Může za anorexii máma a za bulimii táta?

Poruchy příjmu potravy – mentální anorexie a bulimie – patří mezi nejčastější onemocnění mladých žen. Působí dlouhodobé obtíže nejen postiženým, ale i jejich rodinám, přátelům a zaměstnavatelům. Postupně narušují psychický, sociální a profesionální život nemocných.

Mentální bulimie je dnes stejně populární, jako byla počátkem století hysterie. Je ústředním tématem mnoha publikací, předmětem rozsáhlého vědeckého výzkumu, ale i různých spekulací, nepodložených nebo jednostranných tvrzení.

Nemocní s poruchami příjmu potravy představují natolik početnou a různorodou skupinu, že jejich sledování potvrzuje i navzájem odlišné hypotézy. Výzkum je navíc často založen jen na retrospektivním sebeposouzení nemocného.

Mění se společnost, její životní styl a hodnoty, a proto se mění i nemocní s mentální anorexií nebo bulimií. Některé předpoklady a hypotézy, které se ještě před několika lety zdály být nezpochybnitelné, dnes už neplatí nebo se týkají jen některých pacientů.

Exkluzivní porucha

Poruchy příjmu potravy jsou považovány za nemoc středních a vyšších sociálních vrstev. Svoji roli v tom jistě sehrály některé známé osobnosti, jako například princezna Diana, herečka Audrey Hepburnová nebo zpěvačka Karen Carpenterová, o modelkách raději nemluvě.

Dieta je přepych, a tak není divu, že jejími prvními oběťmi byly dívky z vyšších sociálních vrstev. Svět se ale změnil a tělesná vyhublost se stala významnou hodnotou i pro nižší socioekonomické vrstvy, jiné rasy a kultury.

Vzrostl výskyt poruch příjmu potravy v izraelských kibucech, v Japonsku a mezi přistěhovalci v západní Evropě a v USA. Ze 36 000 středoškoláků různého etnika ze státu Minnesota byly nejvýraznější známky poruch příjmu potravy zjištěny u hispánek a nejméně spokojeny se svým tělem byly indiánky a černošky.

Dvojnásobně vyšší výskyt bulimie než v normální populaci byl v roce 1994 zjištěn mezi edinburskými bezdomovci.

Na druhé straně stále platí některé rasové a sociální rozdíly, pokud jde o tělesnou hmotnost.

Podle několika populačních studií dívky s bílou barvou pleti a z rodin s vyššími příjmy jsou na počátku dospívání silnější, ale koncem dospívání štíhlejší než dívky z rodin s nižšími příjmy nebo s tmavou barvou pleti.

Může za anorexii máma a za bulimii táta?Protože nadváha a redukční diety spolu souvisejí podobně jako diety a poruchy příjmu potravy, jsou dnes dívky z rodin s nižšími příjmy a s nižším vzděláním vystaveny stejnému nebo vyššímu riziku poruch příjmu potravy jako jejich bohatší či vzdělanější vrstevnice. Srovnání jídelního chování studentek Harvardu v roce 1982 a 1992 ukazuje, že r. 1992 významně méně studentek drželo redukční diety a jinak se omezovalo v jídle. Častěji jedly tři jídla denně a méně trpěly poruchami příjmu potravy než před deseti lety. Zároveň byly více spokojeny se svým tělem, přestože v průměru vážily o 2,5 kilogramu více. Podle amerického psychologa Davida Garnera to může znamenat projev nového trendu, kdy se ve společnosti začínají objevovat myšlenky, že je třeba být v souladu se svým tělem, i když neodpovídá kulturnímu ideálu. Podobné výsledky jsme zaznamenali i mezi náhodně vybranými studentkami pražských a budějovických středních škol. Studentky středních odborných učilišť byly ve srovnání se studentkami gymnázia a středních škol se svým tělem spokojeny nejméně, nejčastěji držely dietu a splňovaly i některá další kritéria poruch příjmu potravy. Dokonce 66 % z nich přiznalo, že už někdy redukční dietu držely, zatímco u studentek gymnázia to bylo „jen“ 47 %. Celkové výsledky však nebyly příliš povzbudivé. Téměř 5 % sledovaných dívek uvedlo, že zvrací častěji než jednou měsíčně, a 1,4 %, že zvrací pravidelně ve snaze zhubnout.

Nebezpečné diety

Poruchami příjmu potravy jsou ohroženy ženy bez rozdílu společenského postavení, rasy i věku. Na počátku jejich problémů je v naprosté většině případů redukční dieta. Doporučují ji lékaři, prodává se v lékárnách a vyzkoušely si ji alespoň tři čtvrtiny žen.

Většina studií zatím prokázala, že redukční diety zvyšují riziko vzniku mentální anorexie nebo bulimie asi osmkrát. V průměru 30 % redukčních diet přechází během jednoho až dvou let v to, čemu se říká patologická dieta.

U 20 až 30 % patologických dietářek se později rozvine plný nebo částečný syndrom poruchy příjmu potravy. Tisíc londýnských středoškolaček bylo rozděleno na ty, které dietu držely, a na ty, které ji nedržely.

Po roce byly opět vyšetřeny: 21 % dívek, které před rokem držely dietu, mělo výrazně narušené jídelní chování, zatímco ve druhé skupině měla podobné problémy jen 3 %.

Situace už dospěla tak daleko, že mezi dívkami a mladými ženami převažuje držení redukčních diet nad normálním chováním, tedy nad jídlem bez hubnutí a strachu z tloušťky. V USA a Kanadě má ve 13 letech osobní zkušenost s dietami 80 % dívek a 10 % chlapců. V České republice podle naší zkušenosti drží redukční dietu asi 20 % šestnáctiletých dívek a kolem 60 % děvčat se o ni už někdy pokoušelo.

Příčina, nebo důsledek?

Až dvě třetiny nemocných dávají vznik poruchy do souvislosti s nějakou „životní událostí“. Nejčastěji jako příčinu uvádějí různé narážky týkající se jejich tělesného vzhledu, životní změny nebo problémy v rodině.

Podle některých autorů je však objektivita těchto údajů sporná a vyjadřuje více osobní názor nemocného, jeho rodiny a terapeuta, popřípadě zaujatého výzkumníka, než skutečnou podstatu věci. Je také obtížné rozlišit, zda zjištěné charakteristiky jsou příčinou, nebo důsledkem poruchy.

Například skutečnost, že poruchy příjmu potravy se v rodinách anorektiček vyskytují až pětkrát častěji než v běžné populaci, vedla některé autory k názoru, že příčina problému může být v rodině nemocných.

Jde však o genetickou dispozici, určitý rodinný problém příznačný pro tuto poruchu, nebo o nebezpečný vzor chování a nevhodný důraz na něco, co je v jiných rodinách samozřejmostí? Dosud nebylo potvrzeno, že by existovala nějaká typická anorektická nebo bulimická rodina – stejné charakteristiky jako v těchto rodinách byly zjištěny i v rodinách s jinak chronicky nemocným dítětem. Na druhé straně se lze v rodinách pacientek s poruchami příjmu potravy častěji setkat s dietami, obezitou a posedlostí zdravou výživou nebo – podobně jako u jiných psychiatrických pacientů – s alkoholizmem a s depresemi.

Nemoc z hladu

Do souvislosti se vznikem a rozvojem poruch příjmu potravy jsou dávány i poruchy nálady a emocionální problémy. Různé depresivní a úzkostné příznaky se vyskytují zejména u mentální bulimie. Většina z nich je přímo spojena s obavami o postavu a tělesnou hmotnost.

Bulimičky jsou nešťastné a cítí se provinile, když nedokáží zhubnout tak, jak by si přály, nebo když nedokáží stoprocentně kontrolovat příjem potravy. Převaha depresivních příznaků však zmizí, když se jim podaří normalizovat jídelní režim.

Pokud jde o počátek obtíží, existuje shoda v tom, že negativní sebehodnocení a nedůvěra ve vlastní pocity riziko vzniku těchto poruch významně zvyšují. Ve světě nekriticky oceňujícím vyhublou štíhlost a v období nejistoty dospívání představují hubnutí a sebekontrola v jídle lákavou cestu, jak posílit sebevědomí.

Přísné diety, nadměrné cvičení nebo zvracení dávají nemocným pocit, že se dovedou kontrolovat, a vytvářejí iluzi úspěchu. Problém je „jen“ v tom, že se to nedá dlouho vydržet. To, co jim mělo přinést osvobození (dieta, zvracení, vyhublost), je postupně stále více ovládá.

Může za anorexii máma a za bulimii táta?Pozoruhodná je i podobnost mezi prožitky nemocných s poruchami příjmu potravy a lidí, kteří byli delší dobu nuceni hladovět. Zřejmě nejsystematičtěji zkoumali účinky hladovění na psychiku člověka vědci z Minnesotské univerzity. Jejich pokus spočíval ve sledování mladých mužů, kterým byl po dobu šesti měsíců omezen příjem potravy zhruba na polovinu. U většiny z nich se v důsledku vyhladovění projevily významné emoční změny. Udávali přechodná nebo i dlouhodobá období deprese a stavy úzkosti. V testovém vyšetření se významně zvýraznily známky depresivity, hysterie a hypochondrie. Tyto emoční odchylky, zejména popudlivost a negativizmus, přetrvávaly období hladovění ještě o několik týdnů a srovnaly se až s úpravou tělesné hmotnosti. Nevyhnutelným důsledkem hladovění bylo i dramatické zvýšení pozornosti věnované jídlu a pocit ztráty kontroly nad jídlem spojený s výčitkami svědomí. Původně družní muži byli stále uzavřenější, nápadně ztráceli smysl pro kamarádství a pro humor.

Rozdílnost pohlaví

Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj poruchy příjmu potravy je ženské pohlaví. Stačí být ženou a riziko mentální anorexie je desetkrát vyšší. Jen čtyři až deset procent všech nemocných s poruchami příjmu potravy jsou muži.

Poměrně vzácný výskyt anorexie a bulimie u mužů vedl některé autory k předpokladu, že tito muži mají sklon k homosexualitě nebo že mají jinak narušený sexuální život. Příčinná souvislost mezi poruchou sexuálního zaměření a příjmu potravy se neprokázala.

Homosexuální muži jsou však těmito poruchami ohroženi více, protože jsou méně spokojeni se svým tělem a častěji se snaží zhubnout. Chudý sexuální život – ať už u mužů nebo u žen – souvisí s dlouhodobým hladověním, podvýživou a řadou obtíží, které přesouvají pozornost nemocného jiným směrem.

Podobně jako u žen je i u dospívajících mužů možné pozorovat nadměrný zájem věnovaný tělesným proporcím, fyzickému vzhledu a výkonu, přestože si většinou přejí zesílit. Dlouhodobě nadměrná a jednostranná sebekontrola však i v jejich případě vede k nevhodným extrémům ohrožujícím zdraví.

Například ve srovnání s ostatními skupinami sportovců a s normální populací bylo u kulturistů zjištěno významně nižší sebevědomí, rostoucí sklon k perfekcionizmu, strach z dospívání a mnohem vyšší nespokojenost s vlastním tělem.

Téměř polovina kulturistů sledovaných v různých studiích užívala steroidní hormony, na jejichž předávkování zemřelo už mnoho dospívajících chlapců chodících do posiloven.

Ženské tělo je tradičně důležitější a tělesné proporce hrají v životě ženy jinou roli než u muže.

Už například dvanáctileté dívky jsou ve vztahu k svému tělu úzkostnější a snadněji se cítí být nadváhou ohroženy. Ženy vždy zajímal tělesný tuk a krása, zatímco muže spíš svaly a síla. Kulturní pohled na muže, ideální představa o něm a role ve společnosti se ale nemění zdaleka tak rychle jako ideál ženy. Kromě kulturních rozdílů jsou tu i rozdíly biologické.

Budete mít zájem:  Léky Na Snížení Hladiny Cukru V Krvi?

Ženy všech věkových skupin a ras mají větší tendenci tloustnout než muži. Během dospívání přibývají na tělesném tuku, zatímco muži spíše na svalové hmotě. Jinak řečeno dívky se spíše „zakulacují“, chlapci „vytahují“. Ženy hodnotí vzhled jako významně důležitější hodnotu než muži, i když zároveň oproti mužům mají v průměru nižší sebehodnocení na základě vzhledu. Stejně tak se zdá, že ženy mohou být se svou postavou spokojeny, a přesto chtějí být ještě štíhlejší. Podle různých výzkumů 20–70 % mladých žen není se svým tělem spokojeno. A pokud ženy nejsou spokojeny s tělem, vždy chtějí zhubnout (kdežto nespokojení muži chtějí přibrat, respektive zesílit).

Společenský teror

Příčinu rostoucího počtu poruch příjmu potravy však vidí většina odborníků v rychle se měnící kultuře, která nekriticky oslavuje štíhlost a jednostrannou sebekontrolu. Studie z Hongkongu, Japonska nebo Argentiny ukazují, že společnost, která se přizpůsobuje západním standardům krásy, velmi rychle začne trpět pocitem tloušťky.

Tato nespokojenost pak vede k dietám a v extrémních případech k poruchám příjmu potravy. Módní průmysl, filmy, časopisy a televize rozšiřují názor, že i mírná nadváha je zdraví škodlivá a že štíhlost je nejdůležitějším aspektem fyzické přitažlivosti.

Zejména ženy jsou vystaveny stále většímu tlaku sdělovacích prostředků, které je přesvědčují o tom, že nejen krása, ale i jejich osobní štěstí a vlastní hodnota závisí na tom, jak jsou vyhublé. Zdravotní výhody štíhlosti jsou přeháněny, kdežto škodlivým důsledkům omezování v jídle je věnována jen malá pozornost.

Přitom tyto vlivy jsou stále destruktivnější a ohrožují stále větší část veřejnosti. Zatímco obyvatelé ekonomicky rozvinutých zemí světa tloustnou, ideál ženské krásy hubne.

Jak ale zhubnout, když dieta je v naprosté většině případů stejně účinná jako sázení na hracích automatech? Pro vyděšené a po dietách tloustnoucí dívky pak může být mentální anorexie nedostižným snem a další hladovky nebo zvracení východiskem z nouze.

Naopak v zemích, kde hladovění není dobrovolné, ale je nepříjemnou životní skutečností (a nadváha nepředstavuje estetickou vadu ani mravní selhání), ztrácejí poruchy příjmu potravy onen „estetický“ motiv.

Anorexie a bulimie jsou tedy důsledkem vlivu sociálních a kulturních faktorů, nepříznivých životních událostí, chronických obtíží, nedostatečných sociálních a rozhodovacích dovedností, a nakonec i biologických a genetických faktorů. Podobně jako u některých jiných duševních poruch se na jejich vzniku a rozvoji podílí řada různých faktorů.

Když někdo začne s redukční dietou, je bulimií ohrožen více, jestliže prochází zmatkem a nejistotou dospívání, trpí nedostatkem sebevědomí a má špatné mínění o svém těle, a navíc je jeho otec alkoholik nebo hypochondr, matka neustále drží diety a sestra se léčí s mentální anorexií. Ani přítomnost všech zmíněných vlivů ale nemusí stačit.

Podle britsko-amerického týmu výzkumníků se mentální bulimie rozvine jen tehdy, když je jedinec vystaven rizikovým faktorům pro držení diet a zároveň některým dalším vlivům, které jsou nebezpečné i pro rozvoj jiných psychiatrických poruch. Pokud jde o diety, poukazuje se na sklon k obezitě, nevhodné jídelní návyky, a zejména na společenský tlak. Z obecně rizikových faktorů je vyzdvihován vliv negativního sebehodnocení a v souvislosti s mentální anorexií i perfekcionizmus. Z faktorů, které před poruchami příjmu potravy chrání, vyzdvihují současné studie aktivní řešení problémů, nízké užívání alkoholu, nízké užívání diet a vyrovnanou náladu. K těmto vlastnostem bychom ještě mohli přidat trpělivost a smysl pro humor.

U osob s pokročilou mentální anorexií lze nalézt vedle poruch psychických i řadu poruch orgánových funkcí: sníženou tepovou frekvenci, snížený krevní tlak, snížený energetický výdej, sníženou hladinu estrogenů u žen (a v důsledku toho zástavu menstruace) či testosteronu u mužů, zvýšenou hladinu kortizolu.

Nález fyziologických poruch u osob s poruchami příjmu potravy vedl ke spekulacím, že abnormalita chování je u těchto osob podmíněna abnormalitami biologickými, například v regulaci příjmu potravy na úrovni centrální (mozkové).

Mezi látkami, které regulují pocity sytosti a hladu na úrovni mozkových center, byla v poslední době pozornost věnována především serotoninu a leptinu (viz P. Sucharda, Vesmír 76, 133, 1997/3). Serotonin je hormon, který v mozku hraje roli neurotransmiteru přenašeče podnětu (viz O. Vinař, Vesmír 74, 65, 1995/2).

Vzestup serotoninové aktivity v mozku vede mimo jiné k potlačení chuti k jídlu. U osob s nízkou váhou byly zjištěny snížené hladiny metabolitů serotoninu v mozkomíšním moku, a tyto hladiny se upravují k hodnotám vyšším než normálním při úpravě jídelního režimu a následném vzestupu váhy.

Znamená to, že osoby s poruchami příjmu potravy měly před chorobou vyšší centrální serotoninovou aktivitu a to je předurčilo k jejich chorobě? Jiný dnes populární hormon potlačující chuť k jídlu je leptin. Leptin je vylučován především tukovou tkání.

U osob s mentální anorexií je opět jeho hladina v krvi snížená a při úpravě režimu a váhy probíhá normalizace hladin leptinu, a to rychleji, než by odpovídalo nárůstu tukové hmoty.

Znamená to, že před chorobou měly osoby s poruchami příjmu potravy tendenci k zvýšené hladině leptinu a tou byla podmíněna jejich snížená chuť k jídlu? Žádné z výše zmíněných vztahů se zatím neukázaly jako jasně příčinné, a tak je pravděpodobné, že pokud centrální biologické regulátory příjmu potravy hrají roli při vzniku poruchy, pak snad jako faktor predisponující, k němuž dále přistupují všechny další vlivy zmíněné v článku F. D. Krcha. (Science 280, 1387-1390, 1998)

Bulimie: příznaky, léčba (mentální bulimie)

Bulimia nervosa patří spolu s anorexií k poruchám příjmu
potravy
.

Je charakterizována záchvaty nadměrného přejídání se
velkým množstvím potravy s následnou volbou nevhodných metod k zábraně
tloustnutí. Nejčastěji jde o vyvolávání zvracení.

Velmi
často se také zneužívají laxativa (projímadla),
diuretika (odvodňující léky) nebo se nemocný snaží
předejít příbytku hmotnosti náruživým a vyčerpávajícím
cvičením
nebo hladověním.

Ačkoli jsou bulimie a anorexie dvě samostatné jednotky, může se bulimie
se zvracením vyskytnout také při anorexii. A také jako anorexie je
i bulimie psychickou poruchou, kdy se nemocní ve zvýšené míře zabývají
svou hmotností a tvarem těla a často se krutě odsuzují a trestají za
povšimnuté nedokonalosti.

Porucha se obvykle projevuje po sérii neúspěšných pokusů o diety a
cyklus neustálého přejídání se s následujícím zvracením může vést
ke vzniku posedlosti s rozvojem závislosti.

Bulimie se vyskytuje nejčastěji u žen do 30 let věku. Výskyt nemoci
v poslední době poměrně stoupá. Postižení jedinci jsou velmi
ambiciózní, obvykle pocházejí z rozvrácených rodin.

Příčiny vzniku bulimie

Jako u anorexie, ani u bulimie není známa přesná příčina vzniku
nemoci. Jde o kombinaci více faktorů. Tak například roli sehrává
pravděpodobně i genetika. Je pozorovaný vyšší výskyt
bulimie u dívek a žen, kterých matky nebo sestry trpěly některou z poruch
příjmu potravy. Avšak není přesně známo, na jakém principu by
k přenosu mělo docházet.

Existuje několik tvrzení o vlivu serotoninu a jiných
aminoneurotransmiterů na vznik bulimie. Serotonin je přirozeně se
vyskytující chemická látka v mozku, která přenáší informace mezi
buňkami a má na starosti mimo jiné také regulaci příjmu potravy.

Lidé s bulimií mají určité charakteristiky. Mají například
nízké sebevědomí a sebeúctu, jsou
perfekcionisti. Mívají problémy s impulzivním chováním,
zvládáním nálad a kontrolou vzteku. Často pocházejí z konfliktních
nepředvídatelných rodin a v minulosti se mohli stát obětí sexuálního
zneužívání.

Ačkoli je to diskutabilní, vzniku onemocnění mohou pomoci
trendy moderní kultury a společnosti, kde se atraktivita
spájí s uznáním a úspěchem. Přes tento tlak může působit touha po
hubenosti zejména mezi mladými děvčaty.

Rizikové faktory bulimie

I když konkrétní příčina vzniku bulimie není známá, výzkumy
ukázaly na některé faktory, které její vznik mohou vyvolat, nebo urychlit.
Zahrnují mimo jiné držení diet.

Lidé držící diety
s pozitivním efektem a viditelnými změnami, jsou potěšeni kladnými
reakcemi jejich okolí na jejich změnu a to je podněcuje k dalším držením
diet.

Následně dojde k epizodám hladovění, prolomení diety
s přejídáním se, a to pak vede k ještě větším snahám držet dietu a
tak dále dokola až se z toho může vyvinout začarovaný kruh.

Rizikovým obdobím života je puberta. Někteří
adolescenti mají problém vyrovnat se se změnou svého těla během puberty.
Mohou být zvýšeně citliví ke kritice či poznámkám na jejich adresu
ohledně jejich těla, hmotnosti. Všechno to může být startem k rozvoji
některé poruchy příjmu potravy.

Také důležité změny v životě, jako například
stěhování, změna zaměstnání nebo partnerský rozchod
vyvolávají stres.

Rizikovým faktorem je i povolání či kariéra.
Především sportovci, hlavně atleti, gymnasti, krasobruslaři, herci,
tanečníci a modelky jsou ve zvýšeném riziku. Někdy mohou samotní rodiče
či trenéři přispět k rozvoji poruchy tlakem na hubnutí v zájmu
zlepšení výsledku sportovce.

Vliv médií a společnosti na rozvoj poruch příjmu potravy je
diskutabilní. Mládež se ale může nechat inspirovat vzhledem hubených
krásek z televize a módních časopisů, což může k rozvoji onemocnění
přispět.

Prevence bulimie

Ačkoli neexistuje jistá cesta jak zabránit vzniku bulimie, je zde několik
rad, které by mohly alespoň trochu pomoci.

Především by si rodiče neměli utahovat nebo dělat legraci z postavy a
vzhledu svých dětí. Měli by pěstovat a posilovat zdravý
náhled
svých dětí na svoje tělo, bez ohledu na jejich
hmotnost.

Pokud si všimnete, že člen vaší rodiny nebo přítel s nižším
sebevědomím začal držet přísnou dietu, změnil stravovací návyky a je
silně nespokojen se svým vzhledem, pokuste se s ním o těchto věcech
promluvit. I když možná nebudete schopni zabránit rozvinutí této nemoci,
vaše povzbuzení mu může pomoci uvědomit si a bude se snažit změnit
náhled, nebo se odhodlá vyhledat pomoc, než se situace ještě zhorší.

Příznaky a projevy bulimie

U bulimie se střídají záchvaty přejídání se s epizodami
“očisty“
. Záchvaty přejídání bývají nejmíň 2krát do
týdne a nemocní u nich popisují nekontrolovatelnou touhu po jídle. Není
možné přestat jíst. Jsou schopni spořádat obrovská kvanta stravy. Někdy
ani nevědí jak dlouho jedli a kolik toho snědli.

Budete mít zájem:  Přetržené Vazy V Kotníku Příznaky?

Po tomto záchvatu přejídání se, které obvykle ukončí až silná
bolest břicha z přejedení, následuje snaha ulevení si, snaha
očisty
a zbavení se kalorií, aby předešli přibírání.
Někteří nemocní mají pocit, že si musí ulevit dokonce i po snědení
malých nebo normálních soust.

Většinou pacienti s bulimií zvolí vyvolání zvracení.
Po nebo během jídla odbíhají na záchod. Někdy zneužívají laxativa či
diuretika. Záchvaty přejídání se kompenzují také hladověním, nebo
extrémním, někdy několikahodinovým cvičením či během.

Celkově jsou depresivní, mívají špatnou náladu. Jsou
úzkostliví a stále se zaobírají svou váhou či celkovým zjevem, jsou se
sebou nespokojeni a mají o sobě a svém vzhledu utvořený velmi
negativní obraz.

Většinou bývají na pohled štíhlé postavy, někdy s lehkou nadváhou.
Nebudí proto většinou podezření, že se něco děje.

Z častého zvracení bývají bolesti v krku a ústech. Jsou
poškozeny zuby a dásně. Může to vést až k ztrátě
chrupu. Na tvářích mohou být nateklé slinné žlázy.

Celkově jsou unavení, dehydratovaní,
mají suchou kůži. Na kůži bývají také odřeniny, mozoly a jizvy.
Bývají přítomné bolesti břicha, nadýmání a problémy se střevy.
Srdeční rytmus bývá nepravidelný.

U žen se objevují poruchy menstruačního cyklu. Je
nepravidelný, nebo není vůbec.

Léčba bulimie

Léčba není lehká. Pokud jde o akutní stav, je nevyhnutná
hospitalizace, kdy léčba vychází z nápravy vnitřního prostředí.
Podávají se infuzní roztoky.

Nejdůležitější součást léčby je psychoterapie.
Úspěch má individuální, skupinová či rodinná terapie.

V medikamentózní léčbě se uplatňují antidepresiva,
anitiepileptika a léky potlačující
zvracení
.

Jak si mohu pomoci sám

Obecně je velmi těžké až nemožné vyléčit si bulimii sám, bez
profesionální pomoci. Můžete ale pro sebe udělat několik věcí, které
pomohou vašemu terapeutickému plánu.

V první řadě byste ho měli poctivě dodržovat, neměli
byste odkládat nebo přesouvat terapeutická sezení, také byste se neměli
snažit měnit stravovací režim a plán stravování. Měli byste ho
dodržovat, i kdyby to pro vás bylo někdy míň pohodlné.

Důležité je také, abyste věděli, případně se naučili něco o své
nemoci.

Nevyhýbejte se starajícím a o vaše zdraví se obávajícím členům
vaší rodiny a přátelům. Uvědomte si, že jim na vás záleží. Proto se
nezavírejte doma, neodhánějte je od sebe. Jejích přátelství vám
pomůže.

Snažte se nekontrolovat si svou hmotnost a vyhýbejte se
častým pohledům do zrcadla. Nevede to k ničemu dobrému.

A nakonec buďte opatrní s cvičením. Raději se
poraďte se svým lékařem o druhu cvičení, které, když vůbec, by pro
vás bylo vhodné.

Komplikace bulimie

Bulimie může způsobit řadu závažných až život ohrožujících
komplikací.

Smrt může nastat v akutním stadiu onemocnění a to
hlavně selháním srdce a oběhu, následkem sebevraždy, nebo prasknutím
enormně přeplněného žaludku.

Časté zvracení může vyústit v četné komplikace nejen v ústní
dutině. Kyselý žaludečný obsah poškozuje zubní sklovinu a ničí dáseň.
Dochází k zvýšené kazivosti a vypadávání
zubů
. Také dochází k onemocněním slinných žláz. Jsou
nateklé.

Kyselý žaludeční obsah působí nedobře na výstelku trávicí soustavy.
Následkem tohoto chemického dráždění vznikají záněty. Mohou vzniknout
vředy, jizvy, nebo dojde k protrhnutí jícnu.

Onemocnění působí i na ženský menstruační cyklus. Je nepravidelný,
nebo chybí. Komplikací proto může být nemožnost otěhotnění
a/nebo donošení plodu
.

Následkem zneužívání diuretik je i tvorba otoků
(edémů). Je to abnormální nahromadění tekutiny v místech těla, kde za
normálních okolností být nemá.

Zneužívání laxativ spěje ke vzniku závislosti na nich
a zničení přirozených vylučovacích pochodů. Může trvat měsíce, než
se střevní funkce vrátí k normálu. Kromě toho kombinace diuretik a
laxativ hrozí úplným rozvratem elektrolytového vnitřního prostředí se
život ohrožujícími následky.

Také psychické problémy mohou narůstat. Prohlubují se
deprese a úzkosti. Objevují se závislosti na drogách a
alkoholu a sklony k sebepoškozovaní a páchání sebevražd.

Diskuse

  • Bulimie
  • Jak se
    léčí bulimie?

Další názvy: mentální bulimie, bulimia nervosa, porucha příjmu potravy

Anorexie mi zabila sestru, vážila necelých 20 kilo

Z toho telefonátu si pamatuju jedinou větu: „Jana zemřela.“ Pak skoro nevím, co se se mnou dělo. Byla jsem v šoku. Máma nám umřela před 10 lety a teď ještě ségra. Chudák táta, zůstala jsem mu jenom já, jeho druhá a teď už jediná dcera.

Otec mi obvykle volal jen tehdy, když se dělo něco opravdu vážného. Většinou něco se sestrou Janou. Bydlel s ní za Prahou a staral se o ni. Měla plný invalidní důchod a bylo jí 38 let.

Poprvé hubla ve dvanácti

Všechno ovšem začalo už dávno. Sestře Janě bylo tehdy zhruba 12 let, když začala poprvé hubnout. Dost dlouho trvalo, než našim něco došlo. Byl rok 1985 a my poprvé slyšeli slovo anorexie a mentální bulimie.

Jenže tenkrát to nikdo téměř neznal a doktoři nevěděli, co s tím. Strčili sestru do psychiatrické léčebny v Bohnicích k feťákům a alkoholikům. Jediná léčba spočívala ve výhrůžce, že dokud neztloustne, domů ji nepustí.

Vážení čtenáři, článek je součástí cyklu Můj boj s nemocí. Seriál píšete vy, naši čtenáři. Chtěli bychom pravidelně přinášet vaše příběhy o tom, jak se vyrovnáváte nebo jste se vyrovnávali s různými onemocněními u vás či vašich blízkých. Své příběhy posílejte na adresu [email protected]. Nejzajímavější zveřejníme a odměníme částkou 500 Kč. Myslíme si, že vaše příběhy mohou pomoci lidem v podobné situaci.

Sestra tenkrát opravdu trochu přibrala. Ale jen tak, aby se dostala z léčebny. Po propuštění všechno zase rychle shodila. Pak už se ale do léčebny zavřít nenechala. A hubla dál.

V patnácti měla 40 kilo

Myslím, že když jí bylo tak patnáct, mohla mít okolo 40 kilogramů. To bylo ještě celkem OK.

Jana byla odmalička krásná holka. Byla vždycky štíhlá, měla necelých 170 centimetrů, dlouhé husté zrzavé vlasy. Jenže se u ní nějak špatně skloubilo malé sebevědomí s touhou po dokonalosti.

Těch 40 kilo jí připadalo stále moc, a tak pořád hubla. Ukončila předčasně studium vysoké školy a odstěhovala se za Prahu na naši chatu. Tam měla klid, nikdo ji nehlídal, takže se mohla plně oddat anorektickému životu: dnům bez jídla, které prokládala přejídáním a zvracením.

Rodiče to samozřejmě deptalo, ale v té době jí už bylo více než osmnáct, nemohli jí nic přikazovat. Párkrát ji přesvědčili, aby nastoupila na léčení na specializovanou jednotku pro poruchy příjmu potravy v Praze na Karlově. Tam už věděli, o co jde, a byli tam výborní odborníci.

Myslím, že tenkrát byla ještě šance s tím něco udělat. Jenže sestra vždycky utekla. A podmínkou léčení byla spolupráce a dobrovolnost, jenže Jana se léčit nechtěla. Nikdy si nepřipustila, že má nějaký problém.

Skončila v invalidním důchodu

Začala být hrozně hubená. Tak, že dostala invalidní důchod. Nevím přesně, kolik v té době vážila. Určitě to ale nebylo více než 35 kilo. A hubla dál.

Také jí začaly různé zdravotní problémy: měla potíže se zuby, zničilo je pravidelné zvracení. Neustále měla nějaké zlomeniny, protože jí chyběl vápník, padaly jí vlasy, takže ze zrzavé hřívy nezůstalo skoro nic.

Posledních pár let byla tak slabá, že většinu času trávila v posteli nebo v křesle.

Poslední půlrok už její váha nepřekročila 25 kilogramů. Všichni kamarádi a příbuzní ji neustále varovali, že si zahrává se smrtí. U všech doktorů už nepodepisovala jen reversy, ale i ultrareversy, které varují, že jde o vážné ohrožení života. Nic nepomáhalo.

Umřela při váze 19,9 kilo

Zemřela týden poté, co si do deníčku zapsala svou nejnižší váhu 19,9 kilo. Nezemřela na žádnou konkrétní nemoc, ale na celkové vyčerpání a podvýživu.

Její nemoc trvala asi 25 let, s různými výkyvy hubla nepřetržitě asi jeden kilogram ročně. Tak se dostala ze svých už tak nízkých 45 kilogramů, které měla v pubertě, na pouhých 20 kilogramů ve svých 38 letech.

Celé se to odehrálo tak nějak zákeřně a plíživě. Kdo by si všiml  kilogramu zhubnutého za rok? Je to pro mě velká ztráta: sestra byla krásná, chytrá a empatická holka. Ale zabila ji anorexie.

Mentální anorexie

Anorexie ve většině případů postihuje ženy, přičemž nejohroženější skupinou jsou ženy ve věku 15–25 let. Onemocnět mohou však i dospělé ženy, muži i chlapci.

Příznaky mentální anorexie

Pro anorexii jsou typické nesprávné vnímání proporcí svého těla a chorobný strach z tloušťky. Pacientky si hlídají, aby nepřibíraly na váze, a touží po extrémní štíhlosti. V důsledku toho drží drastické diety nebo téměř odmítají jíst, hubnou za pomoci intenzívního cvičení, používání projímadel, diuretik nebo zvracení.

Za ideální váhu považují takovou, která je hodně pod dolní hranicí vzhledem k jejich výšce.

Podle Světové zdravotnické organizace se BMI (Body Mass Index, tedy poměr výšky ku hmotnosti jedince – spočítejte si ho zde) zdravého člověka pohybuje v rozmezí od 19 do 25, u pacientek s anorexií tato hodnota klesá pod 17,5.

Příznakem anorexie je zkresleně kritické vnímání vlastního těla – pacienti se často považují za „tlusté“, ačkoliv je okolí ubezpečuje o opaku.

Velkým problémem právě může být, že pacientka trpící anorexií stále posunuje svoji ideální váhu směrem dolů a snaží se stále více a více zhubnout.

Budete mít zájem:  Jak se hledá dárce kostní dřeně?

Často mohou mít nemocní pocit, že jim okolí závidí a nepřeje jejich úspěch v hubnutí, nebo považují za problémové partie i běžné záhyby kůže na břiše a podobně. Jejich chování způsobené nemocí vede k podvýživě a řadě psychických obtíží a může skončit i smrtí.

Riziko smrti je třikrát vyšší než u jiných psychických onemocnění, jako jsou deprese, schizofrenie nebo alkoholismus.

Podvýživa se může projevovat různě: únavou a celkovou slabostí, snížením imunity, poruchou krvetvorby (anémie), poruchou ukládání vápníku do kostí (hrozí osteoporóza). Pacientům se zhorší pleť (je suchá, zažloutlá), vlasy (jsou nekvalitní a vypadávají) i zuby (více se kazí a vypadávají).

Zhoršují se i funkce mozku (pacient se hůře soustředí a horší se paměť), v důsledku zvracení a užívání projímadel a léků na odvodnění vzniká nerovnováha tělesných tekutin a solí. Jedním z kritérií onemocnění je u žen ve fertilním věku i ztráta menstruace, případně její opožděný nástup. Odborně se takové poruše říká amenorhea.

U mužů se může jednat o snížení potence či libida. 

Příčiny anorexie jsou u každého pacienta různé, většinou jde o kombinaci více faktorů.

K rozvoji onemocnění mohou přispět genetické faktory (v nejvyšším riziku jsou příbuzné ženského pohlaví), psychologické (trauma, nízké sebevědomí, emoční labilita, povahové rysy jako perfekcionismus a vysoká sebekritičnost) i sociálně-kulturní faktory (kult štíhlosti ve společnosti, se kterým se spojuje úspěch a sláva a podobně). Riziko rozvoje onemocnění zvyšuje například držení diet (pokud člověk zhubne, většinou ho okolí oceňuje a chválí, což člověka motivuje k tomu, aby hubl dál), riziková období jsou dospívání (které je přirozeně spojené se změnami postavy – více o rizikách diet v dospívání čtěte zde), stresové situace v životě a změny a také určité sociální skupiny (gymnasté, tanečníci, modelky a podobně).

Jak poznat anorexii

Rozpoznat mentální anorexii u blízkých v začátcích není jednoduché. Mohou se projevit změny ve vztahu k jídlu:

  • pacient nemá často hlad nebo tvrdí, že už jedl a nechce jíst například s rodinou
  • zmenšuje si porce nebo si zakazuje čím dál tím více potravin
  • jídlo může schovávat, vyhazovat, může chodit po jídle ihned na toaletu
  • často také nosí volnější oblečení, aby zakryl váhové výkyvy
  • změny se mohou týkat i chování, nemocný člověk často přeruší styky s dosavadními přáteli, začne se věnovat jen těm aktivitám, které se týkají váhy (cvičení, běhání) nebo jídla
  • pacient může být podrážděný a nesoustředěný, s čímž často souvisí zhoršení školních výsledků
  • u nemocného můžete pozorovat zhoršení pleti, padání vlasů
  • může se vyskytnout zimomřivost (tělo se v důsledku ztráty tuku nedokáže zahřát)
  • závažným příznakem je ztráta menstruace.

Více o příznacích čtěte zde. Jak již bylo řečeno, jedná se o velmi nebezpečné onemocnění, které může mít tragické důsledky. Pokud tedy máte pocit, že je někdo ve vašem okolí mentální anorexií ohrožen, domluvte si co nejdříve schůzku s praktickým lékařem, který vám poradí, kde vyhledat odbornou pomoc.

Léčba anorexie

Léčba poruch příjmu potravy může probíhat ambulantně, u některých případů je ale nutná i hospitalizace. Při ambulantním léčení jde především o pomoc psychologickou – ta je zaměřená na změnu vztahu k vlastnímu tělu, vztahu k jídlu, změnu priorit a návyků.

Součástí léčby je také podrobnější zjištění, co dotyčného k onemocnění vedlo. Zde se uplatňují zejména psychoterapie, rodinná i skupinová terapie, kognitivně-behaviorální terapie, případně psychofarmaka.

Vhodné se jeví také využití dalších terapeutických metod, například akupunktury, relaxačních technik a meditace, muzikoterapie a podobně.

Hospitalizace je nutná vždy v případě, že hmotnost nemocného klesla pod kritickou hranici a hrozí metabolický rozvrat organismu, nebo při opakovaném selhání ambulantní léčby. I zde se jedná jednak o pomoc psychologickou, jednak o odstranění potíží tělesného charakteru (poruchy metabolismu, důsledky podvýživy, někdy je nutná i nitrožilní výživa). Součástí léčby jsou často i antidepresiva.

Léky

Léky na anorexii neexistují, používají se pouze léky léčící doprovodné jevy (například antidepresiva, léky podporující chuť k jídlu a podobně).

Homeopatika

Léčbu může podpořit i homeopatie. Je vždy ale důležité věnovat se důkladné analýze celého problému. Návštěva homeopata může pacientovi pomoci zvládat problémy s příliš kritickým hodnocením vlastního těla a s perfekcionismem, problémy s výkyvy nálad, situace, kdy pacient odmítáním potravy trestá rodiče a okolí, kdy je posedlý zdravou výživou a počítáním kalorií a podobně.

Víte, co přesně vás čeká na vyšetření, které vám lékař předepsal? Zjistěte, co které znamená.

Jak si pomoci sám

Léčba anorexie patří do rukou odborníka, pro samotného člověka je to těžko zvladatelné.

Vyšetření

Lékař provede vyšetření (hmotnost, výšku, tělesnou teplotu, krevní tlak). Provede laboratorní vyšetření krve a moči. Dále může doporučit sonografické vyšetření břicha, denzitometrii (hustotu kostní tkáně) a EKG.

Je třeba provést psychologické případně psychiatrické vyšetření, neurologické, gastroenterologické a gynekologické vyšetření, aby se vyloučily případné jiné diagnózy (například celiakie, Crohnova nemoc, nádorové onemocnění, psychiatrická onemocnění a další).

V těhotenství

Pro mnoho pacientek s anorexií bývá samotné početí velmi komplikované. Dochází k většímu počtu rizikových těhotenství, předčasným nebo rizikovým porodům, u matek v šestinedělí se více vyskytuje poporodní deprese.

Komplikace

Po vyléčení nemoci nastává až v 50 % případů návrat onemocnění (relaps). Součástí léčby tedy musí být i prevence.

Trvalé následky: V extrémních případech hrozí nemocnému smrt. Příčinou úmrtí bývají sebevražda, náhlé srdeční selhání (často v důsledku poruchy metabolismu draslíku) či podvýživa.

Prevence

Kromě snahy o dodržování zdravého životního stylu (vyvážená strava, dostatek pohybu) a snahy o celkovou vyrovnanost a zdravou sebedůvěru je potřeba myslet zejména u dětí na vytvoření zdravého vztahu k jídlu.

Jídlo by nemělo být spojováno ani s negativními, ani s pozitivními emocemi. Děti by neměly dostávat sladkosti za odměnu, stejně problematické je i nutit dítě jíst rychle nebo dojídat.

Dítě by se mělo naučit důvěřovat svým pocitům hladu a sytosti.

Jídlo by nemělo sloužit jako nástroj manipulace, tedy prosazení vůle rodiče. (Více o tom, jak s dítětem hovořit o jídle, si můžete přečíst zde.) Může se pak stát, že později dítě bude jídlo (resp. odpírání jídla) považovat za prostředek k dosažení svého.

U stravy je nezbytné si navyknout na pravidelnost, ale zároveň nejíst ihned, jak jídlo vidíme (nevrhat se na něj), a hlavně být schopen si umět vybrat kvalitní, zdravou stravu.

Je zapotřebí vnímat ho jako zdroj energie i radosti (vychutnávat si), ale zároveň neřešit jídlem emoční problémy, kdy dochází k tolik neblahému přejídání.

Kam se obrátit?

www.prevence-praha.cz/index.php/poruchy-prijmu-potravy

Stále více lidí trpí poruchami příjmu potravy, nejčastěji s anorexií. Loni jich bylo 3700

Jednadvacetiletá Lucie žije s anorexií šest let. Nad jídlem přemýšlí bez přestávky už tak dlouho, že se to stalo součástí jejího života. Zdaleka ale podle ní nejde jen o to být hubená. „Poskytuje bezpečí, kontrolu nad životem, taky to může člověku poskytovat takový to, že si přijde lepší než ostatní, protože on dokáže nejíst a ostatní to nedokážou,“ říká Radiožurnálu.

Psychoterapeutka: Problémem je, když si děti začnou dělat mamuta z běžných situací

Číst článek

Léčit se začala na vlastní žádost před pěti lety, když k anorexii přibyla ještě bulimie. Bála se, že ztloustne. Podobné je to u řady pacientek.

„Já si skoro nepamatuju, že by některá pacientka s mentální anorexií přišla sama a hledala pomoc.

Když přišla, tak spíš proto, že řekla: Já chci být zdravá, já se chci léčit, ale nechci, abych přibrala na váze,“ říká dětská psychiatrička Libuše Stárková.

Anorexii často provází zdravotní potíže, úzkosti a deprese. „Kromě anorexie se léčím s těžkými depresemi a s úzkostmi a ta anorexie to hodně přiživuje,“ popisuje Lucie. Pacienti mají až 200krát vyšší riziko sebevraždy.

Pětina z nich pak umírá předčasně, a to nejenom vlastní rukou. „Jsou podvyživené a cvičí několik hodin denně, tak tam může dojít k srdečnímu selhání, které my nedokážeme předvídat,“ dodává Hana Papežová z České psychiatrické společnost.

Největší nárůst pacientů za posledních sedm let eviduje Ústav zdravotnických informací a statistiky ve věkové kategorii od 10 do 14 let. Tady jsou podle Papežové často na vině i rodiče.

„Ortorexie, to je extrémní zaujetí zdravou výživou, u matek může taky vést k tomu, že u dětí opravdu vznikne fobie z jídla, strach z různých potravin a ten jídelníček se stává užší a užší,“ vysvětluje pro Radiožurnál.

Za rostoucí počet nemocných může i internet a sociální sítě. „Snažíme se vyvážit ty proanorektické rady, jak jíst jedno jablko denně nebo jednu kostku cukru denně nějakými radami a informacemi o následcích,“ říká dále Papežová.

Dostupnost léčby

Léčba anorexie trvá v průměru šest let, někdy i celý život. Pro pacienty je ale podle Lucie těžko dostupná. „Když jsem pak sháněla tady v Praze terapii, tak to všichni: No my vás vezmeme, ale za půl roku. My vás vezmeme za osm měsíců,“ říká. Tento stav potvrzuje psychoterapeut Jan Kulhánek.

Obavy o vzhled vedou psychickým poruchám. Rizikovým faktorem je těhotenství i známky stárnutí

Číst článek

„V menších městech a na venkově je špatná, extrémně špatná dostupnost. Limitující faktor je i přístup pojišťoven. Pokud by pojišťovny měly tu možnost a šly do toho, že budou víc ochotné lidem, kteří mají dostatečné vzdělání a chuť pracovat, dát ty podmínky, tak si myslím, že by té péče výrazně narostlo,“ říká Kulhánek pro Radiožurnál.

Problémem je i nedostatek dětských psychiatrů, kteří taky nemocným pomáhají. Pacienty jsou totiž z 90 procent dívky, a to nejčastěji ve věku od 10 do 19 let.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Adblock
detector