Nejčastější fobie: Co v lidech vyvolává panický strach?

Fobie (z řeckého slova „fobos“[1]) je úzkostná porucha charakterizovaná chorobným strachem ze situací, lidí či objektů. Tento strach může být ochromující.

Výrazně narušuje běžné fungování a může zasahovat do každodenního života[2]. Pouhé pomyšlení na fobickou situaci může vyvolat úzkost.

Postižený si nesmyslný strach plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. Je známo přes pět set druhů.[3]

Význam

Úzkost a strach prožil každý z nás. Mají ochranný význam. Úzkost a strach se liší: strach je určitou odpovědí na konkrétní nebezpečí. Úzkost naopak je nepříjemný emoční stav, jehož příčinu není možné definovat. Strach trvá pouze po dobu hrozícího nebezpečí.

Intenzita strachu je různá, od lehkého neklidu až po stav masivního prožitku strachu. Ten, kdo trpí těžkou fobií, se při záchvatu paniky bojí o svůj život.
Výsledkem je typické vyhýbání se situacím, které úzkost vyvolávají, nebo jejich velmi obtížné překonávání.

Úzkost je přítomna nejen při vystavení se takové situaci či objektu, ale i při očekávání (anticipaci). Tomu říkáme úzkost z očekávání, tedy anticipační úzkost.

Pro člověka trpícího fobií je obtížné kontrolovat úzkost a vyhýbavé chování, ačkoliv to může výrazně ovlivnit jeho fungování v běžném životě i fyzické zdraví (hlavně v případě aichmofobie). Fobie člověku velmi znepříjemňuje život, nedovolí mu dělat některé běžné věci nebo ho nutí vykonávat aktivity, které by jinak nedělal.[4]

Počátek fobie bývá v dětství (v dospělosti může spontánně odeznít). Příčinou může být vrozená úzkostnost (30–40 % případů), traumatický zážitek aj.

Příznaky

Příznaky se začnou objevovat při setkání s faktorem vyvolávajícím úzkost, v očekávání situace či při pomyšlení na situaci nebo objekt,[5] příp. při pohledu na fotografii atp. Příznaky lze rozdělit na psychické a fyzické.

Psychické příznaky

• úzkost
• pocit ohrožení
• napětí, neklid
• strach ze ztráty sebekontroly
• obava ze ztráty vědomí
• obava ze smrti.

Tělesné příznaky

• bušení srdce, zrychlený puls
• chvění se či třes
• pocení
• sucho v ústech
• obtížné dýchání
• bolesti na hrudníku
• víření v břiše
• nevolnost (nauzea)
• bolest hlavy
• závrať
• návaly horka nebo chladu
• pocity znecitlivění nebo mravenčení
• červenání.

Příčiny fobie

• Fobie mohou vznikat v dětství (s přibývajícím věkem se mohou zmírňovat nebo zcela vymizet);
• psychické trauma nebo posttraumatická stresová porucha;
• vrozená úzkostnost
• dotyčný slyší o traumatické zážitku jiného člověka (napadení, nehoda, vážné zranění, úmrtí);[zdroj?]
• nezájem rodičů[zdroj?]
• fyzické nebo sexuální zneužívání v dětství (což způsobuje i jiné psychické poruchy)[zdroj?]

Riziko vzniku fobie se zvyšuje, pokud jeden z rodičů trpí fobií.[zdroj?]

Příklady fobií

• Sociální fobie je porucha charakterizovaná strachem ze zkoumavých pohledů, který později vede ke strachu ze styku s lidmi. Vyskytuje se přibližně stejně často u mužů i u žen. Začátek je nejčastěji v období puberty. Jedinci se sociální fobií mají nepřiměřený strach z běžných sociálních situací, jako např. mluvení na veřejnosti, telefonování, přijímání návštěv, představování, jídlo na veřejnosti apod. V obávané situaci dochází ke zrudnutí, třesu, strachu ze zvracení, a proto se postižení těmto situacím vyhýbají. Mívají potíže s nízkým sebevědomím a sebehodnocením. Sociální fobie se od běžné trémy liší tím, že výrazně narušuje výkonnost postiženého a jeho sociální adaptaci. Mírná forma nebrání lidem v běžném pracovním zařazení. Při těžších formách postižení často mění zaměstnání, aby se vyhnuli obávaným situacím. Porucha, pokud není léčena, obvykle trvá celý život, ale s přibývajícím věkem se může zmírňovat.
• Specifické neboli izolované fobie – Jsou skupinou poruch, u kterých je strach vyvolán určitými dobře definovatelnými situacemi nebo objekty, které běžně nejsou nebezpečné. Rozeznáváme stovky specifických fobií[6].
  • Diagnostická kritéria specifické fobie – Podmínkou pro diagnózu specifické fobie jsou následující příznaky:[7]
    • nepřiměřený strach z určitého objektu nebo situace a vyhýbání se tomuto objektu nebo situaci. Přitom nesmí jít o objekt nebo situaci, které jsou zahrnuté do agorafobie nebo sociální fobie;
    • musí se vyskytnout alespoň dva příznaky úzkosti (alespoň jeden musí být z oblasti vegetativní – bušení srdce, pocení, chvění, sucho v ústech);
    • pacient si uvědomuje, že úzkost a vyhýbavé chování jsou přehnané nebo nesmyslné;
    • úzkost se neprojevuje, pokud pacient není v kontaktu s předmětem nebo situací (nebo kontakt neočekává);
    • úzkost a vyhýbavé chování nejsou následkem bludů nebo halucinací, poruch nálady, obsedantně-kompulzivní poruchy atd.
  • Míra rozšíření specifické fobie:
    • celoživotní prevalence 10 % (velmi rozšířená úzkostná porucha)
    • u mužů 4 %
    • u žen 6–7 %
  • Typy specifických fobií podle DSM-IV:
    • fobie ze zvířat (např. arachnofobie – strach z pavouků; cynofobie – strach z psů);
    • fobie týkající se přírodního prostředí (např. akrofobie – strach z výšek, keraunofobie – strach z bouřek, blesků);
    • fobie situačního typu (např. klaustrofobie – strach z uzavřeného prostoru, agyrofobie – strach z přecházení silnice);
    • fobie z krve/injekce/zranění (např. aichmofobie – strach z jehel a špičatých předmětů);
    • ostatní.

Léčba

Lékařská věda dokáže určit, jaké chemické děje vyvolá fobie v mozku, a navrhnout způsob léčby.[zdroj?]

• Kognitivně behaviorální terapie (zkráceně KBT) je převážně direktivní. Terapeut (zpočátku více aktivní) zaujímá roli experta, postupně však přenáší odpovědnost za průběh terapie na pacienta. KBT může pracovat také s expozicí; u silně úzkostných pacientů se pracuje s představou situace vyvolávající úzkost (např. představa, jak bude reagovat, až uvidí pavouka). KBT se zaměřuje na učení a směruje pacienta k soběstačnosti.[8]
• Expoziční terapie: Pacient je postupně vystavován obávaným situacím (začíná se od situací působících nejnižší úzkost). Technika je založena na faktu, že úzkost nemůže růst do nekonečna a po určité době začne klesat. Expozice by měla trvat dostatečně dlouhou dobu, aby došlo k poklesu úzkosti. Měla by být prováděna systematicky alespoň 1× denně, a to jak za dohledu terapeuta, tak samostatně. K náročnějším situacím by se mělo přecházet až po zvládnutí méně náročných situací[9] Situace, které spouštějí fobii, lze vytvořit virtuálně. Tak se může klient pod vedením terapeuta zvolna postupně zbavovat hrůzy, kterou v něm dané situace vyvolávají.[3]
• U některých druhů fobie lze podávat léky, které potlačují úzkost (anxiolytika), příp. antidepresiva.[10]
• V některých případech pomáhá tzv. léčba šokem,[zdroj?] ale může mít i opačný vliv, zejména u pacientů trpících sociální fobií.
• „Rychlá léčba fobie“ NLP (neurolingvistické programování) metodou dvojité disociace. Léčený projde procesem, který mění vzpomínku na dobu, kdy fobie vznikla.[zdroj?]

Názvy fobií

Podrobnější informace naleznete v článku Seznam fobií.

Názvy fobií souvisejí se situací či objektem, jež vyvolávají úzkost a vyhýbavé chování:

• ze sociálního (mezilidského) kontaktu – sociální fobie
• z lidí – humanofobie
• z pohledů druhých – scopofobie
• z davu lidí – demofobie
• z vědců a z vzdělanců – gnomofobie
• z toho, že si člověk počíná nemotorně – kakotechnofobie
• ze samoty – eremofobie
• z vlastní osoby (ze sebe sama) – autofobie
• z klaunů – coulrofobie
• ze zlodějů – harpaxofobie
• z určitých zvířat[11] – zoofobie
• ze vztekliny – lyssofobie
• z výšky – akrofobie
• z uzavřených prostorů – klaustrofobie[12]
• z létání – aerofobie
• z povodně – antlofobie
• z hloubky – batofobie
• ze špíny – mysofobie
• ze špíny nebo nepořádku – ataxofobie
• z vlasů nebo chlupů (např. v pokrmech) – trichofobie
• z ohně – pyrofobie
• z mostů – gefyrofobie
• z ulic – dromofobie
• ze železnice – siderodromofobie
• z blesku – siderofobie
• z chůze – basifobie
• ze sňatku – gamofobie
• ze spánku – hypnofobie
• z porodu (u žen) – tokofobie[13]
• z žen (u mužů) – gynofobie
• z mužů (u žen) – androfobie
• z možnosti být pohřben za živa – tafefobie
• z cizinců – xenofobie
• z vaření – mageirocofobie
• z jídla – cibofobie
• z čísla 4 – tetrafobie
• z čísla 6 – hexafobie
• z čísla 8 – oktofobie
• z čísla 13 – triskaidekafobie
• z čísla 666 – hexakosioihexekontahexafobie
• z démonů, duchů či strašidel – démonofobie
• z papeže – papafobie
• z posvátných věcí – hierofobie
• z božího hněvu – teofobie
• ze střel – balistofobie
• z krádeže, okradení – kleptofobie
• z polykání – phagofobie
• ze zvracení – vomitofobie
• z líbání – filemafobie
• z jedu a otravy jedem – iofobie,toxikofobie
• z bolesti vlastní i cizí – algofobie
• z nemocí a jejich následků – nosofobie
• z nemoci, choroby – patofobie
• ze smrti – thanatofobie
• ze zodpovědnosti – hypegiafobie
• ze selhání – kakorafiafobie
• z vítězství – nikefobie
• z kyselosti – acerofobie
• z tloustnutí – obesofobie
• ze zombii – zombiefobie
• z mlhy – homichlofobie
• z křížovek – kruciverbofobie
• z knih – bibliofobie
• ze zrcadel – spektrofobie[zdroj?]
• ze ztráty mobilního signálu – nomofobie

• Předsudkové a diskriminační fobie – Předsudky o určité skupině lidí. Mohou být způsobeny výchovou či traumatickým zážitkem[14].
• Biologické a chemické fobie – Jedná se spíše o přecitlivělost či alergii na něco[15].

• Strach ze zvířat a hmyzu (zoofobie) – Strach z jednoho, vice či všech živočichů[16].

• Strach ze zranění
  • z ostrých předmětů – aichmofobie[17]
  • z jehly – belonefobie
  • z krve – hematofobie

• Nepsychologické fobie
• strach/reakce na světlo – fotofobie
• strach z pachů a hluku – olfaktofobie

Smyšlené fobie

Existence některých fobií je smyšlená, názvy jsou projevem smyslu pro humor:[18]

• z krásných žen – venustrafobie
• z dlouhých slov – hipopotomonstroseskvipedaliofobie
• z arašídového másla[19] – arachibutyrofobie
• z prázdné sklenice od piva – cenosillicafobie
• z HOCZ – hoczfobie
• z obrázků GIF – gifobie

Odkazy

Reference

1. ↑ http://prozeny.blesk.cz/clanek/pro-zeny-zdravi-a-hubnuti-zdravi/96289/fobie-aneb-neprekonatelny-strach.html
2. ↑ http://cz.hicow.com/fobie/astraphobia/paniky-2202252.html[nedostupný zdroj]
3. ↑ a b http://oko.yin.cz/6/fobie/
4. ↑ http://www.cpzp.cz/clanek/1408-0-Strach-uzkost-nebo-fobie.html
5. ↑ http://www.mineralfit.cz/clanek/fobie-aneb-neni-strach-jako-strach
6. ↑ http://www.allaboutcounseling.com/library/psychological-phobias/
7. ↑ http://www.kbt-odyssea.cz/storage/vycviky/Vycvik%202010%20-%202014/2_setkani_Vapenny_Podol/Specificke_fobie.pdf[nedostupný zdroj]
8. ↑ blog.veruce.cz [online]. [cit. 16-02-2012]. Dostupné v archivu pořízeném dne 12-02-2011. 

Strach nemusí být racionální: Panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí

Americká herečka a zpěvačka Barbra Streisand je známá jako hollywoodská hvězda po celém světě. O něco méně už se ale ví, že během své úspěšné kariéry prožila i období, na které vzpomíná velmi nerada.

V roce 1967, kdy teprve začínala veřejně vystupovat, se jí při jednom z koncertů přihodilo to, čeho se bojí všichni umělci: Uprostřed vystoupení náhle zapomněla slova písně. Byl to pro ni tak děsivý zážitek, že od té doby nedokázala pokračovat v živých vystupováních.

Vydávala pouze studiové nahrávky a trvalo dlouhých 27 let, než se znovu odvážila vrátit se do veřejného prostoru

. Později přiznala, že k návratu na pódia jí pomohly až léky a psychoterapie.

Tento příběh zní možná poněkud nereálně, nicméně ve skutečnosti jde o učebnicový příklad sociální fobie. Tato úzkostná porucha se vyskytuje až překvapivě často – například jen v USA ji podle tamějšího Ústavu pro duševní zdraví zažívá kolem 7 % dospělé populace.

Ze všech fobií, kterých psychologové doposud napočítali na pět stovek, je právě strach ze styku s lidmi tím nejběžnějším.

Nepřiměřený a iracionální strach ale v lidech dokáže vyvolávat v podstatě cokoliv, přičemž některé fobie mohou nabývat skutečně bizarních rozměrů (viz A čeho se bojíte vy?).

Volný pád nás děsí

Přesto patrně není náhoda, že některé z fobií jsou mnohem běžnější než jiné.

Například panickou hrůzou z pavouků trpí až 3,5 % lidí – s největší pravděpodobností jde o důsledek statisíciletého života v přírodě, kdy se do genů našich předků zapsala informace, že osminozí tvorové představují riziko jedovatého pokousání.

Vyhráno měl v takové situaci ten, kdo stihl včas utéct – a je prokázáno, že lidské zornice skutečně reagují při spatření obrázku pavouka nebo hada o něco rychleji než při prohlížení „neutrálních“ snímků, například květin. Na druhou stranu, tento fakt sám o sobě ještě nemusí být spojen s projevy strachu. 

Podle některých neurologů existují pouze dva vrozené druhy strachů: z pádu do volného prostoru a z hlasitých zvuků. K prvnímu ze závěrů dospěl slavný experiment z roku 1960, při němž vědci nechali půlroční batolata lézt po podlaze, jejíž povrch se na jednom místě náhle měnil na plexisklo a pod ním se nacházela fotografie volného prostoru.

To v dětech vyvolalo dojem, že se ocitli na hraně pevné země. A ačkoliv neměly žádné předchozí zkušenosti s volným pádem, naprostá většina z nich se reflexivně zastavila a nepokračovala dál. Tzv. akrofobie, tedy chorobný strach z výšek, je ostatně jedním z velmi běžných druhů fobií.

V tomto případě jde ale již o patologický rozměr původně přirozeného reflexu. 

Naučit se bát

Z výše uvedených studií vyplývá, že většina strachů je jen naučená. Pokud odmalička vidíte své okolí projevovat se bázlivě při spatření pavouka, snadno se naučíte chovat se stejně.

Jak je ale možné, že stejné podněty vyvolávají v různých lidech zcela odlišné reakce? Teorií o příčinách fobií je hned několik, nejčastěji se hovoří o tom, že se jedná o důsledek nějakého traumatu nebo děsivého zážitku z dětství (zmíněný příklad Barbry Streisand ale dokazuje, že něco takového nás může potkat i v dospělosti).

Pokud se malé dítě smrtelně vyleká pohledem na hada při návštěvě zoologické zahrady, není vyloučeno, že se u něj později rozvine tzv. ofidiofobie.

Někdy dokonce stačí jen být svědkem panického záchvatu u jiného člověka, aby vznikla stejná reflexivní reakce. Obecně také platí, že k fobiím jsou náchylnější vrozeně úzkostnější lidé.

Těm může stačit třeba už jen se o potenciálně rizikovém faktoru někde dočíst: Takto se u dospívající mládeže rozvine například fobie z nákazy virem HIV poté, co se o něm učí ve škole.

Zároveň však existuje nespočet případů, kdy se fobie objeví zdánlivě „odnikud“ a její původ pak zůstane po celý život utajen; to je jedna ze záhad, která odborníkům zůstává stále neobjasněna.

A to navzdory tomu, že lidé se chorobně bojí už po tisíce let – jak dokazuje proslulý starořecký lékař Hippokrates, jenž už v 5. století před Kristem popsal případ jistého muže jménem Nicanor. Můžeme-li věřit autorovým spisům, trpěl tento nešťastník chorobnou hrůzou ze zvuku flétny.

 O pět set let později zaznamenal římský lékař Celsus u jednoho ze svých pacientů „hydrofobii“ neboli strach z vody.

Fobiemi se zabýval nejeden slavný psycholog: Zaujaly mimo jiné i Sigmunda Freuda, který se pokoušel vysvětlit příčinu coulrofobie, tedy překvapivě častého strachu z klaunů.

A v roce 1947 se fobie oficiálně stala psychiatrickou diagnózou, kvůli jejímž projevům dnes lidé běžně vyhledávají ordinace odborníků.

Přesto, že rozumově chápou její iracionalitu, boj s ní je zkrátka nad jejich síly. 

Komplikují běžný život

O fobii odborníci hovoří, trvá-li extrémní úzkost z daného podnětu déle než šest měsíců a doprovázejí ji charakteristické symptomy: zrychlený tep, nevolnost, návaly horka, zrychlené dýchání, ba dokonce omdlévání.

Takové projevy navíc může vyvolat už jen pomyšlení nebo pohled na fotografii objektu strachu.

Mnohé oběti paralyzuje úzkost natolik, že se začnou chovat zcela nesmyslně jen proto, aby se vyhnuli obávanému předmětu (například ostré jehle), zvířeti či situaci (časté jsou třeba strachy z bouřek nebo létání).

TIP: Mladý indický pár se za 3 roky už 18krát stěhoval kvůli strachu ze švábů

V reálném životě to pochopitelně přináší značné komplikace: Představte si, že trpíte chorobným strachem z čísla 13 (odborně triskaidekafobie). V praxi narážíme na třináctku relativně běžně, ale takový člověk se vyhýbá všem třináctým patrům, nejezdí autobusem s tímto číslem, dokonce 13.

den v měsíci (natož připadne-li na pátek) nedokáže ani vyjít z bytu.

Lidé trpící mysofobií neboli strachem ze špíny zase tráví celé dny v panické úzkosti z mikroorganismů – zásadně se odmítají dotýkat jakýchkoliv povrchů, protože jsou podle nich kontaminované, neustále mají při sobě dezinfekci a kdykoliv je to možné, myjí si ruce mýdlem.

Je jasné, že jakmile fobie dosáhne takové úrovně, je načase vyhledat pomoc. Dobrá zpráva zní, že fobie lze řešit. Nejúčinnějším způsobem, který psychologové dosud vynalezli, je expoziční terapie.

Je založena na principu, že míra úzkosti má svou hranici a po jejím dosažení už nemůže dále růst.

V praxi tato metoda spočívá v cíleném vystavování (expozici) zvolenému objektu – zpočátku jen v nejmírnějších „dávkách“, dotyčný například dostane za úkol si jej pouze představovat nebo o něm hovořit.

I to však může být extrémně těžké, protože postižený se pochopitelně vyhýbá byť jen pomyšlení na dané téma. Teprve v okamžiku, kdy je schopen tento krok zvládnout, následuje další, zpravidla prohlížení obrázků. Až jako poslední fáze se zapojí reálný kontakt – u akrofobika půjde třeba o cestu výtahem do nejvyššího patra, u arachnofobika o návštěvu pavilonu pavouků.

Lze žít beze strachu?

Slibně se v současné době jeví také použití virtuální reality, kdy se pacient ocitne ve fiktivním prostředí a terapeut ho může libovolně upravovat. Je-li expoziční terapie nedostatečně účinná, nabízí se ještě jeden relativně spolehlivý způsob: zapojení humoru.

Prokázalo se, že spojíme-li objekt svého strachu s něčím komickým, snadněji svou úzkost překonáme. (Fanoušci Harryho Pottera si možná vzpomenou na zaklínadlo „ridiculus“, které pracuje přesně na tomto principu.) Někteří terapeuti se zaměřují také na využití hypnózy, jež by měla odhalit potlačené vzpomínky na zážitek, jenž fobii mohl vyvolat.

Jakmile se povede jej odhalit, je pacient na nejlepší cestě začít s ním mentálně pracovat.

Poněkud radikálním, ovšem stoprocentně účinným způsobem, jak se definitivně osvobodit od fobie, je zásah přímo do mozku.

Cílený chirurgický zákrok se sice za tímto účelem (zatím) neprovádí, z minulosti však známe několik případů, kdy se jako vedlejší účinek zásahu do amygdaly dostavila náhlá absence pocitu strachu.

Amygdala je drobná párová struktura ve střední části spánkového laloku, výrazně zodpovědná mimo jiné za emoční prožitky. V roce 2010 popsal odborný časopis Current Biology případ pacientky trpící vzácnou Urban-Withovou chorobou, v jejímž důsledku se tato část pacientčina mozku poškodila.

TIP: Za zrcadlem lidského strachu: Pět nejpodivnějších fobií, kterými lidé trpí

Výzkumníci ji vystavovali různým situacím, které běžným lidem nahánějí strach – měla sledovat horory, navštívit strašidelný dům nebo se ocitnout v bezprostřední blízkosti jedovatých hadů – v žádné z těchto situací však nepocítila ani náznak děsu a nedostavily se typické tělesné příznaky jako zrychlený tep či pocení. Něco podobného zažil jednačtyřicetiletý Američan, jemuž lékaři v roce 2014 odstranili levou část amygdaly v rámci léčby epilepsie. Výsledkem bylo, že pacient zcela přestal trpět arachnofobií, která jej do té doby trápila. 

Diagnóza fobie představuje ve vyspělých státech nejčastější psychiatrickou diagnózu u žen a druhou nejčastější u mužů. Například v USA se týká až 18 % obyvatel, přičemž ženy jsou postiženy zhruba dvakrát častěji než muži.

Mezi nejčastější patří chorobné strachy z výšek (akrofobie), z pavouků (arachnofobie), z létání (aerofobie), z uzavřených prostor (klaustrofobie) či z bouřek (astrafobie).

Na opačném konci spektra jsou ojedinělé případy, které působí spíše kuriózně: Své odborné pojmenování už si vysloužila například:

• tourofobie: strach ze sýrů
• filematofobie: strach z líbání
• spektrofobie: strach ze zrcadel
• koumpounofobie: strach z knoflíků
• pogonofobie: strach z vousů
• alektrofobie: strach ze slepic
• macrofobie: strach z dlouhého čekání
• fernfobie: strach z kapradin

Ovládá vás strach?

Každý se něčeho bojíme, ale ne každý strach je fobií. Při skutečné fobii nás přepadne iracionální ochromující strach. Máte pocit, že se dusíte a hrozí vám smrt. Podle odborníků vyvolává fobie spousta věcí. Dost často mívají kořeny v dětství.

Průměrný věk počátku fobie ze zvířat je sedm let, fobie z krve začíná v devíti letech a ze zubního ošetření kolem dvanácti, strach z létání se objevuje zhruba ve dvaceti letech. Obvykle jsou způsobeny traumatickým zážitkem, někdy vznikly podvědomým napodobováním strachu někoho staršího, často se však jednoznačná příčina zjistit nedá. Fobie mohou být i dědičné: např.

až 60 procent příbuzných pacientů s fobií z krve a 30 procent s fobií z injekcí trpí stejným strachem. Hlavní dispozice k tomuto onemocnění získáváme přímo od rodičů.

Dnes je známo více než 500 druhů fobií a trpí jimi osm až deset procent světové populace. Fobie jsou tak nejčastějším psychickým problémem, kterým trpí ženy, a druhým nejobvyklejším u mužů.

Čeho se bojíme

Lidé, kteří pociťují intenzivní iracionální strach, žijí v neustálých obavách z věcí, kterých si normální člověk vůbec nevšimne. Cokoli, počínaje pavoukem a konče letadlem, jim může přivodit problémy s dýcháním či bušení srdce.

Často mají nutkání utéci v panickém strachu z místa, kde jsou. Fobie je z řeckého slova phobos, znamenající strach nebo útěk. Nejčastěji se fobie projevuje jako strach z určité situace nebo objektu. Strach si většinou postižený dobře uvědomuje a chápe jeho iracionalitu.

Přesto je však tento strach nepřekonatelný.

Mezi nejčastější fobie patří agorafobie, strach z otevřených prostor a klaustrofobie, strach z prostor uzavřených a přeplněných. V mnoha případech se obě fobie částečně překrývají.

Není ani náhodou, že nejčastější fobie spadají do kategorií, které pro naše předky znamenaly hrozbu: arachnofobie (strach z pavouků), zoofobie (strach ze zvířat), apifobie (strach ze včel), strach z výšky (akrofobie) nebo ze tmy (achlufobie). Lidé se bojí čím dál víc. Objevují se desítky dalších fobií, přičemž ty staré nemizí.

I nové fobie se vytvářejí ve stejných oblastech mozku, kde kdysi vznikaly u našich předků. To, jestli podlehneme fobii, souvisí s naší povahou a psychickou odolností.

Říci si o pomoc

Máte-li pocit, že trpíte fobií, obraťte se na lékaře – ten vám doporučí konzultaci u ambulantního psychiatra. Fobie se léčí kombinací léků a psychoterapie. Efekt léků bývá rychlejší, účinek psychoterapie je trvalejší.

Pouze ve vážných případech, kdy fobické stavy vážně zasahují do běžného života člověka a znemožňují mu vykonávat každodenní činnosti, lze doporučit hospitalizaci.

Spousta lidí se snaží zvládnout svou fobii bez lékaře – radu odborníka vyhledávají až v situaci, kdy si uvědomí, že to sami nezvládnou, nebo když jim někdo blízký přemůže překonat strach z návštěvy u psychiatra.

U některých lidí se ukázala  úspěšná při odstraňování strachu i hypnóza. Hypnotizér se vás pokusí přenést zpět do situace,  kdy se určitá fobie objevila poprvé. Potom se bude pokoušet navodit ve vás vůli k překonání strachu. Anebo vás bude strachu vystavovat tím, že si ho budete v duchu představovat. Tímto způsobem se naučíte strach natolik snášet, až se ho úplně zbavíte.

Terapeuti jsou přesvědčeni, že fobie často pramení z hrůzy prožité v dětském věku a že je lze zahnat, připomeneme-li si je kreslením a malováním. Jakmile se nejhorší obavy a panická hrůza s tím spojená znovu vytvoří kreslenou formou, terapeut se vás pokusí dovést k tomu, abyste se od nich oprostili.

Hranice mezi strachem a fobií

Hlavními příznaky fobie je panický strach, obava ze ztráty kontroly, obava ze ztráty vědomí, obava ze smrti, dále pak ztížené dýchání, neklid, sucho v ústech, bušení srdce, zvýšená tepová frekvence, chvění se a třes, bolesti hrudníku, znecitlivění nebo mravenčení a návaly horka a chladu.

Při tomto onemocnění se kromě silného strachu a úzkosti vyskytují alespoň dva další fyzické  příznaky. Není-li fobie léčena, může postiženého jedince vyřadit z normálního života. někteří lidé jsou na tom tak špatně, že nedokáží vyjít z domova.

Stále se na něco vymlouvají, aby nemuseli nikam jít anebo se účastnit činnosti, které se věnuje jeho rodina nebo přátelé. Mají potíže udržet si zaměstnání a mívají i hrůzu z cestování.

Někteří dokonce mají z práce strach – jiní sice do práce jdou, ale s podmínkou, že nebudou muset tam ani zpátky jezdit v době největšího návalu. Morbidní strach z nemocí brání postiženým vyhledat lékaře. V extrémních případech vedou fobie až k sebevraždě.

Panický záchvat

Člověk, který dostává panický záchvat poprvé, se obvykle domnívá, že jde o infarkt nebo mrtvici. Vyšetření pak ale žádný problém neukáže. V 80 až 90 procentech jsou pacienti ještě týž den propuštěni domů – po injekci Diazepamu.

Bohužel nevíte, kdy se záchvat znovu objeví. A právě trvalá obava z toho, že ataka opět přijde a nemůžete ovlivnit kdy, vás dostane do bludného kruhu. Čím víc se bojíte, tím pravděpodobněji se záchvat dostaví.

Proč je člověku při záchvatu paniky tak zle? Když člověka, který nemá úzkostné sklony, píchne v břiše, neřeší to, pocit přikládá nevhodné stravě. Úzkostná osoba se ale poleká a hlavou jí začnou probleskovat katastrofické scénáře. Tím, že se leknete, dostane tělo signál, že bude muset bojovat nebo utíkat. Srdce začne pracovat rychleji (proto buší).

Krev se přesunuje do velkých svalů, abyste byli výkonnější. Pak vám logicky krev chybí v trávicím traktu (proto nevolnost od žaludku) nebo v kůži (zblednete) či prstech na rukou (mravenčení). To vše panikáře vyděsí ještě víc. Při stresu tělo zároveň zrychleně dýchá. Že se nemůžete pořádně nadechnout, to je jen pocit, kyslíku máte dost.

Lapáním po dechu ho však do sebe dostanete ještě víc. Často se přidává rozostřené vidění, třas, slabost v nohou – zkrátka je vám na umření. Tělo vás však jen chrání, protože z mozku dostalo informaci, že jste v nebezpečí. Většina z nás si ale takto panický strach vysvětlit neumí. Neuvědomíme si, že nám hlavou probleskla katastrofická myšlenka, která „to“ vše nastartovala.

A nezvládneme zastavit naskakující katastrofické scénáře ani zklidnit své tělo.

S panickými záchvaty se často pojí zmíněná agorafobie – strach z otevřených prostor. Člověk se začne vyhýbat místům, kde ho panická ataka potkala. Panické ataky nevznikají náhodně. Jedete např. tramvají a udělá se vám špatně.

Shodou náhod, protože jste oslabeni virózou nebo máte střevní potíže. Jenže od tohoto okamžiku si zafixujete, že když pojedete tramvají, udělá se vám špatně.

Okruh míst, kam nemůžete se ale začne nekontrolovatelně šířit a budete se bát jít kamkoli.

Panickou poruchou trpí zhruba dvojnásobek žen než mužů. Tento stav se dá velice úspěšně léčit takzvanou kognitivně behaviorální terapií. Psycholog pacientovi vysvětlí, co se s jeho organismem při záchvatu děje a proč k němu dochází. Pak s ním začne nacvičovat postupy, jak panické atace předcházet.

Panika, úzkost nebo strach?

Úzkost má zpravidla delší trvání než strach a nemá jasné zacílení. Trpíte-li úzkostí, nedokážete přesně vyjádřit, čeho se bojíte. Úzkost je složitou kombinací emocí, zahrnuje strach, zlé předtuchy a obavy. Často je také doprovázena fyzickými příznaky. Panika je vystupňovaná úzkost. Zatímco úzkost je dlouhodobá, panika má velmi silný záchvatovitý stav.

Úzkostná porucha znamená chronicky se vracející úzkost, která se zhoršuje v období stresu. Uvědomujeme si nesmyslnost svých pocitů, přesto ale nejsme schopni je ovládat. V důsledku této poruchy může dojít k ovlivnění běžného života. Tyto poruchy mají často chronický průběh (trvají i déle než tři měsíce).

Mezi úzkostné poruchy patří panická porucha, agorafobie, specifické fobie, obsedantně kompulzivní porucha. Taková porucha se léčí obtížněji než fobie. Pacient se oněmi kompulzemi čili nápravami (neustálé mytí rukou, několikrát za den kontrola bytu…) na chvíli uklidní, nicméně dlouhodobě je přesvědčen, že nebezpečí stále existuje.

A proto vykonává rituály stále častěji.

Neurotické poruchy – Vodopad.cz – Gerontopsychiatrická a psychiatrická ambulance

agorafobie, sociální fobie, specifické fobie, panická porucha, obsedantně kompulzívní porucha

• Porucha zahrnující strach z opuštění domu, vstupu do obchodů, shluku lidí a veřejných prostranství nebo z cestování ve veřejném dopravním prostředku bez doprovodu. Strach být sám na místech, odkud je obtížný únik do bezpečí.
• Jedna z nejčastějších úzkostných poruch. Celoživotní výskyt onemocnění je 3-4% u žen a 1-2% u mužů. Začíná ve třetím decéniu, zřídka po 45. roce života.
• Klinický obraz: Jedinec se vyhýbá problémovým situacím (stání ve frontě, na mostě, cestování autobusem apod.), přestože si uvědomuje, že jeho obavy jsou přehnané a nesmyslné, nebo situace zvládá za cenu stresu a úzkostí. Zátěžové situace jsou doprovázeny nepříjemnými tělesnými příznaky jako např. bušení srdce, pocení, chvění se, sucho v ústech, ztížené dýchání, tlak na hrudi, žaludeční nevolnost. Porucha v rozvinuté formě značně omezuje svého nositele a v extrémních případech mu znemožňuje vyjít z domova.
• Prognóza: Průběh bývá chronický se spontánním zlepšováním a zhoršováním. Úspěšnost při adekvátní léčbě je vysoká – 60-90% vyléčených. Relapsy (znovuobjevení se příznaků poruchy) jsou po vysazení farmak časté, během 1 roku se znovu objeví příznaky u 40-60% takto léčených pacientů, po úspěšné psychoterapii jsou méně časté – u 10-15% pacientů.

Léčba:Farmaka: antidepresiva (z tricyklických antidepresiv imipramin a klomipramin, u všech SSRI je účinnost velmi dobrá, z IMAO tranylcypromin, RIMA-moclobemid, z anxiolytik alprazolam).

Psychoterapie: tzv. kognitivně behaviorální terapie – velmi účinná s trvalým efektem.

SOCIÁLNÍ FOBIE

• Porucha charakterizovaná strachem ze zkoumavých pohledů, který později vede ke strachu ze styku s jinými lidmi.
• Celoživotní výskyt v populaci je 10-16%, vyskytuje se přibližně stejně často u mužů i u žen. Začátek je nejčastěji v období puberty.
• Jedinci se sociální fobií mají nepřiměřený strach z běžných sociálních situací, jako např. mluvení na veřejnosti, telefonování, přijímání návštěv, představování, jídlo na veřejnosti apod. V obávané situaci dochází ke zrudnutí, třesu, strachu ze zvracení, nucení na močení nebo na stolici, a proto se postižení těmto situacím vyhýbají. Mívají potíže s nízkým sebevědomím a sebehodnocením. Sociální fobie se od běžné trémy liší tím, že výrazně narušuje výkonnost postiženého a jeho sociální adaptaci.
• Prognóza: Mírná forma nebrání jedincům v normálním pracovním zařazení. Při těžších formách postižení často mění zaměstnání, aby se vyhnuli obávaným situacím. Porucha trvá obvykle celý život, ale s přibývajícím věkem se zmírňuje.

Léčba:Psychoterapie: expozice (vystavování se) obávaným situacím.Farmaka: beta-blokátory, případně kombinace s antidepresivy a anxiolytiky.

SPECIFICKÉ (IZOLOVANÉ) FOBIE

• Strach z vysoce specializovaných situací, např. blízkost určitých zvířat (zoofobie), výšky (akrofobie), z ptáků (ornitofobie), z hadů (ofidiofobie), uzavřených prostor (klaustrofobie), z hromu (brontofobie), ze špíny (mysofobie), z ohně (pyrofobie), z hmyzu (entomofobie), strach, že si člověk počíná nemotorně (kakotechnofobie), strach ze smrti (thanatofobie) a dnes již trochu archaický strach z posvátných věcí (hierofobie), ze jmen (onomatofobie), z chůze (basifobie), z ostří (sichmofobie), z dotyku (haptofobie), z mostů (gefyrofobie), z koček (ailurofobie), z vlasů (trichofobie), z nekonečnosti (apeirofobie), z ulic (dromofobie), ze železnice (siderodromofobie), z vlastní osoby (autofobie), ze spánku (hypnofobie), z hloubky (hypsofobie), z myšlení (fronemofobie), z myšlenek (ideofobie), atd.
• Nejčastější úzkostná porucha. Celoživotní výskyt v populaci je asi 10-20%, častěji u žen než u mužů. U postižených jedinců vede strach z určité situace nebo předmětu k vyhýbavému chování. Závažnost následného omezení záleží na tom, jak je jedinec schopen se vyhýbat situacím, které v něm vyvolávají strach.
• Prognóza: Porucha začíná obvykle v dětství, v dospělosti může spontánně odeznít.

Léčba: Expozice (vystavení se) problematické situaci.

• Hlavním rysem poruchy jsou opakující se záchvaty masivní úzkosti (panické ataky), které nejsou omezeny na žádnou určitou situaci a nelze je předvídat.
• Celoživotní výskyt v populaci je 1,5-3,5%. Asi třetina pacientů trpí současně agorafobií (viz výše).
• Klinický obraz: Příznaky jsou individuální, ale společný u všech je náhlý začátek. Potíže jako bušení srdce, tlak na hrudi, závratě, pocity neskutečna, dosahují maxima během několika minut. Často se současně objevuje strach ze zešílení, ze smrti, ze ztráty sebeovládání. Postižení jedinci se obávají nástupu další panické ataky. Časté a nepředvídatelné záchvaty paniky vyvolávají v postižených strach ze samoty (pomoc při obtížích nebude poskytnuta včas) nebo návštěvy veřejných míst (spousta lidí uvidí, jak jim není dobře).
• Prognóza: Začátek onemocnění je kolem 20. roku věku. Průběh je individuální. Mezi jednotlivým panickými atakami mohou být přestávky v délce několika dnů, ale i několika let.

Léčba: Farmaka: antidepresiva (RIMA, SSRI) a z anxiolytik alprazolam.

OBSEDANTNĚ KOMPULZÍVNÍ PORUCHA

• Typickým rysem poruchy je výskyt tzv. obsedantních myšlenek (nápady, představy, impulsy, které se opakovaně vtírají do mysli ve stereotypní podobě) nebo kompulzivních činů (opakované, stereotypní chování, které není příjemné).
• Celoživotní výskyt v populaci je asi 2,5%. Stejně častá porucha u mužů jako u žen.
• Klinický obraz: Obsedantní myšlenky se opakovaně vtírají do mysli postiženého. Často bývají násilného nebo obscénního rázu, nebo jsou postiženým prostě jen vnímány jako nesmyslné, a proto vyvolávají tíseň. Postižený jedinec se je snaží bezúspěšně potlačit, uznává je však jako svoje vlastní. Nutkavé akty nebo rituály (např. rituál mytí rukou) jsou stereotypní úkony, které se opakují. Opět jsou spojeny s nepříjemnými pocity, protože nevedou k realizaci užitečných cílů. Pro postiženého často znamenají prevenci nějaké události, která by se mohla způsobit škodu. Nutkavé rituální akty mohou denně zabírat několik hodin a jsou sdruženy s výraznou nerozhodností a pomalostí.
• Prognóza: Začíná dříve u mužů (mezi 6 a 15 lety), než u žen (mezi 20 a 29 lety). Začátek je obvykle postupný, průběh často chronický a ve zvláště závažných případech vedoucí k plné invaliditě.

Léčba: Psychoterapie – tzv. kognitivně behaviorální terapie může snížit příznaky o 60-80%.

Farmaka: antidepresiva (SSRI, klomipramin, RIMA).Elektrošoková terapie.

Stereotaktické neurochirurgické výkony u nejtěžších případů.

20.7.2012

Psychoterapeut: Lidi se nejvíc bojí vztahů a smrti. S úzkostí je třeba umět zacházet

Bušení srdce, zrychlené dýchání a pocení, to jsou nejčastější projevy strachu z věcí, které lidem nahání hrůzu. Ať už jde o pavouka v místnosti, pohled z rozhledny, nebo pobyt v letadle.

„Strach je přirozená emoce,“ říká v rozhovoru psychoterapeut Adam Suchý. Pokud ale vychází z představ o domnělém nebezpečí, stává se z něj úzkost, kterou je třeba vyřešit.

Nahromaděná úzkost totiž narušuje život.

Strach má mnoho podob, někteří lidé se bojí pavouků, jiní tmy nebo výšek. Kde se v nás bere?

Důležité je odlišit strach a úzkost. Strach je přirozený a vrozený. Je součástí našich emocí a je v pořádku, že jej máme, protože nás chrání. Vezměte si třeba situaci, kdy přemýšlíte, jestli je dobré jít ve dvě ráno sama parkem, váš strach vás chrání před nepříjemnými zážitky, takže parkem nakonec nepůjdete.

Když ale tentýž strach budete pociťovat v poledne, kdy je v parku spousta jiných lidí a třeba i matky s kočárky, je to úzkost a ta už přirozená není. Je normální přijít na večírek a chvilku se rozhlížet ve dveřích, skenovat prostor, snažit se mu porozumět a zjistit, jestli je bezpečný.

Když půjdete k ohni, trochu se bojíte – strach vás chrání před popálením. Existuje spousta podnětů, která nás dnes už neohrožuje, ale přesto z nich nějakou úzkost cítíme, což může být dáno evolučně, častokrát si ji ale vyvoláme sami.

Dá se určit hranice, kdy je naše obava namístě a kdy už se jedná o úzkost, kterou si vyvoláváme sami?

Strach je reakce na reálný podnět, úzkost je mnohdy reakce na naše představy. Úzkost je to, co si vkládáme mezi teď a potom. Můžou to být obavy o to, aby se nám povedla dovolená, nebo když při pohledu na obyčejného pavouka v Česku vyšilujeme, ačkoliv nám nemůže ublížit.

Znamená to, že lidé s bujnější představivostí mají větší sklon k úzkostem?

To se nedá říct, představivost nám pomáhá i v běžném denním plánování. Na sklonu k úzkostem se podílí genetika, prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, výchova a zážitky, které jsme prožili a ovlivňují nás.

Důležitá je také naše osobnostní výbava. Jsou lidé, kteří hladinu úzkosti mají vyšší, jsou citlivější a zranitelnější, a pak jsou lidé, kteří to mají naopak a spousta věcí je jim jedno nebo je neřeší.

S jakými úzkostmi se ve své psychoterapeutické praxi setkáváte nejčastěji vy?

I když lidé někdy chodí se specifickými fobiemi, jako je strach z pavouků, z výšek, z létání nebo z injekčních jehel, moje zkušenost a praxe ukazují, že většina našich problémů je vztahových – vztah k sobě samému, vztahy k partnerům, k rodičům, k práci nebo k domu, kde bydlíme. Všechny tyhle vztahy se u nás mohou pojit s úzkostí, například jestli splatím dům, ve kterém bydlím, jestli neshoří, jestli mě lidi kolem budou mít rádi, jestli jsem schopen napravovat vztahy a podobně.

Čím méně jsme schopni žít v přítomnosti a brát věci tak, jak jsou, tím víc přibývá úzkostí spojených s představami, co by se stalo, kdyby. Představy nás navíc odrazují od určitých činů, protože máme strach z důsledků. V každodenním životě se tak dokážeme sami znejistit a vystrašit.

Kdy lze říct, že obavy překročí běžnou, únosnou mez a stávají se formou psychických potíží?

Obecně je to tehdy, když nám začnou bránit v každodenním fungování. Všichni známe přemýšlení nad tím, jestli jsme zamkli, vypnuli sporák nebo zavřeli okno. A je normální, když se to vrátím zkontrolovat.

Pokud ale kontrolujete dveře hodinu a nejste schopni odejít do práce, je to problém, který vám narušuje život. To už se ale bavíme o neurózách, v tomto případě např.

o obsedantně-kompulzivní poruše, při které lidé neustále dokola kontrolují, jestli zamkli, nebo si pořád dokola umývají ruce.

Je známo, že dlouhodobý stres vyvolává celou řadu zdravotních potíží. Může mít i dlouhodobá úzkost negativní dopad nejen na psychické, ale i fyzické zdraví člověka?

Určitě ano. Samotná úzkost, pokud je součástí neuróz, je považována za projev nemoci. Pokud hodinu kontrolujete dveře nebo si myjete ruce, bavíme se o psychické poruše. Zároveň je to bludný kruh, protože čím víc máme představ a nároků na to, jací bychom měli být my nebo svět kolem nás, tím více úzkostí pociťujeme.

Je také třeba odlišit patologickou úzkost, což je nemoc, od toho, co zažíváme běžně. Lidi si dokážou uhnat úzkost sami, zčásti je to mix obav a strachů, které je potřeba vyřešit. Neexistuje ale žádný psychologický skalpel, který vás jen tak zbaví úzkosti, je potřeba naučit se s ní zacházet. Úzkost nás zároveň nutí se nepříjemným situacím vyhýbat.

Některé věci je třeba dělat i s tím strachem. Pokud se například v dětství chceme naučit plavat, nebudeme stát na břehu, zbavovat se strachů a představ a pak teprve vlezeme do vody. Místo toho do vody vlezeme po kotníky, a když zjistíme, že jsme v pohodě, příště do ní vlezeme po kolena, náš strach se s každým dalším krokem zmenšuje. Díky tomu zjistíme, že se ve světě dá normálně fungovat.

Lidé, kteří se například bojí létat, přestanou využívat leteckou dopravu a začnou si svou volbu obhajovat tím, že auto je mnohem lepší a proč by vlastně měli jezdit na druhý konec světa, když doma je taky fajn.

Tím ale nepracují se svou úzkostí, protože pořád zůstávají jenom v rovině představ, kde se s ní nevyrovnají.

Abychom se svými obavami mohli pracovat, potřebujeme reálný zážitek, na základě kterého zjistíme, že je náš strach k přežití.

Strach z létání se údajně týká až třetiny populace. Co byste poradil člověku, který má za sebou špatnou zkušenost s létáním nebo nikdy neletěl a bojí se?

Pokud u člověka vznikla úzkost na základě špatné zkušenosti, pracuje se s ním jinak než s lidmi, kteří nikdy neletěli.

Reálná zkušenost je jiná, než když si člověk přivodí úzkost sledováním zpráv a filmových a seriálových rekonstrukcí leteckých katastrof nebo surfováním po internetu bez toho, že by měl kdy špatnou zkušenost.

Je jasné, že pobyt deset kilometrů vysoko je nepříjemný, a třeba zejména muži mají obavy z toho, že nad strojem nemají kontrolu.

Kdybychom se problémem zabývali víc do hloubky, zjistíme, že za vším většinou stojí jedno zásadní téma, které máme všichni společné a se kterým je málokdo srovnaný, a to je strach ze smrti. Většina si jej neuvědomuje, nechce se s ním konfrontovat a vyhýbá se zážitkům a zkušenostem, které by mohly vést k zamyšlení se nad vlastní smrtelností.

Při dlouhodobé terapeutické spolupráci s člověkem se nakonec dá vysledovat, že někde hluboko vevnitř má uloženou obavu, že sedne do letadla a ono spadne. Byť všechny statistiky říkají, že je to velmi nepravděpodobné.

Ale bohužel žádné zpravodajství neinformuje o tom, kolik letadel denně bezpečně vzlétlo a přistálo anebo kolik lidí denně došlo v pořádku z práce domů. Vždycky si přečtete příběh někoho, koho zabila cihla, anebo článek o pádu letadla.

A to přispívá ke zvýšení úzkosti. Přístupů, jak ji řešit, je spousta.

Programy pro lidi, kteří se bojí létat, mají i samotné letecké společnosti. V nich lidem vysvětlí, jak letadla fungují, co se během letu děje, a posadí je i do leteckého trenažéru. Rozumět věcem a projít si určitou zkušeností je vždy uklidňující. Doporučují se také specifické relaxační techniky a pak obecně dodržování pitného režimu, dostatek spánku nebo vyhýbání se alkoholu.

Společně s přáteli jste vyvinul aplikaci Keep Calm, která pomáhá bojovat se strachem z létání. Proč jste si ze všech úzkostí vybral zrovna tuhle?

Sám jsem se dřív bál létat, bylo mi to nepříjemné. Zároveň mě baví využívat a propagovat můj obor i jinak, třeba prostřednictvím moderních technologií.

S kamarády nás tak napadlo vyvinout aplikaci, ke které bude mít přístup více lidí, poptávka po psychoterapii totiž narůstá a díky aplikaci v mobilu můžou mít lidi takového malého psychologa v kapse, kamkoliv jedou.

Aplikace jim dává určitá vodítka, jak v daných situacích reagovat nebo jak se uvolnit.

Co vám tehdy pomohlo překonat strach z létání?

Pozoroval jsem na sobě klasický vývoj, napřed jsem se nebál a pak po 11. září 2001 jsem se začal bát mnohem víc, část rodiny mám totiž v USA, takže za ní létáme. Vyzkoušel jsem různé techniky, jak se uvolnit, včetně prášků. Nakonec mi pomohla dlouhodobá cesta k sobě samému, k přijetí věcí tak, jak jsou, a nalezení schopnosti žít v daném okamžiku.

Snažil jsem se taky meditovat. Psychoterapeuti navíc musí sami procházet psychoterapií, aby se v sobě vyznali. Takže jsem se se svou úzkostí nakonec srovnal a v letadle se momentálně cítím v pohodě. Je zajímavé, že mé děti se do určitého věku vůbec nebály, jakmile ale vyrostly a zahltil je svět dospělých, začaly se bát létání mnohem víc než dřív.

Radkin Honzák na jedné ze svých přednášek uvedl, že při úzkosti pomáhá i modlení nebo počítání matematických příkladů, souhlasíte s ním?

Při relaxaci, modlení nebo počítání svoji mysl zaměříme někam jinam. Je to stejné jako počítání oveček před usnutím, člověk díky tomu nemyslí na to, že nemůže spát. Nejsem si ale jistý, jestli by to pomohlo lidem, kteří jsou už na hraně paniky.

V případě, že nad sebou ztrácíme kontrolu a nemáme zažité uklidňující techniky, může pomoci i prášek na uklidnění.

U lidí, kteří s jejich užíváním nemají zkušenost, ale může dojít k paradoxní reakci, kdy se jejich úzkost ještě vystupňuje. Stává se to velmi málo, ale taková pravděpodobnost existuje, což může být na palubě letadla velmi nepříjemné.

Lék na uklidnění by měli brát lidé ale jenom v případě, že létají jednou za čas na dovolenou a létání jim působí stres.

Pokud se jedná o častější problém, je dobré vyzkoušet psychoterapii, která může mít různé podoby.

Při hlubších psychoterapiích se pak s odborníkem mohou propracovat k tomu, že strach z létání je ve skutečnosti obava z toho, že člověk nemá věci pod kontrolou, obává se smrti nebo má neurovnané vztahy s blízkými.

Obavy ze smrti často pramení ze strachu z neprožitého, z toho, že něco nestihneme udělat. Ale aby na tohle člověk přišel, musí si nejdříve rozumět a starat se o sebe.

Na letištích a v letadlech si spousta lidí pro snížení strachu dopřává také alkohol. Nemůže ale notné množství alkoholu jejich strach naopak ještě posílit?

Alkohol rozpouští úzkost, problém ale je, že jej často kombinují s prášky. Alkohol v malém množství strach rozvolní, ne u všech to však stačí na úzkost. Lidi pak pijí víc, jsou dehydrovaní a v konečném důsledku se necítí dobře. Navíc při dlouhých letech pak člověk vystřízliví a všechny nepříjemné pocity se v kocovině ještě zhorší.

Na začátku našeho rozhovoru jste řekl, že strach je prospěšný, náš vnitřní hlas nám tím napovídá, že se jedná o potenciálně nebezpečnou situaci. Na druhou stranu přehnaný strach je špatný pro psychiku. Jak tedy najít optimální hranici obav?

Zdravý člověk by měl dát na svůj vnitřní hlas, který je velmi prospěšný, častokrát jej ale bohužel neposlouchá. Čili když mi můj hlas říká, že daná výprava do hor je nad moje síly, je fajn ho poslechnout.

Pokud vnitřní hlas ignorujeme, může nás to dovést až za hranu našich sil a schopností. Samozřejmě že chceme posouvat svoje hranice, ale musíme si na základě okolních vlivů a reálných situací uvědomit, zda jsou naše obavy v pořádku, či nikoliv.

Důležité je, abychom sami sobě rozuměli a dokázali tak situace správně vyhodnotit.

Podívejte se také na rozhovor s autorskou dvojicí pod pseudonymem Lars Kepler:

12:49

Psaní je magie, vyrovnáváme se tak se strachem, chtěli jsme zůstat v utajení, ale stali jsme se terčem mediálního honu, říká spisovatelská dvojice | Video: DVTV