Pro mnohé z nás je portál Babyonline inspirací. Někoho inspiruje k lepšímu vaření a pečení, někdo se nechá inspirovat knižními tipy, jiný hledá inspiraci k tomu, jak lépe vychovávat dítě, jak o něj pečovat. Mě BOL přivedl na myšlenku dárcovství.
Začalo to darováním krve
První velká inspirace byla Tygří máma, která chodí pravidelně dávat krev. Jednou se v diskuzním klubu zmínila, že dárců krve ubývá – staří už dávat nemohou a mladí nechodí. A bylo to právě toto prohlášení, které bylo tou „poslední kapkou“ – v mém případě vlastně spíš tou první darovanou. Řekla jsem si, že si zjistím, kam zajít a jaké jsou podmínky a vyrazím.
Přiznám se, že před první návštěvou jsem byla mírně nervózní. Bála jsem se, zda to najdu, jestli budu vhodný kandidát na dárcovství, jestli tam sebou přeci jen neseknu. Naštěstí všechny mé obavy byly liché. Jediné, co opravdu chvíli vypadalo špatně, bylo to, že jsem někdy mezi prvním a druhým těhotenstvím prodělala toxoplazmózu.
Nevím, kdy přesně to bylo, protože nebýt krevních testů, které standardně dělají v těhotenství, tak vůbec nevím, že jsem ji měla. Jenže když chcete být dárce, tak je nějaká hranice, které mohou protilátky dosahovat, jinak vás z dárcovství mohou vyloučit.
Paní doktorka se snažila najít podrobné výsledky z doby těhotenství, ale technika ji zradila. Nicméně nakonec jsme se domluvily tak, že mi krev vezmou (stejně ji pak dopodrobna vyšetřují) a že kdyby něco, tak mi zavolají a v každém případě, že si mám od svého gynekologa vyžádat kopii těch výsledků z těhotenství a přinést.
Což jsem při příští návštěvě udělala a paní doktorka potvrdila, že je vše v naprostém pořádku.
Jaké jsou výhody pro dárce?
Kromě velmi dobrého pocitu z vykonaného dobrého skutku, možnosti uplatnit slevu na dani nebo volného dne ze zaměstnání, spatřuji já osobně největší výhodu v tom, že vám je pravidelně naprosto detailně kontrolována krev – a tudíž máte velmi dobrý přehled o svém aktuálním zdravotním stavu a kdyby byl nějaký průšvih, tak se na to přijde včas.
Při poslední návštěvě mi například vyšla hraniční hodnota železa a tak jsem hned vyfasovala pilulky.
Mnozí z vás jistě příběh (https://www.babyonline.cz/maminka/pribehy-z-bol/pribeh-quahiry-darovanim-kostni-drene-darovala-zivot) četli, tak víte, že se týká darování kostní dřeně. Na základě tohoto příběhu jsem se rozhodla vstoupit do registru dárců kostní dřeně. Při registraci jsem vyplnila formulář a vzali mi krev. Od té doby čekám, jestli budu pro někoho vhodným dárcem.
Je prozatím moje poslední štace. I tento nápad ve mě nějakou dobu uzrával. Problém je, že o darování vajíček se toho na internetu moc nedozvíte. (Ostatně to je hlavní důvod, proč jsem se rozhodla své zkušenosti sepsat.) A tak jsem si sjednala informační schůzku v jednom IVF centru v Plzni.
Překvapilo mě, jak milí a ochotní všichni byli. Zjistila jsem, že darování vajíček není žádná sranda. Je potřeba sladit cyklus dárkyně s cyklem ženy, která následně vajíčka dostane. To probíhá jednoduše pomocí hormonální antikoncepce.
Buď se prášky berou bez vysazení delší dobu, nebo se naopak užívání zkrátí tak, aby proces darování mohl být nastartován.
Jak to probíhalo konkrétně?
4. ledna jsem byla na té informativní schůzce, kde jsem se tedy rozhodla, že to zvládnu a vajíčka daruji. Za úkol jsem dostala ozvat se v únoru, až dostanu menzes, s tím, že mi dají další pokyny – zejména jak dlouho budu brát antikoncepci a kdy se mám dostavit na první injekci. To je na celém darování to nejméně příjemné. Injekce.
Nejdřív jednu injekci do zadečku – Decapeptyl Depot – tu jsem dostala 27.3. Tato injekce mi měla údajně oddělit mozek od těla :)) a zastavit ovulaci. Vajíčka musí zůstat tam, kde jsou, aby mohlo dojít k jejich odebrání. První dva dny po této injekci jsem měla pocit nafouklého bříška a občas přišel nával horka.
Trochu jsem se bála, že to nepřestane, ale po dvou dnech tyto příznaky odezněly. Hormonální antikoncepci jsem brala do 30. března a pak jsem opět čekala na menzes. Když menzes přišla, poslala jsem dle domluvy SMS do IVF centra, aby i oni věděli, že jde vše podle plánu. 10.
dubna jsem si šla pro první injekci do břicha a pro pakl ampulí, stříkaček a injekcí, protože od následujícího dne jsem si již roztok připravovala a píchala sama.
Naštěstí ty jehly jsou opravdu velmi úzké a ten vpich jsem ani necítila, jen při vytlačování tekutiny jsem pociťovala slabý tlak – stejně jako když dostanete jakoukoliv injekci. Překvapilo mě, že jsem si opravdu sama zvládla píchnout injekci a že to nic nebylo! První krok je připravit si tu dávku hormonu – měla jsem za úkol smíchat tři lahvičky s „práškem“ s jednou lahvičkou s „kapalinou“, což se dělá úplně jednoduše. 
Připravíte si injekční stříkačku s velkou jehlou a do té nasajete všechnu tekutinu z lahvičky. Tu následně vstříknete do první lahvičky s práškem. Rozpouštědlo začne pracovat a během vteřinky můžete opět všechnu tekutinu vysát do stříkačky. 
Stejně pokračujete s druhou a třetí lahvičkou. Poté vyměníte jehlu za tu uzounkou, potřete bříško dezinfekcí a píchnete. 
