Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělý

Syndrom CAN

Pojem „syndrom CAN“ je zkratkou z původně anglického termínu Child Abuse and Neglect. Toto pojmenování zahrnuje týrané, zneužívané a zanedbávané dítě – v české terminologii je pojem překládán jako syndrom týraného, zanedbávaného a zneužívaného dítěte.

Tento syndrom můžeme definovat jako jakékoliv nenáhodné, vědomé i nevědomé konání rodičů, vychovatelů nebo jiné osoby vůči dítěti, které je v dané společnosti nepřijatelné nebo odmítané a které poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, v krajním případě způsobuje dokonce jeho smrt (Dunovský, 1995).

S rozvojem dětského lékařství, ale i dalších lékařských oborů si lékaři zhruba od poloviny dvacátého století více všímali vážných zranění a poškození dětí, která byla způsobena očividně jinak než náhodným úrazem, tedy záměrně.

Tuto skutečnost zkoumali podrobněji a zjistili, že nejčastěji tato zranění dětem způsobují jejich nejbližší – tedy rodiče, další příbuzní či lidé, podílející se na jejich výchově – ty osoby, kterým děti důvěřují nejvíce a které by je měly chránit.

I z tohoto důvodu to představuje pro dítě velmi traumatizující zkušenost.

V českém prostředí se tímto závažným termínem významně zabýval profesor Jiří Dunovský, který kromě mnoha výzkumných studií pomáhal těmto dětem i konkrétně a v roce 1992 založil Dětské krizové centrum (www.dkc.cz), první zařízení v naší zemi orientované na problematiku dětí se syndromem CAN.

Lékařům se podařilo informovat o tomto závažném jevu nejen širší veřejnost, ale také vyvolat silný zájem zákonodárců. Postupně byky zavedeny do legislativy zákony týkající se ochrany dětí, trestů za nepřijatelné chování vůči dětem.Práva dětí jsou také součástí samostatných právních norem, jako je například Úmluva o právech dítěte.

Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělýS problematikou syndromu CAN je pojí hned několik trestných činů. Jsou popsány zejména v novelizovaném trestním zákoníku, který platí od 1. 1. 2010 (zákon č. 40/2009 Sb.). V neposlední řadě se definovala oznamovací povinnost. Blíže popis trestných činů a výši jejich trestu definují pasáže Hlava III – Trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti – § 185 až § 193b, například pohlavní zneužití (§ 187), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193) a Hlava IV – Trestné činy proti rodině a dětem – § 194 až § 204, opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195), zanedbání povinné výživy (§ 196), týrání svěřené osoby (§ 198), ohrožování výchovy dítěte (§ 201).

Neoznámení nebo nezabránění trestnému činu týrání svěřené osoby je trestným činem (§ 367 a § 368 trestního zákoníku) a to platí pro všechny osoby, které se věrohodným způsobem tuto skutečnost dozví.

Oznámení o podezření na týrání svěřené osoby je nutné podat Policii ČR nebo příslušnému OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dítěte) podle místa trvalého bydliště dítěte.

Ohlásit podezření z týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte lze i anonymně.

Nebuďme vůči nepřijatelnému chování dospělých vůči dětem lhostejní! I v České republice ročně zemře několik desítek dětí na následky týrání.

Jak již bylo řečeno výše, syndrom CAN představuje závažný společenský problém, jehož podstatou je hrubý, odmítavý, ponižující přístup k dítěti. Ohrožuje nejen jeho zdraví, ale i jeho důstojnost.

  V odborné literatuře nalezneme více forem ubližování dítěti, avšak každou z nich lze považovat za nepříznivou pro dítě, vážně ohrožující jeho tělesný, psychický, sociální i emoční vývoj. Jeho důsledky si děti mohou nést v celém svém dalším životě i ve vztazích vůči lidem, mohou přestat vnímat svět jako bezpečné místo.

  Dítě se nemůže nebo dokonce nesmí svěřit se svými problémy, zážitky, starostmi ani radostmi svým rodičům nebo dalším blízkým. Může se stydět, prožívat pocity viny. Důvodů, proč rodiče nechtějí znát problémy svých dětí, je mnoho. Jedním z nich je např. nedostatek času.

Naléhavé problémy rodiče bez řešení odsunou, dítě nařknou ze lži a konflikt je okamžitě vyřešen. Neuvědomují si, že dítěti nejen v jeho situaci nepomohli, ale dokonce mu ublížili. Dítě se pak cítí bezmocné.

Čtěte také:
Dopady alkoholismu rodičů na děti
Zanedbávání péče o dítě
Problémy s úzkostí a strachem

↑ nahoru

Formy syndromu CAN

Mezi základní formy syndromu CAN zařazujeme podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992:

Kromě více známých základních forem syndromu CAN (týrání, zneužívání a zanedbávání) existují i další, méně známé formy syndromu CAN. To však neznamená, že by pro dítě znamenaly menší ohrožení.

Tato forma týrání je působena systémem, který byl založen pro pomoc a ochranu dětí a jejich rodin a kterému jsou rodiny vystaveny. Zvláště závažné jsou takové systémy, které řeší problém dítěte a jeho rodiny automatickým odebráním dítěte z rodiny, aniž by rodině byla nejdříve poskytnuta potřebná podpora a pomoc, například formou sanace rodiny.

Není postupováno v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Dále sem patří nedostatečná péče o děti v problémových a dysfunkčních rodinách nebo špatná či nedostatečná péče v denních zařízeních, ve školách a podobně.

V neposlední řadě jde také o nadbytečné přetěžování či trauma způsobené dítěti při kontaktu s policejním, soudním systémem (opakování výslechů, konfrontace s dospělým).

Druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování. Dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování. Dítě je nuceno svou výpověď opakovat několikrát, dospělí mohou přenášet zodpovědnost na samotné dítě („Kdybys nenosila tak vyzývavé oblečení, nestalo by se to.“) Necitlivé vedení rozhovoru, výslechu dítěte. 

  • Organizované zneužívání dětí

Organizované zneužívání dětí lze charakterizovat jako zneužití dítěte mnoha pachateli, kteří se spojují k dosažení tohoto cíle. Patří sem dětská pornografie, komerční zneužívání dětí, dětská prostituce (§ 185 až § 193b trestního zákoníku). 

  • Münchhausenův syndrom v zastoupení (by proxy)

Tato závažná forma syndromu CAN, která ohrožuje zdraví i bezpečnost dítěte je poměrně vzácná. V extrémních případech může končit smrtí.

Charakteristické je, že dospělí (častěji matky) záměrně předstírají nebo vytváří zdravotní potíže u svého dítěte, kvůli nimž pak vyhledávají zdravotnickou péči. Mechanismus spočívá v získání pozornosti okolí a zástupné role nemocného.

Výsledkem je, že dítě zbytečně podstupuje různá vyšetření a je zbytečně hospitalizováno. Münchhausenův syndrom v zastoupení je těžké rozpoznat a potvrdit.

↑ nahoru

Tři základní rizikové faktory syndromu CAN (Dunovský, Dytrich, Matějček, 1995)

Rizikoví dospělí (zpravidla primární vychovatelé dítěte)

  • Lidé s poruchami osobnosti (psychopatie), mentálně retardovaní, lidé psychicky nemocní, jedinci s neurotickými obtížemi (frustrace se mění v agresi), matky s poporodní depresí
  • Alkoholici, drogově závislí
  • Mladí, nezralí a nevyspělí rodiče
  • Ambiciózní, nároční rodiče, workoholici
  • Lidé v hmotné bídě, bezdomovci, nezaměstnaní
  • Transgenerační problém – týraní týrají (deprivovaní vytvářejí svým dětem opět deprivační životní prostředí)
  • Sexuální devianti – pedofilové, muži sexuálně hyperaktivní
Budete mít zájem:  Zákazníci hodnotí brambory podle vzhledu, ten ale o chuti nic neříká

  Rizikové děti

  • Odlišnost dítěte: nízká porodní váha, děti se syndromem hyperaktivity, mentální retardace, vývojové opoždění, smyslové vady
  • Děti dráždivé, neklidné, zlostné, provokativní versus apatické, plačtivé, úzkostné
  • Děti nesplňující očekávání rodičů, tedy děti s lehce sníženými intelektovými schopnostmi, děti ve škole neprospívající, děti tělesně neobratné, nešikovné
  • Holčičky výrazně ženských tvarů, jemné, koketní, mazlivé

Rizikové situace

Následky syndromu CAN

Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělýNásledky syndromu CAN se projevují řadou příznaků a reakcí, krátkodobých nebo dlouhodobých. Reakce se liší v závislosti na věku dítěte a jeho osobnostním založení. Pokud příznaky trvají déle, přecházejí postupně do posttraumatické stresové poruchy (reakce na závažný stres).

Nejčastější pozorované následky:

  • Selhávání ve škole, útěky z domova, agrese, odmítání komunikace
  • Neurotické poruchy, tenze, poruchy spánku, úzkost, pocity viny, sebeobviňování, fobie, depresivní stavy, sklony k sebevraždě
  • Psychosomatické reakce
  • Poruchy sexuálního chování
  • Poruchy v sociálních vztazích: nízké sebehodnocení, poruchy komunikace, poruchy interpersonálních vztahů, neschopnost empatie
  • Zneužívání návykových látek, závislost
  • Poruchy individuálního vývoje dítěte

Kdy a kde hledat pomoc?

Pokud se věrohodným způsobem dozvíme o týrání, zneužívání či zanedbávání dítěte, máme oznamovací povinnost. Pokud se dítě svěří nám osobně, platí zde jasné zásady – brát sdělení dítěte velmi vážně (ubezpečit o tomto samotné dítě) a snažit se co nejrychleji zajistit jeho bezpečí. Poté se obrátit na některou službu ze sítě podpůrných organizací (viz kapitola Týrání fyzické a psychické).

Zaujal Vás článek a chcete každý měsíc dostávat informace o nových příspěvcích? Přihlaste se k odběru newsletteru!

Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělý

↑ nahoru

Tipy na další související zdroje informací

Zaujalo vás toto téma? Máme pro vás tipy na další zdroje zajímavých informací z naší elektronické Odborné knihovny.

Kromě knižních titulů vám nabízíme související výzkumy, legislativní dokumenty nebo audio- a videozáznamy z českých rádií a televizí.

Jednoduše klikněte na knížku nebo záznam, který vás zaujal, a dozvíte se více. Další související literaturu najdete v naší Odborné knihovně.

Literatura

BENTOVIM, A. Týrání a sexuální zneužívání v rodinách. Praha: Grada, 1998.

BECHYŇOVÁ, V., et al. Syndrom CAN a způsob péče o rodinný systém. Praha: IREAS, 2007.

DUNOVSKÝ, J. – DYTRICH, Z. – MATĚJČEK, Z. Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada, 1995.

DUNOVSKÝ, Jiří, et al. Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999.

GJURIČOVÁ, S. – KOCOURKOVÁ, J. – KOUTEK, J. Podoby násilí v rodině. Praha: Vyšehrad, 2000.

GLASS, J. Rozbitá. Praha: Portál, 2011.

HANUŠOVÁ, J. Násilí na dětech – syndrom CAN. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006.

CHYTRÝ, M. – PROCHÁZKOVÁ, J. – SOLAŘOVÁ, M. – SPILKOVÁ, J. Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte – agresivita očima dětí. Praha: Dětské krizové centrum, 1997.

Martinková, M. Špatné zacházení s dětmi a mladistvými v rodině. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1997.

Matějček, Z. Po dobrém, nebo po zlém? Praha: Portál, 2012.

MATĚJČEK, Z. – DYTRICH, Z. Děti, rodina a stres. Praha: Galén, 1994.

VANÍČKOVÁ, E. Interpersonální násilí na dětech. Praha: [s.n.], 2009.

VANÍČKOVÁ, E. – HAJD-MOUSSOVÁ, Z. – PROVAZNÍKOVÁ, H. Násilí v rodině: Syndrom zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Praha: Karolinum, 1995.

VANÍČKOVÁ, E. – HAJD-MOUSSOVÁ, Z. – PROVAZNÍKOVÁ, H. Sexuální zneužívání dětí. Praha: Karolinum, 1997.

Weiss, P. Sexuální zneužívání – pachatelé a oběti. Praha: Grada Publishing, 2000.

WIRTZ, U. Vražda duše: incest a jeho terapie. Praha: Portál, 2005.

  • Legislativní dokumenty
  • Doporučení RE 4(1984) o rodičovské zodpovědnosti
  • Úmluva o zákazu a okamžitých opatření k odstranění nejhorších forem dětské práce (2000)

Úmluva o právech dítěte vyhlášená pod č. 104/1991 Sb.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

Audiozáznamy

Fyzické tresty – ano či ne? – Zuzana Baudyšová (Naše dítě) a Václav Mertin. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidíte? 2013.

Kde je hranice trestání dětí? Radio, ČRo Hradec Králové – Radiofórum, 2013.

Hranice tělesných trestů – Džamila Stehlíková a Jiří Čunek. Radio, ČRo Plus – Pro a proti, 2013.

Trestat či netrestat? – Václava Masáková. Radio, ČRo 1 Radiožurnál – Ranní interview, 2013.

Odměny a tresty za vysvědčení – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo České Budějovice – Přímá linka, 2012.

Nemám čas na své dítě – PhDr. Ivan J. Skalík. Radio, ČRo Region – Karambol, 2012.

Trestání dětí – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo 2 Praha – Host Odpoledne s Dvojkou, 2011.

Mami, zastav se! TV, Česká televize – Rodina a já, 2011.

Trestat či netrestat? – Hana Petráková a Lucie Bukovská (Linka Bezpečí). Radio, ČRo 2 Praha – Káva o čtvrté, 2010.

Patří tresty do výchovy? – Maxmilián Kašparů. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidí, 2010.

Vychovávejte děti bez násilí – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo Rádio Česko – Domácí událost, 2009.

Týrání dětí a fyzické tresty – Ivo Barteček. Radio, ČRo 2 Praha – Jak to vidí, 2009.

Výchova dětí v Čechách – Zuzana Baudyšová (Naše dítě). Radio, ČRo 1 Radiožurnál – Host Radiožurnálu, 2009.

Tělesné trestání dětí – Max Kašparů a Zuzana Baudyšová (Naše Dítě). Radio, ČRo 6 – Hovory o vztazích, 2008.

Bít či nebít? – Ilona Šťastná a Rostislav Nesnídal. Radio, ČRo 2 Praha – Káva o čtvrté, 2008.

Tresty, děti, agrese – MUDr. Cyril Höschl. Radio, ČRo 1 Radiožurnál – Host Radiožurnálu, 2008.

Výchova dětí bez facek. Radio, Frekvence 1, 2008.

Jak děti trestat a neublížit. Radio, ČRo 6 – Zaostřeno na občana, 2008.

Videozáznamy 

Kolik času rodičů potřebují nejmenší děti – PhDr. Jaroslav Šturma. Videozáznam, Nadace Sirius, 2013.

Lze vychovávat děti bez trestání? – Václav Mertin. Videozáznam, Nadace Sirius, 2014.

Psycholog: Mlčení je pro dítě větší trest než výprask. TV, Česká televize – Studio 24, 2013.

Jak oznámit podezření na týrání nebo zneužívání dítěte – oznamovací povinnost v praxi. Videozáznam, Nadace Sirius, 2013.

Léčba poruch attachmentu — Institut NATAMA. TV, Česká televize – Klíč, 2012.

Co je trest a co už týrání. TV, Česká televize – Tykadlo, 2012.

Tresty – PhDr. Marcela Škábová. TV, Česká televize – Sama doma, 2011.

Fackovat, nebo domlouvat? TV, Česká televize – Rodina a já, 2010.

Budete mít zájem:  Cesta českých sýrů: kam jsme došli za posledních 20 let?

Děti bez lásky. TV, Česká televize – Fenomén dnes, 2007.

Zlomeniny u malých dětí – MUDr. Petr Havránek. TV, Česká televize – Sama doma, 2006.

Přehlídka filmů a dokumentů „Odvrácená strana dětství“. Dětské krizové centrum. 2002.

Výzkumy

Postoje obyvatel České republiky k problematice fyzického trestání dětí. Gfk Group, Naše dítě, 2011.

Přečtěte si náš blog

Nechtěné těhotenství, nechtěné dítě, deprivovaný dospělý

V první části článku jsme se zabývali mechanismy, kterými manipulátor využívá druhé osoby k uspokojení svých cílů. Manipulace v nás obvykle vyvolává negativní pocity – provinilost, strach, pocit méněcennosti. V dané chvíli jsme zahlceni prožitkem a nepřemýšlíme racionálně.

Jestli se nám povede zavést do mozku kontrolku „pozor, manipulace!“, příště manipulátora můžeme včas odhalit a nepřistoupit na jeho nebo její hru. Věděli jste, že manipulace může být i přehánění naší slabosti, abychom se vyhnuli nepříjemnému úkolu? Přečtěte si 9 častých typů manipulátorů a věty, které by mohli používat. Jaký pocit ve vás vyvolávají?

Typy manipulátorů

Statistik. Jádrem manipulace je věta „všichni, jenom ty ne…“. Přehánění a zobecňování je metodou, jak vyvolat u druhého pocit viny a nedostatečnosti.

„Všichni normální kluci mají krátké vlasy.“ „Všechny holky v tvém věku už mají děti.“

Diktátor. Silně prosazuje svou vůli s odvoláváním se na tradici a autoritu. Může trvat na setkání v prostoru, kde má převahu a kontrolu, např. kancelář, dům, auto nebo jiné místo, kde pociťuje vlastnictví a dobře prostor zná (a vy ne).

„Je mi jedno, co tě baví a nebaví. Řekl jsem, že půjdeš studovat práva tak, jako všichni muži v naší rodině.“ „Slušná svatba má být v kostele, jinak mě tam nedostaneš.“

Chudáček. Rád by něco učinil, ale nedostává se mu dostatečných sil, hraje si na „hlupáčka“. Zdůrazňuje své nedostatky a svou méněcennost. Nepříjemné úkoly neslyší, nebo je zapomene. Předstírá, že nerozumí, co se po něm chce. Pasivně-agresivním způsobem vás manipulátor dotlačí k tomu, abyste za úkol převzali zodpovědnost a udělali to za něj.

„Vůbec nechápu, jak máme dělat tu prezentaci a ještě mě strašně bolí hlava.“ „Já pokaždé u mytí nádobí něco rozbiju, raději se toho nebudu ani chytat.“

Počtář. Dělá vždy to, co je pro něj nejvýhodnější. Střídá taktiku biče a cukru dle okolností, chová se v očích druhých nepředvídatelně. Lichotky a dárky můžou být prostředkem, jak si odčinit minulou chybu a usmířit si osobu, kterou chce dále využívat.

„Tome, tobě ty diktáty vždycky tak jdou, nechceš si dneska sednout ke mně?“ „Já ti teď nemůžu půjčit na operaci, děti potřebují nové lyže a vůbec..“

Drsňák. Některé osoby zvyšují hlas během diskuzí jako prostředek agresivní manipulace. Základním předpokladem je, že jestli budou křičet dostatečně hlasitě, nebo ukazovat jiné negativní emoce, podřídíte se jejich přání a dáte jim, co chtějí. Agresivní hlas je pro zvýraznění efektu často spojený s výraznou řečí těla, např. pozicí nebo gestikulací rukama.

„Vypadni a vrať se, odkud si přišel, cizince tady nechceme!“ „Tak ty jsi dělala přesčas, jo? Slyšíte všichni, jak mě moje žena podvádí a ještě mi lže??“

Břečtan. Zdůrazňuje svojí závislost. Chce, aby se o něj jiní starali, a tak se tváří bezmocně, bezbranně. Využívá péče a laskavosti druhých.

„Prosím, zůstaň tady, já to bez tebe nezvládnu, umřela bych strachy.“ „A co budu o víkendu jíst, když tu nebudeš? No, kdyžtak dojím ty staré sušenky ze skříně.“

Obětavec. Obětuje se pro druhé a tvrdí, že nechce nic pro sebe, ale zároveň vybírá daň.

„Já ti vařím, žehlím, peru a ty se se mnou budeš jen hádat.“ „Vyzvednu tě na nádraží a ty mi pak uděláš radost a konečně se s ním rozejdeš.“

Mafián. Jsem tvá záštita a ochránce, ale musíš mi sloužit. Postavíš-li se na své nohy, smetu tě. Kdo nejde se mnou, je proti mně.

„Brzy je dostaneme na kolena. Opovaž se ale ceknout.“

Poslední spravedlivý. Neustálá kontrola, kritika, zesměšňování. Vyvoláním špatného pocitu ve vás získává psychologickou výhodu, nadřazenou pozici. Cokoliv uděláte, nikdy to nebude dost dobré. Nenabízí ale konstruktivní radu, pomoc ani řešení. V jemnější podobě může být kritika podaná jako humor nebo ironie, ale „píchá“ stejně.

„Podívej se, jak vypadáš. Nedivím se, že tě z té zkoušky vyhodili.“ „Zase pozdě. Mně to už ani nepřekvapuje.“ „To bych o tobě neřekl.“, „To jsi mě zklamal.“ „Kdyby maminka věděla,…“

Jak se bránit manipulaci

Jelikož manipulace zasahuje spíš emoce, než rozum, není snadné zastavit „toxický“ pocit, který v nás vyvolává. Prvním a důležitým krokem je rozsvítit kontrolku „manipulace“ v naší mysli. Zkusme si v takové chvíli uvědomit, že poznámka nepatří nám, je jen prostředkem k cíli manipulátora.

Není nutné se omlouvat a vysvětlovat. Manipulativní věta by měla po nás „stéct“. Můžete vyjádřit, že nerozumíte, na co nevhodnou otázkou naráží (tomu nerozumím… co přesně myslíš slovem…? Jakou situaci máš konkrétně na mysli…?). Manipulátorovi nenapovídejte, nechte ho podrobně vysvětlit, co chtěl říct.

Často se dostane do úzkých.

Také je možné manipulaci nahlas pojmenovat a navrhnout, aby se rozhovor dále rozvíjel konstruktivně a bez úderů pod pás. Důležité je ale přijmout chybu, jestli je kritika druhé strany oprávněná a sám se vyhnout manipulativním větám.

Osobní integrita je nejlepší ochrana před manipulací

Neztrácejte čas snahou obhajovat se před lidmi, kteří vám nechtějí porozumět. Neplýtvejte energií, abyste se každému zalíbili. Pravidelně kontrolujte, čemu věříte. Když si nejsme jisti, čemu věříme, je velice snadné, aby někdo jiný, kdo si je svým přesvědčením jistý, zmanipuloval naše myšlení.

Zdroje:

https://www.psychologytoday.com/blog/communication-success/201510/14-signs-psychological-and-emotional-manipulation https://www.psychologytoday.com/blog/in-flux/201610/9-things-you-can-expect-manipulative-people-do Typologie manipulátorů (s výjimkou „statistika“) dle Vališová, A. (2008). Jak získat, udržet a neztrácet autoritu. Praha: Grada.

Když dítěti chybí máma či táta. Hrozí psychické poruchy a sebevraždy – iDNES.cz

Odpovědi podává zkušený psycholog Tomáš Novák v knize O otcovské roli vydané nakladatelstvím Grada, ve které se věnuje mnoha stránkám otcovství v historickém i současném pohledu.

Jak Novák zmiňuje, je až paradoxní, kolik výzkumů bylo nutné provést, abychom se utvrdili v tom, že dítě potřebuje kontakt s rodiči.

Během té doby se ale ukázalo, že dítěti nezáleží na tom, jestli o něj pečuje pokrevní příbuzný nebo někdo cizí, ani na pohlaví pečovatele. Jediné, na čem záleží, je láskyplnost vztahu a jistota z něj plynoucí.  

Přilnutí k pečovateli

Právě nedostatek takové péče může podle Nováka (a dalších jím citovaných autorů) vést k citové deprivaci, která může mít na dítě silně negativní důsledky po celý zbytek života.

Budete mít zájem:  Rožnov bude mít farmářské trhy. A také pivní lázně

To se projevilo třeba u londýnských dětí, které byly kvůli náletům na hlavní město přesunuty do bezpečnějšího Skotska.

Přestože tyto děti dostávaly lepší jídlo a měly kvalitnější lékařskou i pedagogickou péči než děti, co zůstaly s rodiči v bombardované metropoli, celkově prospívaly hůře.  

Po mnoha poměrně krutých pokusech na mláďatech opic a jejich citové deprivaci dospěli vědci k teorii tzv. attachementu. Podle té dítě instinktivně přilne k pečující osobě. „Kladné i záporné prožitky z takových vztahů výrazně a na celý život ovlivňují úspěšnost v navazování, a zvláště pak v udržování klíčových emočních vztahů,“ shrnuje Novák.

Bezpečná vazba

Pro dítě je důležité, aby vazba s pečující osobou byla bezpečná a aby její reakce byly očekávatelné. Nejistá a vyhýbavá vazba dítě naopak neurotizuje. To se může projevit několika způsoby.

Pokud matka ignoruje nebo odmítá negativní emoce jako křik a pláč, naučí se je dítě skrývat.

Pokud na pláč a křik reaguje nejistě nebo nečekaně, může to zase naopak prohlubovat negativní projevy dítěte, které se zoufale snaží dostat do fyzického a psychického kontaktu s pečovatelem.

Nejproblematičtější je dezorganizovaná vazba, která nastává, když je pečovatel zdrojem bezpečí i ohrožení zároveň. V dětech vyvolává chronickou úzkost a dezorganizuje vzorce chování, protože právě ty se ve vazbě s pečovatelem ustavují. Vazbové chování je podle Nováka sociálně dědičné a pokračuje z generace na generaci.

Citová deprivace

Pokud dítě nemá možnost se dostatečně přimknout k jedné osobě, může dojít k jeho citové deprivaci. Tato diagnóza zahrnuje extrémně přátelské chování ke všem, na což mohou zavzpomínat třeba poštovní doručovatelky, kterým se v minulosti deprivované děti z dětských domovů věšely kolem krku v zoufalé touze po pohlazení a lásce.

Výsledkem deprivace ale může být i naprosto opačné chování, tedy odmítání nabízené lásky a péče. V adolescenci může dojít k dalšímu zhoršení a naprosté nedůvěře k lidem, odporu k autoritám, rozvoji negativismu a těžko ovladatelných výbuchů vzteku.

Člověk, který byl jako dítě silně deprivován, nemá schopnost empatie a projevuje se u něj egoismus, narcisismus, sklony ke lhaní a podvodům.

To jsou ale již velmi extrémní případy, ve kterých je vývoj dětí zřejmě ovlivněn i dalšími nepříznivými okolnostmi jejich života.

Když výrazně chybí jeden rodič

Daleko častější je varianta, že se rodiče rozvedou a dítě pak vyrůstá pouze s jedním z rodičů. Taková situace samozřejmě není ideální a u dětí vzniká riziko rodičovské deprivace. Vzhledem k tomu, že jsou daleko častěji svěřovány děti do péče matek než otců, jim může chybět mužský vzor.

U chlapců může dojít ke ztrátě respektu k otci a snížení jeho morální autority. To může vést podle některých autorů k vyššímu podílu takových chlapců na násilných trestných činech, většímu výskytu poruch chování a problémům v navazování a udržení trvalého vztahu. Pokud muž obrátí agresi proti sobě, může začít trpět psychosomatickými potížemi. Tři čtvrtiny sebevrahů vyrůstaly bez otce.

Dívky vyrůstající bez otce jsou výrazněji zastoupeny mezi prostitutkami.

Stejně jako chlapci mají větší problémy i v milostném životě, který zahajují velmi brzy a je mezi nimi větší počet nechtěných těhotenství.

I u nich se projevují psychické problémy jako sklony k depresím a pokusy o sebevraždu. Zajímavou strategií některých žen je partnerství se starším mužem, který vlastně nahrazuje chybějícího otce.

Nepropadejte panice

Některé výše uvedené závěry zní jistě katastroficky, je třeba je ale vnímat v celém kontextu.

V mnoha případech nejde jen o samotnou nepřítomnost otce, ale zejména o jeho absolutní nezájem a absenci funkčních vztahových vzorců chování.

Negativní dopady může mít na děti také zhoršená finanční situace rodiny, menší pozornost věnovaná ze strany matky, která musí pracovat na plný úvazek, nebo zhoršený sociální statut kvůli rozvodu rodičů.

Jaké je tedy řešení? Pokud se rodiče rozcházejí, je dobré zajistit pravidelný styk s oběma rodiči. Důležité je se snažit spolu nadále komunikovat a hovořit o druhém bez negativních emocí. Je to náročný úkol, ale pomůže vašim dětem vytvořit si zdravý vztah k oběma rodičům a do budoucna i ke svým partnerům.

Syndrom CAN

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (dále jen syndrom CAN) je definován jako poškození ttělesného, duševního i společenského stavu a vývoje dítěte, které vznikne v důsledku jakéhokoli nenáhodného jednání rodiny nebo jiné dospělé osoby, je v dané společnosti hodnoceno jako nepřijatelné. Jde o soubor negativních důsledku špatného zacházení s dítětem. Tyto příznaky mohou vzniknout následkem aktivního ubližování nebo nedostatečné péče, kdy dítě trpí zanedbáváním jeho důležitých životních potřeb.

Tři základní rizikové faktory syndromu CAN

  1. Rizikoví dospělí (zpravidla primární vychovatelé dítěte)
  • lidé s poruchami osobnosti (psychopatie), mentálně retardovaní, lidé psychicky nemocní, jedinci s neurotickými obtížemi (frustrace se mění v agresi), matky s poporodní depresí
  • alkoholici, drogově závislí
  • mladí, nezralí a nevyspělí rodiče
  • ambiciózní, nároční rodiče, workoholici
  • lidé v hmotné bídě, bezdomovci, nezaměstnaní
  • transgenerační problém – týraní týrají (deprivovaní vytvářejí svým dětem opět deprivační životní prostředí)
  • sexuální devianti – pedofilové, muži sexuálně hyperaktivní
  1. Rizikové děti
    • odlišnost dítěte: nízká porodní váha, děti se syndromem hyperaktivity, mentální retardace, vývojové opoždění, smyslové vady
    • děti dráždivé, neklidné, zlostné, provokativní X apatické, plačtivé, úzkostné
    • děti nesplňující očekávání rodičů, tj. děti s lehce sníženými intelektovými schopnostmi, děti ve škole neprospívající, děti tělesně neobratné, nešikovné
    • holčičky výrazně ženských tvarů, jemné, koketní, mazlivé
  1. Rizikové situace
    • styk rizikového dítěte s rizikovým dospělým
    • náhradní rodinná péče
    • rozvodová situace, manželské neshody, neplánované otěhotnění – nechtěné dítě, hmotná bída, stres
    • brutalita v médiích a vysoká tolerance k násilí

Následky syndromu CAN se projevují řadou příznaků a reakcí, krátkodobých nebo dlouhodobých. Reakce se liší v závislosti na věku dítěte a jeho osobnostním založení. Pokud příznaky trvají déle, přecházejí postupně do posttraumatické stresové poruchy (reakce na závažný stres).

Nejčastější pozorované následky CAN

  • selhávání ve škole, útěky z domova, agrese, odmítání komunikace,
  • neurotické poruchy, tenze, poruchy spánku, úzkost, pocity viny, sebeobviňování, fobie, depresivní stavy, sklony k sebevraždám,
  • psychosomatické reakce,
  • poruchy sexuálního chování,
  • poruchy v sociálních vztazích: nízké sebehodnocení, poruchy komunikace, poruchy interpersonálních vztahů, neschopnost empatie,
  • zneužívání návykových látek, závislost,
  • poruchy individuálního vývoje dítěte.

Je logické, že následky syndromu CAN se budou lišit dle věku dítěte jeho osobnosti, délce a intenzitě zanedbání, zneužívání a týrání.

Zdroj:

DUNOVSKÝ, J. DYTRICH, Z. MATĚJČEK, Z.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě, Praha: Grada, 1995

DUNOVSKÝ, Jiří, et al.: Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. Praha: Grada, 1999. ISBN 80-7169-254-9

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *