Nejsou jen rány. Psychické týrání způsobuje bolest

Šikanování je těžkou poruchou vztahů ve skupině. Tato porucha má systémový charakter a zasahuje celou skupinu. V tomto smyslu šikanování nepoškozuje pouze oběti, ale i agresory, další členy skupiny a skupinu jako celek. Bolest šikanování se však nezastavuje na hranicích postižené skupiny. Řetězovitě pokračuje dál.

šikanování může ničivě zasáhnout kohokoliv. První na řadě bývá rodina oběti, která je zasažena nejen tragédií dítěte, ale nezřídka i dalšími traumatickými okolnostmi, třeba očerňováním oběti. Znám případy, kdy se matka zhroutila, když se dověděla podrobnosti o mučení svého dítěte.

Dlouhodobě se psychiatricky léčila, ale její psychické poškození zůstalo trvalé.

4.1 Škody V nemocné skupině

Skryté nebo pozdě odhalené šikanování způsobuje škody všem členům skupiny. Hlavní destruktivní účinky jsou čtyři.

Poškození fyzického a psychického zdraví obětí

Šikanování způsobuje obětem nezměrné psychické a fyzické utrpení, které lze těžko zprostředkovat tomu, kdo něco podobného nezažil. Poškozuje často dlouhodobě a někdy i trvale psychické a tělesné zdraví. Při brutálních formách a v pokročilých stadiích ohrožuje i život oběti.

Fixování antisociálních postojů u agresorů

Účinek na iniciátory a aktivní účastníky šikanování je rovněž vážný, i když poněkud jiný, a ne tak zjevný. Jejich deficit v duchovním a mravním vývoji se výrazně prohloubil.

Agresor ponechaný svému nutkavému osudu se stává charakterovým mrzákem, u něhož se povážlivě upevnily antisociální postoje a celková připravenost pro trestnou činnost.

Agresor neměl možnost pocítit silu společnosti ve vynucování obecných pravidel správného chování vůči bližním. Nikdo mu nedal jasně najevo, co nesmí dělat, co je chráněnou sférou druhého člověka.

Ztráta iluzí o společnosti u ostatních členů skupiny

žáci, kteří se přímo neúčastní šikanování, ale jsou svědky krutého bezpráví, ztrácejí iluze o společnosti, která by každému člověku měla zajistit ochranu proti jakékoliv
formě násilí. Jsou konfrontováni s faktem, že se s tím nedá nic dělat, že autority nejsou schopny zajistit ochranu a bezpečnost slabým.

Mravní i zákonné normy jsou zcela bez zábran porušovány, aniž by to pro agresory znamenalo nějakou komplikaci. Nic se neděje. Obdobně potom přistupují k násilí a k porušování zákona ve svém dalším životě. Nedělají nic, jsou zcela pasivní a apatičtí, nebo to později i sami nějak zkusí.

Už vědí, jak se to dělá (třeba na vojně, kde je zaběhnutá tradice šikanování, se sami aktivně snaží držet s ní krok – nejdříve jako „bažanti“, později jako „mazáci“).

Snížený efekt pedagogického působení u skupiny jako celku

Probuzení a nastartování šikanování je závažnou překážkou pedagogických snah o výchovný a výukový růst skupiny a jejích jednotlivých členů. Skupina přemožená virem šikanování zcela ztratí výchovnou funkci, jakou má zdravá komunita. Všichni členové jsou v různé míře poškozováni. Výukový efekt v takové skupině je minimální.

4.2 Následky šikanování u obětí

Nejhorší následky má šikanování bezesporu na oběti, proto se o nich zmíním podrobněji. Závažnost poškození závisí na tom, jaké míry destruktivní síly šikanování dosáhlo a zda bylo krátkodobé nebo dlouhodobé. Důležitá je i míra obranyschopnosti oběti.

Tragické je, když dojde ke zlomení oběti, rozbití její identity a nastolení trvalého pocitu bezmoci, závislé otrocké poddajnosti a věrnosti agresorovi (pramenící ze strachu před ještě větším utrpením, které by mohlo následovat, kdyby se snad oběť nesnažila agresorovi všemi způsoby zalíbit).

Oběti pokročilých stadií šikanování

U obětí čtvrtého a pátého stupně šikanování jsou následky velmi závažné, dotýkají se celé osobnosti a zřejmě mají celoživotní charakter. V nejhorších případech vyřeší oběť situaci sebevraždou. Takové tragické konce šikan se u nás vyskytují, avšak bývá obtížné je prokázat.

S pokusy o sebevraždu v souvislosti se šikanováním jsem se setkal v poslední době několikrát.
Při dlouhodobějším brutálním šikanování se oběť často zhroutí a propukne u ní panická hrůza ze zabití, skutečný strach o život. Oběť má poruchy spánku a trpí nočními děsy.