Ocenila jsem svůj špek na bříšku, protože jsem díky němu přesně věděla, kam píchnout. :)) 16. dubna jsem šla na první vyšetření ultrazvukem. Už od příchodu na mě byli všichni velmi milí, ptali se mě, jak injekce zvládám, jestli mi není špatně, kdo mi injekce píchá. Musím říct, že zdejší personál si mě opravdu získal. Ultrazvuk mi dělal pan doktor a jednalo se o ultrazvuk vaginální. Překvapilo mě, že to vyšetření bylo poměrně nepříjemné. Jak pan doktor trochu přitlačil směrem k vaječníkům, tak jsem zjistila, že je mé tělo uvnitř velmi citlivé. A celý den mě potom ty vaječníky lehce pobolívaly. Od sestřičky jsem se pak dozvěděla, že to vypadá velmi dobře, že mi dozrává 13 vajíček a že na další ultrazvuk mám přijít ve čtvrtek 19. dubna, kdy bychom se už měli domluvit na konkrétním datu odběru – prý by to mohlo být už v sobotu nebo pondělí či úterý. Záleží na tom, jak folikuly porostou. Sestřička mi ještě odebrala krev na krevní obraz a vybavila mě další sadou léků, které si mám aplikovat dle stejného schématu, tj. 3 ampulky s hormonem a jedna s rozpouštědlem.
Celou dobu jsem s sebou měla i dceru Haničku, které budou v září tři roky, a musím přiznat, že jsem se necítila moc příjemně. V IVF centru byla totiž hromada žen a pár mužů a já měla výčitky svědomí, že na takové místo lezu s dítětem. A jenom jsem se modlila, aby se nezeptali, jestli ji mám také z umělého oplodnění. Nicméně hlídání nemám a tak se mnou bude muset jít i ve čtvrtek.
Čtvrteční UTZ a další dávky léků
Po čtvrtečním ultrazvuku jsem se dozvěděla, že odběr bude proveden v úterý 24. dubna. Do mého plánu terapie mi pak sestřička vepsala a vyznačila další důležité věci. Jednak jsem dostala další várku léků Merional, které si píchám do břicha.
A také jsem dostala tři další léky: zaváděcí globule Polygynax, které budu zavádět od soboty do pondělí; Pregnyl, který si musím píchnout rovněž do břicha v neděli 22.4.
ve 22 hodin a ještě 5 tabletek Doxybene – antibiotikum, které budu brát od neděle do čtvrtka jednou denně po jídle.
Jak jsem léky snášela?
Injekce do břicha ani zaváděcí globule mi nedělaly žádnou potíž. Tedy až na to, že jsem měla trochu nafouklé břicho a hodně citlivé tělo – a pokud mám být úplně upřímná, tak nejcitlivější byly bradavky.
Citlivě reagovaly na sebemenší dotyk. A teď mám na mysli hlavně tření o látku trička či podprsenky. To bych nečekala a byl to docela mazec.
Hormony vůbec celkově působily na mou sexualitu a apetit (manžel by asi dodal, že velmi příznivě :)).
Co mě ovšem potrápilo, byly pilulky Doxybene, po těch mi moc do zpěvu nebylo. Už po tom prvním prášku jsem měla žaludek jak na vodě a zvažovala jsem, zda zvládnu prášek č. 2.
Sestřička mi totiž řekla, že kdyby mi po nich bylo zle (a že se to stává často), tak je brát nemám a oni mi dají nějaký lék do infuze.
Nakonec jsem se rozhodla, že se nebudu zbytečně trápit a tyto prášky brát nebudu, když nemusím.
Před odběrem
Odběr mám naplánovaný na úterý 24. dubna v 9:00. Dostavit se mám zhruba 15 minut předtím, protože mě čeká ještě pohovor s anesteziologem. Odběr se provádí v krátké narkóze, ke které musím dát souhlas. Kvůli narkóze mám nařízeno od pondělní půlnoci nejíst a nepít.
Den „D“
Dle domluvy jsem do IVF centra dorazila 15 minut před devátou hodinou. Sestřička se mě hned ujala a odvedla do zadní části. Cestou jsem vyfasovala návleky na boty, bez kterých bych tam nemohla. Sestřička mě uvedla do místnosti, kde bylo několik malých pokojů s postelí, křeslem a skříní.
Do jednoho z nich jsem si měla dát věci – batoh, bundu, mikinu – s tím, že po zákroku bude ten pokoj „můj“ na dospání a odpočinek. Poté mi dala sestřička dokument k prostudování a podepsání – informovaný souhlas s anestezií.
Přiznám se, že jsem to celé nečetla – část s možnými komplikacemi jsem přeskočila, neboť jsem si nechtěla přidělávat starosti. Součástí dokumentu byl i krátký dotazník, ve kterém jsem odpovídala na otázky ohledně zdravotního stavu, předchozích zkušeností s anestezií, životního stylu (kouření, drogy, alkohol), alergie apod.
Poté už si pro mě sestřička přišla a odvedla mě na sál, respektive do šatny před ním. Zde jsem se svlékla od pasu dolů a dostala jednorázovou sukni. Byla ze stejného materiálu, jako bývají oblečky pro tatínky u porodu a byla celkem slušivá. 🙂 Když jsem byla připravená, vešla jsem na sál, kde jsem se položila na gynekologické lůžko.
Kupodivu mi ani nebylo nijak trapně. Personál byl velmi nenápadný, tichý a vše dělali s takovou rutinou, že člověku ani nepřišlo na mysl se nějak stydět.
Sranda byla s anesteziologem. Seděl po mé pravé ruce. Žílu na pravé ruce nemám moc dobrou, což jsem mu řekla. Koneckonců to i viděl, ale přesto se rozhodl, že to zkusí – jenže se nepovedlo a on hrozně nadával. Ne mě, ale sobě. Já se musela smát. Nezbylo mu tedy nic jiného, než obejít lůžko a napíchnout mi žílu na levé ruce.
Pak už jsem jen cítila, jak anestezie začíná účinkovat, popřála jsem dobrou noc a …. pamatuji si, že se mě sestřička na pokoji ptala, jak mi je. Bylo mi dobře, jen se mi chtělo hrozně spát. Když jsem se probrala trochu víc, koukla jsem na hodinky a bylo teprve 9:32, takže to byl opravdu fofr.
