Výzkum, ve kterém zástupci Nadace Proměny Karla Komárka oslovili více než 1500 dětí a jejich rodičů, přinesl poměrně překvapující zjištění. Celých 11 % dětí tráví venku méně než 4 hodiny týdně a z celkového počtu se dokonce polovina v rámci tohoto času nedostala do přírody, ale svůj pobyt venku omezila pouze na městské prostředí.
Jejich volný čas je z velké míry vyplněn hraním her na počítači, tabletu nebo mobilu, případně sledováním televize.
To dokonce i přesto, že rodiče v 81 % případů podotýkají, že jejich děti tráví u elektronických médií přespříliš času a sami by uvítali, kdyby ho raději vyplnili pobytem venku se svými vrstevníky.
„Na internetu, sledováním televize nebo DVD, hraním počítačových her a poslechem hudby děti ve všední den průměrně stráví 4 hodiny a 14 minut, což je o více než dvě a půl hodiny více, než kolik času pobývají ve všední dny venku,“ konstatuje zpráva.
Na druhou stranu výzkum ukázal zhruba stejně početnou skupinu dětí (10 %), které jsou venku více než 26 hodin za týden.
(průměrně za týden)
- 4 hod. 31 min. – zahrada, dvorek
- 3 hod. 31 min. – na ulici
- 2 hod. 57 min. – hřiště
- 2 hod. 3 min. – v přírodě
- 1 hod. 2 min. – v parku
Zdroj: Nadace Proměny Karla Komárka. České děti venku: Reprezentativní výzkum, kde a jak tráví děti svůj čas.
Na místě je motivace
To, že jsme venku dříve trávili více času, má vlastně celkem jednoduché vysvětlení – doma nebyla taková zábava. Oproti tomu dnešním dětem moderní technologie vynahrazují vše, co jsme neměli. My to nepovažujeme za normální, protože jsme to sami dělali jinak. Samozřejmě v našich očích lépe.
Přesto je možné děti „donutit“, aby víc času venku skutečně trávily. Můžeme je vyhnat, zakázat jim počítač a pak se koukat na jejich otrávené výrazy, až budeme s nadšeným úsměvem zdolávat jeden kopec za druhým.
Ale to není ideální cesta, jak jim ukázat, že pobyt venku je vlastně skvělý a obohacující. Technologie jsou pohlcující proto, že je s nimi zábava, a tak musíme děti zaujmout něčím, co bude ještě zábavnější.
Čím?
Na to už bohužel neexistuje žádný návod, protože každé dítě je jedinečné a zaujme ho něco jiného. Co mají ale společné, je to, že by to mělo být něco nového; věřím, že se vždy najde společná cesta, i když to třeba chvíli potrvá.
Důsledky na celý život
U českých dětí je to stejné jako u všech ostatních ve vyspělých zemích. Mívají problémy s nadváhou a obezitou, časem se objevují problémy s bolestí zad, hlavy a při tělocviku tyto děti příliš nezazáří.
I když rodiče v dobré víře opakují, že „z toho vyrostou“, nemusí to být tak úplně pravda. Nejde pouze o aktuální stav, ale hlavně o nevhodné návyky, které si vytvoří a budou je praktikovat i v dospělosti.
Později je předají svým dětem a tak dále.
Galerie: Děti mají křivá záda
Časté jsou problémy s hyperaktivitou, se kterou si rodiče často neví rady a vyhledávají odbornou pomoc. Po nějakém čase dospějí k diagnóze – ADHD. Naneštěstí je tato diagnóza rozdávána jak na běžícím páse a až příliš často neoprávněně. To potvrzují pracovníci speciálně pedagogických center, ale také rozsáhlá studie probíhající na Harvardu, jak informuje server Svoboda učení.
Potom jsou zde problémy, které pramení přímo z digitálních technologií. Jde o kyberšikanu, závislost na počítačových hrách nebo na internetu.
Profesor Michal Miovský z pražské Kliniky adiktologie v článku na webu Šance dětem zmiňuje, že vznik závislosti je důsledkem nezvládnuté výchovy, přesněji řečeno neexistujících hranic.
Rodiče je v některých případech nenastavují vůbec, v jiných jsou pro děti nezřetelné. Také velmi neradi slyší, že jejich dítě kopíruje jejich chování, a měli by tudíž začít u sebe.
Fenomén Hikikomori
Extrémní situací, která dětem a mladistvým doslova nedovoluje vycházet z domu, je tzv. fenomén Hikikomori. Jedná se o extrémní strach ze společnosti jiných lidí, tedy o jakýsi druh sociální fobie. Poprvé se objevil v Japonsku, ale postupně se začaly vyskytovat případy po celém světě.
Termín Hikikomori v překladu znamená „ten, který se odtrhl“. Ačkoliv se většina psychologů přiklání k názoru, že se nejedná o nemoc, není tento fenomén rozhodně ani projevem psychického zdraví.
Rovněž se shodnou v tom, že děti a mladiství, kterých se jev týká, ztratili motivaci a rezignovali na fungování dnešní společnosti. Vinu nese právě současný životní styl, a to jak mainstreamový, tak i rodinný, uvádí web Pharmapoint.cz.
Mnoho takových osob mohou začít postihovat úzkosti, deprese, často i paranoia, které společně vedou k sebevražedným pokusům.
Tvrzení v úvodním titulku je tak samozřejmě nadsázka, ale to, jak a kde naše děti tráví volný čas, určitě stojí za naši pozornost.
Děti jsou málo venku, myslí si čeští rodiče | Novinky Nadace Proměny
Typický český školák stráví ve všední den na internetu, hraním her nebo sledováním televize dva a půl krát více času než venku (1:41 hod venku vs. 4:14 hod u médií), jeden z výsledků reprezentativního výzkumu „České děti venku“ Nadace Proměny Karla Komárka z roku 2016.
Rozsáhlý výzkum „České děti venku“ Nadace Proměny Karla Komárka realizovala v roce 2016, ale ani dnes neztrácí nic ze své aktuálnosti.
Toto šetření jako první svého druhu v České republice na reprezentativním vzorku 1 515 českých dětí a stejném počtu jejich rodičů ukazuje, že typický český školák tráví venku ve všední den v průměru 1 hodinu a 41 minut a o víkendových dnech v průměru 2 hodiny a 49 minut. Dohromady průměrné dítě stráví venku kolem 14 hodin týdně.
„Tento výsledek může mnoho lidí příjemně překvapit.
Je ale důležité, že mezi dětmi jsou v této oblasti velké rozdíly a hodně dětí dnes dává před pobytem venku přednost televizním a počítačovým obrazovkám,“ říká koordinátorka výzkumu Dagmar Krajhanzlová z Nadace Proměny Karla Komárka.
Zatímco 11 % dětí tráví někde venku méně než 4 hodiny týdně, 10 % dětí je venku více než 26 hodin týdně. Celých 50 % dětí se ve zkoumaném týdnu nedostalo do přírody.
Výzkum také zjišťoval, v jakém venkovním prostředí se děti – v rámci školních i mimoškolních aktivit – zdržují.
Nejčastěji děti pobývají na zahradě nebo na dvorku (v průměru 4:31 týdně), dále na ulici (v průměru 3:31 týdně) a na hřišti (v průměru 2:57 týdně).
Nejméně času naopak tráví v přírodě (v průměru 2:03 týdně) a v parku (1:02 týdně). V zeleni tedy v průměru tráví jen něco málo přes polovinu všeho času, který jsou venku.
Koordinátorka výzkumu Dagmar Krajhanzlová k tomu dodává: „Z odpovědí dětských účastníků výzkumu jsme zjistili, že můžeme rozlišit dva základní způsoby, jak české děti chodí ven.
Starší děti z rodin s nižším vzděláním, které tráví více času u obrazovek telefonů, počítačů a televizí, pobývají ve všední dny výrazně více času na ulici.
Jejich protikladem jsou děti, které jsou během všedních dnů venku méně, zejména na ulici, ale je pro ně charakteristické trávit výrazně více času v přírodě a další zeleni během víkendů. Častěji se s tímto způsobem pobývání venku setkáme mezi mladšími dětmi z rodin s vyšším vzděláním, které tráví méně času u obrazovek.“
Přestože mezi českými dětmi existují velké rozdíly, většina rodičů se shodne na tom, že děti jsou venku málo. Celých 81 % z nich se domnívá, že děti potřebují být venku každý den, stejně tolik jich pak považuje nedostatek kontaktu s přírodou u dnešních dětí za velký problém a souhlasí s tím, že se tento problém týká také dospělých.
Rodiče si zároveň myslí, že děti tráví příliš mnoho času u elektronických médií a považují je za největší překážku, která dětem brání být více venku.
Na internetu, sledováním televize nebo DVD, hraním počítačových her a poslechem hudby totiž děti ve všední den průměrně stráví 4 hodiny a 14 minut, což je o více než dvě a půl hodiny více, než kolik času pobývají ve všední dny venku.
Výzkum také přináší odpověď na otázku, jaké možnosti trávit čas venku dává dětem školní docházka. Z odpovědí dětí a jejich rodičů vyplývá, že během výuky se ve zkoumaném týdnu dostala ven jen menšina dětí (nejčastěji se jednalo o hřiště, v 8 % případů).
Jen o něco málo lepší byla situace o přestávkách.
Přestože většina českých škol má na svém pozemku nebo v těsné blízkosti sportoviště, hřiště, zeleň nebo park, málokterá toho využívá.Dvě třetiny českých rodičů se přitom domnívají, že by školy měly do svého venkovního prostředí více investovat.
- → VÍCE O VÝZKUMU
- → MSZ České děti venku, infografika (PDF)
- → MSZ České děti venku, infografika (JPG)
- Na výzkumu „České děti venku“ Nadace Proměny Karla Komárka se podílela také výzkumná agentura Median.
Děti jsou málo venku, myslí si čeští rodiče
Kolik hodin denně stráví vaše dítě venku? Kolik času věnuje své nejoblíbenější aktivitě?
Odpověď nemusí být úplně jednoduchá. Potřebná měření jsme ale udělali za vás. V rámci reprezentativního výzkumu České děti venku jsme podrobně vyzpovídali celkem 1 515 dětí ve věku 7–15 let z celé České republiky; zajímaly nás i názory rodičů. Vůbec poprvé jsme díky tomu zjistili, jak české děti tráví svůj čas.
Důležitou a dobrou zprávou je, že volný čas venku mají české děti stále nejraději. Horším zjištěním je, že v pomyslném žebříčku oblíbenosti aktivit se na první příčku velmi těsně dotahuje zájem o internet, resp. počítačové hry.
Jaké je hodinové skóre, podíváme-li se na čas, který těmito činnostmi typický školák stráví ve všední den? 1:41 venku vs. 4:14 u médií – tedy dva a půl krát více času věnuje internetu, hraní her nebo sledování televize než pobytu venku.
A jak samy děti hodnotí množství času stráveného venku? Bezmála 70 % z nich si myslí, že jsou tam „tak akorát“. Oproti tomu 81 % rodičů si myslí, že děti jsou venku málo.
Asi nepříliš překvapivým je pohled na opačný konec žebříčku aktivit seřazených podle jejich oblíbenosti mezi dětmi: spolu s domácími povinnostmi se o poslední místa dělí škola a učení. Právě ve škole ale děti stráví velkou část dne, resp.
týdne a je smutným zjištěním, že podle všech výpovědí se během výuky dostane ven jen naprostá menšina z nich, situace o přestávkách není výrazně lepší.
Přestože většina českých škol má na svém pozemku či v těsné blízkosti zahradu, hřiště nebo park, málokterá toho využívá.
Zajímají vás i další výsledky výzkumu České děti venku vč. přehledné infografiky? → ZJISTĚTE VÍC
A co kdybychom spojili zdánlivě neslučitelné a školní výuku umístili ven? Co kdyby děti neobjevovaly okolní svět spolu s vlastními schopnostmi, talentem i limity jenom v lavici či před tabulí, ale v živé interakci se skutečným světem a v reálných situacích? Co kdyby se díky škole zvýšilo množství i kvalita času, který děti tráví venku, a díky tomu se zlepšovaly i jejich učební výsledky?
Žádné „kdyby“ není potřeba. „Učení (se) venku“ už se děje a jeho benefity jsou prokázané. V praxi se mu však u nás věnuje zatím jen příliš málo škol. Jak je na tom konkrétně ta vaše? Ať už jste rodič, pedagog, ředitel školy či zástupce jejího zřizovatele, pro změnu můžeme něco udělat všichni. Nadace Proměny vám v tom nabízí pomocnou ruku.
→ ŠKOLY, přidejte se ke kampani Měsíc školních zahrad, která vám může pomoci k „cestě ven“. Na její organizaci spolupracujeme s platformou Učíme (se) venku a dalšími partnery. Každý z nás nabízí cenné know-how, praktické tipy, materiály zdarma i další formy podpory.
RODIČE, zajímejte se o to, jak vaše škola využívá své venkovní prostory a jak můžete přispět k tomu, aby umožnila vašim dětem být více venku. Buďte s dětmi venku, pokud to jde. Když uvidí, že je to pro vás přirozené, pak to může být přirozené i pro ně. Požadujte podporu také ze strany veřejné správy.
Konkrétně MĚSTA A OBCE jako nejčastější zřizovatelé přímo ovlivňují nejen rozvoj škol, ale i kvalitu veřejného prostoru v místě, kde společně s vašimi dětmi žijete.
Jak přispívá ke zlepšování veřejného prostoru měst a tím i života jejich obyvatel Nadace Proměny Karla Komárka? → ČTETĚ ZDE
Celý svět se přece netočí kolem dětí. Anebo jo?
Možná jste uvízli v jedné ze dvou pastí, které rodičům, odhodlaným pro partnerský přístup, „hrozí“ nejčastěji. Pojďme začít dvěma krátkými příběhy. Jeden z nich je možná ten váš?
. Dítě na koni
Máma měla pravdu. Je to s ním čím dál horší
Rozhodla jsem se, že nechci svoje dítě vychovávat stylem příkaz, zákaz. A když neposlechne, vlepit mu jednu výchovnou. Já nechci být policajt jako byla moje máma. Snažím se po dobrém. A respektovat ho.
Ale někdy mám strach, jestli ta moje máma nemá nakonec pravdu, když říká:
„Rozmazluješ si ho. Už teď si dělá, co chce. Jednou se budeš divit, jak ti přeroste přes hlavu.“
Protože víš, on mě fakt nikdy neposlechne.
Přitom mu to říkám hezky. Všechno vysvětluju, ptám se ho, co potřebuje…
Jenže pak jednou potřebuju něco já…
„Už potřebuju nutně domů, Péťo, chce se mi na záchod.“
„Ještě chvilku, mamííí, chci si prohlídnout ty autíčka.“
„Tak ale malou, jo? 5 minut?“
„Joo.“
…
„Prosím, teď už bych potřebovala jít, jinak se počůrám.
“
„Neee, ještě neee.“
„Řekli jsme 5 minut, vážně to nevydržím.“
„Neee, nejdu! Chci koukat na autíčka!“
„Já už ale hrozně potřebuju, pojď, půjdeme prosím tě.
Třeba sem přijdem zase zítra, to by šlo, ne?“
„Jsi zlá, všechno mi zkazíš!“
Kopnul do tý výlohy.
Nevím, kde se to pokazilo. Ale je to s ním čím dál horší.
Druhý příběh, ale stejný případ: Taková hodná máma, a ty na ni křičíš?
Taky jsem se snažila svoji dceru vychovávat jinak, než jsem byla vychovaná já. Jako malá jsem byla zakřiknutá a bála jsem se ceknout. Máma říkala, že když jsme někam šli, na návštěvu třeba, poslouchala jsem jako hodinky. A když jsem si náhodou dovolila pípnout, stačilo, když na mě houkla, a dala jsem pokoj. Varuju tě. Moc si mě nepřej. Opovaž se!
A tak jsem se neopovážila. Seděla jsem třeba dvě hodiny na návštěvě u stolu, zticha jako pěna, a bála se vzít si kousek bábovky, kterou mi nabízeli. Abych nenadrobila.
Tohle pro svoje děti nechci. Ať není tak uťáplá jako já, říkala jsem si, když se Dorka narodila.
Pak jí bylo pět a jely jsme na chatu s kamarádkou.
Ráno jsem jí připravila čaj.
„Tady máš čaj,“ řekla jsem.
„Je horkej!“
„Myslím, že už není, vychladila jsem ho. Zkus to.“
„Já nechci ten horkej čaj!!“ křičela na mě.
„Co na mámu takhle řveš?! Taková hodná máma, lítá kolem tebe, a ty na ni křičíš?“ vložila se do toho kamarádka.
Nejdřív se mi to nelíbilo. Co mi do toho kecá? Ale pak jsem si musela přiznat, že na mě takhle Dorka řve docela často. A že vysvětluju a vysvětluju a snažím se být trpělivá a pak… bouchnu a řvu taky.
Celá ta naše citlivá výchova se někam zvrhla. Řveme na sebe fakt příšerně 🙁 A když to moje máma vidí, říká:
„Vidíš, mělas ji vzít trochu u huby.“
Taková hodná máma. To je ten problém
Víte, ona totiž „hodná máma“ je někdy pro děti úplně stejné peklo jako máma-generál.
Jak to?
Protože „hodný“ rodič, ve snaze nebýt „zlý“ rodič a nepokazit to, často začne nevědomky fungovat v režimu „všechno pro dítě“.
Budu ho respektovat.
Jeho potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuju já.
Potřebuje mít svůj prostor, nemůžu ho omezovat.
Má právo na svoje emoce.
A chci mu taky dát možnost říct mi „Ne“.
Na tom všem se určitě shodneme.
Máte to ale takhle nastavené i z druhé strany?
Bude mě respektovat.
Moje potřeby jsou přece stejně důležité jako to, co potřebuje moje dítě.
Potřebuju mít svůj prostor, nemůže mě omezovat.
Mám právo na svoje emoce.
A mám taky možnost říct mu „Ne“.
Tak co, máte? Přemýšlíte o sobě se stejným respektem jako o svém dítěti?
Vážíte si sami sebe stejně?
Nebo svoje emoce většinou spolknete? Radši o kousek ustoupíte, aby vaše dítě mělo, co potřebuje? A máte pocit, že vaše soužití s ním je prima dobrodružství, ve kterém se máte dobře oba, nebo vás to partnerství a respektování pěkně vyčerpává?
Jestli vyčerpává, pak to ale není partnerství, mámo, táto. Protože v něm chybí respekt. K sobě.
Dítě nikdy nemůže být parťák, který vás bere vážně a bere ohled na vaše potřeby, když sami sebe moc vážně neberete. A přesně tak to pro něj vypadá, když nedáváte sobě stejné možnosti, jaké dopřáváte jemu.
Ono se naplno projevit může, vy ne. Ono může odmítnout – a vy se pak horlivě snažíte s ním domluvit a hledat řešení – ale vy moc ne (protože jakmile odmítnete, hned je oheň na střeše). Ono může plakat a něco nezvládnout, a vždycky pro to máte pochopení – ale vy ne.
Cítíte tu nerovnost?
„Hlavně ať ono má, co potřebuje“ je vlastně úplně stejně vychýlené z rovnováhy jako „Bude po mém a basta, dítě musí vždycky poslechnout“. Jen na druhou stranu.
Nakonec jste to pak možná vy, kdo vždycky srazí paty a poslechne
Zkuste si promítnout dvě tři poslední situace, kdy vám to partnerství s dětmi nešlo, nenajdete to tam?
Jak dopadla vaše poslední přetahovačka, jestli mu ty medvídky koupíte nebo ne? Jak dlouho jste nakonec čekali u hřiště, když jste se předem dohodli, že ještě čtvrt hoďky?
Byli jsme zvyklí poslouchat. A posloucháme dál
A vlastně není moc divu. Většina rodičů, kterým se tohle děje, v dětství zažila přísnou výchovu, jaká byla v minulé generaci normální. Nebudeme spolu diskutovat. Moc nemluv a koukej to udělat. Lehnout a spát. Už jsem řek.
Byli zvyklí, že je někdo „bere u huby“. Samozřejmě v dobré víře, nijak tu nestřílíme do milujících starostlivých rodičů nás, dnešních maminek a tátů, většinou to všechno mysleli dobře. Jejich děti ale…
… nezažívaly, že to, co chtějí, má stejnou váhu jako to, co chce ten druhý.
Spíš si nedovolily moc ceknout.
Bály se ozvat, aby nebylo zle a něco nepokazily.
Snažily se být hodné. Hodná holka. Hodný kluk.
Nenaučily se být rovnocenný partner. Který na rovinu řekne, co chce. Neměly kde.
A jedou v tom dál.
Nic na tom nemění fakt, že teď jsou oni rodiče a jsou o generaci starší. Ve skutečnosti jsou pořád „ti malí“, co si moc nedovolí ceknout a postavit se za to, co potřebují. Bojí se, aby něco nepokazili. Snaží se být hodní. Hodná maminka. Hodný táta.
Dál slyší na Moc nemluv a koukej to udělat. Jen teď jim už diktuje jejich dítě.
(A není už čas skončit tu hru „Vždycky tu musí být jeden, který diktuje“ a skutečně vyrůst?)
Mamííí, ještě jednu! A ještě jednu. A ještě..
Julča zase začala před spaním fňukat, že ještě jednu pohádku. Přitom už jsme přečetly dvě, jak jsme si řekly předem. Tak ještě poslední, říkám jí. Ale když jsem dočetla třetí, chtěla další a začala fňukat. No tak teda ale úplně poslední, přikývla jsem.
Málem jsem u ní usnula dřív než ona. A když jsem dočetla, že už teda konec, začala mě tahat za vlasy: „Mamíí, mamíí, nespi, já chci číst.“
A tak je to pořád. Je to s ní fakt náročný, za celej den mě nenechá vydechnout. Snažím se jí vycházet vstříc, ale kdy začne taky respektovat ona mě?
Nezačne vás respektovat. Dokud s tím nezačnete sami
Nejspíš nezačne, mámo, táto. Dokud nezačnete vy sami respektovat sebe. Budete vědět, že dvě pohádky jsou pro vás OK, ale pak už potřebujete spát.
A když potřebujete (a není to jen zástěrka – o těch si ještě dál řekneme, dokážou to totiž celé pěkně zkomplikovat), když opravdu potřebujete, tak se nepřekonáte jenom proto, abyste to neslízli.
Aby byl klid. Abyste vyhověli. Abyste nebyli za zlouna.
A nebudete dál vysílat dítěti zprávu: To, co potřebuju, vlastně není tak důležité. Stačí na mě houknout a vyhovím. Když ti dvě nestačí, přidám třetí, čtvrtou, pátou… dokud neodpadnu.
Partnerství je totiž skutečným
partnerstvím jen tehdy,
když je otevřené na obě strany.
Když nevnímáme jako partnera jen dítě, ale i sebe. Když potřeby obou stran mají pro nás stejnou váhu.
Dokud je rodič poddajná hromádka hlíny, se kterou se dobře orá, nezbývá dítěti než být tak trochu buldozer. Není to od něj žádná bezdůvodná rozcapenost (i když už pomalu jako rozcapenec vypadá). Jen vyrovnává nerovnováhu.
A jako by tím svým pichlavě nepřeslechnutelným „Mamííí, mamíí, ještě jednu!“ volalo:
Tak co, mámo, táto, postavíš se za sebe?
Taky něco fakt nutně potřebuješ?
Máš svoji hranici, nebo vždycky uděláš to, co chci?
Abys mi náhodou nezkřivil/a vlásek?
A ukážeš mi, kde máš opravdu dost, ať tu nemusím mrčet donekonečna?
Partnerství s dětmi, jak ho vnímáme v Nevýchově
Partnerství není vyhovím, udělám to, co chceš, a vždycky najdu způsob, aby ti bylo dobře. Partnerství je vnímám tě (i sebe), naslouchám ti (i sobě) a vždycky hledám cestu, aby nám bylo dobře OBĚMA.
Bez respektu k sobě totiž moc nejde dát skutečný respekt druhému. Nejde být parťák jen na jednu stranu. Představte si nůžky, kterým odlomíte jedno rameno. Zkuste stříhat, když máte jen jedno ostří. Můžete se snažit, jak chcete, výsledkem jsou jenom nekonečné marné pokusy.
Partnerství je totiž rovnováha. Dvě stejně důležité strany, které si jdou naproti
Sečteno podtrženo, tohle je ta PRVNÍ ze dvou pastí, které způsobí, že partnerství s dětmi nefunguje: Partnerství jenom na jednu stranu – směrem k dítěti. Nula respektu k sobě. Všechno pro dítě.
K téhle pasti se za moment ještě vrátíme, ať v ní neuvíznete natrvalo.
Teď přijde ta DRUHÁ. Jmenuje se:
. Nalakovat bič narůžovo
I když se rodič rozhodne změnit směr, někdy je pekelně těžké skutečně přehodit výhybku. Řekli jste si – tak já to teda zkusím, budu s ním teď mluvit jinak, a výsledek je „dítě mě má na salámu“? Nebo se zdá, že „čím jsem na něj hodnější, tím víc si dovoluje“?
V každodenní realitě to pak vypadá třeba takhle:
Minule jsme byli venku. Bertík mi říká: „Mami, můžu šlápnout do tý louže?“
Říkám mu: „Můžeš, když chceš, ale jednou a dost, jo?“
No a co myslíš, vymáchal se v ní celej. Měla jsem mu to zatrhnout jako vždycky, nedovolil by si to. Připadá mi, že žádnej citlivej přístup nemá cenu. Jak trochu povolím, dělá si, co chce.
Já to minule zkusila s naší Ájou: „Ájinko, já už teď potřebuju, abys šla spát.“
A ona na to: „Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.“
Tak jí v klidu vysvětluju, že už potřebuju dělat něco jinýho, že mám ještě horu prádla a že vážně potřebuju, aby šla spát. A začala, že ještě není unavená, a co kdybych si dělala to prádlo, že si bude ještě chvíli kreslit.
Takže domlouvat se s ní vede akorát k tomu, že se začne prosazovat a je to s ní na dlouhý lokte. Když rázně houknu „tak šup, honem do postele, jde se spát,“ žádný potřebuju, nepotřebuju, tak je v tu ránu v pelechu.
Hm, říkáš mi to hezky. A kde je ten respekt, tati, mami?
Tyhle dva pokusy o respektování dětí (Bertík vymáchaný v louži a Ája, která nechce spát) mají jedno společné: žádné partnerství ani skutečný respekt v nich není. A proto to nefunguje. Hned si na ně víc posvítíme, ať je vám jasné, co přesně bič nalakovaný narůžovo znamená a co způsobí.
A nenechte se zmást tím, že nepoužíváte přesně ta stejná slova jako mámy v příbězích. Sledujte jen, jestli se dostáváte do podobných situací. Podíváme se teď spíš na to, co je za slovy. Dětem jsou totiž často slova úplně „šumák“, promiňte ten výraz. Slyší na jiné signály.
Případ Bertík: Můžeš, když chceš. Ale udělej to, jak chci já
Řekli jsme, že partnerství je oboustranná záležitost, pamatujete?
Bertíkova maminka se rozhodla dát pro jednou dítěti volnost. A zároveň ji hned omezit. Jede totiž v režimu dovolím – zakážu. Nebo taky povolím – přitáhnu. Můžeš, ale jednou a dost. A Bertík?
Představte si, že byste doteď nesměli mlsat. A pak by vás jednou někdo vzal na večírek, kde by se stoly prohýbaly pod lákavými sladkostmi. A řekl by vám: Můžeš si vzít, ale jen jeden kousek a dost. Sáhnete po maličkém kousku luxusní čokolády. Rozplývá se na jazyku jak sen. Pomalu vám stéká do krku. A vy víte, že je to poslední sousto. Další už nebude.
Nemáte chuť rychle po ní hrábnout a narvat si do pusy celou hrst? Možná máte strach a nedovolíte si to. Anebo to prostě risknete, pro ten požitek, co?
Už trochu rozumíte Bertíkovi? Vymáchal se v ní celej.
Dávkovaná volnost v módu povolím – přitáhnu nemá s partnerstvím nic společného (úplně stejně jako bezbřehé „všechno pro dítě“, kdy rodič skáče, jak dítě píská).
Je to jen růžový bič. Zobni si, ale jen tolik, kolik teď dovolím, jinak to schytáš. Cítíte se v tom nějak rovnocenní? Máte pocit, že se vás někdo ptá po vašich potřebách? Že se s vámi chce domluvit? A máte chuť spolupracovat, nebo spíš využít příležitosti, jakmile se naskytne?
Nejvyšší čas to říct na plnou pusu, mámo, táto: skutečné partnerství na dovolím – zakážu nehraje.
Dokud totiž fungujete v režimu dovolím – zakážu, povolím – přitáhnu, jste vždycky ten, co vládne. Ne ten, co spolupracuje. Když povolíte, přitáhnete, povolíte, přitáhnete… vlastně jen vodíte loutku, cítíte to? A dítě, které je loutkou na provázku, nemůže být tím, kdo spolupracuje, jde vám sám od sebe naproti, hledá a navrhuje řešení.
Na partnerství musí být dva, nedá se svítit. A s loutkou nejde počítat
Může být samozřejmě výhodné, být tím, kdo hýbe provázky. Máte loutku pod kontrolou. Otázka zní: jak to se svým dítětem chcete?
Chcete být šéfem loutkohry, který povoluje, přitahuje – a hrát s dětmi pimprlové divadlo, nebo chcete být parťák – a mít samostatné dítě, které s vámi spolupracuje?
Jestli vám vyhovuje první model, může být. Pro teď se můžeme klidně rozloučit 🙂 Pokud to ale myslíte s partnerstvím vážně, pojďte se podívat na případ Ája.
Případ Ája: Řeknu ti to jinak, ať nejsem policajt. Ale udělej hned, co chci
Máma řekla Áje, co chce: Já už teď potřebuju, abys šla spát.
Ája řekla mámě, co chce: Mami, mně se ale spát nechce. Chtěla bych až za chvilku.
Máma řekla Áje, proč to potřebuje: Mám tu horu prádla, potřebuju si už dělat svoje.
Ája to respektovala. A navrhla mámě řešení: Dělej si v klidu prádlo, budu si chvíli kreslit.
A maminka? Štve ji, že se Ája prosazuje. Přece jí to řekla jinak, slušně. Problém je, že se stejným cílem: Zpacifikovat ji. Dotlačit Áju tam, kam chce. O kolik je v její větě „Já už teď potřebuju, abys šla spát“ menší policajt než ve slovech „Tak šup, honem do postele“? A kolik je tam skutečného zájmu zjistit, co potřebuje Ája?
Začíná vám to být jasné?
Nejde tu o slova, ale o to, s jakým vnitřním nastavením je používáte:
Má to být další nástroj k tomu, dostrkat dítě, kam chcete?
Chcete mu laskavěji vysvětlit, co je důležité? (Podle vás. Co je důležité podle něj se přece neptáte – je malé, nemůže to vědět.)
Pak jste ale změnili jen slova, ne přístup. Nalakovali jste bič narůžovo.
Jenže bič a respekt nejdou dohromady. Proto jsou dětem slova tak často „šumák“
Pravda o respektu je totiž taková: Když se rozhodnete být parťáci, musíte počítat s tím, že starý svět se změní. Provázky a biče nezmění barvu. Přestanou existovat. Jestli chcete být parťák proto, aby vaše děti zařezávaly, byly poslušnější a udělaly vždycky hned, co chcete, upřímně, nebude to fungovat.
Když do toho totiž jdete naplno, s otevřeným srdcem a touhou objevovat svět svého dítěte, nikdy nevíte, co se stane. Partnerství není žádná jistota, že bude po vašem. (Ale ani po jeho, pamatujete? Je to fifty fifty, rovnováha.)
Je to otevřený prostor, kde oba můžou říct, co chtějí, ale jeden nemá snahu převálcovat druhého, ani ho někam dostrkat. Jsou na jedné lodi. A hledají spolu cestu. Ve které je dobře OBĚMA.
Třeba takhle: