Byl jste jedním z prvních Čechů, kteří měli na horolezectví živnostenský list. Jak se tohle stalo?
V roce 2002 jsem coby společník stavební firmy pochopil, že mé himálajské horolezectví nejde skloubit s prací. Věnoval jsem se mu stále intenzivněji. Když jsem přišel na městský úřad s touto žádostí, poslali mě na okres, protože si nebyli jistí, zda je to možné.
Tedy abych měl v živnostenském listě uvedeno, že se věnuji sportovní činnost v oblasti horolezectví. Na okresním úřadě mi řekli, abych přijel za dva týdny, protože si ani tam nebyli jistí, jestli ho mohu dostat.
Byl jsem druhý případ profesionála, se kterým se setkali, tím prvním byl Martin Koukal (mistr světa v běhu na lyžích a mimo jiné i účastník několika horolezeckých expedic – pozn. aut.).
Když jste živnostník, zažádal jste si v důsledku současných vládních omezujících opatření proti šíření koronavirové nákazy o „pětadvacítku“, případně o další podporu od státu?
Na začátku jsem chtěl hrát hrdinu, a hlavně jsem čekal byrokracii. Ale nakonec jsem žádal. A hned vše odevzdal za čtvrtletní DPH. Podle mého názoru nesmyslná panika mě nyní připravila o veškerou práci. Přednášky, prodeje knih.
Většina sponzorů má taky finanční problém anebo nasadila úsporný program. Je velice pravděpodobné, že první fakturace za kalendáře, které vydávám a které jsou součástí mojí obživy, dostanu až v listopadu nebo v prosinci. Takže teď pojedu minimálně půl roku na úspory.
Mám kam sáhnout, ale měl jsem je připravené na důchod.
Jak moc je horolezectví i v klidných časech soběstačná živnost?
Je to podnikání, do něhož jsem ze začátku strkal peníze, které jsem vydělal ve stavební firmě, a z nich jsem byl schopný zaplatit první expedice. Náklady jsou v řádu stovek tisíc až do milionu korun. Časem to přestalo být únosné.
Za to, že člověk vyleze na osmitisícovku, nedostane žádnou finanční odměnu. Proto jsem začal shánět peníze přes sponzory. V prvních fázích mi to stačilo, abych mohl odjet na expedice. Nyní díky tomu, že jsem si vybudoval nějaké jméno, to šlo.
Díky spolupráci s Canonem jsem se naučil fotit a filmovat. Začal jsem dělat přednášky, vydávat nástěnné a stolní kalendáře a poté jsem byl donucen psát knihy. Posléze jsem se stal i nakladatelem. Knihu si sám napíšu, vydám a distribuuji.
Mám za sebou desítky let v horách, úspěchy, prohry, zranění, cesty přes překážky. Úspěšně dělám motivační přednášky. Naučil jsem se vše snad dělat efektivně, takže mě to uživí.
- Máme květen, jaké roční období je nejvhodnější na expedice?
Lezecké sezony v Himálaji jsou dvě. První je v dubnu a v květnu, druhá v září a v říjnu. Časem jsem zjistil, že druhá je pro lezení na osmitisícovky nevhodná, takže zůstává duben, květen. Tomu se podřídila příprava. A posléze následné zpracování nabraných materiálů, ať už fotografií, filmů, nebo samotných vzpomínek. Teď je ale duben a květen passé.
Co jste původně pro letošek plánoval? Tedy než jste zjistil, že toho moc plánovat nepůjde?
Po koruně Himálaje, kterou jsem dokončil jako patnáctý člověk na světě bez kyslíku, jsem dokončil i korunu světa. Cílem bylo zdolat nejvyšší vrcholy všech kontinentů. Korunu světa a korunu Himálaje bez kyslíku má dohromady možná jenom Reinhold Messner, ale přesně nevím. Každopádně není to malý počin.
Abych byl upřímný, s korunou Himálaje to přišlo tak nějak samo a ani jsem ji na začátku neplánoval. Mám rád výzvy a částečně jsem k tomu v uvozovkách donucený nějakým zájmem a očekáváním lidí, že něco budu dělat. Je potřeba mít nějaký projekt a nějaký cíl. Ten nový, poslední se zrodil celkem zajímavě.
Povídejte.
Když jsem byl sám v Jižní Americe, a předtím než jsem zdolal nejvyšší horu Jižní Ameriky Aconcaguu, navštívil jsem Velikonoční ostrov. Když už jsem tam byl, vyrazil jsem na nejvyšší vrchol, sopku Maunga Terevaka. Ono jde teda jen o pět set metrů vysoký kopec. Ale později jsem zjistil, že je to dvanáctá nejizolovanější hora světa.
Když jsem si pročetl celý seznam, zjistil jsem, že z dvanácti jich už šest mám zdolaných. Patří sem totiž i některé, které jsou v koruně světa, třeba Kilimandžáro nebo Elbrus. A pak jsou v tom žebříčku takové zajímavé cíle jako Kamčatka, nejvyšší vrchol Polynésie nebo Grónska a na ty jsem si začal myslet. Až jsem se dotlačil do projektu 15 nejizolovanějších hor světa.
Tak uvidíme, jak to s tímto nápadem bude dál.
Krajské volby 2020: Vysočina >>>
- Vás asi dost štve, že teď nemůžete ven, že?
Jednoznačně. Hlavně kvůli tomu, že jsem hodně svobodomyslný člověk. Zažil jsem komunismus, zavřené hranice a jen o výjezd do tehdejší Jugoslávie jsem marně žádal asi čtyři roky. Teď nás pohrobci komunistů zavírají zase? Hlavní cíle jsem naštěstí stihl. Na přelomu roku Afriku, potom jsem byl v Kanadě a v Hondurasu. Vrátil jsem se 11. března. Měl jsem před sebou v dubnu soustředění na kolech na Mallorce. To oželím. Pak v červnu cestu okolo Slovinska na kolech. To už bylo takové víc pracovní pro sponzora. Ale jinak jsem udělal doma zase spoustu práce, která roky čekala.
Dělá vám něco v těchto dnech radost?
V Novém Městě na Moravě se nám podařilo prosadit v nové hale horolezeckou stěnu. I ve vedlejší Bystřici a ve Žďáru se na těch stěnách budu moci vrátit ke svým počátkům. Budu mít příležitost trénovat pravidelně. Zároveň budu moci ukázat mladým lidem, kteří s horolezectvím začínají, že i odsud vede cesta k úspěchu.
Je horolezectví pro každého? Měl by ho aspoň každý chtít zkusit?
Základ je, že jde o pohyb v přírodě. Když pomineme posledních sto let, tak jsme žili jako lidstvo pořád v souznění s přírodou. Teď žijeme ve velkých městech, v aglomeracích. Jsme líná hovada, když to řeknu s nadsázkou.
Mám pocit, že takových lidí, kteří pochopí, že tohle je špatná cesta, bude přibývat. Chodit do přírody a sportovat alespoň v rámci možností je přirozený návrat.
Napumpovat svaly ve fitku je taky super, ale přírodu a dlouhodobý pohyb v ní nenahradí.
- Co vás takové cesty naučí?
Když se vrátíte domů do české kotliny, pochopíte, že Česko je jedno z nejlepších míst pro život. Mohu porovnávat s různými zeměmi a kontinenty.
Máme jednu z největších sociálních rovností, jaká na světě existuje, přístup ke zdravotnictví, které je na špičkové úrovni. Nemáme války, zemětřesení, tornáda, požáry, potopy.
Akorát lidé, kteří tu žijí, a hlavně pak ti, kteří necestují, si toho neváží. Bohužel naše povaha je taková, že pořád brbláme. A lidem chybí úsměv.
Takové je i poselství vašich přednášek a besed?
Přednášky pro veřejnost jsou takovým průřezem expedice toho roku. Teď nedávno jsem měl zrovna těžkou přednášku o koruně světa, kterou jsem dělal poprvé. Měl jsem přes osm set fotek na hodinu a půl, což bylo peklo. Když dělám přednášky pro firmy, je to více motivační.
Jde o cestu malého kluka, který měl sen, že se stane horolezcem přes horolezeckou firmu, kterou jsme dokázali vybudovat. Dávám jim příklad, jak v horolezectví funguje týmová práce. Na začátku jsem jezdil ve velkých týmech a pak jsem zjistil, že je to jen náhodná skupina lidí, která ale nejde za jedním cílem.
Po třetí neúspěšné expedici na K2 jsem si uvědomil, že tenhle model nechci praktikovat a raději pojedu v malém týmu s lidmi, kterým absolutně věřím a na které se mohu spolehnout. Od té doby se nám začalo dařit. Ve třech lidech jsme zdolali Kančendžengu v Himálaji, jedinou osmitisícovku, na které Češi ještě nebyli.
Do té doby to byla také doména velkých federálních expedic o patnácti až dvaceti lidech.
Byl byste rád za podporu státu, nebo jinak, kdyby se výprava na nějakou horu stala ekvivalentem mistrovství světa v atletice?
Stát není schopný se postarat sám o sebe. Víme, jak to dopadlo s financováním sportu po pádu Sazky. Takže je to velmi složitá situace. Navíc se doba posunula úplně jinam. Teď se více leze v malých týmech. Těžko to nějak institucionalizovat. Nejsem naivní. Toho, čeho jsme dosáhli já, Adam Ondra nebo Mára Holeček, jsme dosáhli v rámci vlastní individuality.
Tím že jsme si zaplatili celý svůj vývoj a růst. Vždycky jsem měl na vrcholu hory českou vlajku, ale ze státních peněz jsem nedostal ani korunu. Ale ani ji neočekávám. Třeba ve Slovinsku je horolezectví druhým nejrozšířenějším sportem, má tam úplně jinou podporu a tradici. U nás v rámci státních nebo sportovních organizací horolezectví nikoho nezajímá.
Až bude horolezectví tady rozšířeno jako tam, asi se o tom můžeme bavit.
Zmínil jste Adama Odru. Zajímáte se o sportovní lezení, nebo je to úplně jiná disciplína?
Já jsem na tom vyrostl. Když jsem začínal v osmnácti letech s horolezectvím, doma v podkroví jsem si postavil umělou horolezeckou stěnu, což byla tehdy rarita. Byl jsem poměrně rychle a blízko české lezecké špičce na skalkách, ale bohužel jsem se do ní nedostal.
I kvůli tomu, že v mé blízkosti tento sport nebyl tak rozšířený jako například v Praze, Liberci nebo v Ostravě. Byl jsem sám z Vysočiny a neměl šanci cestovat. Byl jsem poměrně dobrý, potkával jsem se na skalách a lezl s oběma Adamovými rodiči, se kterými jsem stejně starý.
Zhruba pět let zpátky jsme měli Extreme Alpy Team, který dal dohromady Láďa Jirásko, který zastupuje Rakouský alpský klub v Praze. V tom týmu se mnou byli Adam Odra a Lucie Hrouzová, která se věnuje drytoolingu, tedy lezení se zbraněmi. Já a děti mých spolulezců z dob, kdy nám bylo tolik co jim nyní.
Zhruba deset let zpátky, kdy Adam v šestnácti vyhrál světový pohár, jsem ho zmiňoval na každé tiskové konferenci. Tehdy ho nikdo moc neznal, což mě mrzelo. Teď je slavnější než já, což mu velice přeju.
V horolezectví je Adam jako Usain Bolt v atletice a já jsem spíš takový keňský vytrvalec, který běhá maraton. Ale Adam je skvělý a sleduju ho pořád. Škoda že odpadla olympiáda.
Je nějaká věková hranice pro horolezectví?
Nelze říct. Je to samozřejmě o životním stylu. Kdybych pokračoval i ve svém věku ve zdolávání Himálaje, tak si troufám tvrdit, že bych patřil mezi světovou špičku. Ale protože už teď půjdu na nižší hory, budu spíš průměrný horolezec. Pořád však polezu se stejnou radostí. Vůbec mě věk netíží. Nepřemýšlím o něm.
Teprve teď si uvědomuji, jak moc jsem trénoval v době, kdy jsem jezdil do Himálaje. Vždy jsem si vážil toho, jak jsem všestranný. Když to zjednoduším, tak někdo je odkázaný ke svému jednomu sportu, například cyklistice nebo běžkám.
Já se po této stránce dokážu bavit všestranně a spojit to s různými sporty. Jel jsem třeba Crocodile Trophy v Austrálii. Anebo když jsme dělali expedici na Elbrus, jeli jsme z Nového Města na Moravě na kolech. Což je asi 3,5 tisíce kilometrů.
Šlo o to, aby to mělo i zajímavý příběh.
Příběh je i Messner, kterého jste také zmínil. Napadlo vás někdy, že byste se „prodal“ do zahraničí, jako se to povedlo právě třeba jemu?
Částečně mě to i napadlo, ale Messner je jen jeden. Nikdo se nedokázal nikdy globálně proslavit jako on. Navíc mám jazykový hendikep ještě z období socialismu. Druhá věc je, že Česko je malý trh. Kdybych byl z anglicky nebo německy mluvící země, představovalo by to úplně jiný potenciál. Každá taková země má ale někoho, kdo si dokáže místní trh ohlídat. Jsem lokální hráč.
|
Radek Jaroš (56) Rodák z Nového Města na Moravě je prvním Čechem, který zdolal všech 14 osmitisícovek, tedy nejvyšších vrcholů naší planety, a to bez použití kyslíkového přístroje. Tento úspěch je však raritou i ve světovém měřítku, podařilo se mu to jako patnáctému na světě. Podniká různé horolezecké expedice. Z nich pak tvoří přednášky, knihy, dokumenty. |
Horolezec Reinhold Messner: Umřít umí každý. Umění je přežít
Reinhold Messner
Foto: Bohuslav Borovička, Právo
Kdyby mi někdo tvrdil, že hory jsou nejkrásnější za rozbřesku, otočil bych se na druhý bok a spal dál. Když to ale říká Reinhold Messner, horolezecká legenda, je člověku žinantní mu odporovat.
Klepali jsme kosu na střeše válečné pevnosti a předstírali, že jsme u vytržení. Nejslavnější horolezec planety tam klepal kosu s námi, ale jeho vytržení se zdálo opravdové. A tak mohu potvrdit, že Messner opravdu existuje.
Zákoutí v hospodě na Messnerově biofarmě
Foto: Bohuslav Borovička, Právo
Strávil jsem spolu se skupinou dalších novinářů z několika zemí ve společnosti Reinholda Messnera pět dní v jeho rodném Jižním Tyrolsku. Procestovali jsme desítky kilometrů, spali jsme pod jednou střechou a jedli u stejného stolu.
Zpočátku řeč trochu vázla. Na co se ptát člověka, který už všechno řekl v šesti desítkách knih, ve stovkách novinových rozhovorů a v dokumentárních filmech. Nejdřív to bylo jen takové oťukávání.
Teď už ne. Dnes je všechno naplánované, zorganizované. Dole vám ukážou, kde si máte postavit stan, řeknou vám, kdy na vás přijde řada, kudy jít, jak máte podávat hlášení. Když na to přijde, vynesou vás nahoru i na kolečkovém křesle. Přestává dobrodružství, nastupuje rutina a kšeft.
Jsou jiní. Nemají před sebou cíle, které jsme měli my. Na všechny hory už člověk vylezl. Zvládl to i bez dýchacího přístroje, bez velkých výprav, nalehko, na každou horu všemi možnými cestami. Naše generace měla svým způsobem velké štěstí.
Tady odsud jsem byl zvyklý spoléhat při lezení sám na sebe, případně na nevelký tým. To se mi osvědčilo i v Himálaji. Kromě toho, na takové expedice, které máte na mysli, jsme neměli.
Foto: Bohuslav Borovička, Právo
Vysvětloval jsem to, co se stalo, své rodině, přátelům, policejním vyšetřovatelům, mnohokrát jsem to popisoval v knížkách i rozhovorech, zanedlouho přijde do kin film, kde se k tomu zase vracím. Je to mé celoživotní trauma, jehož se nezbavím. Ten příběh je známý a popsaný a myslím, že už k němu není co dodat.
Hrdiny beze strachu si vymysleli fašisti. Hitler chtěl mít plavovlasé, urostlé muže s vymytými mozky, kteří se ničeho nebojí, necítí žádnou bolest, nic je nezastaví, zdolají každou překážku.
Ani bych nespočítal, kolikrát jsem měl strach. Byl jsem v situacích, kdy jsem visel na stěně, nešlo to nahoru ani dolů.
Věděl jsem, že když se mi to jediné, co se dalo udělat, nepovede napoprvé, poletím dolů několik set metrů.
Vysoko v Himálaji se potkají dva sněžní muži. „Představ si,“ povídá první, „že jsem včera pod Everestem viděl Messnera.„No, ne,“ diví se druhý, „tak on vážně existuje?“
V takových chvílích máte strach, ale nesmíte se jím nechat ochromit. Umřít dokáže každý. Umění je přežít i při tom riziku, které musíte podstoupit, abyste dosáhl něčeho, co nikdo před vámi nedokázal.
Když jste v té nejobtížnější fázi výstupu, musíte se soustředit jen na okamžitou situaci. Nemůžete myslet na to, co se stane s vašimi dětmi, když se zabijete.
Bude mít vaše rodina peníze na živobytí? Když dovolíte, aby vás přepadly takovéhle myšlenky, je lepší se vrátit domů.
Heinrich Harrer (rakouský horolezec, autor knihy Sedm let v Tibetu, podle níž byl natočen stejnojmenný film – pozn. aut.) patřil sice k jiné generaci, ale znal jsem ho. Ještě před válkou vstoupil do SS. To nebyl nějaký skautský spolek, ale jedna z nejhorších zločineckých organizací, jaké svět poznal. Expedice do Himálaje se původně neměl zúčastnit. Ostatní ho nechtěli.
Jednak proto, že byl esesák, ale i proto, že byl jen průměrný horolezec. To, co Harrer napsal, bylo z velké části vymyšlené. Nejen Sedm let v Tibetu, ale i jeho další knížky. Připisoval si zásluhy, které neměl, stylizoval se do pozice jakéhosi mluvčího své generace horolezců.
Lezl jsem po skalách od dětství. Nejprve s rodiči, později sám nebo s přáteli. Stěnu, kterou můj otec a jeho vrstevníci nikdy nezdolali, jsem zvládl v sedmnácti. Tak jsem sbíral zkušenosti. Zároveň jsem ale pozoroval, že mám pro lezení nějaký šestý smysl.
Tam, kde si jiní nevěděli rady, jsem nacházel tu jedinou cestu, která na vrchol vedla. Dovedl jsem také přesně odhadnout vývoj počasí. Častokrát jsem zavelel k ústupu dříve, než nás varovaly přístroje. Ukázalo se, že můj odhad byl velmi přesný, že se strhla bouře.
Vynesou vás nahoru i na kolečkovém křesle. Přestává dobrodružství, nastupuje rutina a kšeft
Mám úctu k buddhismu. Hlavně proto, že to není náboženství, ale učení, které člověku ukazuje cestu. Nechává však na něm, aby si vybral.
Mám blízko k animismu, přírodu chápu jako živý organismus, v němž má všechno živé i neživé své místo, své poslání.
V horách se řídím vlastními pravidly, mám blízko k anarchismu, dělám, co právě považuji za potřebné. Jinak jsem ale spořádaný občan, platím daně, jezdím vpravo.
| Horské muzeum je dnes jeho nejvyšší osmitisícovkou |
| Posledním vrcholem, který se Reinhold Messner už několik let pokouší zdolat a který on sám označuje za „nejvyšší osmitisícovku“, je jeho muzeum. Rozsáhlý projekt, který se jmenuje Messnerovo horské muzeum (MMM), funguje v pěti místech v Jižním Tyrolsku. Tři z nich jsou středověké hrady, jedna „filiálka“ je vyhloubena pod zemí a pátá je v horské pevnosti z první světové války.Je v nich shromážděno neuvěřitelné množství předmětů, které mají vztah k horám, k horolezectví, k lidem mnoha kultur, kteří v horách žijí.Jsou v nich předměty, které Messner používal při svých výstupech a expedicích, ale i lyže, cepíny, mačky, lana nebo saně z dob prvních dobyvatelů hor. Jsou tam obrazy a fotografie, hliněné sošky, rituální předměty z buddhistických klášterů, ze stanů mongolských kočovníků.Messner není muzeolog, je to v každém ohledu svérázná osobnost, a tak se stalo, že na hradě Juval, který slavný horolezec koupil a kde nějaký čas v roce žije, je hned vedle sebe horolezecká výstroj a letošní zavařeniny z lesních plodů nebo sušené houby užívané v dnešní hradní kuchyni.Každé z Messnerových muzeí návštěvníka něčím překvapí a vyvede z míry, ale také poučí a obohatí. Nemluvě o tom, že každé je v prostředí, které samo o sobě stojí za návštěvu. |
Reinhold Messner se narodil v roce 1944 v Brixenu v Jižním Tyrolsku jako jedno z devíti dětí v rodině venkovského učitele. Od dětství lezl po skalách. V polovině 60. let podnikl se svým bratrem Güntherem několik obtížných prvovýstupů v Alpách.
V letech 1970 až 1986 zdolal jako první všech 14 osmitisícovek. Některé, jako např. Mount Everest, opakovaně, navíc bez kyslíkového přístroje, alpským stylem, tedy sám a bez lan. V roce 1986 vystoupil i na Mount Vinson v Antarktidě, čímž jako čtvrtý zdolal Seven Summits, sedm nejvyšších vrcholů šesti kontinentů (za Ameriku je na seznamu Mount McKinley a Aconcagua).
V 90. letech se věnoval expedicím. Přešel Antarktidu přes jižní pól, Grónsko, podnikl expedici do pohoří Altaj a pouště Gobi v Mongolsku, přešel pouště Atacama (Jižní Amerika) a Thár (Indie). Neúspěšně se pokusil přejít ze Sibiře na Aljašku.
Messner, označovaný za největšího horolezce v dějinách, byl v letech 1999 až 2004 poslancem Evropského parlamentu za italské zelené. Napsal šest desítek knih a nyní věnuje většinu svého času projektu horského muzea.
V červnu 1970 podnikl Reinhold Messner s mladším bratrem Güntherem první pokus o zdolání himálajské osmitisícovky. Vybrali si masív Nanga Parbat s vrcholem v 8125 metrech. Oba bratři se na vrchol dostali dosud nezdolanou Rupálskou stěnou. Günther byl však zcela vyčerpán. Proto Reinhold rozhodl, že sestoupí snazší Diamirskou stěnou na opačné straně hory.
Dolů se však s četnými omrzlinami vrátil jen starší z bratrů. Podle svého popisu se od bratra na několik hodin vzdálil, aby prozkoumal cestu. Když se vrátil, po Güntherovi nebylo ani stopy. Je pravděpodobné, že ho strhla lavina, která i podle jiných svědectví v té době spadla.
Vedoucí expedice Karl Herrligkoffer a další její účastníci Messnera tvrdě kritizovali, že bratra obětoval svým ambicím, aby jako první přešel masív Nanga Parbat.
Hlavní zprávy
Horolezec: Na Everestu je zácpa už 20 let. Troufne si kdokoliv, někteří si neumí ani nasadit mačky
Michal Gabriž (1977) je výškový horolezec. Zúčastnil se sedmi expedic do nepálského Himálaje a Pamíru a vícekrát lezl v okolí Mount Everestu, i když na hoře zatím nebyl. „Na kopci se stává ledacos a v takových chvílích se ukazuje, co jste za člověka,“ říká Gabriž o etických dilematech při lezení.
Co říkáte na snímek z 22. května, na kterém je dlouhá řada několika stovek lidí, jak jdou na vrchol Everestu?
Není to poprvé ani podruhé, co jsem viděl něco takového. Na Everestu je zácpa už 20 let. Základní tábor se táhne několik kilometrů a má tisíce stanů.
381 povolení, která v Nepálu vydali na tuto sezonu, znamená 381 turistů, ale ke každému z nich je potřeba připočítat minimálně dva šerpy (Šerpové jsou také etnikum, ze kterého se rekrutují průvodci/nosiči – pozn. red.).
Everest je sice dost velký na to, aby se na něm ztratilo tisíc lidí, ale problém nastává při vrcholovém útoku od osmi tisíc metrů výš. Na vrcholu fouká 200- i 300kilometrový vítr a bývá strašná zima, proto musíte využít vhodná okna na výstup, když je počasí vyhovující. To způsobuje, že se pod vrcholem nahustí stovky lidí.
Rovná plocha vrcholu Everestu je velká jako dva pingpongové stoly a údajně se na ní tísní 15 i 20 lidí najednou.
Stane se, že na Everest vystoupá za den i 400 lidí. Je to šílenství a nečekejte žádnou romantiku. Abyste se dostali úplně nahoru, musíte čekat dvě i tři hodiny v řadě.
Připsal byste některé z jedenácti letošních úmrtí na Everestu nadměrnému přeplnění?
Určitě ano. Ostatní lezci vás zpomalují. Na vrchol se vyráží kolem desáté večer nebo o půlnoci a výstup a sestup do čtvrtého výškového tábora trvá asi dvacet hodin. Na finálním výstupu na Everestu se otáčí nejpozději ve dvě odpoledne. Nezáleží, zda jste pod vrcholem 500 nebo 50 metrů. Musíte se otočit, abyste se do setmění vrátili do čtvrtého tábora.
Když se setmí, přichází vítr a dramaticky klesá teplota až k minus 40 stupňům Celsia. Pokud je vítr silný, je pocitově příšerná zima. Přichází obrovská únava, hrozí vám omrzliny a riskujete, že se ztratíte. Riziko smrti astronomicky stoupá, čím je výstup delší. Člověk by měl v zóně nad osm tisíc metrů strávit hodiny, ne dny.
Ve vysokých horách platí, že rychlost je bezpečí.
Přečtěte si také
Amazonského pralesa rekordně ubývá. Brazilský prezident systematicky rozkládá ochranu „světové klimatizace“
Co mi hrozí, pokud bych byl ve výšce nad osm tisíc metrů příliš dlouho?
V takové výšce dochází ke
Přidejte se k předplatitelům
Horolezec Jaroš: Pravým cílem není vrchol, ale návrat
Nasbírat co nejvíc sil. To je teď pro Radka Jaroše priorita. V červnu odlétá do Pákistánu, odkud se pokusí zdolat svou poslední osmitisícovku. Pokud vrcholu nevyzpytatelné K2 dosáhne, získá Korunu Himálaje, a stane se tak prvním Čechem a teprve patnáctým člověkem na světě, kterému se povedlo bez použití kyslíku zlézt všech čtrnáct nejvyšších hor na Zemi.
Výprava na K2 bude ještě o kousek náročnější a nepředvídatelnější než ty ostatní. Jarošovi totiž chybí na prstech u nohou celkem jedenáct a půl článku. Přišel o ně kvůli omrzlinám z předchozí expedice na Annapurnu a zatím si netroufá odhadnout, jak velký handicap to v Himálaji bude. „Taková situace se nedá namodelovat. Jak se to zachová, budu vědět až v horách,“ říká Jaroš.
Větší starosti mu ale dělá brnění v rukou, které se objevilo, když po dlouhodobém nedobrovolném odpočinku kvůli operacím prstů zase začal trénovat. Provizorně pomohly obstřiky, na podzim však horolezce pravděpodobně čeká operace karpálů na rukou. Radek Jaroš ale není člověk, který by se rád litoval a lehko vzdával. O své místo mezi elitní skupinou horolezců se porve ze všech sil.
Co se v mládí naučíš…
Dům Jarošových býval dříve úplně na okraji Nového Města na Moravě, takže hned za plotem začínaly louky, bažiny, rybníky a potoky. Tam Radek Jaroš se svým bratrem a čtyřmi kamarády ze sousedství prožíval dětství.
„Bylo to naše království, byl to svět Karla Maye. Jsem moc rád, že tenkrát byla ještě doba bez počítače a internetu. Dnešní děti žijí ve virtuálním světě. My žili v tom skutečném,“ vzpomíná horolezec na klukovská léta.
Sport ho provázel od malička a dodnes si nedovede představit život bez něj. V bytě má místo pro silniční i horské kolo, běžky, boty na běhání, kajak a samozřejmě horolezecké vybavení.
„Už někdy v šesti letech jsme na procházce zkusili s bráchou vylézt malý skalní pilířek v lomu u Nové Vsi.
Líbilo se mi to, takže když jsem slezl dolů, řekl jsem tátovi, že chci být horolezcem,“ vzpomíná na začátky své celoživotní vášně Radek Jaroš.
V mládí vyzkoušel fotbal, volejbal, atletiku, běžecké lyžování, jízdu na horském kole i skalní lezení. K horolezcům se dostal až v osmnácti a 7. března 1982 poprvé vylezl na Drátenickou skálu na Vysočině.
Trvalo ale dalších dvacet let, než se se pro něj horolezectví stalo profesí na plný úvazek.
Mezitím se Radek Jaroš oženil, založil rodinu, stal se společníkem ve stavební firmě zaměřené na výškové práce, neustále aktivně sportoval a zdolával další hory.
Klíčovou byla v jeho horolezecké dráze ta nejvyšší a nejslavnější Mount Everest. Poprvé se na ni vypravil v roce 1994, jejího vrcholu dosáhl o čtyři roky později.
„Měl jsem to štěstí, že Everest byla moje první velká hora a že jsem se stal jedním z mála lidí na planetě, komu se tam podařilo vylézt ze severní strany bez kyslíku.
Hrozně mě to nakoplo a motivovalo,“ přemýšlí Jaroš nad tím, který výstup byl v jeho kariéře nejdůležitější.
Horolezectví není jen lezení po horách
V následujících letech přidával do své sbírky další vrcholy hor po celém světě. Zlom v kariéře nastal v roce 2002 při páté expedici do nejvyššího pohoří.
„Pochopil jsem, že jezdit minimálně jednou ročně do Himálaje, včetně řádné fyzické a materiální přípravy, prostě nejde s prací dohromady.
Paradoxní je, že od té doby, co jsem profesionální horolezec, nemám vlastně na lezení jako takové vůbec čas,“ vysvětluje Radek Jaroš.
Aby mohl podnikat nákladné expedice, musí si na ně vydělat. Za vyhraná utkání s nejvyššími horami světa nedostává mnohamilionové odměny. Peníze získává od sponzorů, ale především vlastní aktivitou. Na expedicích fotografuje a filmuje, pravidelně vydává kalendáře, píše knihy, má za sebou desítky výstav a přednášek. Že by pro něj vyprávění o zážitcích z hor byla rutina, ale odmítá.
„Herci v divadle hrají stejný muzikál třeba pětsetkrát, já aspoň vyprávím o tom, co jsem skutečně zažil. Pokaždé, když promítám obrázky z Shisha Pangmy, kde jeden spolulezec drží svému naprosto vysílenému kamarádovi hlavu, aby mohl vidět vrchol, mám co dělat, abych se nad tím úžasným kamarádským gestem nerozbrečel,“ popisuje krásné chvíle z nejvyšších míst planety.
Smrt v horách
Radek Jaroš však poznal také stinné stránky svého povolání. Hory mu vzaly jeho první lásku. S přítelkyní Marcelou a partou kamarádů se tenkrát vypravili do Tater. Mladý pár se rozdělil a každý šel jinou cestou. Na té společné už se nikdy nepotkali.
Marcelu zabila v horách lavina. I po třiceti letech se Jarošovi při vyprávění o neštěstí zalesknou oči. „Na něco takového existuje jediný lék, a to je čas. Člověk nesmí zapomenout na báječnou holku, ale na tu blbou událost, která se stala.
A hlavně jít dál, jinak to nejde,“ je přesvědčený horolezec.
Krásná a těžko dostupná místa na Zemi si občas vyberou až příliš krutou daň, ale Jaroš nemá rád, když se tragédie z hor zveličují. „Novináři rádi vytahují historky o tom, jak je cesta na Everest posetá mrtvými horolezci.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že za dvacet expedic jsem ani jednou nepotkával někoho zraněného, komu by nikdo nepomáhal,“ říká Jaroš.
Sám tři nešťastné horolezce zachraňoval a přiznává, že člověk tím dost výrazně riskuje vlastní život, takže úplně každý to neudělá: „Realita je ale taková, že nejvíc se o horolezcích píše, když umřou.“
Nejblíže smrti se Radek Jaroš dostal při výpravě s Petrem Maškem, kdy na ně začala ze sedmi a půl kilometru padat lavina. Masa sněhu naštěstí těsně před horolezci změnila svůj směr. „Nebyl to příjemný pocit,“ směje se teď při vzpomínkách na horké chvilky.
Jakákoliv chyba, zakopnutí nebo pád znamená v horách konec. Ne konec závodu nebo hry. Konec života. „Proto je důležitý strach. Je to pojistka, zvednutý prst, který varuje.
Je nebezpečné upnout se k vrcholu, protože cílem není vrchol, ale návrat,“ popisuje úskalí horolezectví Jaroš.
Sbor Rychlých šípů
Zvládnout úspěšnou několikaměsíční expedici v Himálaji nevyžaduje jenom výbornou fyzickou, materiální i psychickou výbavu, odvahu a odhodlání, ale také ty správné lidi okolo. „Tak jako všude jsou mezi námi dobří borci i ješitní a nafoukaní podrazáci.
Ale vzhledem k tomu, že tam nahoře si člověk moc dobře uvědomí, jak malinkaté kolečko v přírodě je, troufnu si tvrdit, že lepších charakterů je v horolezectví oproti běžné populaci o poznání víc.
To ale neznamená, že jsme sbor Mirků Dušínů nebo Rychlých šípů,“ usmívá se Radek Jaroš.
Za jednu z nejlepších expedic považuje tu na vrchol Cho Oyu v roce 2004, kam jej doprovázel také lyžař Martin Koukal. „Radek mě přivedl k horám a pomohl mi splnit sny. Považuju jej za svého nejlepšího přítele a jednoho z nejdůležitějších lidí v mém životě. Je to skvělý parťák do nepohody, který vždycky pomůže,“ oceňuje charakter svého přítele Koukal.
K tomu, aby se dostal mezi nejlepší horolezce světa, pomohla Jarošovi nátura sportovce, štěstí být ve správnou chvíli na správném místě, ale především usilovná práce na cestě za svým cílem.
„Spousta lidí by dokázala to samé co já, ale nechtějí tomu obětovat svoje zdraví, rodinný život nebo pohodlí. Pak sedí v hospodě a říkají: ‚Ty vole, to bych taky vylezl, to není problém.
' Ano, vylezl, ale sedí v hospodě a je rád, když po desátém pivu doleze domů,“ říká horolezec, jenž tento měsíc oslaví padesáté narozeniny.
Manželství Radku Jarošovi nevydrželo, ale dobré vztahy s bývalou ženou Petrou i dětmi ano. Nejstarší dcera Andrea žije v Praze a studuje FAMU. Syn Ondřej, také vysokoškolák, žije s otcem v Novém Městě.
Z jiného vztahu má horolezec další dvě děti a se současnou přítelkyní vychovává ještě tři její potomky. „Nedávno mně Andrea řekla, že mám vlastně sedm dětí,“ usmívá se horolezec.
Ač měl partnerky z různých koutů republiky a procestoval téměř celý svět, svoje doma má už téměř padesát let v rodném domě v Novém Městě na Moravě.
O zážitcích z hor vydal Jaroš čtyři knihy, dvě z nich napsal společně s dcerou. Jako dítě nesla Andrea Jarošová výpravy a nepřítomnost svého otce velmi těžce a přiznává, že jejich vztah nebyl vždy ideální. „Hodně nám pomohlo to, že jsme se spolu pustili do psaní knížky Hory, má panenko. Myslím, že svým výkonem jsem v tátových očích stoupla, a vycházíme teď spolu mnohem lépe,“ uvádí Andrea.
Rozšiřovat si obzory
Díky horolezectví procestoval Radek Jaroš Evropu, Severní a Jižní Ameriku, Afriku i Asii. Poznávání jiných zemí mu rozšiřuje obzory.
„Nejvyšší hory jsou většinou v těch nejdrsnějších oblastech světa, a tam žijí lidé svůj těžký, ale krásný život,“ říká Jaroš.
Mrzí ho, že v Česku se lidé i přes své velmi poklidné a pohodlné živobytí pořád mračí: „Pokaždé, když si to uvědomím, tak se nad tou malicherností musím rozesmát.“
Nadhled a optimistický přístup k životu z něj přímo čiší. Ze zmrzačených prstů na nohou si nic nedělá, rád chodí bosý, hodně se směje a s lidmi jedná na rovinu. Spolupracuje s několika organizacemi, které se věnují problémovým nebo postiženým dětem.
Navštěvuje děti v novoměstském Centru Zdislava, rozdává jim svoje knížky, DVD a kalendáře, je jim vzorem.
„S nimi si vždy uvědomím, jak směšné je fňukat nad tím, že jsem přišel o prstíčky nebo mě že bolí nožičky, když ony nemají ani šanci zažít to, co já, a přitom jsou tak šťastné a neustále vysmáté,“ říká Jaroš.
Nadcházející expedice je v kariéře Radka Jaroše důležitá meta. K2 se pokusil zdolat už několikrát, nejnebezpečnější osmitisícovka jej však zatím na svůj vrchol nepustila. I když druhé nejvyšší hoře světa věnoval spoustu energie a sil, nijak se k získání Koruny Himálaje neupíná.
„Nejsem umanutý nějakém konkrétním cílem. Vždyť hor, krásných míst a věcí je na světě tolik! Můj život není a nikdy nebyl jednoduchý, ale užívám si ho po všech stránkách naplno a plním si sny, o kterých se mi ani nezdálo. Jsem vlastně permanentně šťastný,“ zamýšlí se nad svou kariérou nejúspěšnější český horolezec.
MARKÉTA ČERNÁ
Hory nás nezvou. Když se stane tragédie, nemůžeme se na ně zlobit, říkají horolezecké legendy Štěrbová a Jaroš
„Na vrcholu každé hory je prázdno, které vás naplní. Proto tam lidé chodí,“ říká horolezec Radek Jaroš. Spolu s horolezkyní Dinou Štěrbovou byl hostem Audioportu – společného vysílání Radia Wave a slovenského Rádia_FM z prostor vysílače na Ještědu. V rozhovoru jsme probrali lásku k horám, ekologii, zdolávání osmitisícovek i pomoc lidem v horských oblastech.
„Šly jsme s kamarádkou bez nějakého velkého ptaní na Gerlach, ve špatných botách a krátkém rukávu.
Přesně, jak se to nemá dělat,“ vzpomíná na svůj první výstup ve 14 letech Dina Štěrbová, jedna z průkopnic ženského alpinismu v Československu, která zdolala mnoho vrcholů včetně dvou osmitisícovek. „My jsme šli s tátou na vycházce v lomu nedaleko Nového Města na Moravě.
Vylezl jsem na takovou skalku v holínkách, a když jsme se vrátili dolů, chtěl jsem být horolezcem. Bylo mi 6 roků,“ přidává svou zkušenost Radek Jaroš, který vylezl na všechny osmitisícovky světa.
„Začal jsem lézt v roce 1982, prvních osm let bylo výhradně Slovensko. I když jsou Tatry nejmenší velehory světa, dokážou být dost drsné, zvlášť v zimě. V roce 1989 jsem vycestoval na Pamír do skomírajícího SSSR na bramborové razítko, které jsme si dali drze do pasu.
Sehnali jsme si falešný zvací dopis od sovětských horolezců a v rámci družby jsme jeli,“ vypráví o složitosti cestování za horami před revolucí Radek Jaroš. I Dina Štěrbová se často potýkala se složitou byrokracií. „Doba byla absurdní, člověk musel také vymýšlet absurdní způsoby, jak obelstít režim.
S kamarádkou jsme v roce 1977 jely do Afghánistánu. Také jsme si vyrobily takový papír s razítkem horolezeckého svazu. To nám dal kamarád, který toho pak těžce litoval. Kamarádku totiž postřelili, skončila v nemocnici. Já jsem pak sama vylezla na horu Nošak.
Z toho byl pak opravdu veliký průšvih a málem mě vyhodili z horolezeckého svazu,“ vypráví Štěrbová, která se v posledních letech po konci horolezecké kariéry mimo jiné věnuje humanitární práci v pákistánském Karakorumu.
„Když člověk dlouho leze, každého postihne to, že někdo z expedice zemře. Já jsem to zažila v roce 1994 na Broad Peaku. Jeden člen zahynul na výškovou nemoc, organizovala jsem pak odvoz těla vrtulníkem, na černo jsme tělo převáželi civilním letadlem do Islámábádu.
Sehnat rakev v muslimském státě je problém, protože oni rakve nemají, bylo to neuvěřitelně komplikované. Nakonec se nám podařilo přepravit tělo zpět do vlasti,“ říká Štěrbová. „V ten moment je člověk vyvedený z míry, začne ty hory až nenávidět.
Pak si ale uvědomí, že ty hory nás nezvou, nejsou šité na naši míru a chodíme tam z vlastní vůle. Nemá cenu se na ně zlobit,“ dodává.
Zajímá vás, jaké dopady má vysokohorská turistika na přírodu, jací lidé dnes lezou na Everest a jak funguje byznys s povolenkami k výstupům? Poslechněte si celý záznam debaty o horách, přírodě i humanitární práci s Dinou Štěrbovou a Radkem Jarošem.
To, že vylezete na Everest, z vás horolezce nedělá, říká český Messner
Na tyto skály lezl Marek Holeček už jako pětiletý. Dnes je z něj jeden z nejlepších horolezců světa. (Video: Zuzana Hodková, Seznam Zprávy)
„Často říkám, že nahoře je prd. Je tam opuštěnost, únava a ještě vás čeká sestup. Já si užívám vrcholy teprve dole,“ říká v rozhovoru pro Seznam Zprávy nejlepší český horolezec současnosti Marek Holeček.
Co je v herectví Oscar, to představuje v horolezectví Zlatý cepín. Marek Holeček se svým parťákem Zdeňkem Hákem tuhle nejprestižnější horolezeckou cenu získal hned dvakrát.
Poprvé v roce 2018 za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa Gašebrum. Právě tady se mu přitom před sedmi lety nenávratně zřítil jeho tehdejší parťák Zdeněk Hrubý i s vybavením do propasti a on zůstal sám na sedmikilometrové stěně bez jištění. Horu nakonec zdolal na pátý pokus.
Druhá cena přišla začátkem podzimu, tentokrát za prvovýstup na nepálský vrchol Chamlang vysoký 7321 metrů.
Marek Holeček odmítá, že vrcholem horolezectví má být dosahování co nejvyšších nadmořských výšek. Everest ho neláká. Místo toho objevuje nové cesty a leze náročnějším alpským stylem. A před každým výstupem vypne a definitivně se odepíše. Jak to dělá, prozradil na vrcholku Černolických skal. Horolezci si mezi sebou tykají, takže tomuto zvyku podřídil i tento rozhovor.
Jsme teď na vrcholku Černolických skal, kde je docela hezky. Ale ty jsi říkal, že když dokončíš ten výstup, vylezeš na vrchol, tak tam hezky jako tady není.
Je jedno, jestli je to někde v Antarktidě, v Alpách, nebo Himálaji – samozřejmě záleží na tom, kolik tomu člověk obětoval energie – ale většinou je to opuštěné místo. Když jsme třeba pod tíhou počasí a únavy, tak je dost problematické si ten moment vychutnat.
Navíc všechno, co nám dělá radost, je dole, takže já říkám, že nahoře je prd a je to pravda. Je tam opuštěnost, únava a ještě nás čeká sestup. A ten může být dost dramatický. Já si tedy užívám vrcholy tak, jak to má být – teprve dole, kdy slezu a můžu bilancovat.
Když ty se rozhodneš, že vyjedeš na výpravu, jak dlouhá je příprava, než skutečně odcestuješ?
Může se zdát, že je to něco složitého. Kdepak. Je to o základním rozhodnutí a nalezení motivace – tedy najít kopec, který se mi líbí, zjistit si o něm všechny informace, které potřebuji, jestli už tam někdo byl, nebo kudy a jak se tam dostanu, celou tu logistiku. Nad tím se samozřejmě přemýšlí.
Ale takový ten moment, že jsem se rozhodl, mám k tomu i parťáka, dohodli jsme si čas, tak sbalit batoh, teď to vypadá, že si dělám srandu, ale nedělám, tak batoh dost často balím v den odletu. Je to rutina. Navíc – moc toho nepotřebuji. Jídlo a tak si většinou kupujeme na místě a tam mi s dopravou pod ten kopec pomůžou místní lidé, kterým rád za tuhle službu zaplatím.
Já tam dávám především štěstí. To je hodně důležité – napěchovat ho štěstím. Jinak tam jsou jen opravdu nutné věci pro přežití. Zajímavé je, že se člověk pořád snaží ten batůžek zmenšovat a zmenšovat.
Začne se tedy tím, že se pořídí opravdu malý batoh a do něj se dá nějaká potrava. Není to žádná NASA strava, nic speciálního – gró tvoří většinou bramborová kaše. To není moc energeticky náročné, ale já tam také nejedu debužírovat.
Jde jen o to, aby byl ten žaludek nějak naplněný a abych se těšil dolů.
Jde o to, aby to bylo lehké a rychle připravovatelné v podmínkách, které nahoře jsou.V batohu mám kilo a půl těžký stan, který si rozdělíme mezi sebe, pak je tam samozřejmě spacák, takové spíš placebo, přes které se dají počítat hvězdy. Ten váží většinou kilo. A je jedno, jestli je to do alpských stěn, nebo na osmitisícový kopec.
Pak tam jsou drobnosti, jako třeba náhradní ponožky, ale moc toho tam navíc není. Sakumprásk, když se startuje, máme to kolem osmi kil a pak se ta váha malinko snižuje.
Dokázal by se na takovouto cestu připravit i laik, který by se rozhodl, že příště jde s tebou?
Je to jako u každé jiné lidské činnosti, tedy kolik jsme schopni tomu obětovat, kolik máme dáno od Všemohoucího, to se nedá generalizovat.
To, že chodí lidé třeba na Everest, mají o tom nulové povědomí a dostanou se nahoru, ještě neznamená, že se z nich stali horolezci.
Ta horolezecká činnost není o tom, co jsem dělal poslední rok, že se připravuji na jeden kopec, ale o tom, co jsem dělal posledních 20 let a jak intenzivně jsem pracoval.
Těch dovedností je tam spousta. Nejenom to lezení, ale i schopnost psychické rezistence. Že můžete spadnout, případně že v daných momentech spadnout nesmíte, ale i rezistence být někde dlouhodobě pod nepřízní okolí. V chladu, nedostatku kyslíku a jenom s tím, co mám na zádech. Parťáka mi dělá můj kámoš, který je vlastně trošku příčina toho, proč tam jsem. Na někoho se to svést musí.
Zmínil jsi pády. Jeden fatální jsi viděl, ale zažil jsi nechtěný pád i ty?
Když je člověk pod tímto dlouhodobým, dá se říct drilem, tak by nějaká zásadní chyba neměla nastat, ale stejně jsme chybující. Spíš ale přijde takový ten osud shůry. Něco se uloupne, upadne s vámi kus ledu.
Samozřejmě, jsou to věci, které nějakým způsobem už předvídáte – tedy když jdete do něčeho zjitřeného, nebo kde se zvyšuje riziko, tak se na to také připravujete. Náhodné věci se stávají minimálně a tím, že tušíte, že se něco stát může, měl by být člověk částečně připravený a mít připravenou nějakou reakci.
Samozřejmě, že při pádu jste pod vlivem gravitace, to očůrat neumíme, ale dá se i udělat různé dojištění a tak, aby z toho nebyl fatální průšvih.
Nějaké velké pády jsem nikdy neměl. No dobře – 25 metrů je větší než panelák. Sedmipatrový.
Jo, to jsem také lítnul, ale tam se to dalo předpokládat.
To byl pád do vzduchu a paradoxně z toho nebylo lautr nic, než jenom trošku vnitřní šok, takové to vnitřní naštvání, že se mi to tam nepodařilo přelézt, ale chvilku jsem si oddychnul, asi na 10 minut jsem se vyspal na zemi, v borůvčí a pak jsem to vylezl. Na podruhé, aby se odboural ten šok, protože to si pak člověk táhne a tížilo by ho to i při dalších krocích.
Když se vrátím k pádu tvého parťáka Zdeňka Hrubého, jaké to pak bylo, vrátit se znovu na Gašerbrum?
Nevím, jak se s tím každý popasuje, ale můj pohled je, že mám to štěstí, že jsem na nějaký čas tady na planetě. Zaobírat se tím, že jsem smrtelný ? Ano, jednoho dne to nastane, nespěchám tam, také nevím, jestli ten switch off nenastane už zítra. Mám ale už naplánovány výpravy na deset let. Pracuji s tím, co se dá. To, že se potkáme se smrtí ? Čím jsme starší, je to větší jistota.
Ano, ten okamžik toho, že se něco stalo, je samozřejmě děsivý. Nicméně, nebudí mě to ze spánku, protože vím, že je to součást našeho žití. Jak řekl Remarque, každým dnem, co jsme se narodili, tak už vlastně umíráme. Takže makej a narvi tam, co se dá.
Někdo není schopen jít do domu, kde umřeli jeho rodiče, někdo tam normálně žije dál.
Ti strašáci jsou v nás a je důležité je odbourat a soustředit se především na to žití a na ty krásné chvíle, které jsme se Zdendou Hrubým, kterého jsme teď zmínili, prožili.
Když jdeš nahoru, musíš si úplně vypnout hlavu a nechat všechny starosti dole?
Je to základ pro to dělat věci dobře.
Všechno je jenom trénink. Třeba naučit se spát pod obrovským tlakem. Spoustě lidem to dělá problém, možná i já bych měl mít neklidný spánek, často i tady doma, ale mám ho naprosto dobrý.
Vše je otázka tréninku, i to soustředění. Když něco nemůžu v daném okamžiku ovlivnit, tak se na to nesoustředím. I naše myšlení je nějaká část energie a tu máme limitní.
Tady se dobíjíme odpočinkem a tím, že se dobře nakrmíme. V horách to ale tak není.
Tam jsme neustále pod nějakou tíží. Ležím v určité nadmořské výšce, tím mám samozřejmě daleko vyšší frekvenci dýchání. Vše je náročnější na chlad, vyrovnávání teplot. Já se tam tedy jen vybíjím.
A vybíjet se ještě něčím dalším, co stejně nejsem schopen na dálku vyřešit, nejde.
To znamená, že musím zapomenout, že mám doma třeba těhotnou ženu, nezaplacené účtenky, nebo že tam mám dítě, což je největší stres.
Moc hezky to řekl Doug Scott z klasické anglické horolezecké školy. Když jede do hor, tak se nejprve definitivně odepíše. To neznamená, že rezignuje na život, on se jenom soustředí na tu danou věc.
Jak moc je složité se otočit třeba jen pár set metrů před vrcholem?
Lidé vždy spekulují, jestli se to dalo dolézt, nebo nedalo. Já to mám jednoduché – nedalo. Jsem sice docela zaťatý, když chci něco dodělat, ale když to nejde, nemá cenu nad tím přemýšlet. Vždy jedu do maximální fáze a to, co mě otočí, je většinou tak silné a velké protivenství, že prostě nemám šanci s tím soupeřit.
Otáčím pod tíhou okamžiku a v tu chvíli musím úplně přešaltrovat. Každý ten krok má vlastně váhu nebe, protože tady nejdu po rovině, ale ten svah má třeba 70 stupňů, je ledový.
Slézám, létají mi tam drobné sněhové lavinky, nebo jsem v uragánu a nevidím nikam. Soustředím se jenom přesně na to, co mám dělat a ne na to, co se stane, když neudělám třeba tento krok dobře.
Musím dělat ty mechanické věci, které mám naučené a zafixované.
Ty jsi získal dvakrát nejvyšší ocenění Zlatý cepín. Máš ho někde vystavený?
Jeden má u sebe Huk neboli Zdenda Háček, Hák. Má ho doma, ale je polorozpadlý, zničil se hned napoprvé při předávání. Ten druhý mám doma. Já si na cenách ale moc nerajtuju. Lezení samo o sobě o nějakých prvních vítězstvích není.
Je to cena za dobře vykonanou práci, které si svět všiml. Je to nějaké pohlazení nejenom toho cechu horolezeckého, ale i lidí, kteří horám fandí.
Ale co s těmi cenami? K nábytku se většinou moc nehodí, a když je člověk vyhodí, je nebezpečné, že je někdo najde a ještě řekne, že si toho nevážím.
Reinhold Messner váš výstup na Čamlang označil za umělecké dílo. Je tohle víc než samotná cena?
Ten to pěkně pohladil! No, jasně, vždyť je to chlapík, který tím, jak žil, posouval hranice lidských dovedností. A najednou, když z jeho úst přijde tohle, ježíšmarjá, teď se normálně začínám zase červenat. Jasně, že je to dobré, je to moc milé a ani jsem mu nemusel moc sedět na krku, aby to řekl. Díky Reinholde, máš to u mě.
Podle něj jste váš výstup pojmenovali UFO Life. On tam právě údajně UFO viděl. Viděli jste ho také?
Oni tenkrát s Dougem Scottem na vršku Čamlangu viděli něco, co pro ně v tu chvíli nebylo nic pozemského. Může to být nějaký úkaz, ale teď už je to jen těžko dohledatelné.
Nicméně my, když jsme přemýšleli, jak pojmenovat tu cestu, tu novou krásnou linii v panenské stěně sošného kopce uprostřed Himálají, líbilo se nám to propojení se starší generací.
Tahle generace udávala směr, kodex, a ten jsme chtěli popotáhnout zase dál pro tu další generaci a ukázat jí: Hele, tihle chlápci uměli také dobře lézt. Takže jsme to pojmenovali UFO Life. Já k tomu dodávám, že jsem UFO viděl na rozdíl od nich každý den. A to v podobě mého parťáka Háčka.
A něco jiného, co sis neuměl vysvětlit, jsi někdy viděl?
No, asi jsem moc přízemní. Určitě bych rád viděl něco jako yettiho, ale měl jsem asi smůlu. Ani jsem neměl žádné vidiny z nadmořské výšky, kde jsem byl dlouho, když mě tam třeba zaseklo počasí. Nic takového se nekonalo.
Kolik vlastně stojí expedice?
To samozřejmě neřeknu, protože to je otázka na berňák – ne, dělám si srandu. Záleží samozřejmě na lokalitě. Třeba Antarktida – to už je dražší snad jen výlet na Měsíc. Ale třeba když vezmu standardní model výpravy na Everest, to může stát třeba 70 tisíc dolarů pro jednotlivce. Ale i víc.
Mě třeba tento cíl v podobě nejvyššího bodu této planety moc neláká. A když vezmu výpravu, jako byl třeba náš Čamlang, tak tam zase nic tak dramatického není. Je to vlastně běžně dosažitelné pro smrtelníka, který chce lézt v horách. Pohybujeme se v řádech zhruba 10 tisíc dolarů. Plus samozřejmě další věci okolo jako oblečení a podobně.
To samozřejmě také vyšplhá, ale není to nic, co by bylo až tak vzdálené.
Jak to vlastně funguje? Ty máš za sebou úspěšné výstupy, tak máš i sponzory. Je to tak, že čekají v blocích, až oznámíš, že někam vyrážíš a rádi to zaplatí?
Můžeš se stát sponzorem také, jsou to partneři. Sponzor, to je spíš, když hraješ hokej a sázíš tam góly a za to dostáváš plat. Takhle to není. Vždy je to spíš takový výměnný obchod.
Za přednášky, dokončení dokumentu, productplacementové fotky. Teď jsem třeba dopsal knihu.
Je to i psaní reportů z výprav do zahraničních i českých časopisů a na základě toho se partneři rozhodují, jestli jsem pro ně zajímavý.
Že by to bylo jen na základě toho, že někam vylezu, tak to postavené není. Není to tedy za jeden vyhraný zápas, ale za to, co potom z toho člověk ještě dokáže udělat.
Pořád je to lezení v rovině hobby a zábavy a to je dobře. Samozřejmě, dá se to pak přetočit do toho byznysového formátu, ale mně zatím dělá klidné živobytí.
To znamená, že nějak běžím tím životem a nehladovím ani já, ani moje rodina.
Kam ještě chceš vylézt? Co je ten nejbližší cíl?
Tahle prapodivná doba mě trochu zasekla, protože jsem nemohl odjet na dvě výpravy. Ty kopečky tam ale zůstanou a já se budu snažit se už na jaře vrátit. V Nepálu mám vybranou krásnou stěnu, jmenuje se Baruntse – je to obrovská neslezená stěna, takže kdo by chtěl, tak mě může předběhnout.
A potom do Karákóramu, tam se chodí na známý kopec K2. Ten má všechny ty přívlastky – nejtěžší, nejnebezpečnější, ale je zajímavé, že ten kopec, okolo kterého se na K2 chodí, tak tam každý sklopí zrak.
Není tak vysoký, má necelých osm tisíc metrů, ale naposledy na něm člověk stál před třiceti lety. Proč? Protože je těžký. A má spoustu nevylezených stěn. Jmenuje se Masherbrum, takže také jako hozená rukavice.
To jsou jedny z těch snů, které bych chtěl zrealizovat. A pak jsou tu další.