Sestřička mi řekla, že si mohu zavolat odvoz, že v 10:15 si mě mohou vyzvednout. Pak jsem se měla posadit, aby se vidělo, jestli se mi nebude motat hlava. Bylo mi opravdu dobře. Vyspinkaná jsem byla vyloženě do růžova ani břicho mě vůbec nebolelo. Sestřička mi tedy vyndala kanylu z ruky a změřila tlak.
Já jsem se jí hned vyptávala, jak to šlo a kolik bylo vajíček. Říkala mi, že to šlo velmi dobře a že vajíček bylo dost – přesné číslo mi říct nemohla, to věděl jen doktor a já zas po tom až tak nepátrala. Jen mě ujistila, že jich rozhodně nebylo málo a nebylo jich ani přehnaně moc. Ještě mě zajímalo, co s nimi bude.
Je to tak, že ještě dnes je oplodní spermatem a všechna půjdou k jedné příjemkyni (ne tedy na ráz).
Další instrukce
Dostala jsem ještě instrukce, jak to bude dál – 24 hodin mám dodržovat klidový režim, až do menstruace mám hodně pít a jíst hodně bílkovin. 3 dny po odběru bych neměla mít pohlavní styk a poté až do menstruace jedině chráněný.
Při menstruaci mohu opět nasadit hormonální antikoncepci, a pokud by se náhodou stalo, že by za měsíc nedorazila další menstruace, tak mám zavolat a přijít na vyvolávačku. Vzali by si to na starost oni, abych nemusela nikde nic vysvětlovat.
A samozřejmě mám dát vědět i při jakýchkoliv jiných obtížích.
Poté už jsem se jen oblékla a za chvíli už dorazila sestřička s tím, že manžel už na mě čeká. Zašli jsme ještě na sekretariát, kde mi oproti občanskému průkazu vydali „tlustou obálku“ s mojí odměnou a pak už jsme šli do auta a domů, kde jsem se jako první vrhla na jídlo.
A co ještě hodně lidi zajímalo?
Přiznám se, že jsem se nikde moc nešířila o tom, co chci udělat, protože jsem měla obavu, že to spousta lidí nepochopí.
Uvidí za tím jen tu finanční kompenzaci, ale věřte, že ty peníze opravdu nemohou být jedinou motivací, protože ten cyklus dárcovství je opravdu dlouhý (od prvního setkání v IVF centru to trvalo 4 měsíce), náročný a také nevyzpytatelný. Může se klidně stát, že vaječníky na stimulaci nebudou reagovat a tím pádem k odběru vůbec nedojde…
Kolik tedy činí finanční kompenzace?
Liší se to v závislosti na daném IVF centru. Já jsem dostala 19.000,- Kč jako finanční kompenzaci a 300,- Kč jako cestovné.
Kolik dní se píchají injekce? Bolí to?
Opět se to může lišit. Odvíjí se to od toho, jak rychle vajíčka rostou. Já si píchala 13 dní. Jehla je velmi tenká, takže vpich nebolel.
Nevadí ti, že někde budou „běhat“ tvoje geny? Co když se rodina nebude k dítěti chovat hezky, nemáš z toho obavu? Cítíš se zodpovědná?
IVF centrum, které jsem si vybrala, patří mezi dražší centra v Plzni.
To mi dává pocit, že lidé, kteří sem docházejí, dobře zvážili, že to miminko opravdu chtějí a tím pádem se snad o něj budou i dostatečně dobře starat. Nicméně si uvědomuji, že riziko je tu vždycky.
Ale to bych ani nemohla dávat krev, protože tu taky můžou dát nějakému zločinci a zachránit mu tak život. Takže takhle o tom moc nepřemýšlím.
Proč ses rozhodla darovat vajíčka?
To je opravdu těžké odpovědět. Jeden důvod byl ten, že máme úžasné děti a opravdu bych ráda pomohla někomu, kdo to štěstí zatím neměl, aby se mohl také z dětí radovat.
Druhý důvod pramenil ze zvědavosti, jestli to zvládnu a jaké to vlastně je. Je potřeba si uvědomit, že touto procedurou procházejí maminky před umělým oplodněním, některé dokonce opakovaně, takže to není nic tak neobvyklého.
Neobvyklé je asi jen to, že nakonec to vaše vajíčko dostane maminka, která nemá svá vlastní.
Dozvíš se, kdo tvé vajíčko dostane?
Ne, dárcovství bylo anonymní.
Co na to říkal tvůj manžel? Souhlasil s tím?
Samozřejmě jsme toto téma náležitě probrali. Manžel mě podporoval od začátku a držel mi palce. Myslím, že i hodně obdivoval to, že jsem do toho šla a že jsem to dotáhla do vítězného konce. On to nesl hůř než já. Nesnáší injekce a určitě by do sebe nic dobrovolně nepíchal.
A co děti?
Můj původní plán, že si injekce budu píchat tak, aby to děti nevěděly, ztroskotal hned první den. Je totiž potřeba si injekce píchat přibližně ve stejnou dobu. A protože můj týden je poměrně nabitý a nepravidelný, nezbylo mi, než si vybrat večer.
Kdo má děti, tak ví, že umí „vyčuchat“ všechno nezvyklé, takže hned první večer mě zvědavě pozorovaly, co to dělám. A poté asistovaly pokaždé.
Dokonce si vyžádaly každý svou injekční stříkačku (samozřejmě bez jehly), aby se mohly píchat do bříška jako maminka.
Kubíka (4,5 roku) také zajímalo, proč to dělám, tak jsem se mu to zjednodušeně pokusila vysvětlit. Nemám ve zvyku mít před dětmi tajnosti. Pokud máte ještě další dotazy, moc ráda vám je zodpovím. Snad jsem vám dostatečně popsala, jak probíhá cyklus dárcovství vajíček a třeba vás i inspirovala.
Připravila Naďa Barochová.
Diskuze » Poradna »
Kerles: Tvrdý byznys s umělým oplodněním. Proč dárkyně vajíček nedostávají medaile
KOMENTÁŘ MARKA KERLESE | Smrt mladé ženy po odběru vajíček na jedné z reprodukčních klinik ukazuje na pokrytectví naší společnosti. Tvrdý byznys s umělým oplodněním schováváme za stejný altruismus jako třeba dárcovství krve.
Vezměme to pěkně popořádku. Dárci krve jsou hrdinové naší doby. Nezištně odevzdávají to nejcennější, co mají, tedy svou vlastní krev, aby zachránili jiné životy. Za to jim patří nejen ohromné poděkování, ale také společenská úcta.
Pravidelní dárci dostávají od Červeného kříže za určitý počet odběrů Jánského plakety, zajímají se o ně média, někteří z nich občas vystoupí v televizi či rádiu, aby k dárcovství motivovali další.
A v republice se zřejmě nenajde jediný člověk, který by si dárců krve nevážil. Právem.
Existuje ale ještě další, velmi početná skupina dárců, respektive dárkyň. Jedná se o ženy či dívky, které darují část svého těla, konkrétně vajíčka, jiným ženám, jimž nemoc či úraz nedovolují otěhotnět s vlastními vajíčky.
Komu vlastně tyto dárkyně pomáhají, vysvětlují reprodukční kliniky většinou hodně emotivně. Příkladem může být třeba klinika Europe IVF International, která jako desítky podobných zařízení v Česku vyzývá dívky k dárcovství.
Na stránkách kliniky se doslova píše:
„Je stále více žen, které ne svojí vinou, nemohou otěhotnět s vlastními vajíčky. Do této skupiny patří ženy po operacích, po léčbě zhoubných nádorů, s geneticky podmíněnými chorobami, ženy s předčasným selháním vaječníků, kdy vaječníky předčasně přestanou plnit svou funkci. Jediná šance pro tyto ženy k tomu, aby naplnily svou mateřskou touhu, je darované vajíčko.“
Počet dárkyň, které prosbu o dárcovství vajíček vyslyší, v Česku rapidně přibývá. V roce 2007 jich ještě bylo 675, v roce 2016 už více než 5000 (novější statistika není k dispozici).
Z tohoto pohledu patří Česká republika vedle Španělska k nejvíce altruistickým zemím světa, zřejmě nikde jinde tolik dívek nezištně nepomáhá k mateřství jiným ženám jako v Česku.
Oficiálně totiž za svou službu nemohou dostávat žádnou odměnu, obchod s lidskými orgány (za účelem zisku) je podle mezinárodních dohod přísně zakázán.
Tak proč nedostávají dárkyně vajíček plakety, proč jim televize nevěnuje děkovný pořad, proč ženy, které darovaly vajíčka třeba už pětkrát za sebou, nejsou mediální hvězdami? Není to divné? Není. Odpověď je jednoduchá. Dárcovství vajíček v Česku nemá s altruismem v naprosté většině nic společného. A všichni to vědí, nejedná se o žádné tajemství.
Dárkyně nemohou oficiálně dostávat odměnu, kliniky jim ale platí takzvanou úhradu nákladů, spojených s lékařským výkonem, až do výše 30 000 korun.
Motivaci pak dokáží zvýšit třeba nabídkou účasti v dotazníkovém šetření za třítisícovou částku. Nikdo tedy vajíčka oficiálně neprodává, za pět odběrů (maximum doporučované lékaři) si lze postupně vydělat až 150 000.
To je ale pouze doporučení, některé ženy se přiznávají k ještě početnějšímu dárcovství.
Samozřejmě, existuje celá řada žen, které darují jako v minulosti vajíčka z altruistických důvodů. O tom, že by se počet takových nezištných dárkyň zvedl za posledních dvanáct let minimálně desetkrát, lze ale s úspěchem pochybovat. Z dárcovství vajíček se v Česku stal z velké většiny zcela regulérní obchod s lidskými orgány.
Podle poslední dostupné statistiky Ústavu zdravotnických informací (ÚZIS) darovalo v roce 2016 v Česku vajíčka 5 366 žen, až na osm výjimek se jednalo výhradně o Češky. Na straně příjemkyň je ale poměr přesně opačný. Z celkem 5 574 žen, které v Česku podstoupily umělé oplodnění s pomocí darovaných vajíček, bylo 88,1 % (!) cizinek.
Jinými slovy. Mladé české dívky a ženy v naprosté většině nepomáhají k dítěti českým párům, ale slouží jako zásobárna vajíček pro celou Evropu. Důvod je jednoduchý a spočívá v benevolentních zákonech.
V Německu je tento druh dárcovství zcela zakázaný (což je zase jiný extrém), ve Francii sice dovolený, ovšem jako skutečně ryze altruistický akt. Dárkyně mají nárok na stejnou úhradu nákladů jako dárci krve. Nic víc.
A podobná omezení platí i v dalších státech.
Vajíčka pro „babičky“
Česko je díky výhodnému poměru výše „úhrady nákladů“ na dárcovství vajíček k průměrnému platu doslova rájem „oplodňovací turistiky“ v celé Evropě.
A to i přesto, že mezinárodní úmluvy jakoukoliv finanční motivaci k darování částí lidského těla striktně zakazují. Jenže byznys je byznys.
Podle některých odhadů nabízí služby reprodukční medicíny v České republice v poměru k velikosti země vůbec nejvíc reprodukčních klinik v EU.
Nejde ale jen o to, že české kliniky a jejich dárkyně „obsluhují“ (oficiálně z altruistických důvodů) především cizinky. Jde také o věk příjemkyň. Podle oficiálních lékařských statistik potřebuje darované vajíčko ve snaze o početí dítěte maximálně do 5 % žen v produktivním věku, tedy mladších 40 let.
Jinými slovy: velká část žen, které v Česku využívají služeb dárkyň, má potíže s přirozeným otěhotněním nikoliv kvůli nemoci či úrazu, ale kvůli tomu, že překročily produktivní věk. Sečteno a podtrženo.
Dárcovství vajíček v Česku slouží především k naplnění touhy po dítěti u starších cizinek, z nichž některé by mohly být už babičkami.
Je to dobře? Diskuzi o tomto tématu nedávno znovu rozvířilo pozdní odhalení případů úmrtí dárkyně na jedné z brněnských klinik v roce 2015.
Až se zpožděním vyšlo najevo, že jedna z dárkyň po odběru na následky zdravotních komplikací v nemocnici zemřela, druhou se lékařům naštěstí podařilo zachránit.
Lékaře z kliniky, obviněné ze zanedbání péče, soud zatím nepravomocně osvobodil.
Deník Právo ale včera citoval další dárkyně, které měly po odběru vajíček zdravotní komplikace a kliniky jim údajně zaplatily za mlčení. Ani to však vůbec neznamená, že by byl tento druh „dárcovství“ v poměru k tisícům bezproblémových zákroků nějak zvlášť nebezpečný. Komplikace se mohou vyskytnout v souvislosti s jakýmkoliv lékařským úkonem.
To, že klinika i úřady případ zemřelé dárkyně tak dlouho tutlaly, ale spíše svědčí o neskutečném pokrytectví, s nímž naše navenek „přehumanizovaná“ společnost přistupuje k tak citlivé otázce, jakou je etika obchodu s lidskými orgány.
Pokud je dárcovství vajíček v České republice skutečně ryzím altruismem, jak tvrdí kliniky i politici, měla by mít dívka, která zemřela ve snaze pomoci druhým, v Brně pomník. Jestliže ho nemá, je to nepřímé přiznání k tomu, že se místo altruismu jedná o tvrdý byznys.
Jen se o tom z „humánních“ důvodů nesmí mluvit.
Darování vajíček – vše, co potřebujete vědět
Neschopnost páru přirozeně počít potomka, tedy zjednodušeně řečeno neplodnost, má mnoho rovin. Když pacienti poprvé navštíví centrum reprodukční medicíny, měli by projít podrobným vyšetřením, které zjistí příčinu nemožnosti přirozeně otěhotnět.
Následně je pak třeba zvolit takovou metodu léčby, aby pokud možno vedla k vlastnímu dítěti. Obvykle se postupuje od těch nejjednodušších metod, jako je IUI, přes cyklus IVF s vlastními buňkami až po umělé oplodnění s darovanými spermiemi či vajíčky.
A zatímco o darované spermie obvykle nouze není, což je dáno jednoduchostí jejich získání, v případě darovaných vajíček (oocytů) je situace výrazně složitější.
Řada žen je neplodná právě proto, že jejich vaječníky nejsou schopné produkovat reprodukční buňky, tedy právě vajíčka. Může to být následkem genetické či vrozené vady, chronického onemocnění, nádorového bujení nebo třeba úrazu.
Jedinou možností, které takové ženy a páry v případě touhy po vlastním dítěti mají, je použití darovaných vajíček.
Zároveň platí, že málokterou zdravou ženu napadne, že by mohla vajíčka darovat. Také proto se reprodukční centra snaží tuto dobrovolnou volbu maximálně propagovat. Aby zkrátka měla pacientkám, které takovou léčbu potřebují, co nabídnout.
Průběh darování vajíček
Základním předpokladem darování vajíček je ochota ženy podstoupit genetické vyšetření, které vyloučí možnost přenosu genetických chorob.
Následně musí absolvovat rutinní gynekologické vyšetření, které je doplněno krevními testy, jež zkoumají primárně pohlavně přenosné nemoci (HBV, HCV, HIV1, HIV2, syfilis).
Pakliže všechna vyšetření dopadnou dobře, může se žena přihlásit na cyklus darování vajíček.
Ten je stejný jako v případě kterékoliv pacientky, která podstupuje cyklus IVF.
Jde tedy o to, aby se maximálně zvýšila šance na odběr většího množství vajíček, ze kterého je pak možné vybrat ta nejkvalitnější.
Dárkyně tak musí podstoupit hormonální stimulaci, jež podporuje růst vajíček. Míru stimulace určuje gynekolog a může ji upravovat na základě ultrazvukových vyšetření v průběhu cyklu.
Stimulace probíhá injekční aplikací hormonů, a to po dobu 10 až 12 dní. Hormony si žena vyzvedne v lékárně a následně si je doma aplikuje sama. Nejde o nic složitého, stačí nabrat trochu kůže na břiše a vpíchnout tenkou jehlu s přípravkem.
V průběhu stimulace se u části žen může projevit takzvaný hyperstimulační syndrom, tedy přemrštěná reakce na předepsanou dávku stimulačních injekcí. Projevuje se zejména bolestí v oblasti podbřišku, která může být velmi intenzivní. Tento syndrom nemá trvalé následky a odezní s první menstruací, která by měla přijít do deseti dnů.
Odběr vajíček
Samotný odběr „vypěstovaných“ vajíček probíhá v krátké celkové anestezii, a to formou punkce přes poševní stěnu.
Zákrok není nikterak složitý a jsou s ním spojena jen minimální rizika, která plynou zejména z obecných rizik vyplývajících z narkózy. U malé části žen může dojít k takzvanému zakrvácení vaječníků z malých cév.
Pakliže se krev nahromadí, je třeba ji odsát a zastavit krvácení. To vyžaduje další, obvykle laparoskopický zákrok.
Kdo může vajíčka darovat?
Tuto problematiku řeší Zákon č. 296/2008 Sb., o tkáních a buňkách. Ten stanoví, že dárkyní vajíček se může stát zdravá žena od 18 do 35 let věku, která má v pořádku výsledky genetického a sérologického vyšetření. Po fyzické a inteligenční stránce by neměla vybočovat z populační normy. Jednotlivá centra si pak podmínky ještě různě zužují.
Obvykle tak nevyužívají hranici 35 let věku, kdy už je šance na získání kvalitních vajíček přeci jen nižší. Některá centra mají hranici 31 let, jiná 33 let. Kliniky také rády vidí, pokud žena, která přijde se záměrem darovat vajíčka, už má alespoň jedno vlastní dítě, což svědčí o kvalitě jejích oocytů. Žena by neměla trpět nadváhou – doporučuje se BMI do hodnoty 29.
Finanční kompenzace pro dárkyně vajíček
Vzhledem k tomu, že oproti darování spermií je dárcovství vajíček mnohem náročnější a pro ženu představuje nemalý zásah do organismu, je dárkyň poměrně malé množství a centra asistované reprodukce se o ně přetahují.
Z této logiky by vyplývalo, že by se za darovaná vajíčka mohla prodávat nejvyšší nabídce. Takový postup ale české zákony neumožňují.
Také proto obvykle narazíte na slovíčko „kompenzace“ s dodatkem, že jde o náhradu času, cestovních nákladů či ušlého zisku.
Pokud se ale podíváme na částku, kterou kliniky za vajíčka nabízejí, dojdeme k závěru, že jde jen o jinak pojmenovanou úplatu za darování. Ony kompenzace se totiž aktuálně pohybují v rozmezí od 25 000 Kč do 28 000 Kč.
Není potom zase tolik divu, že se z darování vajíček stal pro některé ženy byznys, což na druhé straně nemusí být na škodu, protože to zajišťuje dostatek oocytů. Darování vajíček je možné opakovaně. Mezi jednotlivými cykly by měla být pauza 3 měsíce. Jednotlivá centra občas omezují maximální počet odběrů od jedné dárkyně – ty to pak řeší tak, že navštíví jinou kliniku.
Anonymita dárkyně
Dárcovství vajíček probíhá v režimu přísné anonymity. Pár, který žádá o využití darovaných oocytů, vyplňuje obvykle dotazník, ve kterém vyjadřuje své preference: barva vlasů, očí, výška, váha apod. Těm se pak kliniky snaží vyhovět, pokud je to možné. Dále se pár o dárkyni dozví jen základní anonymizované údaje jako věk, vzdělání, povaha či zájmy.
Dárkyň je málo, Britky budou o lidská vajíčka losovat
Dárkyň je v Británii málo, vajíčka jim ale nabízí Američanky
Londýn – Londýnská klinika Bridge Centre, která se zabývá umělým oplodňováním, přišla s netradičním nápadem, jak Britky nalákat do svého centra a současně zpropagovat svou novou službu, kterou klientkám nově zprostředkovává.
Pořádá loterii, jejíž vítězka získá jako hlavní cenu lidské vajíčko pro mimoděložní oplodnění.
Británie má totiž problém s dárkyněmi. Vajíčka se podle zákona nesmí prodávat, pouze darovat. Kompenzací za komplikovaný proces dárcovství je tak ženám jen malá symbolická částka. Proto se jich moc nehrne.
Londýnská klinika z toho důvodu zahájila spolupráci s americkou klinikou GIVF, která bude Britkám poskytovat umělé oplodňování pomocí vajíček Američanek.
Londýnské reprodukční centrum tak objevilo způsob, jak obejít britské zákony, píše list The Sunday Times.
Dítě na objednávku
Výherkyně loterie, která se koná ve středu, si bude moci stejně jako každá další klientka vybrat vajíčko podle různých kritérií: rasového původu a vzdělání dárkyně, prostředí, ve kterém vyrůstala, i motivu, který jí k dárcovství vedl.
Ke každému profilu je navíc přiložena fotka dárkyně z dětství.
Samotné oplodnění vítězky se pak zdarma odehraje v americkém GIVF centru ve Fairfaxu ve státě Virginie. Další britské klientky si ale už budou muset za proceduru zaplatit 13 tisíc liber.
Peněz málo, proces bolestivý
V Británii je na rozdíl od Spojených států komerční prodej vajíček zákonem zakázaný. Dárkyně vajíčka tak od kliniky dostane maximálně 250 liber, které mají pokrýt náklady spojené s dárcovstvím.
Ženy v Británii také nemohou vajíčko darovat anonymně. Dítě, které se z něj narodí, má totiž ve svých 18 letech zákonem umožněno dárkyni vyhledat.
„Kvůli přísné politice je těžké najít mezi Britkami dárkyně,“ vysvětlil deníku odborník na plodnost z Bridge Centre Michael Summers.
Darování vajíčka je navíc zdlouhavý a bolestivý proces, který vyžaduje léčbu potenciálně nebezpečnými léky.
Dárkyně musí podstoupit lékařskou proceduru, jejímž cílem je stimulovat její vaječníky tak, aby produkovaly tucet nebo více vajíček v jednom menstruačním cyklu namísto jednoho zralého vajíčka, jak je běžné. Není pak divu, že 250 liber Britky neláká.
Americká vajíčka za 10 tisíc dolarů
Americké zákony jsou oproti tomu velice volné. Američanky svá vajíčka prodávat mohou. A pokud jsou zdravá a vyhovují daným kritériím, mohou za ně dostat až 10 tisíc dolarů.
Jedinou podmínkou je, aby byly nekuřačky, neměly problémy s váhou a bylo jim více než 19 a méně než 32 let.
V současnosti se k umělému oplodnění na londýnskou kliniku přihlašují v průměru tři ženy měsíčně. Po zavedení spolupráce s americkou GIVF klinika očekává, že počet zájemkyň několikanásobně vzroste.
Je to zneužívání, tvrdí kritička
Prodej vajíček ale odsuzuje zakladatelka zájmové skupiny Comment on Reproductive Ethics, která se zabývá etikou reprodukce, Josephine Quintavalle.
„V žádném jiném oboru medicíny by nebylo takové bezohledné zneužívání bezbranných tolerováno. Tyto ženy, které prodávají svá vajíčka, na sebe berou obrovské riziko spojené s jejich zdravím a jejich budoucí plodností, a to vše jen proto, že potřebují peníze,“ prohlásila.
Jednou z prvních neplodných Britek, která využila možnost umělého oplodnění ve Spojených státech byla osmatřicetiletá podnikatelka z Midlands Celia. O Vánocích ji lékaři americké kliniky do dělohy umístili dvě vajíčka. Uhnízdila se obě, takže Britka nyní čeká dvojčata.
Svým dětem ani ostatním lidem ale říct, jak byly počaty, neplánuje. „Nechci, aby někdo věděl, že děti nejsou moje. Ani má rodina nebo moji přátelé. Nemáme v úmyslu to říci ani dětem,“ řekla listu šťastná maminka, která 13 tisíc dolarů rozhodně nelituje.
Otěhotnět do Brna jezdí celý svět
Stovkám malých Izraelců, Australanů, Britů nebo Italů koluje v žilách jihomoravská krev. Věhlas brněnských klinik pro léčbu neplodnosti totiž v poslední době roste a přijímají spoustu neplodných párů ze zahraničí. Těm pomáhají zejména moravské studentky, které darují svá vajíčka za patnáctitisícovou odměnu.
„Otěhotnět jsme nemohli dva roky. Brněnskou kliniku jsme si vybrali na internetu. Měla velmi dobré reference od lidí, kteří ji už vyzkoušeli. Pomohli nám, teď už máme doma dvojčata,“ uvedli manželé z Austrálie, kteří si nepřáli zveřejnit své jméno.
Brno se v posledních letech stalo jedním z nejvýznamnějších center reprodukční medicíny ve střední Evropě a pro neplodné páry ze zahraničí má dobrý zvuk. „Léčba neplodnosti v Brně začínala. Máme tradici, kterou pacientky silně vnímají,“ říká Petra Koláčková z kliniky pro léčbu neplodnosti Unica.
To potvrzuje i mluvčí ministerstva zdravotnictví Tomáš Cikrt. „Brno svými úspěchy skutečně přesahuje daleko za hranice země,“ uvedl. Měsíčně každou z pěti brněnských klinik osloví asi osmdesát párů. U poloviny z nich jsou lékaři úspěšní. Druhá polovina to zkouší za pár měsíců znovu.
Jedním z důvodů je i to, že léčba neplodnosti je v Brně levnější. Například za každý pokus s dárcovským vajíčkem zaplatí žena dvacet tisíc korun, což je podstatně méně než v jiných zemích.
„Jezdí k nám pacienti z mnoha zemí Evropské unie, ale i z Kuvajtu nebo Saúdské Arábie.
Častým důvodem je, že v jejich zemích je umělé oplodnění zakázané a také to, že je to přijde levněji než například ve Spojených státech,“ objasňuje Štěpán Machač z kliniky Reprofit, která se na dárcovství vajíček specializuje.
Ministerstvo zdravotnictví zatím žádné omezení umělého oplodnění v Česku neplánuje. „Dohlížíme na to, aby bylo umělé oplodňování etické a nestala se z něj velkovýroba. Bránit lidem počít dítě u nás ale nebudeme,“ dodal Cikrt.
Tisíce na ruku
Neplodným párům z celého světa pomáhají v Brně také studentky, které darují svá vajíčka. Jejich počet se v poslední době zvýšil. Řadu z nich totiž lákají letáčky v tramvajích nebo nemocnicích, ve kterých kliniky za odběr slibují patnáct tisíc korun na ruku.
„Jdu darovat vajíčka kvůli penězům. I když někomu pomůžu, peníze jsou pro mě v tuto chvíli na prvním místě,“ uvedla jedna z brněnských studentek, která si nepřála uvést své jméno.
Lékaři ale popírají, že by šlo o byznys. „Peníze nemají dárkyně za odběr, ale jako odškodnění za to, čím si projdou. Některé k nim cestují z dálky, musí si na ten den zajistit volno v práci a podobně.
Rozhodně si jejich vajíčka nekupujeme,“ tvrdí Machač.
Darovat vajíčka mohou ženy i několikrát po sobě. „Ty, které nerodily, obvykle přijdou jednou nebo dvakrát. Mám ale i rekordmanky, které byly na odběru třeba desetkrát,“ říká Machač. Podle brněnského gynekologa Jaroslava Kotrby dárkyním žádné nebezpečí nehrozí. „Jsem pro, pokud se to ale dělá šetrně,“ míní Kotrba.
Gynekolog a ředitel brněnské Kliniky pro léčbu neplodnosti Helios Pavel Texl mluví v rozhovoru pro brněnský Deník Rovnost: Napoprvé pomůžeme každému druhému páru Je jedním z těch, kteří přivedli na svět první děti ze zkumavky v České republice. Pavel Texl šéfuje Klinice pro léčbu neplodnosti Helios v Brně a dárcovství vajíček rozhodně nepovažuje za byznys.
Do vaší kliniky jezdí hodně zahraničních pacientů. Odkud jsou?
Z Rakouska, Německa, Itálie, ale i Austrálie nebo Velké Británie. Zkrátka z celého světa.
- Proč si vybírají zrovna Brno?
- Jaká je úspěšnost této metody?
- Máte dost dárkyní vajíček?
- Jak musí vypadat vhodná dárkyně?
- Je odběr vajíček velký zásah do lidského organismu?
- Nemají pak dárkyně problém s otěhotněním?
- Má příprava dárkyně na odběr vajíček nějaké nežádoucí účinky?
- Kolik dětí z jednoho odběru vajíček vlastně vznikne?
Stává se, že například dárcovství vajíček je v jejich zemi zakázané – třeba v Německu. Máme také dobré reference. Reprodukční medicína má v Brně velkou tradici: první dítě ze zkumavky se narodilo právě tady už v roce 1982.
Napoprvé se nám podaří pomoci každému druhému páru. Ostatní to pak mohou zkoušet i několikrát.
Dárkyně chybějí.Nejen v Brně, ale po celé České republice.
Vybíráme dárkyně podle vzhledu – aby byla typově podobná příjemkyni. Podle očí, vlasů, výšky a postavy. Nejstarší dárkyně by měla mít čtyřiatřicet let. Většinou k nám chodí mladší ženy, třeba studentky vysokých škol.
Není to jednoduchý zákrok. Žena si musí před odběrem čtrnáct dní vpichovat do těla hormony, které její tělo připraví. Po nich vytváří více vajíček. Odběr trvá asi čtyři minuty a dělá se v celkové narkóze. Dvě hodiny nato může jít domů. Občas se mohou objevit bolesti i po zákroku.
V období, kdy jim odebereme vajíčka, je to spíše naopak, jejich tělo je připravené k početí. V té době jsou velmi náchylné k otěhotnění a měly by být opatrné, pokud děti zatím nechtějí. Odběr vajíček by neměl mít na pozdější otěhotnění žádný vliv. Někdy se stane, že to na nás žena zkusí. Tvrdí, že kdysi byla na odběru a teď nemůže mít děti. Jsem si ale jistý, že odběrem to není.
Ženy si třeba stěžují, že po injekcích hormonů ztloustly. Je to ale stejné jako s antikoncepcí. Hormony jen podporují chuť k jídlu. Kdyby žena dostávala hormony a nejedla, tak umře hlady.
Když vajíčka dárkyni odebereme, oplodníme je spermiemi muže z neplodného páru. Pak se embryo vloží do příjemkyně ihned, nebo se pár dní nechá uzrát. Většinou z jednoho pokusu máme jedno až dvě těhotenství.
Za odběr dostávají ženy peníze. Je tedy dárcovství vajíček kšeft?
Určitě ne. Za všechno se platí. Je to stejné jako s krví. Člověk má darovat krev, ale tu pak stejně transfuzní stanice prodá dál. Stejné je to s vajíčky. Je to zásah do těla, bolí to a musíte si na to udělat spoustu času. Žena za to musí dostat peníze. Zadarmo to nikdo absolvovat nebude. Pár lidí možná ano, ale spočítáte je na jedné ruce.
Proč je v současné době tolik párů neplodných?
Těch důvodů je strašně moc. Uvědomte si, že na nás neustále září družice z vesmíru, lidi potkáte jen s mobilem u ucha. Může za to i radiace, vybouchlé ponorky v moři, o kterých nevíme. Divili byste se, kolik hormonů obsahuje třeba jídlo, které jíme. Je to nemoc doby.
Hormony jsou i v jídle?
Ano. Třeba v kuřatech. Po nich malým holčičkám rostou prsa a ve třech letech se jim spustí první menstruace. Kvůli nim jsou muži neplodní, protože v kuřatech je ženský hormon estrogen, který působí jako odbourávač mužského testosteronu. Pak se muži diví, když k nám přijdou darovat sperma. Nejčastěji je pošleme rovnou do druhé fronty, kde vyšetřujeme neplodné.
Darovala jiným život. Pětkrát Když se poprvé vydala osmadvacetiletá Blanka Dušková na jednu z brněnských klinik, ještě nevěděla, co přesně ji čeká. Jedno ale věděla jistě: chtěla pomoct neplodným párům darováním svých vajíček. „Znala jsem ženu, která se spolu s manželem snažila o dítě dvanáct let. Když jsem se dozvěděla, že mohu neplodným párům takto pomoct, udělala jsem to,“ vzpomíná Dušková. Vstupní pohovor a testy, které musela podstoupit, ji nejprve překvapily. „Vyšetření bylo opravdu podrobné. Nejprve mi odebrali asi šest ampulí krve. Tu pak poslali na podrobný genetický rozbor,“ říká Dušková. Rok byla zapsaná v databázi, než si ji brněnská klinika poprvé pozvala na bližší pohovor. „Pro neplodné matky se hledají co nejlepší dárkyně. Vím, že bychom měly mít stejnou barvu očí, vlasů, stejnou výšku nebo váhu. Když takovou ženu našli, povolali si mě a nasadili mi hormony, které jsem si sama píchala,“ popisuje Dušková. Právě hormony vyburcovaly její tělo, které pak uvolnilo více vajíček. „Lékaři museli pro odběr najít tu nejlepší chvíli pro mě i příjemkyni. Pak přišel krátký zákrok. Deset minut jsem byla pod narkózou,“ říká Dušková.
Co se během deseti minut přesně dělo, neví. „Ani bych to vědět nechtěla. Stačí mi pocit, že jsem tím někomu pomohla,“ říká žena, která má doma dvě zdravé dcerky. Právě proto šla svá vajíčka darovat. „Říkám si, že své děti už mám a ostatním mohu pomoct.
Peníze jsou samozřejmě příjemný bonus,“ svěřuje se žena, která má za sebou už pět odběrů. Za první dostala patnáct tisíc, za další zákroky jí lékaři zaplatili ještě více. „Teď jsem ale byla naposledy.
Vícekrát jít nemohu, aby těch mých potomků neběhalo po světě moc,“ dodává Dušková.
Z Austrálie jela do Brna za nadějí Dva roky věřili, že spolu určitě bez problémů počnou dítě, ale pak začali ztrácet naději. Australský pár se nakonec rozhodl svěřit do péče brněnských odborníků. „Když jsme zjistili, že má manžel téměř nulovou šanci mě oplodnit, první chvíle jsem probrečela,“ svěřuje se žena, která chce raději zůstat v anonymitě. Brněnskou kliniku pro léčbu neplodnosti našla na internetu. „Sledovali jsme nejrůznější diskuze a brněnští lékaři tam byli často zmiňováni. Rozhodli jsme se proto vydat do Brna,“ vysvětluje žena. Odborníci z Brna se rozhodli páru pomoct. „Řekli mi, že s mými vajíčky problém není a že se je pokusí oplodnit mimo mé tělo. V té chvíli jsem se stala vlastně dárkyní sama sobě,“ říká žena. Další dny si musela do břicha píchat injekce, aby své tělo připravila na odběr vajíček. „Nakonec mi injekce píchal manžel. Deset dnů to byl náš každodenní společný rituál,“ tvrdí žena, které lékaři nakonec odebrali deset vajíček a ty oplodnili spermiemi jejího manžela.
Jen polovina z nich se ale ujala. „Denně jsem na ně myslela jako na děti. Mluvila k nim a věřila, že to přežijí. Zůstala ale jen dvě,“ vzpomíná žena. Ta pak lékaři vpravili do jejího těla během několika minut. Následující dny byly pro manželský pár nejtěžší. „Musíte pořád jen ležet a čekat. První test jsem si udělala po pár dnech a byl negativní.
Cítila jsem se strašně,“ říká žena. Po třech dnech se odhodlala znovu. „Téměř po deseti minutách jsem šla těhotenský test s jedním proužkem vyhodit do koše. V tu chvíli se jako zázrak objevila na testu druhá čárka,“ vzpomíná žena, která bude za pár měsíců rodit.
Brněnská klinika si tak na svou nástěnku již brzy může přidat další fotografii dvojčat z Austrálie.