Některá těhotenská vyšetření mohou způsobit smrt dítěte

Znalost a informovanost pro pocit jistoty

Dobrá informovanost je důležitou součástí prenatální péče. Naší snahou je co nejlepší informovanost rodičů o moderních diagnostických metodách . Jen dobře informovaní rodiče se mohou správně rozhodnout a zvolit si nejvhodnější způsob prenatální diagnostiky.

Info pro pacientky k vyšetření

Proč absolvovat tento test v Centru prenatální diagnostiky ?

Naše pracoviště patří k pracovištím s nejlepším přístojovým vybavením v České republice. Kvalita našich ultrazvuků nám umožňuje unikátní zobrazení a detailní vyšetření Vašeho miminka.  Jako jedno z mála pracovišť jsme schopni diagnostikovat většinu vrozených vývojových vad ( rozštěpy obličeje,  srdeční vady ) již během vyšetření v 12.-13. týdnu těhotenství.

Při  kombinaci více uz markerů(šířka nuchálního prostoru, přítomnost nosní kůstky, tok v ductus venosus,  fronto-maxillární úhel ), které provádíme u všech plodů, dosahujeme  95-97% záchyt nemocných dětí. Každý rok diagnostikujeme při tomto screeningu 30- 40 plodů s Downovým syndromem.

Naše pracoviště dodržuje certifikované metody Fetal Medicine Foundation  Londýn,  naši lékaři jsou držitelé  mezinárodních certifikátů pro toto vyšetření.  Hodnocení biochemických výsledků je kontrolováno  Externím systémem hodnocení kvality  SEKK 2016.  

Jako bonus obdrží rodiče v našem centru kvalitní foto svého dítěte.

UZ 13. týden těhotenství – vyšetření přes břišní stěnu

Komentář:  Normální šířka podkoží na krku ( projasnění –  nuchal translucency), dobře patrná  nosní kůstka , normální profil obličeje,  normální zadní jáma lební- vylučuje otevřený rozštěp páteře, není pupeční kýla (omphalokela), genitál mužský.

Závěr: Riziko Downova syndromu ( chromozomální aberace) velmi nízké. Doporučení:  kontrolní uz vyšetření v 21. týdnu

Výsledky testu sdělujeme již v den odběru. V případě positivního testu nabízíme ihned  osobní povor a dle přání rodičů i další řešení ( kontrolní ultrazvukové vyšetření, neinvasivní vyšetření – Trisomy,  odběr choriových klků, odběr plodové vody) .

Co to je Downův syndrom?

Downův syndrom je chromozomální aberace, u níž je v buňkách přítomen nadbytečný 21. chromozom. Buňky obsahují 47 chromozomů místo 46. Toto onemocnění způsobuje postižení intelektu a často bývá spojeno s některými vrozenými vývojovými vadami.

U kterých rodičů je vyšší riziko narození dítěte s Downovým syndromem?

Dítě s Downovým syndromem se může narodit každé rodičce. Riziko jeho narození se ale zvyšuje se zvyšujícím se věkem rodičů. Ve věku 20 let je toto riziko 1 : 600 , v 50 letech je toto riziko již 1:5. Většina těchto onemocnění není spojena s rodinným výskytem a vzniká zcela náhodně – de novo.

Co znamená screening NT + biochemický screening v 1. trimestru?

Tento test kombinuje ultrazvukové vyšetření tloušťky nuchálního ( šíjového)  projasnění ( NT = nuchal translucency ) s vyšetřením z krve matky. Vyšetření se provádíme  v 12.-13. týdnu těhotenství. Kombinace těchto dvou metod umožňuje detekci 85-90% dětí s Downovým syndromem. Tradiční screening prováděný v 16. týdnu- tzv. trojitý test dokáže zachytit jen 50-60% dětí s tímto syndromem.

Jaké jsou výhody screeningu NT + …… ?

• – vysoká spolehlivost s minimálním rizikem– přesné určení stáří těhotenství a stanovení termínu porodu– diagnosa vícečetného těhotenství
• – časné odhalení větších malformací plodu

V čem spočívá vyšetření NT ?

Vyšetření nuchálního (šíjového) projasnění (nuchální translucence) se provádí v 11.-13. týdnu těhotenství. Pomocí ultrazvuku je změřeno nahromadění tekutiny v podkoží v oblasti krku plodu .

Tato tekutina se na ultrazvuku zobrazuje jako projasnění. Přítomnost většího množství tekutiny v tomto prostoru je často spojeno s přítomností chromozomální aberace, např. s Downovým syndromem.

Vyšetření je většinou možné provést přes stěnu břišní.

V čem spočívá vyšetření krve?

Vyšetření krve spočívá ve vyšetření dvou látek ( PAPP, HCG), které se vytváří v placentě a z ní přestupují do mateřské krve. U těhotenství s Downovým syndromem jsou hodnoty těchto látek abnormální.

Bude vyšetřeno i něco dalšího ?

Ano, kromě standardního vyšetření se při tomto testu zaměřujeme na přítomnost nosní kůstky (nasal bone – NB) a na tvar toku v ductus venosus. Při vyšetření by měly být vyloučeny i poznatelné morfologické anomalie (více viz výsledky ).

Screening srdečních a rozštěpových vad v 1. trimestru

Vzhledem k přístrojovému vybavení i našim dlouholetým zkušenostem je naše pracoviště jako jedno z mála pracovišť v České republice schopno diagnostikovat většinu závažných  (obtížně korigovatelných) srdečních  i rozštěpových  vad (včetně kompletních rozštěpů obličeje ) již při ultrazvukovém vyšetření ve 12.-13. týdnu těhotenství.  Všechna podezření na srdeční vady jsou ověřována a upřesňována  jedním z našich nejlepších prenatálních kardiologů  MUDr Jičínskou.

Dozvím se i pohlaví plodu? 

Při  dobré viditelnosti a vhodné poloze dítěte jsme většině maminek schopni prozradit i pohlaví dítěte.

Kdy by měl být odběr proveden?

Odběr provádíme mezi 12+3 – 13+6 týdnem těhotenství ( počítáno od prvního dne posledních menses).

Jak se vyšetření provádí ?

Vyšetření se skládá z odběru krve, na který není třeba být nalačno  a z ultrazvukového vyšetření. Toto provádíme většinou přes břicho – transabdominálně. Většina maminek absolvuje toto vyšetření s partnerem. Průběh vyšetření lze  pohodlně sledovat na monitoru.

Výpočet rizika chromozomální aberace :

Při výpočtu se kombinují známá rizika dané věkem matky, tloušťkou nuchálního projasnění a hladinou látek v krvi. Výsledkem je číslo, které udává riziko narození plodu s Downovým syndromem.

Kdy budu znát výsledek?

Výsledek testu  bezprostředně po vyhodnocení – tj. již v den odběru sdělujeme telefonicky. Současně je týž den k dispozici výsledek  vyšetření  na našich webových stránkách – www. prenatal.cz po zadání příslušného hesla.

Všechny maminky u nás dostanou jako pozornost k vyšetření i obrázek svého miminka a podrobnou zprávu o vyšetření, včetně našeho dalšího doporučení.

Pokud je výsledek testu negativní…

Je-li vypočítané riziko menší jak 1 : 300,(tj. jedno nemocné dítě z 350, 1000, 15 000 ….) je riziko narození plodu s Downovým syndromem v tomto těhotenství nízké.

Je důležité si uvědomit, že tento test odhaduje velikost rizika. Nízké riziko není totožné s výrazem žádné riziko. I při negativním výsledku je vhodné absolvovat ultrazvukové vyšetření ve 21.

týdnu se zaměřením na event. přítomnost vrozených vývojových vad plodu.

Pokud je výsledek testu pozitivní…

Výsledné riziko testu vyšší jak 1: 300 (tj.jedno nemocné dítě z 10,150, 280) znamená i vyšší pravděpodobnost narození dítěte s Downovým syndromem. Toto samozřejmě NEZNAMENÁ, že dítě má Downův syndrom.

Výsledek testu Vám bude vysvětlen a budete- li si to přát, je možné Vám ihned nabídnout další vyšetření, které tento syndrom 100% vyloučí (odběr plodové vody, nebo choriových klků), či neinvasivní  vyšetřením z Vaší krve – NIPT (Non Invasive Prenatal Testing) –  vyšetření Trisomy.

Vzhledem k počtu vyšetření a spolupráci s naší genetickou laboratoří je možné rychle a přesně dořešit většinu komplikovaných případů přímo na našem pracovišti. Vrozené srdeční vady jsou předávány   MUDr Jičínské – prenatální kardiolog, která zajišťuje prenatální i postnatální sledování miminek s touto závažnou diagnosou.

Je toto vyšetření hrazeno z prostředků všeobecného zdravotního pojištění?

Toto vyšetření je dle doporučení České gyn. por. společnosti považováno za nadstandardní a není hrazeno ze zdravotního pojištění. Některé zdravotní pojišťovny na toto vyšetření přispívají. K příspěvku je nutné předložit stvrzenku o zaplacení.

ZP 111	1 450,- Kč
ZP 211	1 000,-  Kč
ZP 213	1 000,-   Kč
ZP 207	1 000.-  Kč
ZP 205	1 500,- Kč

x

Nálezy CPD v roce 2018

Milování v těhotenství | MÁMA A JÁ

Každá nastávající maminka často přemýšlí o svém těhotenství. Zaobírá se nejen radostmi, ale i případnými obavami o miminko a také o sebe samou. Zajímá ji, jak následujících devět měsíců změní její život.

Má určitou představu o tom, kolik by měla přibrat, co může jíst a čemu by se měla vyhnout, že by možná měla změnit svůj denní režim, mít pozitivnější přístup k životu. Ale milování v těhotenství zůstává stále jakýmsi tabu. Přitom všechny nastávající rodiče trápí otázka, zda se mohou milovat, a pokud ano, tak do kdy je to vhodné, zda nemohou stykem ublížit svému děťátku…

První čtyři měsíce

Prudké hormonální změny na začátku těhotenství mohou způsobit, že žena nemá na sex chuť.

Sexuální nechutenství mohou vyvolat i psychické příčiny – žena se zabývá svým novým stavem a jaksi jí nezůstává dost času pro myšlenky na partnera.

Nemluvě o počátečních problémech s únavou, případně nevolností, které rozhodně chuti na milování nepřidají. Ale můžeme vás uklidnit – po třech nebo čtyřech měsících by se tato situace měla změnit k lepšímu.

Druhý trimestr těhotenství

V tomto období se žena cítí nejlépe, hormony se trochu uklidnily, bříško roste, ale ještě není veliké. Je to pro ženu období nádherných intenzivních pocitů a radost z viditelných příznaků chtěného těhotenství se přenáší i do vztahu k partnerovi a do milostného života.

Touha po intimnostech a blízkém kontaktu s milovanou osobou roste. Něžný sex, plný hlazení a citů, začínající se mazlení se zaoblujícím se bříškem může být pro oba partnery nezapomenutelným zážitkem.

V tomto období u většiny párů nastává období plné harmonie, porozumění, něžností a citů.

Poslední trimestr těhotenství

Ke konci těhotenství může bříško tak narůst, že většina poloh při sexu už není vhodná. Žena může být nervózní z dlouhého čekání, vlastní nemotornosti, z blížícího se porodu a je možné, že sex bude odmítat. Nejčastější příčinou nechuti na sex je v tomto období komplex z velkého břicha, strach, že se tělo stává s pokračujícím těhotenstvím pro partnera čím dál méně přitažlivé.

Dalším důvodem odmítání sexu jsou rostoucí obavy o miminko. Je už totiž dost velké, žena ho cítí, kope ji do bříška, nechá se hladit a ví, že už by mělo být natočené hlavičkou směrem dolů a v posledních dnech pomalu sestupovat k porodním cestám. Tyto obavy však nejsou opodstatněné.

Při normálním těhotenství není problémem se milovat až do posledního dne těhotenství pokud je to ženě příjemné.

Občas se stane, že nechuť k pohlavnímu styku přetrvává po celé období těhotenství. Pak je potřeba se nad situací zamyslet a uvažovat, co je důvodem.

Obavy o nenarozené dítě jsou jednou z nejčastějších příčin odmítání pohlavního styku ze strachu, že by mohl nenarozenému děťátku nějakým způsobem ublížit, že partnerovým penisem dojde k narušení nebo orgasmus ženy poškodí dítě.

V případě, že nejde o rizikové těhotenství, o kterém by vás lékař informoval, jsou tyto obavy úplně zbytečné.

Děloha je umístěna v dostatečné vzdálenosti od pochvy a má takový sklon, že ani hluboké vniknutí nemůže děťátku ublížit. I když zjistíte, že po milování zůstaly na prostěradle mírné krvavé skvrny, pravděpodobně se nic neděje.

Ženské pohlavní orgány jsou v těhotenství silně prokrvené a na děložním hrdle vzniká mnoho droboučkých žilek, které se mohou porušit a trochu krvácet.

Pro jistotu to oznamte svému lékaři a příště zkuste být při milování jemnější a omezte hluboký styk.

Strach ze ztráty atraktivity pro partnera

Některé ženy pociťují v pokročilém těhotenství stud, domnívají se, že se jejich ženskost ztratila. To může vést ke zdrženlivosti a strachu, aby je partner neviděl nahé. V tom případě by měl muž obavy ženy rozptýlit. Rada je jednoduchá – muži, říkejte svým ženám, jaké jsou s bříškem krásné.

Ztráta libida je v těhotenství méně častou komplikací

V prvních měsících se na ní podílí únava a nevolnost. V dalším období to může být emocionální labilita. Není dobré manželovu iniciativu stroze odmítat, ale o problému si spolu promluvte, případně společně navštivte lékaře.

Bolest při styku nebo po něm

Těhotenské změny a prokrvení na vnějších rodidlech a na prsou mohou být někdy tak výrazné, že dotyk na těchto místech je nepříjemný a vyvolává obrannou reakci. Nejlepším řešením je informovat o tom partnera a dotyků na citlivých místech se vyvarovat.

Není to tak časté, ale jsou i muži, kteří v období těhotenství své partnerky odmítají pohlavní styk. A přitom ji mohou hluboce milovat. Proč? Nejčastějším důvodem je neznalost. Většina mužů se o těhotenství nezajímá tak jako partnerka.

Jsou i muži, a divili byste se, že jich není málo, kteří mají o těhotenství úplně zkreslené představy. Důsledkem je potom odmítání styku ze strachu o partnerku a dítě. Jedinou možností je vzít do ruky odbornou literaturu, nejlépe i s obrázky, a nenásilné vysvětlování.

Další příčinou nezájmu muže o sex v těhotenství je možná trochu překvapivě – hluboká úcta k ženě-matce. U některých mužů, hlavně u těch, kteří jsou silně fixováni na vlastní matku, zůstane v podvědomí silná úcta k ženě-matce. Tu těhotné manželce projevují tím, že pro ni udělají vše, co ji na očích vidí, ale nedokáží se jí dotknout.

Je to věc psychiky, a pokud odborná literatura nic nezmůže, pak třeba zabere rozhovor s psychologem nebo sexuologem. Po těhotenství se problémy obvykle upraví.

Méně častý je estetický důvod. Žena s velkým bříškem se jednoduše partnerovi nelíbí. Tento důvod je však sám o sobě problematický, protože takový muž  zřejmě nemiluje ženu opravdu a není hoden jejích citů a lásky. Co když jí po dítěti zůstane pár kilo navíc? Bude ji opět odmítat?

Jako ideální se zdá poloha na boku

Ženy jsou rozdílné

Každá žena prožívá své těhotenství velmi individuálně a stejně individuální má i potřebu milování. Touha po sexuálním sblížení se liší u jednotlivých žen, ale i u jedné a té samé ženy v různých fázích těhotenství.

Jsou ženy, které mají ze sexu potěšení celé své těhotenství – od prvního až do posledního dne. Stejně tak jsou ženy, které by byly nejraději, kdyby se jich během devíti měsíců nikdo ani nedotkl.

Typický je pokles zájmu o sex v prvních třech měsících těhotenství (hlavně pokud žena trpí únavou a nevolnostmi), zvýšení zájmu v druhém trimestru (4. až 7. lunární měsíc) a opakovaný pokles v posledních třech měsících.

Zvýšená hladina hormonů, silné city, štěstí a radost z očekávání, klid, se kterým se žena připravuje na svou nastávající roli, mohou způsobit, že žena prožívá milování mnohem . Jsou ženy, které právě v těhotenství dosáhnou svého prvního orgasmu.

Působením hormonů dochází k bohatšímu prokrvení vnitřních pohlavních orgánů a vulvy, takže poševní sliznice, malé a velké pysky ohanbí jsou zvětšené a napjaté. Takové prokrvení a napětí se za normálních okolností dostavuje jen při sexuální vzrušení. Jeho důsledkem je též větší citlivost a dráždivost nervových zakončení, což vyústí v rychlé vzrušení.

Není důvod k obavám z orgasmu

Ten je spíše prospěšný. Stahy v děloze, jenž doprovází orgasmus, jsou velmi podobné těm, které zažije žena při porodu, jen ve značně míře.

Při orgasmu tak v podstatě dochází k procvičení svalů a jejich zpevňování před porodem. Nezanedbatelný je i přínos orgasmu z psychické stránky.

Blažené pocity během něho a šťastná, spokojená žena odpočívající v partnerově náruči. Stejně to vnímá i dítě, které se s matkou dělí o její pocity.

Pochybnosti svěřte partnerovi nebo lékaři. Pokud navzdory tomu máte ještě nějaké pochybnosti, svěřte se vašemu lékaři a také partnerovi. Lékaři proto, aby vás mohl uklidnit, případně upozornit na individuální rizika. Partnerovi proto, aby pochopil vaše pocity a nemyslel si, že jste ho přestala milovat.

Pohlavní styk v těhotenství není vhodný v případě:

• pokud se dostaví příznaky hrozícího potratu nebo předčasného porodu
• pokud má žena vcestné lůžko (placenta previa)
• pokud má žena výtok odolávající léčbě
• pokud hrozí nebezpečí přenosu infekce od partnera
• pokud žena krvácí
• pokud bylo při vyšetření zjištěno pootevřené hrdlo dělohy

Pokud lékař pokládá za nutné, abyste se zdržela pohlavního styku, řekne vám to. Například příznaky hrozícího předčasného porodu – stahy dělohy – mohou být vyprovokované drážděním bradavek.

Polohy při pohlavním styku

V prvních měsících, dokud bříško není veliké, mohou partneři volit libovolné polohy. Když se bříško zvětšuje, začne být styk v některých polohách, při nichž je partner nahoře (např. při tzv. misionářské poloze), nepohodlný.

Proto jsou vhodnější následující polohy:

• Žena nahoře je poloha vhodná od pátého měsíce těhotenství. Vzhledem k většímu bříšku se sedící žena nedostává do úzkého kontaktu s partnerovým tělem a zabrání tlaku na své břicho a prsa. V této poloze má navíc kontrolu nad hloubkou vniknutí a rovněž nad rytmem milování. Partner má volné ruce na hlazení a laskání a také žena ho může třením pokožky na hrudníku dráždit
• Poloha na boku, při které muž vstupuje do ženy zezadu, je v těhotenství vhodná hlavně tehdy, pokud není těhotné ženě poloha na zádech příjemná. Jednu z těchto poloh nazýváme “poloha dvou lžic”. Při ní žena leží na boku, nohy má mírně přitáhnuté k břichu a muž ležící na boku se dotýká hrudníkem partnerčiných zad
• Další variantou je, když žena leží na zádech, muž na boku s nohama mírně ohnutýma dopředu. Žena položí roznožené nohy na mužovo stehno a ten do ní může z boku vniknout
• Polohy v kleku, např. žena klečí, rukama se opírá o kraj postele muž klečí za ní a vniká zezadu. Tato poloha poskytuje větší volnost mužovi, uvolňuje mu ruce a dovoluje kontrolovat hloubku vniknutí
• Polohy vsedě jsou vhodné pro pokročilé těhotenství. Nevýhodou je, že nedovolují velký rozsah pohybu, ale jsou pohodlné a vylučují tlak na bříško. Kromě toho je možné ovlivňovat hloubku vniknutí. Při této poloze se partner posadí na pevnou a zároveň pohodlnou stoličku nebo na okraj postele a žena se mu posadí na kolena tváří k němu (pokud to bříško dovoluje) nebo z boku či zády.

Pokud těhotná žena pociťuje vzrušení, ale po pohlavním styku netouží, může dosáhnout sexuální uspokojení i jiným způsobem, např. pettingem (tj. všechno je dovoleno kromě vniknutí). Tím je: erotické hlazení, masáže, líbání, vzájemná masturbace, orální sex (tzv. poloha 69, při které partneři leží na boku, každý má tvář u nohou partnera a přístupnost k jeho pohlavnímu orgánu).

Slovo odborníka

vedoucí lékař porodnické části kliniky MUDr. Jozef Záhumenský, Gynekologicko porodnická klinika FN Na Bulovce

Postoj k sexualitě v těhotenství se dlouhodobě vyvíjí a neustále pozměňuje. U primitivních kultur nacházíme široké spektrum názorů na sexuální chování v těhotenství. Soulož bývá zakazována v posledních dvou měsících těhotenství nebo okamžitě po objevení se pohybů plodu.

Některé kultury naopak neznají žádná omezení sexuálních aktivit v těhotenství. Ve starověké Indii například panoval názor, že semeno muže napomáhá výživě plodu, a proto byly těhotné nabádány k častému sexuálnímu styku v těhotenství.

V Persii pak zase naopak byly těhotné ženy sexuálním tabu a sex po čtvrtém měsíci těhotenství nebo před čtyřicátým dnem po porodu se dokonce trestal smrtí obou partnerů. Během viktoriánské doby se lidé domnívali, že koitus v době těhotenství predisponuje dítě k epilepsii a mentální retardaci.

Předpokládalo se, že sexuální abstinence v těhotenství má za následek porod inteligentnějšího dítěte.

V minulém století se pak objevilo široké spektrum názorů odborníků na sexualitu v těhotenství. Práce autorů padesátých a šedesátých let se věnovaly především zkoumání vlivu sexuálního života partnerů na vývoj plodu a na možnost vyvolání předčasných porodů. Později začaly přibývat studie, které zaujímaly i opačný pohled, tj. naopak vliv těhotenství a porodu na sexuální prožitky.

Co se týče vlivu sexuálních kontaktů na průběh těhotenství, v současnosti převládá názor, že samotný styk zdravé těhotenství neohrožuje. Ejakulát muže obsahuje prostaglandiny, látky, které v určité koncentraci můžou vyvolat porod, avšak u zdravého těhotenství toto množství v ejakulátu předčasný porod nevyvolá.

Na druhé straně u přenášení může být ejakulát prostředkem, který vede k dozrávání nálezu na čípku děložním a k urychlení nástupu porodu.

Při orgazmu se vylučuje u ženy oxytocin, který může vyvolat několik kontrakcí dělohy, které žena pociťuje subjektivně nepříjemně, ale tyto kontrakce v zásadě plod neohrožují a předčasný porod nevyvolávají.

U žen s hrozícím předčasným porodem, se vcestnou placentou, s neobjasněným krvácením v těhotenství však může pohlavní styk mít nepříznivý vliv a jednoznačně není doporučován. Téměř všechny pohlavně přenosné nákazy přímo ohrožují těhotenství, proto je nutno varovat těhotné ženy a jejich partnery před promiskuitou.

Co se týče vlivu těhotenství na sexualitu ženy, nutno konstatovat, že ve všeobecnosti klesá sexuální aktivita těhotných žen v průběhu gravidity. Příčinou bývá únava, strach o dítě nebo pocit ztráty vlastní atraktivity.

Zároveň i klesá schopnost dosáhnou orgazmu a stoupá výskyt nepříjemných pocitů během sexuálního styku (bolesti pochvy, hráze, bolesti v podbřišku, pocit suchosti pochvy). Vše tohle souvisí s anatomickými a hormonálními změnami v těhotenství.

V třetím trimestru se doporučuje i jistá opatrnost a jako ideální se zdá poloha na boku.

Kardiomyopatie

Kardiomyopatie (KMP) jsou skupinou chorob, jejichž dominantním rysem je postižení vlastního srdečního svalu (myokardu). Často se jedná o diagnózy per exclusionem, kdy jsou vyloučeny jiné možné příčiny postižení myokardu (typicky ICHS, chlopenní vady, arteriální hypertenze).

Klasifikace kardiomyopatií[upravit | editovat zdroj]

Dle Evropské kardiologické společnosti jsou kardiomyopatie děleny na základě různých morfologických a funkčních znaků do pěti základních skupin – hypertrofická, dilatační, restriktiní, arytmogenní a neklasifikovaná kardiomyopatie (např. nonkompaktní kardiomyopatie a tako-tsubo kardiomyopatie). Dále lze tyto kategorie ještě detailněji členit podle toho, zda jsou na genetickém podkladě (familiální) či nikoliv, resp. jestli jsou či nejsou idiopatické.[1] Klasifikace je možná také na základě etiologie, např. antracyklinová, alkoholová, zánětlivá kardiomyopatie. Situace je ztížena tím, že jednotlivá agens, včetně mutací, mohou vést k rozvoji rozdílných druhů kardiomyopatií, např. sarkoidóza může nabývat obrazu dilatační nebo restriktivní kardiomyopatie.

Dilatační kardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Dilatační kardiomyopatie je dle Evropské kardiologické společnosti definována „přítomností dilatace a systolické dysfunkce levé nebo obou srdečních komor při absenci abnormálních plnících podmínek (arteriální hypertenze, chlopenní vady) nebo postižení koronárních tepen dostatečných k vyvolání globální systolické dysfunkce“.

[2] Jinými slovy dochází k dilataci levé srdeční komory, případně i dalších srdečních oddílů, a systolické dysfunkci komory, která nemůže být vysvětlena jinými možnými vyvolávajícími příčinami. Dilatační kardiomyopatie je společně s hypertrofickou kardiomyopatií jednou z nejčastěji diagnostikovaných kardiomyopatií.

[2][3] Její etiopatogeneze je nesmírně široká. Etiologie, resp.

fenotyp dilatační kardiomyopatie zahrnuje genetické příčiny, infekční či postinfekční postižení (zánětlivá kardiomyopatie po proběhlé myokarditis), endokrinní příčiny, těhotenskou kardiomyopatii, kardiotoxické postižení myokardu (protinádorová léčba, alkohol, kokain), neuromuskulární a autoimunitní poruchy.

[2][4][5] Manifestuje se především levostranným srdečním selháním, arytmiemi a tromboembolickými komplikacemi. Diagnostika se opírá o neinvazivní (EKG, echokardiografie, magnetická rezonance) a v některých případech i invazivní vyšetřovací metody (např. endomyokardiální biopsie).

[3][5][6] Léčba dilatační kardiomyopatie je vzhledem k široké etiologii taktéž velmi rozmanitá. Uplatňuje se jak standardní léčba srdečního selhání, tak v indikovaných případech i resynchronizační léčba srdečního selhání, ablační techniky či transplantace srdce. Specifická léčba není taktéž jednoduchou problematikou, nicméně je v mnohých případech již dostupná.[3][4]

 Podrobnější informace naleznete na stránce Dilatační kardiomyopatie.

Hypertrofická kardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Hypertrofická kardiomyopatie je jedním z nejčastějších druhů kardiomyopatií s četností 1:500 a také jednou z nejfrekventovanějších příčin náhlého úmrtí mladých jedinců a sportovců.

Je charakterizována ztluštěním (hypertrofií) myokardu bez přítomnosti dilatace levé komory, přičemž jsou vyloučeny jiné patologie, které by mohly hypertrofii myokardu vysvětlit (např.

arteriální hypertenze, stenóza aortální chlopně, ischemická choroba srdeční atd.).

Nejčastější příčinou hypertrofické kardiomyopatie je mutace genů kódujících sarkomerické složky kardiomyocytů.

Situace je ovšem komplikována faktem, že specifická mutace je identifikována pouze u zhruba 50 % pacientů, a dále také výskytem mutací, u kterých je jejich asociace s hypertrofickou kardiomyopatií zatím nejasná (variace nejasného významu).

Hypertrofická kardiomyopatie se v některých případech vyskytuje i u metabolických a neuromuskulárních poruch (Fabryho nemoc, Friedreichova ataxie).

Klinický obraz je rozmanitý, zahrnuje asymptomatické případy i pacienty, u nichž je první manifestací maligní arytmie či náhlá srdeční smrt, která je také jedním z hlavních nebezpečí této nemoci.

Hypertrofickou kardiomyopatii provází diastolická dysfunkce (špatná relaxace hypertrofického myokardu) a v drtivé většině případů hyperdynamická funkce levé komory s její neporušenou systolickou funkcí.

Vzhledem ke genetickému podkladu nemoci, jejíž dědičnost je autozomálně dominantní s vysokou penetrancí, jsou vyšetřováni v rámci kaskádového screeningu i další členové rodiny.

Diagnostický proces zahrnuje jak základní EKG a echokardiografické vyšetření, tak i další zobrazovací techniky jako je magnetická rezonance srdce, výpočetní tomografie či koronarografie s cílem zobrazení hypertrofie a dalších strukturních nebo i funkčních změn myokardu a vyloučení jiných chorob, které by mohly vysvětlit pacientům stav.

Primárním cílem terapie je prevence náhlého úmrtí a léčba symptomů. Zcela zásadní je tedy včasná stratifikace rizika náhlého úmrtí.

Léčba se skládá z režimových opatření, farmakologické léčby, antikoagulační a intervenční terapie při fibrilaci síní, implantace ICD při naplnění indikačních kritérií, a u vybraných pacientů z alkoholové ablace septa nebo septální myektomie.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Hypertrofická kardiomyopatie.

Restrikční kardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Restrikční (restriktivní) kardiomyopatie je vzácný typ kardiomyopatie charakterizovaný sníženou poddajností, resp. zvýšenou tuhostí myokardu komor.

To vede k rozvoji těžké diastolické dysfunkce primárně levé komory, bez přítomnosti dilatace, zato s přítomností těžké dilatace srdečních síní. V pozdějších fázích nemoci může být postižena i systolická funkce komor.

V klinickém obrazu převládají známky chronického srdečního selhání a převodních srdečních poruch. Etiologie restriktivní kardiomyopatie je velice různorodá a zahrnuje jak genetické mutace, tak i některá infiltrativní, střádavá a zánětlivá onemocnění (např.

amyloidózu, hemochromatózu a endomyokardiální fibrózu). V diferenciální diagnostice je nutné restriktivní kardiomyopatii odlišit od restriktivní perikarditidy.

Diagnostika sarkoidózy je suspektní u pacientů s AV blokádami vyššího stupně. Významné postavení má vyšetření magnetickou rezonancí srdce a vyšetření pomocí PET.

U hemochromatózy se taktéž uplatňuje vyšetření magnetickou rezonancí a vyšetření metabolismu železa.

U sarkoidózy je hlavní léčebnou možností v indikovaných případech imunosupresivní terapie, případně primární prevence arytmií v podobě implantace ICD.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Restrikční kardiomyopatie.

Arytmogenní kardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Arytmogenní kardiomyopatie je geneticky podmíněnou kardiomyopatií, která je charakterizována fibrolipomatózní náhradou myokardu. Mutace se objevují hlavně v genech kódujících proteiny interkalárních disků, v důsledku čehož jsou narušeny mezibuněčné spoje.

Rozdělování kardiomyocytů podporu i zvýšená fyzická námaha nemocných. Typ dědičnosti je většinou autozomálně dominantní. Onemocnění se projevuje především komorovými tachykardiemi, systolickou dysfunkcí pravé/levé či obou komor a v některých případech i náhlou srdeční smrtí, která může být i prvním projevem nemoci.

Arytmogenní kardiomyopatie je zároveň jednou z nejčastějších příčin náhlého úmrtí mladých jedinců. Dříve byla definována pouze arytmogenní kardiomyopatie (dysplázie) pravé komory. Může být ovšem izolovaně postižena i komora levá.

Dle posledních doporučení se tedy upřednostňuje použití obecnějšího označení „arytmogenní kardiomyopatie“.

Diagnostika arytmogenní kardiomyopatie je velmi komplexním procesem. Je založena především na pozitivní rodinné anamnéze, odchylek na EKG a detekovaných změnách struktury a funkce srdečních komor (především s využitím echokardiografie a magnetické rezonance srdce).

Dále se se vyšetřují histopatologické změny myokardu. Součástí diagnostiky je i genetické vyšetření mutací asociovaných s arytmogenní kardiomyopatií, včetně kaskádového screeningu blízkých příbuzných.

Léčba se soustřeďuje na omezení fyzických aktivit, na prevenci maligních arytmií a náhlého úmrtí a léčbu srdečního selhání. Kauzální léčba zatím neexistuje.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Arytmogenní kardiomyopatie.

Srdeční sarkoidóza[upravit | editovat zdroj]

Sarkoidóza srdce je granulomatózní zánětlivé postižení myokardu. Může se objevit společně s dalšími extrakardiálními lézemi či samostatně. Sarkoidóza sama o sobě je multisystémové onemocnění z neznámé příčiny. Postihuje zpravidla jedince mezi 25. až 60. rokem. Nejčastěji je granulomatózní zánět lokalizován v plicích.

Postiženy mohou být i oči, játra, GIT, kůže nebo nervová tkáň.
Srdeční sarkoidóza se projevuje poruchami AV vedení a supraventrikulárními i komorovými arytmiemi. Ty jsou hlavním nebezpečím nemoci. Pozorujeme také rozvoj srdečního selhání. Přítomnost sarkoidózy srdce a míra poruchy srdeční funkce jsou důležitými prediktory prognózy pacientů.

V první linii diagnostiky se uplatňuje EKG, holterovská monitorace (intermitentní výskyt arytmií) a echokardiografie. Tato vyšetření doplňují 18-FDG PET/CT (pozitronová emisní tomografie s použitím 18-fluordeoxyglukózy) a MRI. Léčba je zaměřena na potlačení zánětlivé a fibrózní aktivity imunosupresivní terapií, léčbu srdeční dysfunkce a prevenci maligních arytmií.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Srdeční sarkoidóza.

Srdeční amyloidóza[upravit | editovat zdroj]

Srdeční amyloidóza je infiltrativní onemocnění charakterizované ukládáním amyloidů v extracelulárních prostorech myokardu. Může být součástí systémového amyloidového onemocnění nebo se rozvinout samostatně.

Podle typů prekurzorových proteinů amyloidu jsou amyloidózy klasifikovány do několika typů. Nejčastějšími typy jsou AL (z lehkých imunoglobulinových řetězců) a TTR (transthyretin) amyloidóza. Klinický obraz je různorodý a odvíjí se od toho, který orgán je postižený.

V případě srdce jsou to hlavně symptomy jednostranného nebo i biventrikulárního srdečního selhávání.

Diagnóza amyloidózy se odvíjí od klinického obrazu, analýzy krevních a bioptických vzorků a typických známek na EKG a zobrazovacích metodách. Význam má vyšetření sérové hladiny volného kappa nebo lambda lehkého řetězce v případě AL amyloidózy. Definitivní diagnóza je založena až na hodnocení bioptického vzorku postiženého orgánu.

Léčba je cílena jak na léčbu srdečního selhání, tak i samotnou příčinu vzniku amyloidu. Specifická léčba AL amyloidózy je cílená na plazmatické buňky, mj.

s využitím chemoterapeutik a specifických monoklonálních protilátek. Někdy jsou pacienti indikováni k transplantaci kostní dřeně.

TTR amyloidóza má v současné době specifickou léčbu v podobě stabilizátoru tetraméru transthyretinu (Tafamidis).

 Podrobnější informace naleznete na stránce Srdeční amyloidóza.

Tako-tsubokardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Tako-tsubo kardiomyopatie (někdy zvaná jako apical ballooning cardiomyopathy, syndrom zlomeného srdce, stress cardiomyopathy) je vzácné onemocnění nevyjasněné etiologie.

Dnes je nejvíce přijímána teorie o omráčení myokardu vysokou koncentrací katecholaminů v oběhu. Katecholaminy působí přímo toxicky na myokard a sekundárně způsobují přechodnou mikrovaskulární dysfunkci.

Onemocnění mimikuje akutní koronární syndrom a manifestuje se často akutním srdečním selháním.

Typickým obrazem na zobrazovacích metodách (včetně ventrikulografie) je snížená kontraktilita apikálních segmentů levé komory, která je kompenzována zvýšenou kontraktilitou bazálních segmentů. Postižení je sice většinou reverzibilní, ale mohou se objevit i závažné a život ohrožující komplikace.

V akutní fázi je nutné opakovaně monitorovat EKG a echokardiografické parametry pacienta. Léčba je individuální, opatrnost je nutná při nasazení ionotropik. V terapii srdečního selhání jsou nasazovány ACE-inhibitory, diuretika a betablokátory, které mají i určitý protiarytmický efekt a mohou zlepšit obstrukci výtokového traktu levé komory.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Tako-tsubo kardiomyopatie.

Těhotenská kardiomyopatie[upravit | editovat zdroj]

Těhotenská kardiomyopatie je řazena mezi idiopatické kardiomyopatie. Patofyziologické mechanismy nejsou zatím zcela vyjasněny. Na manifestaci onemocnění se podílí genetické, nutriční, hormonální, metabolické a další faktory, a především jejich vzájemná kombinace. Diagnostika většinou probíhá per exclusionem.

Aby mohla být stanovena tato diagnóza, musí být splněna tři základní diagnostická kritéria – přítomnost akutního srdečního selhání se sníženou ejekční frakcí, manifestace obtíží v peripartálním období nebo v několika měsících po porodu (eventuálně abortu), a vyloučení jiných možných příčin srdečního selhávání. Klinický obraz těhotenské kardiomyopatie je rozmanitý. Farmakologická intervence je limitována mj. s ohledem na zdraví plodu. Jedná se o potenciálně život ohrožující onemocnění s nutností brzké diagnostiky.

U těhotných pacientech jsou kontraindikovány ACE-inhibitory, sartany, blokátory aldosteronových receptorů, ivabradin a warfarin.

K léčbě srdečního selhání u těhotných pacientek jsou využívány především betablokátory, nitráty a diuretika. U pacientek s těhotenskou kardiomyopatií je zvýšené riziko a výskyt tromboembolických komplikací.

Situace se u farmakologické léčby mění, jakmile pacientky porodí. Slibným lékem je agonista dopaminových D2 receptorů bromokriptin.

 Podrobnější informace naleznete na stránce Těhotenská kardiomyopatie.

Nekompaktní myokard[upravit | editovat zdroj]

• embryonální porucha vývoje myokardu;
• mnohočetné trabekuly prominující do nitra do nitra komory (spongiózní myokard);
• srdeční selhání, maligní komorová tachykardie, tromboembolické příhody v časném dětském věku.

Dělení podle WHO[upravit | editovat zdroj]

• primární KMP – onemocnění myokardu neznámé příčiny;
• sekundární KMP (specifická onemocnění myokardu) – onemocnění myokardu, u nichž je příčina známá.

Odkazy[upravit | editovat zdroj]

Externí odkazy[upravit | editovat zdroj]

Reference[upravit | editovat zdroj]

1. ↑ ELLIOTT, P., B. ANDERSSON a E. ARBUSTINI. Classification of the cardiomyopathies: a position statement from the european society of cardiology working group on myocardial and pericardial diseases. European Heart Journal. 2007, roč. 2, vol. 29, s. 270-276, ISSN 0195-668X. DOI: 10.1093/eurheartj/ehm342.
2. ↑ a b c PINTO, Yigal M., Perry M. ELLIOTT a Eloisa ARBUSTINI. Proposal for a revised definition of dilated cardiomyopathy, hypokinetic non-dilated cardiomyopathy, and its implications for clinical practice: a position statement of the ESC working group on myocardial and pericardial diseases. European Heart Journal. 2016, roč. 23, vol. 37, s. 1850-1858, ISSN 0195-668X. DOI: 10.1093/eurheartj/ehv727.
3. ↑ a b c PALEČEK, Tomáš, et al. Onemocnění myokardu [online]. [cit. 2020-11-16]. .
4. ↑ a b SEFEROVIĆ, Petar M., Marija POLOVINA a Johann BAUERSACHS. Heart failure in cardiomyopathies: a position paper from the Heart Failure Association of the European Society of Cardiology. European Journal of Heart Failure. 2019, roč. 5, vol. 21, s. 553-576, ISSN 1388-9842. DOI: 10.1002/ejhf.1461.
5. ↑ a b ZEMÁNEK, David. Dilatační kardiomyopatie [online]. [cit. 2020-11-16]. .
6. ↑ MANN, Douglas L, et al. Braunwald´s Heart Disease : A Textbook of Cardiovascular Medicine. 10th Edition vydání. 2015. ISBN 978-0-323-29429-4.

Pozitivní test na streptokoka má až 20 procent těhotných. Jaké komplikace hrozí plodu?

• Streptokok je během těhotenství prokázán zhruba u 20 % žen.
• Pokud se u těhotné ženy prokáže přítomnost streptokoka, je nutné nasadit antibiotika minimálně 3 hodiny před porodem, a to pomocí infuze.
• Přítomnost streptokoka se zjišťuje pomocí vaginálního stěru, který se provádí kolem 36. týdnu těhotenství.
• Riziko infekce novorozence se zvyšuje u žen, u kterých byla přítomnost streptokoka prokázána i v moči.
• Infekce se projevuje i zvýšenou nebo sníženou frekvencí srdce.

Streptokok je bakterie, jejíž některé rody jsou poměrně běžnou součástí zažívacího traktu člověka. Během těhotenství se navíc objevují i v pochvě ženy, a to až u 20 procent případů.

Ale zatímco rodičce většinou nezpůsobují žádné subjektivní potíže, novorozence mohou ohrozit vážným infekčním onemocněním. To může v některých případech končit i smrtí.

Některé druhy streptokoků jsou přirozenou součástí kůže a sliznic, jiné mohou způsobovat celou řadu nepříjemných problémů, a to hlavně v okamžiku, kdy dojde k jejich přemnožení. Stejné je to i v případě streptokoka rodu agalactiae, který se poměrně běžně nachází v trávicím ústrojí, ale někdy bývá přítomný i v pochvě ženy.

Ačkoli o jeho přítomnosti rodička zpravidla ani neví, protože ji bakterie nemusí způsobovat žádné potíže, měla by se její přítomnost pečlivě hlídat, a to hlavně ke konci těhotenství. Během porodu totiž může infikovat dítě, kterému hrozí vážné komplikace v podobě zápalu plic, zánětu mozkových blan nebo sepse. V krajních případech i smrt z otravy krve či vyčerpání organismu.

Vyšetření na přítomnost streptokoka

Aby se komplikacím v podobě infekce novorozence předešlo, provádí se kolem 36. týdne vyšetření na přítomnost streptokoka, a to na základě odběru kultivací z pochvy.

Gynekolog během vyšetření provede štětičkou stěr z poševní stěny a pošle jej na mikrobiologický rozbor s tím, že výsledek bude žena znát zhruba do tří dnů.

V případě, že se streptokok v pochvě v těhotenství potvrdí, je výsledek testu považován za pozitivní.

Pokud je stěr prováděn na začátku těhotenství a vyjde jako negativní, měl by ho gynekolog znovu zopakovat zhruba ve 36. týdnu.

V opačném případě, tedy když je z počátku těhotenství přítomnost bakterie potvrzena, se k léčbě obvykle nepřistupuje. Jak už zaznělo výše, streptokok ženě zpravidla žádné obtíže nezpůsobuje.

Jiná situace nastává v momentě, kdy je významné riziko předčasného porodu.

Rizika streptokokové infekce

Největší riziko nákazy streptokokovou infekcí představuje samotný porod, kdy může být plod bakterií kolonizován během průchodu porodními cestami. Následně je dítě ohroženo streptokokovou infekcí, která může být buď časná, tedy několik hodin po porodu, nebo pozdní s inkubační dobou v řádech dnů.  Bakterie pak u novorozence způsobuje:

• Zápal plic
• Zánět mozkových blan

V nejtěžších případech dochází k sepsi (otravě krve) nebo vyčerpání organismu a následné smrti.

Je však nutné podotknout, že ačkoli je streptokok zjištěn přibližně u 20 % těhotných žen, k nákaze novorozence dochází zhruba u 3 až 5 případů z 1000.

Pokud se během porodu navíc dodrží hygienická opatření a budou se během něj podávat antibiotika přímo do žíly matky, je pravděpodobnost infekce dítěte s vážnými následky jen minimální.

Pravděpodobnost nákazy zvyšuje:

• Předčasný porod
• Horečka během porodu
• Delší odtok plodové vody (přes 18 hodin)
• Potvrzení přítomnosti streptokoka také v moči
• Nakažení dítěte při minulém porodu

Ve vzácných případech může být dítě streptokokem nakaženo už během těhotenství, a to v momentě, kdy se u ženy jeho přítomnost projeví zánětem dělohy, pupečníku a plodových obalů. V takovém případě se však vždy podávají antibiotika.

Opatření při porodu

Ženám s pozitivním GBS či SAG (přítomností streptokoka) se během porodu podává antibiotikum v infúzi, čímž dojde k minimalizaci rizik nákazy novorozence.

Podání antibiotik by však mělo být zahájeno včas, a to minimálně tři hodiny před porodem, aby se přes placentu dostalo až do krevního oběhu plodu.

Díky tomuto postupu se u novorozence vytvoří profylaktická (ochranná) hladina antibiotik, díky které je plod chráněný před nákazou.

V případě, že těhotné odteče plodová voda navzdory tomu, že nemá pravidelné kontrakce, podává se jí antibiotikum ihned po příjezdu do porodnice. Léky se během porodu většinou podávají pouze v jedné dávce. Pokud se ale jedná o případ předčasného odtoku plodové vody či dlouhotrvajícího porodu, podávají se antibiotika v přesně určeném množství až po porodu.

Příznaky infekce po porodu

Až 90 % streptokokových infekcí se u novorozenců vyskytne během prvních 6 dnů života. Během této doby je proto nutné děti bedlivě pozorovat a všímat si příznaku infekce, mezi které patří:

• Chrčení
• Letargie
• Podrážděnost
• Špatné krmení
• Velmi vysoká nebo velmi nízká teplota
• Nízký krevní tlak
• Nízká hladina cukru v krvi
• Vysoká nebo nízká srdeční frekvence
• Zrychlené nebo zpomalené dýchání
• Namodralá barva kůže

Escherichia coli: Příznaky, projevy, léčba, vyšetření

Jedná se o bakterie, které má v těle každý člověk, je to běžný 'obyvatel' trávicího traktu. Je jich ovšem více typů, jsou bakterie, které jsou pro člověka neškodné, další typy mohou způsobovat různá onemocnění, a některé typy jsou nebezpečné pro jedince se sníženou imunitou.

Bakterie se může objevit jak u novorozenců, tak i u dospělých. Projeví se horečkou, bolestmi břicha, průjmem, který se může objevit náhle nebo se pozvolna mění z běžné stolice na vodnatou. Ve stolici se zároveň může objevit hlen nebo krev, dále se může projevit zvracením a celkovou únavou.

Bakterie se ale může dostat i do močových cest, kde způsobí zánět. Ten se projevuje pálením, řezáním a bolestmi v podbřišku. V případě, že se dostane až do ledvin, zánět se projevuje vysokou horečkou a bolestí zad.

Léčba

Lehčí forma se léčí dostatečným přísunem tekutin a přísnou dietou. Využíváno je živočišné uhlí a další léky proti průjmu. Při těžším průběhu je pacient hospitalizován.

Léky – Nejčastěji je, v případě onemocnění trávicího traktu, podáváno živočišné uhlí, dále Imodium, Endiaron nebo Hylak Forte. V případě lokalizovaného zánětu je namístě podat antibiotika.

Vyšetření – Provádí se vyšetření stolice a krve.

Escherichia coli v těhotenství

Pokud matka měla bakterii během těhotenství, dítě bude po narození pečlivě zkontrolováno lékaři, zda se na něj infekce při porodu nepřenesla. Bakterie oslabuje tělo a může způsobit i potrat nebo předčasný porod. U novorozenců může bakterie vyvolat celkový zánět organismu, tedy sepsi.

Komplikace – Při průjmových onemocněních je největší komplikací dehydratace, která se při prudkém průběhu a při nedostatečném doplňování tekutin může objevit velmi rychle. Problémem také bývají velice krvácivé průjmy.

Další závažnou komplikací je hemolyticko-uremický syndrom, který je nutné okamžitě léčit, jelikož způsobuje poškozování cévních stěn, narušuje prokrvování orgánů, nejvíce ledvin a vše může skončit ztrátou vědomí, ledvinným selháním a dokonce i smrtí. Bakterie E. Coli, která pronikla do močových cest, může při špatné léčbě způsobit chronický výskyt zánětu močových cest, může podpořit vznik rakoviny anebo riziko potratů.

Prevence – Tato bakterie se objevuje především v mléku a mase, nejčastěji ze skotu, ovcí a koz. Díky trusu mohou být infikované i rostliny. Je tedy důležité, hlavně maso, důkladně tepelně zpracovat.

Také je vhodné mít speciální nůž na maso, jelikož se infekce může přenést i tak, že ten samý nůž použijete třeba na zeleninu.

Maso by se navíc mělo uchovávat a zpracovávat jinde než ostatní potraviny a po jeho zpracování je důležité umýt si ruce, stejně tak po kontaktu se zvířaty a před konzumací jídla.

Hygiena je v tomto případě klíčová. Stejně tak u močových cest, kdy není vhodné ani časté střídání sexuálních partnerů a důležité je provádění análního sexu s ochranou. U dětí, které nosí plínky, je nutné dítě nenechávat v plínkách po stolici dlouhou dobu a vždy důkladně opláchnout genitál.

Způsob nákazy – Bakterie se přenáší orálně, např. z potravin nebo přímým kontaktem s infikovanou osobou nebo zvířetem.

Kdy jít k lékaři

K lékaři běžte, pokud průjem léčený doma neustává, a pokud se ve vaší stolici objeví krev. Stejně tak doktora navštivte při problémech s močovými cestami. Pokud se k průjmu dostaví vysoké horečky, hrozí dehydratace nebo se průjem objevuje u kojenců a malých dětí.