Pokud se Vám článek líbí, oceňte ho!
Líbí se mi to! Už se mi to nelíbí!
Kdyby se mi s něčím podobným před pár lety svěřila některá moje kamarádka, můj názor by byl jasný: jestli chceš další dítě a máš pro to aspoň trochu vhodné podmínky, běž do toho – možná tě čeká pár let nepohodlí, ale když to neuděláš, bude tě to mrzet celý život!
Jak to ale bývá, když musíte něco takového řešit sami, není to zdaleka tak jednoduché. Už druhé dítě s námi docela zamávalo – se mnou fyzicky, ve zbytku rodiny se pak úplně změnila atmosféra a nějakou dobu jsme všichni jeli „na krev“.
Starší dceři byly necelé dva a čtvrt, když se jí narodil bráška. Byla se mnou doma, do miniškolky začala na dvě dopoledne v týdnu chodit až za půl roku.
Snažila jsem se ji nezanedbávat, ale malý byl dost náročné miminko, muž vstával kolem páté do práce a denně dojížděl skoro dvě hodiny…
Ilustrační foto
Moc si toho z té doby nepamatuju, kromě velmi častého řevu. Naložila jsem ho do kočárku, řev. Po cestě na hřiště usnul, ve stojícím kočárku se ale po deseti minutách probudil, řev.
Řešení kvadratury kruhu, jestli se nějak pokoušet uklidnit miminko na hřišti, nebo se vydat domů, proti čemuž samozřejmě zase protestovala dcera.
Večer se po uspání zase do pěti minut vzbudil, pokud jsem neležela vedle něj, takže jsem se sprchovala a čistila si zuby za konstantního řevu, abych mohla kolem půl deváté ulehnout s mrňousem. (Zdravý rozum mi tehdy zachránil Kindle s podsvícením – doporučuji jako povinnou výbavu každé budoucí matky!)
Biologické hodiny umí pokoušet
Jistě, nakonec to přešlo – a podobně jako po nějaké době vyvane vzpomínka na porod, i mně po pár letech otrnulo a začaly se znovu hlásit biologické hodiny. Ještě to třetí, popichovaly. Vždycky jsi chtěla tři.
Ani jedno dítě nemá zelené oči po tobě! Když jsou starší ve školce, mohla by sis miminko konečně užít. Ne jako když jsi byla nervózní prvomatka s nedostatkem mléka, jejíž dítě zoufale brečelo hlady.
Nebo podruhé s batoletem neustále za zadkem, zatímco miminko vnášelo veškerou životní energii do vyjádření zuřivé nespokojenosti s tím, že je miminko, nedokáže se pohybovat, nemůže nic jíst a nikdo mu nerozumí.
Ilustrační foto
Muž byl ale neochvějně proti a já se nemohla ani divit, ani být zklamaná: od začátku chtěl jedno dítě, dvě jako naprosté maximum.
Nejhorší ale bylo, že jsem s jeho argumenty vlastně souhlasila taky: sama jsem si nedovedla představit, že tím vším procházím znovu, a ještě jsem nezapomněla, jaká byla otrava, když jsme kvůli absolutně necestovacímu miminu omezili dvojdětné výlety na minimum a všechna zajímavá místa objížděl muž s dcerou sám.
Věděla jsem – protože touhy se vždycky vystupňovaly v období ovulace, zatímco během ostatních dnů cyklu jsem byla z představy třetího těhotenství spíš zděšená –, že mě zrazuje moje tělo, které cítí poslední možnost k biologické reprodukci. Je mi třicet sedm.
Jistě, spousta žen má děti ještě daleko po čtyřicítce, ale vzhledem ke komplikacím, které přišly už ve druhém těhotenství ve 32, prostě cítím, že konkrétně to moje tělo má možná poslední rok, kdy by takovou zátěž jakž takž zvládlo bez vážných následků.
Strach ze známého, ale ještě větší strach z neznámého
Nebudu lhát: mám ráda své pohodlí a jsem trochu srab. Kamarádky a internetové známé, které dvě děti (aspoň navenek) v pohodě zvládaly, působí se třemi výrazně uštvaněji.
Nejhorší to samozřejmě je, když jsou vměstnané třeba do pěti let; čím větší rozestupy, tím menší je to náraz, ale změna je vidět u všech – pár z nich to řešilo odchodem z internetových komunikačních kanálů, kde jsme se do té doby podporovaly a udržovaly se při zdravém rozumu, jiné se musely vzdát i případných zbývajících koníčků, jsou nevyspalé, fyzicky vyčerpané z navazujících těhotenství a období kojení, některé procházejí manželskou krizí… a já, když vím, že jsem jen tak tak zvládla to druhé, bych si prostě na třetí, navíc těsně před čtyřicítkou, cíleně fakt netroufla.
A druhá věc: nikdy není jisté, jestli bude všechno v pořádku.
I kdybych se rozhodla zatnout zuby na pár let kojení, rostoucích zubů, nočního vstávání a tahání kočárku do MHD, nemusí to být zdaleka jediná omezení, která by nám třetí dítě přineslo.
Třeba kdyby nebylo úplně zdravé, nebo kdybych si odnesla nějaké trvalé následky já. Ano, jsou to katastrofické scénáře, ale stávají se. A my máme dvě velmi konkrétní děti, s kterými musíme při jakémkoli plánování počítat.
Ilustrační foto
…i když, ne všechno se dá naplánovat
Mám kamarádku. Máme k sobě blízko svými zájmy, rodinným zázemím a v neposlední řadě taky dětmi: máme je téměř nastejno, naši mladší synové mají datum narození jen měsíc od sebe. Proto jsme pochopitelně probíraly i otázku třetích dětí a došly jsme k podobnému výsledku.
Já toužila po teoretickém třetím trochu víc, ona se občas starala ještě o prvního syna svého muže, takže byla kategoričtější: třetí už fakt ne.
Proto mě zarazilo, když mi loni v únoru napsala: budeme mít přírůstek do rodiny… „Pořizujete si novýho pejska, jo?“ odepsala jsem – copak nechápe, jak to působí?
No, nebyl to pejsek. V říjnu se jí narodil třetí syn, naprosto nečekaný, neplánovaný… a strašně veselý a pohodový. Miminko za odměnu. Kamarádka, která měla společně se školkou druhého syna nastupovat do práce, teď s miminkem z domova dělá něco úplně jiného.
Má práce nad hlavu, pochopitelně, ale taky má pocit, že to tak vlastně mělo být. A já jsem došla k podobnému závěru, i když (možná dočasně, ale spíš už natrvalo) z druhé strany barikády: kdyby ke mně třetí dítě fakt moc chtělo, tak si cestu najde, protože stoprocentně spolehlivá antikoncepce stejně neexistuje.
A jak tak na to koukám, mám dojem, že u nás to mělo být tak, jak to máme teď.
Ilustrační foto
Mimochodem: za všechny kamarádky a známé, které tohle všechno překonaly a šly do třetího dítěte, jsem vždycky moc šťastná a moc jim to přeju. Už jsem ale pochopila, že každá rodina je unikát a pro každého je nejlepší něco jiného.
Přivést na svět nového člověka s sebou nese spoustu zodpovědnosti. V přemýšlení vám mohou pomoci i tyto otázky:
- Představte si, jaké to bude v budoucnu, nejen teď, ale i za dlouhou dobu. (Orientačně za rok, za pět let, za deset a za dvacet.) Budu spokojenější, když to udělám?
- A bude můj život o dost horší, když to neudělám?
- O co přijdu, když to udělám? Bude mě to hodně mrzet, nebo ani ne?
- Jak to vnímá můj partner?
- Jak s ním budou sourozenci vycházet teď, za pět let, za deset let?
- Máme na to finance? Zvládneme to organizačně?
Diskuze Jak se mám vyrovnat se stejným pohlavím dítěte?
Holky prosim neodsuzujte me. Sama nechapu co se to semnou deje. Hledamněkoho kdo ma stejnou zkušenost nebo aspoň podobnou. Hrozne se stydím alenevim si rady.
Kdyz se mi narodil syn byla jsem nadšena vse jsem si užívala a dělalaprvní poslední. Byl hodny a vse bylo ideální bohužel měl zdravotníkomplikace a dost jsme si s nim užili. Strach bezmoc ale vse dobre dopadlo asyn je v pořádku. Začali jsme resit druhé dítě.
Nebyla jsem si jistá zdachci víc deti ale říkala jsem si az otehotnim budu zase rada a šťastná.Šla jsem do toho a otěhotněla. Dvě čárky a ja zkoprnela najednou mi došloze moje pocity ze nechci druhé byli pravdivé ze jsem se mela poslechnout. Notak jsem se utesila další věci.
Určitě to bude holcicka kterou jsem si vzdytak moc prala. Upnula jsem se na to a to ze jsem tehotna jsem uvladala lips touhle představou. Kdyz mi ale ma utz rekli to co by ani slepý neprehlidnulze čekám kluka stalo se něco co jsem nečekala a to me děsí.
Složila jsemse a nedokázala jsem přestat brecet.
Vim ze zrovna ja bych mela říkat vždyť je to jedno hlavně zdraví kvůlitomu čím jsme si u prvního prošli. Vim ze spoustu nemůže mit deti a ja setakhle rouham. To vse vim. Jen nedokážu ovládnout svoje pocity a to jak secítím. Ráno sotva vstanu z postele jsem jak matoha. Porad brecim a bojim seco bude dal.
Strašně se stydím za svoje pocity, stydím se ze si vduchupřeju potratit. Nechci se tak cítit chci se tesit, chci abych si to užívala.Boze tak to budou dva kluci aspoň budou parťáci ale me to nejde. Moje reakceprekvali me samotnou a hrozne se bojim co bude kdyz se s tim nevyrovnal. Cokdyz ho nepříjmu az se narodí. Jak budu reagovat.
Uz si nevěřím a bojim sesama sebe. Hrozne ho chci milovat a těšit.
Měli jste to tak nekdo a po porodu se vse srovnalo nebo ne?Prosim ne odsuzujte me
Velikost písma:
Hodne delaji i hormony, bojovala jsem v druhem trimestru se strachem, zedalsi dite nebyla spravna volba.
U tebe mi ale prijde, ze to bude chtit odbornika. Mozna ne hned psychologa,ale nekoho s vice duchovnim pristupem, kdo by ti pomohl naladit se na miminko?Podle me potrebujes nekoho z venci, kdo ti s pocity pomuze. Do porodu bychnecekala, ano, muze byt, ze vse pomine, ale taky nemusi, muze se naroditnarocnejsi uplakane miminko, dalsi psychicky napor a budesv bludnem kruhu.
Co manzel? Je ti oporou?
@Anonymusss Mělajsem to podobně, naštěstí teda ne stejně. 3 tí dítě,3 ti holka.Stačilo mi vidět pár minut po oznámení, že čekáme holčičku (ZASE),jakten človíček zoufale bojuje o svůj životní prostor při odběru plodovévody.
A stačil mi po pár dnech ten šílený strach, když mi zkamenělobřicho a já celý den necítila pohyby. To zklamání mne přešlo velicerychle.A dnes? Já bych za to moje dětátko dýchala, miluju ji nadevše.A když jsme čekali od nestarší dcery vnoučátko: holčičku, už jsem tokvitovala s povděkem.
Je to moje další krásná princezna a občas se ažděsím, jak moc ji miluju. Děsím, protože doma mám i své děti.
Přítel je uzasny. Snaží se mi pomoct porad říká ze mi věří ze tovsechno zvladnem ze jsem úžasná máma a ze budu znova. Nad psychologem uzjsem uvažovala a myslim si ze bych asi pomoc potřebovala.
Myslim ze nejsem žádná „babovka“ vzdy a vse zvladam s nadhledem aletohle proste nechapu. Nechapu co se to deje a proc. A proc si proboha tajnepřeju to nejhorší. Vim ze to ma vse na to male vliv a ze musim bytv pohode ale…
Berry4 v mateřské instinkty doufám jenže ja v ne doufala uz ted aselhali. Hrozne se bojim ze selžou znovu doufám ze ne ale strach tu je.
Člověk si často uvědomí, co všechno má, až když to ztrácí…tak senerouhej. Dneska je blbá doba v tom, že všechny můžeme předem vědět, cose nám narodí…dřív se to bralo, jak to přišlo…opravdu si častočlověk myslí, že je vládcem všeho…to je omyl, není a až ho osud kopnecitelně, pak pochopí.
Já chtěla prvního klučíka, čekali jsme holčičku, cítila jsem odzačátku, že to tak je, dokonce jsme hned od začátku věděli, jak se budejmenovat…cítila jsem takovou trochu nespokojenost, že to není kluk, prostělidská rozmazlenost…pak nám vyšla blbě genetika, hodně blbě a já jsemmyslela, že se ani nedožiju odběru plodovky, jak mě paralizoval strach, žese jí budu muset vzdát, že bude postižená. Naštěstí byla amnio ok. Bylojen takové šáhnutí osudu, které se se mnou táhlo až do předčasnéhoporodu, když se narodila skoro mi ji ani neukázaly, viděla jsem jí jen nafotkách a pak až druhý den, byla neskutečně krásná a dodneška zůstala,je jak spadlej anděl z nebe…dokonalá Když jsem čekala druhé, tak jsme paradoxněchtěli znova holčičku, kluk už nás vůbec nenapadl, opět jsem musela naamnio a byl tam klučík Opět dokonalá „Šu-šu panenka“ a jez něj druhej chodící andílek. Jsou oba neskuteční a vůbec vůbec by měnenapadlo přemýšlet, jaké pohlaví je lepší a pod. Kdybych byla náhodouneplánovaně napotřetí těhotná, nenechám si to říct a budu čekat napřekvapení Dítě je úžasný, tím že je,ne tím jaké má pohlaví.Tak se seber a přestaň myslet na blbiny, často se nám naše zlá tajnápřání, můžou splnit v nejnevhodnější dobu, když už je nechceme anepřejeme si je a pak je to velká rána.
Ahoj, myslim si ze Te to přejde po porodu neboj ted vic mysli na toho malehojaky bude a tak … taky jsem mela strach mam syna7let a vice ho to tahne k byvalemu, kdyz nynější pritel chtel miminko pralsi holcicku a ja taky protoze jsem mela strach ze kdyz to bude kluk bude mitzase radsi tatu. (Ono je to o tom ze ho tatinek rozmazluje muze u nej vsechnotak je buh ale me to proste prijde lito ale vim, ze me ma rad stejne jako jeho)Taky jsem mela strach, ze by byl pritel sklamany, ze je to kluk protoze stalemluvil jaka to bude jeho princezna… ja si prala hlavne aby bylo miminko zdraveale kdyz mi doktor potvrdil holcicku oddychla jsem si myslim ze by mi to bylotake lito ale ver ze az maleho uvidis bude to jako kdyz lusknes laska k diteti je jedinečná a ty budes vedetze te ten drobek potrebuje a bude jedno jestli je to holka nebo kluk v jakem jsi tydnu? Ja 34 tt
@Anonymussspíše:Přítel je uzasny. Snaží se mi pomoct porad říká ze mi věří ze tovsechno zvladnem ze jsem úžasná máma a ze budu znova. Nad psychologem uzjsem uvažovala a myslim si ze bych asi pomoc potřebovala.
Myslim ze nejsem žádná „babovka“ vzdy a vse zvladam s nadhledem aletohle proste nechapu. Nechapu co se to deje a proc. A proc si proboha tajnepřeju to nejhorší. Vim ze to ma vse na to male vliv a ze musim bytv pohode ale…
Berry4 v mateřské instinkty doufám jenže ja v ne doufala uz ted a selhali.Hrozne se bojim ze selžou znovu doufám ze ne ale strach tu je.
V prvním těhotenství jsme oba s manželem chtěli kluka. Já jsem odzačátku nějak cítila, že je to holka. Po velkém utz nám potvrdili holku apřišlo asi 30 minutové ‚zklamání‘. Pak jsme zajeli do krámu, koupiliprvní růžové věci a bylo po zklamání. Teď jsem za dceru hrozně ráda.
Teď v druhém těhotenství jsem pohlaví netušila, přikláněla jsem spíšk druhé holce. Dcera i manžel chtěli jen holku, žádnou jinou možnostnepřipouštěli. Hlavně dcera se na ségru hodně upnula. Až jsem mělastrach, jak by zpracovala, že dítě bude kluk. Před pár dny nám potvrdiliholku a jsem zas ráda.
Dcera je spokojená se ségrou, vymýšlí jméno(jasná Eliška prý, opět mám obavu jak přijme, že Eliška to nebude) amanžel zklamán není. Jen při odcházení z ordinace prohlásil, že teda naty ryby bude jezdit sám Počkej, až se syn narodí, budeš ho opětmilovat od první vteřiny.
Nicméně to ‚zklamání‘ chápu, sama si hoz prvního těhotenství pamatuji. Snažila jsem se na tom hledat pozitiva a nadceru se těšit.
Neproběhlo u Tebe nějaké porodní či poporodní trauma?
@AnonymusssZbláznily se vám hormony. Není to žádný výraz toho, jaká jste špatnáosoba, nebo tak něco.
Prostě něco, co se stalo a zase to přejde. Pocity jsou jedna věc,objevují se bez kontroly, bez možnosti je nějak efektivně ovlivńovat – aleto co je možné regulova je co s nimi uděláme.
Buď je posilovat, nebopotlačovat (což nevede k ničemu dobrému) a nebo se je naučit prozkoumat anechat je se zase rozplynout, aniž byste je živila svými emocemi. Jsou na tozaměřené mnohé budhistické či jógové metody a techniky.
A tymimochodem, díky všem těm relaxačním vedlejším efektům v těhotenstvíjedině pomáhají.
Případně zajít si párkrát za psycholožkou, kde budete mít možnost sev tom zorientovat a dostat ze sebe ven to, co nechcete házet na své blízkéa nikdo vás za to nebude soudit je dobré řešení – ideálně čím dřív,tím líp. Hledejte nějakou starší, co už má děti, abyste neměla tendenceterapii schazovat tím že „no jo chlap/no jo mladá holka/no jobezdětná“, co tam mi bude říkat.
A vyhněte se centrům, kde jsou příliš zaměřeni na „posvátnémateřství“, abyste se nemusela snažit vecpat do nějaké ezokrabičky M. A.T. K. Y.
Možná, možná bych volila někoho s jungiánským přístupem – tedyanalytická psychoterapie či katatymně-imaginativní psychoterapie a vlastněvětšina arteterapeutů.
http://www.csap-cz.eu/clenovehttp://www.cskip.cz/kontakt/http://www.arteterapie.cz/…seznam-clenu
To co popisujete jim bude znít jako průlom nějakého temnějšíhoarchetypu do vědomí. Tedy něco, co se prostě stává a bývá to velkoupříležitostí k růstu, ale s dosti velkým rizikem bolesti.
A s tím umí zacházet daleko lépe, než třebakognitivně-behaviorální terapeuti, co by apelovaly jen na vaše racio.
@Anonymussspíše:Holky prosim neodsuzujte me.
Absolutně není za co. Já jsem příšerně nechtěla kluka. Dokonce tak,že jsem si říkala, že jim ho v porodnici nechám . Tehdy UZ nebyl až tak běžný.Osud už ví, že co řeknu, myslím obvykle vážně , proto mi teda dopřál tu vysněnou holku.Ale samozřejmě věřím, že kluka bych pak měla taky ráda.
To bude dobrý, neboj.
Vždycky jsem si přála holčičku.. s tím, že mám druhého kluka, jsemse smířila až půl roku po druhém porodu.. a upřímně mám teď mnohemblíž k tomu mladšímu
@Tamtama píše:Vždycky jsem si přála holčičku.. s tím, že mám druhého kluka, jsem sesmířila až půl roku po druhém porodu.. a upřímně mám teď mnohem blížk tomu mladšímu
Tak… ještě se to může podařit napotřetí .
@Anonymusss Jsem ve29tt a mam to stejne. Doma 17ti mesicni kluk a další na cestě. Už od17 chci holku..a taky doufám že po porodu bude dobře s vse se srovna. Játeda vůbec resim jestli to druhe dite byl dobrý nápad. Dusim to v sobe.Nemůžu to ani nikomu přiznat. Pořád se snažím ale proste to zatímcítím jak to cítím.
Taky to tak mam 1.kluk…ted opet tehotna a zase kluk (u nas seto dalo cekat, ptz manzelova rodina po xxx generaci umi jen kluky) ale i tak tam byla touha po holcicce. Jak jsmebyli na uzv ve 14.tydnu, neslo pohlavi prehlidnout. Trosku jsem si povzdychla,ale v momente, jak jsem videla jak se maly hybe, zíve..
chut po holce presla a prislo hned smireni. Spis me pak stvali anekdy stvou reci druhych..ze skoda ze neni parecek…a ze treba to jeste holkabude na ranu. I rodina chvilema. Aletak radeji neresim. Jsou to nase deti. Verim ze te to prejde. Sem tam me chytipocit ze bych tu holcicku uvitala, ale hold budu v oblozeni chlapuuu..
taky sito tak rikej…a neres pohlavi. Dite je radost a je fuk ci je to kluk neboholka…i tak ti za 20 let „utecou“ z domu at uz dcera nebo syn …chapu…ale..treba si uvedomit dulezitost, ato, ze bude miminko zdrave. a kdyz se nad tim tak zamyslim..rikam si..
co jabych s devcicou delala…mam doma chlapy a budu mit jsem jejich superhrdinka
Radka (32): „Nechci mít děti a okolí mě odsoudilo.“
Ráda bych se svěřila se svou vlastní zkušeností. Takže pěkně popořádku. Jsem Radka a je mi třicet dva let.
Měla jsem krásné dětství, rodiče mě vždy podporovali v tom, čeho jsem chtěla dosáhnout nebo čím jsem chtěla být. Vystudovala jsem střední a poté i vysokou školu.
A poznala pana „Božského“, se kterým žiji již desátým rokem. Žijeme na hromádce, ale šťastní. Svatbu máme naplánovanou na příští rok.
Stará na svatbu i děti?
Říkáte si, že jsem už příliš stará na to, abych se vdávala a zakládala rodinu? No a to je právě ten kámen úrazu. Po dětech jednoduše netoužím. Nějak se ve mně nevyvinul mateřský pud. Ráda si je pochovám u kamarádek, ráda je pohlídám bývalým spolužačkám. Tím ale moje zainteresovanost končí. Vždycky totiž vím, že je můžu vrátit zpět rodičům.
Ne že bych děti neměla ráda. To vůbec ne. Jen v sobě nenacházím dost síly věnovat jim veškerý svůj volný čas ve dne i v noci. Když pláčou, rve mi to srdce, pláču s nimi. Když jsou nemocné, dala bych všechno za to, aby je nic netrápilo.
Protože jsem od puberty žila s o třináct let mladší sestrou, vnitřně si říkám, že mám „odchováno“. Vím, co všechno taková péče o dítě provází, proto mě nikdy v budoucnu nenapadlo, že bych měla vlastní.
Jsem si jistá, že bych to nezvládla a že bych prostě nebyla dobrá matka.
Mít dítě není povinnost
Říkám si, že mít dítě není povinnost, nýbrž možnost každého z nás. A já ji jednoduše nechci využít. Za to mě ale moje okolí pěkně odsoudilo.
Když jsem dokončila školu, začali se mě všichni vyptávat na partnera. Když jsem je seznámila s partnerem, došla řeč na svatbu a děti.
Nejdřív jsem se snažila taktně vysvětlit, že mám na děti přece ještě spoustu času, po oslavě mých třicátých narozenin byly ale dotazy čím dál neodbytnější.
Začali jsme proto s přítelem seznamovat okolí s tím, že děti nechceme, a proto je neplánujeme. A to jsme neměli dělat. V očích rodiny jsem byla za povrchní kariéristku, která bude svého rozhodnutí jednou pekelně litovat.
Partner naopak za sobce, který jednou skončí v domově důchodců, protože se o něj na stará kolena nikdo nepostará. Babičky s tchyní mi nemůžou přijít na jméno. Prakticky ihned mě odsoudily, aniž by si vyposlechly důvody mého rozhodnutí.
Platím v rodině za černou ovci a nevím, jak to změnit.
Nechci být chodící inkubátor
Strýc mě dokonce osočil z toho, že kvůli takovým, jako jsme my, musí porodnost zachraňovat migranti. O tom, že je planeta přelidněná a problém migrace je trochu někde jinde, nechtěl ani slyšet.
Bohužel si tímto rozhodnutím připadám velmi stigmatizovaná. Přišla jsem o většinu kamarádek, které již mají rodiny a jejich zájmy (i způsob myšlení) jsou tak trochu jiné než ty mé.
Rodina mě odsoudila a kromě partnera mi tak nezůstal vůbec nikdo.
Opravdu pořád žijeme v době, kdy je žena pouze jakýmsi chodícím inkubátorem, který na světě plní pouze jedinou funkci? Opravdu nelze tolerovat rozhodnutí jednotlivce, které není do puntíku shodné s rozhodnutím většiny? A skutečně musím trpět za to, když jsem zodpovědná a vím, že mateřství není nic pro mě? Opravdu by mě zajímal váš názor.“
Jak se díváš na ženy, které netouží po dítěti? Svobodná volba každého nebo nezodpovědnost, kariérismus a sobectví? Dej nám vědět do diskuze!
‚Já to dítě neměla mít.‘ Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu | Domov
PRAHA I když si to možná mnohé ženy myslí, nikdy to neřeknou nahlas. Litovat mateřství patří mezi největší současná tabu. Kde se takový pocit v ženách bere? A proč se o něm nemluví?
„Dobrý den, bohužel patřím mezi špatné matky. Mám dvě děti, pětiletého syna a tříletou dceru. A lituji toho, že jsem matka,“ píše mi 35letá žena. Pracuje v IT, žije ve vesničce o 250 obyvatelích ve středních Čechách a za prací dojíždí do Prahy. „Chci, aby se ostatní matky nebály o tom mluvit,“ říká pak do telefonu.
S rozhovorem souhlasí, má ale jednu podmínku: z článku ji nesmí být možné identifikovat, a tak jí budeme říkat Petra. „Bojím se, aby mi pak třeba nesebrali děti,“ říká s obavou v hlase – a zjevně si vůbec neuvědomuje paradoxnost svého výroku. Těžko by se hledal lepší anekdotický úvod k článku o ženách, které se zmítají mezi láskou ke svým dětem a lítostí nad tím, že je mají.
Mýtus mateřského štěstí
Pro matky bývá těžké přiznat i menší selhání – třeba, že jejich dítě si ještě v osmi letech cucá palec. Nebo, že to prostě nezvládají. Říct, že svého mateřství litujete, je něco jiného.
Porušení největšího mateřského tabu.
Žena se takovým výrokem dotýká jedné z posvátných krav naší kultury: mocného mýtu, který mateřství staví na odiv jako zázračný stav, jako pravou roli ženy, jež jí přinese štěstí a naplnění.
Udržování a posilování tohoto mýtu je samozřejmě v zájmu lidského rodu: je projevem jeho pudu sebezáchovy. Začneme-li se v něm, lidově řečeno, šťourat, budeme rodit ještě méně než teď. A už teď rodíme málo. Možná proto tento mýtus donedávna odolával – jako jeden z posledních.
Dokud před dvěma lety izraelská socioložka Orna Donathová neuveřejnila v Izraeli svou studii o ženách, které litují, že se staly matkami.
Jmenuje se Regretting Motherhood: A Sociopolitical Analysis a autorka v ní vedla rozhovory s 23 matkami ve věku od 25 do 75 let.
Jediným předpokladem výběru žen bylo, že na otázku „Kdybyste mohla vrátit čas, stala byste se znovu matkou – se vším, co dnes víte a se svými dnešními zkušenostmi?“ odpověděly jasným „Ne“.
Musela vědět, co bude následovat: v Izraeli, kde je dostatečný počet dětí otázkou přežití státu, není radno předurčenost žen k mateřství zpochybňovat. Jenže Donathové to nestačilo a letos svou studii vydala i v Německu.
Myslela si, že v liberálním státě, kde zdánlivě žádné tlaky na „dětnost“ žen nejsou, se dočká daleko vlídnějšího přijetí.
Celých 40 procent tamních vysokoškolaček zůstává bezdětných – tak jakýpak společenský tlak? Jaképak tabu?
Neplánované – chtěné/nechtěné miminko.. Co dál? – MALÉ LÁSKY
Jsou tři hodiny ráno, spím v ložnici se svou 14 měsíční holčičkou a 3 letý syn spí u sebe v pokojíčku. Po celém těle cítím horko a zároveň chlad.. něco se se mnou děje. Vyběhnu z postele rovnou na toaletu s takovými křečemi v břiše, jaké jsem snad nikdy neměla.
Zvracela jsem hned, co jsem doběhla, ale tím to neskončilo, křeče v břiše byly opravdu šílené až jsem si párkrát myslela, že omdlím. Telefon i manžel v ložnici … nakonec jsem to zdárně ustála a kolem šesté si teda šla ještě lehnout netrpělivá, že jsem opět, letos už podruhé, někde chytila střevní chřipku.
Celá naštvaná, co mě zase s dětmi čeká .. a to nemluvím, že u nás byla včera návštěva.
Soda, Enterol a omluva dopředu za nákazu návštěvy, to mě čekalo hned druhý den ráno. Druhý den už mi naštěstí bylo jen těžko, tak samo třetí den i čtvrtý den. Děti, manžel i návštěva, všichni jsou v pořádku. Tak mi asi jen nesedlo nějaké to jídlo.
Pátý den, kdy mě pobolívalo břicho přišla první vtipná poznámka od kamarádky na téma těhotenství a hned odpoledne už to napadlo i moji mamku. Moc mě to pobavilo .. doma dvě malinké děti a sex? Jednou za tisíc let přece … šestý den jsem donutila manžela test pro jistotu koupit, myslela jsem, že teď už mě břicho bolí ze stresu, že jsem opravdu těhotná.
Ještě večer jsem to zkusila (nikdy jsem nečekala na ranní moč, nikdy jsem zo do rána nevydržela) …
// …Takové dvě silné čárky jsem neměla ani u jednoho dítěte na které jsme netrpělivě čekali. Popadla mě panika a plakala jsem a plakala. Hlava mi to nepobírala..
jak se to mohlo stát? Proč mě, proč teď? Co dál? Však já mám doma dvě malinké děti, už teď to je pro mě náročné, už teď mi mnohdy docházejí síly.. manžel chtěl vždy tři děti, já jeho názor úplně nesdílela, ale třetí o něco později by mi taky nevadilo.
Hlavou se mi prohnaly snad všechny myšlenky a věděla jsem, že není na co čekat a hned na druhý den jsem se objednala k mému panu doktorovi. Těhotenství mi potvrdil, nějaký 7-8 tt.
Pořád jsem nevěděla co dál, pocity jako na houpačce, celá unavená, uplakaná a vyčerpaná jsem si nechala vypsat papir k interrupci. Sama ani nevím, jaký mám na interrupci názor. Objednala jsem se do nemocnice a mám 4 dny na to, rozmyslet se co chci a nebo nechci.
Myšlenek milión, milión rozhodnutí, milión odůvodnění. Stavíme teď domeček, chceme se stěhovat a zařizovat . Udělat v létě krásnou zahradu a dětem pěkný domov. To přece nezvládnu těhotná, už teď mi je špatně jako hrom. Zase 9 měsíců těhotná, zase porod, zase kojení.. vždyť jsem dva měsíce zpátky přestala!!! Myšlenek milión, ale žádné rozhodnutí nepřicházelo..
děti od sebe budou méně než dva roky a méně než 4 se starším synem. To přece není fér ani k těm dětem… ale jít na potrat? Ještě když to třetí časem plánujeme? To je nezodpovědné .. jen pro mé pohodlí ..? Manžela mám, peníze na tři děti taky nějaké máme .. v domečku máme 3 dětské pokoje.. teď se to ale nehodí.. je to moc brzo…
necítím se být typ maminky na 3 tak malé děti. Ten osud mi fakt dává .. je to osud? Nebo si tohle nemám říkat a být ráda, že se dá tato situace vyřešit malým dopoledním zákrokem? Den kdy jsem objednala v nemocnici na půl sedmé ráno se blížil a rozhodnutí žádné .. kupodivu ani manžel si není jistý .. a to je co říct!! Karanténa vyhlášena ..
napadá mě strach, že nikdo ani neví, co ten virus udělá s tak brzkým těhotenstvím..
Ráno jsem vstávala v 5 v domnění, ze budu vědět co dělat .. nevím .. já to prostě nevím .. co je správně, co je lepší, co je zodpovědnější.. manžel taky neví. Jdu do sprchy ..
musím se chystat, za hodinku tam mám být. Sedím v čekárně a už jsem na sebe opravdu naštvaná, prostě neslyším žádný vnitřní pocit .. žádný!!!!! Klient číslo 4 do ambulance 2..
postavila jsem se a šla, ale už jsem citila, že je ve mě něco jinak ..
Vejdu tam a vidím sestřičky, ukazují mi, kde se mám posadit na příjem. Ale moje tělo jde přímo k nim …
Prosím mužů to dneska zrušit? Vyhrkla jsem na ně a v tom momentě jsem začala tak plakat, že jsem sama sebe nepoznávala. Vnitřní pocit nakonec přišel .. sestřičky na mě s údivem koukaly a v ten moment mi začaly blahopřát ..
Na blahopřání jsem se opravdu necítila. S pláčem jsem vyběhla z nemocnice a plakala v autě ještě hodinu..
První fáze doma přišla smiřovaní se se situací a výběr nového auta (asi Multivan, nevím do jakého jiného by jsme se vlezli)..
Oznámit to rodině a přátelům pro mě bude velice obtížné .. už ty pohledy když jsme čekali druhé mimčo (od sebe jsou o dva roky a jeden měsíc) .. všichni mě spíš litovali, ale nakonec to byla dobra volba a vše krásně zvládáme a i když třetí bude masakr, tak to taky nějak zvládneme!!!! Určitě to bude těžké, ale věřím, že časem najdu plno pozitiv..
Vím, že nejsem první ani poslední na světě, komu se tato situace stala a je to velice těžké. Je to pár dní od mého rozhodnutí si mimino nechat a už teď jsem opravdu hodně přehodnotila svůj život a své názory.
Maminky je to jen Vaše rozhodnutí a co Vám radí kamarádka nebo třeba maminka.. nejste jedna osoba, nemáte stejné pocity a názory. Nechte rozhodnout své srdce, určitě to zvládnete.
Velká rodina je úžasná a uvidíte, že jednou za toto rozhodnutí budete rády.
Na závěr bych ráda napsala jednu krásnou myšlenku. Vše se děje z nějakého důvodu, třeba právě toto miminko najde lék na rakovinu nebo se o nás postará až budeme staří a nemohoucí.
Věřím v to …
Když Vám život dává náznaky a vy jste slepá:
- Na srazu z vysoké školy jsem po 3 skleničkách vína až do neděle prospala a bylo mi dost špatně.
- Malý mi říká týden před zakoupením testu: Maminko, ty máš ale pěknou NOVOU pneumatiku… a hladí mi bříško.
- Pátý večer vylívám nedopité kafe z rána.
- Ložnice začala hrozně smrdět, asi tam něco umřelo.. 😀
Potrat: ano, či ne?
Máte už doma dvě děti a třetí s manželem rozhodně neplánujete. Jenže ouha, stalo se. Žijete sama a nemáte stálého partnera. Neminuly vás ale následky vztahu na jednu noc.
Nebo vám v plánování rodičovství brání konkrétní zdravotní indispozice, jenže těhotenský test vám nyní ukázal dvě čárky.
Ať už k vašemu neplánovanému těhotenství vedly jakékoliv shody náhod či okolností, nyní stojíte před závažným rozhodnutím co dál. Měla byste si dítě nechat, nebo podstoupit plánovaný potrat?
Informace, že čekáte dítě, vás zřejmě zaskočila. Možná se nyní cítíte být sama a zoufalá. Pravděpodobně pokaždé, když na svůj problém pomyslíte, propadáte panice. Navíc zvažujete, komu všemu o svém těhotenství a úvahách týkajících se potratu říct. A vaší psychice nijak nepomáhá ani to, že na rozhodnutí, zda umělý potrat podstoupit, nemáte celou věčnost.
Bez ohledu na to, jaké jsou okolnosti vašeho početí a co k těhotenství vedlo, své rozhodnutí ohledně zachování, či ukončení života počatého dítěte byste měla učinit v klidu. Pokuste se oprostit od všech emocí a vidět celou situaci z nadhledu.
Přijmout odpovědnost za rozhodnutí, zda jít na potrat, není jednoduché bez ohledu na výsledek. Proto je důležité, abyste o správnosti své volby byla přesvědčena především vy sama.
Máte-li se správně rozhodnout, potřebujete znát fakta.
Předtím, než se definitivně rozhodnete, se snažte získat co nejvíce informací nejen o tom, co by pro vás znamenalo dítě si ponechat, ale také jaká rizika a důsledky s sebou nese rozhodnutí podstoupit interrupci.
Zachovat ve vaší situaci klid není vůbec snadné. Ve snaze racionálně přemýšlet vám může pomoct, když si sepíšete všechny plusy a mínusy obou variant na papír.
Pravděpodobně se přistihnete, že se po určitou dobu necháváte ovládat emocemi, jindy zase převáží rozum. Ani jedno se však nesnažte potlačit. Obojí má totiž svůj smysl.
A stejně jako nedokáže pouze rozumové rozhodnutí přesvědčit vaše emoce, stejně je tomu i naopak – váš mozek nikdy nepřijme pouze emocionální rozhodnutí. Nebraňte se proto svému rozumu ani emocím.
Při rozhodování přemýšlejte především o důsledcích svého rozhodnutí. Zvažujte, jaký dopad to bude mít nejen na vás, ale také na dítě. Co pro něj a pro vás bude znamenat, pokud si jej necháte? Co vám to přinese? A co naopak vezme?
V obdobích, kdy nás zachvátí panika a prožíváme silný stres, máme často tendenci vidět věci zkresleně.
Proto se při rozhodování, zda si dítě ponechat, či nikoliv, zamyslete i nad tím, zda je vaše situace opravdu natolik tíživá, jak se na první pohled zdá. Možná jste si dítě nepřála.
Zřejmě jste si své těhotenství plánovala jinak – za jiných okolností, v jiném životním období. Na druhou stranu, opravdu se vaše situace nedá zvládnout?
Zklamání, které možná pociťujete z toho, že jste si to takto neplánovala, časem vymizí. A radosti a starosti související s příchodem dítěte na svět je zřejmě zcela pohltí.
Kromě těžkostí, které vás pravděpodobně při rozhodnutí si dítě nechat čekají, proto myslete také na to, o které krásné momenty přijdete, pokud potrat podstoupíte. Dítě je nádherný dar, který přináší do života zcela nový rozměr. Obohacuje život bez ohledu na okolnosti.
Své rozhodnutí proto důkladně zvažte, abyste ho později nelitovala. A kdo ví, když se rozhodnete si dítě nechat, třeba v sobě objevíte dosud nepoznanou sílu bojovat se vším, co vám život přinese.
Řada žen očekává, že se po podstoupení plánovaného potratu vrátí vše do původních kolejí. Ve skutečnosti už váš život nikdy nebude takový jako dřív.
Zvažujete-li, zda je rozhodnutí podstoupit potrat dobrý nápad, neopomeňte také zdravotní stránku věci.
Ještě před tím, než potrat podstoupíte, zdravotnické zařízení po vás bude vyžadovat podepsání informovaného souhlasu, že jste si vědoma všech zdravotních rizik, která toto rozhodnutí může přinést.
Při zákroku se leccos nemusí podařit. Nemalou roli hrají ale také psychické následky, které si s sebou můžete nést celý život.
Ačkoliv vás rozhodnutí nechat si dítě může stát v budoucnu spoustu sil, energie a financí, v případě rozhodnutí potrat podstoupit často vše nekončí. Řada žen totiž následně svého rozhodnutí lituje. Ztráta, kterou v souvislosti s potratem prožijete, může mít vliv na vaše psychické a duševní zdraví a následky si s sebou můžete nést i celá desetiletí.
Možná očekáváte, že po podstoupení plánované interrupce bude váš život stejný jako dřív a vše se vrátí do zajetých kolejí. Jenže nevrátí.
Po zákroku se totiž v jediném okamžiku rozplynou všechny vaše plány na mateřství. A často pak přichází pláč a výčitky svědomí. Některé ženy se navíc musí vypořádat i s tzv.
postabortivním syndromem, který s sebou nese řadu problémů v podobě úzkosti, spánkových poruch a deprese.
Při rozhodování se snažte vnímat své pocity. Nechejte si napovědět, co dělat, svým tělem. Reagujte na jeho signály. Pokuste se nerušeně zamyslet nad tím, jaké by to bylo, kdybyste interrupci podstoupila.
Představte si, že se probíráte z narkózy. Je po všem.
Co vám vaše tělo napovídá? Dokážete se svým rozhodnutím žít? Jste ochotna podstoupit riziko, že už nikdy nebudete moct mít děti? Jak toto rozhodnutí ovlivní váš vztah s partnerem?
Pak si zkuste představit situaci zcela opačnou. Jste na porodním sále. Porodní asistentka vám právě přikládá na břicho vaše čerstvě narozené miminko. Co cítíte v této chvíli? A jak vaše tělo reaguje na to, když si představíte, že vaše dítě roste a prožíváte s ním první radostné okamžiky?
Své rozhodnutí můžete do posledního okamžiku změnit. Třeba i na operačním sále.
Zdraví matky versus zdraví dítěte – i takové dilema řeší nejedna nastávající maminka. Možná si dítě nadmíru přejete, ale lékaři se obávají o jeho či vaše zdraví.
Víte, že pokud si dítě necháte vzít, ponesete si ve svém srdci celoživotně obrovskou bolest.
Pokud si ale dítě ponecháte, hrozí vám obrovské zdravotní komplikace, které mohou vést k řadě zdravotních komplikací či dokonce k vašemu úmrtí či úmrtí nenarozeného dítěte.
Ani taková situace rozhodně není snadná. Nést si následky obou rozhodnutí je velmi tíživé. Než vyřknete konečný verdikt, dopřejte si proto čas. Co můžete dělat?
- Snažte se najít různé způsoby, jak se oprostit od stresu, který ve vás toto rozhodování vyvolává.
- Dopřejte si dostatek spánku, zdravého jídla i pohybu.
- Snažte se najít dostatek objektivních informací, které vám pomohou učinit správné rozhodnutí.
- A v neposlední řadě přemýšlejte nad všemi důsledky, které vaše rozhodnutí vyvolá.
Ať už se rozhodnete potrat podstoupit, nebo si dítě ponechat, své okolnosti dokážete nejlépe zhodnotit jen vy sama. Nezapomeňte vzít ale v potaz i názor partnera, se kterým dítě čekáte. Možná vás jeho postoj překvapí.
A třeba vám jeho pohled napoví v tom, jak se správně rozhodnout. Nezapomeňte ale, že aby se se situací vyrovnal, potřebuje informaci o těhotenství také vstřebat.
Nechejte mu proto dostatek času a nerozhodujte se unáhleně podle partnerovy první reakce.
Stejně tak vám mohou pomoci vaši nejbližší. Zkuste se svěřit někomu, komu důvěřujete. Může to být maminka, kamarádka, nebo kdokoliv z příbuzných.
Na škodu není ani důvěrný rozhovor s někým, kdo podobnou situaci v minulosti prožil. Přesto platí, že vaše okolí může pouze vyjádřit svůj názor. Definitivní rozhodnutí nakonec tak jako tak budete muset učinit vy sama.
Stejně tak, jako si ponesete všechny následky, které bude váš verdikt znamenat.