Vítejte na stránkách projektu cyklostezky Hradec Králové – Pardubice.
Svazek obcí Hradubická labská je nositel celého projektu složený ze měst a obcí podél cyklostezky, které spojuje blízká přítomnost řeky Labe s tím spojené Labské stezky. Labská stezka je koncipována jako mezinárodní cyklotrasa č.
2 vedoucí od pramene řeky Labe k jejímu ústí přes území Čech a Německa.
Cílem projektu je vést trasu podél řeky Labe, zpřístupnit tak území polabské krajiny, umožnit prostupnost krajiny a v neposlední řadě zajistit bezpečné cyklistické spojení jednotlivých obcí.
17.05.2020
Sečeni cyklostezky
Svazek obcí byl založen za účelem realizace stavby cyklostezky mezi městy Hradec Králové a Pardubice za podpory dotčených měst a obcí na trase. Stálými členy svazku obcí jsou města Hradec Králové, Pardubice, Sezemice a obce Vysoká nad Labem, Opatovice nad Labem, Bukovina nad Labem, Dříteč, Němčice, Ráby, Staré Hradiště, Hrobice a Kunětice.
Vnitřními kontrolními orgány svazku obcí jsou výkonný ředitel, jehož funkci zastupuje volený člen ze zástupců obcí, dále výkonný výbor a valná hromada. Pro svazek aktivně pracují smluvní partneři zejména projektový manažer, právní zastoupení, účetní a v neposlední řadě koordinátor dotací.
Svazek obcí je výraznou měrou podporován Královéhradeckým a Pardubickým krajem.
Začátek trasy je umístěn do oblasti soutoku řek Labe a Orlice v Hradci Králové. Od tohoto místa je trasa vedena až do oblasti Třebše, kde navazuje na již vystavěný úsek do Vysoké nad Labem.
Tento úvodní 5 km dlouhý úsek je veden souběžně s řekou až k jezu u Vysoké nad Labem, kde současně kříží silnici mezi Opatovicemi a Vysokou nad Labem. Od tohoto křížení je provedeno samostatné napojení obce Vysoká končící u nově vybudované tělocvičny v obci.
Stavba byla dokončena v roce 2018 za podpory evropských dotací operačního programu IROP, Města Hradec Králové a Královéhradeckého kraje.
Pokračující úsek z Vysoké nad Labem je směřován do Obce Opatovice nad Labem. Začátek je u mostu přes řeku Labe, za kterým cyklostezka odbočuje doleva směrem na obec Opatovice, do které se napojí u podjezdem pod silnicí R35 do ulice Václavská v obci.
Nejdelší úsek propojení krajským měst je z obce Opatovice nad Labe do obce Dříteč.
Začíná u podjezdu silnice R35 v Opatovicích a směřuje po polních cestách směrem za elektrárnu Opatovice, kde překonává řeku Labe zpět na levý břeh řeky. V tomto místě je napojena obec Bukovina nad Labem.
Dále cyklostezka míří jižním směrem podél řeky až k čistírně odpadních vod v obci Dříteč a konči na místní komunikaci v obci.
Propojení se stávajícím úsekem z města Pardubice zajistí poslední úsek z obce Dříteč vedoucí podél řeky Labe k mostu do Němčic. Zde se napojí na stávající silnici a v obci Němčice přejde na samostatný úsek vedoucí od obecního úřadu Němčice k hradu Kunětická Hora na stávající silnici kolem kolem hradu a na druhé straně se napojí na stávající již vybudovaný úsek cyklostezky.
Samotná páteřní cyklostezka je doplněna o další úseky, které napojují vedlejší obce a města. Jedná se zejména o obce Hrobice, Kunětice, Ráby a město Sezemice. Tato vedlejší napojení umožní další rozvoj cyklistické sítě v polabské krajině.
Na kole z Prahy do Pardubic – Vitalia.cz
Výhodou této trasy je rovina. Paradoxně největší kopce vás čekají při výjezdu z Prahy, potom už jen pozvolna klesáte dolů k Labi.
K řece to je sice zajížďka, nejkratší cesta z Prahy do Pardubic vede přímo na Kolín, tudy bych vám ale jet neradil. Stará kolínská cesta je hodně frekventovaná a jízdu si kvůli samým kamionům příliš neužijete.
Lepší je, když se vydáte mírnou zajížďkou přes Poděbrady, a Kolínu se beztak nevyhnete.
Jak se připravit
Ještě než se rozhodnete absolvovat tuto dálkovou trasu, měli byste si zjistit, jaké bude počasí a zda nebude foukat silný protivítr. Ideální je slunečné počasí s mírným větrem a teplotou těsně nad 20 stupňů. I tak si ale nezapomeňte do batohu přibalit větrovku. Samozřejmostí je dostatek tekutin a lehká svačina. Osvědčily se mi müsli tyčinky, k zahození ale také není zelenina nebo ovoce – jablka, papriky, ředkvičky, okurky nebo kedlubny. Na vydatnější jídlo zapomeňte. Při tak dlouhé cestě by vás zbytečně tížilo v žaludku a nikam byste nedojeli.
Kde začít? Nevyplácí se jezdit na kole už z centra Prahy. Provoz na ulicích je otravný, a než se vymotáte na periferii, uplyne alespoň hodina.
Nemluvě o tom, že Praha je hodně členitá a kdykoli z ní potřebujete vyjet ven, musíte jet hodně do kopce. Ideální je tedy dojet metrem na konečnou trasy B na Černém Mostě (pro kola je vyčleněný poslední vůz soupravy).
Odtud se jednoduše vymotáte okolo provozovny McDonaldu a po oficiální cyklostezce dojedete do Horních Počernic.
Cyklostezka je tu k nezaplacení. Když tu ještě nebyla, museli cyklisté vjíždět do hustého provozu nájezdu na dálnici a nebezpečně kličkovat mezi pruhy.
Dnes nájezd pohodlně objedete, dálnici podjedete a v Horních Počernicích u benzínové pumpy plynule navážete na silnici směr Čelákovice (pozor, na cyklostezce bývá často rozbité sklo!).
Ještě chvíli jedete do kopce, ale ke konci Počernic se cesta zlomí a čeká vás už jen samé klesání.
Podél Labe nebo po silnici?
Jakmile vyjedete z Prahy, ocitnete se mezi zvlněnými lány a provoz viditelně zeslábne. Silnice druhé třídy kopíruje hradeckou dálnici.
Jakmile projedete Nehvizdy, první obec za Prahou, měli byste si rozmyslet, zda pojedete celou cestu podél Labe, nebo se vydáte převážně po silnici. Labská stezka je vhodná hlavně pro horská kola, protože místy se nedá mluvit ani o cyklotrase.
Po silnici se na horském kole dá jet také, ale je to namáhavější než na trekingovém, fitness nebo silničním.
Cesta z Černého Mostu do Poděbrad po silnici
Každopádně, pokud jste zvolili polabskou cyklotrasu, za Nehvizdy se musíte dát doleva a pokračovat do Čelákovic, kde se za mostem napojíte na řeku a pojedete po levém břehu Labe téměř 70 kilometrů až do Týnce nad Labem. Cesta to je hodně proměnlivá a místy špatně značená.
Cyklotrasy vedou po obou březích Labe, levý břeh je ale cyklisticky více využívaný. Zvlášť mezi Nymburkem, Poděbrady a soutokem Labe a Cidliny počítejte při hezkém počasí s návaly bruslařů a pěších turistů, včetně maminek s kočárky. Vede tudy totiž nádherná asfaltová cesta.
Pokud ale nesvítí slunce, bývá tu vymeteno a jen občas narazíte na osamělého cyklistu nebo pejskaře.
V Poděbradech je ideální místo pro odpočinek na břehu řeky u zámku. Je tu hodně laviček a poblíž i venkovní restaurace v dřevěné boudě, která má otevřeno po celý týden.
Pokud se nechcete občerstvit přímo v Poděbradech, o šest kilometrů dál má obrovskou zahrádku restaurace a vedle ní i bufet na soutoku Labe s Cidlinou.
Nedávejte si ale pivo, do Pardubic to je ještě poměrně daleko a ztěžkly by vám nohy.
Každopádně přes Poděbrady
Pokud jste se za Prahou rozhodli jet do Poděbrad přímo po silnici a ne podél Labe (po silnici je to kratší a rychlejší, zato méně hezké), pokračujte dál přes Mochov, Starý Vestec, Kersko a Sadskou. Silnice stále kopíruje hradeckou dálnici a v Kostelní Lhotě, asi pět kilometrů od Poděbrad, je přímo u cesty nově otevřený cykloservis. Na ten u polabské cyklostezky nenarazíte. Po silnici se do Poděbrad dojede přes most, kterým se dostanete na levý břeh Labe a poté musíte sejít schody dolů na nábřežní cestu. Odtud už pokračujete, jako byste jeli z Čelákovic po cyklostezce.
Od soutoku Labe s Cidlinou, který přímo vyzývá k zastávce a svačině, se dá opět jet dvěma různými cestami do Kolína. Buď po klasické cyklostezce podél Labe, a nebo po silnici před Libici nad Cidlinou, Velký Osek a Veltruby.
Polabská stezka vede lesem a je to jediný terénní úsek celého výletu, který si cyklista na horském kole určitě vychutná. Pokud pojedete po silnici, za Velkým Osekem se napojíte na cyklostezku, která vede až do Kolína.
V tuto chvíli máte najeto od 70 po 85 km – podle toho, kudy jste jeli.
O Kolínu se zpívá, že je v pěkné rovině, ale neplatí to doslova. Do města sjedete z pěkného kopce, který je třeba někde vykompenzovat.
Ať se pustíte dál podél Labe říční stezkou přes Veletov, nebo po silnici přes Tři Dvory, po nějakých 12 kilometrech vás čeká neuvěřitelný krpál do Lžovic, vesnice u Týnce Labem. Nahoře si velmi pečlivě rozmyslete, po jakém břehu Labe chcete pokračovat dál.
Pokud stále po levém a chcete vidět hřebčín v Kladrubech nad Labem, v žádném případě nepokračujte po té samé silnici dolů do Týnce. Zbytečně byste ztráceli výšku a po chvíli museli šlapat ten samý kopec nahoru.
Na koníčky, nebo k elektrárně
Ze Lžovic je značená cyklotrasa, která si drží výšku a dovede vás do centra Týnce a dál na Kladruby. Pokud ale chcete jet po pravém břehu Labe, což je do Pardubic kratší, vychutnejte si brutální sjezd dolů k Labi, přejeďte most a pokračujte podle směrovek na Chvaletice. Komín chvaletické elektrárny ostatně uvidíte už od Kolína. Cesta po levém břehu Labe vede poměrně daleko od řeky. Okresní silničkou se dostanete ke kladrubskému hřebčinci, na který už z dálky upozorňují dlouhé ohrady s výběhy pro kladrubské bělouše. Můžete v nich zahlédnout i klisny s černými hříbaty, která v dospělosti zbělají.
Z Kladrub se dá jet dvěma směry: buď k Labi a přes řeku na pravý břeh do Řečan nad Labem, odkud se pokračuje na Chvaletice (takže navážete na trasu, kterou byste jeli, kdybyste ze Lžovic sjeli dolů k řece a z Týnce jeli rovnou po pravém břehu), nebo pojedete do Břehů u Přelouče.
Tam jsou opět dvě možnosti: buď zase přes Labe na pravý břeh a z Přelouče po přímé silnici do Pardubic, a nebo do Lázní Bohdaneč a odtud po cyklostezce do Rybitví, Semtína a centra Pardubic. Ať tak či tak, tentokrát už pojedete pouze po silnici. Přímo podél Labe už cyklostezka nevede.
Zvolíte-li variantu po pravém břehu Labe (ať už z Týnce, Řečan nebo Přelouče), přijedete do Pardubic po hlavním tahu od Kolína a Kutné Hory a do města vjedete podél mezinárodního letiště a závodiště, kde se každoročně běhá Velká Pardubická.
Cesta přes Lázně Bohdaneč vás dovede do Pardubic ze severozápadu, přes průmyslovou zónu. Dojezd bývá vyčerpávající, zvlášť u cesty přes Přelouč.
Za Valy u Přelouče, poslední vesnicí před Pardubicemi, totiž čeká poslední chuťovka – krátký, ale zato vydatný kopec.
Není to tak hrozné
Ať už pojedete z Prahy převážně podél Labe a budete si chtít cestu vychutnat, aniž by vám záleželo na čase, nebo dáte přednost cestě po silnici, určitě mi dáte za pravdu, že jet na kole do Pardubic není tak hrozné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Sám jsem tak jel už čtyřikrát, z toho dvakrát i nazpátek do Prahy. Jediné, čeho bych se chtěl vždycky vyvarovat, je silný protivítr. A ještě jedna rada na závěr: nezapomeňte na opalovací krém!
Délka: od 110 do 130 km
Převýšení: 85 m
Vaše tipy na výlet nám posílejte na [email protected].
jádu – – – Goethe-Institut
Petr a Aleš pozůjí. Foto: © Petr Dvořák
Nasadit helmu, zapnout kameru, následujících pětadvacet hodin si vychutnávat přírodu z výšky sedla a jen tak mimochodem překonat vlastní hranice. Ani jeden z trojčlenné sestavy z Křivoklátska, David Jedlička, Aleš Pavlík a Petr Dvořák, sice nejezdí profesionálně, to jim však na nadšení a odhodlání neubírá. Vloni se rozhodli založit tradici a vítat každý rok léto jednodenním cyklomaratonem na trase Pardubice-Drážďany.
Aleš, David a Petr společně na kola vyráží pravidelně, ať jim slunce praží do zad, nebo křupe sníh pod koly. Tento pardubicko-drážďanský cyklomaraton pro ně ale znamená vybočení z rutiny. Svoje výkony si pečlivě dokumentují a Petr je pak často zvěčňuje v podobě videí.
Do Drážďan se odjíždějí den předem autem z Roztok u Křivoklátu. Plán zní: dojet do Pardubic, přespat v hotelu, nabrat síly a na rozdíl od loňského roku vyrazit už dopoledne.
„Tehdy jsme vyjížděli o půlnoci a předpokládali jsme, že do Drážďan dojedeme před šestou večer, odpočineme si a dojezd oslavíme večeří v pěkné zahrádce některé z drážďanských restaurací.
Neměli jsme pořádnou představu o povrchu cyklotrasy, ani nakolik se cesta podepíše na naší únavě,“ říká Petr Dvořák, meteorolog a hlavní iniciátor celé výpravy. Kvůli cestovní horečce se ale pořádně nevyspali, vyjížděli unaveni a bez sil nakonec skončili už v Děčíně. Ročník 2013 však dopadl o poznání lépe.
Plánovat a nechat se překvapit
Cesta z Pardubic vede víceméně podél Labe a je pro dlouhou jízdu jako stvořená, proto vyrážejí odtud a ne z Křivoklátu.
Mnohem lépe se tak dají naplánovat pravidelné přestávky, protože se není třeba znepokojovat tím, jak rozložit síly, pokud je jedna část citelně kopcovitější než druhá.
Právě výběr příznivějšího profilu trasy určí, jak se dá úspěšně dojet do cíle – stejně jako výběr věcí, které si cyklista vezme s sebou.
„Vezli jsme si batohy s pitím, servisními věcmi pro případ menšího technického zádrhele, pár energetických potravin, kameru a oblečení na noc. Osvědčilo se nám mít baťoh co nejlehčí – vláčet se celou cestu s několika kily na zádech moc dobré není,“ vysvětluje Petr.
„Obě jízdy jsme dlouho dopředu plánovali. Rozebírali jsme mapy, diskutovali o trase, jak naplánovat zastávky a samozřejmě i doprovodné vozidlo, kterým jsme se pak vraceli.Na takové trase není možné moc improvizovat, na to není čas.
“ Proč je důležité dost pečlivě promyslet trasu, podtrhuje jejich zážitek z první jízdy v roce 2012. „Kolem Kolína jsme ve tmě neviděli tabulky s ukazateli cyklotrasy, takže jsme pak bloudili v tamních lesích poblíž Labe.
Letos jsme si přece jen spoustu úseků už pamatovali z předešlé jízdy, tudíž se nám navigovalo lépe,“ líčí Petr.
Petr je hlavní navigátor, takže má na starosti i GPS navigaci. Ta jim kromě cesty měřila také to, jak nakládali s časem. „Na konci jsme zjistili, že jsme jednu čtvrtinu cesty strávili přestávkami. Pokud příští rok tedy budeme méně, zato efektivněji odpočívat, může se nám podařit celkový čas zkrátit,“ podotýká Petr.
I přes přísný cíl, který museli zvládnout v co nejkratším čase, si našli i chvíli na spontánní kochání se přírodou a architekturou neznámých zapadlých vísek. Objevem letošní výpravy se pro ně staly lesní domy mezi Káraným a Starou Boleslaví a především Byšičky, jedna z nejzachovalejších barokních vesnic v Česku.
Okolí u Litoměřic je zrádnější než jízda v noci
Jako největší oříšek se projevuje jízda v noci, která vyčnívala z celkové trasy jako velká neznámá. Po nekonečném šlapání do pedálů se člověk chtě nechtě unaví a pouliční lampy zrovna nepatří k obvyklé výbavě cyklostezek a silnic mimo obce.
Petr Dvořák ovšem jízdu za tmy nevnímá jako zdroj úskalí, ale jako výzvu a dobrodružství: „Ve dne umí jezdit každý ňouma, ale v noci, kdy je omezený výhled na terén před kolem, se musíte více soustředit a jet opatrněji. V mihotavém světle a hře stínů zničehonic vykoukne kořen nebo kámen, před kterým je potřeba uhnout nebo jej šikovně přejet.
“ Navíc musí mít Petr v hlavě kontrolku, že nevidí na ukazatele a že je riziko sjet z plánované trasy vysoké.
O poznání psychicky náročnější se ukazuje fata morgana u Litoměřic. S dvěma sty kilometry v nohou se o slovo hlásí únava, klesá zájem kochat se okolní přírodou a víc než co jiného cyklisty zajímá, kolik kilometrů zbývá do konce.
„Kopce Českého středohoří u Litoměřic vzbuzují pocit, že už jsme někde na hranicích, tedy skoro u cíle. Do toho ale zbývá ještě vražedných 100 kilometrů, což po patnácti hodinách jízdy zrovna nepovzbudí.
Člověk už pak skoro nemluví a přestane mít náladu na žerty, kterých je na začátku jízdy plno. Spíš už se pouze mechanicky posouvá dopředu,“ líčí jeden z krizových momentů navigátor týmu Petr.
Jeho navíc čím dál víc začíná trápit bolavé koleno a chtě nechtě musí letošní pouť stejně jako tu v roce 2012 ukončit v Děčíně a počkat, až ho jejich doprovodné vozidlo s Alešem a Davidem vyzvedne.
Noční jízda je velkou neznámou. © Petr Dvořák
Tím přichází skupina o navigátora. To se později projevuje, když Aleš s Davidem kvůli chybnému značení v Bad Schandau omylem přejíždí na špatný břeh a cestou do Pirny si „vychutnávají“ několikametrové převýšení.
Pro lepší představu, jak vypadal závěrečný „sprint“, popisuje poslední kilometry trasy Aleš: „Těsně před dojezdem do Drážďan, kdy už jsme jeli s obličejem těsně přilepeným na řídítkách, nás zlehka předjížděl pán v obleku na cestě do práce.
“ Drážďany ale nakonec přeci jen dobili, a to rozhodně ne naposled!
Na kole podél řeky Labe – iVELO
Podle dostupných informací se prý jedná o omyl. Labe vtékající do moře
by se podle své délky a průtoku mělo údajně spíše vlévat do Vltavy a ta
by správně měla téci dál do moře.
Na druhou stranu je to ale celkem jedno,
řece samotné na názvu příliš nezáleží, teče si bez ohledu na něj
svým tempem. Symbolický pramen na Labské louce v nadmořské výšce 1386 m
je opatřen betonovou skruží, skutečný pramen však leží o něco výš,
ukryt v porostu.
Na kamenné zídce v jeho blízkosti je umístěno
26 barevných znaků měst, jimiž Labe protéká. Ať tak či onak, na kole se
k prameni stejně nelze legálně dostat.
Brzy ráno vyjíždíme ze Špindlerova Mlýna proti proudu řeky k prameni
po značené cyklistické stezce vedené na pravém břehu. Sklon cesty, jejíž
povrch tvoří hlína a místy hrubý asfalt, se začíná přiostřovat. Po
zhruba šesti kilometrech ovšem přijíždíme ke značce zakazující vjezd
cyklistům.
Sjízdná cesta tu ale stejně končí a pokračuje do prudké
stráně úzkou pěšinkou protkanou kameny a kořeny. Pořizujeme několik
záběrů a poslušně stáčíme náš směr po proudu řeky. Cestou dolů se
začínáme proplétat prvními houfy turistů mířících proti nám, vyrazit
brzy se vyplatilo.
Liduprázdný „Špindl“ se začíná naplňovat, je
nejvyšší čas vydat se na trasu. Letíme po hlavní silnici vstříc
Vrchlabí, těsně kolem řeky, jiná možnost tu není. Před ním,
v Herlíkovicích, uhýbáme alespoň na místní komunikaci na pravém břehu
a pokračujeme až do centra.
Vrchlabí, město zaryté v mé paměti
z dětství jako klidné městečko, kde může člověk dokonale relaxovat,
nepoznávám. Všude shon, velký provoz, skoro už jako v Praze, shodujeme se
a stejně rychle jako Špindlerův Mlýn opouštíme i Vrchlabí. Vydechneme si
až za městem, stále výrazně klesáme po silnici ve směru na Hostinné,
Krkonoše necháváme za zády.
Provoz se zklidnil, ráz krajiny se začíná
srovnávat a konečně působit uklidňujícím dojmem. Ač mám Krkonoše rád,
jejich podhůří, do této doby pro mě prakticky neznámé, na mě působí
daleko sympatičtěji.
Labe: trasa, praktické informace
- Délka trasy:
400 km - Délka řeky:
370 říčních kilometrů - Směr jízdy:
po proudu
Trasa:
Špindlerova Mlýna po silnici do Vrchlabí přes Hostinné až do Debrné, pak
zelená turistická značka (TZ) kolem nádrže Bílá Třemešná do Kamence.
Odtud po červené přes Dvůr Králové a Kuks do Jaroměře. Po hlavní
silnici do Smiřic, za nimi za mostem vpravo polní cestou směrem na Skalici.
Těsně před ní červená TZ až za Hradec Králové pod Kopeček sv. Jana. Po
silnici přes Vysokou, Bukovinu (obojí nad Labem), od Kunětické hory opět po
červené do Pardubic. Dále vede cykloturistická trasa do Přelouče, po
červené do Kladrub, odtud po silnici a modré na Týnec, následuje zelená a
v Záboří žlutá do Kolína.
Červená odtud vede přes Poděbrady a Nymburk
až pod most před Lysou nad Labem. Stezkou pro cyklisty dojedete do
Čelákovic, dále po modré do Brandýsa. Opět stezkou na Kostelec, kousek po
červené přes most, za ním vlevo opět stezkou přes Neratovice do Mělníka.
Pod zámkem přes most a po cyklostezce přes Štětí, Roudnici nad Labem,
Chodouny, Litoměřice, Velké Žernoseky, Ústí n/Labem a Neštěmice do
Děčína. Zde přes Tyršův most a po cyklostezce vpravo do Hřenska.
Charakter:
zcela nenáročný rovinatý terén, silnice střídající se s cyklostezkami
(asfalt s menším provozem nebo polní cesty), minimální procento terénu.
Vhodné je MTB nebo krosové kolo.
Doporučené mapy:
ShoCart č. 24 – Krkonoše, č. 26 – Podkrkonoší, č. 27 –
Královéhradecko, č. 29 – Střední Polabí, Hradec Králové, Pardubice,
Kolín, č. 22 – Nymbursko, č. 18 – Okolí Prahy – sever, č.12 –
Mělnicko, Kokořínsko, Litoměřicko, č. 3 – České středohoří,
Děčínské stěny (vše 1:50 000)
Ubytování:
Cykloservisy:
- Vrchlabí: KAH Sport (tel. 499 424 700)
- Dvůr Králové: Petr Bike (tel. 737 969 102)
- Hradec Králové: Velo RB
- Pardubice: Cyklo-RD (www.cyklord.cz)
- Kolín: Cyklo Šimůnek (tel. 321 722 415)
- Kolín: Sportservis Montana (www.montana.unas.cz)
- Mělník: Ottis Cyklosport (http://www.ottiscyklo.cz/)
- Ústí nad Labem: Trisport Roman Adámek (tel. 475 209 604)
- Děčín: KL-Sport (tel. 412 514 201)
- Turistické zajímavosti:
- Jedna z mála terénních vložek na trase
- Písečný přesyp u Pístů
- Braunův poustevník vylézá z jeskyně (Betlém u Kuksu)
- Děčínský zámek
Projíždíme Hostinné přes náměstí s nepřehlédnutelně vyzdobenou
radnicí a po chvíli za městem konečně poprvé uhýbáme do terénu.
Začínáme na zelené turistické značce, která nás vede podél vodní
nádrže Bílá Třemešná až na přehradu. Ta patří k jedné
z nejstarších u nás a podobá se spíše historické hradbě než vodnímu
dílu.
Kousek za ní měníme barvu značky na červenou. Ta nás stále
nenáročným terénem, po lesních a polních cestách, dovádí až do Dvora
Králové nad Labem. Místo návštěvy jedné z největších ZOO v Evropě
raději hledáme místo na oběd.
Restaurace U svobodných pánů pod
podloubím na náměstí nás překvapuje stylovým prostředím, výběrem,
kvalitou i cenou jídel.
Červená značka nás vede i nadále, sice se od Labe trochu vzdaluje a
stoupá vzhůru, zato však prochází velmi atraktivním místem a jak vyjde
najevo o pár dní později, je to prakticky jediný náročnější výjezd
celého putování. Vjíždíme do poutního a meditativního areálu Betlém
založeného v první polovině 18.
století hrabětem Antonínem Šporkem.
Jedná se o ojedinělou sbírku dochovaných soch vytesaných z pískovce
sochařem Matyášem Bernardem Braunem. O kousek dál projíždíme dalším
zajímavým místem – obcí Kuks, jíž dominuje barokní špitální kostel
s rozsáhlou zahradou a sochami, taktéž vytvořenými M. B. Braunem.
Pokračujeme trasou přes Jaroměř až do Smiřic opět rychlou jízdou po
asfaltu, přesto se těch pár kilometrů zdá pro nesnesitelné vedro a velký
provoz nekonečných. Na výjezdu ze Smiřic sice objevujeme na levém břehu
jakousi červenou značku údajně vedoucí až doHradce Králové, ale ta po
několika metrech končí v neprostupném bodláčí.
Vracíme se proto až
k můstku a za ním volíme polní cestu mířící do Skalice. Před ní znovu
objevujeme červenou značku, která sice vede úzkou stezkou vyřezanou ve
křoví, ale cesta je bez problémů průjezdná. Tou těsně kolem vody
přijíždíme k obci Lochenice, kde se napojujeme na oficiální značenou
cestu stejné barvy.
Ráz a typ cesty zůstává stále stejný, tedy rovná
cesta kopírující Labe.
Hradec Králové nás vítá v parném pozdním odpoledni, působí lehce
ospale, ale pohodově. Z mostu pozorujeme nejvytrvalejší „opalovače“ na
umělé městské pláži a malá plavidla poháněná funkčními parními
stroji.
Z červené značky se odpojujeme pod Kopcem sv. Jana a po silnici
jedeme směrem na Pardubice až pod Kunětickou horu. Síly už pomalu
docházejí, naštěstí nalézáme azyl v místním útulném penzionu.
V nohách máme přes 130 km (včetně přiblížení k prameni).
Ráno místo rozcvičky začínáme mírným výjezdem na Kunětickou horu,
jíž dominuje stejnojmenný hrad. Ten sloužil v roce 1420 jako tábor
husitů. Ti odtud táhli na Hradec, který také posléze dobyli. Červenou
značku sledujeme až do Pardubic, kde končí.
Tady po lehké snídani opět
najíždíme na asfalt a využíváme značené cykloturistické značky až do
Přelouče, z ní pak pokračujeme lesní cestou s písčitým podkladem na
Kladruby nad Labem. Znalcům koní se jistě vybaví kladrubští bělouši,
kterých se tu na loukách povaluje bezpočet. Po další asfaltové anabázi se
ocitáme v Kolíně.
Nejenže nastal čas k obědu, teplota na Polaru ukazuje
něco přes 35 stupňů ve stínu. Proto zastavujeme v pizzerii u mostu a
proháníme vlažně se tvářící obsluhu, která nosí jeden džus s vodou
za druhým. Máme před sebou hezký úsek vedoucí podél řeky přes
Poděbrady, Nymburk s přilehlým parkem až do cíle dnešního dne –
Čelákovic.
Na této trase stojí určitě za shlédnutí písečný přesyp
u Píst. Jedná se o zbytek písečné duny, který zůstal z tzv. Polabské
Sahary a zahrnoval téměř celý pás od Pardubic k Neratovicím. Většina
ploch však byla (naštěstí) zalesněna. Do Čelákovic nás těsně podél
vody žene blížící se bouře, která se ale nakonec nekoná.
Další den
příjemného putování zde končí, dalších 130 km přibylo na našich
computerech.
Další den pokračujeme od jezu přes lázně Toušeň a Brandýs nad Labem
stále podle vody, za Brandýsem však najíždíme na značenou
cykloturistickou stezku – zelená značka vedoucí těsně po břehu
zobrazená na mapě zde jaksi není. V Kostelci nad Labem přejíždíme most
na druhý břeh, za kterým odbočujeme vlevo.
Ač se jedná o legálně
značenou cykloturistickou stezku vedoucí neobydlenou oblastí kolem lesa a
pole, někomu tu zřejmě vadí zvýšený výskyt cyklistů, a proto kořeny na
cestě „vybavil“ dlouhými silnými hřebíky, samozřejmě ukazujícími
špičkou nahoru. To bohužel zjišťujeme až podle defektů, našich i jedné
dvojice opravující opodál.
Hřeby sice ohýbáme, jak jen to jde, ale i tak
si na tomto úseku dejte pozor. Duše se zalepí, nechce se nám ale domýšlet
následky, pokud by na takovou nástrahu někdo šlápl. Stezka nás vede přes
Neratovice až do Mělníka.
Pod zámkem přejíždíme opět na druhou stranu
řeky a začíná snad nejnezáživnější úsek celé výpravy, který vede
prakticky stále po silnici až do Litoměřic. Rovina, pole, velký provoz a
spalující vedro bez možnosti schovat se ve stínu stromů.
Stavíme proto
v Račicích, kde se osvěžujeme opět litry džusu s vodou i pohledem na
lidi ráchající se ve známém vodáckém areálu. V Litoměřicích díky
ochotným taxikářům nalézáme ubytování za slušnou cenu. Nohy hlásí
93 km.
Ráno se probouzíme do zamračeného dne, vzduch by se ale stále dal
krájet. Na pravém břehu se napojujeme na cyklostezku z předešlého dne,
objíždíme Lovosice, které z této strany nedávají tušit přítomnost
chemičky, a po chvíli vjíždíme do České brány.
Tento asi čtyři
kilometry dlouhý přírodní úkaz vznikl pomalým tektonickým zdvihem celé
oblasti a nám a podobným výletníkům tak po několika dnech nezáživných
rovin dává důvod zvednout hlavu výše než jen do úrovně prvního patra
domu.
Dojíždíme do Ústí nad Labem pod hrad Střekov a následně do
Děčína, prakticky stále po asfaltu, ať již separovanou cyklostezkou či po
silnici. Není to sice taková rovina, jako předešlé dny, ale do kopců má
profil hodně daleko.
V Děčíně nejprve přejíždíme Ploučnici a poté Labe na levý břeh a
míříme do Hřenska. To lze i po druhé straně, silnice však máme dost,
volíme cyklostezku. Navíc takto do Hřenska dojedeme z německé strany,
protože před ním Labe vytváří přírodní hranici v délce asi čtyř
kilometrů.
Dojíždíme ještě kousek po stezce a jsme v cíli naší cesty,
ve Hřensku, respektive naproti němu na německé straně. Přes Labe
přejíždíme přívozem, který zde jezdí kyvadlově a dopravu lze zaplatit
jak v eurech, tak i v korunách. Pro úplnost informací je dobré uvést,
že ač jsme dvakrát překračovali hranici, nikdo nás nelegitimoval.
Ve
Hřensku obklopeném vysokými stěnami z pískovce se ocitáme na nejníže
položeném místě u nás, 115m n. m.
Nevynecháme tradiční rituál potřesení si rukou a zvoláním „Dobyt!
Dobyt!“ a vydáváme se zpět po silnici do Děčína, kde přesedneme na
vlak. Nohy nás přeci jen po celkových 450 km (i s přesuny) trochu bolí.
Labe mizí v zátočině a čeká ho ještě dlouhá pouť. Tak od nás
pozdravuj moře!