Po jednom průšvihu mi paní učitelka dovezla syna domů.
Co se stalo?
Byli se třídou byli na vycházce a syn trefil kamenem spolužáka, nebylo to cílené, ale stalo se. Podle paní učitelky měl celkově špatný den. Byli kousek od našeho bydliště, tak to vzali rovnou k nám.
Jak vidíte syna vy?
Je divoký, dělá věci bez rozmyslu, a pak ho to mrzí. Má to tak i doma, ale my jsme se s tím naučili žít a fungovat a doufali jsme, že totéž se podaří i ve škole. Učitelka to má těžké, neříkám že ne, chápu to, nemůže se věnovat jen jemu. Asistent nevyšel, zkoušeli jsme to.
Je divoký a impulzivní, dělá věci bez rozmyslu, a pak ho to mrzí. Má to tak i doma, ale my jsme se s tím naučili žít a fungovat a doufali jsme, že totéž se podaří i ve škole.
Jak to?
V první třídě se o asistentu uvažovalo, psycholožka se přišla podívat na vyučování, ale syn měl zrovna jeden z dobrých dnů, a tak poradna usoudila, že to paní učitelka zvládne i bez asistenta a padlo to. Vím, že je dost případů, kdy si asistenti se žáky nesednou, tak si říkám, jestli to není takto i lepší, kdo ví. Syn už je teď vyzrálejší a paní učitelka to nějak zvládá, takže asistent snad ani není potřeba.
Kolik je synovi teď?
Je ve čtvrté třídě. Současná paní učitelka je celkem dobrá, umí si s ním poradit, je taková živější a akčnější. Zůstává ale problém s učením. Na vysvědčení teď syn dostal čtyřku z matematiky. Nestíhá časové tempo, výsledky, které má ve škole, neodpovídají tomu, co dokáže udělat doma.
Má velký problém zapamatovat si čísla, násobilku si musí pracně vypočítat. Ve škole na to není tolik času jako doma, tak to tam často vzdá. Navíc dostával matematické úlohy jako trest za nevhodné chování. Klidně 50 – 100 příkladů na doma. U dítěte, které už tak matematiku nesnáší, mi to připadalo jako trápení.
Tohle se naštěstí již neděje, s paní učitelkou jsme se domluvily, že to bude řešit jinak.
Nestíhá časové tempo, výsledky, které má ve škole, neodpovídají tomu, co dokáže udělat doma.
Má syn individuální vzdělávací plán?
Ano, ale nezdá se mi, že by se tím učitelé nějak řídili. Celý tento školní systém se mi zdá nešťastný pro všechny děti. Každé dítě je jiné, bez ohledu na nějaký handikep napsaný na papíře.
Syn má výkyvy, jednou umí na jedničku, podruhé mu to vůbec nemyslí nebo je myšlenkami jinde, takže se stane, že do testu nic nenapíše. Ale když ho z toho pak vyzkouším doma, tak to třeba odvykládá bezchybně. Jednou jsme se doma něco učili dvě hodiny a pak přišel ze školy s pětkou.
To mi pak přijde jako marná práce a škoda času, a jemu určitě taky. Hodně záleží na tom, jaký má zrovna den…
Pomohlo by podle vás, kdyby syn nedostával špatné známky?
Ano. Známka podle mě není žádný ukazatel toho, v čem jsme dobří, ale špatná známka vás může zviklat. Já na známky moc nevěřím, protože jsem se dokázala ve škole naučit na jedničku nebo na dvojku i věci, kterým jsem vůbec nerozuměla.
Patřila jsem mezi ty lepší a poslušné studenty, ale nikde jsem se tam nenašla, neměla jsem čas se věnovat tomu, co by mne skutečně bavilo. Na vysokou už jsem se nehlásila, byla jsem celým školním systémem tak otrávená, že už jsem se nechtěla nic učit, jen si od toho odpočinout. Spousta těch naprosto zbytečných informací mě od dalšího studia odradila.
Dnes, když mě něco zajímá, koupím si k tomu odbornou literaturu a nastuduji si to. Na to žádný titul nepotřebuji.
Věřím, že kdyby učitelé věděli, jak na to, syn by to ve škole zvládal lépe. Je to hodně o možnostech a přístupu učitelů. Důležitá je podle mě kladná motivace pedagoga, ta záporná – odsuzování, kritika – naopak dítě ještě víc sesune ke dnu.
Co by ještě podle vás pomohlo situaci řešit?
Věřím, že kdyby učitelé věděli, jak na to, syn by to ve škole zvládal lépe. Je to hodně o možnostech a přístupu učitelů. Určitě by bylo užitečné, kdyby měli ve škole dobrého psychologa a ten pomáhal i jim, nejen žákům.
Jsem na sociální síti ve skupině s maminkami s poruchami, ať už ADHD nebo AS. I když jsou ty poruchy v něčem rozdílné, problémy mají děti podobné. Hlavní zásadou je správný přístup k nim. Někteří rodiče byli dokonce donuceni opustit danou školku nebo školu a hledat si jinou.
Takže my se máme ještě dobře, nám zatím hrozí vyloučení jen z družiny. A naopak vím zase od kamarádky, která má také syna s ADHD, že díky učitelce vše zvládá bez psychiatra a bez poradny.
Důležitá je podle mě kladná motivace pedagoga, ta záporná – odsuzování, kritika – naopak dítě ještě víc sesune ke dnu.
Věra Frajtová vystudovala SPŠ Otrokovice v oboru aplikovaná chemie. Nyní kvůli svým dvěma dětem pracuje na zkrácený úvazek jako pokojská.
Navigace příspěvků Vítejte v debatním prostoru online magazínu Rodiče vítáni. V zájmu udržení úrovně debaty a zajištění komfortního a bezpečného prostředí pro všechny zúčastněné zde platí následující pravidla:
- Diskutuje se o tématu článku, neodklánějte debatu jinam.
- Nevnášejte sem svou agendu, kterou k tématu pouze „přilepíte“.
- Nevkládejte do svých odpovědí odkazy na jiné stránky, pokud se netýkají přímo tématu článku.
- Příklady z praxe jsou naopak vítány.
- Respektujte důstojnost autorů, respondentů i ostatních diskutujících.
- Nepřenášejte polemiku do osobní roviny kritizováním osoby autora, respondenta a jiného diskutujícího, jeho kvalifikace, vyjadřování, kompetencí.
- Netolerujeme hrubé jednání, vulgarismy ani jakékoli ponižování druhých.
- V souladu se zákony ČR je zde zakázáno jakkoli paušálně očerňovat jednotlivce či skupiny lidí s odkazem na jejich etnicitu, pohlaví, sexuální orientaci či náboženské vyznání.
DĚTI
Nikdy jsme neměli tolik možností vidět rozmanitost dnešního světa. Během krátkého okamžiku se můžeme spojit téměř s kýmkoliv, můžeme denodenně pozorovat, jak odlišní jsme a neustále se setkáváme s rozdílnostmi. Možná paradoxně díky tomu se nakonec uzavíráme do stále více homogenních skupin a stáváme se čím dál tím méně tolerantními vůči ostatním. Continue reading Pěstujme odlišnosti mezi námi
Řeč bude o knihách. O knihách, které jsem všechny mohla přečíst a nepřečetla, protože jsem se raději věnovala něčemu jinému. A o knihách, které jsem už letos přečetla, protože jsem se rozhodla to změnit. Continue reading Jak jsem se znovu naučila číst
Když byla moje první dcera skoro stejně stará jako ta druhá, napsala jsem na svůj blog článek s názvem “10 vět, které nikdy neříkejte nekojící matce”, protože jsem tenkrát ukončila šestinedělí a vzdala kojení, které pro mě bylo utrpením. Teď, po dvou a půl letech, píšu článek o tom, proč se mi kojení tentokrát povedlo, protože věřím, že by to mohlo někomu pomoci. Continue reading Informace, která mi tentokrát zachránila kojení (a šestinedělí!)
Dost často přemýšlím o mateřství, různých stylech výchovy a dost často si snažím sama sobě odpovědět na to, jaká já vlastně jsem máma. Pro dnešní mámy existuje totiž spoustu přízvisek a někdy se mi zdá, že se to snad musí vyplňovat už v nějakém formuláři v porodnici, jaká vlastně hodláte být matka. Continue reading Proč je dobré být občas líná máma
Nedávno můj muž přinesl domů od našeho operátora nový modem. Nepochopila jsem přesně v čem je lepší, než ten starý, ale příslib silnějšího wifi signálu mě trochu přesvědčil.
Ze zvědavosti jsem si přečetla manuál k tomuto přístroji a zaujala mě kapitola: “Jak si vytvořit chytrou domácnost”.
Když jsem četla dál, s hrůzou jsem zjistila, že máme asi tu nejhloupější domácnost na světě! Continue reading Proč nás chytré technologie dělají hloupějšími?
K dnešnímu dni jsem na mateřské dovolené (fakticky tedy na rodičovské) 779 dnů, tedy 113 týdnů, což je asi dva roky a kousek. Oproti jiným to je pořád chabé číslo, ale přesto je to podle mého dost dlouhá doba na to, se spoustu věcí naučit. A protože se každý den učím věci nové, možná zůstane tento článek otevřený a po mých pěti dětech za 15 let budu sepisovat poslední kapitolu a smát se tomu, jak jsem byla kdysi naivní. Continue reading 8 věcí, které jsem se naučila na mateřské
Přestože je teprve duben, máme tu prakticky léto. Teploty se přibližují ke třiceti stupňům a přichází období, kdy se lidé začínají rychle shánět po opalovacích krémech, aby ochránili svou pokožku před slunečními paprsky. Povím vám můj příběh o tom, jak jsem se z holky, která nenávidí slunce a spálí se na něm do pěti minut, stala člověkem, který slunce miluje a obejde se klidně i bez opalováku. Continue reading Neúměrná panika ze slunce?
I když to nerada přiznávám, televize a dětské večerníčky jsou naším nejlepším přítelem ve chvílích nouze! Když už se mé divoké dítě doma nudí natolik, že by se málem pověsilo za lustr, nebo vylezlo oknem ven, zapínám pohádky. Vlastně na tom není nic špatného, je ale potřeba přemýšlet nad tím, na co (a jak často!) se děti na televizi dívají. Continue reading Dětské večerníčky, které mě dojímají (článek nejen pro rodiče!)
Ženy milují kosmetiku, voňavá mýdla, sprchové gely, pěnivé šampony, jemné tělové krémy. Máme rádi vůni a pocit čitoty a svěžesti. Když se nám narodí miminko, máme touhu ho opečovávat úplně stejně – vždyť miminko má být čisťoučké a voňavé. Potřebují ale vůbec kosmetiku? Neškodíme jim náhodou? Continue reading Potřebuje vaše miminko vůbec kosmetiku?
Největší problém je nesamostatnost, bolest a sexuální frustrace, ne vozejk, říká ředitel Centra Paraple
Na úvod bych si chtěla vyjasnit, jaké termíny v souvislosti s vaším zdravotním stavem nemáte rád. Už jsem byla svědkem vášnivých, až nepřátelských diskusí na sociálních sítích o korektnosti, kdy se lidé s hendikepem rozčilovali, když někdo použil třeba slova „na vozíčku“… Tak mi dejte nějaký manuál korektnosti.
Myslím, že univerzální manuál neexistuje. Bavil jsem se o tom s mnoha lidmi, kteří mají různý hendikep, a s mnoha lidmi, kteří mají poškozenou míchu a jsou na vozejku. A každý používá tu terminologii jinak. Mně vozíček nevadí, i když si z toho také dělám srandu. Nemám pocit, že by to z nás dělalo děti.
Ale jsou lidé na vozejku, kteří výraz vozíček nesnesou. Nemyslím si, že by se to dalo paušalizovat. Stejně tak si myslím, že není problém říct slovo vozíčkář. Je to i nejjednodušší v případě, že se třeba snažíte zjistit, jestli je pro nás přístupná nějaká restaurace nebo kulturní zařízení. Pak je nejrychlejší říct: „Jsem vozíčkář.
“ Než bych řekl, že „jsem tělesně hendikepovaný a používám vozík“… Sami uživatelé moc neříkají „invalidní vozík“. Nejčastěji používáme slovo vozejk. Dokonce je to tak časté, že se to používá i ve chvíli, kdy se píšou texty spisovně. Je to tak proto, že dost lidí, když se řekne vozík nebo vozíček, si vybaví právě něco pro děti.
Ale vozejk je jednoznačné vyjádření.
Tak se toho budu s vámi držet.
Co se ale vůbec nepoužívá a často to vidíme v médiích, je formulace „upoután na invalidní vozík“. Nikdy jsem nikoho na vozejku neslyšel tohle říct. Netuším, kde tohle vzniklo.
Člověk potřebuje vozejk ke svému pohybu, někteří mohou dokonce částečně chodit, takže je to pro ně pouze kompenzační prostředek pro mobilitu a s nějakým upoutáním to nemá nic společného.
Myslím, že kdyby chtěl někdo vymyslet top větu, tak by řekl „upoután na invalidní vozíček“.
Dotkne se vás, když o vás někdo řekne, že jste hendikepovaný?
Ne. Mě se nedotkne ani to, když o mně někdo řekne, že jsem upoután na vozíčku. Mě se nedotýká v souvislosti s užitím terminologie vůbec nic.
A slovo hendikepovaný? No to mi nevadí už vůbec! Já jsem naopak proti názoru, že se o nás má mluvit jen jako o „člověku s hendikepem“. Hendikepovaný nebo člověk s hendikepem… Mně je to jedno. Důležité pro mě je, kam jsme se posunuli.
Před padesáti lety by nás nenapadlo, že bude vozíčkář vést nějakou organizaci. Nebo že bude mít děti. Říkalo se: „Jo, ty chodíš s vozíčkářem, to se musíš obětovat…“
Přečtěte si také
„Přestal mi dýchat v náručí.“ Příběhy předčasně narozených dětí bývají dramatické, stále častěji ale končí šťastně
Jaká jsou ta nejhloupější klišé v souvislosti s lidmi s poškozenou míchou?
Třeba taková ta věta: „Já vím, jaký to je. Já jsem si loni zlomil nohu.“
To vám někdo řekl?
No jasně. To lidé říkají dost často. Museli dočasně používat vozejk, ale rozhodně nemohou vědět, co to je, mít poškozenou míchu. Ale my jim to nijak nevyvracíme. Tohle většinou přichází v situacích, kdy jste někde třeba na koncertě v klubu, to mají ti lidé největší tendenci se vám svěřovat s čímkoli. Já jsem slyšel příběhů…
Jak si to vysvětlujete?
Podle mě mají za to, že když jste si prošla nějakým traumatem, asi máte recept na jakékoli problémy. Do toho vám říkají: „Tyjo, já bych to nedal.“
To je taky dobré klišé.
No jasně. Vždyť nemáte na výběr. To není stejné, jako když si řeknete, že se jdete otužovat. Vy se prostě probudíte – a jste na vozejku. Jste po poranění míchy. Máte samozřejmě možnost to nějak vzdát, ale budete umírat dlouho, protože míšní poškození není v dnešní době smrtelné. A do té urgentní péče vy nezasáhnete.
Nemůžete říct: „Já nechci být operovaný, já chci umřít.“ Oni vás prostě zachrání. Potom samozřejmě můžete zemřít na nějakou infekci, bude to bolestivá smrt a bude dlouhá. Pokud teda nespácháte sebevraždu. To je mimochodem v současnosti nejčastější příčina úmrtí lidí s poškozením míchy.
Předtím byla na prvním místě různá kardiovaskulární onemocnění, teď jsou to sebevraždy.
Přidejte se k předplatitelům