Tradice, která se mi zaryla pod kůži. Patří za to velký dík Martinovi, mému příteli, který mě první společné Vánoce vytáhnul na Sněžku. Od té doby jsem se zamilovala. Sněžku si vyšlápnu každý rok klidně u vícekrát. Nejvíc mě ale baví vydat se nahoru za tmy.
Proč?
Proč mě tak baví opakovaně lézt nahoru? Je víc důvodů. Sněžka je pokaždý jiná, kdykoli tam vylezu. Někdy je počasí na jedničku, krásný výhled, jindy nevidím ani na krok, málem mě odnese vítr.
Východ slunce | 2014
Ať už jdu nahoru v zimě, na východ slunce nebo v případě spojení obojího, je to výstup z komfortní zóny. Vstávat v noci nebo brzy ráno, abych absolvovala 2,5 hodiny pěšky na vrchol, bolí. Ale o tom to je! Je to pro mě budování disciplíny a ve výsledku nadšení z toho, že jsem na tak nádhernym místě většinou v čase, kdy jsou ostatní ještě v peřinách.
Výhled v roce 2016
Rok 2015
Kudy chodíme?
Trasa, kterou chodíme, vede od Pomezní boudy, kde si můžete nechat auto. Vyrazit stačí podél sjezdovky od informačního centra nahoru na první odbočku, kde se vydáte do leva na lesní cestu.
Od té doby už se nemůžete ztratit. Zamíříte na Jelenku. Po cestě budete míjet česko-polské hranice. Od Jelenky už vás čeká jen stoupání vzhůru do oblak.
V zimě jsou kameny dost namrzlé, tak se na to připravte.
Vánoční výprava 2016
Co s sebou?
Půjdete-li v zimě, nepřežeňte to s počtem vrstev. Pokud nechodíte na túry v chladném počasí, tak vás bude lákat nabalit se od hlavy až k patě. Nepřežeňte to. Spíše si vezměte funkční oblečení, méně vrstev a třeba triko nebo mikinu do batohu. To pak poslouží, když se zdržíte na vrcholu a jste propocení. Tam v případě nepříznivého počasí přijde pocit chladu.
Určitě s sebou přibalte čelovku, pokud jdete za tmy, pak taky dostatek vody, sváču a pro starší osmnácti let doporučuju placatku. ????
A jak vypadal letošní výšlap?
Mrkněte na video, pokud vás zajímá, jak vypadal výšlap letošního roku, tj. 2018.
Vyrazili jsme v partě šesti lidí. Vstávali kolem 3:45 a od Pomezní boudy jsme vyšli v 5:15. Východ slunce měl být v 7:43. Přesně v tu dobu jsme došli na vrchol. A počasí?
Asi tak. ????
Pak se trochu vyčasilo.
A my byli nadšení z ranního tréninku.
Bunda furt ta samá jako každý rok. | Úsměvy s Nicole a Lucí.
Chata Jelenka
Pauza na čaj u Jelenky. | Jakub | Piero | Nicole | Martin | Lucí
Cesta zpět k autu.
Romantika, ke který se chtěl Piero přidat. ????
V NOCI A PĚŠKY NA VRCHOL SNĚŽKY! – Martina Sihelská
Červenec 22, 2020|Posted in: Obecné, Příroda
Vyjít Sněžku není nic složitého, samozřejmě fyzičku aspoň trošku potřebujete. Když mi napsal kamarád, že jdou noční výstup na Sněžku, aby chytili východ slunce v 5.21 hodin, tak jsme se jen nadechla a řekla, tak jo, jdu, ale když mě odnesete! (neodnesli, ale šla jsem)
.
A tak druhá sobota v červenci byla dnem mých splněných přání – první dárek k červencovým narozeninám! Sraz byl o půlnoci v Peci pod Sněžkou. Přijela tři auta, z Prahy, Teplic a Plzeňska. Všichni nazuli pohory, nasadili čelovky, doladili se detaily a za pár minut jsme mířili k Obřímu dolu.
.
Byl krásný měsíc a počátek trasy byl zábavný a jednoduchý. Po 30 minutách jsem odložila bundu a čepici, protože mi prostě bylo teplo a už se mi potila záda pod batohem. Brzy jsem zjistila, že ani čelovku nepotřebuji, svítil pěkný měsíc, obloha plná hvězd a úplně stačilo, že z naší jedenáctičlenné výpravy svítili dva.
.
Pomalu jsme stoupali, občas zahlásili nějaký stav (první, druhý, třetí – jen abychom o sobě věděli). Trochu mě překvapilo, že nás najednou předcházela jedna tříčlenná skupinka, loudící něco dobrého k pití. Nabídnutá minerálka jim ale nevoněla.
.
Když už jsme byli na polské hranici, začal foukat vítr, a ten tedy přitvrzoval a byl pěkně ledový. Navlékali jsme na sebe vše co bylo. Bundy, čepice, rukavice. Byť prý bylo 2 stupně nad nulou, pocitově najednou byla zima na mínus pět.
U Slezského domu jsme zalezli do závětří, kde nás čekal další šok, tísnilo se tam ve skupinkách ještě asi 15 lidí a další procházeli. Začínala jsem mít neblahý pocit, že tak pitomý nápad jsme asi neměli jen my, a že nahoře bude procesí.
.
Nicméně jsme v půl třetí ráno za silného ledového větru občerstvili (jsem nadávala, čaj v termosce mi vystydl), a zatímco všichni si dali štamprdličku pro zahřátí, já cvakala zuby dál, neb už tři roky nepiji. (ale fakt jsem byla na vážkách!)
.
Najednou se udělala na nebi světlá linka a vedoucí Martin zavelel, jdeme nahoru, bude svítat! A tak jsme mazali. Nějak jsme se ale nedohodli, ještě byla tma, takže my běželi stranou z Polska a druhá část party to vzala strmě napřímo. Ale nakonec jsme se nahoře sešli a nejenom my. Davy lidí jsem fakt nečekala a docela mi to vzalo náladu.
Jednak se všichni tísnili u zídky k východu, a navíc jsme s holkami byly navztekané, protože se nedalo nikam jít na záchod. Být tam sami, tak prostě někde za šutrem přičápneme, ale takhle to nešlo. Šly jsme tedy níže k Růžovce a teda ten nápad mělo hodně lidí soudě podle papírků. Podotýkám, že po mně nikdy papírek ani viditelná značka nikdy nezůstává.
Poctivě zahrabu, papír odnesu v sáčku jako pro pejsky.
.
(Což mi připomíná, že mě tohle štve i ve městech, a to i u nás, protože jít večer po páté na město, tak prostě záchod nesplašíte a nezbude vám, než někde loudit. Přiznám se, že plastové TOYky nesnáším, ale kolikrát , co bych za ně dala! Myslím si, že záchody, i kdyby měly být suché, klasické kadiboudy, by prostě měly být všude, protože aspoň ubude nepořádku v přírodě!)
.
No, každopádně, vracím se k původnímu tématu – východ slunce na Sněžce je nezapomenutelný zážitek a já ho všem mohu jen doporučit, s tím, že je ale dobré se pořádně vybavit a předvídat nízké teploty či horší počasí.
Počítejte s tím, že také dlouho nespíte, u mě to bylo skoro 35 hodin, takže únava se na mě fakt pak podepsala a to tak, že jsem se následující den málem přizabila na stavbě, kam jsem zahučela do jámy. Modřiny a odřeniny vyvolaly ve všech domněnky, že jsem se zranila na Sněžce a věřím, že jsem tím lidi nadlouho pobavila!
- .
- Takže – heslo DNE!
- Nebojte se v noci pěšky, zdolat vrchol naší Sněžky!
- .
- Hezký den! ????
- .
- .
Minivideo: https://www.youtube.com/watch?v=dJMxSRZNxT8
- .
- .
- .
Noční výstup na Sněžku
Na hranici dne a noci, na hranici Polska a Čech, na hranici maximální nadmořské výšky, kterou lze u nás dosáhnout! Tak až tam jsme se vydali v rámci pátého nočního výstupu na Sněžku. Naposledy jsme tuto akci podnikli a za tmy si na Sněžku došli pro východ slunce přesně před 10 lety. Pěkně nám to utíká!
Noční výstup se před 10 lety vydařil. Předpověď počasí nebyla tehdy nic moc, jasno být nemělo, ale příroda nám nakonec předvedla pěknou světelnou show.
„Opravdu ten čas letí! Dotlačíme na vrchol naše – o 10 let starší těla?“, napadlo mě nad tvorbou pozvánky na letošní jubilejní pátý výstup. První zájemci se začali hlásit hned v červnu a poslední jen pár dní před akcí.
Jiní svoji účast na poslední chvíli odvolali, ale není se co divit – za tak špatné předpovědi jsme tam ještě nevyráželi.
První výstup jsme podnikli 22. listopadu 1997 v sestavě Jirka, Kamil a Mirek.
Druhého výstupu, který byl v létě o rok později, se zúčastnilo 23 lidí!
Východ Slunce jsme z nejvyššího vrcholu spatřili až v roce 1999.
28. října 2007 jsme se po 10 letech od první noční akce vydali na Sněžku znovu. Tento noční výstup měl velký ohlas a někteří přítomní na něj dodnes vzpomínají v superlativech. Výlet v roce 2007
O půl třetí startujeme vůz a za celkem příjemné noci, sice zatažené, ale bez deště, se vydáváme směr Trutnov a dále do Pece pod Sněžkou. Ale už někde za Jaroměří jsem musel zapnout stěrače. Na parkoviště prijíždíme včas, dokonce s pětiminutovou rezervou, ale zdá se, že přesto poslední.
Kolem několika aut poblikávají čelovky, neklamné znamení, že se tu pohybují netrpěliví zájemci o dnešní noční výstup na Sněžku. Je těžké poznat staré známé, protože jsou většinou zahaleni pod kapuce a ponča. Ještě těžší je dojít ke správnému počtu natěšených postav. Snad by to mělo být 17.
Výlet přiláklal i mnoho nových tváří a všichni si zaslouží pochvalu, že je neodradilo ani dnešní počasí!
Ve 4:15, tedy naprosto přesně podle plánu, vycházíme po zelené turistické značce směr Růžohorky. Skrápí nás drobný déšť a je nám horko. Navíc někdo vpředu – vidim jen kužel světla, takže nemohu viníka identifikovat – nasadil ďábelské tempo.
Had světel se tak pomalu natahuje do serpentýn turistické cesty stoupající tmavým lesem, který s narůstající nadmořskou výškou stále více a více hučí pod nápory silného větru.
V neděli má na hory dorazit vichřice, tak jen doufám, že si nepospíší a neobjeví se tu už o den dřív.
V nočním a hučícím lese
Mám žízeň, mám hlad a potřeboval bych si upravit výstroj. Ale není čas se zastavit. Naštěstí je tu bouda Růžohorky, kde se rychlé čelo konečně zastavilo.
Do tmy poblikávají naše čelovky, což asi vystrašilo obsluhu chaty, co se to jenom venku (kromě silného větru) děje.
Paní, která vyhlédla z rozsvíceného okna, se tolika zájemců hned takhle nad ránem asi lekla a dlouhým skokem okamžitě přiskočila k vypínači. Chata opět zmizela ve tmě.
Na dřevěných stolech na terase chaty rozkládáme občerstvení z vlastních zásob. Až na podruhé mi došlo, že tu někdo volá a nabízí skořicové buchty. Pepa je dovezl z Broumova a tentokrát jich bylo opravdu dost.
Teplý čaj z termosky a obložený rohlík bodnuly a hned se jde lépe. Aby taky ne, když jdeme po asfaltu.
Toho v Krkononoších není a nebude nikdy dost! (ironie) Míjíme stanici lanovky a u Růžovohorského sedla se díváme do mlhy a oblačnosti, která přiklápí vrchol Sněžky.
Dost za námi jdou nějaká další světla a my čekáme, jestli to není Dáša. Ale noční výstupy se asi stávají populárními, protože nás míjí cizí čtveřice.
Na obnaženém úbočí Sněžky vítr ještě více sílí a vůbec nás nešetří. Nepříjemné schody jsou zasypané sněhem a zledovatělé. Vrávoráme tu, jak si s námi pohrávají poryvy větru a my se na nestabilním a kluzkém povrchu snažíme stoupat vzhůru. Každého, myslím, už nahoru žene jen touha utéct tomu větru a někde se před ním schovat.
V závěru stoupání na Sněžku
Na vrchol docházíme postupně a po neúspěšném průzkumu polské boudy se vzájemně nalézáme v kapličce.
Tady nakonec pózujeme i pro společné foto, protože venku je naprostá tma (což by nevadilo, máme výkonný blesk), mlhavo a hlavně prudký vítr s nárazy.
Já se celou cestu táhnu se zrcadlovkou, ale ta se v teple okamžitě orosila a byla nepoužitelná. Celou snahu o vrcholové foto tak zachránil Vláďův kompakt; naštěstí kompatibilním s mým bleskem.
Po chvíli někoho napadlo otevřít dveře a dovnitř proniklo denní světlo. Východ slunce nebyl žádný, ale to jsme dnes opravdu ani nečekali. Ve vichru hlasujeme o cestě pro sestup. Většina chce pokračovat po plánovaném úbočí dolů do Obřího sedla. Je nám jasné, že tento úsek nás prověří a pořádně provětrá!
Při sestupu byl vítr tak silný, že bylo nemožné pořídit ostrou fotku
Jen jsme se dostali k západnímu hřebenu, opřel se do nás takový vítr, až nám vyrazily slzy. Řětezy jsou obalené silnou námrazou a z kamenů precizně vyskládaná cesta, ačkoli bez sněhové pokrývky, se stala doslova klouzačkou.
Každý volí nějaký způsob bezpečného sestupu, ale nejlepší asi je držet se řetězu a nechat boty pomalu sklouzávat po kamenech dolů. Nemůžu si tu odpustit poznámku, že jsem šokován zjištěním, že si dva výletníci nepřibalili rukavice! Příště provedu kontrolu výstroje.
Ještě že jsme s Martinou měli v zásobě náhradní.
Už v sedle fouká znatelně méně a když jsme vstoupili do Obřího dolu, vnímáme to už jen jako bezvětří.
Cestou dolů nám Jerry vypráví zajímavý zážitek právě z úseku v Obřím dolu a já si uvědomuji, že jsem si zatím ani moc nepopovídal s kamarády, které tu po dlouhém čase potkávám.
To jsme si alespoň trochu vynahradili u bývalé Kovárny, kde se pod turistickým přístřeškem dopily a dojedly vlastní zásoby a rozdaly poslední buchty. Teto, děkujeme.
Obří sedlo je už na dohled
Zbytek cesty už docházíme v mírném dešti až na parkoviště. U dolní stanice lanovky čteme pro nás zajímavý údaj: vítr na sněžce o rychlosti 80 km/h. U aut se nějak nemůžeme rozloučit. Byla to vlastně taková rychlovka a ani jsme si nedopřáli žádnou odměnu na závěr v podobě pořádného společného obědu v teple, jak máme jindy ve zvyku. A tak jsme už o půl dvanácté na oběd doma.
Hlavní je, že se výlet líbil všem, kteří se dnes vydali (alespoň tak mi to do očí tvrdili, co si pak řekli v autě nevím), přestože pršelo, foukalo a nebylo vidět – prostě počasí, za kterého se ani slunci nechce vycházet.
Třeba Markéta z České Třebové mi při přípravě výletu napsala: „…Jelikož jsme měli to potěšení a před 10ti lety jsme měli z nočního výstupu a úžasného východu slunce nádherný zážitek, jdeme do toho znovu.
“ Tak doufám, že dnešní trochu jiný zážitek stál za to. Alespoň trochu.Díky všem sedmnácti statečným a Pepovi a Vláďovi za poskytnutí fotek zachycující i dramatické situace.
Jak na Sněžku
Přečtěte si jaký zvolit způsob výstupu na Sněžku. Na vrchol Sněžky vede několik hezkých cest a je dosažitelný pěšky, na běžkách, ale také novou lanovkou z Pece pod Sněžkou, která vás vyveze na vrchol přes mezistanici na Růžové hoře. Během necelé půlhodiny překonáte převýšení přes 680 m a celou cestu budou provázet nádherné výhledy do zdejšího kraje. Z vrcholu hory pak vedou značené turistické trasy mířící třeba do Špindlerova Mlýna, na Luční boudu, do Pece pod Sněžkou či třeba Horní Malé Úpy.
Pěšky na Sněžku
pro Váš výlet na Sněžku se můžete vydat z několika směrů, pokaždé ale počítejte s pořádným výstupem:
Výstup z Pomezních bud na Sněžku
Výchozím bodem výletu pro tuto trasu je Horní Malá Úpa. Tato trasa patří k nejlehčím výstupům na Sněžku. Výchozím místem jsou Pomezní boudy kam se dostanete autem nebo autobusem.
Následně se vydejte po červené značené turistické trase cca 4km (česko – polského přátelství) se dostanete pěšky k chatě Jelenka, kde je také v provozu restaurace.
Odtud již budete stoupat přes Obří hřeben až na Sněžku 4km.
Celková délka trasy: cca 8 km. Zpět do Horní Malé Úpy se můžete vydat po žluté na Růžovou horu a odtud po zelené.
Výstup z Pece přes Růžovou horu na Sněžku
Druhá varianta patří k relativně schůdným možnostem patří výstup z Pece pod Sněžkou po zelené turistické trase na Růžovou horu cca 3 km a chatu na Růžohorkách, která je vyhlášená svou dobrou kuchyní. Z Růžohorek budete následně pokračovat po žluté turistické značce až na vrchol Sněžky cca 3,5 km.
Celková délka trasy: cca 6,5 km. Zpět do Pec se můžete vydat přes Luční boudu, Výrovku, Rychterovy boudy dolů do Pece.
Výstup Přes Obří důl na Sněžku
Tou poslední a zároveň nejobtížnější a také nejhezčí výstup je po modře značené turistické trase z Pece pod Sněžkou přes Obří důl 7 km na Obří sedlo a následně finální výstup po červené 1,5 km na vrchol Sněžky.
Vyhledy jsou vskutku nezapomenutelné jak na celý Obří důl, Studniční horu, tak nakonec i na Sněžku.
V letním období si můžete v Obřím dole také prohlédnout důl Kovárna, který byl zpřístupněn v roce 2004 a je vzpomínkou na zašlou slávu zdejšího hornictví.
Celková délka trasy: cca 7 km
Lanovka na Sněžku
Zvolíte-li tuto pohodlnější volbu jak se dostat na vrchol Sněžky, už nebudete mít možnost se projet v klasické sedačkové lanovce jak popisuje tento článek, ale budete hledět během jízdy na okolí Sněžky skrz okna nové kabinové lanovky.
Pokud si chcete udělat výlet do okolí Sněžky, nabízíme Vám pár tipů na výlety. Více informací naleznete v sekci turistické trasy.
Dopravní informace
Do Pece se dostanete autem po silnici číslo 296, k dispozici jsou placená parkoviště a také místa s parkovacími hodinami.
Na místa, kde platí zákaz vjezdu, je třeba mít zakoupenou povolenku, která je k dostání v Peci pod Sněžkou v Infocentru či na Městském úřadě.
Přímé linky autobusů jezdí ze všech větších a přilehlých měst – Praha, Ostrava, Hradec Králové, Brno, Trutnov, Semily, Vrchlabí a mnoho dalších. Vlaková stanice je nejblíže ve Svobodě nad Úpou, kam se dostanete přímým spojením z Pardubic, Hradce Králové a Prahy.
Parkování
K dispozici jsou tady placená parkoviště, kde se cena pohybuje cca 100 Kč na den. Na místa, kde platí zákaz vjezdu musíte mít zakoupenou povolenku – seženete například v infocentru nebo na Městském úřadě v Peci. V obci je také rozmístěno několik parkovacích automatů s taxou 20 Kč za hodinu.
Noční výšlap na Sněžku
Chcete-li se na hoře pozdravit s novým dnem, doporučuji zaparkovat auto v Peci pod Sněžkou nejpozději ve dvě hodiny ráno (předpokládám letního času, v zimě by byl výšlap jistě dobrodružnější, a třeba také poslední).
Před cestou se musíte připravit na to, že nebudete spát celou noc. Vlastně to jediné, čeho jsem se před nočním zážitkem obávala, bylo, že vydržím sotva do dvou hodin a pak nebudu mít sílu a přemůže mě spánek. Jenže lidská touha je motor a ten vám v určitých okamžicích spát nedovolí.
Na parkoviště pod lanovkou jsme přijeli okolo půl druhé. Vyskákali jsme z aut, a přestože se nad námi honily mraky, pozvolna jsme vykročili po asfaltové cestě k lanovce – tam jen trefit lesní cestu a nebát se vstoupit mezi stromy.
Bez baterky ani ránu
Lesní cesta je „dlážděná“ kamením, které je sice bílé a v noci viditelné, nicméně lidské oko není moc schopné ve tmě vidět trojrozměrně, takže se těžko odhadne tvar a výška kamene. Ani nevíte jak a zakopnete nebo se po kameni zhoupnete. Na cestu jsme si tedy raději svítili baterkami – devět světlušek se snažilo do kopce.
Les má v noci zvláštní sílu, nemusíte se ani zaposlouchat do podivného vrzavého praskání stromů, abyste pocítili jeho převahu. Slyšet je jen vítr, šepot stromů a vlastní dech.
Po několikaminutovém stoupání nám větve poodhalily kus nebe, které vypadalo trochu děsivě, a když jsme vyšli z lesa ven, tak nás i silný vítr chtěl přesvědčit, abychom se vrátili.
Rozhodli jsme se dojít na Růžovou horu, a tam se rozhodnout, zda noční výšlap tentokrát vzdát a pokusit se o něj jindy, až bude počasí příznivější, nebo pokračovat v cestě.
Snad nejhorším úsekem byl konec lesa, kde cesta tvořila jakýsi komín, který jako by přitahoval vítr z širokého okolí. Když jsme stromy opustili, nastal klid a také rozhodování na zastávce „Růžovka“.
Posilněni teplým čajem, čokoládou a sušenkami jsme jednohlasně odsouhlasili pokračování ve výpravě s tím, že když se opět přižene silný vítr, bez diskuse cestu vzdáme.
Studený vítr nadále sice foukal, ale už nedosáhl takové síly jako v lese.
Převýšení, které překonáte cestou na Sněžku, nabízí poznání několika pásem. Tím nejzajímavějším je bezpochyby tundra, unikát ve střední Evropě.
To už se vysoké stromy proměnily v nízké kleče, které místy zdobila jinovatka. Několik metrů pod vrcholem se stoupá po širokých schodech vyplněných šotolinou.
Čím výše jsme byli, tím je pokrývalo více ledu a rozhodně jsem neměla pocit, že začalo léto.
Klouzání po zledovatělých schodech, doprovázené občas silnějším závanem větru nás však neodradilo, protože červánky prozrazovaly brzký východ slunce.
Minuli jsme poslední „koláče“ z klečí, pak několik metrů nic a za zatáčkou konečně vrchol hory, na který jsme skoro vyběhli. Člověk by nevěřil, kolik energie v sobě najde po bezesné noci. Zaslouženou odměnou byl výhled. Celá země nám ležela u nohou. Východ slunce pak člověku naopak připomenul jeho nicotnost.
Teploměr ukazující minus stři stupně Celsia a do toho silný vítr, nám neumožnily dlouhodobější euforii z výšlapu a následovala téměř vycházková cesta zpátky do Pece pod Sněžkou.
Za odměnu zmatenost a únava
Jedinou nevýhodou nočních výletů je to, že vás k ránu přepadne a nepustí dotěrná únava. Rázem se z vás stane divně blekotající člověk, který je sotva schopen objednat si snídani.
Z pusy se vám linou podivné věty, které nadávají smysl. Lékem je postel s teplou peřinou. Po probuzení, sice už nemluvíte scestně, zato tělo příliš nechápe, zda je ráno nebo večer.
Srovná se to až následující den.
Zažít východ slunce na Sněžce rozhodně stojí za to, ale člověk by měl dbát na několik zásad:
- Před výšlapem studovat aktuální počasí i předpovědi.
- Nejít sám a říci někomu, na co se chystáte.
- Nést si s sebou dostatek tekutin a doplňků energie.
- Mít pořádné boty, čepici i rukavice, nepromokavé oblečení, které také neprofoukne a baterku.
Foto: Filip Singer
Romantika při východu Slunce na Sněžce. Noční výstup si užilo šest stovek lidí
Formulář pro opuštění okresu. Kde ho najdete, kam ho budete potřebovat Jan Braun
/FOTOGALERIE/ Padesát kilometrů dlouhý noční výstup na Sněžku z Dolní Kalné za východem Slunce absolvovalo v pátek 585 turistů. To je o 23 účastníků více než před rokem a dokonce o 101 účastníků více než před dvěma lety. Letos se konal již 44. ročník tohoto tradičního pochodu.
Čtyřiačtyřicátý ročník nočního výstupu z Dolní Kalné na Sněžku za východem Slunce absolvovalo 585 účastníků. | Foto: Miloš Šálek
Nejvzdálenějším účastníkem byl Richard Janák z východního Slovenska, nejstarším 75letý Emil Palgut z Dobrušky. Nejmladší účastnicí, která si v noci vyšlápla na Sněžku, byla devítiletá Kateřina Vejrová.
Start byl v pátek večer mezi 17. a 20. hodinou od sokolovny v Dolní Kalné. Trasa vedla přes Černý Důl k Luční boudě a na Sněžku, odtud přes údolí Bílého Labe do Špindlerova Mlýna, kde byl cíl U Dívčích lávek. Turistický pochod organizovala TJ Sokol Dolní Kalná.
Přečíst článek ›
Ve fotoreportáži Miloše Šálka se můžete podívat, jak to vypadlo při východu Slunce na Sněžce, ale také v průběhu nočního pochodu i na startu v Dolní Kalné.
Jarní seriál pro malé i velké zahradníky. Předplaťte si Deník.cz a získejte neomezený přístup k seriálu Předsevzetí 2021. Více zde.
7.7.2020
Škoda Octavia servisní knížka, koupeno v D, nehavarované Audi SQ7 servisní knížka, koupeno v CZ, nehavarované Škoda Fabia první majitel, servisní knížka, koupeno v A, nehavarované Ford Mondeo servisní knížka, koupeno v F Audi A5 Volvo XC90 v záruce Kia nové vozidlo, servisní knížka, koupeno v CZ, v záruce Dacia Sandero první majitel, koupeno v CZ + PRODAT AUTO Škoda Fabia 125 LET – akční model 1.0TSI 7 Mercedes-Benz Vito 2,2CDI,100KW,9MÍST,KLIMA,SER.K Škoda Fabia 1,0 TSI 70 kW Combi Ambition Nissan Qashqai 2,0 dCi 4WD ČR 1.Maj. Serviska Toyota Celica 1.8i najeto pouze 81tis.KM Škoda Rapid 1.4TDi/2018/Spaceback.1MAJ,ČR, Škoda Octavia 1.2 TSI AMBITION Mazda 3 2.0 i, 121 kW,ČR 1.maj + PRODAT AUTO
Bylo to mrazivé peklo, říká redaktorka o nočním výstupu na Sněžku
V pátek okolo desáté večer začíná být u hotelu Hořec v Peci pod Sněžkou opravdu živo. Dobrodruzi s čelovkami čekají, až budou moct vyrazit přes Richterovy boudy, Výrovku, Luční boudu a Slezský dům až na Sněžku.
Start organizátoři naplánovali chvilku po 22. hodině. Do čela dlouhé karavany se staví především psi, kteří se zároveň ujímají rolí tahačů svých pánů.
Já se řadím do skupinky ve středu zástupu. Zatímco prvních několik stovek metrů je slyšet jen smích a vtipné debaty, po několika desítkách minut se situace poměrně dramaticky mění. Raději šetřím dech a síly a přitom sleduji skupinku dvou žen a mužů, jejichž oblečení by se hodilo spíše na rychlý nákup ve městě než na horskou túru.
Netrvá dlouho a jedna z méně oděných dam svou cestu s brekem vzdává: „Nemůžu, je mi zima. Nikam nejdu. Chci domů.“
První kilometry v nohách i mně začínají přidělávat starosti. Bolest a neustálé stoupání, tak by se daly shrnout první dojmy.
„Jdeme poprvé. Možná jsme trochu podcenili jídlo a pití. Uvidíme, kam až dojdeme,“ shodují se Tomáš a Jana z Tábora. Souhlasím s nimi, kromě jídla a pití mi však schází i fyzička.
První zastávku u Richterových bud proto vyhlížím už od startu. Praskající sníh pod nohama a stále debatující skupinky okolo trochu odvádějí mou pozornost od zimy a bolesti, která se z nohou přesunula do celého těla. Po krátké době a vnitřním zápase, že to vzdám, přicházíme na první zastávku.
Čeká nás jen rychlé občerstvení v metrových závějích sněhu a pokračování ve výpravě. „To nejhorší teprve přijde,“ zaznívá skoro od každého.
Před Výrovkou začíná opravdová tma. „Od teď s čelovkou i na záchod,“ říkám si. Křupání sněhu začíná být jediným zvukem, který se široko daleko rozléhá. Horlivé debaty utichly a přicházejí další, kteří cestu vzdávají. „Jestli sem půjdeme příští rok, tak se lépe připravíme,“ komentují svůj počin.
Cesta začíná být čím dál víc vyčerpávající. Tma, zima, silný vítr, sníh a občasné světýlko čelovky.
Okolo půl jedné přicházíme na Luční boudu, která je pro mne a řadu dalších vysvobozením. Otevřená restaurace, hřející radiátor, světlo a chvilka času na odpočinek. Desetiminutová úleva… a pak krutý trest, postavit se a znovu se rozejít, to byl strašný boj.
To, že jsem podcenila přípravu, mi bylo jasné už od začátku. Ale kromě mé fyzické nezdatnosti jsem zapomněla i malý detail – sněžnice.
Překročení polské hranice ve mně vzbuzuje naděje, že cíl už nemůže být daleko a Slezský dům je určitě na dohled. Cesta k němu je ale spíš broděním sněhem, které končí až po dlouhých desítkách minut.
Rychlý odpočinek a pak na vrchol. „Teď už to nebude tak náročné. Ale představa, že ještě jdeme dolů, je strašná,“ vzdychá Milan, který s partou kamarádů dorazil z Prahy. Jeho slova „teď už to nebude náročné“ slyším moc ráda. Jenže Milan se pletl, teď začalo opravdové sněhové peklo.
Vrchol po čtyřech hodinách v mrazu
Uklouzaná cestička vedoucí od Slezského domu na Sněžku, zasypaná sněhem, zmrzlé zábradlíčko, které se pohupuje u kolen. Každý metr bere čím dál více síly, strmé stoupání a vítr. Po druhé hodině ráno se ocitám na vrcholu Sněžky.
„Bylo to strašný. Jsme rádi, že jsme nahoře. Ale celkově to byl skvělý zážitek,“ jásá Petra.
Většina se vydává rovnou zpět do Pece, jiní si ještě dělají zastávku na Poštovně. „Konečně si dám pivo. Cestou nikde nic nebylo. Už se na něj těším,“ raduje se Jirka.
Cesta dolů je spíš klouzačkou po zadku, stejně jako pro ženu přede mnou, která svůj každý krok končí pádem. Okolo čtvrté ráno mě čeká vysvobození v podobě Pece.
„Byl to super výlet. Už se těším na další ročník. Díky sněžnicím a hůlkám se šlo opravdu skvěle. Jen na té Luční boudě nás zarazil majitel, když začal všechny lidi vyhazovat. Teď jsem jen příjemně unavený,“ dodává za výstup Petr Červinka.