Nezřídka se objeví výrazné psychosomatické potíže, například únava, nevolnost, bolesti hlavy, břicha, zad, dusivé astmatické záchvaty apod. Některé oběti se musejí dlouhodobě léčit a jsou-li starší, zůstávají v pracovní neschopnosti (viz případ 24 -Nedokonaná poprava).

V jiných případech se sice oběť nezhroutí, avšak není schopna pokračovat ve studiu ani po přeřazení na jinou školu. Stává se, že se neadaptuje na novou třídu nebo opakovaně neuspěje u závěrečných zkoušek. Průvodním jevem je těžká porucha sebehodnocení, „vygumování“ vlastní vůle a sebezničující tendence osobnosti.

Někdy se může zdát, že se oběť docela rychle zotavila. Tělesná zranění se rychle zahojí a žák působí normálně. Duševní poranění je však hluboké a zacelení jen povrchní. Stačí větší zátěž v mezi osobní oblasti a rána se otevře a projeví se zraněná osobnost bývalé oběti.

Fasáda obranyschopnosti se zhroutí a převáží depresivní ladění, někdy doprovázené sebevražednými myšlenkami.
Smutnou pravdou je i skutečnost, že bývalé oběti se po přechodu na jinou školu někdy znovu stávají terčem šikanování. Jako by jejich skryté zranění přitahovalo agresory. Stačí málo a celé utrpení se opakuje znovu.

Mladý člověk je opakovaně týrán a mučen svými vrstevníky. Praxe nás vede k závěru, že oběti poškozené prvním šikanováním jsou v budoucnu významně více ohroženy.
Oběti pokročilých šikan mají tendenci ode všeho uniknout, všechno vzdát a skrýt se. Po odchodu ze školy je těžké se k nim přiblížit, je obtížné se dozvědět, co se s nimi stalo.

Potřebují pomoc, ale je téměř nemožné získat je pro spolupráci. Dostupné poznatky o obětech pokročilých šikan přivádějí k úvahám, které se zdají těžko přijatelné. Pozdní následky nejbrutálnějších šikan se podobají syndromu vyhlazovacích táborů.

Jejich hlavní znaky jsou nápadně podobné: chronické depresivní stavy, sebedestruktivita, poruchy přizpůsobivosti a narušený vývoj osobnosti. Oběti zakoušejí kvalitativně stejné pocity – strach o život, krajní ponížení a zbavení práv. Vnější podmínky samozřejmě nejsou u šikanování zdaleka tak extrémní, nicméně mechanismus narušení křehké lidské integrity je podobný. (Popsaný účinek šikanování na oběti lze přiblížit rovněž prostřednictvím posttraumatické stresové poruchy, která je mezinárodně uznávanou psychiatrickou diagnózou.)

Oběti počátečních stadií šikanování

Jaké jsou následky u obětí počátečních stadií šikanování, tedy u prvního, druhého a třetího stupně vývoje? Připomeňte si „Chipa“ z prestižního gymnázia, „Otloukánka“ z děcáku a Klasického mazánka z učiliště (případy 6, 7, 8). Zdálo by se, že zárodečné a rané podoby šikanování nemohou mít vážnější důsledky. To je však omyl.

Účinky jsou sice nenápadnější, ale o to zákeřnější. Potřeby ostrakizovaných a mírně šikanovaných žáků jsou ve škole často dlouhodobě a někdy trvale frustrovány, tedy neuspokojovány. Takový žák se ve škole necítí dobře a je pochopitelné, že jeho vztah ke škole bývá negativní. šikanování je vždy nutné chápat jako těžkou psychickou deprivaci.

Pro lepší představu přikládám přehled zkoncentrovaných úmorných, nikdy nekončících „legrácek“, kterým byl vystaven jeden sympatický kluk z osmé třídy (případ 36).
Vystavení trvalému bolestivému emočnímu tlaku a tzv. subtilnímu násilí (izolace, zesměšňování, ponižování, nadávání…) pozvolna, ale jistě narušuje osobnostní vývoj oběti.

Uvědomované i neuvědomované prožívání bolesti vede dříve nebo později k přetížení adaptačních mechanismů. Dojde k vyčerpání nervové soustavy a objeví se neuróza nebo psychosomatické potíže.
Normální a podle některých názorů „zocelující a otužující šikanování“ způsobuje adresátům zjevné poruchy v sociální (školní) a osobnostní adaptaci.

Často se u nich vyskytuje:

1. nepozornost při vyučování,
2. zhoršení prospěchu,
3. tendence k nadměrné omluvené absenci (únik do nemoci),
4. tendence k neomluvené absenci (záškoláctví),
5. poruchy sebehodnocení a narušené, negativní sebepojetí,

6. celková nejistota a stále přítomný strach.

Kde končí „normál“ a začíná týrání aneb Život s domácím násilím

Domácí násilí je zlo, které se často velmi špatně odhaluje. Bolí fyzicky i psychicky a rány na duši si oběť nosí po celý život. Málo se o něm mluví, o to více nás překvapí, když se o něm dozvíme.

Za domácí násilí je považováno soustavné a dlouhodobé fyzické či psychické ubližování, které způsobuje fyzickou či psychickou újmu.

Fyzické týrání zahrnuje jakékoliv fyzické útoky, to psychické poté například ponižování, urážení, nadávky nebo jakékoliv omezování (například když partner žárlí a omezuje volný pohyb).

Psychické týrání bývá často horší než to fyzické – zejména proto, že jej prakticky nelze prokázat.

Budete mít zájem:  Clostridium botulinum – co tato bakterie může způsobit?

Jak rozpoznat domácí násilí?

„Fyzické útoky nejsou normální. Jakmile k nim dojde, lze je považovat za projevy domácího násilí. O něco náročnější je posouzení situace v případě psychického násilí.

Hranice mezi poměrně běžným chováním a psychickým týráním může být velmi tenká – zejména pokud jde například o zmíněné žárlení. Pokud se jedná o soustavný a stresující či agresivní stav, jde již o týrání,“ vysvětluje Mgr.

Iveta Novotná, ředitelka Asociace neúplných rodin a iniciátor českého asistenčního programu VašeVýživné.cz.

Ze života týrané ženy

“Nikdy by mě ani nenapadlo, že bych se v takové pozici mohla ocitnout. V roli oběti. Ve stavu absolutního transu a apatie, strachu o to, co bude, co udělat a co říci nebo naopak neříci. Jmenuji se Adéla a obětí domácího násilí jsem byla dlouhých 12 let.”

“Se svým bývalým manželem, říkejme mu třeba Honza, jsem se seznámila při svých třicátých narozeninách. Slovo dalo slovo, přeskočila jiskra a já si gratulovala, že jsem ke svým kulatinám nemohla dostat lepší dárek – chlapa,” vzpomíná na začátky vztahu Adéla.

“První rok byl jako z pohádky a já měla vedle sebe toho největšího gentlemana pod sluncem. Ale pak jsme se velmi spontánně vzali, jen v okruhu pár přátel a rodiny. To byla ta největší chyba mého života, a svůj omyl jsem si uvědomila hned o svatební noci.

Honza, přiopilý a hrubý si náš první manželský sex vynutil přímo násilím a od druhého dne nebylo po galantním, milém a zdvořilém partnerovi vidu ani slechu. Místo něj se z něj stal nebezpečný a zlý muž, který se narodil proto, aby trápil ženy. A v tomto případě mě.

Adéla život v domácím násilí vydržela dlouhých dvanáct let. První dva roky doufala ve změnu, přijímala květiny i dárky za každou facku nebo jinou ránu a od chvíle, kdy otěhotněla, se bála, co by s ní a malým bylo, kdyby odešla. Byla totiž ženou v domácnosti.

“Naučila jsem se časem snášet všechny rány a vlastně si tím přestala vážit sama sebe. Tím, že jsem přestala pracovat, jsem se dokonale izolovala od svého okolí, a tak si Honza nemusel zbytečně často hrát na vzorného manžela a všemi obdivovaného a oblíbeného muže. Ze mě se stala utrápená a nešťastná troska.

Z té letargie mě vytrhnul až můj syn Jakub,” říká Adéla a pokračuje ve vyprávění: “Honza mě nikdy nebil před synem, ale jinak si našel vždy vhodnou příležitost. Ať už kvůli jídlu, špatně vyžehlené košili, anebo si na mě vybil zlost, když měl špatný den v práci.

Když bylo Kubíkovi pět, začal mě před ním velmi systematicky ponižovat a shazovat.”

Na otázku, proč Adéla od manžela neodešla už dříve, odpověděla jednoduše – měla strach a věděla, že by jí to jen tak neprošlo. A tak prožívala své osobní domácí peklo sama. “Zlom přišel ve chvíli, kdy se mě zničehonic můj syn zeptal, proč jsem s tatínkem, když mě nemá vůbec rád.

Tehdy jsem se rozbrečela a věděla, že je nejvyšší čas dělat kroky k tomu, abych odešla. Já i můj syn.”“Poprvé jsem se svěřila rodičům a nejbližším kamarádkám, obrátila se o pomoc na příslušné orgány a organizace, které pomáhají týraným ženám a rozhodla se čelit té kruté realitě a tomu, že ze mě Honza doslova stáhne kůži.”

“Teprve teď, po té dlouhé době ubližování, fyzického i psychického násilí, mohu říci, že se mi ulevilo. A stálo to nejen za tu zlatou klec, v níž jsem žila, ale i za ty modřiny a jizvy na duši. Můj syn je na mě pyšný a já už nejsem oběť,” končí své vyprávění Adéla.

Bílý kruh bezpečí:

„Tři velké bariéry – pocit studu, pocit viny a pocit strachu – brání všem obětem domácího násilí ukončit vztah s násilnou osobou. Za to, že zůstávají v nelidsky důstojných podmínkách, platí drahou daň, přizpůsobují svůj život pravidlům toho, kdo jim ubližuje. Psychické týrání způsobuje oběti emocionální rány.

Důsledkem urážlivé komunikace, ignorování, upírání možnosti spolurozhodovat, zakazování sociálních kontaktů, zastrašování a vyhrožování je snížené sebevědomí, pocity méněcennosti, strach, vymizení schopnosti samostatně rozhodovat, beznaděj a sebezničující myšlenky.

Stále přetrvává názor, že psychické týrání nepředstavuje tak velký problém jako fyzické násilí. Platí však opak.“

Lucie Razímováasistentka Centrály BKB

Rosa:

„Domácí násilí může být velmi nebezpečné, proto je vždy důležité se obrátit na odbornou pomoc, na organizace, které pomáhají ženám, obětem domácího násilí. V Praze to je např. ROSA, centrum pro ženy, z.s.(telefonní kontakt k objednání 241 43 24 66, či SOS linka 602 246 102 dostupná ve všední dny od 9.00- 18.

00 hodin), či další organizace, Acorus, ProFem. BKB či Intervenční centrum pro ohrožené osoby. Intervenční centra jsou v každém krajském městě ČR, funguje také non stop bezplatná linka 116 006. V centrech pro oběti domácího násilí naleznete taková žena – podporu a komplexní pomoc, včetně právních informací.

Vždy je důležité vyhodnotit nebezpečnost násilné osoby a stanovit tzv. bezpečnostní plán. Rozhodnutí, jak situaci bude týraná žena řešit, je zcela na jejím rozhodnutí. V situaci, kdy jí hrozí vysoké riziko, se doporučuje přijetí do utajeného azylového domu, kde nalezne bezpečí, klid ale i konkrétní komplexní pomoc.

Vždy je důležité nesdělovat násilné osobě, že někde hledá pomoc, či chce odejít, v té době se zvyšuje riziko násilí!V bezprostředním ohrožení, výhrůžkám zabitím, napadení – nejlépe volat Policii linku 158, která může násilného partnera z bytu okamžitě vykázat na 10 dní, se zákazem přiblížení následně pak oběť může požádat soudně o předběžné opatření o prodloužení vykázání a to na 1 měsíc, maximálně 1/2 roku.Pokud již došlo ke zranění, je důležité se obrátit na lékaře, nechat si vystavit potvrzení a náležitě ho uschovat.Násilí se nikdy samo od sebe nezastaví, proto je důležité vždy situaci řešit. Nutné je též poznamenat, že za násilí odpovídá vždy ten, kdo se ho dopouští, vina oběti to tedy nikdy není!“

Zdena ProkopováStatutární zástupkyně

ROSA – centrum pro ženy, z.s.

Na koho se obrátit?

  • Lékař. V případě fyzického násilí je nutné vyhledat lékaře, který provede ošetření a vystaví lékařskou zprávu.
  • Policie ČR. Každý případ domácího násilí je nutné hlásit na policii. Nezapomeňte si vždy připravit důkazy (například lékařskou zprávu, hlasový záznam…).
  • OSPOD. Pokud se celá situace týká i dětí, je nutné kontaktovat OSPOD – Informační orgán sociálně-právní ochrany dětí.
  • Centra pomoci týraným ženám. Pomoci může například Rosa, Centrum krizové intervence…
  • Linka pomoci pro oběti kriminality a domácího násilí – 116 006 (nonstop a zdarma) a poradny Bílého kruhu bezpečí.
  • Psychoterapeut.

Také si přečtěte:

Tak snadno se to nepozná | SOS dětské vesničky

Aktivní tělesné týrání

  • tržné rány
  • zhmožděniny
  • zlomeniny
  • krvácení
  • dušení
  • bití
Pasivní tělesné týrání

  • hladovění
  • nedostatečná výživa
  • hygiena a péče o zdraví
  • nedostatky v bydlení a ošacení

TÝRANÉ DÍTĚ si obvykle neumí říct o pomoc, zažívá pocit ohrožení a strach z opuštění, což je pro něj horší než fyzická bolest. Je přecitlivělé, vztahovačné a nedůvěřivé.

Utlumí své citové potřeby, někdy mu dokonce emoce zcela vyhasnou. V dospělosti zůstává těmto lidem nízké sebehodnocení a sebedůvěra, pocit bezvýznamnosti.

Mají výraznější potíže v mezilidských vztazích, mohou v nich opakovaně selhávat.

ZANEDBÁVANÉ DĚTI jsou zasaženy nepodnětným až odmítajícím prostředím. Vázne u nich rozvoj řeči a komunikačních dovedností, brzdí se rozvoj intelektu, snižuje se frustrační tolerance, vzniká emoční útlum, snížená schopnost empatie, zhoršuje se socializace a vzniká nízké sebehodnocení. To zasahuje následně do všech oblastí dospělého života.

Aktivní psychické týrání

  • nadávky
  • ponižování
  • strašení
  • stres
  • šikana
  • agrese
Pasivní psychické týrání

  • nedostatek podnětů
  • duševní a citová zanedbanost

TÝRANÉ DÍTĚ si obvykle neumí říct o pomoc, zažívá pocit ohrožení a strach z opuštění, což je pro něj horší než fyzická bolest. Je přecitlivělé, vztahovačné a nedůvěřivé.

Budete mít zájem:  Bezpečné koupání: Jak je na tom vaše koupaliště?

Utlumí své citové potřeby, někdy mu dokonce emoce zcela vyhasnou. V dospělosti zůstává těmto lidem nízké sebehodnocení a sebedůvěra, pocit bezvýznamnosti.

Mají výraznější potíže v mezilidských vztazích, mohou v nich opakovaně selhávat.

ZANEDBÁVANÉ DĚTI jsou zasaženy nepodnětným až odmítajícím prostředím. Vázne u nich rozvoj řeči a komunikačních dovedností, brzdí se rozvoj intelektu, snižuje se frustrační tolerance, vzniká emoční útlum, snížená schopnost empatie, zhoršuje se socializace a vzniká nízké sebehodnocení. To zasahuje následně do všech oblastí dospělého života.

„Až 70 % rodičů, kteří se dopouštějí psychického týrání, má deprivační zkušenost z vlastního dětství,“ popisuje psycholožka Pavla Volfová. „Děti, které byly týrané či zanedbávané, se pak často v dospělosti chovají ke svým potomkům podobným způsobem. Nedokáží jim poskytnout spolehlivé citové zázemí, protože samy žádné nepoznaly.“

Aktivní sexuální zneužívání

  • sexuální hry
  • osahávání
  • pohlavní zneužití
  • znásilnění
Pasivní sexuální zneužívání

  • exhibice
  • foto a video
  • zahrnutí dětí do sexuálních aktivit dospělých

Sexuálně zneužívané dětui mívají silný pocit viny, nejistotu a strach z dalšího dění. Jejich emoce jsou vysoce utlumené, chybí jim pocit bezpečí a důvěry, mají téměř nulovou sebedůvěru.

Pokud se jim nedostane ochrany i přes to, že si o pomoc řeknou, trpí o to silnějším pocitem zrady, zažívají bezmoc a stigmatizaci.

V rámci zraňujících zážitků může dojít až k narušení základní integrity osobnosti. Mění se vztah k sexu, a to dvojím směrem: buď jsou v dospělosti sexuálně odbrždění, nebo se naopak sexuality velmi bojí. Obojí vede k potížím nebo k selhávání v dospělém životě a při zakládání vlastních rodin.

Přispějme k zastavení násilí páchaného na ženách! / Rozhovory, články

Pod pojmem násilí na ženách si můžeme představit domácí násilí, sexuální zneužívání, obchod se ženami i jiný druh násilí, kdy se žena musí podmínit a nedokáže se bránit. V České republice je tento mezinárodní den zejména v režii neziskových organizací, které se zabývají právy žen.

Často přímo postiženým ženám pomáhají a pořádají nejrůznější sbírky, případně se zaměřují na osvětu a pořádají nejrůznější besedy a akce, kde se široká veřejnost dozví spoustu užitečných informací. Vzhledem k tomu, že 10.12.

připadá na Mezinárodní den lidských práv, mnohdy je řada aktivit naplánována na 16 dní proti násilí na ženách. 

Přestože se můžou s domácím násilím setkat i muži, 95% obětí domácího násilí jsou právě ženy. 5-10% žen bylo znásilněno, přesto tuto hrůznost nikdy nenahlásí, proto ta nepřesnost. To nejsou světová čísla, nýbrž statistiky z České republiky. 

Psychické týrání

Možná si říkáte, že žádnou týranou ženu neznáte, možná ji potkáváte každý den. To, že žena na první pohled nepůsobí zchváceně, nemá modřiny a podlitiny, neznamená, že není týraná. A to ani v případě, že je žena týraná opravdu fyzicky. Nemusí dostávat takové rány, aby šly vidět na první pohled, nebo si tyran dává záležet, aby rány nebyly na viditelných místech.

Nebo je žena týraná psychicky, což zahrnuje zejména slovní urážky, pokusy ženu vyděsit, izolovat od rodiny a přátel nebo ji jiným způsobem ovládat. Muž může přesvědčit ženu, že má jen jeho a bez něho nemůže žít.

Psychické týrání zahrnuje obviňování, křik, zesměšňování apod. Pokud neuděláte, co tyran chce, může přistoupit i k fyzickému týrání. Psychické týrání také zahrnuje velké šrámy, jako v případě fyzického násilí, mnohdy ještě větší.

Má velký vliv na duševní a časem i fyzické zdraví, vede k úzkostem, depresím, chronickým bolestem.

To, že jste se stala obětí násilí, nikdy není vaše chyba, ať se jedná o jakékoliv týrání. Vždy má problém především násilník. Ze začátku se může snažit, je až moc pozorný, chce být jen s vámi, postupně vás začíná omezovat a vy shledáte první chybičky. Každý tyran může mít svůj způsob jednání.

První krok je uvědomit si, že jste oběť

Nikdo nemá právo na to, vám poroučet, nadávat vám, urážet ani fyzicky napadat, byť se jedná “jen” o facku. Možná se vám to s partnerem stalo mnohokrát a byla jste to právě vy, co jste jeho chování omlouvala, nebo jste si říkala, že je to vaše chyba.

Kdyby jste (ne)udělala to nebo ono, nikdy by se tak nechoval. Možná se vám mnohokrát omluvil, ale k čemu, když to udělal zas a znovu. Možná už to trvá několik let, jeho chování se může stupňovat. Je na čase si uvědomit, že bez takového člověka vám bude líp.

Mějte se ráda, s někým si promluvte, odejděte z takového vztahu, odpusťte a žijte dál. Pokud nemáte na koho se obrátit, vyhledejte terapeuta nebo nějakou organizaci pomáhající ženám, které musí čelit domácímu násilí. Pro týranou ženu to však jednodušeji zní, než je schopna skutečně udělat. Mnoho lidí si po odhalení týrání pokládá otázku, proč žena násilníka dávno neopustila.

Může za to stud, strach, má děti, na které také musí myslet, nemá kam jít, nemá peníze. Násilník totiž ženu může odtrhnout od veškerého příjmu, dává ji jen almužnu nebo vůbec žádné peníze. Pokud dostanete byť malou částku, ukryjte si ji na případný útěk. Začátky mohou být těžké. Přesto existují různé možnosti, mj. můžete zkusit azylový dům. Pro začátek vše lepší než život s tyranem.

 

Nezavírejte oči před domácím ani jiným násilím páchaných na ženách!

Máte vy sama zkušenost s týráním? Ať už na vaší osobě, v rodině nebo jiné ženy či muže?

Děti svědci násilí

Děti svědci násilí2014-11-14T23:13:30+01:00

Pro velmi mnoho dětí je domácí násilí každodenní realitou, i když pečlivě schovanou za zdmi domovů. S násilím ze strany svého partnera se během svého života setkává 38 % českých žen. A v rodinách, kde dochází k násilí, jsou děti jeho svědky ve více než 90 procentech případů.Tyto děti vidí a nebo i jen slyší z vedlejší místnosti údery, rány, facky, škrcení, nadávky nebo pláč. V rodinách, kde dochází k násilí, navíc násilný partner ve 40 až 60 procentech případů napadá i své děti.

Děti se svědky násilí stávají, pokud:

  • Vidí fyzické nebo sexuální násilí.
  • Slyší psychické nebo fyzické násilí.
  • Vidí zranění způsobená fyzickým násilím.

Podle Světové zdravotnické organizace je přítomnost dětí při domácím násilí jejich psychickým týráním. Děti, které se stanou svědky násilí mezi rodiči mohou mít podobné potíže jako děti, které jsou samy týrány.

Rozsah důsledků, které na děti má přítomnost při domácím násilí závisí na několika faktorech:

  • věk a pohlaví dítěte
  • míra brutality násilí, jehož byly děti svědky
  • reakce okolí (podpora či netečnost)
  • počet útoků, jichž byly děti svědky
  • nestabilní výchovné metody a tělesné tresty

„Táto, prosím, nech mámu, ona už bude hodná!“ pětiletý syn
„Mami mysli na něco hezkého, já to dělám taky tak.“ desetiletý syn

„Neboj mami, já tě ochráním, aby tě zase neztřískal.“ čtyřletý syn

Nejčastější důsledky násilí v rodině mohou mít následující podobu:

Psychické projevy:

  • pocity úzkosti, bezmoci (děti nemohou násilí zabránit, ani matku ochránit, nemají kam se schovat či utéci)
  • poruchy pozornosti, které vedou ke zhoršení prospěchu
  • pocity ztráty, vzteku, smutku, zmatku, deprese, nízké sebevědomí
  • sebevražedné tendence
  • Děti mohou na prožité trauma reagovat regresí, tj. návratem do předchozích, již překonaných vývojových období. Příznakem takové reakce bývá často noční pomočování, žvatlání, pasivita a nadměrná přizpůsobivost, žádné projevy přirozené dětské zvědavosti, dobrovolná izolace, noční můry a děsivé sny.

Psychosomatické projevy:

  • nespavost,
  • zimomřivost,
  • bolesti břicha a hlavy,
  • zvýšená nemocnost bez nalezené specifické příčiny

Projevy v chování:

  • poruchy přizpůsobení,
  • projevy verbální i fyzické agrese vůči vrstevníkům i dospělým,
  • útěky z domova,
  • porušování pravidel a nerespektování hranic,
  • vyrušování,
  • dožadování se pozornosti,
  • „věšení se“ na lidi okolo,
  • nedostatek odstupu.

Děti si v průběhu svého vývoje osvojují řadu postojů a způsobů chování nápodobou. Pokud jsou svědky násilí v rodině, mohou přebírat tento model a aplikovat ho ve svých vztazích k sourozencům, vrstevníkům a později i do partnerského života a vůči vlastním dětem.

Budete mít zájem:  Shinrin yoku – lesní koupel a její přínosy pro naše zdraví

Jak ukazují některé zahraniční výzkumy a studie, (např. Rivera and Widom, 1990; Bailey et al., 1997) mezi pachateli a oběťmi šikany ve školách, stejně jako mezi mladistvými delikventy a pachateli násilných trestných činů ve věku mladších 18 let, tvoří velkou skupinu děti, které byli přímými svědky násilí v rodině.

Vliv domácího násilí na děti

  • Přebírání odpovědnosti za týrání.
  • Stálá úzkost, že dojde k dalšímu násilí, a stresem vyvolané poruchy.
  • Vina, že nejsem schopen/schopna násilí zastavit. Vina, že mám ráda trýznitele.
  • Strach z opuštění.
  • Sociální izolace a potíže se vztahy s vrstevníky i dospělými.
  • Nízká sebeúcta.
  • Řešení problémů agresí (verbální, fyzickou, k vrstevníkům, dospělým, zvířatům).
  • Nepřebírání zodpovědnosti a svalování viny na druhé (jak mají odpozorovaný model od násilného rodiče).

Dítě, které je ve stresu z traumatického zážitku, kdy je objektem násilí osoba, kterou má rádo a která se o něj stará, může utíkat k regresi, projevují se u něj separační, pronásledují jej noční můry. Děti, které jsou svědky násilí, se mohou chovat agresivněji a nebo naopak bázlivěji.

Chlapci vykazují spíše problémy, které se kategorizují jako vnější – nepřátelství a agrese. Dívky vykazují spíše vnitřní problémy – deprese a somatické potíže. Může to ale být i naopak.

Děti mohou být neklidnější, plačtivější, úzkostnější, trpí malou sebeúctou, depresemi, jsou zlostné, mají potíže se sebekontrolou, somatizují (jdou z nemoci do nemoci), objevují se u nich poruchy příjmu potravy (např. anorexie), pokusy o sebevraždu, sebepoškozování, v případě starších dětí dochází k užívání drog a alkoholu, útěkům z domova.

Tyto děti přestávají komunikovat s vrstevníky, učitelkami. Mohou mít i další potíže ve škole – s koncentrací, přizpůsobením, mentální zpožďování. Řada dětí trpí stresem vyvolanými indispozicemi (bolesti hlavy, břicha, žaludku, teploty…). Trpí posttraumatickými stresovými poruchami. Jejich problémy se mohou vrátit po letech: při volbě partnera či výchově vlastních dětí. Riziko, že děti, které jsou svědky násilí, budou později samy agresory nebo oběťmi, je velké.

Emoce dětí zažívajících domácí násilí

Rozporuplné pocity: tyto děti prožívají lásku i nenávist, mají strach z násilného otce, ale zároveň ho mají rády, cítí strach, smutek, hněv. Láska a násilí jsou propleteny a tento model je dětem nabídnut do budoucnosti, kde může napáchat další škody.

Některé děti trpí pocity: „mám tátu rád, ale má mě on taky rád, když mě tak tříská flétnou o hlavu, jsem špatný?“
Zmatek:  proč se to děje, zmatek co je správné a co ne, zmatek v tom, proč je jednou násilník milující a pečující a jindy násilný.

Pocity viny: děti trpí pocity viny, že mají rády rodiče, který je bije, který bije jejich matku, trpí pocity viny, že násilí mezi rodiči nedokážou zabránit. Říkají si: „kdybych nezapomínal úkoly, táta by mámu nebil…“ Myslí si, že jsou příčinou konfliktů doma a měly by jim zabránit.

Smutek:  děti mohou mít návaly smutku, které je tak pohltí, že se už nesoustředí na nic jiného, ani na školu. Děti, které zůstanou s pocity smutku samy a nikdo je s nimi nesdílí,  mohou trpět pocity osamělosti.

Deprese: je nejen nevyjádřený hněv, děti se cítí osamělé, opuštěné, ztrácí radost ze života, mají pocit, že je všechno špatně, cítí se jakoby za zdí, za sklem, kam za nimi nikdo nemůže, mají nízké sebevědomí, jsou opuštěné, nešťastné, bojí se vyjádřit  své pocity. Nemají chuť k jídlu, trpí poruchami spánku a propadají se do stále větší osamělosti, připadají si bezcenné.

Někdy už sedmileté děti mohou trpět sebevražednými pocity. Tyto děti mohou trpět pocitem, že o ně nikdo  nestojí, a když zemřou, rodiče toho budou litovat a  budou trpět  jako teď ony.

Regrese: děti ve  stresu mají tendenci zapomenout na některé věci, které se naučily a spadávají k chování odpovídajícímu ranější vývojové fázi – jako je mokrá postel, nehody na toaletě, cucání prstů.
Hněv: na pachatele násilí, na oběť nebo na sebe, že nejsou schopny násilí zastavit, na svět, že se násilí vůbec děje.

Vztek: je běžný citový stav, příbuzní vzteku jsou hněv, strach. Nezvládnutý vztek je ale  nebezpečný, vede k násilí a agresi. Vztek může pramenit z pocitů nejistoty, odmítání, z pocitů bezmoci, že nedokážou zastavit násilí.  Vztek může pramenit i ze zoufalství a smutku. Je snadnější být vzteklý než smutný a na vztek rodiče určitě zareagují.

Některé děti svůj vztek nedokážou vyjádřit, mohou trpět nočními děsy. Je důležité rozkrýt pocity, které za vztekem stojí, a pomoci dětem vyjádřit je způsobem, který ostatním lidem neublíží. Vztek je třeba transformovat: sportovat, proběhnout se, jezdit na kole, uvolnit  napětí.

Úzkost, strach: děti traumatizované násilím mohou mít strach, že když se o násilí někdo dozví, budou odebrány rodičům, dány do dětského domova, Klokánku apod.

Děti prožívají úzkost, protože se bojí, že tatínek zabije maminku, že se rodiče rozvedou, že otce zavřou do vězení, že je odvedou  sociální pracovnice, bojí se, co s nimi bude, když se máma rozvede… Mohou mít ale i strach, že otec zabije matku a budou opuštěné, strach z toho, že je táta odvede a už mámu neuvidí.  Děti mohou být tak vystrašené a traumatizované, že se bojí o násilí v rodině hovořit. Mají strach, že se o násilí dozví okolí, mají  strach, že když se budou ptát, své rodiče rozzlobí. Tyto děti ztrácejí základní jistoty, jsou neustále ostražité, neustále čekají, kdy je zase bude ohrožovat násilí, už vystihnou, kdy přijde další úder.
Bezmocnost: protože nejsou schopny zabránit násilí obecně a zabránit násilí, když se právě děje, a protože společnost včetně zákonů není schopna nic udělat.
Samota:  pocit neschopnosti a odlišnosti od ostatních, pocity izolace.
Stud: že se to děje u nich doma.
Nedůvěra: k rodičům, k učitelům, protože jejich zkušenost jim říká, že dospělí jsou nepředvídatelní, nedodržují sliby a nemyslí to s nimi dobře.

Emocionální efekty:

  • vina – cítí odpovědnost za týrání
  • stud – „to se nikomu jinému nestává“
  • strach – z vyjádřením pocitů (vztek), z rozvodu nebo separace od rodičů, z neznámého, ze zranění, z nepřátelského světa
  • zmatek – konfliktní oddanost (láska/nenávist)   
  • vztek – kvůli násilí, týrání, zmatek
  • deprese –  pocit  bezmocnosti a neschopnosti změnit věci
  • smutek – ze ztráty
  • úzkost

Vliv na chování:

  • přehrávání nebo naopak  stáhnutí se do sebe
  • dosahování nečekaně dobrých výsledků nebo naopak  neúspěch
  • chození za školu, útěky z domova
  • péče – přebírání  role dospělých
  • agresivní obtěžování nebo si pasivně  nechávají vše líbit 
  • strnulá obrana   – rezervovanost, sarkasmus, strnulost, obviňování, defenziva
  • vyhledávání pozornosti
  • mokrá postýlka
  • noční můry
  • nadměrná bázlivost

Tělesné efekty:

  • somatické obtíže (bolesti hlavy,  nevolnost, astma atd.)   
  • nervozita, úzkost, úzkostnost
  • únava, letargie (zdají se být líní)
  • psychosomatické symptomy –  jsou často nemocné, jdou „z nemoci do nemoci“  (nachlazení, horečky atd. )
  • špatná osobní hygiena
  • regresivní chování – regrese ve vývojových úkolech  
  • žádná reakce na fyzickou bolest
  • opožděný psychomotorický vývoj

Sociální efekty:

  • izolace – nemají žádné kamarády nebo mají odstup ve vztazích
  • vyhýbají se tomu, aby přivedly  kamarády domů   
  • vztahy s kamarády začínají intenzivně, končí neočekávaně
  • problémy důvěřovat druhým
  • špatné dovednosti řešit konflikty
  • nepřiměřené sociální  zapojení  

Kognitivní  efekty:

  • cítí  se odpovědné za násilí, týrání
  • obviňují ostatní za jejich chování, nepřebírají odpovědnost
  • mají pocit, že je správné  bít někoho nebo mu nadávat, když chtějí něčeho docílit, vyjadřují vztek, cítí moc
  • nízké sebevědomí  (nemohou mít úspěch ve snaze změnit násilí)
  • nedůvěra
  • při identifikaci se sociálními  rolemi  (… být kluk znamená… být dívka znamená … být muž/žena/rodič znamená…)  užívají  příklady násilného chování, chování oběti 

[top title=“Přejít na začátek stránky“ float=“right“ round=“round“]

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *